Lidové Noviny, červen 1951 (LIX/130-153)

1951-06-03 / No. 130

neděle 3. Června 1951 list svazu Československých spisovatelů Korea bude svobodná Jan Kopecký lid Koreje hovoří o své vlasti něžně a s láskou. Říká jí: Čo-San. Země jitřní svěžesti. Kapitalističtí uchvatitelé to říkají jinak: „Korea •— to je zlato, to je rýže, to je předmostí k dobytí Asie.“ Hra Na jih od 38. rovnoběžky od korejského dramatika Tchaj Djan-čuna, jejímž uvedením se v těchto dnech vyznamenala činohra Národního divadla, začíná rozbřeskem jitra nad jihokorejským přístavem. Denní světlo odhalí na obzoru americký křižník, jehož děla jsou hrozivě namířena k pevnině. A starý nezaměstnaný dělník, hledající práci v přístavu, takto Vítá nový den: „Čtyřicet let již vidím vycházet slunce nad tímto přístavem — a ani jednou tu Ještě nevzešel šťastný den ...“ Tento dělník byl chlapcem, když Japonci roku 1907 odložili všechny ohledy a počali s Koreou nakládat jako s okupovanou zemí. Sesadili císaře, který tehdy tajně vyslal do Haagu poselstvo ke konferenci kapitalisáckých států s voláním o pomoc proti vetřelcům. Co vzkázala kapitalistická Evropa a Amerika korejskému národu? „Byl to tragikomický pohled na tuto konferenci, jež má pracovat o odstraňování sporů a zmenšování hrůz války, když se před ní objevil skutečný život a skutečná křivda ... Zavřeli před ní korektně dveře a rokovali dále o záležitostech hodně vzdálených. Nevzmohli se ani na akademické odsouzení křivdy. Neviděli ji, nesměli jí vlděti.“ Tak psal tenkrát český list, Sokolova Kronika (1907, str. 261). Chlapec dorostl v muže, muž se stal starcem. Japonci byli vyhnáni, ale na jih od 38. rovnoběžky netrvala radost z osvobození dlouho. „Osvoboditelé“ se tu brzy počali chovat jako dobyvatelé. Zatím co na sever odtud Sovětský svaz odvolal svá vojska a rozvoj země zajišťuje dodávkami traktorů a potra vin, na jihu se armáda „osvoboditelů“ proměnila v armádu okupantů. Zase pozvedá lid Koreje svůj hlas, tentokrát k Organisaci spojených národů. Odpověď? Lodi z Ameriky dovážejí zbraně, děla, tanky,' vysazují v zemi nová a nová vojska. Aby brzy mohli začít válku. Armády pod hvězdnou vlajkou chrání ne korejský lid, ale zajišťují kapitalistům své země laciné suroviny, laciné pracovní síly a odbvtiště pro zboží jinde neprodejné. Včera matky v Koreji proklínaly Japonce. Dnes takto mluví korejská matka ústy korejského dramatika: „Přišlo soužení na Koreu. Přišlo pod hvězdnou vlajkou americkou a do každého domu, do každé rodiny přineslo záští a neštěstí... Aíkají tomu „americký způsob života". Co na nás chtějí? Ih, dceruško moje maličká! To, co přinesli k nám, přinesli i do jiných zemí. Není lneš na světě čestné rodiny, kde by si matka nemyslila, co si já teď myslím. Jsem mírná, tichá. Nikdy jsem ani hlasu nepozvedla. Nikdy jsem nikoho nepreklínala. Já je proklínám! Já je proklínám!“ Tato hra má pro nás mimořádný význam. Naše země poznala okupaci německými fašisty. Hra Na jih od 38. rovnoběžky vypráví o jiných okupantech, kteří nedávno také bojovali proti německému fašismu. Někteří lidé nedovedou pochopit, jak je možné, že by vlajka s pruhy a hvězdami mohla zaujmout místo vlajky s hákovým křížem. Hle, zde je o tom svědectví. Korejský autor zobrazuje život ve své vlasti v době krátce před nástupem imperialistů k útoku. Je to hra s prostým, ale velikým příběhem. O lidu, který chce být svoboden, ale neposílá už petice ke konferencím, ale vzal svou věc do svých rukou. A vypráví o tom, co v Koreji dělaji Američané. Ukazuje vysoké americké důstojníky, jak rekvirují rýži „pro armádu“ a pak ji vyvážejí, prodávají a dělí se o