Kulturní Tvorba, červenec-prosinec 1965 (III/26-52)
1965-09-16 / No. 37
37 TÝDENÍK ÚV KSČ PRO POLITIKU A KULTURU ROČNÍKMI 1,20 Kčs 16. ZÁŘÍ 1965 * ultwrní tvorba Daidalovské osudy Ш Jaký společenský oblek je předepsán pro 3.6. mezinárodní astronautický kongres v Aténách: kosmický skafandr nebo křídla z vosku a peří? Ani jedno, ani druhé. Oblečení má být co nejlehčí. V Aténách je právě horko. ■ Loňský varšavský kongres věnoval pozornost zejména třem problémům — praktickému použití meteorologických, komunikačních, geodetických a jiných družic, kosmické medicíně a vědeckému útoku na Měsíc a planety. Co přibude letos? Zájem trvá — vzrostly však naše znalosti a zkušenosti. Bylo vypuštěno několik desítek družic a podstatně nové poznatky přinesly lety kosmických lodí Voschod a Gemini a kosmických sond Ranger 8 a 9, Mariner 4, Elektron, Proton a Zond. Takovou sumu výsledků nedokáže posoudit při nejlepší vůli ani šestidenní kongres. síc. ■ Apogea dosahuje zřejmě zájem o MěTradiční součást vašich kongresů — symposium o vybudování mezinárodní vědecké stanice na Měsíci — má letos už dvě samostatné sekce. Lepší doklad o rychlém pokroku kosmotiky nenajdete. Před pěti lety, kdy o návrhem měsíční observatoře přišel Cechoameričan dr. Malina, pokládalo se to za téměř čirou fantazii. Loni se projednávaly všeobecnosti, letos jsou na pořadu konkrétní detaily, například program ' geologických a selenologických 'výzkumů., měsíční stanice pro pozemskou meteorologii, stavba optického a rádiového teleskopu, možnosti a úkoly výzkumu sluneční činnosti apod. O reál■ nosti stanice už nikdo nepochybuje. A jde se dál. V Aténách bude posouzen můj návrh, konzultovaný s několika desítkami předních světových odborníků — uspořádat symposium o možnostech spojení s mimozemskými civilizacemi. ■ jak uctí mezinárodní kongres památku prvního kosmonauta, řeckého hrdiny Ikara? Nevím, proč považujete Ikara za kosmonauta. Letěl přece pomocí křídel a jen v atmosféře; tento výsostný prostor patří letectví, ne kosmonautice. ■ A proč se tak málo mluví o Daidaiovi, který si křídla vymyslel a sestavil? Analogii máte и Kolumba. Co víte. o stavitelích jeho lodí? Gagarina, Glenna, Těcovovou, Leonova nebo Whita zná ■kdo, ale o kosmonautických odbornících, kteří lodě navrhli, zkonstruovali a uvedli na oběžnou dráhu, se téměř nemluví a nepíše. Snad je to proto, že lidi zajímala odjakživa především aktivní a atraktivní stránka pokroku. Tak vyrůstají hrdinové i dnes. U U zrodu letectví podobnou analogii nenajdete. Ano. Tehdy si nadšenci své stro;e vymýšleli, konstruovali, sami s nimi létali ... ■ ... a často padali. To také. Kosmickou loď dokáže ovšem postavit len obrovský a skvěle oganizovaný kolektiv, v němž jména i vynikajících jednotlivců zapadnou. ■ Ikaros vstoupil do bájí o přitom byl vlastně tak trochu břídil. Učený Daidalos jej přeca varoval, aby nelétal blízko к slunci. Ikaros nevzal vědu na vědomí a my jej považujeme za hrdinu. O vědě se vždycky dobře mluvilo a mluví. Řídit se však jejími poznatky, to už je daleko těžší. ■ Překvapilo mě, že na kongresu přednesou plnou třetinu z 210 plánovaných referátů odborníci z devatenácti menších států, dokonce z tak malých, jako je Belgie anebo Švýcarsko. Švýcarský profesor Ackeret jednou prohlásil: »Světoznámý švýcarský průmysl jemné mechaniky a přesných přístrojů si bude jednoho dne protírat oči, až zjistí, co v zahraničí mezitím v této oolasti pro techniku kosmických letů vy- ' tvořili.