Lidové Noviny, květen 1990 (III/50-74)
1990-05-02 / No. 50
*"p' I ^ ^ Nezávislý československý deník Cena 1 Kčs Studentské máje Co není zákázáno, je dovoleno. Heslo včerejšího majálesu v Praze odpovídalo nejen tradicím, ale i dnešní době, u jejíhož zro du stáli v první řadě právě studenti. Otevřeli si tak cestu k obnoveni starodávné studentské jarní slavnosti, kterou dřívější totalitní moc označovala za buržoázni přežitek a povolovala jl jen v krátkých obdobích vlastního oslabeni. Před čtvrtstoletím, v roce 1965, se tak uskutečnil první majáles po mnoha letech — pod tlakem vznikajícího nekonformního studentského hnuti. Měl být ideově usměrňován a dirigován vysokými stranickými orgány, svazáckými výbory na fakultách a vysokých školách, za jeho průběh měly odpovídat akademické sbory i ministerstvo školství. Transparenty a hesla, která se nám možná mohou dnes zdát mírná, se dohllžitelům vymkla z rukou: • Nejezte sendviče, jezte ruská vejce, vejce našich přátel. Král není zákon, zákon je král.• • Král Ginsberg — výraz proletářského internacionalismu. Právě zvolením amerického básníka a spisovatele, jednoho z čelních představitelů beat genera-tion, za krále majálesu, číše přetekla. Allana Ginsberga policie ihned z republiky vyhostila. Ostré výtky nešly jen na adresu vysokých škol, ale i na tehdejší ÜV ČSM. Přesto se konal za rok další majáles, kvitovaný už uvědoměle veřejnosti, která začínala tušit přicházející mocenskou krizi. Bouřlivě pozdravovala studentský průvod s výstižnými plakáty: • Máme čistý svědomí, roku 1950 nám bylo 6 let. • Myslete za mne, jsem na to zvyklý. • 1Ö48 — 1948 — 2048 — Už je to jasný, za 20 let budeme šfastný. • Čisté svědomí není provokací. Zasáhla policie, sebrala skupinu studentů. V létě se konal soud. Mezí obžalovanými se objevila i dcera Čestmíra Císaře, která stála jen na chodníku, ale různým Havlínům a Mamulům se do počtu náramně hodila. Taky dostala „jen“ podmínku — 18 městců na dva roky . . . Včerejší majáles pořádali vysokoškoláci s umělci a Občanským fórem ve středu města. Desetitisíce Pražanů, domácích i zahraničních návštěvníků se sice nemohly rychle orientovat, zda je lepší zůstat. na Staroměstském, Václavském či Jungmannově náměstí nebo Na můstku, kde všude hrály různé rockové a folkové skupiny, dechovky i cimbálovky, ale nakonec se přelévaly z místa na místo. Stejně tak činil asi stočlenný studentský průvod, tvořený převážně posluchači matematicko-fyzikální fakulty. Pamětníci majálesů z šedesátých let byli možná trošku zklamaní, čekali několikatisícový organizovaný průvod. Přesto se budoucím matematikům fyzikům podařilo rozesmát přia hlížející plakátem s pěticípou hvězdou ve tvaru kata i vycpanou příšerkou, znázorňující bývalou StB. Velký rozruch vzbudil alegorický vůz Studentských listů, pjirodujici redakci totalitního deníku i nedávné události. Majáles se nemohl obejít bez volby krále. Stal se jím student 4. ročníku MFF Milan Horák. Těsně před 19. hodinou se dostavil na Staroměstské náměstí Allan Ginsberg, jehož doprovázel primátor Prahy. Jaroslav Kořán pozdravil přítomné a A. Ginsberg předal korunu novému králi majálesu. Kapely a skupiny pak hrály až do prvomájových nočních hodin. □ DRAHUŠE PROBOŠTOVA Vděk či nevděk Téměř jako nevděk komentoval pražský zpravodaj TASS Boris Bažanov nedávné odhalení pamětní desky padlým americkým letcům v Liticích u Plzně. Tedy nevděk k SSSR. V Československu se prý zapomíná, že bez „vítězství sovětské armády by nebyla ani druhá fronta“. No, nepouštějme se na tenký led spekulací začínajících „kdyby“. Leckdo tvrdí, že bez paktu Molotov-Ribbentrop by nebyla ani druhá světová válka. Já sám si ovšem myslím, že beztak by byla. V jednom se pan Bažanov mýlí určitě. Nejde o odhalení, ale obnovení. Léta tam pomníček stával, byl komunistům trnem v oku, tak ho nakonec zplanýrovali, jako ostatně půl Čech. Nevím, zda to nebyla klukovská legenda, ale jako plzeňský rodák Jročník 1938) jsem slýchával, že tito letci nezahynuli přímo při náletu, nýbrž po seskoku ze zasažených