Kulturní Tvorba, červenec-prosinec 1965 (III/26-52)

1965-09-16 / No. 37

37 TÝDENÍK ÚV KSČ PRO POLITIKU A KULTURU ROČNÍKMI 1,20 Kčs 16. ZÁŘÍ 1965 * ultwrní tvorba Daidalovské osudy Ш Jaký společenský oblek je předepsán pro 3.6. mezinárodní astronautický kongres v Aténách: kosmický skafandr nebo křídla z vosku a peří? Ani jedno, ani druhé. Oblečení má být co nejlehčí. V Aténách je právě horko. ■ Loňský varšavský kongres věnoval po­zornost zejména třem problémům — prak­tickému použití meteorologických, komuni­kačních, geodetických a jiných družic, kos­mické medicíně a vědeckému útoku na Mě­síc a planety. Co přibude letos? Zájem trvá — vzrostly však naše zna­losti a zkušenosti. Bylo vypuštěno něko­lik desítek družic a podstatně nové po­znatky přinesly lety kosmických lodí Voschod a Gemini a kosmických sond Ranger 8 a 9, Mariner 4, Elektron, Pro­ton a Zond. Takovou sumu výsledků ne­dokáže posoudit při nejlepší vůli ani šestidenní kongres. síc. ■ Apogea dosahuje zřejmě zájem o Mě­Tradiční součást vašich kongresů — symposium o vybudování mezinárodní vě­decké stanice na Měsíci — má letos už dvě samostatné sekce. Lepší doklad o rychlém pokroku kosmo­­tiky nenajdete. Před pěti lety, kdy o návrhem měsíční observatoře přišel Cechoameričan dr. Malina, pokládalo se to za téměř čirou fantazii. Loni se pro­jednávaly všeobecnosti, letos jsou na pořadu konkrétní detaily, například pro­gram ' geologických a selenologických 'výzkumů., měsíční stanice pro pozemskou meteorologii, stavba optického a rádio­vého teleskopu, možnosti a úkoly vý­zkumu sluneční činnosti apod. O reál­­■ nosti stanice už nikdo nepochybuje. A jde se dál. V Aténách bude posouzen můj návrh, konzultovaný s několika desítka­mi předních světových odborníků — uspořádat symposium o možnostech spo­jení s mimozemskými civilizacemi. ■ jak uctí mezinárodní kongres památku prvního kosmonauta, řeckého hrdiny Ikara? Nevím, proč považujete Ikara za kosmo­nauta. Letěl přece pomocí křídel a jen v atmosféře; tento výsostný prostor patří letectví, ne kosmonautice. ■ A proč se tak málo mluví o Daidaiovi, který si křídla vymyslel a sestavil? Analogii máte и Kolumba. Co víte. o sta­vitelích jeho lodí? Gagarina, Glenna, Tě­covovou, Leonova nebo Whita zná ■kdo, ale o kosmonautických odborní­cích, kteří lodě navrhli, zkonstruovali a uvedli na oběžnou dráhu, se téměř ne­mluví a nepíše. Snad je to proto, že lidi zajímala odjakživa především aktivní a atraktivní stránka pokroku. Tak vyrůs­tají hrdinové i dnes. U U zrodu letectví podobnou analogii ne­najdete. Ano. Tehdy si nadšenci své stro;e vy­mýšleli, konstruovali, sami s nimi lé­tali ... ■ ... a často padali. To také. Kosmickou loď dokáže ovšem postavit len obrovský a skvěle ogani­­zovaný kolektiv, v němž jména i vynika­jících jednotlivců zapadnou. ■ Ikaros vstoupil do bájí o přitom byl vlastně tak trochu břídil. Učený Daidalos jej přeca varoval, aby nelétal blízko к slun­ci. Ikaros nevzal vědu na vědomí a my jej považujeme za hrdinu. O vědě se vždycky dobře mluvilo a mluví. Řídit se však jejími poznatky, to už je daleko těžší. ■ Překvapilo mě, že na kongresu před­nesou plnou třetinu z 210 plánovaných refe­rátů odborníci z devatenácti menších států, dokonce z tak malých, jako je Belgie anebo Švýcarsko. Švýcarský profesor Ackeret jednou pro­hlásil: »Světoznámý švýcarský průmysl jemné mechaniky a přesných přístrojů si bude jednoho dne protírat oči, až zjistí, co v zahraničí mezitím v této oolasti pro techniku kosmických letů vy- ' tvořili.