Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1970 (LV/1-44)

1970-07-01 / No. 25

„Zkoušejme věci užitečné“ ' Člověk se svými slabostmi a hříchy, se svou snahou o lepší život, denně opouštěnou a zrazovanou, nezůstal stranou pronikavého, avšak současně laskavého zraku M. Jana Husa. Zná­me husineckého mistra jako mysli­tele a učence, jako bojovníka za prav­du, usilujícího o realizaci velkých cí­lů. Ale velkých cílů není možné do­sáhnout bez drobné práce, protože všechny zdánlivé podružnosti a de­taily se soustředují v celek, zname­nající sílu. V Husově díle nacházíme postup od jednotlivce к celku, hlubo­kou znalost lidských srdcí a myslí, tyto složky vytvářejí pak jeho monu­mentalitu. Ano, mistr Jan znal lidská srdce, nejlstivější nade všecko a nej­převrácenější. Badatel, analýzující Hu­sovy spisy a zaradující je do širších souvislostí myšlenkového vývoje, je v pokušení tento Husův zájěm o jed­notlivého člověka přehlédnout. Čtenář Husových listů a obdivovatel jeho spi­sovatelského umění je zase mnohdy oslněn velikostí a dosahem myšle­nek, cítí se jimi povznášen a ocitá se takřka v nadzemské atmosféře vzne­šených snů. Hus však při všem co činil, kázal nebo psal, myslel na kon­krétního člověka, kterého znal tak dobře v jeho slabostech, mdlobách a kolísání, jemuž chtěl ukázat cestu z bažin hříchu a mlhy nejistot. Tento motiv v Husově díle jsem po­cítil s aktuální naléhavostí při Četbě jeho projevů z Karlovy university, v strhujícím podání Jiřího Adamíry v rámci pořadů Lyry pragensis u Mar­tina ve zdi. Jako by se zastavil čas, či spíše jako by Hus žil v naší době, sdílel s námi naše starosti a promýš­lel otázky, o jejichž zodpovědění se snažíme i my. Tak časově zněla Hu­sova slova, v podání oproštěném od vnějškové dramatičnosti a zbytečného patosu. Hovořil к nám náš součas­ník, myslitel znající všechno, co se odehrává v našich nitrech. А к čemu směřovala jeho slova? К tomu, aby­chom celým životem „rozhojňovali obecné dobro“. Poznat dobro, věnovat mu všechny své síly, není ovšem mož­né bez bedlivého zkoumání a zkou­šení, jenom tak se mu potom mů­žeme oddat skutečně plně. „Abyste zkušením rozeznati mohli věci užiteč­né a abyste byli upřímní a bez úra­zu“ napomíná apoštol Pavel nejen Filipenské. „To má býti neustále pří­tomno v naší mysli, a v našem vě­domí,“ dodává к jomu Hus, „abychom po.seznání lepších věci účinným zkou­šením je rozeznávali od méně do­brých, protože nemálo hřeší, kdo po­znal dobro větší a pro poznávajícího stejně snadné, zanechá ho a obrátí se к dobru menšímu.“ Hus tedy, к poučení a napomenutí svých posluchačů, přehlíží lidská usi­lování a konání, „účinně zkoušeje věci užitečné“. A jsou to nejrůznější lidské typy, které defilují před jeho vnitřním zrakem. O co jim v životě jde, oč usilují a jak se jim daří je­jich snahy? Jedni usilují o pocty a nemohou jich dosáhnout, jiní před poctami prchají a jsou к nim strho­váni proti své vůli. Někteří se celý život marně pachtí za světskou slá­vou, jiní si pranic neváží lidské chvá­ly — a tady je tím více třeba chvá­lit, poznamenává mistr Jan. Někteří v práci hledají odpočinek, jiní v od­počinku nemohou nalézt klidu. „Ně­kteří žijí prostě a prospívají ve všem, jiní oplývají lstí a vše se jim obrací v opak. Někteří se pyšně ponižují, ji­ní se pokorně vyvyšují. Někteří jsou v milosti přes své lži, jiní usilují vždy býti co nejpravdomluvnější a přitom jsou pokládáni za velké lháře. Ně­kteří vždy odkládají to, co není pro­spěšné odkládati, ale jsou plni ukva­­penosti tam, kde věc vyžaduje zralejší úvahy. Některé přivádí ctižádost ke škodlivým