Literární Noviny, leden-červen 1958 (VII/1-26)
1958-01-04 / No. 1
Běhutý čas Onehdy jsem si povšiml, že mi mladičký člověk příliš nevěří, když povídám, že se o cestě autem z Ostravy do Rakous mluvívalo div ne víc než o cestách Hanzelkových a Zikmundových. Ovšem, jak tomu má také věřit, když £te jako samozřejmost, že za rok, za dvě léta se plánuje první cesta na Měsíc? A to tempo, panečku! Auto, říká si, je docela příjemná movitost ale kolik z toho vytáhneš? Devadesátku, je to nějaká rychlost, když cesta z Evropy do Ameriky dnes trvá pár hodin? A to nemluvím o raketových střelách, ty by letěly jen minuty, kdyby bylo třeba — a kéž nikdy není! Je to úžasné, je to ohromující, je to (pro ty starší v takovém dialo- 0U) románově fantastické, jak rychle se dnes lidé mohou pohybovat, ale současně mám pocit, že se odnaučujeme cestovat, protože si zvykáme dát se jen odněkud někam dopravovat. Jsi v Ruzyni, nastupuješ do letadla, je půl osmé, ve čtvrt na devět budeš v Brně. Jaká úspora času! Jak ekonomické! Což o to, úspora času to je, ale proč se tedy po celou dobu té .. . dopravy díváš z okénka, abys kdesi hluboko dole zahlédl aspoň kousek země, vesnici, lesík, pole a bílou tkanici cesty mezi nimi? Proč se nepřiznat, že ti nejde pouze o to, aby tě do toho Brna dopravili, proč se nepřiznat, že se ti srdce sevře radostí, když po půlhodině letu nad mraky najednou uvidíš temněmodróu hladinu přehrady mezi kopci, a kdyby to bylo možné, poprosil bys pilota, aby nad tím libým koutem kroužil a kroužil, dokuý by ses nevynadíval? Neboť to temněmodré jezero je také úžasné,. ohromující a básnivě fantastické a tak líbezné, že si pojednou uvědomuješ, kolik asi půvabu, bývalo v dávném cestování dostavníkem, kočárem či dokonce ve vandrováni po svých. Nebylo mraků mezi tebou a krásami země, potkával jsi její lidi a mohl jsi se s nimi dát do řeči — a neříkej mi, že to nebylo krásné! Také mi neříkej, že jsem zpáteč£ nik, když mluvím o vandrováni v čase sputniků; nejsem. Ani sentimentální laudator temporis acti nejsem. Ostatúě.— co zpátečnickérho je na sivozelené skupině olší, pod kterou bys ulehl,, kdykoli by se ti zachtělo, ruce pod hlavou a oči upřeny do oblohy bzučící neviditelnými včelami ze zahrádky přes říčku? Kdesi v nedozírnu nad tebou letí prostorem, umělé oběžnice, střeží tě (ano, střeží tě!) — a jsou tu z toho olšového stínu ještě úžasnější a ještě nádhernější jako dílo lidského důmyslu a lidských rukou. Jsou nad tebou. A to pod tebou je rodná země. Ta také, šeptáš si, ta také stojí za úžas. zV P íšeme dnes literárky O BUDOUCNOSTI. Představil jsem si takovou neuvěřitelně fantastickou budoucnost v souvislosti s úrovní, taktem a vkusem našich hotelových služeb: Přišli byste — představte si — do hotelu Flora navští-\ vit dejme tomu polského, německého, sovětského nebo''francouzského spisovatele (malíře, zpěváka, bérce), hosta naší republiky. Zeptali byste se v recepci na číslo pokoje a prostě byste použili výtahu a1 cizince navštívili. s ním, rozloučili Pohovořili byste se a odešli. A s úsměvem byste se přitom rozpomněli na diluviální, nevhodné a trapné zařízení v recepci hotelu Flora z našich dní, jež kategoricky požaduje, aby každý, kdo chce pavštívit kteréhokoli hosta tohoto hotelu, vyplnil malý kádrovací dotazníček — jméno, zaměstnavatele, adresu! Přesvědčil jsem se, co si o tom Zařízení myslí cizí hosté, a o své vlastní radostné pocity se tímto dělím se čtenáři. * Ještě větší obrazivosti je třeba, abychom si představili, že se