Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1970 (LV/1-44)
1970-07-01 / No. 25
„Zkoušejme věci užitečné“ ' Člověk se svými slabostmi a hříchy, se svou snahou o lepší život, denně opouštěnou a zrazovanou, nezůstal stranou pronikavého, avšak současně laskavého zraku M. Jana Husa. Známe husineckého mistra jako myslitele a učence, jako bojovníka za pravdu, usilujícího o realizaci velkých cílů. Ale velkých cílů není možné dosáhnout bez drobné práce, protože všechny zdánlivé podružnosti a detaily se soustředují v celek, znamenající sílu. V Husově díle nacházíme postup od jednotlivce к celku, hlubokou znalost lidských srdcí a myslí, tyto složky vytvářejí pak jeho monumentalitu. Ano, mistr Jan znal lidská srdce, nejlstivější nade všecko a nejpřevrácenější. Badatel, analýzující Husovy spisy a zaradující je do širších souvislostí myšlenkového vývoje, je v pokušení tento Husův zájěm o jednotlivého člověka přehlédnout. Čtenář Husových listů a obdivovatel jeho spisovatelského umění je zase mnohdy oslněn velikostí a dosahem myšlenek, cítí se jimi povznášen a ocitá se takřka v nadzemské atmosféře vznešených snů. Hus však při všem co činil, kázal nebo psal, myslel na konkrétního člověka, kterého znal tak dobře v jeho slabostech, mdlobách a kolísání, jemuž chtěl ukázat cestu z bažin hříchu a mlhy nejistot. Tento motiv v Husově díle jsem pocítil s aktuální naléhavostí při Četbě jeho projevů z Karlovy university, v strhujícím podání Jiřího Adamíry v rámci pořadů Lyry pragensis u Martina ve zdi. Jako by se zastavil čas, či spíše jako by Hus žil v naší době, sdílel s námi naše starosti a promýšlel otázky, o jejichž zodpovědění se snažíme i my. Tak časově zněla Husova slova, v podání oproštěném od vnějškové dramatičnosti a zbytečného patosu. Hovořil к nám náš současník, myslitel znající všechno, co se odehrává v našich nitrech. А к čemu směřovala jeho slova? К tomu, abychom celým životem „rozhojňovali obecné dobro“. Poznat dobro, věnovat mu všechny své síly, není ovšem možné bez bedlivého zkoumání a zkoušení, jenom tak se mu potom můžeme oddat skutečně plně. „Abyste zkušením rozeznati mohli věci užitečné a abyste byli upřímní a bez úrazu“ napomíná apoštol Pavel nejen Filipenské. „To má býti neustále přítomno v naší mysli, a v našem vědomí,“ dodává к jomu Hus, „abychom po.seznání lepších věci účinným zkoušením je rozeznávali od méně dobrých, protože nemálo hřeší, kdo poznal dobro větší a pro poznávajícího stejně snadné, zanechá ho a obrátí se к dobru menšímu.“ Hus tedy, к poučení a napomenutí svých posluchačů, přehlíží lidská usilování a konání, „účinně zkoušeje věci užitečné“. A jsou to nejrůznější lidské typy, které defilují před jeho vnitřním zrakem. O co jim v životě jde, oč usilují a jak se jim daří jejich snahy? Jedni usilují o pocty a nemohou jich dosáhnout, jiní před poctami prchají a jsou к nim strhováni proti své vůli. Někteří se celý život marně pachtí za světskou slávou, jiní si pranic neváží lidské chvály — a tady je tím více třeba chválit, poznamenává mistr Jan. Někteří v práci hledají odpočinek, jiní v odpočinku nemohou nalézt klidu. „Někteří žijí prostě a prospívají ve všem, jiní oplývají lstí a vše se jim obrací v opak. Někteří se pyšně ponižují, jiní se pokorně vyvyšují. Někteří jsou v milosti přes své lži, jiní usilují vždy býti co nejpravdomluvnější a přitom jsou pokládáni za velké lháře. Někteří vždy odkládají to, co není prospěšné odkládati, ale jsou plni ukvapenosti tam, kde věc vyžaduje zralejší úvahy. Některé přivádí ctižádost ke škodlivým