výtěžky. Obchody, zisk, sobecký prospěch — a země? Ta země „žlutých otrhanců“, jimiž tito představitelé „vyšší kultury“ pohrdají? To je pro ně jen výběžek pevniny, který je třeba obsadit jako nástupní stanici k dalším imperialistickým tažením. S automatickou pistolí v ruce a pod ochranou děl amerických válečných lodí je možno rychle bohatnout a „zahospodařit si“ slušný kapitálek. Jsou tisíce způsobů, jak je zdokonalil kapitalismus. Všecko mají tito Američané. Moc, zbraně i atomovou pumu. Ale mají ještě něco navíc. Mají špatné svědomí. A mají strach. Korejský dramatik to skvěle ukazuje. Američané v Koreji mají strach. Proto křiči, proto „poradce“ policejního ředitelství Harry Spellman chodí se zbraní odjištěnou a vystřílí celý zásobník, jakmile se v něm ohlásí pocit strachu. Ze strachu se vypínají a nadouvají, ze strachu se obklopují nástroji vraždění, ze strachu i vraždí. Neboť v Koreji se probudila síla, kterou nelze zastavit, již nelze znovu uspat. Před čtyřiceti lety, kdy Japonci zbavovali zemi posledních zbytků samostatnosti a Korejci posílali k haagské konferencí volání o pomoc, mohly psát české noviny, že této prosbě chyběl důkaz o tvrdé a nezdolné vůli po samostatnosti, který by se K výtvarnému uměleckému tvoření nestačí jen důkladná znalost thematu, představivost, mistrovské ovládání realistické kresby a malování podle přírody, ale také nadšení, optimismus a pe vná víra, že umělecké tlilo vzbudí tytéž pocity u pozorovatele, jaké měl autor při tvoření. Umělec při tvoření díla je šťasten, že může svým uměním přinésti něco dobrého lidstvu, že může vytvářet skutečná umělecká díla ať už optimistická či námětu tragického. Aby však umělec mohl vytvářet díla skutečně umělecká, je zapotřebí, aby ovzduší, v kterém žije, bylo plné klidu a míru a nebylo rozervané. Je zapotřebí, aby byl mír, a to mír na celém světě a definitivní. Umění je nyní silným podporovatelem, rozšiřovatelem a bojovníkem za mírovou myšlenku. V míru se svobodně dýchá, a proto mohou být vytvořena díla. která vydychují tuto svobodu, jen v míru. Výtvarní projevil činem. Ale mnohé se změnilo na světě od těch dob. Povstal Sovětský svaz. Obrovský stát prolomil kapitalistickou frontu, lid nesmírné země vyhnal vykořisťovatele a chopil se vlády svých věcí. A tento přiklad svobodného, hrdého lidu, pocítivšího svou sílu, působí všude na světě a probouzí lid ' všech národů. Tam, v Sovětském svazu, v zemi socialismu, zrodila se myšlenka sebeurčení národů. Korejský policejní ředitel, včera zaprodanec Japonců a dnes Američanů, kroutí ve hře hlavou nad tím, co se děje s korejským lidem. „Korejci se velmi změnili. Mému japonskému představenému se pracovalo lehčeji než vám. Kam se jen poděla korejská pokora a respekt před cizinci?“ Korejský lid procitl. A dal se do pohybu. „Kdo změří sílu lidu, když se dá do pohybu?“ praví ve hře Tu Čen. Tato síla lidu není jen živelná. Má svou organisaci, má svou vedoucí složku. Korejský lid má svou stranu práce a v jejím čele bojovníky nejodhodlanější: komunisty. Hra Na jih od 38. rovnoběžky zobrazuje situaci v Koreji v době připrav Američanů na další expansi na sever. Je to hrdinská hra. Jejím hrdinou je lid. Odhodlaní bojovníci, partyzáni, dělníci stávkující v přístavu. Korejská dívka, která vstoupí do služeb policie, odsouzená za to otcem, aby tam mohla sloužit osvobozovacímu hnuti. Humanistický lékař, vzdalující se „polilitky“, ale posléze pochopivší, kde je jeho místo. Prostí korejští dělníci-vlastenci. Za všechny mluví nádherná scénka, kdy malý chlapec — kamelot odmítá zpívat americkému důstojníku. Odmítá, když mu slibuje zaplatit, odmítá, když mu vyhrožuje