poctám a jiní si necení poct bez zisku. Někteří v mnoha kni­hách listují a ničemu se nepřiučí, někteří mnoho slibují a nic nesplní. Někteří daleko od sebe odvrhují vše­likou starostlivost, jiní se pletou škod­livě nejen do svých, ale i cizích zále­žitostí. Někteří pořád zamýšlejí dob­ro,. ale к dobrému skutku nikdy ne­dospějí. Někteří touží, aby druhé do­stali do hanby, a zatím o jejich vlast­ních špatnostech hlasitě hovoří celý svět. A i kdybych probral celé veške­renstvo a mluvil jazyky lidskými i andělskými, nepodařilo by se mi vy­počíst! všechny druhy růzností, kdvž se každý liší nejen od svých nejbliž­­ších, nýbrž i od sebe samého. A přece bvlo aspoň toto krátce vyloženo, abv­­chom skutkem zkusili věcí lepších, protože praví apoštol: Zkuste vše a podržte, co je dobré a v thematě — Abyste zkušením rozeznati mohli věci užitečné a abyste byli upřímní —< což byla slova přijetá pro toto užiteč­né napomenutí.“ Není příliš povzbudivý takový pře­hled lidských vlastností a snah. A přitom je dokonale vypozorován z bě­hu lidského života, vyplývá z Husovy hluboké znalosti lidského nitra. Čte­­me-li tato Husova slova, nepřipadá nám, že se toho za uplynulé půlti­­síciletí mnoho nezměnilo aspoň v této oblasti? A tak slova o zkoušení věcí platí i pro nás. Chceme-li konat dob­ro, a to je přece úkolem křesťana na tomto světě, pak se neuzavírejme Husovým radám. Vždyť nasměrovaly myšlení universitních posluchačů,, ba­kalářů i mistrů к úsilí o reformaci, a t* nekončí ani dnes. „Vše, cokoliv konáte slovem či skutkem, konejte ve jménu Pána Ježíše Krista díky či­níce Bohu. Pročež tedy, nejmilejší, dbejte, abyste zkušením rozeznati mohli věci užitečné, a abyste byli upřímní a bez úrazu, naplněni jsouce plodem spravedlnosti skrze Ježíše Krista к slávě a chvále Boží (Kolos. 3, 17; Filip 1, 10). Michal Flegl Přes zed času “ letos uplyne 555 let od mučednické smrti mistra Jana Husa — je jeho osobnost kněze, ka­zatele, revolucionáře a člověka pro nás stále aktuální a živá svým mrav­ním apelem zápasu za pravdu. Ukázat na Husa jako na člověka se všemi jeho radostmi i starostmi, štěs­tím, vítězstvím i prohrou, na člověka kolísajícího, a přece plného velké duchovní síly a bezmezné víry v Bo­ha zjeveném v Ježíši Kristu, je velký úkol historiků, theologů i umělců. Dr. František S m a h e 1, náš přední současný historik husitství (vyšla jeho práce o M. Jeronýmu Praž­ském, Janu Žižkovi z Trocnova, Jiřím z Poděbrad) si vzal za úkol ukázat na Husa nikoliv z hlediska národních mýthů, ale na historického Husa v posledních dnech jeho života. A tak z jeho pera vzešla útlá, zajímavá knížka s přiléhavým názvem „HRA­NICE PRAVDY“. V přísné chronolo­gické souslednosti vypráví autor o 247 posledních Husových dnech, které prožil v Kostnici ve dnech 3. 11. 1414—6. 7. 1415, na základě soudo­bých dokumentů. Přetlumočit dokumenty do dnešní řeči se Šmahelovi podařilo měrou vrchovatou. Jsou zpracovány tak mistrně, že přímé řeči je skoro mož­no považovat za autentické, což dává knížce zvláštní bezprostřednost a vě­rohodnost. HUSOV POMNÍK v CHRUDIMI HRANICE Historický materiál je pro Šmahela jen osnovou, výchozím bodem hle­dání. Jde však dál, aby uhádl, pocho­pil a ukázal to, co zůstává za hrani­cemi dokumentů — sled Husova myšlení a jeho citová hnutí, aby od­halil charakter v jednotě vnitřního a vnějšího. Autoru se podařilo postih­nout potenciál Husova myšlení, re­voluční energii a dramatlčnost Huso­vých prožitků před tváří blízké mu­čednické smrti. V knížce zaznívají heroické i tra­gické tóny, chvíle přemýšlení se stří­dají s výbuchy řeči