Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1968 (LIII/1-44)

1968-09-11 / No. 30

Osudné dunění pohnulo samými zá­klady našeho života osobního, rodin­ného, církevního i státního. Byli jsme otřeseni nejistotou spojeneckých smluv a bolestí svých bližních. Se­tkávali jsme se s lidmi, jejichž duše Pevnýzáklad Boží stojí 2. Tím. 2, 19 byla naplněna zklamáním, lítostí a hanbou. Největší potřebou těchto dnů je jis­tota víry, že uprostřed všech proměn a otřesů „pevný Baží základ stojí“. К tomuto důvěrnému spočinutí v Bo­hn nás volá apoštol Pavel. Celý Nový zákon byl psán v době zemětřesení, kdy se starý věk bořil a v prudkých otřesech se rodila víra, že nadešel konec světa. Apoštol prožíval všechen ten neklid. Viděl, jak se země pádem otrokárskych в násilníckych systémů. Ale nemalomyslněl. Ty otře­sy musely přijít, aby lidstvo poznalo, že neostojí život, který si tropí žerty z mravních řádů. Opustit Boha zna­mená strhnout korunu slávy z našeho lidství a na místo života posadit smrt. Ale pevný základ Boží stojí. Toto apoštolské slovo patří i nám křesťa­nům v těchto pohnutých dnech. My tu máme stát nikoliv s pláčem, ale v pokoji a jistotě víry. Není smutněj­šího pohledu nož na křesťana plného neklidu, bázně a strachu. Ty otřesy mohou pohnout jen tím, co je otře­­sitelné, lidské a porušené, aby zů­stalo to, co je nepohnutelné. Dilo sobectví a násilí padá, ale Bo­ží základ stojí. Pevným základem je a zůstává Ježíš Kristus, on, lékař ne­mocných, přítel obtížených, Spasitel potupených — zůstává s lidskou ro­dinou ná Její pracné cestě к pokoji i dnes. Kristus budiž náš společník na ces­tě těmito dny. Drobnou samaritán­skou službou jsme dnes povinni v na­šem národě ve jménu Kristově, který nezlořečil, když mu zlořečili, ale svou při odevzdával tomu, který spraved­livě soudí, ještě na kříži se modlil za své katy: „Odpust jim!“ Tak ze své­ho kříže učinil trůn života a vítěz­ství! V tomto odpuštění je cesta к ob­nově a nápravě. Hněv podlamuje a otupuje, rozvrací a hubí. Láska hojí. Varujme se, aby nás neopanoval hněv a cynismus. Základ a opora na­šeho lidství je v Kristu a jeho evan­geliu smíření. I církev se třese. Ať se třese! Otře­sy musely přijít, abychom se probu­dili к pokání i poznání, že jsme opus­tili tu první lásku; církev byla více vypravěčkou staré slávy nežli tlumoč­nicí nových zítřků, nebyla útočištěm slabým, nebyla horlivou nositelkou evangelia a svědomitou strážkyní věč­ných statků Božích. Ty otřesy ukáží, co na ní bylo lidského a porušeného, i jakou ji chtěl mil sám Pán, který ji vykoupil svou drahou krví, aby byla jeho církví. Boží pevný základ je připraven 1 pro nás, ne proto, abychom se jím jen těšili, ale abychom na něm sta­věli. Je prozkoušen v ohni věků. Pa­vel byl ve vězení, ale pevný Boží zá­klad stál! Vyznavači Kristovi byli há­zeni dravé zvěři, ale pevný základ Boží stál! Husovo tělo bylo spáleno v ohni hranice, ale pevný Boží zá­klad stál! Třicetiletá válka zaznívala Evropou a pustošila naši zemi, ale pevný Boží základ stál! Druzí se nám smáli, ale pevný Boží základ stál! Žádná moc světa nemůže pohnout a otřást tím, co je neotřesitelné. V uti­šení a doufání bude naše síla. yáclav Kejř / . . . ' ’ ' šechen к i'b «■ v« v | » I chv*)É Mih ctenari, přátele! Po nucené přestávce v souvislosti s mimořádnými událostmi po 21. srpnu přicházíme к vám znovu s tímto 30. číslem (z technických důvodů ještě pouze dvoustránkovým). Je samozřejmé, že jsme i v oné třítýdenní pauze na vás mysleli a snažili jsme se dát tomu výraz aspoň j dvěma zvláštními vydáními (cyklostylovaným] a nečíslovanými] Kj. i Tato čísla omezeného rozsahu i nákladu se však dostála" pouze na ’ všechny farní úřady našich církví. Z obsahu 30. čísla je patrno, že valná část materiálu je z období před. 21. srpnem. — Byli jsme pracovníky církevního