napříště, někdy v daleké budoucnosti, v hotelu Internacionál v Podbabě nebučle dít tato smutná telefonická kratochvíle: Host, který chce volat telefonicky do města, je po každé, když zvedne sluchátko (volá-li dvacetkrát, tedy dvacetkrát) dotázán, kdo bude mluvit! Opakuje tnpólivě a žasna své jpnéno, nejvýš se zdvořile podiví, proč se ho na to za čtrnáct dní pobytu v témže pokoji ptají už pospětasedmdesáté. Dostane se mu fantastické odpovědi, že za hoyor se hostu účtuje, tuším, 40 haléřů a že se ten detektivní způsob zavádí pro správné vyúčtování hovorů. Je to jako v Jiříkově vidění. Nestalo se mi na příklad v hotelu v Moskvě, že by mi účtovali místní hovory — jsou zahrnuty v ceně jako samozřejmá služba. Dočkáme se podobného přepychu elementární zdvořilosti i v hotelu International? Nevidím do hospodářství našich hotelů --domnívám se však, že je-li podobné účtování nutné, dá se jistě dělat alespoň formou, hodnou representativního hotelu A. srn T ejjiytse, televise, te-DEVISE. — Denně vyrůstají na střechách našich domů nové antény, důkaz množící se rodiny televizních diváků, jenže dnes už na příliš mnohé z nich se nedostává časopis Čs. rozhlas a televise, nehledíc k tomu, že tam najdou jen málo informací o vysílaných pořadech. Východisko? Vydávat vlastní televisní týdeník, ve kterém by bylo možno lépe seznamovat diváky s připravovanými pořady. Nešlo by to? Užitečné by to bylo. A snad nebudu obviněn z neskromnosti, když se zeptám ještě na jednu ediční možnos: Televisní opery jsou mezi diváky stále oblíbenější, a to hlavně tam, odkud mají daleko do divadla na operní představení. Myslím, že právě pro ně by se vyplatilo (výchovně zcela jistě) vydávat jakousi ,,Knihovničku televizního diváka“, v jejichž sešitech by vycházela libreta oper, operet, případně i některých činoher. Cosi podobného vydával kdysi Cs. rozhlas; mám pocit, že by se ta věc měla obnovit. Jan Ev. Tůma A merikáni. — sedím v biografu, rád bych viděl francouzské Pařížské noci a japonskou Probuzenou zkázu. Ne pro tu kuriosní programovou mesalianci, dobrou leda pro zvýšení /vstupného, ale tak, chce se mi prostě posedět v biografu. Chyba je v tom, že do řady za mnou se nahrnulo pět mladých hochů, osmnáct, devatenáct, dvacet let — a bylo po tichém posezení. Pařížské noci jsou znamenitý, současně lyrický a dokumentární snímek, plný vtipně vynalézavých záběrů. Probuzená zkáza je snímek méně znamenitý, třebas plný vynalézavých technických triků. Ale sotva se na plátně objeví taková filmová zajímavost, hoši za mnou ji komentují. Vždycky stejně: „No jo, to mají od Amerikánů . . . Tohle jim určitě dělali Amerikáni .. . To odkoukali Amerikánům . . . Amerikánský, vidíš?“ Nejraději bych, odešel, nemám totiž rád, kdýž na mne padá smutek z lidské hlouposti. Smutek tentokrát o to větší, že si musím říkat: Už tedy, podle nich, nikdo nic neumí a nic nedokáže, když mu nepomohou Američané . . . Dvě nové hvězdy, sovětské, krouží nad námi, ale tady — Amerikáni. Je to jenom hloupost? Ti hoši mají přece rodiče, chodí někam do školy, pracují někde, žijí mezi lidmi, kteří k nim mají jakési povinnosti! Jak to tedy, že zůstávají tak přihlouplí, že nevidí, neslyší, nečtou či nevěří? A třikrát smutnější přemýšlím o odpovědnosti zkušených. zk R.EKLAMA A OBCHOD. Předvánoční Praha svědčila o zvýšeném zájmu reklamy propagovat nejrůznější prodejné i neprodejné výrobky. Po televisní ,,linii“ se i mimopražští zájemci zúčastnili různých reklamních feerií. Obchodní dům Perla usadil do každého