na kostnickém koncilu. Všechny myšlenky a prožit­ky jsou nerozlučně spjaty. Čteme a vnímáme ono dramatické napětí chví­le, které unášelo mistra stejně jako jeho přátele (Jan z Rejštejna, Petr z Mladoňovic, Jan z Chlumu, Václav z Dubé, Jindřich z Lacemboku ai.J i odpůrce na koncilu (Michal ze Že­lezného Brodu zv. Causis, Václav Thlem z Mikulova, Štěpán z Pálče, Petr z Uničova, Michal z Něm.Brodu, Mikuláš ze Stojčína, Petr kard. d’Ailly aj.). Ona potřeba slyšet i obhajovat. I to zaznívá ze Šmahelovy knížky. A zaznívá z ní to hlavní. Ta vnitřní pravda Husova, která přesvědčuje ví­ce než sebelepší portrét: před námi je Hus. Před námi je pravda, která rozhoduje o jeho velikosti, životě a díle. Pravda, za kterou jde Hus ne­ochvějně postaven jsa tváří v tvář poslední tvrdé realitě svého Života, zvítězil, i když byl dočasně tělesně poražen. Nepoddal se, neboť měl jis­totu, že jeho usilování po hledání, učení, zvěstování, poznání, milování a držení pravdy až do konce svého života je v souhlase s Pravdou věč­nou. Nepoddal se, neodvolal, protože měl vědomí strážce ohroženého po­kladu — slova Božího a poslání služebníka Božího na cestě lidstva za královstvím Božím. Pro Husa bylo Písmo svaté znamením svrchovanosti Boží nad církví a poslušnost svědec­tví Písma základní skutečností církvi. Poslušnosti — této jediné poslušnosti e-- se jako pravý křesťan vzdát ne­chtěl a nevzdal. „Jeho Zákona je třeba poslouchat nejvíce ze všeho!“ (str. 24) a „Ra­ději zvolím smrt, než abych zapřel PRAVDY pravdu, kterou jsem poznal z Písma* (str. 29). „Tuto strašnou a potupnou smrt chci trpělivě nésti pro Tvé Evan­gelium a kázání Tvého Slova“ (str. 182). Hus měl rád Církev, nechtěl založit žádnou novou, ale starou ob­novit, zreformovat. Chtěl církev čis­tou, ne poskvrněnou boji papežů (Jan XXIII, Řehoř XII, Benedikt XIII), sva­­tokupectvím, obecnou zkažeností ma­monem, nedostatkem duchovnosti, ale církev schopnou věrně hájit pravdu evangelia. Hus nechtěl být kacířem — což mohou být kacíři lidé ryzí a hlu­boké víry v neporušené ideály evan­gelia Kristova? Vždyť chtěl očistu pokřivené víry a likvidaci mravního úpadku církve XV. století — ale byl . jako kacíř odsouzen soudci, jejichž mravní a theologické stanovisko a profil byly kacířštější než Husův. „Hus chtěl být slyšen v době, v níž autorita znala jedinou metodu: po­roučet. A Hus si poroučet nedal. Ne­našel se na koncilu nikdo, kdo by mu z Písma dokázal blud. A tak tento je­dinečný kacíř zemřel, recituje Credo.“ (Paul de Vooght: ĽHéréste de Jean Huss; Louvain 1960). Hus nezradil pravdu věčnou, pravdu evangelia. Ve čtenáři vyvolat Ještě větší lásku к Pís­mu, к té Pravdě, která byla kompasem Husovým na cestě životem a která by měla být i kompasem naším. V Slovu pravdy a v moci Boží byla Husova síla. „Byl zabit pro slovo Boží a pro svědectví, jež vydal.“ (Zjev 6, 9b). jeho popel vmeten do Rýna. „A vydalo moře mrtvé, kteříž byli v něm.“ (Zjev 20, 12). Husova pravda znamenala čin. I naše víra vyžaduje čin. V dějinách nevítězí ab­straktní formule idejí, ale lidé, kteří stojí za nimi. Malý oheň na břehu Rýna, ale velikou věc zapálil. Boj za Pravdu, jež nikdy neskončí. Tím smě­rem ukazuje život a dílo Husovo. =e „Umřev, ještě mluví.