poctám a jiní si necení poct bez zisku. Někteří v mnoha knihách listují a ničemu se nepřiučí, někteří mnoho slibují a nic nesplní. Někteří daleko od sebe odvrhují všelikou starostlivost, jiní se pletou škodlivě nejen do svých, ale i cizích záležitostí. Někteří pořád zamýšlejí dobro,. ale к dobrému skutku nikdy nedospějí. Někteří touží, aby druhé dostali do hanby, a zatím o jejich vlastních špatnostech hlasitě hovoří celý svět. A i kdybych probral celé veškerenstvo a mluvil jazyky lidskými i andělskými, nepodařilo by se mi vypočíst! všechny druhy růzností, kdvž se každý liší nejen od svých nejbližších, nýbrž i od sebe samého. A přece bvlo aspoň toto krátce vyloženo, abvchom skutkem zkusili věcí lepších, protože praví apoštol: Zkuste vše a podržte, co je dobré a v thematě — Abyste zkušením rozeznati mohli věci užitečné a abyste byli upřímní —< což byla slova přijetá pro toto užitečné napomenutí.“ Není příliš povzbudivý takový přehled lidských vlastností a snah. A přitom je dokonale vypozorován z běhu lidského života, vyplývá z Husovy hluboké znalosti lidského nitra. Čteme-li tato Husova slova, nepřipadá nám, že se toho za uplynulé půltisíciletí mnoho nezměnilo aspoň v této oblasti? A tak slova o zkoušení věcí platí i pro nás. Chceme-li konat dobro, a to je přece úkolem křesťana na tomto světě, pak se neuzavírejme Husovým radám. Vždyť nasměrovaly myšlení universitních posluchačů,, bakalářů i mistrů к úsilí o reformaci, a t* nekončí ani dnes. „Vše, cokoliv konáte slovem či skutkem, konejte ve jménu Pána Ježíše Krista díky činíce Bohu. Pročež tedy, nejmilejší, dbejte, abyste zkušením rozeznati mohli věci užitečné, a abyste byli upřímní a bez úrazu, naplněni jsouce plodem spravedlnosti skrze Ježíše Krista к slávě a chvále Boží (Kolos. 3, 17; Filip 1, 10). Michal Flegl Přes zed času “ letos uplyne 555 let od mučednické smrti mistra Jana Husa — je jeho osobnost kněze, kazatele, revolucionáře a člověka pro nás stále aktuální a živá svým mravním apelem zápasu za pravdu. Ukázat na Husa jako na člověka se všemi jeho radostmi i starostmi, štěstím, vítězstvím i prohrou, na člověka kolísajícího, a přece plného velké duchovní síly a bezmezné víry v Boha zjeveném v Ježíši Kristu, je velký úkol historiků, theologů i umělců. Dr. František S m a h e 1, náš přední současný historik husitství (vyšla jeho práce o M. Jeronýmu Pražském, Janu Žižkovi z Trocnova, Jiřím z Poděbrad) si vzal za úkol ukázat na Husa nikoliv z hlediska národních mýthů, ale na historického Husa v posledních dnech jeho života. A tak z jeho pera vzešla útlá, zajímavá knížka s přiléhavým názvem „HRANICE PRAVDY“. V přísné chronologické souslednosti vypráví autor o 247 posledních Husových dnech, které prožil v Kostnici ve dnech 3. 11. 1414—6. 7. 1415, na základě soudobých dokumentů. Přetlumočit dokumenty do dnešní řeči se Šmahelovi podařilo měrou vrchovatou. Jsou zpracovány tak mistrně, že přímé řeči je skoro možno považovat za autentické, což dává knížce zvláštní bezprostřednost a věrohodnost. HUSOV POMNÍK v CHRUDIMI HRANICE Historický materiál je pro Šmahela jen osnovou, výchozím bodem hledání. Jde však dál, aby uhádl, pochopil a ukázal to, co zůstává za hranicemi dokumentů — sled Husova myšlení a jeho citová hnutí, aby odhalil charakter v jednotě vnitřního a vnějšího. Autoru se podařilo postihnout potenciál Husova myšlení, revoluční energii a dramatlčnost Husových prožitků před tváří blízké mučednické smrti. V knížce zaznívají heroické i tragické tóny, chvíle přemýšlení se střídají s výbuchy řeči na