Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1969 (LIV/1-44)

1969-12-03 / No. 42

ROSTISLAV NECHUTÄ Je vůbec legitimní ptát se křesťan­sky na smysl češství? Češi jsou ná­rod jako každý jiný a evangelium má co činit s církví, ne s národem — snad. Pro národ a národy platí „že­lezné“ zákony dějin a společnosti, ne nějaká naděje křesťanská z víry po­dle evangelia — patrně. Tak lze usu­zovat. Musíme ovšem v každém přípa­dě odmítnout jakýkoli postoj nacio­nalistický a šovinistický, který nemá vírou opravdu pranic společného. Ale i tak nám zbývá mnoho právě křesťanského uvažování o smys­lu našich dějin a vůbec češství. Vždyť z našich dějin je zcela neodmyslitel­ný kromě Konstantina a Metoděje, Václava a Vojtěcha především Jan Hus a vše to, co jím bylo zahájeno u nás. Je to věc církve, ale tato věc církve byla a je úzce spojena s náro­dem. Božím slovem totiž byl a je osloven celý národ — ať už se on к němu staví jakkoliv. Evangelium a jeho vyznavači jakožto sůl země a světlo světa mají záchranný a zá­­chovný význam i pro národ. Kvůli nim Bůh shovívá i světu, který je polem mnohých ještě nových a nových mož­ností Božích. Náš národ se svou polohou v Evro­pě je nejprve jakýmsi divém. Polab­ské Slovanstvo v území dnešního se­verního Německa zaniklo — až na množství místních slovanských jmen — kdežto Čechům dal Bůh ochranu hor od Šumavy po Jeseníky a ovšem duchovní ochranu ve včasném přijetí křesťanství, což mělo 1 veliký význam kulturní a politický. Přesto však ně­mecký živel pronikal postupně do ze­mě tak, že snad každé české město bylo v předhusitské době řízeno vět­šinou Němci. Jan Hus znamenal Boží oslovení českého národa (bez šovi­nismu! — srovnej Husův křesťanský snášenlivý postoj к Němcům) přímo Kristem samým — a to tak výrazně, jak se toho nedostalo mnohým náro­dům jiným. Kulturně jsme neměli nic svébytně českého mimořádného, к če­mu by se svět obracel jako к vzoru. Neměli jsme žádného Danta, Alberta Velikého, sochaře, malíře. Kulturně jsme spíše přijímali, než dávali. Byli jsme ohroženi. Jen jedno nám bylo dáno: Hus. Národ, kulturně a civili­začně bez zvláštního významu pro svět, se stal svědkem pravdy Boží. To je to jediné veliké, co bylo české­mu národu vpravdě svěřeno a dáno. Zda tomu zůstane věren? Neznamená to, že jiným národům nebylo dáno nic takového. Vždyť Němcům dán Luther, Švýcarům Kalvín a jiní. A ti mají do­konce jméno větší než Hus. A zname­nají nejen pro své národy nesmírně mnoho, ale i vůbec pro svět. Ale to snad nevadí. Vždyť i v prvotní církvi byli různě „veliké“ postavy: veliký význam měl Pavel, ale vedle něho jsou i další: Petr, Jakub, Jan a je i Jo­sef, Zacheus, Titus a Jiní. Kqždý má svou službu a je velký věrností ve své službě. Hugova služba je dost velká. A žádá od národa, který Ji kdysi ve své většině přijal, věrnost, apeluje naň, je proň závazkem. Kon­krétně to znamená, že nejvlastnější smysl existence našeho národa byl a je v tom, aby mělo v něm místo Kris­tovo evangelium. Toť jeho poslání 1 svědectví ve světě, v Evropě. Chtít vynikat jen a hlavně např. v kultuře, vědě, technice či dokonce ve vojen­ství a vojáctví atp., to nezachrání ná­rod. => Podivovali se cizinci úctě к české vesnické stařeně v Ratiboři­­cích v Babiččině údolí. Jinde spíš ctí vojevůdce a válečníky. Moudrost ba­bičky Boženy Němcové je věru jen barokně lidová moudrost, ale že prá­vě v Čechách Je tak přijímána, to je důsledek (snad už i jen odvar) tra­dice, která ví: veliká není hrubá síla a moc, nýbrž moudrost a pravda. A opravdu: i ten náš český válečník Žiž­­ka byl vojevůdce jen chatrných sed­láčků