Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1969 (LIV/1-44)
1969-12-03 / No. 42
ROSTISLAV NECHUTÄ Je vůbec legitimní ptát se křesťansky na smysl češství? Češi jsou národ jako každý jiný a evangelium má co činit s církví, ne s národem — snad. Pro národ a národy platí „železné“ zákony dějin a společnosti, ne nějaká naděje křesťanská z víry podle evangelia — patrně. Tak lze usuzovat. Musíme ovšem v každém případě odmítnout jakýkoli postoj nacionalistický a šovinistický, který nemá vírou opravdu pranic společného. Ale i tak nám zbývá mnoho právě křesťanského uvažování o smyslu našich dějin a vůbec češství. Vždyť z našich dějin je zcela neodmyslitelný kromě Konstantina a Metoděje, Václava a Vojtěcha především Jan Hus a vše to, co jím bylo zahájeno u nás. Je to věc církve, ale tato věc církve byla a je úzce spojena s národem. Božím slovem totiž byl a je osloven celý národ — ať už se on к němu staví jakkoliv. Evangelium a jeho vyznavači jakožto sůl země a světlo světa mají záchranný a záchovný význam i pro národ. Kvůli nim Bůh shovívá i světu, který je polem mnohých ještě nových a nových možností Božích. Náš národ se svou polohou v Evropě je nejprve jakýmsi divém. Polabské Slovanstvo v území dnešního severního Německa zaniklo — až na množství místních slovanských jmen — kdežto Čechům dal Bůh ochranu hor od Šumavy po Jeseníky a ovšem duchovní ochranu ve včasném přijetí křesťanství, což mělo 1 veliký význam kulturní a politický. Přesto však německý živel pronikal postupně do země tak, že snad každé české město bylo v předhusitské době řízeno většinou Němci. Jan Hus znamenal Boží oslovení českého národa (bez šovinismu! — srovnej Husův křesťanský snášenlivý postoj к Němcům) přímo Kristem samým — a to tak výrazně, jak se toho nedostalo mnohým národům jiným. Kulturně jsme neměli nic svébytně českého mimořádného, к čemu by se svět obracel jako к vzoru. Neměli jsme žádného Danta, Alberta Velikého, sochaře, malíře. Kulturně jsme spíše přijímali, než dávali. Byli jsme ohroženi. Jen jedno nám bylo dáno: Hus. Národ, kulturně a civilizačně bez zvláštního významu pro svět, se stal svědkem pravdy Boží. To je to jediné veliké, co bylo českému národu vpravdě svěřeno a dáno. Zda tomu zůstane věren? Neznamená to, že jiným národům nebylo dáno nic takového. Vždyť Němcům dán Luther, Švýcarům Kalvín a jiní. A ti mají dokonce jméno větší než Hus. A znamenají nejen pro své národy nesmírně mnoho, ale i vůbec pro svět. Ale to snad nevadí. Vždyť i v prvotní církvi byli různě „veliké“ postavy: veliký význam měl Pavel, ale vedle něho jsou i další: Petr, Jakub, Jan a je i Josef, Zacheus, Titus a Jiní. Kqždý má svou službu a je velký věrností ve své službě. Hugova služba je dost velká. A žádá od národa, který Ji kdysi ve své většině přijal, věrnost, apeluje naň, je proň závazkem. Konkrétně to znamená, že nejvlastnější smysl existence našeho národa byl a je v tom, aby mělo v něm místo Kristovo evangelium. Toť jeho poslání 1 svědectví ve světě, v Evropě. Chtít vynikat jen a hlavně např. v kultuře, vědě, technice či dokonce ve vojenství a vojáctví atp., to nezachrání národ. => Podivovali se cizinci úctě к české vesnické stařeně v Ratibořicích v Babiččině údolí. Jinde spíš ctí vojevůdce a válečníky. Moudrost babičky Boženy Němcové je věru jen barokně lidová moudrost, ale že právě v Čechách Je tak přijímána, to je důsledek (snad už i jen odvar) tradice, která ví: veliká není hrubá síla a moc, nýbrž moudrost a pravda. A opravdu: i ten náš český válečník Žižka byl vojevůdce jen chatrných sedláčků a