kostnickém koncilu. Všechny myšlenky a prožitky jsou nerozlučně spjaty. Čteme a vnímáme ono dramatické napětí chvíle, které unášelo mistra stejně jako jeho přátele (Jan z Rejštejna, Petr z Mladoňovic, Jan z Chlumu, Václav z Dubé, Jindřich z Lacemboku ai.J i odpůrce na koncilu (Michal ze Železného Brodu zv. Causis, Václav Thlem z Mikulova, Štěpán z Pálče, Petr z Uničova, Michal z Něm.Brodu, Mikuláš ze Stojčína, Petr kard. d’Ailly aj.). Ona potřeba slyšet i obhajovat. I to zaznívá ze Šmahelovy knížky. A zaznívá z ní to hlavní. Ta vnitřní pravda Husova, která přesvědčuje více než sebelepší portrét: před námi je Hus. Před námi je pravda, která rozhoduje o jeho velikosti, životě a díle. Pravda, za kterou jde Hus neochvějně postaven jsa tváří v tvář poslední tvrdé realitě svého Života, zvítězil, i když byl dočasně tělesně poražen. Nepoddal se, neboť měl jistotu, že jeho usilování po hledání, učení, zvěstování, poznání, milování a držení pravdy až do konce svého života je v souhlase s Pravdou věčnou. Nepoddal se, neodvolal, protože měl vědomí strážce ohroženého pokladu — slova Božího a poslání služebníka Božího na cestě lidstva za královstvím Božím. Pro Husa bylo Písmo svaté znamením svrchovanosti Boží nad církví a poslušnost svědectví Písma základní skutečností církvi. Poslušnosti — této jediné poslušnosti e-- se jako pravý křesťan vzdát nechtěl a nevzdal. „Jeho Zákona je třeba poslouchat nejvíce ze všeho!“ (str. 24) a „Raději zvolím smrt, než abych zapřel PRAVDY pravdu, kterou jsem poznal z Písma* (str. 29). „Tuto strašnou a potupnou smrt chci trpělivě nésti pro Tvé Evangelium a kázání Tvého Slova“ (str. 182). Hus měl rád Církev, nechtěl založit žádnou novou, ale starou obnovit, zreformovat. Chtěl církev čistou, ne poskvrněnou boji papežů (Jan XXIII, Řehoř XII, Benedikt XIII), svatokupectvím, obecnou zkažeností mamonem, nedostatkem duchovnosti, ale církev schopnou věrně hájit pravdu evangelia. Hus nechtěl být kacířem — což mohou být kacíři lidé ryzí a hluboké víry v neporušené ideály evangelia Kristova? Vždyť chtěl očistu pokřivené víry a likvidaci mravního úpadku církve XV. století — ale byl . jako kacíř odsouzen soudci, jejichž mravní a theologické stanovisko a profil byly kacířštější než Husův. „Hus chtěl být slyšen v době, v níž autorita znala jedinou metodu: poroučet. A Hus si poroučet nedal. Nenašel se na koncilu nikdo, kdo by mu z Písma dokázal blud. A tak tento jedinečný kacíř zemřel, recituje Credo.“ (Paul de Vooght: ĽHéréste de Jean Huss; Louvain 1960). Hus nezradil pravdu věčnou, pravdu evangelia. Ve čtenáři vyvolat Ještě větší lásku к Písmu, к té Pravdě, která byla kompasem Husovým na cestě životem a která by měla být i kompasem naším. V Slovu pravdy a v moci Boží byla Husova síla. „Byl zabit pro slovo Boží a pro svědectví, jež vydal.“ (Zjev 6, 9b). jeho popel vmeten do Rýna. „A vydalo moře mrtvé, kteříž byli v něm.“ (Zjev 20, 12). Husova pravda znamenala čin. I naše víra vyžaduje čin. V dějinách nevítězí abstraktní formule idejí, ale lidé, kteří stojí za nimi. Malý oheň na břehu Rýna, ale velikou věc zapálil. Boj za Pravdu, jež nikdy neskončí. Tím směrem ukazuje život a dílo Husovo. =e „Umřev, ještě mluví.