Kultura, 1961 (V/1-26)
1961-03-16 / No. 11
pETR TILEMNICKY J SOCIALISTICKÝ SPISOVATEĽ Cbcl být pfl am, až se pod odvaleným balvanem zpění pramen sladká a živé vody, chci být při tom, až se na základě radostné osvobozené práce začne přestavba světa a lidských vztahů. Pan o r a m'a, 1934 Pomáhal odvalovat balvan, byl při tom — a zůstat s námi. Dalo by se to říci takto a stačilo by to. Je to Jedna z možností, Jak se vyhnout panegyrikám a «slavnostem výročí; která Jsme sí někdy-zvykli oslavovat až příliš okázale snad i proto, že“ v období mezi'nimi rádi zapomínáme. Ale. nic by to nevystihovalo z toho, že.se ,18. března 190Í narodil v Čechách v rodině strojvedoucího, syn, který se stal prvním slovenským socialistickým spisovatelem. Nic by to nevystihovalo z . cesty, kterou musel urazit, aby pochopil, že literatura a umělecké dílo vůbec může být i těžkou artilerií revolučního dělnického hnutí á že v této skromné,-řadové vojácké službě Je největší štěstí člověka našeho věku. A neřeklo by to také o tom, že k takové službě dělnické a rolnické věci se musí člověk umět vzdát osobního pohodlí, osobních radostí, že musí myslet vždy (a ne Jen ve svátek) na druhého, mít rád člověka a život, aby měl -sílu se za něj bít. Dílo Petra Jilemnického tvoří z hlediska literární historie jednu zvláštnost našich literatur. Hlavně v tom, že se literární talent píšící jedním Jazykem beze zbytku přelil do Jiného Jazykového povědomí, že absorboval všechno to, co potřebuje umělec k svému tvůrčímu životu, a že bystře, nezaujatě a s nesmírným pochopením všech zvláštností dovedl vystopovat hlavní tendence doby a umělecky Je zobrazit. Jilemnickému pomohlo české rodáctví, jeho české mládí, styk s českou kulturou, všechno to, čím mohl žít talentovaný český Člověk v období první světové války a těsně po ní, aby z Jiného úhlu — a tedy kontrastněji než v té době slovenský mladý spisovatel viděl slovenskou skutečnost. Tento úhel by však zůstal snad Jen stanoviskem (a případně Jako některé Jiné české kulturní pracovníky v té době vedl k podceňování a despektu ke slovenskému vývoji, k Jeho vlastním'národním silám), kdyby Jilemnický nesplynul hned od počátku s prostým dělným slovenským člověkem. Intelektuální prostředí dávalo mladému spisovateli podněty; Kysuce a jejich lid, ta strašná nekonečná prvorepublikánská bída, zlodějny a zaostalost, ty však dokázaly mladému komunistovi najít cíl. Jilemnický hned zpočátku vybojoval jeden velký zápas, který tvoří základ Jeho prozaického díla. Nad pouhou literární inspirací vyrostlo už v první době Jeho pobytu na Kysucích pochopení, že nejdůležitější Je Inspirace životem. Jilemnický modernistické literární směry absorboval, psal svoje povídky tak, Jako celá generace, ale také pochopil velmi brzo, co z nich Je oživení a ozvláštněnl a co Je Jen'hračka chvíle, co Je třeba zahodit. Modernismus a to kladné, co přinášel ve formové oblasti, nedal Jilemnickému nikdy zapomenout na hledání: každý Jeho román a každá povídka, kterou napsal, Je experimentem. „Víťazný pád“ je baladická lyrická skladba, „Pole neorané“ politický román, kde kompoziční úsilí Je soustředěno na psychologii zrodu komunistického bojovníka, „Kus cukru“ mnohovrstevnatá skladba, v níž se z nejrůznějších úhlů a nejrůznějšími postupy odhaluje všechno to, co zničil a ničí kapitalismus. „Kompas v nás“ využívá renesanční formu novel k tomu, aby v hlubokém podtextu ukázal prameny lidského štěstí, a to v jakési zvláštní formě prozaické eseje, a „Kronika“ Je brilantní dílo stavěné na vypravěči, do Jehož očí a hlasu vstupuje Slovenské národní povstání desítkami účastníků, aby zastoupilo autora, který byl v té době vzdálen na stovky kilometrů jako vězeň nacistů. S čím Jilemnický nikdy neexperimentoval — ä to se naučil už v první době na Kysucích, jako novinář i jako student v Sovětském svazu, byl právě jeho poměr k