houfku chabého vesnického lidu. V službách zákona Kristova. Zajisté, pravda Kristova, tot sláva, která má zářit v této zemi. To byla též moc, která držela a udržela národ přes doby hrozného pádu a úpadku. Čechové dovedli také v některých dobách za Přemyslovců šířit vojenskou hrůzu u svých sousedů, ba až v Itálii, v samém Římě, a česká knížata získávala titul králů za své služby. Ale bylo by to uchovalo národ? Tam, kde národ nemá světu co dát duchovně, ztrácí také důvod ke své existenci a může se velmi snadno stát ■ hříčkou v rukou národů silnějších. Kolik národů malých i velikých už v dějinách zaniklo! Staly se pro svět zbytečnými — i když je nadále mnoho národů, které se mohou zdát také zbytečné, ale Boží prozřetelnost je uchovává к tomu, co my ještě neznáme. Vzniká tedy bolestná otázka česká při pohledu na české dějiny: Proč jsou české dějiny většinou dějinami ne malých, ale přímo hrozných pádů? Byla chyba, že si Čechové zvolili už r. 1526 králem Habsburka a potáceli se pak mezi svobodou a nesvobodou náboženskou a po stu letech poté rozpoutány děsy a běsi Bílé hory, jež znamená takřka vůbec konec národa, když nastal konec reformační církve. A tehdy vestfálský mír 1648 mohl být uzavřen jen za podmínky, že o českých zemích jakožto zemích dědičně habsburských se nebude vůbec jednat. A nejednalo se. Nastala tma a noc. Na dlouho, předlouho. Až i celé 1S. století ještě je v tom stínu a pobělohorština vnikla přímo do povahy, a tedy i do dějin českého člověka a lidu vůbec. Byly doby, kdy slovo Čech bylo ve světě zcela neznámo a dodnes si pletou Československo s Tureckem. Ale i když je jakž takž znám Hus jménem, není znám svým dílem. Vypadá to, jako by se stali zbytečnými —. Jsou dějiny světa a národů jen parním válcem, který se slepě valí a někoho rozdrtí bez účelu, jiného bez účelu odhodí, jiný se zase zmocní jeho řízení, a tak to jde beze smyslu? Tento chmurný pohled na dějiny by byl a vlastně je oprávněn, dokud nevezmeme v úvahu Boha, zjeveného Kristem. Slavomil Daněk se ostře bránil výrazu Bůh — Pán dějin. Myslím, že ho vedl velmi oprávněný odpor proti zfalšované theologii německé, která se dala svést německou filosofií lžiidealistickou, jejímž prorokem byl Hegel; on totiž učil, že co je skutečné, je i rozumné, a co je rozumné, je i skutečné, a podle něho dějiny jsou přímo výraz, ba vtělení světového ducha, zfalšovaného Boha paboha, a stát je vůlí Boží rozvíjející • se к vnějšímu útvaru a nepodléhající kritice. Tímto učením byla i v theologii pravda stržena do dění na zemi tak, že byla s ním ztotožněna Dějiny se svou slávou i bídou a zvráceností byly chápány jako přímý projev, ba zjevení samého Boha. Není divu, že toto Daněk plným právem zamítal. Vždyť pravda není to, co už samo sebou je, ale pravda je norma, jež ukazuje к tomu, co má být. A právě na to nesmí theologie ani na chvíli zapomenout. Bída byla, že příliš často zapomněla; viděla a slyšela v dějinném procesu, vývoji, pokroku, státu, kultuře kroky a hlas samého Boha. Bůh však je něco zcela jiného než dějiny a jejich tzv. pokrok. Proto Bůh není Pán dějin, jež jsou velmi často směsí zvrhlostí, pýchy, svatouškovské licoměrnosti, prolhanosti, násilí, vražedné tyranie všeho druhu. A přece Bůh zůstává Pánem i nad dějinami, ba zasahuje do nich a má s nimi svůj plán a i v nich ukazuje něco ze své vůle, poněvadž jsou pod jeho mocí. Bylo by smutné, kdyby — ať s andělskou, nebo ďábelskou tváří = byly oblastí tak svézákonnou, že by byly na Bohu nezávislé. Už právě příchod Ježíše Krista na svět je příchod také do