Kultura, 1959 (III/26-52)
1959-07-02 / No. 26
VbUDE JSME JE POTKÁVALI. Na ulicích a náměstích, v parcích, v divadlech a koncertních síních, na stadiónech, mezi dělníky i ministry. Praha doslova rozkvetla jejich bílými halenkami a rudými šátky. Všude bylo moíno spatřit jejich osmahlé, zdravé tvářičky, všude hlaholily jejich hlásky. A vyvrcholením byla neděle, kdy prošel pražskými ulicemi stodvacetitisícový průvod. Ne, tolik pionýrů ještě hlavní město republiky nezažilo! Musil by to být opravdu velký škarohlíd, aby se v těch dnech aspoň jednou nezastavil a nepotěšil se pohledem na to rozdychtěné, radostné mládí, aby se aspoň jednou neusmál, aby aspoň jednou nejmladším občanům republiky nezamával. Pražané, od těch nejmenších až po dospělé, se zrovna předstihovali v pohostinství. Všichni zrovna šili těmi velkými událostmi a všichni se chtěli zasloužit. aby si mladí hosté odvezli nejlepší dojmy a vzpomínky. Jsem přesvědčen, že .se jim to podařilo a že děti, až se vrátí do svých domovů, budou ještě dlouho vypravovat o tom, co všechno viděly, kde všude byly a jak srdečně je Praha přijala do své náruče. Program, který připravil pro pionýry ústřední výbor ČSM, byl opravdu bohatý a zajímavý. Dokonce si mnohý učitel nebo vedoucí, který s dětmi přijel, mohl postýsknout, že je až příliš bohatý na tak krátkou dobu. Ale děti si jistě nestýskaly. Pro ně bylo všude tolik nového! Vždyť většina z nich přijela do Prahy poprvé, z malých měst a dědin, vzdálených stovky kilometrů od hlavního města! Deset let — to není tak dlouhá doba, abychom si ještě nevzpomněli na první začátky pionýrského hnutí u nás. Na první pionýrské šátky, na první překážky a první úspěchy. Jak mnoho bylo od té doby vykonáno! Pionýrský šátek, stužka a hvězdička mladého budovatele jsou již dnes samozřejmosti v našem životě, dokonce i v té nejmenší vesničce v horách. Pionýrská organizace se vžila, stala se vydatným pomocníkem učitelů i rodičů. Pomáhá vychovávat děti k čestnosti a pracovitosti, vštěpuje jim lásku k naší zemi a její kultuře, učí je milovat dílo našeho lidu. Proto ta velká pozornost, kterou věnovala, komunistická strana a naše vláda, celá naše veřejnost oslavám desetiletého výročí Pionýrské organizace. Červené šátečky pionýrů MIROSLAV FILIP Pionýrské slavnosti v Praze byly zároveň i velkou událostí kulturní. V mnoha pražských sálech probíhala v tomto týdnu dětská část ústředního kola Soutěže tvořivosti mládeže. Po soutěžích recitátorů a vypravěčů v Prostějově a divadelních souborů v Písku měřily zde síly nejlepší dětské soubory a jednotlivci. 184 souborů a 363 jednotlivců. Počet úctyhodný. Patnáct porot, vytvořených z našich předních znalců dětského hudebního, tanečního a hereckého umění, mělo celý týden plné ruce práce. V sobotu byly vyhlášeny výsledky. První cena, druhá, třetí, zvláštní uznání, čestné uznání... V novinách nebo v protokole vypadá rozdělení míst velice jednoduše. Ale kdo byl přítomen jednání porot, dosvědčí, jak často si porota dlouho lámala hlavu s návrhem na umístění jednotlivých souborů a jednotlivců. Znovu a znovu se vraceli její členové k výkonům soutěžících, rozebírali je ze všech stran, diskutovali o repertoáru i o provedení, hodnotili každý dobrý nápad, hovořili o výchovné práci v souboru a o podmínkách jeho práce. A všechno se dálo s neobyčejnou vážností a důkladností. Víte, co znamená v podobném hodnocení spravedlnost, jak těžce