výkladu jednoho televisní ho Petra a ke vchodu dokonce družici s opicí a se psem. Pražské elektrárny ve výkladě Gramofonových závodů na Národní třídě upoutávají divadélkem o špičkách ve spotřebě proudu. Objevil se za výlohou dokonce i živý manekýn. A u ..Diamanta“ na Václavském náměstí vyprávěl Jan "Werich spotřebitelskou variantu Odyssey. Ale .to už je začátek druhé kapitolky. Reklama vykročila jakoby do roku 2008 — a uvnitř? U téhož ,,Diamanta“ prodávají jako ve středověku. Když si v prvním patře koupíte broušený servis, musí ho prodavačka vlastnoručně po několika desítkách úzkých točitých schodů snést v tlačenici do expedice. Vy zatím půl hodiny Čekáte ve frontě u jedné ze dvou pokladen v celém obrovském obchodě. A za další půlhodinu objevíte v expediční motanici svou soupravu, kterou vám pomalu a důkladně -Zabalí. Francký kupec Samo by se nerpusel stydět za takový způsob prodeje. A to je jen — pars pro toto! Předvánoční nákupní prověrka odkryla zejména ve velkých obchodech rozpor. Propagace už vykročila do budoucnosti, způsob prodeje zůstal u prapředků. Sch Dva miliony km bez nehody Kreslil Miloš Noll ) Zemřel Jiří Vepršal Nad rakví architekta Jiřího Vopršala nemohu psát jen konstatující posmrtnou glosu, všechno ve mně se proti tomu vzpírá. Pokusím se vydat malé svědectví o umělci, o člověku, jenž se zasloužil o tu tvářnost dnešního českého divadla, na kterou ještě po letech budeme myslit hrdě. Jiří Vopršal byl totiž víc, nežli pouze šéf výpravy pardubického divadla, byl víc, nežli pouze scénický výtvarník. Ano, vytvořil desítky výprav pro hry nejrozmanitějšího , charakteru — a vždycky poctivě hledal a téměř vždycky citlivé našel svůj výraz pro jejich rozdílnosti. Nemusil bych to ostatně říkat: Jiří Vopršal byl umělec. Méně samozřejmá je skutečnost, že své umění dovedl nesobecky podřídit složité celistvosti divadelního dění; kdybychom byli hledali divadelníka, jenž by měl právo hovořit o tom, jak spojit rozumné hospodaření v divadlech s jejich umělecky vyslovovaným působením ideovým, nenašli bychom asi umělce a současně ekonoma zkušenějšího než byl právě on. Vopršalův vynalézavý smysl pro účelnou krásu jeviště jako prostředí dramatu měl tvůrčí základnu v moudrosti dobrého hospodáře, básnicky zapáleného i dělnicky pracovitého. Jaká škoda, že odešel ten výrazný umělec! Jaká škoda, že odešel ten radostný Člověk! Uleví nám, kdo jsme" ho poznali, uleví nám jistota, že na něj nezapomene, kdo má rád dobré divadlo a dobré lidi? Z. V. K prvnímu koutku v novém roce vybírám si jeden z mnoha námětů, které nám čtenáři v minulém roce zaslali. Svědčí o tom, že i nefilologové si leckdy povšimnou nepříliš nápadných jazykových jevů s přemýšlejí o nich. V jedné povídce užil autor těchto tří vět: ,,Stala se najednou lidem tuze milá a blízká.“ —.........stali se stejně uzavření, jako bývali . . — ,,Co brání lidem, aby se stali jediným lidstvem?“ Neměl dát autor přednost 7. pádu i v prvních dvou větách? — ptá se náš čtenář. Nemůžeme tu rozbírat celou složitou otázku užívání 1. a 7. pádu v jmenném přísudku — do všech podrobností nebyla dosud vlastně ani zpracována. Postačí nám, uvědomíme-li si, že 7. p. užíváme tam, kde chceme upozornit, že jde o vlastnost novou, nově nabytou, a kde vůbec jde 0 pojetí výsledkové. Není jistě pochyb, že sloveso státí se (o něž nám tu jde) má význam zřetelně výsledkový a že proto bývá u něho podst. jméno vždy v 7. p.: stal se na čas učitelem, stala se postrachem školy, přání sé stalo skutkem, stalo