“ (Žid. 11, 4). „Vzpomínejte na vůdce své, kteříž vám mluvili slovo Boží, jejichžto ob­cování jaký byl cíl, spatřujíce, násle­­dujtež jejich víry“ (Žid. 13, 7). A tó je podtextem Šmahelovy knížky „Hra­nice pravdy“. Šmahelova knížka „Hranice prav­dy“ je к dostání ve Stáncích PNS za 8 Kčs. Karel Rys Netoliko ten zrádce jest pravdy, kterýž přestoupá pravdu zjevně, místo pravdy mluví lež, ale i ten, kterýž nesvobodné praví pravdu, kterouž svobodně proviti musí .. Nebo jako kněz dlužen jest, aby pravdu, kterouž slyšel od Boha, svobodně kázal, též laik, to věz světský člověk, nekněz, dlužen jest, aby pravdy, kterou slyšel od kněží jistě dovedenou z Písma, bránil věrně. Pakli toho neučiní, zrazuje pravdu. Kdož má moc, aby se bránil, a příkladem krále Ježíše nebráni se, ale raději mile trpí, ten té moci lépe požívá, než by se bránil, neb v pokoře v lepší tu moc obrací. Každý křesťan, že vzal na křtu jméno Kristovo a přisáhl, aby jeho následoval v dobrém, nenásleduje-li ho, tedy nadarmo jméno křesťanské od Krista vzal. Jan Hus: Výklad desatera Holandský mistr, jenžodvolal v Kostnici názory Husovy V drahocenném rukopisném sbor­níku Rakouské Národní knihovny 4902, jenž pochází zřejmé z pozůstalosti Husova průvodce Petra Mladoňovice, autora slavného Vypsáni Husova po­bytu a skonu v Kostnici, jedné z nej­světovějších knih naši literatury, se uchoval spolu s mistrovými listy ze žaláře a dokumenty o jeho procesu, také dokument, jenž přec však upoutá českého badatele, že vrhá trochu světla i na osud mistra jana. Přivezl jsem si ten dokument za l světové války, když byl rukopis zapůjčen prof. V. Novotnému, ale po letech zjistil, že byl již vydán, avšak na místě tak zapadlém, že nedošel po­zornosti snad v celé nepřehledné li­teratuře o voncilu kostnickém. Je ovšem také dosti záhadný a budu pro­to možná prvý, kdo mu věnuje po­drobný rozbor', z toho rozboru, který jest určen do souboru Článků Z dě­jin Karlovy university. v době husit­ské, mohu zde podat toliko výtah. Ob­sahem dosti -ozsáhlého dokumentu, který skoro p*ed sto lety uveřejnil z uv. rukopisu, kde se jedině zachoval, církevní historik holadský W. Moll v amsterodamském sborníku и nás ne­dostupném, ie slavnostní odvolání mistra Jana z AI km upru, jímž se kajícně zříká bludů, obsažených ve spise, který věnoval římskému králi Zikmundovi a poslal i anglickému králi Jidřichu V. Vyzýval oba panov­níky к tomu, aby zabrali církvi stat­ky, jež brání duchovním, aby se cele věnovali svým úkolům, a tím se pro­vinil proti své matce cirkvi. Dostal se prý na to scestí jednak z nevědomos­ti, jednak z touhy po odměně, a proto je veřejně před celým koncilem odvo­lává. A prohlašuje, že stoj1 a je po­­vždy hotov stál pevně a věrně se sv. apoštolskou a římskou církví Boží v jejích rozhodnutích a řádech jako matkou svou í všech věrných Kristo­vých a jako pravou učitelkou dekretů i všeho, co vyhlašuje, a že jí podro­buje uctivě svůj rozum a podrobí vždy pokorně a vždy je hotov poslou­chat ji jako věrný syn, jenž je povi­nen všude nájit čest své ne/početnější matky. A totéž osvědčuje i koncilu a zvláště tu jmenuje odsouzení 45 článků Viklefových a 50 Husových, o nichž prohlašuje upřímně, že byly řádně a prospěšně zatraceny. A na ujištění upřímnosti a čistoty mysli s koncilem nikoli čistou myslí, nýbrž pokrytecky, ouvolává přísežně všec­ka kacířství a bludy jmenovaných obou kacířů a slavnostně přísahá и sv. Trojice a na svata evangelia, kte­rá vzal do ruky, že setrvá věčně v pravdě sv. církve, к níž se navrátil sv. milostí, a vyhlašuje všecky, kdož by se postavili proti tomuto rozhod­nutí a proti tomuto vyznání, že jsou hodní věčného prokletí. A kdyby se snad stalo, že by se této přísaze zpro­nevěřil, je si vědom, že bude jako znovu padlý postižen tvrdostí církev­ních zákonů Jtj. upálen). A toto vy­znání, potvrzené vlastní přísahou a napsané vlastní rukou, chce poslat králi do Anglie, královně i vysoké šlechtě a biskupům c do