se může dotknout křivda. Kdo by si mohl přát, aby některý kolektiv nebo vedoucí odjížděl z Prahy s hořkým pocitem? O umístění souborů a jednotlivců se diskutovalo vlastně až poslední den. Předcházely mu ve všech porotách hovory s účastníky soutěže. Dobrá zásada! Porota nevystupuje v úloze soudce, nýbrž i učitele a rádce. Vedoucí souboru vyslechnou připomínky ke své práci, sami ledacos vysvětlí a s ledasčím se svěří. Posedíš zde a dovíš se tolik zajímavého! Tak třeba o tomhle souboru se dovíš, že existuje teprve půl druhého roku, že má takové a takové obtíže. Vedoucímu (většinou je to učitel) nikdo nepomáhá, ba leckdy právě naopak, děti se těžko scházejí, protože se učí v různých směnách. Kdy zkoušejí? Před vyučováním, ráno. Nebo v polední přestávce. Porota nám vytýkala toho harmonikáře? Soudruzi, nemohli jsme sehnat lepšího, jsme rádi, že máme toho. A v druhém souboru je tomu právě naopak: dali dohromady pionýrskou kapelu, vedoucímu všichni pomáhají — učitelský sbor, rodiče, celá vesnice. Všichni se v něm vidí a všichni nedočkavě čekají na zprávy, jak si jejich děti vedly v Praze. Můžete si prohlédnout kroniku souboru. Kde všude soubor vystupoval, jak se děti učí ve škole, co dobrého vykonaly... Sedíš a posloucháš, a potom si to dáš všechno dohromady. Sta dětí, vedoucí, sbormistry, choreografy, zkušené i nezkušené, všechny ty příběhy z místních kronik. Kolik zde bylo vykonáno, kolik bylo třeba trpělivosti, opravdové lásky k dětem a ke kultuře! Vždyť porota se rozhodovala častokrát také proto tak těžko, že měla před sebou kolektivy zcela vyrovnané, soubory vysokých kvalit. Kdo se takto zamyslil yad tou obrovskou prací, neubránil se pohnutí a upřímnému obdivu. Jak je to všechno málo — dát za tu práci první nebo druhé místo! Lze vůbec najít způsob, jak poděkovat všem těm našim kantorům a vedoucím souborů za krásné hodnoty, které tvoří s dětmi a pro děti? Jim můžeme být vděčni za to, že naše děti již od nejútlejšího věku nalézají vztah k národním písním a tancům, že se v nich vyvíjí smysl pro krásu a umění. Bylo skutečným požitkem naslouchat Brněnskému dětskémo sboru, Benešovskému pionýrskému sboru nebo Příbramskému dětskému sboru, sledovat vystoupení tanečních souborů z Prahy 1, z Pionýrského domu v Karlině, ze Vsetína, Štrby nebo Habury. Bylo potěšující zjištění, že se dětské soubory pomalu ale jistě odpoutávají od čistě folkloristických programů a hledají nové cesty, jak vyjádřit socialistický dnešek. V jejich repertoáru se objevují písně soudobých autorů, nové tance, často nápadité a vynalézavé, stejně půvabné jako tance národní. Jsou to první vlaštovky, ale jsou zde a, objevují nový smysl dětské umělecké tvořivosti pro naši současnost i budoucnost. NOVÝCH KNIHÁCH. Je al zarážející, jak málo novinek české beletrie za celou polovinu letošního roku vyšlo; ty závažnější by se daly spočítat na prstech. Ani žeň posledních týdnů nebyla nijak zvlášť bohatá. — Vyšly především dvě pozoruhodné novinky české prózy: v Č«. spisovateli Branaldova několikaletá práce, pětlsetstránkový „Král železnic“, román o spekulantu Strousbergovi a jeho podnikatelském dobrodružství a krachu na Zbirohu, a v SNDK povídka Valji Stýblové „Dům u nemocnice“, která by snad měla koneěně aspoň trochu uspokojit naléhavé volání čtenářů po četbě pro mladé dívky. K oběma knížkám se ještě vrátíme. — V Čs. spisovateli vyšel i svazeěek nových satirických veršů