násilím: „Vy jste silný americký důstojník, já mám jenom slabý korejský chřtánek — a vidíte, nechce zpívat,“ umělci si zplna srdce přejí, aby mír na celém světě byl uhájen. Nechtějí a nemohou chtíti válku, poněvadž válka je ničení, surová nenávist, negace života. Mír je život, radost z tvořeni a z Krásy. Prožili jsme již dvě světové války, utrpení bylo již dosti. A nyní přece hrozí třetí válka. Vždyť ani není možné, aby lid kteréhokoliv národa válku chtěl a do války šel. Znovu by tisíce lidí umíraly, vše, co si lidstvo usilovnou prací vybudovalo, i se všemi kulturními památkami, by přišlo nazmar. Proto je povinností každého bojovat za to, aby na celém světě zavládl trvalý mír. V mírových dobách bude se umění moci věnovat opět svému původnímu poslání, předurčenému od nepaměti — činit lidstvo šťastným. Národní umělec prof. dr. h. c. Max Svábinský, laureát československé ceny míru Hra však zobrazuje také ty, kdo k tomuto lidu nepatří. Dívku s černýma korejskýma očima, strojící se podle americké módy a poskytující ochotně dočasné potěšení americkým uniformovaným švihákům. A jinou takovou prodejnou duši, korejského podnikatele, sloužícího Američanům a marně si od nich vyžadujícího policejní ochranu proti vlastnímu lidu. Policejního ředitele, který z úřední povinnosti slouží různým směnám okupantů. Jeho otrlá dušička služebníka střídajících se pánů má však dost zkušeností, aby své nové panstvo varovala: „Mí dřívější šéfové byli méně domýšliví, a proto vládli Koreji ne čtyři, ale čtyřicet let.“ A také doporučuje jejich pozornosti staré korejské přísloví: „Lépe na tygra vůbec nevystřelit, než ho jen postřelit.“ Američané vystřelili. Představovali si to tak: „Domorodá mužstva vycvičená Američany a pod americkým velením — to je síla, která rozhodne příští válku. Americká zkušenost, americká věda, americká výzbroj, americké ideály — a ani kapka americké krve.“ „Domorodá“ vojska — to jsou pro imperialisty najaté sily, které lze koupit vyhlídkou na zisk nebo kterým lze prostě poručit. Ale je tu síla větší než vše to dohromady. Je tu lid všech zemí světa, lid Koreje, Vietnamu, Cíny, Sovětského svazu, Československa, Maďarska, ale také lid Německa, Francie a Itálie, lid Anglie, Španělska i Spojených států amerických — lid, který chce pracovat, žít v míru a zvelebovat své země. Lid, který učinil dějinnou zkušenost, že je třeba o mír neprosit, ale odhodlaně a mužně se postavit proti připravovatelům války a vykořisťovatelům lidské práce a říci jim tak, až to celým světem zatřese: „Zpátky!“ ZA PAKT MÍRU ANTONÍN PELC, LAUREÄT STÁTNÍ CENT: PRYČ S VÁLKOU! Z výstavy I. přehlídka čs. výtvarného umění v Jízdárně pražského hradu ROC. 59. Cis. 130. Za 2,50 Kčs Pro život dětí Vašek Kána Nad baterií koksových pecí šlehají plameny, na šikmé rampě žhne vytlačený koks. Převaluje se zde dým, vonící dehtem, houpá se tu oblak páry. Nedaleko ocelárny bafá maličká lokomotiva, táhnoucí višňově červené ingoty. Mladičký posunovač, chrá/ně si vztyčenou paží obličej před žárem, sálajícím z ingotu, přehodí výhybku, krátce zahvízdne a vyplivne pistolku uvázanou na šňůrce. Od hlubinných pecí mu odpoví bzukavá siréna a vláček s řeřavým nákladem zacouvá pod střechu haly. A hned, vysoko pod střechou, zakrouží jeřáby a odnášejí ingot za ingotem, ukládajíce je do jícnu pecí. Se všech stran bez ustání houkají lokomotivy, vřeští píšťalky posunovačů, třaskají pláty ocele a hrči mostové jeřáby. V noci je tu pěkně, když hoří veliké lampy v mřížoví potrubí a ocelových konstrukcí. Na temné obloze svítí záře odpichů od vysokých peci. Chvilečku tě zabolí stará vzpomínka, když uslyšíš varovný hlas