se módou, stal se obětí své nerozvážnosti . . . Zpravidla bývá v 7. p. 1 jméno přídavné. Vzpomeňme třeba jen na krásné Wolkrovy verše: „Stanu se menším, ještě menším, / až budu nejmenším na celém světě“ (budu má zde význam ,,stanu se“). Podobně: „Stal se nadmíru bojácným“. „Jeho důvěřivost stala se mu osudnou“ atp. Vraťme se k našim úvodním větám. Poslední z nich obsahuje přísudkové jméno podstatné, a to — pochopitelně — v 7. p. V druhých dvou větách je v přísudku jm. přídavné a čekali bychom tu (je to po slovese státi se) rovněž 7. p. Autor však užil pádu prvního. Je sice pravda, že zatím co u jmen podstatných bývá po slovese státí se 7. p. vždy, není u jmen přídavných toto pravidlo bezvýjimečné; je však třeba zamyslet se nad tím, co vede některé dnešní autory k tomu, že dávají někdy přednost 1. pádu. Myslím, že příčin je několik. Jednak tu asi působí vědomí toho, že se po slovese býti užívá leckdy 7. p. chybně místo 1. pádu (buď hodným, opatrným místo správného buď hodný . . srov. i afektované „To není pravdou“); autoři se pak bezděčně vyhýbají 7. fiádu i tam, kde je náležitý. Nadměrně, nepřirozené užívání 7. p. má za následek i to, že se tento pád pociťuje někdy jako knižní (hojnost dokladů se najde např. u J. Haška). Uvážíme-li konečně, že — na rozdíl od jmen podst. — •k odlišení přísudku od podmětu není 7. p. příd. jmen zapotřebí (příd. jm. tu podmětem být nemůže), pochopíme, proč se po slovese stáli se objevují příd. jména v 1. pádě. S tím však souvisí i jiný jev; ukazuje se, ^že se oba způsoby počínají navzájem významově a stylisticky jemně diferencovat; 7. p. (..Stala se lidem tuze milou a blízkou<e) zdůrazňuje výsledkový a příznakově přisuzovací ráz spojení; jestliže jsou v jisté souvislosti tyto složky oslabeny, projevuje se tendence užít 1. pádu. Zdá se, že v první naší větě jsou podmínky pro užiti 1. pádů příznivější než v druhé (zde by se snad lépe uplatnil 7. p.: .........stali se stejně uzavřenými jako bývali“). Jak vidět, není jazykové vyjadřování věc právě jednoduchá a neřídí se ani jednoduchými a bezvýhradnými pravidly. Odhalování mnohonásobných vztahů, jimiž je jazyková soustava pro-, tkána, vede nás k hlubšímu pochopení složitého jazykového dění kolem nás. Dš Do BUDOUCNA UKAZUJE několik literárních soutěži, z nichž některé měly koncem roku uzávěrku. Ministerstvo zemědělství a lesniho hospodářství hledá povídky, dramata, a dokonce i román ze současné vesnice, Československý rozhlas hledá rozhlasovou hru. Státní nakladatelství dětské knihy hledá knihy pro mládež, Městská divadla pražská hru, kterou by uctila svého Abrahama. Všude se klade důraz na současnost námětů, takže můžeme být* zvědavi, co nového nám ty soutěže přinesou. Bude to opravdu obraz náš nebo obraz našich dědečků? Jinak všechny soutěžní podmínky mají jeden veliký nedostatek. Uvádějí, že porota bude jmenována řadou instituci, ale nikdy, ani při vyhlášení literárních soutěži, nejsou jména porotců oznamována. I porota, která literární díla hodnotí, musí vystoupit, třebas na konci soutěže, a neskrývat se za anonymitu. Soud kritiky padne pak nejen ha autory, ale i na Členy poroty, kteří díla hodnotili. Á jako soudy musí nyní veřejně obhajovat svá rozhodnuti a zdůvodňovat je, přeje-li si to občanstvo, tak i rozhodováni literárních porot by mělo být vystaveno veřejné kritice — v zájmu naši literární tvorby. Jan Brabec Čtenář miluje v novoročních novinách bilance. A fejetonista, má-li možnost nějakou bilanci k Novému roku objevit, vrhá