dějin. To znamená, že Bůh si činí nárok na dějiny, ovládá je i přes moc ďáblovu a dává nám naději, že už v nich začíná ne sice ještě plnost, ale začátek jeho království tam, kde je při díle sám Kristus. Kristus je skrytá plnost božství. A к tomu Je církev, aby především sama chtěla být místem, kde ‘je při díle Ježíš Kristus, a tedy oddávala i poddávala se jemu, a pak též, aby modlitbami volala Krista s jeho panstvím do světa, aby byla přemáhána všecka moc jemu odporná pro vítězství pravdy v církvi, ale i ve světě. A to vše ukazuje při vší stízlivosti i úkol církve uprostřed našeho národa. Jestliže kdysi v tomto národě znělo mocně slovo Boží, je to nesmírná přednost, poněvadž jsou národy — i veliké — které ve svých dějinách neslyšely pravdu, a proto postrádají jakoukoliv orientaci. Ale zdá se, že každá nevěrnost této Pravdě pak je trestána těžkým pádem, jak na svých dějinách vidíme, takže jde o samu existenci národa; a tu jiné národy nebývají tak trestány jako náš. Smysl češství Proti zdlouhavým bohoslužbám Manuel de M e 11 o je představitelem brazilské letniční církve Igreja Evangelica Pentecostal „Brasil para Crísto“, která za několik let získala jeden milión příslušníků. V Sao Paolo staví de Mello největší kostel světa s 25 000 sedadly a různými místnostmi pro menší kroužky, dílnami atd. De Melio je jedním z latinskoamerických členů letničního hnutí, kteří se zúčastnili 4. valného shromáždění SRC, a jeho církev podala přihlášku do ekumenického hnutí. Brazílie musí objevit nový způsob bohoslužby. V tradičních církvích to je farář, kdo má na starosti bohoslužby. Účastníci shromáždění jsou přitom diváky. Když jsem před 16 lety založil hnutí „Brazílie pro Krista“, cítil jsem, že pro Brazilce přichází v úvahu jenom jedna forma bohoslužeb, při níž by se všichni plně podíleli na shromáždění. Jednou jsem udělal pokus. Připravil jsem tři velice slavnostní a tři spontánní bohoslužby. První tři jsem konal po způsobu metodistů a reformovaných: slavnostně a krásně. V sále bylo asi 2500 lidí. Pozval jsem je na příští večer: Přijďte zítra zase; bude to shromáždění jako dnes, jenom s jiným kazatelem. Přišlo asi 1000 lidí. Opakoval jsem pozvání: Přijďte zítra, budeme mít ještě jedno shromáždění jako dnes, opět s .jiným kazatelem. Měli jsme pak jenom asi 500 nebo 400 lidí v kostele. Po této řadě shromáždění bez přímé účasti lidí jsem pořádal jinou, naprosto odlišnou řadu — bohoslužby s plnou účastí přítomných. První večer přišlo 2500 lidí, druhý večer 5000 lidí, třetí večer došlo к dopravní zácpě. Záleží na účasti lidí na bohoslužebném dění! Lidé se musejí cítit v kostele doma. Povoluji např. lidem, aby až do zahájení bohoslužeb spolu hovořili, pokud chtějí: „Jak se daří tvé matce?“ „A co kůň, kterého jsi koupil?“ Všichni mluví. Když začnou bohoslužby, soustředíme se na vážné věci. Avšak názor, že bohoslužba je něco jako pohřební slavnost, je neudržitelný. Církevní budovu nepokládáme za svátou. Svaté je, co se v ní děje. Kostel sám slouží pouze к tomu, aby nás chránil před sluncem a před deštěm. Proto si lidé v kostele klidně mohou udělat pohodlí, chtějí-li. Při bohoslužbách tradičních církví lidé jenom naslouchají. Zvěstování slova je výsadou farářů. Při bohoslužbách letničního hnutí se však zúčastní všichni a dávají to najevo slovy souhlasu nebo nesouhlasu. Společně chválí Boha, nehledě к tomu, že každý laik může zvěstovat slovo, je-li к tomu schopen. Nejdůležitější úkol církve vidím v evangelizaci. Rozumím tomu tak: Existuje evangelizace, která produkuje jenom svatoušky. Je však