Václava Laciny: „Malý atlas hub, tlam a pusinek^'. V nejlepších ěíslech sbírky (a zejména v některých výborných krátkých, epigramatických dvojverších a čtyřverších) je tu opravdu společensky angažovaná a ostrá, pčinná satira která nebije do vody, ale do skutečných věcí a lidí a zlozvyků a špíny. Některé básnířky, zpravidla ty rozměrnější (a také rozvláčnější), stůňou však na dost neobratnou a nemoderní veršovou techniku. — Aspoň menším dílem přispívají k vydávání původní beletrie koneěně už i krajská nakladatelství. V Brně nyní vyšel román Jiřího Johánka „Lodička“: i tentokrát (po Ptáčníkovi, Otčenáškovi, Lustigovi aj.) je to próza z války, z okupace, napsaná bezpochyby po bezprostředním osobním zážitku, sice bez, ambice vytvořit velký, sumární obraz doby, zato však s poctivou snahou zachytit mládí své generace, povětšině studentskou mládež a její tehdejší každodenní život a její touhy a zmatky a zrod jejích charakterů. Je tu i leccos nedotaženého, kompozičně roztříštěného, nezkušeného, někdy příliš roztahané popisy nepodstatných věcí (zejména neustále se opakující, posléze už nudné líčení erotických scén), občas uměle sešívaný dialog atd.. ale vcelku je to nesporně talentovaná práce, živý,, zajímavý, n stolu nevy seděný a rutinérsky nevy konstruovaný román, je v něm mnoho různých a dobře odpozorovaných typů mladých lidí, nepřikrášluje se zbytečně to, co.hylo, je. to obraz na malé ploše, poměrně řhalý krkjíc tehdejší skutečnosti, ale přitom věrný. — V Karlových Varech vydalo krajské nakladatelství román Jaromíra Hořejše „Na stříbrných Šachtách“, z, doby počátků jáchymovských dolů v 16. století, založený na solidní znalosti dějinného materiálu; ale to je dost konvenční historická beletrie, popisná, rozvláčná, se schematickými postavami. Š B ýstava PŘEHLEDL ILUSTRAČNÍHO DÍLA CYRILA BOUDY, uspořádaná v Památníku národnípísemnictví na Strahově, ukazuje, jak se tento osobitý umělec rozhodující měrou podílel na rozvoji moderní české ilustrace. Její hnací silou bylo úsilí vymanit tzv. krásnou knihu z výlučnosti bibliofilie dostupné jen úzkému kruhu, ve prospěch co nejširší čtenářské obce. I na příkladu Boudově můžeme přehlížet výsledky tohoto kulturního procesu, jehož výchovný význam není dosud uzavřen a právě dnes dostává nové naplnění. Výzdoba knihy je. svěřována nejvýznařnějším umělcům a nikoliv jako úkol vedlejší. Bouda je právě typem umělce, který knižní grafice věnuje většinu svého zájmu i řasu. V jeho pojetí se Ilustrace stává náročným uměleckým úkolem, v němž nejde jen o vystižení charakteru literární předlohy, ale také o zdůraznění postoje, který ilustrátor ke knizo zaujímá jako umělec současný, poučený všemi zisky novodobého umění a mající na zřeteli požadavky kladené dnes na výtvarnou práci. A tak jsou Boudový ilustrace nejen realistické ve svém základním výrazu, ale básnivé v celkovém přístupu ke knize a nadevše poutavé a osobitě tvůrčí. To je to nejcennější, čím Bouda přispívá ke kulturnímu poslání naší knihy, této zbraně i požitku z nejčistších. ŠH S AKTA, Státní soubor písní a tanců Lotyšské SSR, připravil pražským divákům na svém jediném vystoupení ve Valdštejnské zahradě příjemný a milý večer. Program zaujal čistotou a pečlivostí, s jakou oddaně interpretuje písně a tance lotyšského lidu. Nevrhá nový pohled na zpracování folklórního materiálu, pouze ho — s velkým vkusem a citlivostí — mírně stylizuje