letadel je zajali fanatičtí litičtí nacisté, bestiálně je umučili a těla pohřbili do hnojiště. Z toho by ergo kladívko plynulo, že vadil i pomníček zavražděných zajatců. Jestliže pražský zástupce sovětské tiskové agentury, jinak proslulé svou pomalostí, tak rychle učinil početní srovnání mezi — podle jeho údajů — 136 padlými Američany a 144 000 padlými sovětskými vojáky na území Československa, musím ho ujistit, že početní poměr mezi počtem sovětských pomníků, desek a jiných připomínek je určitě aspoň 1060krát větší ve srovnání s těmi americkými. A pokud jde o padlé, ani na jednoho z nich jsme nezapomněli a nezapomeneme, a* to byl Američan, Brit, Rus či Rumun. 1 kdi/ž TASS i sovětské vedení po víc než dvacet let dělali co mohli, abychom zapomněli. Není to první výpad proti současnému Československu, který v posledních dnech vyšel z pražské kanceláře TASSu. Začíná to připomínat dobu těsně před srpnem 1968. Podle mého soudu je to tím, že to píší bud stejní lidé či jejich vyučenci a pohrobci. Čekám na objev skrýše zbraní na Sokolovsku. □ JlRl FOREJT X Aí^j 7ajx_ Kresba Vladimír Renčín Sixty-Eight v Praze Nejnavštívenější vernisáží tohoto jara bylo nepochybně včerejší zahájení výstavy torontského nakladatelství 68 Publishers Zdeny a Josefa škvoreckých v Památníku národního písemnictví na Strahově. Mezi stovkami hostů, mnohými z nich autory tohoto nakladatelství, které vydalo v exilu přes 200 titulů, byl prezident Václav Havel i manželé Škvorečtí. Ministr kultury ČR Milan Lukeš v úvodu připomněl stať A. Klimenta ze sborníku k 60. narozeninám J. Škvoreckého, v niž právě tato výstava byla předpovídána na rok 2000. Kanadský velvyslanec pan B. Mawhinney pak označil nakladatelství Škvoreckých za nejvýznamnější z exilových nakladatelských domů. Po Evě Pilařové, která zazpívala Škvoreckým i všem hostům, krátce poděkovala paní Z. Salivarová-Škvorecká. Její román Honzlová, vydávaný poprvé doma v nakladatelství Art-Servis, se má objevit na pultech ještě v květnu. Výstava v Památníku písemnictví bude otevřena pro veřejnost ode dneška, později bude přenesena do Bratislavy, Brna a Olomouce. □ (jvs) Foto J. Mihaliček Otevřený dopis Příteli Janu Dusoví a všem těm, kdo ode mne v posledních dnech požadovali, abych se veřejně vyjádřil pro tu či onu stranu v aféře „Sachergate“ nebo so naopak vyjádření zdržel. Především pokládám celou aféru za naprosto politováníhodnou záležitost, při níž se nejvíce směje ten třetí v pozadí. Navic ji pokládám za záležitost, kterou nelze správně |>ochopit bez časové i věcné souvislosti se vznikem Křesťanské a demokratické unie a s následným odvoláním ministra Reichla, aférou okolo prokurátora Sokola a brněnského primátora Trmačo, s nacionálními problémy a s řadou dalších věcí. Kritika pomalého postupu nápravy na federálním ministerstvu vnitra je nesporně oprávněná — až na to, že v obdobně hrozivých resortech, af již jsou to příslušná republiková ministerstva, ministerstvo obrany, zahraničí či ministerstvo spravedlnosti a dopravy, bylo patrně vykonáno mnohem méně (a často prakticky nic), aniž by někdo |>okládn! za potřebné soustředit svou kritiku tímto směrem a usilovat o pád dotyčných ministrů. Jsem si naprosto jist a mám i určité materiální důkazy o lom, že ani I.is ani Sacher nepředložili parlamentu úplnou a nezkreslenou pravdu. Nesouhlasím s metodami veřejné difamace, jichž obě strany |)oužily. (Musím však konstatovat, že skupina uvnitř OF byla jednoznačně stranou útočící.) jako křesťan se cítim zavázán odpustit těm, kdo litovali svých neblahých minulých skutků a dosvědčili svou nápravu: a to bez ohledu na to, zda to učinili před dvěma čí dvaceti lety, zda byli či nebyli eharlisty. Jako občan se však nemohu a nesmím solidarizovat s případnými hrdelními zločiny, které kromě oběti může odpouštěl jedině Bůh, ne však lidský zákon. Po tomto víceméně telegrafickém úvodu se chci soustředit na otázku tzv. lustraci, okolo níž se nakonec celý spor zkoneentroval. Především bych chtěl vyvést veřejnost z omylu, který je jí vehementně