Květy, duben-červen 1970 (XX/13-25)
1970-05-23 / No. 20
20 (2) Fotografie Daniely Sýkorové (8) Slovo máte vy (9) Glosy a O čem se mluví (25) Zahraniční komentář (28) Karel Smejkal: Boj o zemi Khmerů (36) Kamerou čtenářů (40) Zahraniční zajímavosti (42) Eduard Hončík: Fuška — povídka (44) Bebel — filmová dvoustránka (46) Kvítek (48) Móda (52) Hobby (56) Televize na pokračování (58) Marie Podešvová: Kam vede cesta — román (60) Křížovka (61) Od kolébky po dnešek (62) Paní Květa vaří (63) Pražské jaro Adolfa Kříže (64) Z pokladů Národní galerie — František Kupka: Klávesy piána s 1 Josef Läufer na snímku Andreje Šťastného 4 Karel Smejkal — Armin Alfermann: U pramenů hnědého jedu Jiří Samo — Otakar Hůrka: Kassel před námi Marcel Brožík: Je vskutku mrtev Hačiman japonský bůh války? Milan Bravenec: Náš kapelník v Ósace Dr. Václav Bernard: Rudí nastupuje Vladimír Volek: Krádež boha zlodějů Ing. arch. Miroslav Řepa: Osaka 70 Karel Fabián: Neregulérní krimi Kassel před námi TÝDENÍK pro celou rodinu ROC N I K XX 2 3. KVĚTNA 1970 Náš kapelník v Úsace Neregulérní krimi (38) Bebel (44) Kamerou čtenářů (36) Nestřílejte, jsou tu lidi Říkají, že prý se svět točí rychleji. Den ode dne rychleji. Tím závratným vírem se mnohdy sama v sebe vstřebává závažnost malých i velkých událostí, jaksi se vyrovnává. I obludnost některých činů a událostí ztrácí tak sama sebou svou hrůznost. Také jsme si už zvykli. Téměř na všechno — a málokdo a máloco námi otřese a „zvykají“ nás i novinové články, rozhlas i televize. Ještě jsme ani nepřečetli všechny oslavné články napsané k datu, které před 25 lety uzavřelo období zatím nejstrašnější krvavé hekatomby lidských obětí, v jejímž víru zmizely milióny vinných, ale jako vždy hlavně nevinných na dějinném obětišti nesmyslnosti, jakou je válka. Poslední den války byl tehdy i prvním dnem míru, dnem čistých a nejčistších předsevzetí. Již nikdy válku, nikdv, nikdy NIKDY . . . A svět se točí dá! a my jsme zatím jaksi samozřejmě a bez zbytečného hluku souhlasili s tím, že NIKDY vlastně už hned vzápětí po vyslovení ztratilo svou absolutní čistotu. Ze kdesi, snad v příliš vzdálené zemi ten nenasytný krvavý bůh vymáhá svou daň. Válka! Kdesi v Indočíně, kdesi v Koreji, kdesi ve Vietnamu. Kdesi daleko se dál a dát ženou šílení jezdci z Apokalypsy. Nevyhlášená válka mezi Izraeli a Egyptem, v posledních dnech válka v Kambodži. Letadla, bomby, napalm, rakety — mrtví, mrtví, mrtví. Zeny, děti i vojáci. Lidi. A svět se točí dál, rychleji, rychleji. Nemáme čas myslet na lidi. Jsme přesto také ještě lidé. Musíme přece jen myslet trochu na sebe. Svět se chystá na vrcholnou sportovní událost. Milióny fanoušků s napětím čekají na mistrovství světa v kopané. Hrdinové zeleného trávníku, osvědčení gladiátoři se připravují. Obrovské trychtýře fotbalových hledišť se znovu budou otřásat křikem oddaných vyznavačů a kdesi na druhé straně zeměkoule zanikne v trychtýři po bombě poslední vzdech dítěte. Už nikdy, Nikdy válku! Vědci a státníci rokují a budou rokovat, někteří upřímně, jiní pouze uhlazeně, o problémech, politice, spolupráci, míru. V zasedacích síních a kuloárech padají pěkná a uhlazená slova — na bojištích lidé. Žijeme v době, kdy dřívější fantazie se stala téměř banalitou. Vědci řeší složité problémy letů do vesmíru — možná, že i složitější úkoly než bylo štěpení atomů. Pro koho? Kdesi se možná rodí nová, ještě silnější bomba. Pro koho? Máme svých starostí dost. Chceme se bavit. Už nás nezajímá, že i v naší líbezné zemi mohla zuřit nejkrvavější ze všech válek — válka občanská. Proč to připomínat. Proč připomínat válku kdesi daleko, kdesi v neznámé zemi. / to už jsme kdysi slyšeli. Ale slovo dálka dnes už ztratilo smysl. Není už neznámých zemí, ani v roce 1938 jich nebylo. A jiskra přeskočí tak lehce. Nepozorovaně. Téměř vesele. Korea, Vietnam, Egypt, Kambodža — Evropa? Světe zadrž, zastav se na chvíli — a nestřílej! Jsou tu přece pořád — ještě lidi. JARMILA HUSÁKOVA