« Kosmonautika dnes žene dopře­du vědu, techniku i průmysl stejně jako před několika desetiletími letectví. Státy, které nechtějí zůstat v technice za svě­tovou úrovní, kosmonautiku proto hor­livě pěstují. В Profesor Ackeret mluvil jako vědec ne­bo jakil exponent švýcarského průmyslu? Jako vědec. S vicepresidentem Mezinárodní astronautické federace Rudolfem hovořil Václav Peškem Kotek ADOLF H O FFMEISTER Mám pokaždé soucit s velkými osobnostmi při posmrtném hodnocení jejich díla, protože mi tato nadprůměrná symposia připomínají varovná slova Chaplinova: »Mysli na to, že tl při posledním soudu všechny tvoje filmy znovu promítnou.« Nechtěl bych se probí­rat knihami, které okouzlily sloh našeho mládí, ať to byla Krakonošova zahrada, Zářivé hlubiny, Boží muka, Lelio nebo ko­neckonců překlad Apollinairova Fásma. První věc, kterou jsem od Karla Čapka četl, byl malý modrý svazeček z Topičovy knihovničky Duch a svět s názvem Prag­matismus čili filosofie praktického života. Bylo mi tehdy 16 let a pragmatismus jsme pokládali za filosofickou nemravnost. Náš zájem byl tedy hned napočátku rozpolcen, ač jsem Čapka měl nesmírně rád a všechno jsem se od něho učil. Raději dovolte kres­liči, aby vám představil podobu Karla Čapka, kterého jsem téměř 50 let znal a nesčetněkrát kreslil. Nebudu namítat ani proti vašim shakespearovským povzdechům: »Kéž by to bylo tak pravděpodobné, jak to je pravdivé.« Dokonce předpokládám, že to tak je, proto­že pravdivá podoba autorova je často v pří­mém rozporu s portrétem malovaným lite­rární kritikou. Karel Čapek vypadal až do smrti jako chlapec. Měl maličké ruce, černé, velké překvapené panenky v očích, černé a poz­ději prošedivělé, husté, učesané vlasy. Na temeni hlavy tři nezkrotné vlasy děda Vše­věda. Tváře červené jako venkovský stu­dent. V důsledku své choroby měl nezvyk­lé pohyby jako člověk, který má ústřel. Když se zlobil, zlobil se jaksi fyzicky. V na­pjatých chvílích diskuse u »pátečníků« měl co dělat, aby zkrotil svou nervózní neposednost. Kouřil půlčíky — Českoslo­venská tabáková režie mu dodávala ciga­rety už přeříznuté vejpůl. Nikdy jsem ne­pochopil, že mohl psát při naplno hrají­cím gramofonu nebo rádiu. Pouštěl vždycky skotské dudáčky, snad proto, že věděl, že kromě břeskných píšťal a bubnů nerozu­mím hudbě ani zbla. A pak by se byl asi bez přechodu rovnou zeptal: »Esli pak vě­dí, mladej, co to je zblo?« Když jsme dorostli věku prvních básní, cítili jsme se už jako generace a založili umělecký svaz Devětsil. Byli jsme leví. Čet­li jsme poprvé Lenina, Kropotkina, Plecha­­nova, Bakunina. Byli jsme anarchisti, ko­munisti. To ještě nebyla založena strana. Četli jsme poprvé Franze Kafku, Topiče v Neumannově Červnu. Objevili jsme pro sebe F. X. Saldu. Měli jsme svůj slang a ne­smírnou nedůvěru ke všemu, co bylo. Byli jsme proti všemu, proti všem i proti Aloisů Jiráskovi. Byli jsme hotovi stavět na zříce­ninách soustavy tohoto světa. Čapci brali SNÍMEK PAVLA VÄCHY za základní východisko svět, jaký je. Znali ho. Dokonale. Se všemi nešvary a