vzhledem k potřebám scény. Ukázněný, ve všech složkách vyrovnaný projev učinil velmi sympatický dojem, stejně jako půvabné lotyšské písně a jemné, choreograficky neokázalé a prostorově dobře komponované tance. Nezapomeňme ani na pěkný výkon orchestru se .skupinou starých lidových nástrojů kokle. Obecenstvo- po zásluze odměnilo program lotyšských přá-> tel srdečným potleskem, za který se účinkující odměnili nečekaným přídavkem — sborem „Proč bychom se netěšili“ z Prodané nevěsty. ut DESKA TÝDNE SMBT A DÍVKA, překrásný smyčcový kvartet d moll Franze Schuberta. S tím romantickým názvem podle písně, jejíž tklivá melodie tvoří téma k variacím druhé věty. Melodie, která jakoby se zrodila ze smuteční hudby Mozartovy (komturova árie z Dona Juana) a Beethovenovy (allegretto ze Sedmé symfonie). Ona a název rovněž předznamenávají filosofii a myšlenku díla: zápas s osudem. Konflikty tragického a odříkavého s životní energií a silou opravdu beethovenovskou sledujeme v něm s úžasem a vzrušením až k jejich završení a rozuzlení ve vítězoslavné větě čtvrté. Dílo nahrálo Smetanovo kvarteto (Novák, Kostecký, Rybenský, Kohout), záruka vrcholných uměleckých kvalit. Jedině snad: markantně v něm vyzdvihují ono prudce a dramaticky beethovenovské nad schubertovské, což je jistě důsledek jejich nedostižné interpretace Beethovenových kvartet. A tak konfliktnost a výrazová gradace není tak ostrá a pronikavá. Smrt a dívka je na tomto vynikajícím snímku světové třídy doplněna Kvartetní větou ě. 9. o moll, prudkou a líbeznou. pet ★ ŠEDESÁTI LET se dožil 1. července vynikající hudební pedagog, vzorný učitel Julius Bureš. Jako ředitel vzorové hudební školy v Praze se významně zasloužil o budování našeho hudebního školství, ek íll MLADÍ VÝTVARNÍCI vystavující právě v pražské Galerii mladých patří ke generaci, pro niž je i užité umění mnohem víc než pouhou existenční pracovní disciplinou. Věra Brúnóvá, žačka prof. Kybala, jež měla úspěch se svými šatovkami, dekorativními látkami a ubrusy v jídelně našeho pavilónu na výstavě v Bruselu, si dobře uvědomuje, že vkusný, ale přitom vzorově i barevně přitažlivě provedený ubrus Či koloristicky vyvážený koberec může v son-řasném úsilí o proniknutí výtvarné kultury do nejširších vrstev vykonat víc než třebas závěsný obraz. Keramiky a zvláště skládané mozaiky dalších dvou, Jana Hausner«'» a Lubora Těhníka, ukazují, jak široké pole působnosti má dnešní plastika. Ač oběma jde o ukázky vědomě dekorativní, které mají (jako např. závěsné, kachle) zdobit stěny průčelí i interiérů (nevyhýbají se ani návrhům na obložení koupelny), mohli by v mnohém stát za příklad akademickým sochařům. V jejich práci cítíš, jak myslí na dnešní lidi, jak již předem počítají s určitým účinem, který je vždy radostný, plný výtvarného kouzla, barevných i kompozičních nápadů. Znova se tu potvrzuje, jak důležitou roli sehraje užité umění v dramatickém usilování o výtvarný sloh naší doby. ŠH V sobotu 4. července bude slavnostně zahájen Filmový festival pracujících, který bude probíhat ve dvou etapách: od 4. do 11. července a od 11. do 19. července v krajských městech, v některých průmyslových střediscích a ve středisku rekreace ve Vysokých Tatrách. Ve festivalovém programu je zařazeno dvacet filmů. Naši kinematografii reprezentuje Trnkův poetický loutkový film Sen noci svatojánské, psychologické drama Křižovatky, vyprávějící o mládeži na scestí, dílo