a houfku chabého vesnického lidu. V službách zákona Kristova. Za­jisté, pravda Kristova, tot slá­va, která má zářit v této zemi. To by­la též moc, která držela a udržela národ přes doby hrozného pádu a úpadku. Čechové dovedli také v ně­kterých dobách za Přemyslovců šířit vojenskou hrůzu u svých sousedů, ba až v Itálii, v samém Římě, a česká knížata získávala titul králů za své služby. Ale bylo by to uchovalo ná­rod? Tam, kde národ nemá světu co dát duchovně, ztrácí také důvod ke své existenci a může se velmi snadno stát ■ hříčkou v rukou národů silněj­ších. Kolik národů malých i velikých už v dějinách zaniklo! Staly se pro svět zbytečnými — i když je nadále mnoho národů, které se mohou zdát také zbytečné, ale Boží prozřetelnost je uchovává к tomu, co my ještě ne­známe. Vzniká tedy bolestná otázka česká při pohledu na české dějiny: Proč jsou české dějiny většinou dějinami ne malých, ale přímo hrozných pádů? Byla chyba, že si Čechové zvolili už r. 1526 králem Habsburka a potáceli se pak mezi svobodou a nesvobodou náboženskou a po stu letech poté rozpoutány děsy a běsi Bílé hory, jež znamená takřka vůbec konec národa, když nastal konec reformační církve. A tehdy vestfálský mír 1648 mohl být uzavřen jen za podmínky, že o čes­kých zemích jakožto zemích dědičně habsburských se nebude vůbec jed­nat. A nejednalo se. Nastala tma a noc. Na dlouho, předlouho. Až i celé 1S. století ještě je v tom stínu a po­­bělohorština vnikla přímo do povahy, a tedy i do dějin českého člověka a lidu vůbec. Byly doby, kdy slovo Čech bylo ve světě zcela neznámo a do­dnes si pletou Československo s Tu­reckem. Ale i když je jakž takž znám Hus jménem, není znám svým dílem. Vypadá to, jako by se stali zbyteč­nými —. Jsou dějiny světa a národů jen parním válcem, který se slepě valí a někoho rozdrtí bez účelu, ji­ného bez účelu odhodí, jiný se zase zmocní jeho řízení, a tak to jde beze smyslu? Tento chmurný pohled na dějiny by byl a vlastně je oprávněn, dokud nevezmeme v úvahu Boha, zjeveného Kristem. Slavomil Daněk se ostře brá­nil výrazu Bůh — Pán dějin. Myslím, že ho vedl velmi oprávněný odpor proti zfalšované theologii německé, která se dala svést německou filo­sofií lžiidealistickou, jejímž prorokem byl Hegel; on totiž učil, že co je sku­tečné, je i rozumné, a co je rozumné, je i skutečné, a podle něho dějiny jsou přímo výraz, ba vtělení světo­vého ducha, zfalšovaného Boha paboha, a stát je vůlí Boží rozvíjející • se к vnějšímu útvaru a nepodléhající kritice. Tímto učením byla i v theo­logii pravda stržena do dění na zemi tak, že byla s ním ztotožněna Dějiny se svou slávou i bídou a zvráceností byly chápány jako přímý projev, ba zjevení samého Boha. Není divu, že toto Daněk plným právem zamítal. Vždyť pravda není to, co už samo sebou je, ale pravda je norma, jež ukazuje к tomu, co má být. A právě na to nesmí theologie ani na chvíli zapomenout. Bída byla, že příliš čas­to zapomněla; viděla a slyšela v dě­jinném procesu, vývoji, pokroku, stá­tu, kultuře kroky a hlas samého Bo­ha. Bůh však je něco zcela jiného než dějiny a jejich tzv. pokrok. Proto Bůh není Pán dějin, jež jsou velmi často směsí zvrhlostí, pýchy, svatouš­kovské licoměrnosti, prolhanosti, ná­silí, vražedné tyranie všeho druhu. A přece Bůh zůstává Pánem i nad dějinami, ba zasahuje do nich a má s nimi svůj plán a i v nich ukazuje něco ze své vůle, poněvadž jsou pod jeho mocí. Bylo by smutné, kdyby — ať s andělskou, nebo ďábelskou tváří = byly oblastí tak svézákonnou, že by byly na Bohu nezávislé. Už právě příchod Ježíše Krista na svět je příchod také do dějin. To