města Ak­­maaru, odkud pochází, aby tento spis zůstal věčnou . ochranou jeho pravo­­věrnostt. Závěrem projevuje souhlas, ano žádá, a zapřísahá, aby jeho kacíř­ský spis byl veřejně spálen. Tu končí náš dokument a opona padá za výjevem, který nám dopřál sledovat a zanechává nás v nejistotě, jak se dramatický výjev skončil. Toho se můžeme domyslit toliko dohady. Jsou ztíženy hned tím, že dokument nemá data. Jen z toho, že se kající kacíř odříká odsouzených názorů Hu­sových, možno usoudit, že holandský mistr zvěděl o odsouzení Husových názorů, obsažených v rozsudku, kte­rý koncil připravil pro zasedání, jež bylo po nemalých odkladech vyhláše­no 6. července 1415. Ale Jan z Alk­­maaru dostal je pravděpodobně do rukou hned, Jak bylo napsáno, a mno­ho nasvědčuje 'omu, že jeho odvoláni bylo dáno na program zasedání, vy­konaného potom 6. července. Toto za­sedání odsoudilo nejen Husa, ale i pa­řížského mistra Jana Petita, již mrtvé­ho, pro schvalováni vraždy, spácha­né na vévodovi Ludvíku z Orleansu 1407, o něž sveden by! na koncilu tu­hý boj, a protáhlo schůzi daleko přes poledne. I neprekvapilo by. že ná­padné mlčení o odvolání holandské­ho mistra v aktech koncilu třeba vy­světlit tím, že to byly oba velké pro­cesy, Husův a Petitův, co zatlačilo do pozadí odvolání Jana z Alkmaaru tak, že na ně většina účastníků již nečeka­la nebo že presidium koncilu škrtlo věc holandského mistra z programu a odkázala její vyřízení komisi víry, kde zapadla, poněvadž akta této ko­mise se nezachovala. Tak se významný ten dokument zachoval jedině zásluhou Petra, Mla­doňovice. Jemu stál za to aby si jeho znění zaplatil и písaře oné komise, třeba ne snad pro sebe, ale pro vy­slance Karlovy university M. Jana Kar­dinála z Rejštejna, s nímž Hus přijel již do Kostnice a který se jako obrat­ný diplomat pokusil svého krajana a přítele Husa ještě v poslední chvíli zachránit tím, že by ho přiměl к po­dobnému odvolání. Odvolání holandského mistra má to­tiž ještě lednu zvláštnost, která moh­la svádět diplomata Kardinála к ša­lebným nadějím, že by Husa zachrá­nil, kdyby Iw přiměl к odvolání po­dobnému, jaké podepsal Jan z Alk­maaru. Svým kajícím odvoláním do­sáhl výhody, že nebyl souzen podle práva, které tylo obecně platné pro zločin kacířství, nýbrž podle nepsané­ho práva, jakého požívaly velké uni­versity, jako byla Pařížská, kde byl holandský mistr bakalářem theolo­gické fakulty. Soudy inkviziční odsu­zovaly kacíře, jenž se pokořil slav­nostním odvoláním, do doživotního vězení. V odvolání Jana z Alkmaa­ru chybí jakákoli zmínka o tom že je ochoten přijmout trest, jaký mu soud určí. Byl zřejmě propuštěn na svo­bodu, jakmile pronesl svoje kající od­volání. To doufal J. Kardinál vymo­ci Husovi. Avšak plán rozbil ten, jemuž měl zachránit život, sám mistr Jan Hus. Pro muže jeho charakteru byla to cdsta neschůdná. Vyžadoval totiž, aby se zřekl nebo zapřel myšlenky, které hlásal celá léta a v Jejichž uskuteč­nění viděl lediné východisko к uzdra­vení společnosti, církve i státu z hlu­bokého mravního úpadku a rozvratu, v němž tonuly. Boji za tyto velké myšlenky zasvětil hned v mládi svůj život a zastával je potom na univer­sitě i na kazatelně v letech muž­ných jako program, nevývratně za­kotvený v bibli i vědě, a nyní jej měl zapřít a zříci -e hn na pouhý příkaz a bez jakékoliv možnostt ho hájit. A to jen proto, aby uhájil holý život. To byla v jeho očích mravní sebevražda. Proto odepřel uposlech­nout přítele a dal přednost potupné smrti v mukách. F M Bartoš vnitPek kostnického chrámu, v němž byl m. j.. hus ODSOUZEN. SNÍMEK: f. hejla

Next