rozpory, ale i s třídní nerovnováhou. V tom my jsme se nemohli dohodnout. Ale měli jsme ostych před Čapky. Byli nesmírně vzdělaní. Sečtělí. Byli starší. Byli v Paříži, chodili v neděli po nábřeží. Někdy i po Ferdinandce. Nosili hole. Někdy i bouř­ky. Psali do Stopy Karla horkého. Psali do prvního ročníku Neumannova Června. Psali do Národních listů. Založili Nebojsu. Ná­rodní listy — to byla tehdy velice silná re­dakce: Dyk, Machar, Čapci. Nebojsa nás lákal. Začali jsme tam psát a kreslit, Haussmann, Frič, Wachsmann, Feuerstein, Vančura, Fučík. A Plocek neboli pan Karel Čapek sršel vtipem svých politických taje­nek, přesmykovaček a kalamburů v Neboj­sovi. Například staročeský Baštýřův list Hlas národa přesmyčkou proměnil v Holá sranda. Čapci prostě byli někdo. Byli tvr­došíjní. Byli moderní. A přece jsme mluvili s nimi jinak než s S. K. Neumannem, Šrám­kem nebo Horou. Jinak než s panem profe­sorem Nejedlým. Vina byla — pokud vzpo­mínám — na naší straně. Zdálo se nám, že řeč Čapků je chtěná. Jednoho dne pozvali Čapci Teiga, Vaňka a mne na kafe do Říč­ní ulice č. 11. Byl to světlý byt několika prostorných pokojů v řadě, asi tedy dost nepraktický. Bylo v něm spoře krásného sta" rožitného nábytku. Seděli jsme kolem stolu v empírové garnituře a cítili jsme se směš^ ní. Měl jsem dojem, že Teige se směje zby­tečně a zbytečně hlasitě, že Ludvík Vaněk mluví příliš odborně, strojeně a pomalu, že Karel Vaněk prozrazuje všechny naše plány. Prostě — znáte takové trapné po­city, takovou situační trapnost? Čapci si toho všimli, že jsme nesví. Řeč vázla. Co vlastně od nás chtěli? A co my chceme tady u nich? Ale v tu chvíli Josef Čapek povídá: »S vámi je řeč jako s posraným tanec.« A pak už to šlo. Byli jsme mu vděčni za sprosté slovo v pravou chvíli. Je to čaro­­moc sprosťáctví, nadávek a klení, která osvobozuje. Tehdy jsem poznal, do jaké mí­ry podobu člověka a jeho povahu prozrazu­je řeč. Vladislav Vančura psal češtinou jadrnou. Používal, řekl bych, ručně soustružených slov, kořenné, nikoli kořeněné řeči, archa­­ismů spíš než lidomluvy. Je-li řeč básníka a spisovatele jakoby malovaný obraz štět­cem umělce, pak je řeč profesorská foto­grafií. Ale řeč obyčejná je tak pravdivá jako karikatura nebo podoba plná humoru. Je trochu potutelná. Je trochu posměvačná. Ale takoví jsou lidoví anonymové pražské vtipnosti. Ale je to řeč s chutí. Je jako křen a chleba a cibule. Ba někdy je výživná anebo voňavá a připomíná brambory a ja­blka. Karel Čapek chtěl být obyčejný. Chtěl mluvit obyčejně. Byl to jeho program, A nikdy — ani jako novinář a mistr sloup­ků, enterfiletů a epigramů — nesnížil se к řeči žurnalistické. Řeč novinářská je řeč povinná. Vypočtená. Opakovací jak samo­pal nabitý slepými náboji. Je plná vykrouže­­ných samospasitelných rozvalin, je plná oklik a objížděk jak státní silnice, která umně bloudí kolem horké kaše, ale nikam ne­vede. Kdyby v Kritice slov nebyl potřel l^a* rel Čapek slovo vůle к něčemu, byl bych tu použil pro jeho řeč a postoj slova vůle к obyčejnosti. Ale volím podle jeho návodu raději slova záliba v obyčejnosti. Byl jsem na premiéře Loupežníka v Národním divad­le. Paní Eva Vrchlická hrála Mimi, Rudolf Deyl-otec byl tehdy ještě Loupežník a Fan- Pokračování na str. 4 VŮLE к obyčejnosti

Next