režiséra Blumenfelda, filmová, adaptace známé hry Pavla Kohouta Taková láska v režijním zpracování Jiřího Weisse a konečně slovenské filmové drama z doby Národního povstání V hodině dvanácté podle scénáře Jána Mináče a v režii Jozefa Medvěda a Andreje Lettricha. Sovětský film je zastoupen proslulým B011- darčukovým dílem Osud člověka (o kterém přinášíme v tomto čísle recenzi) a filmem mladého režiséra Kulidžanova Domov, který vypráví o osudu studentky učitelského ústavu. Francouzskou kinematografii zastupuje ironická duchaplná komedie Jacqua Tatiho Můj strýček, vyznamenaná zvláštní cenou poroty na filmovém festivalu v Cannes v roce 1958. Komedii je reprezentována i italská kinematografie. Film Lékař šarlatán v režii Mária Monicelliho dal velkou příležitost komickému talentu populárního Vittoria De Sicy. I rumunská filmová tvorba je představována komedií,' tentokrát jde o hudební veselohru ze studentského prostředí Haló, to je omyl. Bulharská kinematografii je tentokrát zastoupena opravdu vynikajícím dílem Ostrov odsouzených, v němž režisér Rangel Valčanov mocným způsobem rozehrál drama revolucionářů intemovanj^h na malém ostrově, odkud se pokoušejí uprchnout. S dvěma silnými historickými filmy přichází í maďarteká kinematografie. Z nich lepší fe freska, čerpající z období maďarské Republiky rad v roce 1919 a nazvaná režisérem Karoly Makkern Devětatřicátá brigáda. Makkovo dílo nejednou připomene sovětské filmy, čerpající z revoluce, není však umělecky poplatno. má svébytný kolorit. Zoltán Fabri. autor Kolotoče, svou sociálně kritickou, ale popisnou a naturalistickou tragédií Služka poněkud slevil z úrovně, na kterou jsme u něho zvyklí. Německá demokratická republika je reprezentována filmem Eskadra Netopýr (rež. Erich Engel), který v mnohém připomene náš film Černý prapor a i když nedosahuje jeho úrovně, je přesto zajímavou, napínavou publicistickou podívanou. Standardní, ale dobrou úroveň má i polský film Orel &e nevzdává, těžící^ látz kově ze skutečné historie polské ponorky doby přepadení Polska hitlerovským wehrmachtem. Událostí budou i filmy indický a čínský. Čistič bot, jedno z děl indického neorealismu, vypráví příběh o dvou bombajských sourozencích, desetiletém chlapci a menší sestřičce a vrhá kritické světlo na sociální poměry ve své zemi. Čínská Mořská duše je příběhem posádky kuomintangské lodi, která se dostává do konfliktu s důstojníky a kapitánem, vrcholícího vzpourou prostých námořníků proti utlačovatelům a jejich přidáním se k jednotkám čínského lidového námořnictva. Japonská pokroková kinematografie bude představena na festivalu dvěma díly. Sociálně kritickým filmem Rikša, vyznamenaným na XIX, mezinárodním filmoa vém festivalu v Benátkách Velkou cenou, protiválečným filmem Smrtonosný mrak, který vypráví o nedávné události proběhnuvší celým světovým tiskem, kdy byla nic netušící posádka japonské rybářské lodi zasažena radioaktivním prachem z amerického pokusného výbuchu. Dále je promítán anglický film Místo nahoře v hlavní roli se Simonét Signoretovou, která byla za postavu, vytvořenou v tomto filmu letos odměněna Zlatou palmou Cannes za ženský herecký výkon. Holandská veselohra Dechovka vypráví rozmarný příběh o historii venkovské kapely v kraji, kde je tolik vody, že se lidé pohybují více na loďkách než po souši, rk I R. SVATEK: Manolis Glezos, linoryt, 1969 L. T E H N í K: Ryby, keramická mozaika