Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1968 (LIII/1-44)
1968-02-14 / No. 7
Jak je třeba představit sl sily no véiio života, o němž se mluvilo v žil jaku Soil děti? Co to znamená, žit jako Boži děti? co to znamená, být veden Božím Duchem a mít Boba za Otce? Jak sí vysvětlit, že ještě existuje utrpení, jestliže už nastalo obnovení? Máme snad utrpení považovat za neca „vposlodku neskutečného', nebo za součást Božích úmyslů s námi? Apoštol říká: Utrpení je součást našeho bytí. Promenuje život. Rez utrpení by nebylo žádné zklamání a v důsledku toho ani žádné úsilí, žádný pokrok, žádný růst. Bolest ukazuje, že v systému je něco chybného, Stvoření lká po obnově R 8, 18—27 co musí být opraveno. Bolest je možno najít všude. Slojí pod Božím pužehnáním: Blahoslaveni trpící. Lkáni a vzdycháni nad bolestí je tedy dobré, jestliže vede к tvůrčímu úsilí, jde-li v něm o „porodní holosti“ nuvé skutečnosti. Jsou tři různé druhy lkáni. Předně lká všecko stvoření v porodních bolestech nové skutečnosti, která je nepomíjející, a tak touží po vysvobozeni ze smrti a porušení. I příroda má být vykoupena — srv. Iz 55, 12—13 Gen. 3, 17—18 Mat. 6,26—30. i sama příruda má podíl jak na přítomném živote, tak také na naději budoucí slávy. Dále lkají křesťané, kteří již okusili v závdavku něco z budoucího věku. Lkají tím víc a rádi by napomohli к tomu, aby se nové ze starého již zrodilo. Naděje na „zvolení synu Božích“, na to, že se na nás synovství Boží cele uskuteční, stojí jako hnací sila za naší nespokojenustí s nynějším stavem věcí. jistota, že to nové přijde, nás posiluje v pronikáni kupředu. Teprve ve vzkříšeném těle se dokunale zjeví toto vše. Až do té doby lkáme. A konečně lká v nás Boží Duch v naléhavé modlitbě, aby se pusvětilo Boží jméno a přišlo jeho království. Búh totiž nechce dokonat své stvoření sám, nýbrž jeho děti se s ním při lont mají spojit. Proto v nás lká Duch svátý a čeká na to, až děti dospějí a převezmou odpovědnost. Je příznačné, že známý kacíř starověku Markion, který žil ve 2. století, tyto verše ve své úpravě Nového Zákona škrtl. Nehodily se do jeho pojetí. Zdůrazňoval totiž přehnaně to, eo nového přišlo v Kristu, a tak přílišným důrazem na Vykupitele znehodnotil stvoření a Stvořitele. My dnes sice zacházíme s Písmem uctivěji nežli Markion, ale i my máme sklon к tomu zdůrazňovat příliš to nové. Většina bludů staré církve vznikla z toho, že se položil přílišný důraz na Kristovo Božství a že se při tom zapomnělo na to, že byl také člověkem. Když se mluvilo o nové skutečnosti, stála v popředí známost Kožich věcí, která zatlačovala do pozadí takovou víru, jejímž jádrem byla naděje budoucích věcí. Tn se nám dnes zdá těžko pochopitelné. Nás dnes mnuhem víc svírá pučit vlastní malověrnusti a nedověry. Snad hycliom však přece jen mohli lépe pochopit tehdejší jednostranný důraz, před kterým varoval Pavel křesťany v Římě, aby se jim neztratil vztah Bnha к celému stvořeni. Biologický vývoj, jednáni člověka v dějinách a služba církve — to vše spolu těsně souvisí, jeden a tentýž Búh půsubí ve všem к tomu cíli, aby a jeho stvoření bylo dokonalé. Kristus Duch svátý budou přítomni ve stvoření, v dějinách i v životě církve a budou vše vnitřně pudit lc Božímu cíli. Člověk se musí proto s důvěrou podílet na technické proměně stvoření, na společenských procesech v dějinách a na životě církve. V těchto aspektech se ukazuje odpovědnost člověka