také jiná evangelizace, která vytváří nové lidi. Tento druh evangelizace nerozmnožuje lidi v kostelních lavicích, ale vytváří křesťany, kteří se stávají svědky ve společnosti, v níž žijí. Tato evangelizace budí nové povědomí, otevřenost pro Boží království zde a nyní v našem konkrétním životě. Příkladem takové evangelizace je katolický biskup Dom Helder Camara. Získává lidi, protože jim ukazuje, že se církev nesmí přizpůsobit vládnoucímu systému. Církve jsou příliš zapleteny do společenské struktury. A tu už lidé nesnesou. Církev, která nevytváří kritické povědomí u svých členů, se může připravit v nejbližších třiceti letech na vlastní pohřeb. vds Dnes vidíme náš národ duchovně velmi vyprahlý, pustý, lhostejný až do cynismu Co my církev? Nevidím nic jiného než jediné: ve velikém pokání prosit a prosit Pána církve a Pána nad všemi národy přímluvně podle způsobu Abrahamova (Gn 18) za nové zmocnění církve uprostřed národa a nové ještě poshovění. Je třeba pamatovat, že nám Bůh ukázal svou pravdu skrze Husa dříve než jiným národům, a tedy, kdož ví, nepodléháme-li pak jeho soudu snad také dříve. Smysl češství je být věren pravdě Kristově. Teprve pak může být přidáno něco 1 v kultuře, vědě atp. Vidí-li někdo tyto věci jinak a lépe, bylo by dobře, aby to pověděl. Jde o vše. Jen žehrat, kárat, hrozit nepomůže. Ale modlitby přímluvné mohou pomoci. Jistě jsme к tomu v církvi voláni. JAKÉ PROSTŘEDKY UŽÍVÁ POKUŠITEL? Mt 5,11 Blahoslavení jste, když vás budou ponižovat a odmítat lživými slovy a zlými skutky kvůli mně. Ježíš zcela vědomě prohlašuje, že jde cestou pravého Mesiáše. Navzdory nadějím a očekáváním zevních zázraků je možno jedině v něm poznat dávno Zaslíbeného. I z toho všeobecného odmitáni, které je známou praktikou pokušitele. Učedlníci si máji všimnout i záporných znaků, které nutně provázejí Cestu záchrany. Aby člověk poznal správnost svého následování Krista, musi nejprve poznat jeho Cestu, která se nemůže vyhnout neporozumění i nepřátelství. Nebude to omyl, nebude to jen ie-znalost. Bude to vědomé odmítnuti se všemi důsledky. Raději Barabáše než trpícího Mesiáše. Raději budeme trpělivě čekat na budoucí zázrak, než abychom pochopili zázrak vnitřní proměny. Vnitřní odmítnuti se všemi praktickými důsledky. Důsledek vnitřního odmítáni se pak odrazí i ve viditelných skutcích. Nastoupí lháni jako vědomé zaměňováni pravdy a lži. Pokušitel neumí nic jiného postavit proti pravdě vnitřního života. Pravda však musi vydržet vnitřní jistotou všechny tyto zlé věci. Jak Ježíš Kristus dovedl v několika slovech říci téměř všechno podstatné 0 tom, co bude trvalým pohoršením 1 bláznovstvím v očích těch, kteří se stali ať dobrovolně, nebo nedobrovolně nástrojem pokušitele. Blahoslavenství pro Ježíše Krista je v tom životě, který se dovede vnitřně vyrovnat s možnými těžkostmi a nutně počítá, že cesta Ježíše Krista je cesta kříže. Cesta nejnesnadnějši a nejtrvalejší. Opak pokušitelského zlořečení je blahoslavenství toho života, který je ochoten snést všeliké protivenství ze strany člověka. A trpíš-li jako Kristovec, nestyď se za to, ale oslav v tom Boha. To radí i Pavel, který poznal v plném dosahu, co umí pokušitel ve všelijakých nesnadných situacích. I kdyby těch protivenství pro Krista bylo i mnoho, přece nejsou utrpení nynější rovná té budoucí slávě, jak pokorně vyznává. Pohoršení cesty Kristovy mizí, když člověk je ochoten podstoupit cokoli u vědomi, že potřebuje Boží pomoc pro plnou hodnotu své víry. Bože, spomoz nedověře mé! Jiří Melmuk Otazníky a vykřičníky kolem Irska Z