poplachové sirény. Kvílí táhle, připomínajíc válku. Avšak nebude nálet, nebudou padat pumy. Nic takového. Je to jen signál od vysokých pecí. Hutníci si tam stíní oči a jejich hbité nohy, obuté v cuklích, se kmitají při práci. Zatloukají do otvoru pece železnou dlouhou tyč, aby otevřeli cestu železu. Brzy tam vytryskne ohnivý pramen, teplý a posilující jako stisk soudružských rukou hutníků a válcířů. Zahoří jím pěkná jarní noc. Uvidíš opět další mírovou tavbu, nové tuny železa. Pro pětiletku, pro stavby socialismu, pro mír, pro lidi. A s lidmi se sejdeš a srdečně pohovoříš v té noci plné pohody, až budou chladit svá těla, rozpálená žárem pecí, venku před válcovnou. Střídají se zde po čtvrthodince, aby si odpočali, aby nabrali do plic čerstvého vzduchu. Čeští dělníci a polští dělníci, soudruh vedle soudruha. Pravda, vypadají trošku jiní než třebas dělníci ze Sokolova nebo z plzeňské Škodovky. Víc se tu po nich šlapalo za kapitalismu, proto jsou uzavřenější a snad i citovější. Tíže otvíráš jejich srdce, ale potom je vidíš o to krásnější. Pamatuji zde mnoho pánů. Za Rakouska, za pivní republiky, za beckovců, za nacistů. A ti všichni přicházeli jen brát a bít a utlačovat. Ti všichni také rozněcovali a živili národnostní nesnášenlivost mezi dělníky polskými a českými. Staré křivdy ještě docela nepřebolely. Majitelé hutí jen brali a nic nedávali. To ie vidět v Třinci. Vzhledem nepřívětivé město nemá kulturního střediska, nemá nic, co by aspoň zdaleka odpovídalo bohatství, jež zde u pecí a ve válcovnách lidé vytvářeli. Lidé nevěří slibům, ale skutečnostem. A ty jsou nadějné. Staví se krásné kino, v proudu jsou přípravné práce pro vybudování kulturního domu. Mění se závod sám, mění se město a mění se i lidé. Stará skořápka nedůvěry se prolamuje a třinecký dělník pookřívá. Cítíš to v jeho řeči, vidíš to v jeho pracovním výkonu. I když by měl být někdy sebevědomější. Tak jako jsou už mladí, rostoucí s novými halami, s novými vysokými pecemi. Neboť oni nepoznali národnostní a sociální útlak, .nejsou zatíženi starými předsudky. Poláci i Češi nalézají svou hrdost v každé -tmě vytavené ocele a v každé cihle položené při díle na výstavbě a přestavbě svého závodu. Je to společné dílo, mírové dílo. Proto ani zde nebude jediného muže a jediné ženy, kteří by nehlasovali pro pakt míru. Nositelka Rádu práce, soudružka Urbánková z jaderny, to hezky pověděla na schůzi referentek žen: > — Nechceme, aby naše děti umíraly při náletech, nechceme znovu prožívat žal nad drahými lidmi. Všechno, co dobrého vykonáme pro splnění naší pětiletky, bude patřit našim dětem. Udělejme tedy vše pro život našich dětí, pro jejich štěstí. — Soudružka Urbánková splnila už třetí rok pětiletky a když jí přišli blahopřát pionýři, rosila darovanou kytici slzami radosti. A nemá k slzám daleko, ani když o tom vypráví. Pro děti všechno děláme, pro jejich budoucnost. A věru, že jen a jen pro ně. Pro ně zde prýští prameny železa, pro ně se v martinkách taví ocel a pak válcuje do podob hranolů, tyčí, travers a kolejnic. Jim bude náležet tento závod, rostoucí ze dne na den a ony budou žít z bohatství jeho výroby. Nikdy už páni. Ani němečtí, ani čeští, ani polští. Toto vše si, procházeje za noci. závodem, uvědomuješ a je ti při tom veselo, radostno. Zaskočíš ještě pohovořit se soudruhy do válcovny, zastavíš se u vysoké peci, abys tu ztratil s prvním člověkem, kterého potkáš, několik milých slov. Soudruh ve vrátnici tě s úsměvem zdraví. Na skle dveří je nápis: Hlasuji pro pakt mirul Ano, i já hlasuji. Už pro krásu a pohodu této pěkné nocí v Železárnách V. M, Molotova-. Pro radost z mírové práce!.