se na ni stejně nadšeně. V tom -bodě máme — čtenář i já — neobyčejné štěstí. Napadlo mně .prolistovat všech dosavadních 56 ročníků Liteiárnich novin od rdku 1952. A zjistil jsem, Se fejeton na straně druhé, tento mimořádně oblíbený fejeidnek (který začal o Literárních novinách pěstovat v době našich praotců jeden z českých klasiků Jan Kopecký pod titulkem ZÁPISNÍČEK) — Se tento fejeidnek v dnešním, čísle dovršuje jubilejní počet 2500! (Čtenář bezpochyby zvědavě stiskl knoflík svého počítacího stroje a nyní se ptá nedůvěřivě: Jak to? Neboť mu vyšlo číslo 270j. Čtenář si zapomněl odečíst v duchu několik desítek případů, kdy fejeton na druhé straně nevyšel, V archivu Literárních novin jsme zjistili, Se např. zejména roku 1957 byl autory i redakcí tento fejeton značně zanedbáván, coS — opět zjištěno v archivu, z korespondence čtenářů ■— vyvolávalo nelibost.) Tedy dvoutisící pětistý fejeton! A právě na Nový rok! Jaká to příleSitost! Za půl století ovšem prošel tento fejeton velikou změnou. Dnes uS sotva kdo z mladší generace bude s to pochopit, Se Zápisníček — a z něho zrozený fejeton na druhé straně — byl původně fejetonistům i redakci příležitostí tepat různé drobné zlořády. (Zlořád — zlý, špatný řád, trestuhodný nepořádek. Viz Váši Trávnička Slovník jazyka českého.) Avšak — proč dlouhé vysvětlování — a nač abstraktní reminiscence? Aby si dnešní čtenář dovedl představit poslání tohoto fejetonu před padesáti lety, dovolím si jeho dvoutisící pětisté jubileum oslavit ukázkou, jak kdysi kriticky zasahoval do různých nešvarů. Je samozřejmé, Se Ji tomu pouSiji konkrétní události těchto dnů... ^ (Čtenáři lokalisovaní na této planetě mi jistě prominou, Se nejprve předesílám několik zdánlivě nadbytečných informací. Myslím však na naše odběratele na Měsíci, na Marsu i na Jupiteru, na naše soudruhy v pracovních oddílech při výstavbě umělé planety Země II, na naše osádky meziplanetárních raketových letadel, mezi nimiS všude nalézáme své věrné čtenáře.) Bydlím v nejmladší čtvrti — v 75. obvodu Nové Prahy. Naše ulice je sedm a půl kilometrů dlouhá. První dům byl vztyčen 1. (října letošního roku, poslední byl dokončen 5. října. Ke kaSdému z jednotlivých koldomů přísluší rozsáhlá zahrada. Všech dvacet osm zahrad a tři zelené sadové pruhy poděl ulice byly založeny současně se stavbami. Pro potěšení nových obyvatel ulice byly hned v první polovině téhož měsíce uvedeny do květů, všechny ovocné stromy a k vánočním svátkům jsme klidili první plody. Zejména zvláštni veľkoplodá odrůda českého panenského jablka se vydařila. Velikost i tvar je sice normalisován, avšak barva byla pokusně dotažena až k proměnlivému aksamitovému lesku. Ve stínu se mění purpur v jemně violkový tón. Přál bych vidět čtenáři, jak nádherně se tyto plody vyjímají zejména ha novém druhu jednoduchých skleněných misek, které přišly letos do módy a jejichž chlazená dna, odsavače prachu a vmontované neonové osvětleni ve čtyřech tónech jsme tak radostně uvítali. Vidím, Se jsem poněkud odbočil. Ale jak bych si mohl odpustit příležitost k pochvale našich návrhářů, kteří přímo chrli nové a vkusné užitkové sklo, plné poetických nápadů a praktických zlepšení! Vracím se však k naší ulici. Ode dne dokončení. bohužel, změnila již tolikrát název, že je dnes opravdu nesnadné se o ní s kýmkoliv dohodnout. Proto se 75. obvod SONP (Sdruženi obyvatel Nové Prahy, pozn. red.) rozhodl učinit v té věci pořádek a navrhl, aby v upomínku toho, Se právě také 5. října před padesáti lety byla