toho, co jsme si již pověděli o Irsku. je zřejmé, že spravedlivé řešení „náboženských“ konfliktů v samotném Severním Irsku bude velmi obtížné a zřejmě nebude hotovo přes noc. Nezbývá než opakovat, že to není jen a jen záležitost samotného Severního Irska. Promítají se sem vlivy nejen z ostatního území Velké Británie, s nímž Severní Irsko tvoří státní celek, a nejen z jižní Irské republiky, ale i ze Spojených států, a tyto vlivy nepůsobí vždy pozitivně. Ale i kdyby to bylo výlučně jen věcí severních Irčanů samých, bylo by spravedlivé řešení záležitostí dlouhodobého a nesnadného procesu právě pro ty zakořeněné předsudky a nesmírně zlé zkušenosti z minulosti, které právě tady prokazují houževnatou životnost. Cesta vpřed v minulosti se vždy rodila ze vzájemných střetnutí sil uvnitř jednoho státního celku. Ze střetnutí bezprávné většiny, která byla utlačována menšinou vybavenou všemi právy a vší mocí. Žádná taková vládnoucí skupina nebyla tak prozíravá, aby se svého nadřazeného postavení vzdala dobrovolně a odevzdala část svých práv těm, kdo dosud žádných neměli. To nám říká historie už od dob zápasů mezi patriciji a plebejí v Římě. Situaci zde komplikuje, že v Severním Irsku je boj veden mezi všemi právy a atributy moci vybavenou protestantskou většinou a bezprávnou katolickou menšinou. Nelze tedy mechanicky uplatňovat ani početnost, nebo mluvit o požadavcích většiny. I když jde o většinu, je zřejmé, že její vybavení právy a mocí je nadměrné. Obvyklé demokratické formy boje jsou zde proto předem vyloučeny. Rozhodující boj musí být vybojován uvnitř protestantské většiny. Přitom politická zkušenost ukazuje, že práva a občanské svobody nemůže vládnoucí skupina té ovládané uštědřovat po kapkách a podle vlastní libosti s tímto uštědřováním přestat. Uštědřená lžička práv a svobod totiž nehasí žízeň po nich u ovládané a manipulované skupiny, ale nutně vyvolává ještě větší žízeň, jakmile je takový proces nastoupen, není vybavení menšími právy pro takovou skupinu trvale snesitelné a skrývá v sobě jen další a ještě rozhořčenější konflikty. Není proto z dlouhodobého hlediska rozdílu mezi programem maximalistickým a minimálním. I ten minimální program mé v sobě maximalistické cíle. Tedy: bud všechny svobody, nebo žádné. Něco uprostřed možné není, a uskuteční-li se přesto, tedy jen jako východisko z nouze a na přechodnou dobu. Takto nazíráno, je boj severoirských katolíků jasně odsouzen — к vítězství. Snad zarazí použitý výraz. Ale to není pokus o laciný vtip, tak vypadá skutečnost. Je v tom vyjádřeno, že konečného vítězství nebude dosaženo ani ještě dnes, nebo nejpozději zítra. Ze však čekání a odklady budou nepříznivé pro obě strany. Protahováním konfliktu nakonec ztratí i ti, kdo dosud oplývají všemi právy a vší mocí. Bylo již připomenuto, že v celém konfliktu je mnoho propagandy a protipropagandy. Jméno bojovného protestantského reverenda lana Paisleye, tvrdošíjného odpůrce katolických požadavků, se rozletělo světem jako symbol protestantské nespravedlnosti. Že však už na jaře 1989 podnikla celé turné přednášek — a kde jinde než ve Spojených státech — neméně bojovná 221etá katolická poslankyně londýnského parlamentu za severoirské katolíky Bernadetta Devlinová, to už zaregistroval málokdo. Přitom Rev. Ian Paisley ani nezastupuje presbyterní církev irskou, ale je pouze velmi hlasitým mluvčím nepatrné, aie bojovné hrstký, která si říká „svobodná presbyterní církev ulsterská“, a odtrhla se od presbyterní církve v roce 1951. Propaganda poslankyně Bernadetty Devlinové ve Spojených