za to, zdali žije z toho nového, co v Kristu přišlo a ještě přijde. S celým lidstvem zároveů musí církev naplnit své povolání ve všech oblastech života. jh Bolestný zrod nového věku Jistě jste četli v novinách zprávy o „létajících talířích“. Lidé se ptají : Jsou to přeludy nebo hosté z jiných světů? Dejme tomu, že by к nám přišli takoví hosté, ale nejen z jiné planety nebo z jiné hvězdné soustavy, nýbrž z oblastí, nepodrobených času. Kdyby pak pozorovali dění na zemi, řekli by si asi: Hlavním znakem této formy bytí, kterou jsme tu našli, je změna, pomíjení, vznik a zánik. Všecko, co tu vzniká, zase po čase hyne. Posledním pánem nade vším je nicota a smrt. Má smysl vznikání, jestliže směřuje к zániku? Tak se ptá i Mefisto v závěru Goethova Fausta: Co vůbec plátno věčně tvořit a stvořené zas do nicoty bořit? To viděl i apoštol, když napsal: Marnosti zajisté poddáno jest stvoření. Slůvko „marnost“ navazuje na Kazatele (1,1 i dále), který se také zamýšlel nad pomíjivostí všeho zemského jsoucna. Je pozoruhodné, že apoštol marnost či pomíjivost stvoření nepopírá. Nezavádí snadno a rychle kategorie věčnosti, které by z pomíjivého stvoření udělaly jakousi trvalou a neměnnou kulisu nebeské nádhery. Ale apoštol vidi do nitra či, chcete-li do srdce stvoření, poddaného marnosti: Ono lká, naříká a vzdychá, hledá způsob jak vykročit z tohoto poddanství marnosti, a tedy vlastně ze sebe sama, jak přesáhnout své vlastní hranice, hranice svého času, jak se transcedovat. Každá žívá bytost, která je schopna uvědomovat si sebe sama a svůj úděl do hloubky, ví o své pomíjivosti a snaží se jí, ať vědomě či podvědomě, čelit. Je mnoho způsobů, jak se lidé pokoušejí zvítězit nad časem, vzdorovat pomíjení, získat věčnost. Ve všech však znovu a znovu troskotají. A tak se jejich hledání věčnosti, které jim dal do srdce Bůh, stává ať už v skrytu nebo zjevně pláčem a tkáním, vzdechem a modlitbou. Kaz 3,11 zní totiž podle původního hebrejského textu doslova: Také věčnost dal jim do srdce. Boží stvoření ví o věčnosti, vzpíná se к ní, ale nedosahuje jí. Je poddáno marnosti. A tak všecko stvořeni spolu lká. S tímto tkáním je spojeno i utrpení. Život všeho stvoření je poznamenán utrpením jako předjímkou smrti. Utrpení pak vyostruje otázku po smyslu života a smrti, či přesněji po smyslu takového života, který je smrti podroben, který do ní ústí. To je situace stvoření, kterou tu apoštol popisuje bez příkras a se střízlivou věcností. Zahanbuje tak mnohé moderní myslitele, kteří neměli dost odvahy podívat se této skutečnosti do oči. Ale utrpení a smrt, marnost a nicota nejsou to poslední — alespoň pro pohled víry. Apoštol mluví o „porodních bolestech“. To znamená, že bolesti, které lkající stvoření svírají, jsou přípravou ke zrození nového věku, ve kterém končí služba porušení a nastává svoboda slávy synů Božích. To je obtížný výrok a musíme si jej trochu vyložit. Všecky lkající je možno roztřídit do dvou skupin. Ti první vědí o své marnosti a nemohou se s ní v hloubi duše smířit, ale přece zůstávají bez naděje. Jejich život, i když třeba zdánlivě úspěšný a šťastný, je v hloubi plný zármutku a hořkosti, protože podle jejich přesvědčení má za vším poslední slovo jen smrt a nicota. Stále zápasí s pochybnostmi, zdali má život vůbec smysl, ať už jejich vlastni nebo celého lidstva a vesmíru. Ti druzí také trpí a lkají. Jejich život může být navenek samé neúspěchy a troskotání, a