sekretariátu MK ubez-J pečeni, že časopis bude vycházet i nadále bez předběžné úřední коп-1 troly. Spoléháme na tento slib a očekáváme, že 1 naší spolupracovníci * pochopí dnešní výjimečně složitou situaci a budou nám v naší redak­ční práci nadále pomáhat. Doufáme, že se práce v tiskárně bude brzy normalizovat a že budete Kj dostávat opět *pravidelně a v obvyklém rozsahu. Děkujeme vám za trpělivost i porozumění, kterých je zvláště v dnešní době tolik potřebí. Vaše dopisy i váš zájem byly i v těžkých dnech naší velkou posilou i závazkem. Vaše redakce Pius nebo minus Dlouhou dobu stála většina obča­nů tohoto státu stranou politické ak­tivity. Zvykli si na to, že o nich se rozhoduje bez nich, i když v jejich jménu. Politická aktivita se omezila na nadáváni — tiché či hlasitější, neopatrné či opatrnější, a kdo nena­dával, stal se už jen proto sám ter­čem nadávání. Dělalo se, co se dělat musilo a čemu se nedalo vyhnout. Tech několik desítek lidi, kteří roz­hodovali a vládli, a těch několik ti­síc aparátníků, kteří slepě plnili jejich rozkazy ve jménu strany a vlády, ve jménu dělnické třídy, ve jménu všech pracujících, ve jménu lidu — dobře znali skutečnou situaci, nedocenili však její nebezpečnost a škodlivost a mysleli si, že revoluční metody se dají zrovna tak dobře použít po re­voluci jako v ní. A pak se паШо ně­kolik statečných lidí, kteří řekli: Tak to dál nejde, chybili jsme — dáme se na novou cestu. Ježíš Kristus, к němuž se v těchto dnech odvoláváme, stál vždy na stra­ně ponížených, podvedených a bez­branných. Ty vždy pozvedal a ujišťo­val je o tom, že jsou svobodné Boží děti a utvrzoval jejich sebeúctu ohla­šováním Božího království spravedl­nosti a pravdy, které je pro ně při­praveno a které je blízko. Osobně jim ukazoval do tohoto království pravdy a spravedlnosti cestu, cestu vášnivého nenásilného odporu proti silám bezpráví. Byla to u Krista cesta veřejného slovního projevu, který mí­řil přímo do centra politických prob­lémů doby. Je známo, že Ježíš jako Boží syn nevedl svůj zápas proti hří­chu opatmickým způsobem,, že by se ti, kdo se v jeho dnech dopouštěli bezpráví, mohli tvářit, jako by nechá­pali, že Kristovo kázání podvrací zá­klady jejich zneužívání politické mo­ci. Je povinností nás kazatelů Božího slova na území tohoto státu, abychom v tom Krista našeho Pána a Mistra následovali. Utvrzujeme naše věřící a náš lid v jistotě, že Bůh zůstává záru­kou práva a spravedlnosti na této planetě a že těžké dny a léta, které čekají na naše národy budou nakonec další vítězžnou bitvou v zápase o vy­koupení lidstva, který vede Bůh, skrze zdánlivě bezbranného Krista a jeho zdánlivě bezmocné služebníky. Těm, kterým se zřítily životní naděje, nezůstaňme dlužni duchovní útěchu? Konejme naši normální duchovenskou práci. Tato práce bude však zradou Krista jestliže nebudeme s naším li­dem solidární V jeho boji za obnovu naší plné legality a jestliže tento boj s ním usilovně nepovedeme. Zradou Krista budou každé bohoslužby, v kterých nezazní modlitba za všechny, kteří jsou v osobní tísni a za odchod všech cizích vojáků z území našeho státu. Nenechme se v příštích měsících určit myšlenkou sebezáchovy či sebe­záchovy církve. Pamatujme na slovo Cesta byla otevřena a přece je ještě dost těch, kteří stojí před ní v rozpacích. Neodpovídá docela je­jich představám. Je na ní dost věcí, které připomínají cestu starou. Je na ní dost lidí, kteří jsou nerozluč­ně spjati s minulostí — a zase se tlačí dopředu. Odtud ty pochybnosti a rozpaký? Nevím, jak snést dost silné argumenty proti této pochopi­telné nezdravé skepsi, jejimž legálním dítětem je resignace. Nepřesvědčím — a ani moc nechci přesvědčovat — ty, kteří si už zvykli na to, že je po­hodlnější stát stranou a jen nadávat — není pochyby, že bude pořád nač? Jde však o ty, kterým o něco jde a kterým jde víc než o vlastní kapsu. Rád bych jim především řekl, že ľ' shora může někdy dojít slovo, na něž se nemusí odpovídat kamenem, a že vzácnost nových vymožeností se v historii neměřila vždy množstvím kr­ve a oběti, které stály? Rád bych dá­našeho Pána a Spasitele: „Kdo by chtěl zachovati duši svou, ten ji ztra­tí, a kdo ztratí duši svou pro mne, ten ji zachová“? Řekněme si tuto vý­zvu našeho Pána srozumitelněji: „Kdo se bude chtít zachránit, ten se zničí, a kdo se třeba zničí pro Krista, ten bude zachráněn.