« Kosmonautika dnes žene dopředu vědu, techniku i průmysl stejně jako před několika desetiletími letectví. Státy, které nechtějí zůstat v technice za světovou úrovní, kosmonautiku proto horlivě pěstují. В Profesor Ackeret mluvil jako vědec nebo jakil exponent švýcarského průmyslu? Jako vědec. S vicepresidentem Mezinárodní astronautické federace Rudolfem hovořil Václav Peškem Kotek ADOLF H O FFMEISTER Mám pokaždé soucit s velkými osobnostmi při posmrtném hodnocení jejich díla, protože mi tato nadprůměrná symposia připomínají varovná slova Chaplinova: »Mysli na to, že tl při posledním soudu všechny tvoje filmy znovu promítnou.« Nechtěl bych se probírat knihami, které okouzlily sloh našeho mládí, ať to byla Krakonošova zahrada, Zářivé hlubiny, Boží muka, Lelio nebo koneckonců překlad Apollinairova Fásma. První věc, kterou jsem od Karla Čapka četl, byl malý modrý svazeček z Topičovy knihovničky Duch a svět s názvem Pragmatismus čili filosofie praktického života. Bylo mi tehdy 16 let a pragmatismus jsme pokládali za filosofickou nemravnost. Náš zájem byl tedy hned napočátku rozpolcen, ač jsem Čapka měl nesmírně rád a všechno jsem se od něho učil. Raději dovolte kresliči, aby vám představil podobu Karla Čapka, kterého jsem téměř 50 let znal a nesčetněkrát kreslil. Nebudu namítat ani proti vašim shakespearovským povzdechům: »Kéž by to bylo tak pravděpodobné, jak to je pravdivé.« Dokonce předpokládám, že to tak je, protože pravdivá podoba autorova je často v přímém rozporu s portrétem malovaným literární kritikou. Karel Čapek vypadal až do smrti jako chlapec. Měl maličké ruce, černé, velké překvapené panenky v očích, černé a později prošedivělé, husté, učesané vlasy. Na temeni hlavy tři nezkrotné vlasy děda Vševěda. Tváře červené jako venkovský student. V důsledku své choroby měl nezvyklé pohyby jako člověk, který má ústřel. Když se zlobil, zlobil se jaksi fyzicky. V napjatých chvílích diskuse u »pátečníků« měl co dělat, aby zkrotil svou nervózní neposednost. Kouřil půlčíky — Československá tabáková režie mu dodávala cigarety už přeříznuté vejpůl. Nikdy jsem nepochopil, že mohl psát při naplno hrajícím gramofonu nebo rádiu. Pouštěl vždycky skotské dudáčky, snad proto, že věděl, že kromě břeskných píšťal a bubnů nerozumím hudbě ani zbla. A pak by se byl asi bez přechodu rovnou zeptal: »Esli pak vědí, mladej, co to je zblo?« Když jsme dorostli věku prvních básní, cítili jsme se už jako generace a založili umělecký svaz Devětsil. Byli jsme leví. Četli jsme poprvé Lenina, Kropotkina, Plechanova, Bakunina. Byli jsme anarchisti, komunisti. To ještě nebyla založena strana. Četli jsme poprvé Franze Kafku, Topiče v Neumannově Červnu. Objevili jsme pro sebe F. X. Saldu. Měli jsme svůj slang a nesmírnou nedůvěru ke všemu, co bylo. Byli jsme proti všemu, proti všem i proti Aloisů Jiráskovi. Byli jsme hotovi stavět na zříceninách soustavy tohoto světa. Čapci brali SNÍMEK PAVLA VÄCHY za základní východisko svět, jaký je. Znali ho. Dokonale. Se všemi nešvary a