přece si nesou na dně srdce jiskru radosti, protože do jejich nitra zašil Duch seménko naděje. Třeba teprve vzchází nebo vzejde, ale přece v něm je ten pověstný Archimedův bod mimo zemi, ze kterého lze pohnout světem. Vědí, nebo alespoň tuší, že poslední slovo za jejich životem i za blouděním, pláčem a bolestí všeho světa, všeho stvoření, nemá nicota a smrt, ale někdo jiný. I bolesti, kterých je náš „starý věk“ plný, mají ve světle této naděje nový a kladný smysl. Jsou to porodní bolesti nového veku. Cílem všeho je vykoupení, svoboda a sláva, která přesahuje všecky lidské představy. Proto ji nemůžeme spatřit, i když ji máme ve vzkříšeném Kristu před očima. Proto ňám nezbývá nic leč naděje, leč trpělivé očekávání něčeho nepředstavitelného. A tu jsme u závažné otázky: Většina lidi se umí těšit jen na to, co si sama vysnila, umí upírat svou naději jen к tomu, co si dokáže představit. Ale to není pravá svoboda. Ta svoboda, o které mluví bible, je především svoboda od sebe sama, a tedy také od vlastních představ. Až sem někam míří i Desatero příkazem: Neučiníš sobě rytiny! Ovšem, umět očekávat něco, co je pro nás nepředstavitelné, umět se v naději upírat к něčemu, co bude radikálně odchylné od všeho našeho očekávání, to je velice těžké. A přece podstatou radosti z budoucích věcí není to, že bychom tyto věci znali, a že by nám tedy budoucnost přinesla vytoužené sebepotvrzení, nýbrž jen a jen to, že tyto věci nám připravil dobrý Otec, jehož láska se nám zjevila v Ježíši Kristu. Naše modlitby nejsou často víc než zmatené vzlyky a smutné lkáni. A přece právě tam, kde lidská slova nestačí nebo docházejí, kde se z našich modliteb stává „lkáni nevypravitelné“, tam je v skrytu při díle Duch svátý a tam je Boží milosrdenství a Boží láska, Boží odpočinutí a Boží pokoj docela blízko. Tam už začíná pomezí nového věku, tam i věci, které se nám zdají zlé, přinášejí dobrý užitek, napomáhají к dobrému, tam jsou lkající a plačící připodobňováni Synu tak, aby byl prvorozený mezi mnohými bratry. Jestliže se tedy někdo zeptá, co přináší tento pohled a tato zvěst pro život církve v naší době, můžeme odpovědět: Totéž, co přinášelo i v dobách jiných. Otevírá výhled za hranici našeho lkáni a hynutí, a tak. dává zpětně smysl tomu, co se bez víry může jevit jen jako nesmyslné kolotání a pomíjeni. Proto stojí za to žít, i když nám smysl života, skrytý v Boži vůli, často zakrývají mraky zármutku a utrpení, a i když nedohlédneme za hranici, kterou Bůh položil našim možnostem ve smrti. A proto také stojí za to stát na straně života, uprostraňovat mu a podpírat v něm vše nadějné a dobré. Skrytý Pán zatím počítá slzy a jednou otevře náruč. J. Heller 7 KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKY TÝDENÍK V jednom erfurtském chrámu uprostřed starobylých sten je socha znázorňující Pavlovo obrácení před Damaškem. Neznamená jen vnější změnu církevní příslušnosti. Damašská chvíle znamená nejen hluboký vnitřní náboženský přelom. Od této chvíle mladý muž, jemuž se dostávalo poct a výhod moci, nastupuje novou cestu kříže, kdy se všech privilegií vzdává a přijímá jediné: nést kříž. Nikdy toho nelitoval. Jsou-li utrpení, která jsou prokletím, jsou též utrpení, jež jednoznačně jsou milostí i požehnáním. Mezi ně náleží také jmenovaná bolest : i my sami v sobě lkáme, že i to stvořeni vysvobozeno bude od služby porušení v svobodu slávy synů Božích. fsj snímek f. s. JANOVSKÉHO Pravda o člověku a pro člověka 3. VMS bude stát pod biblickým slorem „Hledej pokoje a stihej jej“ (Ž 34, 15b a lPetr. 