znamená, že Bůh si činí nárok na dějiny, ovládá je i přes moc ďáblovu a dává nám naději, že už v nich začíná ne sice ještě plnost, ale začátek jeho králov­ství tam, kde je při díle sám Kristus. Kristus je skrytá plnost božství. A к tomu Je církev, aby především sa­ma chtěla být místem, kde ‘je při díle Ježíš Kristus, a tedy oddávala i poddávala se jemu, a pak též, aby modlitbami volala Krista s jeho pan­stvím do světa, aby byla přemáhána všecka moc jemu odporná pro vítěz­ství pravdy v církvi, ale i ve světě. A to vše ukazuje při vší stízlivosti i úkol církve uprostřed našeho ná­roda. Jestliže kdysi v tomto národě znělo mocně slovo Boží, je to ne­smírná přednost, poněvadž jsou ná­rody — i veliké — které ve svých dějinách neslyšely pravdu, a proto postrádají jakoukoliv orientaci. Ale zdá se, že každá nevěrnost této Prav­dě pak je trestána těžkým pádem, jak na svých dějinách vidíme, takže jde o samu existenci národa; a tu jiné národy nebývají tak trestány jako náš. Smysl češství Proti zdlouhavým bohoslužbám Manuel de M e 11 o je představitelem brazilské letniční církve Igreja Evangelica Pentecostal „Brasil para Crísto“, která za několik let získala jeden milión příslušníků. V Sao Paolo staví de Mello největší kostel světa s 25 000 sedadly a různými místnostmi pro menší kroužky, dílnami atd. De Melio je jedním z latinskoamerických členů letničního hnutí, kteří se zúčastnili 4. valného shromáždění SRC, a jeho církev podala přihlášku do ekumenického hnutí. Brazílie musí objevit nový způsob bohoslužby. V tradičních církvích to je farář, kdo má na starosti boho­služby. Účastníci shromáždění jsou přitom diváky. Když jsem před 16 lety založil hnutí „Brazílie pro Kris­ta“, cítil jsem, že pro Brazilce při­chází v úvahu jenom jedna forma bohoslužeb, při níž by se všichni plně podíleli na shromáždění. Jednou jsem udělal pokus. Připravil jsem tři velice slavnostní a tři spon­tánní bohoslužby. První tři jsem ko­nal po způsobu metodistů a reformo­vaných: slavnostně a krásně. V sále bylo asi 2500 lidí. Pozval jsem je na příští večer: Přijďte zítra zase; bude to shromáždění jako dnes, jenom s ji­ným kazatelem. Přišlo asi 1000 lidí. Opakoval jsem pozvání: Přijďte zítra, budeme mít ještě jedno shromáždění jako dnes, opět s .jiným kazatelem. Měli jsme pak jenom asi 500 nebo 400 lidí v kostele. Po této řadě shromáždění bez pří­mé účasti lidí jsem pořádal jinou, naprosto odlišnou řadu — bohosluž­by s plnou účastí přítomných. První večer přišlo 2500 lidí, druhý večer 5000 lidí, třetí večer došlo к dopravní zácpě. Záleží na účasti lidí na boho­služebném dění! Lidé se musejí cítit v kostele doma. Povoluji např. lidem, aby až do zahájení bohoslužeb spolu hovořili, pokud chtějí: „Jak se daří tvé matce?“ „A co kůň, kterého jsi koupil?“ Všichni mluví. Když začnou bohoslužby, soustředíme se na vážné věci. Avšak názor, že bohoslužba je něco jako pohřební slavnost, je ne­udržitelný. Církevní budovu nepokládáme za svátou. Svaté je, co se v ní děje. Kos­tel sám slouží pouze к tomu, aby nás chránil před sluncem a před deštěm. Proto si lidé v kostele klidně mo­hou udělat pohodlí, chtějí-li. Při bohoslužbách tradičních církví lidé jenom naslouchají. Zvěstování slova je výsadou farářů. Při bohosluž­bách letničního hnutí se však zúčast­ní všichni a dávají to najevo slovy souhlasu nebo nesouhlasu. Společně chválí Boha, nehledě к tomu, že kaž­dý laik může zvěstovat slovo, je-li к tomu schopen. Nejdůležitější úkol církve vidím v evangelizaci. Rozumím tomu tak: Existuje evangelizace, která produ­kuje jenom svatoušky. Je však také jiná