rozpory, ale i s třídní nerovnováhou. V tom my jsme se nemohli dohodnout. Ale měli jsme ostych před Čapky. Byli nesmírně vzdělaní. Sečtělí. Byli starší. Byli v Paříži, chodili v neděli po nábřeží. Někdy i po Ferdinandce. Nosili hole. Někdy i bouřky. Psali do Stopy Karla horkého. Psali do prvního ročníku Neumannova Června. Psali do Národních listů. Založili Nebojsu. Národní listy — to byla tehdy velice silná redakce: Dyk, Machar, Čapci. Nebojsa nás lákal. Začali jsme tam psát a kreslit, Haussmann, Frič, Wachsmann, Feuerstein, Vančura, Fučík. A Plocek neboli pan Karel Čapek sršel vtipem svých politických tajenek, přesmykovaček a kalamburů v Nebojsovi. Například staročeský Baštýřův list Hlas národa přesmyčkou proměnil v Holá sranda. Čapci prostě byli někdo. Byli tvrdošíjní. Byli moderní. A přece jsme mluvili s nimi jinak než s S. K. Neumannem, Šrámkem nebo Horou. Jinak než s panem profesorem Nejedlým. Vina byla — pokud vzpomínám — na naší straně. Zdálo se nám, že řeč Čapků je chtěná. Jednoho dne pozvali Čapci Teiga, Vaňka a mne na kafe do Říční ulice č. 11. Byl to světlý byt několika prostorných pokojů v řadě, asi tedy dost nepraktický. Bylo v něm spoře krásného sta" rožitného nábytku. Seděli jsme kolem stolu v empírové garnituře a cítili jsme se směš^ ní. Měl jsem dojem, že Teige se směje zbytečně a zbytečně hlasitě, že Ludvík Vaněk mluví příliš odborně, strojeně a pomalu, že Karel Vaněk prozrazuje všechny naše plány. Prostě — znáte takové trapné pocity, takovou situační trapnost? Čapci si toho všimli, že jsme nesví. Řeč vázla. Co vlastně od nás chtěli? A co my chceme tady u nich? Ale v tu chvíli Josef Čapek povídá: »S vámi je řeč jako s posraným tanec.« A pak už to šlo. Byli jsme mu vděčni za sprosté slovo v pravou chvíli. Je to čaromoc sprosťáctví, nadávek a klení, která osvobozuje. Tehdy jsem poznal, do jaké míry podobu člověka a jeho povahu prozrazuje řeč. Vladislav Vančura psal češtinou jadrnou. Používal, řekl bych, ručně soustružených slov, kořenné, nikoli kořeněné řeči, archaismů spíš než lidomluvy. Je-li řeč básníka a spisovatele jakoby malovaný obraz štětcem umělce, pak je řeč profesorská fotografií. Ale řeč obyčejná je tak pravdivá jako karikatura nebo podoba plná humoru. Je trochu potutelná. Je trochu posměvačná. Ale takoví jsou lidoví anonymové pražské vtipnosti. Ale je to řeč s chutí. Je jako křen a chleba a cibule. Ba někdy je výživná anebo voňavá a připomíná brambory a jablka. Karel Čapek chtěl být obyčejný. Chtěl mluvit obyčejně. Byl to jeho program, A nikdy — ani jako novinář a mistr sloupků, enterfiletů a epigramů — nesnížil se к řeči žurnalistické. Řeč novinářská je řeč povinná. Vypočtená. Opakovací jak samopal nabitý slepými náboji. Je plná vykroužených samospasitelných rozvalin, je plná oklik a objížděk jak státní silnice, která umně bloudí kolem horké kaše, ale nikam nevede. Kdyby v Kritice slov nebyl potřel l^a* rel Čapek slovo vůle к něčemu, byl bych tu použil pro jeho řeč a postoj slova vůle к obyčejnosti. Ale volím podle jeho návodu raději slova záliba v obyčejnosti. Byl jsem na premiéře Loupežníka v Národním divadle. Paní Eva Vrchlická hrála Mimi, Rudolf Deyl-otec byl tehdy ještě Loupežník a Fan- Pokračování na str. 4 VŮLE к obyčejnosti