3, 11b) s podtitulem „Zachraňte člověka — mír je možný“. Spojení biblického slova s tímto heslem má naznačit postup mírového snažení KMK — je to cesta od biblického poslání к praktickým úkolům v našem dnešním světě. Jaké to jsou dnes úkoly, před něž jsme postaveni? HLEDEJ POKOJE A STIHEJ JEJ Mír není samozřejmý. Stoji to námahu jej hledat a o něj zápasit. Je třeba odkrýt překážky pokoje a hledat cesty jak tyto překážky odstraňovat. Poznání cesty pokoje ještě nestačí. Záleží na aktivitě všech křesťanů v zápase o mír. К tomu je třeba i společných akcí se všemi lidmi, kterým na míru záleží. Mezinárodní mír není nějaký existující stav. Je třeba, abychom mír svými snahami stále znovu aktualizovali, uskutečňovali a uchvacovali. To, že Bůh v Kristu Ježíši všechno učinil pro záchranu člověka, činí z aktivního zastávání člověka v konkrétních situacích našeho světa kritérium opravdovosti zvěstování Boží lásky к člověku. Protože prustředky, které dnes lidstvo má к dispozici, mohou vést к jeho zničení, znamená pasivita křesťanů v mírovém úsilí zapření Krista. Lidstvo jako celek a člověk jako jednotlivec jsou ohroženi ve své holé existenci, jednak pro akutní nebezpečí atomové války, jednak pro stávající sociální nespravedlnost, zejména v některých zemích Třetího světa. V určitých situacích lze dosáhnout zlidštění těchto poměrů jenom za pomoci revoluce. Přitom nepůjde nikdy o nějaké všeobecné principy, nýbrž vždy jen o zachování a o záchranu člověka, i jako jedince, MIR JE MOŽNÝ К nastolení míru nestačí jenom dobrá vůle. Je к tomu zapotřebí politické angažovanosti jednotlivce. Při vytváření mírového pořádku ve světě hraje důležitou úlohu mobilizace veřejného mínění: ovlivňuje politiky při jejich rozhodováních a vrhá světlo na zájmy hospodářských skupin, které většinou zůstávají v pozadí. Trvalý mír předpokládá určité mezinárodní struktury a musí být budován na mezinárodních smlouvách. Všeobecné kontrolované odzbrojení stojí neustále před námi jako jeden z nejdůležitějšícli cílů: KMK chcc dát výraz jistotě, že mír je možný. Kdo jiný by mohl tuto jistotu prohlašovat s takovým důrazem než právě my křesťané, jejichž jistota je budována na jistotě Božího vítězství nad hříchem a smrtí ve vzkříšení Ježíše Krista. Tato jistota překonává rezignaci a lhostejnost a tvoři základ pro reálnou naději, že mír na zemi je možný, Protože prorocké, apoštolské svědectví je živým a obživujícím slovem, je třeba projednávat společné otázky vynalézavě a bez předsudků. Přitom nejde o spor mezi různými ideologiemi, nýbrž o hledání kladné odpovědi na otázku, co dnes je pravdou n člověku a pro člověka; aby na základě věcné analýzy politické situace bylo možné přispět к jeho záchraně. Protože se 3. VMS koná ve stejném roce jako 4. valné shromáždění SRC v Uppsale, bude mít za cíl přispět jasnou formulací úkolů křesťanů v zápase o miř ve světě ke kladné pří-* pravě tohoto shromáždění. Četné římskokatolické mírová ori ganisace učinily — podobně jako i poslední papežové — důležitá prohlášení к mírové otázce, v nichž zčásti zaznívá souhlas s naším pojetím míru, Proto bude při přípravě 3, VMS zapotřebí hledat cesty ke spolupráci s římskokatolickými bratřil mi, aby spolu s nimi mohly být probírány otázky, které dnes zaměstnám vají celé lidstvo. er zachraňte Člověka