sugerován; tyto lustrace neznamenají nějaké vyšetřování ústavních a dalších veřejných činitelů, které by pochopitelně bylo nezákonné, nýbrž pouze konstatování, zda se na ministerstvu vnitra nachází jejich spis a co je jeho obsahem. (Pokračování na sir. 2) PŘEDVOLEBNÍ Před sedmdesáti lety měla západní Evropa dost příčin k nevraživému pohledu na Evropu střední. Právem si kladla otázku, zda z tohoto regionu může vůbec něco rozumného vzejít a nepokrytě litovala rozpadu rakouského impéria. Adelescentní státní úvahy středoevropské se totiž s chutí daly do oblíbené hry na přestavování hraničních kamenů a na všeobecnou destabilizaci poměrů. Všechny spojovalo jedno: volání o pomoc směrem na Západ. Československo bylo výjimkou. Špatné světlo vrhané sousedy zastiňovalo i jeho obraz. Ministr zahraničí Beneš telegrafoval z Paříže: nemůžeme si dovolit vnitřních výstředností. Praha si telegram přečetla pozorně a. nepropadla pokušení nevěřit mu. Československo začalo první ze všech pracovat a dělat pořádek v měnové oblasti. V květnu 1919 se ve Švýcarsku dostalo za sto korun 34 švýcarských franků. Této řeči Evropa rozuměla. Vysoká valuta koruny netrvala sice dlouho, stačilo to však k tomu, abychom byli zapsáni mezi země, které o něco rozumného usilují. Podobnost střední Evropy roku 1990 a roku 1920 není malá. Opět, sotva jsme se osvobodili, nabízíme národnostní třenice a hraniční nejistotu. Všechny nás spojuje žebrácká mošna, kůrky v ní jsou různě okousané. Některé jsou na kámen ztvrdlé, ta československá má ještě třásnič- NÁZOR ky másla na sobě. Všichni dohromady se třeseme, aby nám jí soused neukousl a všichni voláme o pomoc na Západ. Československo je opět výjimkou. O pomoc voláme ze všech nejméně hlasitě, naše výchozí pozice je ze všech nejlepší a do Evropy, jakkoliv vzdálené, máme nejblíž. Za měsíc máme složit první z kvalifikačních zkoušek. Budeme volit parlament. Ani dnes si nemůžeme dovolit vnitřních výstředností. Volit znamená vybírat z několika možností. Kritéria výběru mohou být v zásadě dvě: vybírat podle toho, co kandidáti a strany slibují, či podle toho, co kandidáti a strany činili v minulosti. Druhá možnost se mně zdá případnější. Charaktery, odvaha a postoje stran i jednotlivců vyjdou na denní světlo. Ani tak to však nebude spravedlivé. Pokusím se ukázat, proč. Svobodné slovo 27. dubna nám prezentovalo poslance bratra Šafaříka a jeho statečnou minulost. V roce 1986 si nedal komunisty schválit svůj diskusní příspěvek v České národní radě, v roce 1987 si sám hrdinně upravil celou stránku v diskusním příspěvku, který mu naordinovali komunisté. Uznávám, že takových hrdinů neměl dřívější erár nikdy nazbyt. Občanskému fóru se v této soutěži bude startovat těžko. Kandidáti za OF jako třeba Rumi, Dienstbier či Pithart si nikdy své texty schvalovat nedávali, takže nemohou vyniknout, protože tak neučinili ani v jednom případě. O odvážné úpravě jedné stránky textů, které by jim podstrčili komunističtí náčelníci, nemůže být také ani řeči. Psali si svoje a publikovali je celé, kde se dalo. V Lidových novinách, v zahraničí, ve Svobodné Evropě a v mnohých samizdatech. Pravda, jednou se pokusili získat schváleni. To když začali vydávat Lidové noviny. Schválení registrace se však ndbývaln ve výslechových služebnách StB, takže zase žádná sláva. Myslím, že jim to už zůstalo. Rudou li zvoleni, budou v parlamentě vždycky říkat svoje. Žádnou upravenou stránku, všechno svoje. To jsou moji kandidáti, nezakrývám to. Stejně tak rád bych však volil třeba pana Bendu. S jeho politickou orientaci nesouhlasím, vím však. že je to statečný, slušný a politicky myslící člověk. Kdybych měl více hlasů, dal bych jeden i panu Rattěkovi ze strany sociálně demokratické. Jeho stranu volit asi nebudu, jemu bych však hlas dal. Přes šest let mu schvalovali texty ve vězení a neschválili. Postoje těchto a dalších lidí v minulosti zaručuje do jisté míry jejich chování v budoucnosti. Vybírejme pečlivě. Žádnou vnitřní výstřednost si dnes opravdu dovolit nemůžeme. ! 1 Jlfií HANÁK