literatuře Jako pomocníku hnutí. Čítankově se dnes o Jilemnického díle opakuje a píše, že byl vždy s lidem a probojovával Jeho pravdu, ale proto, že se tento fakt dostal do čítanek, není o nic menší nebo nepravdivější. Zkresluje se tím Jen to, že to byl dlouhotrvající proces a že vyžadoval bezmeznou oddanost myšlence i tehdy, kdy z toho nebyly žádné výhody, ale Jen těžkosti. Právě to, že Jilemnický ani v literatuře, ani v životě nechápal věci svého díla a práce tak, Jak jsme náchylní to vidět my dnes, to jest pateticky, zůstává jeho stopa v literatuře tak výrazná, a tak přesvědčivá. To nebyla věc rozmachu a ges'\ psát pravdu o Sovětském svazu, zápasit s existenčními těžkostmi, cenzurou a kritikou buržoazních pisálků, když vydal Pole neorané, ani věc patosu pomáhat v drobných starostech lidem na Kysucích a na Pováží (až do těch bot, sešitů a krajíců chleba s máslem), ale věc přesvědčení, víry — a vášně: Bezprostřednost a citlivá schopnost porozumět lidem v jejich těžkostech, ta Je podkladem toho, co čteme v Jeho uměleckém obraze Slovenska první republiky. A Je Ještě Jedna výrazná stránka, o níž. je třeba právě dnes hovořit, hovoříme-11 o Petru Jilemnickém. Jilemnický, když přišel na Slovensko a začal pracovat Jako komunistický novinář a začal psát, nestavěl si žádný program československé vzájemnosti. A přece, Jako důsledný proletářský internacionalista, ukázal, Jak Je třeba zápasit o budoucnost národa: bez skrupulí, prostě, a .přece velce začal psát Jazykem, o němž se oficiálně tvrdilo, že je Jen dialektem češtiny. Znalost , Slovenska, znalost lidí a jejich osudů, pochopení slovenského snu,,pochopení žalů a nadějí, to byla samozřejmost. Tato samozřejmost tvoří dnes z jeho díla základní svorník socialistické československé literatury a měla by, kromě všech ostatních stránek, vést i novou literaturu k právě tak samozřejmému vzájemnému chápání a poznávání. I v tom zůstává Jilemnický podnětný, živý a s námi a nikoliv v maličkostech také před námi. BŘETISLAV TRUHLAŘ Džez se stal v SSSR naléhavým tématem. Zejména mezi mládeží je velmi oblíbený a mnoho se o něm diskutuje. Svědci o tom i élének národního umělce' RSFSR L. Uťosova, vedoucího velkého estrádního orchestru a průkopníka džezu a moderní taneční hudby v SSSR. Otiskl jej 25. února časopis Sovětskaja kultura. Přetiskujeme jej ve zkrácené podobě. LEONID UTOSOV Myšlenky O DŽEZU a prvé bych chtěl říci, že džez není synonymem imperialismu a saxofon není zplozencem. kolonialismu. Kořeny džezu netkví v bankovních sejfech, ale ve zbídačelých negerskýcb čtvrtích. Džez není složeni v orchestru, ale hudba ve své specifické, rytmické, harmonické a; barevné podobě. A jestliže ji někdy znetvořují tak, že se stává podle výstižného označeni Gorkého „hudbou tlustých“, pak to způsobuje jen sám problém zbytnělého břicha. Džezová hudba vznikla velmi dávno a neworleánský styl nebyl objevem, ale pouze vývojovou etapou této hudby. Mám na mysli improvizaci, kterou někteří historikové považují za „základ základů“ džezu. Umění hudební improvizace je ovšem mnohem starší, dokonce tisíce let. Je dokonce starší než sám notový záznam. Vždycky a všude, po všechny časy, před objevením hudebního písemnictví i po něm, kdy už se not běžně používalo, vytvářeli nadaní samoukové skupiny a muzicírovalí, improvizovali, projevujíce tak své nadání. Ostatně nenadaný člověk nemůže improvizovat, i kdyby sebelépe ovládal zákony harmopte. Zde platí železný zákon: „Talent je jako peníze: kde nic není, ani čert nebere." Ještě dávno předtím, než jsem se narodil Ja to už je hodně dlouho) muzikanti v Oděse při svatbách improvizovali, a to mi dává podklad k tvrzení, že jakýsi „dixieland“ existoval v Oděse už dříve než přišel z New-Orleansu. Teď mi jistě někdo namítne: no ano, to známe, první sloní byli v Rusku, ale já tu přece nechci prohlašovat prvenství Oděsy. Chci