evangelizace, která vytváří nové lidi. Tento druh evangelizace ne­rozmnožuje lidi v kostelních lavicích, ale vytváří křesťany, kteří se stávají svědky ve společnosti, v níž žijí. Tato evangelizace budí nové povědomí, ote­vřenost pro Boží království zde a nyní v našem konkrétním životě. Příkladem takové evangelizace je katolický biskup Dom Helder Camara. Získává lidi, protože jim ukazuje, že se církev nesmí přizpůsobit vládnou­címu systému. Církve jsou příliš za­pleteny do společenské struktury. A tu už lidé nesnesou. Církev, která nevytváří kritické povědomí u svých členů, se může připravit v nejbliž­­ších třiceti letech na vlastní pohřeb. vds Dnes vidíme náš národ duchovně velmi vyprahlý, pustý, lhostejný až do cynismu Co my církev? Nevidím nic jiného než jediné: ve velikém po­kání prosit a prosit Pána církve a Pána nad všemi národy přímluvně podle způsobu Abrahamova (Gn 18) za nové zmocnění církve uprostřed národa a nové ještě poshovění. Je třeba pamatovat, že nám Bůh ukázal svou pravdu skrze Husa dříve než ji­ným národům, a tedy, kdož ví, ne­­podléháme-li pak jeho soudu snad také dříve. Smysl češství je být vě­ren pravdě Kristově. Teprve pak mů­že být přidáno něco 1 v kultuře, vědě atp. Vidí-li někdo tyto věci jinak a lépe, bylo by dobře, aby to pověděl. Jde o vše. Jen žehrat, kárat, hrozit nepomůže. Ale modlitby přímluvné mohou pomoci. Jistě jsme к tomu v církvi voláni. JAKÉ PROSTŘEDKY UŽÍVÁ POKUŠITEL? Mt 5,11 Blahoslavení jste, když vás budou ponižovat a odmítat lživými slo­vy a zlými skutky kvůli mně. Ježíš zcela vědomě prohlašuje, že jde cestou pravého Mesiáše. Navzdory na­dějím a očekáváním zevních zázraků je možno jedině v něm poznat dávno Zaslíbeného. I z toho všeobecného od­­mitáni, které je známou praktikou po­kušitele. Učedlníci si máji všimnout i záporných znaků, které nutně prová­zejí Cestu záchrany. Aby člověk poznal správnost svého následování Krista, musi nejprve poznat jeho Cestu, která se nemůže vyhnout neporozumění i ne­přátelství. Nebude to omyl, nebude to jen ie-­­znalost. Bude to vědomé odmítnuti se všemi důsledky. Raději Barabáše než trpícího Mesiáše. Raději budeme trpě­livě čekat na budoucí zázrak, než aby­chom pochopili zázrak vnitřní proměny. Vnitřní odmítnuti se všemi praktickými důsledky. Důsledek vnitřního odmítáni se pak odrazí i ve viditelných skutcích. Nastou­pí lháni jako vědomé zaměňováni prav­dy a lži. Pokušitel neumí nic jiného postavit proti pravdě vnitřního života. Pravda však musi vydržet vnitřní jistotou všech­ny tyto zlé věci. Jak Ježíš Kristus dovedl v několika slovech říci téměř všechno podstatné 0 tom, co bude trvalým pohoršením 1 bláznovstvím v očích těch, kteří se stali ať dobrovolně, nebo nedobrovolně ná­strojem pokušitele. Blahoslavenství pro Ježíše Krista je v tom životě, který se dovede vnitřně vyrovnat s možnými těž­kostmi a nutně počítá, že cesta Ježíše Krista je cesta kříže. Cesta nejnesnad­­nějši a nejtrvalejší. Opak pokušitelského zlořečení je blahoslavenství toho života, který je ochoten snést všeliké protiven­ství ze strany člověka. A trpíš-li jako Kristovec, nestyď se za to, ale oslav v tom Boha. To radí i Pavel, který poznal v plném dosahu, co umí pokušitel ve všelijakých nesnadných situacích. I kdy­by těch protivenství pro Krista bylo i mnoho, přece nejsou utrpení nynější rovná té budoucí slávě, jak pokorně vy­znává. Pohoršení cesty Kristovy mizí, když člověk je ochoten podstoupit cokoli u vědomi, že potřebuje Boží pomoc pro plnou hodnotu své víry. Bože, spomoz nedověře mé! Jiří Melmuk Otazníky a vykřičníky kolem Irska Z toho, co jsme si