“ (Žid. 11, 4). „Vzpomínejte na vůdce své, kteříž vám mluvili slovo Boží, jejichžto obcování jaký byl cíl, spatřujíce, následujtež jejich víry“ (Žid. 13, 7). A tó je podtextem Šmahelovy knížky „Hranice pravdy“. Šmahelova knížka „Hranice pravdy“ je к dostání ve Stáncích PNS za 8 Kčs. Karel Rys Netoliko ten zrádce jest pravdy, kterýž přestoupá pravdu zjevně, místo pravdy mluví lež, ale i ten, kterýž nesvobodné praví pravdu, kterouž svobodně proviti musí .. Nebo jako kněz dlužen jest, aby pravdu, kterouž slyšel od Boha, svobodně kázal, též laik, to věz světský člověk, nekněz, dlužen jest, aby pravdy, kterou slyšel od kněží jistě dovedenou z Písma, bránil věrně. Pakli toho neučiní, zrazuje pravdu. Kdož má moc, aby se bránil, a příkladem krále Ježíše nebráni se, ale raději mile trpí, ten té moci lépe požívá, než by se bránil, neb v pokoře v lepší tu moc obrací. Každý křesťan, že vzal na křtu jméno Kristovo a přisáhl, aby jeho následoval v dobrém, nenásleduje-li ho, tedy nadarmo jméno křesťanské od Krista vzal. Jan Hus: Výklad desatera Holandský mistr, jenžodvolal v Kostnici názory Husovy V drahocenném rukopisném sborníku Rakouské Národní knihovny 4902, jenž pochází zřejmé z pozůstalosti Husova průvodce Petra Mladoňovice, autora slavného Vypsáni Husova pobytu a skonu v Kostnici, jedné z nejsvětovějších knih naši literatury, se uchoval spolu s mistrovými listy ze žaláře a dokumenty o jeho procesu, také dokument, jenž přec však upoutá českého badatele, že vrhá trochu světla i na osud mistra jana. Přivezl jsem si ten dokument za l světové války, když byl rukopis zapůjčen prof. V. Novotnému, ale po letech zjistil, že byl již vydán, avšak na místě tak zapadlém, že nedošel pozornosti snad v celé nepřehledné literatuře o voncilu kostnickém. Je ovšem také dosti záhadný a budu proto možná prvý, kdo mu věnuje podrobný rozbor', z toho rozboru, který jest určen do souboru Článků Z dějin Karlovy university. v době husitské, mohu zde podat toliko výtah. Obsahem dosti -ozsáhlého dokumentu, který skoro p*ed sto lety uveřejnil z uv. rukopisu, kde se jedině zachoval, církevní historik holadský W. Moll v amsterodamském sborníku и nás nedostupném, ie slavnostní odvolání mistra Jana z AI km upru, jímž se kajícně zříká bludů, obsažených ve spise, který věnoval římskému králi Zikmundovi a poslal i anglickému králi Jidřichu V. Vyzýval oba panovníky к tomu, aby zabrali církvi statky, jež brání duchovním, aby se cele věnovali svým úkolům, a tím se provinil proti své matce cirkvi. Dostal se prý na to scestí jednak z nevědomosti, jednak z touhy po odměně, a proto je veřejně před celým koncilem odvolává. A prohlašuje, že stoj1 a je povždy hotov stál pevně a věrně se sv. apoštolskou a římskou církví Boží v jejích rozhodnutích a řádech jako matkou svou í všech věrných Kristových a jako pravou učitelkou dekretů i všeho, co vyhlašuje, a že jí podrobuje uctivě svůj rozum a podrobí vždy pokorně a vždy je hotov poslouchat ji jako věrný syn, jenž je povinen všude nájit čest své ne/početnější matky. A totéž osvědčuje i koncilu a zvláště tu jmenuje odsouzení 45 článků Viklefových a 50 Husových, o nichž prohlašuje upřímně, že byly řádně a prospěšně zatraceny. A na ujištění upřímnosti a čistoty mysli s koncilem nikoli čistou myslí, nýbrž pokrytecky, ouvolává přísežně všecka kacířství a bludy jmenovaných obou kacířů a slavnostně přísahá и sv. Trojice a na svata evangelia, která vzal do ruky, že setrvá věčně v pravdě sv. církve, к níž se navrátil sv. milostí, a vyhlašuje všecky, kdož by se postavili proti tomuto rozhodnutí a proti tomuto vyznání, že jsou hodní věčného prokletí. A kdyby se snad stalo, že by se této přísaze zpronevěřil, je si vědom, že bude jako znovu padlý postižen tvrdostí církevních zákonů Jtj. upálen). A toto vyznání, potvrzené vlastní přísahou a napsané vlastní rukou, chce poslat králi do Anglie, královně i vysoké šlechtě