“ Naše svaté křesťan­ské symboly, znamení kříže a zname­ní kalicha jsou symboly sebeobětcn váni, Náš polednový demokratizační pro­ces i postoj našeho lidu ve dnech vzdoru po 21? srpnu, navázaly velmi zřetelně na tradice, které dávají smysl životu našich národů už po šestset let. Naše reformace byla počnouc již předchůdci Husovými —t i protestem proti opuštění křesťanské­ho programu, jenž byl tehdy oficiální církví navenek prohlašován, ve sku­tečnosti však pošlapáván. Od dogmatismu přešel Hus a po něm Bratří к důrazu na uplatnění křesťanských zásad v životě. Už ten­krát bojoval náš národ o svůj?model společenského života, jímž předstiho­val své okolí, a byl proto kaceřován a násilně donucován, aby se vrátil к porušenému křesťanství, Komenský ukazoval к víře v Krista, ke sloužící lásce а к naději obrácené ke Kristu jako к jedinému východisku ze zmat­ku a poklesu společnosti rozvrácené třicetiletou válkou, V Kristu hledat též naději pro smíření a sjednocení všech křesťanů, Palacký a Masaryk založili v zása­dách pravého lidství, které jim z čes­ké reformace a z duchovních základů národního obrození plynuly, svůj kul­turní a politický program a vytěžili z nich ideály humanity a demokracie? V našem dnešním úsilí o demokra­tický socialismus vidíme pokračování těchto snah, které se hluboce opí­rají o důsledky evangelia Ježíše Kris­ta. (Myšlenky z kursu kazatelů — jš). le upozornil, že „správné“ á „možné“ jsou dva různé pojmy. A politika je umění možného. To, co se může stát, bude asi vždycky méně než to, co bychom si přáli? Dosáhnout však nej­větší míry toho, co je možné, je vlast­ní úkol reálné politiky — úkol nás všech. Radikalismus může mít hezkou tvář, zračí se v ní však zpravidla nebezpečí: Tím, že si žádá najednou všechno správné, jzimomžnuje čas;o dosažení toho,~co jé zatím ruojEné. X aby bylo zítra možného víc než dnás, musí se chtít dnes méně, než bule možné zítra. A konečně bych chtěl vyjádřit přesvědčeni, že výška stro­pu „možného“ je také závislá na počtu vyznavačů resignace, a to ne- ' přímo. Kdo se rozhodl pro život, na nějakou kartu v životě vsadit musí? Jde o to, aby vsadil na kartu dobrou? To se ví, život Je risikové pracoviš­tě. Risiku se zdánlivě vyhne jen ten, kdo se neangažuje. Ve skutečnosti však podstupuje rišiko největší — ri­­siko vlastní neexistence? Ano, nedovedeme-li tu být pro dru­hé, stává se naše bytí samoúčelným, a tak vlastně bezúčelným? Ta připo­mínka do našich řad by měla být zbytečná? .— Není? Kromě lhostejnosti a nedůvěry ohrožuje správnost naše­ho postoje též jakási nepravá zdu­­čhovnělost: Není věcí lidí „duchov­ních“ starat se o věci tak přízemní, tak pomíjivé, tak pošpiněné a zkom­promitované, jako je politika. Pryč od špiny tohoto světa! My tu máme ji­né poslání, poslání mnohem vyšší —i starat se o spasení duší, zvěstovat evangelium ?? ? Zní to téměř přesvěd­čivě? A přece je to falešné. Zájem o bližního není zájem výlučně du­chovní? Naši bližní, to nejsou jen ztracené duše čekající na spásu. To jsou bytostí v těle s jeho nedostatky a potřebami. Pán ježíš nepřistupuje к člověku nemocnému a hladovému tak, jako by měl zájem jen o jeho duši? (Ani my nejsme v nebezpečí, že bychom přehlíželi potřeby těla, po­kud je tělo naše). I nás se má jednou dotazovat na to, co jsme udělali