již pověděli o Ir­sku. je zřejmé, že spravedlivé řešení „náboženských“ konfliktů v samot­ném Severním Irsku bude velmi ob­tížné a zřejmě nebude hotovo přes noc. Nezbývá než opakovat, že to není jen a jen záležitost samotného Se­verního Irska. Promítají se sem vlivy nejen z ostatního území Velké Bri­tánie, s nímž Severní Irsko tvoří stát­ní celek, a nejen z jižní Irské republi­ky, ale i ze Spojených států, a tyto vlivy nepůsobí vždy pozitivně. Ale i kdyby to bylo výlučně jen věcí severních Irčanů samých, bylo by spravedlivé řešení záležitostí dlou­hodobého a nesnadného procesu prá­vě pro ty zakořeněné předsudky a nesmírně zlé zkušenosti z minulosti, které právě tady prokazují houžev­natou životnost. Cesta vpřed v minu­losti se vždy rodila ze vzájemných střetnutí sil uvnitř jednoho státního celku. Ze střetnutí bezprávné většiny, která byla utlačována menšinou vyba­venou všemi právy a vší mocí. Žádná taková vládnoucí skupina nebyla tak prozíravá, aby se svého nadřazeného postavení vzdala dobrovolně a ode­vzdala část svých práv těm, kdo do­sud žádných neměli. To nám říká historie už od dob zápasů mezi patri­ciji a plebejí v Římě. Situaci zde komplikuje, že v Severním Irsku je boj veden mezi všemi právy a atributy moci vybavenou protestantskou vět­šinou a bezprávnou katolickou men­šinou. Nelze tedy mechanicky uplat­ňovat ani početnost, nebo mluvit o požadavcích většiny. I když jde o vět­šinu, je zřejmé, že její vybavení prá­vy a mocí je nadměrné. Obvyklé demokratické formy boje jsou zde proto předem vyloučeny. Rozhodující boj musí být vybojován uvnitř protes­tantské většiny. Přitom politická zku­šenost ukazuje, že práva a občanské svobody nemůže vládnoucí skupina té ovládané uštědřovat po kapkách a podle vlastní libosti s tímto uštědřo­­váním přestat. Uštědřená lžička práv a svobod totiž nehasí žízeň po nich u ovládané a manipulované skupiny, ale nutně vyvolává ještě větší žízeň, jakmile je takový proces nastoupen, není vybavení menšími právy pro ta­kovou skupinu trvale snesitelné a skrývá v sobě jen další a ještě roz­hořčenější konflikty. Není proto z dlouhodobého hlediska rozdílu mezi programem maximalistickým a mini­málním. I ten minimální program mé v sobě maximalistické cíle. Tedy: bud všechny svobody, nebo žádné. Něco uprostřed možné není, a uskuteční-li se přesto, tedy jen jako východisko z nouze a na přechodnou dobu. Takto nazíráno, je boj severoirských katolíků jasně odsouzen — к vítěz­ství. Snad zarazí použitý výraz. Ale to není pokus o laciný vtip, tak vy­padá skutečnost. Je v tom vyjádřeno, že konečného vítězství nebude dosa­ženo ani ještě dnes, nebo nejpozději zítra. Ze však čekání a odklady bu­dou nepříznivé pro obě strany. Pro­tahováním konfliktu nakonec ztratí i ti, kdo dosud oplývají všemi právy a vší mocí. Bylo již připomenuto, že v celém konfliktu je mnoho propagandy a protipropagandy. Jméno bojovného protestantského reverenda lana Pais­­leye, tvrdošíjného odpůrce katolic­kých požadavků, se rozletělo světem jako symbol protestantské nespra­vedlnosti. Že však už na jaře 1989 podnikla celé turné přednášek — a kde jinde než ve Spojených státech — neméně bojovná 221etá katolická poslankyně londýnského parlamentu za severoirské katolíky Bernadetta Devlinová, to už zaregistroval málo­kdo. Přitom Rev. Ian Paisley ani ne­zastupuje presbyterní církev irskou, ale je pouze velmi hlasitým mluvčím nepatrné, aie bojovné hrstký, která si říká „svobodná presbyterní církev ulsterská“, a odtrhla se od presby­terní církve v roce 1951. Propaganda poslankyně Bernadetty Devlinové ve Spojených státech padala