a biskupům c do města Akmaaru, odkud pochází, aby tento spis zůstal věčnou . ochranou jeho pravověrnostt. Závěrem projevuje souhlas, ano žádá, a zapřísahá, aby jeho kacířský spis byl veřejně spálen. Tu končí náš dokument a opona padá za výjevem, který nám dopřál sledovat a zanechává nás v nejistotě, jak se dramatický výjev skončil. Toho se můžeme domyslit toliko dohady. Jsou ztíženy hned tím, že dokument nemá data. Jen z toho, že se kající kacíř odříká odsouzených názorů Husových, možno usoudit, že holandský mistr zvěděl o odsouzení Husových názorů, obsažených v rozsudku, který koncil připravil pro zasedání, jež bylo po nemalých odkladech vyhlášeno 6. července 1415. Ale Jan z Alkmaaru dostal je pravděpodobně do rukou hned, Jak bylo napsáno, a mnoho nasvědčuje 'omu, že jeho odvoláni bylo dáno na program zasedání, vykonaného potom 6. července. Toto zasedání odsoudilo nejen Husa, ale i pařížského mistra Jana Petita, již mrtvého, pro schvalováni vraždy, spáchané na vévodovi Ludvíku z Orleansu 1407, o něž sveden by! na koncilu tuhý boj, a protáhlo schůzi daleko přes poledne. I neprekvapilo by. že nápadné mlčení o odvolání holandského mistra v aktech koncilu třeba vysvětlit tím, že to byly oba velké procesy, Husův a Petitův, co zatlačilo do pozadí odvolání Jana z Alkmaaru tak, že na ně většina účastníků již nečekala nebo že presidium koncilu škrtlo věc holandského mistra z programu a odkázala její vyřízení komisi víry, kde zapadla, poněvadž akta této komise se nezachovala. Tak se významný ten dokument zachoval jedině zásluhou Petra, Mladoňovice. Jemu stál za to aby si jeho znění zaplatil и písaře oné komise, třeba ne snad pro sebe, ale pro vyslance Karlovy university M. Jana Kardinála z Rejštejna, s nímž Hus přijel již do Kostnice a který se jako obratný diplomat pokusil svého krajana a přítele Husa ještě v poslední chvíli zachránit tím, že by ho přiměl к podobnému odvolání. Odvolání holandského mistra má totiž ještě lednu zvláštnost, která mohla svádět diplomata Kardinála к šalebným nadějím, že by Husa zachránil, kdyby Iw přiměl к odvolání podobnému, jaké podepsal Jan z Alkmaaru. Svým kajícím odvoláním dosáhl výhody, že nebyl souzen podle práva, které tylo obecně platné pro zločin kacířství, nýbrž podle nepsaného práva, jakého požívaly velké university, jako byla Pařížská, kde byl holandský mistr bakalářem theologické fakulty. Soudy inkviziční odsuzovaly kacíře, jenž se pokořil slavnostním odvoláním, do doživotního vězení. V odvolání Jana z Alkmaaru chybí jakákoli zmínka o tom že je ochoten přijmout trest, jaký mu soud určí. Byl zřejmě propuštěn na svobodu, jakmile pronesl svoje kající odvolání. To doufal J. Kardinál vymoci Husovi. Avšak plán rozbil ten, jemuž měl zachránit život, sám mistr Jan Hus. Pro muže jeho charakteru byla to cdsta neschůdná. Vyžadoval totiž, aby se zřekl nebo zapřel myšlenky, které hlásal celá léta a v Jejichž uskutečnění viděl lediné východisko к uzdravení společnosti, církve i státu z hlubokého mravního úpadku a rozvratu, v němž tonuly. Boji za tyto velké myšlenky zasvětil hned v mládi svůj život a zastával je potom na universitě i na kazatelně v letech mužných jako program, nevývratně zakotvený v bibli i vědě, a nyní jej měl zapřít a zříci -e hn na pouhý příkaz a bez jakékoliv možnostt ho hájit. A to jen proto, aby uhájil holý život. To byla v jeho očích mravní sebevražda. Proto odepřel uposlechnout přítele a dal přednost potupné smrti v mukách. F M Bartoš vnitPek kostnického chrámu, v němž byl m. j.. hus ODSOUZEN. SNÍMEK: f. hejla