jen říci těm, kde to nevědí, že improvizace vznikla dlouho předtím, než ji objevil americký džez. Zdá se to paradoxní, ale hudebník se solidním hudebním vzděláním zřídkakdy improvizuje. Bohužel se u nás tento způsob málo praktikuje, i když máme velmi dobré hudebníky, kteří dovedou improvizovat přímo skvěle. Po právu musím říct, že černoši dosáhli v umění improvizace■ obrovských úspěchf Jejich vlohy jsou vůbec neuvěřitelné. Jsem přesvědčen, že až se černá Afrika osvobodí, předvede nám takové vzory hudební tvorby, že se budou muset bílí trochu uskrovnit a poskytnout na hudebním Olympu místo černým skladatelům. teď k tzv. komerčnímu džezu. Obyčejně se k němu počítají všerůzně chny orchestry, které hrají džez upravený, aranžovaný. Většinou orchestry s dobře organizovanými sekcemi nástrojů, s psanou partiturou. Nevím kdy a kde . a proč se objevil název „komerční“ a co se v tomto případě pod tím rozumí. Objevil se, když malé kapely hrající v new-orleánských kabaretech, barech a ulicích ustoupily před velkými orchestry, hrajícími koncertním způsobem. Komerční džez je velmi zajímavý. Znamenití američtí skladatelé jako Gershwin, Kern aj. psali a píší pro komerční džez a vlastně ten založil jejich popularitu nejen doma, ale i za hranicemi. Nejsem proti tzv. komerčnímu džezu. Ba naopak. Jsem pro každou dobrou hudbu a nemohu pochopit lidi, kteří říkají: mám rád jen operu, mám rád jen symfonii, mám rád jen džez. Já mám rád džez, symfonii, operu, je-li dobrá, a nesnáším jak džez, tak symfonii a operu, je-li špatná: Ovšem, na džez působí různé ' špatné vlivy, ' ale tak tomu přece bývá v uměni vůbec. J aký tedy potřebujeme džez? A máme ho? Ano, máme, a má také svůj styl Není to ovšem be-bop. Sovětský džez a estrádní hudba žije, pracuje, čeká, ide, neuspokojuje se ■ úspěchy, neodpoěívá — jde cestou vítězství i porážek Co udělal sovětský ■ džez? lá myslím, že ne málo Copak nemáme dost písní oceňovaných u nás i za hranicemi? Znamená to, že se musíme odvrátit od západní džezové hudby? Jistě že ne Naše orchestry se mohou mnohému naučit od svých zahraničních kolegů zejména v oblasti reprodukčního umění. • A co ještě? Našim vynikajícím skladatelům je třeba připomenout, aby nezapomínali, že i takoví skladatelé, jako byl Glinka, Čajkovskij. nepsali jenóm opery, symfonie, balet, ale i lehkou hudbu. Od našich hudebních vědců čekáme hlubokou, zasvěcenou, ale i pomáhající kritiku. Spatné je, když o džezu píší lidé s úzkým rozhledem, kteří nenávidí vše, co je za jeho hra.ntceml. . A nakonec. Je třeba více myslet na vkus a přání naší mládeže: Jsem přesvědčen, že džez a estrádní hudbo může udělat mnoho v hudební a estetické výchově naší mládeže. „Všechno jde kupředu, vše se mění. Nová doba chce nové písně Snažte se tedu -skládat písně, odpovídající naší sovětské epoše; Máme k tomu.dost sil i všechny možnosti. □ ÁSNlK VELKÍCH VÝŠIN Pod tímto titulkem uveřejnila mos: evská Pravda z 13. března recenzi Věry Tnberové o rozsáhlém výboru z poezie Vítězslava Nezvala, který nedávno vyžel v Moskvě. „Žili jsme v domnění, že dobře známe nadaného' českého básníka,“ píše autorka; ,,Ále teprve nyní, 'když jsme pročetli velký svazek „Výboru“ v překladu do ruštiny, můžeme říci, že jsme se dokonale seznámili. Nezvalova tvorba je jakýmsi „básnickým atlasem“, v němž je možno sledovat, jak ve vědomi básníkově pulsujf hlavni ideje století, jak jeho srdce bl ja v souíadu se srdcem epochy.