Kulturní Tvorba, leden-červen 1967 (V/1-26)
1967-02-23 / No. 8
< cc DNES V ČÍSLE a E. Klos, M. Frič, R. Seiucký: Znovu o filmu a ekonomice (diskuse) O cestování, občanskosti a morálce (Z čtenářských dopisů к příštímu pořadu Věci veřejné) Operace Zlomený šíp (Reportáž o vylovení americké atomové pumy u španělského pobřeží) Indický měsíc (Začátek reportážního seriálu Anny Tučkové) Musíme si asi zvyknout, že jednu a tutéž věc čí událost bude každý z nás často hodnotit jinak, že pro řešeni určitého pro-; blému budeme navrhovat různé alternativy, že se budeme třeba diametrálně rozcházet v posuzování uměleckého díla. Je přiroze-: né, že se lidé téže viry, téhož politického přesvědčení mohou v nazíráni konkrétních jevů podstatně lišit; závisí to přece na vy-» spělosti jejich poznání, životní a politické zkušenosti, na vztahu к posuzovaným věcem, osobních zájmech a představách a — pokud jde o uměni — nejen na jejich schopností umění přijímat a vnímat, ale i na jejich soukromém estetickém vkusu. Je-11 v tomto směru i naše společnost rozrůzněna do miliónů svébytných lidských ins dividualit, není jí to na škodu, spise nás opak — nechceme mít před sebou nekoneč-: nou řadu jednotně uniformovaných, do po-í sledního vroubku stejně vysoustruhovariých figurek, jejichž myšleni by se degradovalo na biflování a jalové reprodukování z kons textu vytržených citátů. (Ostatně, nemáme dnes před sebou příklad z Dálného východu stejně otřesný jako odstrašující?) V ZÁJMU JEDNOTY JAROSLAV HES Vývoji socialistické společnosti nemůže být názorová diferenciace na překážku, neboť nesporně odpovídá tomu stupni, na a němž se právě nacházíme. Proto se zájmem ihlasem byla přijata slova pronesená n. osledním zasedání ústředního výboru KSČ soudruhem Hendrychem v hlavním re-i ferátě; »Nelze ... setrvávat na představě ne-! diferencované, jednotozměrné iednotv, na představě nějaké ideální harm pat jednotu jako vnitřně čler mickou jednotu, založenou n obnovování a překonávání rozp rým a novým, pokrokovým a nim, mezi dilčim a společensl •Je to nepřetržitý proces sjedr na základě toho, co naši spole há kupředu, na základě aktivn,^—^ ftování politiky komunistické strany cialistického státu.« Nemůžeme se přece do nekonečna rozčilovat nad tím, nesouhlasi li lidé s tim, co se okolo nich děje a co je často v rozporu se zdravým myšlenim i odpovědným jednáním. Byl jsem nedávno v pražské tramvaji svědkem jedné diskuse, jakých život přináší denně na tucty. Můžete namítnout, že jde o případ zcela banální, ale právě proto je tak příznačný pro naši současnou situaci: Dva dělnici se rozhořčovali, že křižovatka na Tylově náměstí s přilehlými ulicemi přes několikaměsíční vyřazeni není je -g schopna provozu, protože opravy byly jale provedeny a kolaudační komise je oumítla převzít. Mrháme finančními prostředky, ztěžujeme beztak už vypjatou dopravní situaci v Praze, plýtváme ale i důvěrou občanů, kteří oprávněně vidí v provádějící stavební firmě Instituci socialistického státu. A lidé se ptají, kdo tedy takové »hospodářství« připouští, kdo tyto práce řídí a je za ně odpovědný. Diskuse v tramvaji byla rušná, ani jsem neměl možnost vyslechnout ji do konce. Zmiňuji se o ní ale proto, že mne opět přesvědčila o tom, jak se lety zesiluje vědomí občanské spoluodpovědnosti a hospodárnosti, které nesnáší, aby se nedbalost, plýtvání a neschopnost ve velkém stávaly zástěrkou pro drobná šlendriánství. Taková kritičnost i názorová rozdílnost má zároveň i druhou stránku — vůli po jednotě, po rozhodujícím činu, který stmeluje. Nemylme se, ne vždycky se tyto věci takto chápou. Dosud přežívají tendence schopné vidět v každém jiném pohledu, než mám já, či v jakémkoliv kritickém hlasu projev rouhači štvi (zde vylučuji kverulantskou demagogii), provinění proti jednotě naší společnosti. Jsou to hlasy, které ve své omezenosti vlastně konzervuji naši někdejší vybájenou jednorozměrnost a iluzivní bezrozpornost socialistické společnosti, ale upevňují i její faktické neduhy v uspořádáni, řízení veřejných záležitosti a nedůslednost v práci. Proces názorové a zájmové diferenciace může být prospěšný za jediného předpokladu: že totiž současně budou posilovány integrující prvky společnosti, na nichž lze socialismus a jeho jednotu skutečně vybudovat, .