pro evé bližní — hladovějící, žíznící, na­hé, vězněné — tedy pro jejich těles­né a hmotné potřeby? Zbývá snad jen pochopit, že otázka hladu a ži­votní úrovně, otázka zabezpečení V nemoci a ve stáří, otázka křivdy a spravedlnosti, útlaku a svobody —> jsou v dnešním světě především otáz­kami dobré čl špatné politiky? Poda­­ří-li se nám to pochopit, sotva si budeme mocí dovolit stát jen povýše­ně či pochybovačně nade vším, co je poznamenáno oním skutečně tolikrát zkompromitovaným slovem „politika“? Politika není sama o sobě něčím špatným čl dobrým, stejně jako věda? Mohou se teprve stát zlem či dobrem, podle toho, kdo je vezme do rukou a к čemu jich použije. Jsou to jen pří­ležitosti, znásobené možnosti к doh­ru či ke zlu? Teprve použitím dostá­vají předznamenání Jr nebo —? Fr? Tyralík \ KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝDENÍK SNÍMEK P. S. JANOVSKÉHO Názorné vyučování zeměpisu Od nějaké doby někteří bohoslovci tvrdí, že svět, ve kterém žijeme, je svět dospělý. К znakům dospělosti patří, že dospělý umí používat svého rozumu, že sám rozezná správné od špatného, že zná sebe i své okolí, své možnosti, a rozhoduje se bez mladic­ké ukvapenosti. Ale hlavně, že učební léta jsou už dávno pryč. — Buď se mýli ta bohoslovecká teorie, nebo jsme se mýlili my všichni. A zůstává otázkou, zda jsou vůbec kdy člověk i svět tak dospělí, že by žádného po­učení nepotřebovali. Důrazně a drsně nám bylo připome­nuto, že i když svět je jen jeden, že je zde realita rozděleného světa, a tato realita, že má své podmínky. A my, že patříme do jedné určitě části tohoto rozděleného světa. A že pro cíle vzdálenější — místně i časo­vě — nelze zapomínat podmínek a cílů bližších. I když např. populační exploze hrozí přelidnit svět už v příš­tích desetiletích a přivodit skutečný blad všude, že zájmy a potřeby naší části rozděleného světa jsou tak ne­smírně důležité, že bylo zapotřebí množství energických učitelu a vy­chovatelů, aby toto zeměpisné pouče­ní bylo náležitě vštípeno všem. Rov­noběžky a poledníky, na nichž leží naše země, najednou dostaly umocně­ný význam. My všichni zde patříme se všemi důsledky do jedná jediné části rozděleného světa. Básník si mohl zpívat, ?,e „svět je jak srdce ku­latý, a je-li do půle roztálý, umírá ...“ Ale básník je básník, ten si prostě zpívá, a jeho zpěv z dvacátých let к tomu, dnes už nemusí nikoho valně zajímat. Poučení o rozděleném světě a o naši přináležitosti v něm musíme vzít na vědomí — a nebrat je od bás­níků, ale od politiků??? Poučení o zeměpisné a politické přináležitosti к jedné části světa je však jen jednou stranou mince. A každá mince má tu zvláštní vlastnost, že má a musí mít strany dvě. Není snad u nás člověk, a tím méně už praktický zemědělec, který by pro naše cukrovary chtěl místo cukrové řepy pěstovat cukrovou třtinu. Není tomu nijak dávno, co se jeden jinak tehdy velmi vážený muž poučil, že ani kukuřici nelze pěstovat Všude. A co platí o zemědělství, to platí i v poli­tice a hospodářství. Spontánně se v minulých dnech oba naše národy pro­hlásily pro demokratický socialismus, pro socialismus s lidskou tváří, pro socialismus organicky rostoucí z du­cha našich dějin, z humanitního od­kazu našich otců. Důkazem je, že ani v těch nejneproniknutelnějšich dnech ani na jednom místě v našich zemích nevypukly živelné nebo organizované bouře proti socialismu, proti komu­nistické straně, jako nelze pěstovat kukuřici na severním půlu, tak také není možno se domnívat, že by v na­šich zemích a v našich podmínkách mohl úspěšně existovat jiný socialis­mus než socialismus demokratický, socialismus náš. К němu se přihlási­li i představitelé všech křesťan­ských církví u nás dne 2. září 1988, což je skutečnost historicky závažná i závazná. A to je ta druhá strana mince, vyučováni zeměpisu, ZM

Next