“ Zvlášť vysoko hodnotí V Inbernvá poémy Edison a Z domoviny, jeho verše o Praze, o Sovětském svazu, zdůrazňuje básníkovu vášeň pro současnost. „Takoví umělci jako Nezval nebudou nikdy zapomenuti,“ uzavírá autorka článek, .neboť jeho tvorba bude navždy patřit do klenotnice světové literatury." rk Z A L U B Á K R E J C I : Kočky. Z výstavy niťáků ve Spálově galerii Ji na vědomí. Je to postoj nedůstojného pohrdání, kterému uniknou nepozorovány umělecké hodnoty několika vynikajících spisovatelů vědecko-fantastických románů a povídek. Francouzský filmový režisér, vášnivý amatér vědeckofantastické literatury Pierre Kast píše v úvodu ke knize o vědeckofantastickém filmu: „Řeknu-li,^e Raý Břadhury a Cliford D. Simák, A. E. Van Vogt a Lovecraft patří mezi největší žijící spisovatele Spojených států, snad lze se usmát, ale shovívavě, neboť je obecně známo, že v oblasti literatury nemá nikdo daleko k paradoxu. A přece ve vědeckofantastické literatuře se k nám dostává nová epická poezie. SÍmíření vědeckého ducha se smyslem pro literaturu otevírá obrovskou: tvůrčí oblast lidské obrazotvorností. Začínáme Už z toho vyvozovat, že starý typ spisovatele, tradičně nerozumějícího matematice nebo neinformovaného o stavu poznáni například ve fyzikální chemii uzavírá sám sebe do svého druhu ghetta... Literát Jako Je třeba Jules Romains, nemůže být přece současníkem Einsteina nebo Heisenberga.“ Autoři vědecko-fantastických románů a povídek nemají ku•pddivu pražádný strach z důstojnosti vědy. Tím méně se obávají Hypertrofie své vlastni obrazotvornosti V Americe a částečně j: v Jiných zemích. Jako. například ve Francii, Jsou autoři vědeckofantastických románů a* povídek, poznamenáni znakem zcela jiné bázně, která Je.ovšem těžko odpustttelná. Je to strach z politického domyšleni problémů. Bojí se zřejírtě vnitřní cenzury nakladatelů, kteřf ochotně nadbíhají oficiálnímu programu Vládní Většiny, která bývá pravidelně pravicová íiebo při najlepším sociálně demokratická. Bojí se Jisté části své_ .politicky neuvědomělé obce čtenářské. Bolí se, že by se sami zapsali na černou listinu senátního výboru, pro vyšetřování neamerické činnosti, kdyby filosoficky dovedli logiku své představivosti až k nutnému závěru a vyvrcholení, kterým Je komunistická společnost Anebo — a to Je třeba bohužel taky brát v úvahu — jejich filosofické a politické vzdělání nedosahuje úrovně Jejich, informovanosti v oblasti vědní. Prostě nemají ani ponětí o marxismu leninismu a podléhají idealistické filosofii svého okolí, ahi netušíce, v jak hrubém rozporu Je s jejich materialistickými vědními informacemi. Michel ButOŕve své knize essayů „Repertoire“, upozorňuje i opatrnosti poněkud zastřeně na tento nedostatek osobní politické odvahy autorů Píše: „Vidírrie. že málo autorů se odvážilo upřesnit obraz proměněného světa. Toto úsilí bý věru předpokládalo nejen hodně nadprůměrné vědecké vzdělání, ale i zna■iost současných skutečností...“ Nemluvme však zatím ještě o vzdělání, ač řada literárních osobností, jejíchž knihy se tají ve velice křiklavých a senzačních obálkách mezihvězdných dobrodružství, jsou univerzitní profesoři, jejích kolegové ovšem hledí na jejich kratochvilné výlety do dobrodružství literárni fantazie Jako na zradu vzdělanců. Sociální struktura lidské společnosti v budoucnosti Je obvykle obcházena anebo vynechávána nebo Je skryta v jakousi nedůslednou tajuplnost. Představitelé světovlády jsou většinou představováni Jakousi rasou nejmoudřejších, což se často primitivně kryje s jejich nesmrtelnosti. Ant pokrokoví autoři si nejsou pochopitelně Jisti tam, kde by měli předvídavě popisovat společenské ustrojení komunistické společností třeba ode dneška za 10 000 let. To konečně lze chápat i Jako ostych pravdomluvných dialektiků. Rozhodně však lze u celé fantasticko-vědecké literatury (až na vychýlené výjimky, které potvrzuji pravidlo) všude vysledovat materialistický názor, který prameni v nutnosti stavět na základech dosavadních poznáni anebo Ještě hypotéz exaktních véd. Proto lze celou oblast vědeckofantastické literatury pokládat ne za protináboženskou, ale za bezbožnou, l když se někteří autoři rádi vypravují s všelijak složitým' klíčí do neosvětlených komnat mystiky. Ale i tady narážejí na víru ve vědeckou zákonnost a nevěrectví v