státech padala do velmi úrodné půdy. Jednak proto, že irských, zvláště katolických vystěhovaiců a jejich potomků je ve Spoje,ných státech velmi mnoho a mnozí z nich zaujímají význačná postaveni, jednak i proto, že zvláště vůči náboženskému útlaku jsou Američané nesmírně citliví, i když jejich představy o formách tohoto útlaku bývají nesmírně prostoduché. Začátkem nutných změn bude praktické prosazení požadavku „one man, one vote“ — „jeden muž, jeden hlas", což samo napovídá, že volební právo v Severním Irsku ještě v poslední třetině 20. století není rovné! Při poměrné stabilitě početnosti obou hlavních náboženských směrů v Severním Irsku přijetím tohoto požadavku nemůže být protestantská více než dvoutřetinová většina vážně ohrožena. Maji-li v tomto ohledu někteří protestantů na severu ostrova své obavy, plynou tyto obavy zřejmě z něčeho, co je pro nás Středoevropany nepředstavitelné. Pravděpodobně z dosud poměrně snadné fluktuace obyvatelstva mezi Irskou republikou a Velkou Británií, a tedy z event, výhledu, že by dosavadní poměr mohl být v budoucnu změněn. V Irské republice je protestantů 150 000, tedy něco málo přes 5 %, a tato menšina pocifuje intenzívní tlak 95 % katolické většiny. To Sever dobře zná a ví, a také ví, že stěhování z Irské republiky do ostatního území Velké Británie je celkem obvyklá záležitost. Z protestantské většiny v Severním Irsku distancovala se nejpočetnější evangelická církev, presbyterní církev irská, čítající přes 400 000 duší, tj. 29 °/o všeho obyvatelstva, od násilností, projevů chuligánství atd., ale ovšem ani ona nemá zájem, aby politický a církevní vývoj severní části ustrova byl ovlivňován ať přímo nebo nepřímo z Dublinu. Z jiného hlediska nazíráno, je to v tom Severním Irsku opravdu zvláštní boj. I katolické menšině je jasno, že spojení s Anglií a Skotskem je i pro ně po stránce ekonomické neobyčejně výhodné. V průmyslu jsou na severu vyšší mzdy než v Irské republice, nezaměstnaní (a těch je zvláště mezi severoirskými katolíky mnoho) dostávají podporu asi o 20 % vyšší než na jihu, z ústředního rozpočtu jdou ve prospěch Severního Ir-ska každoročně desítky miliónů liber. Na skutečné potřeby je to málo, ale ve srovnání s tím, že při event, spojení s Irskou republikou by tyto dotace odpadly a ještě by z daní severu šla převážná část ve prospěch chudého jihu, tyto skutečnosti brání rozhorlenému boji i u severních katolíků. Však také když vypukly nepokoje v srpnu letošního roku, odešlo do Irské republiky jen několik málo stovek katolíků. Nač si katolíci stěžují, to byly oddíly tzv. pomocné policie, která proti nim zakročovala ' nevybíravým způsobem. A sami severoirští katolíci očekávají ochranu a pomoc ne z Dublinu, ale od ústřední londýnské vlády. Také jeden z paradoxů. Bilance nepokojů, které začaly v srpnu, byla velmi otřesná: osm mrtvých, stovky raněných, přes dvě stě vypálených domů, škody za desítky miliónů liber. A nepokoje pokračovaly ještě v září a v říjnu, až teprve po příchodu armády byl obnoven aspoň vnější klid a ustaly ty nejhorší výtržnosti. Není to zdaleka všechno, co by o Severním Irsku mělo být řečeno. Vynechali jsme záměrně informace vyloženě politické, zvláště ty, které se týkají unionistické strany, nepsali jsme o vůdčích politických reprezentantech, omezili i informace o stanovisku jednotlivých církví, takže ani tyto poznámky nejsou vyčerpávající a úplné vylíčení současného / konfliktu. Mají pouze sloužit jako podklad pro lepší porozumění dalším ) informacím, které z tohoto kouske země к nám dojdóu. Zd. Medflfe