vystřelena první družice Země, dostala naše ulice jméno SPUTNIKOV A. Ústřední výbor SONP přijal tento návrh a vyšel dokonce našemu 75. obvodu natolik vstříc, že povolil křest ulice spojit s novoročními oslavami, které se letos konají pod heslem „Před padesáti lety“. Veřejnost ví, že tento ráz novoročních oslav roku 2008 měl vyznít ve veselou podobu naší planety před padesáti lety, a proto bylo na tento čas stanoveno i tehdejší počasí, silné mlhy a jinovatka. Avšak naše oslava potřebovala naopak jasný, zářivý den. ÜV SONP šel tak daleko, Se povolil 75. obvodu použít pomocného slunce s potřebným lokálním akčním radiem. Slunce bylo skutečně nad naším obvodem v časných hodinách ranních vypáleno — a tu se stalo něco, co právem pobouřilo všechny účastníky slavnosti . .. Barevný a dekorativní prvek naší ulice byl v projektu komponován na —180 světelné gradace; proto bylo k obkládání domů použito hmoty D llf, která při jitřním slunci plane ohnivě, pak s postupným klesáním slunce přechází v pomerančový tón a přes jemně nažloutlou barvu řehněna frontálních fasád dojde až k smaragdové zeleni v podvečerních hodinách. Tato zeleň nádherně odráží opálové okenní obložení a jemné mřížování. Bohužel — stokrát bohužel! — SKPBVOD (Stavební kombinát pro bleskovou výstavbu obytných domů, pozn. red.) se opět (po kolikáté již!) projevil neuvěřitelně lehkomyslným a necitlivým k tak důležité funkci, jakou hraje barevná komposice jednotlivých domů a ulic. Hned při prvním zažehnutí umělého slunce se ukázalo, Že vedoucí fysik SKPBVOD nedodržel předepsanou délku světelných vln v obkladové hmotě, takže jednotlivé fasády se od sebe lišily až o 0,004.* — což pozná na první pohled i malé dítě. Nač je potom, ptáme se, celý pečlivě připravený projekt slavnosti? Nač všechna práce vedoucího ÜPBSUADK) (Opravna pro barevnou symfonii uličních a domovních komplexů, pozn. red.), nač všechna práce USPKOAD (Uličního sdružení pro koordinaci oblékání a doplňků, pozn. red.) a nač, konečně, všechna práce našeho milovaného skladatele Mistra Dobiáše Fikera, který s hlavním projektantem uliční výstavby, inženýrem Novotným, složil ke slavnosti křtu svou nádhernou Symfonii šesti barev“? Nač všechna píle našeho nejmladšího 75. orchestrálního sdružení obyvatel Nové Prahy, které skvostné Mistrovo dílo tak brilantně ke slavnosti nastudovalo? Je samozřejmé, že jakmile byla závada zjištěna. mělo se od slavnosti upustit. Když už se tak nestalo a všem přítomným bylo dožiti se hrůzné zrakové i sluchové kakofonie .— neboť barevné ladění se rozešlo s hudební myšlenkou tak dokonale, jak jen si to možno představit! — když již se celá ta kalamita přihodila, jsme jen zvědavi, bude-li konečně ředitelství SKPBVOD pohnáno k odpovědnosti. Neboť —\ a veřejnost to jistě potvrdí — to není ojedinělý případ, kdy nedbalosti zavinilo vážné porušeni estetického prvku při výstavbě našich měst. Bude se tímto případem zabývat RSPOOE (Rozhodčí soud pro otázky občanské estetiky, pozn. red.) ? Je pravda, že generální ředitel SKPBVOD se ihned na místě omluvil hudebnímu skladateli i hlavnímu projektantu výstavby. Je pravda, že občanstvo uspořádalo ovace Mistru Dobiáši Fikerovi a inženýru Novotnému, nadšeno jejich společným dílem, „Symfonií šesti barev“. Avšak jak závažný dosah pro estetickou výchovu zejména naší mládeže může mit každý takový nonsens, hrubě narušující' vrozený cit našeho lidu pro nejjemnější estetické principy! Varujeme! KAREL DVOŘÁK Kreslil Jan Brychta LITERÁRNÍ NOVINY C. 1/1958 • 2