do velmi úrodné půdy. Jednak proto, že ir­ských, zvláště katolických vystěho­­vaiců a jejich potomků je ve Spoje,­­ných státech velmi mnoho a mnozí z nich zaujímají význačná postaveni, jednak i proto, že zvláště vůči nábo­ženskému útlaku jsou Američané ne­smírně citliví, i když jejich představy o formách tohoto útlaku bývají ne­smírně prostoduché. Začátkem nutných změn bude prak­tické prosazení požadavku „one man, one vote“ — „jeden muž, jeden hlas", což samo napovídá, že volební právo v Severním Irsku ještě v poslední tře­tině 20. století není rovné! Při poměr­né stabilitě početnosti obou hlavních náboženských směrů v Severním Irsku přijetím tohoto požadavku nemůže být protestantská více než dvoutřetinová většina vážně ohrožena. Maji-li v tomto ohledu někteří protestantů na severu ostrova své obavy, plynou tyto obavy zřejmě z něčeho, co je pro nás Středoevropany nepředstavi­telné. Pravděpodobně z dosud poměr­ně snadné fluktuace obyvatelstva me­zi Irskou republikou a Velkou Britá­nií, a tedy z event, výhledu, že by dosavadní poměr mohl být v budouc­nu změněn. V Irské republice je pro­testantů 150 000, tedy něco málo přes 5 %, a tato menšina pocifuje inten­zívní tlak 95 % katolické většiny. To Sever dobře zná a ví, a také ví, že stěhování z Irské republiky do ostat­ního území Velké Británie je celkem obvyklá záležitost. Z protestantské většiny v Severním Irsku distancovala se nejpočetnější evangelická církev, presbyterní cír­kev irská, čítající přes 400 000 duší, tj. 29 °/o všeho obyvatelstva, od ná­silností, projevů chuligánství atd., ale ovšem ani ona nemá zájem, aby poli­tický a církevní vývoj severní části ustrova byl ovlivňován ať přímo nebo nepřímo z Dublinu. Z jiného hlediska nazíráno, je to v tom Severním Irsku opravdu zvlášt­ní boj. I katolické menšině je jasno, že spojení s Anglií a Skotskem je i pro ně po stránce ekonomické ne­obyčejně výhodné. V průmyslu jsou na severu vyšší mzdy než v Irské re­publice, nezaměstnaní (a těch je zvláště mezi severoirskými katolíky mnoho) dostávají podporu asi o 20 % vyšší než na jihu, z ústředního roz­počtu jdou ve prospěch Severního Ir-ska každoročně desítky miliónů liber. Na skutečné potřeby je to málo, ale ve srovnání s tím, že při event, spo­jení s Irskou republikou by tyto do­tace odpadly a ještě by z daní se­veru šla převážná část ve prospěch chudého jihu, tyto skutečnosti brání rozhorlenému boji i u severních ka­tolíků. Však také když vypukly ne­pokoje v srpnu letošního roku, ode­šlo do Irské republiky jen několik málo stovek katolíků. Nač si katolíci stěžují, to byly oddíly tzv. pomocné policie, která proti nim zakročovala ' nevybíravým způsobem. A sami seve­roirští katolíci očekávají ochranu a pomoc ne z Dublinu, ale od ústřední londýnské vlády. Také jeden z para­doxů. Bilance nepokojů, které začaly v srpnu, byla velmi otřesná: osm mrtvých, stovky raněných, přes dvě stě vypálených domů, škody za de­sítky miliónů liber. A nepokoje po­kračovaly ještě v září a v říjnu, až teprve po příchodu armády byl ob­noven aspoň vnější klid a ustaly ty nejhorší výtržnosti. Není to zdaleka všechno, co by o Severním Irsku mělo být řečeno. Vynechali jsme záměrně informace vyloženě politické, zvláště ty, které se týkají unionistické strany, nepsali jsme o vůdčích politických reprezen­tantech, omezili i informace o sta­novisku jednotlivých církví, takže ani tyto poznámky nejsou vyčerpá­vající a úplné vylíčení současného / konfliktu. Mají pouze sloužit jako podklad pro lepší porozumění dalším ) informacím, které z tohoto kouske země к nám dojdóu. Zd. Medflfe

Next