že budeme odstraňovat z cesty vše, co je socialismu škodlivé a naši práci brzdí. To klade opravdu náročné požadavky na politiku a ideologickou práci strany, která musí podněcovat myšlenkový pohyb i aktivitu lidí. Potřebu kvalitativní přeměny J stranické— fďebvé a'politické práce zdůrazňovali kromě referátu všichni diskutující posledního pléna ústředního výboru strany. »Podle mého názoru« — řekl ve svém diskusním vystoupeni soudruh Kolder — »musíme položit větší důraz ve stranické práci na boj s rutinérstvím, šablonovitostí myšlení, neschopností přijmout realitu, i když je nepříjemná, vycházet z potřeb života, překonávat zaostalost, strnulost, oportunlštické a alibistické jednání. Současně je nutno bojovat o stranický postoj a odhalovat liberální vztahy к věcem, které zlehčují naše úkoly a dezorientuji názorově.« Tento boj na dvou frontách nevyhraje žádný Voluntarismus * ani snaha tvářit se, jako by určité problémy neexistovaly, jen proto, že si je sami nepřiznáme nebo že se vyhneme jejich řešení tím, když je odbudeme frází či křikem. Můžeme jej vést vítězně jen tehdy, povýší-li se poznávací, to je teoretická i praktická činnost strany ve všech oblastech — od studia zákonitostí ekonomiky, vědeckotechnického rozvoje ve světě, socialistické společnosti, pokrokového světového myšlení. A přejdou-li progresivní poznatky těchto analýz do naší vlastní praxe. V posledních letech jsme v tomto směru značně pokročili. Jen díky tomu uskutečňujeme tak dalekosáhlé přeměny v ekonomice a jejimu řízení. Rovněž XIII. sjezd uložil společenskovědní teoretické frontě řadu naléhavých úkolů. Ostatně, na posledním plénu vyložil soudruh Hendrych náplň činnosti právě zřizovaného stranického pracoviště pro zkoumání modelu a politického řízeni socialistické společnosti. Máme-li jednotu naší společnosti upevňovat bojem proti všem jevům cizím socialismu, ať vyplývají z dogmatismu či z liberalismu, pak je současně nezbytné neustále v konkrétních podmínkách a situacích vyjasňovat si potřebnou míru tolerance a onoho volného, manévrovacího prostoru pro názorovou výměnu, abychom umožnili na socialistické půdě střetáváni názorů, nápadů a hledání optimálních alternativ к řešení. Že se to neobejde bez nezbytné trpělivosti a důvěry к lidem, je nasnadě. Vyjádřila to na plénu ústředního výboru soudružka M. Sedláková slovy.: »Důvěra je pro nás, komunisty, nejen devizou vůči_sobě navzájem, směrem od širokých mas к naší straně, ale i naopak — devizou všech deviz, kterou když oslabíme, v žádném případě neobstaráme ani za tvrdou valutu kdesi ve světě. Důvěra je křehký vztah lidí к lidem, který je třeba neustále pěstovat, ucházet se o ni, neboť jako jemná rostlinka vysychá, když ji nezaléváme upřímností, obětavostí, důsledností, čestností a ostatními vlastnostmi, které nám ukládají stanovy strany.« I V těchto dnech, kdy Indie šla к volebním urnám, si svět znovu položil otázku: Jaký je tento subkontinent, kam směřuje 500 miliónů’ lidí naší zeměkoule? SNÍMEK ANNY TUČKOVÉ 4} O' lim) и • к v měsíc ANNA TUČKOVA •j щ BRÁNA Naše maminka plakala: Tak daleko a sama, co když se ti tam něco stane. Máš to ale těžké povolání... Já jsem si myslela, že mám ohromné štěstí. Kolikrát v životě se novináři povede uvidět takovou podivuhodnou, dalekou zemi?, Přijela jsem na letiště o dvě hodiny dřív, rozčilená jsem posedávala v odbavovací hale, pátrala po budoucích cestujících. Experti, diplomati, obchodní zástupci, jejich ženy a děti nasedali do túčka jako by jeli do Bratislavy nebo do Košic a ne do druhého světadílu. Vraceli se na svá pracoviště, předtím už byli v Egyptě nebo v Japonsku, v Indonésii nebo na Kubě — co pro ně byla jedna Indie navíc. V letadle si zasvěceně udělali pohodlí, postrkali pod sebe všelijaké polštářky; muži se holili elektrickými strojky, protože to v Praze už nestačili; děti chodily na hrníček, který byl transportován s sebou, protože takhle to bylo jednodušší; ženy se bavily o tom, jestli je lépe nakupovat v tax free shopu na káhirském letišti nebo na Bahrajnských ostrovech. Ti muži v bílých košilích a lehkých, lesklých oblecích patřili к československému druhu, který zatím není početný. Vypadali energicky, světem protřele, možná dokonce, že ani tolik nebyli, ale přece jen mě svou sebejistotou trochu uváděli do rozpaků. Pokračování na str. 8