Jakéhokoli boha. Na boha není ve vědě a fantazii naší doby místa. V době, kdy hmota se stává proměnným pojmem, nelze věru stavět člověku bohem vdechnutou duši za prvotní impuls života. Prozatím Je celá věda v pohybu. Je tomu 12 let, co Jsem na závěrečné roční schůzi zaměstnanců úřadu, který mně byl tehdy svěřen, mluvil o rovnici, která by mohla být na začátku pohybu, života, světa atd. E = MC2. Mnohým se to zdálo neobvyklé a snad dokonce výstřední mluvit na politické schůzi o takových odtažitých větách, které ve skutečnosti jsou velice věcné a vůbec nejsou odtažité. Je snad matematická rovnice 1+1 = 2 odtažitá? A Je mezi touto rovnicí a rovnicí Einsteinovou nadepsanou svrchu, nějaký rozdíl ve věrohodnosti? Je. Poněvadž to, co Je, už přestává být, neboť už lze si představit to, co Ješté není. Lidská zkušenost už neplatí. Rozdíl obou rovnic spočívá v tom, že věda je už dále než lidstvo, že Je dále než umění, dále než literatura — a daleko dále než náboženství a Jiné feudální rekvizity času. Cas Je čepem, kolem něhož se točí celý problém. Čas Jako postižitelná míra. Čas Jako prostor. Čas budoucí, který literárně existuje, stal se zkušeností přítomnou. Vždyť nové pojetí vesmírného času se stalo nejrevolučnější skutečností našeho věku. Mám doma úhlednou knížku tří autorů: Dvořáka, Isakova a Hospodáře: „Člověk v meziplanetárním prostoru“. Tam se dočtete o nestejností délky Času v rychle se pohybujícím tělesu v mezihvězdném prostoru a na zemi. Který čas platí pro člověka v raketě mířící k Venuší? Kterým časem se řídl Jeho věk, Jeho šedivějící vlasy? Přečtu vám Jeden odstavec této podivuhodné knihy, abyste si udělali představu, Jakézmatky s hodinami na nás čekají. „K nejbližší stálici v souhvězdí Centaura (Proxima Centauri) by bylo možné doletět za necelé 4 roky. Na zemi by zatím uplynulo 6 let. Při návratu by astronauti byli téměř o 4 roky mladší než my (dvakrát rozdíl dvou let na jedné cestě). K nejbližší mimogalaktické spirální mlhovině M 3 1 v Andromedě by cesta trvala 25 let. Kolem tzv. Einsteinova vesmíru (zakřiveného ve čtvrtém rozměru tak, že po určité době se přiletí opět na totéž místo — podobně jako člověk cestující na povrchu země Jedním směrem dojde nakonec opět do místa odkud vyšel) bylo by možné proletět za pouhých 42.let. Rychlost by se ovšem musila velmi blížit rychlosti světla. Rozdíl mezi časem v letounu a na zemi by byl nesmírný — na zemi by mezitím uplynuly 3 miliardy let.“ Má poklona! Dosud Jsme s naivní'pokrokovostí bojovali s nedostatkem času a s krátkodobostí života ve formě různých dostihů jako třeba ve Vernově „Cestě kolem světa za 80 dni“. Civilizační rozmach, technická vynalézavost a lidská chtivost a hltavost v naprostém rozporu s neúprosným časen;, zvučně tikající v dutém životním prostoru Spojených států amerických, nejen vyvolal vědeckofantastickou představu budoucnosti, ale způsobil i oblibu a rozmach vědeckofantastické literatury neukojeného, znepokojeného, Uspěchaného amerického čtenářstva. Není Jen tak samo sebou, že nejrozšířeněJŠI Je Vědeckofantastická literatura v Americe,.............. Touha po blahobytu příštích pětiletek byla v politické náplni sovětského života dostatečně vyjádřena. Obrovský růst Sovětského svazu předstihl rovněž obrazivost účastníků tohoto budovatelského divu světa Ale uskutečnění vesmírných výbojů, faktická realizace astronautických plánů a myšlenek CiolkoVského, prvenství v dostižení Měsíce a vybavení vesmíru novými družicemi pochopitelně vyvolalo potřebu vědeckofantastických románů i v SSSR. Mládež už nezajímají boje s Indiány, lov na divoké šelmv, dopadení zločince, ba i hrdinství v boji muže proti muži Je zastaralé, neboť dobrodružství současnosti staví muže proti času. muže proti tíži zemské a dává mu prožít pocit meziplanetární svobody, kde mizejí přírodní zákony platné na zemi. Příště pokračování o Mírnil