Literární Noviny, leden-červen 1958 (VII/1-26)

1958-01-04 / No. 1

Běhutý čas Onehdy jsem si povšiml, že mi mladičký člověk příliš nevěří, když povídám, že se o cestě autem z Ostravy do Rakous mluvívalo div ne víc než o cestách Hanzelkových a Zikmundových. Ovšem, jak tomu má také věřit, když £te jako samo­zřejmost, že za rok, za dvě léta se plánuje první cesta na Měsíc? A to tempo, panečku! Auto, říká si, je docela příjemná movitost ale kolik z toho vytáhneš? Devadesát­ku, je to nějaká rychlost, když cesta z Evropy do Ameriky dnes trvá pár hodin? A to nemluvím o raketových střelách, ty by letěly jen minuty, kdyby bylo třeba — a kéž nikdy není! Je to úžasné, je to ohromující, je to (pro ty starší v takovém dialo- 0U) románově fantastické, jak rychle se dnes lidé mohou pohybo­vat, ale současně mám pocit, že se odnaučujeme cestovat, protože si zvykáme dát se jen odněkud ně­kam dopravovat. Jsi v Ruzy­ni, nastupuješ do letadla, je půl osmé, ve čtvrt na devět budeš v Brně. Jaká úspora času! Jak ekonomické! Což o to, úspora času to je, ale proč se tedy po celou dobu té .. . dopravy díváš z okén­ka, abys kdesi hluboko dole za­hlédl aspoň kousek země, vesnici, lesík, pole a bílou tkanici cesty mezi nimi? Proč se nepřiznat, že ti nejde pouze o to, aby tě do toho Brna dopravili, proč se nepřiznat, že se ti srdce sevře radostí, když po půlhodině letu nad mraky na­jednou uvidíš temněmodróu hladi­nu přehrady mezi kopci, a kdyby to bylo možné, poprosil bys pilota, aby nad tím libým koutem kroužil a kroužil, dokuý by ses nevynadí­­val? Neboť to temněmodré jezero je také úžasné,. ohromující a básni­­vě fantastické a tak líbezné, že si pojednou uvědomuješ, kolik asi pů­vabu, bývalo v dávném cestování dostavníkem, kočárem či dokonce ve vandrováni po svých. Nebylo mraků mezi tebou a krásami země, potkával jsi její lidi a mohl jsi se s nimi dát do řeči — a neříkej mi, že to nebylo krásné! Také mi neříkej, že jsem zpáteč­­£ nik, když mluvím o vandrováni v čase sputniků; nejsem. Ani sen­timentální laudator temporis acti nejsem. Ostatúě.— co zpátečnickér­­ho je na sivozelené skupině olší, pod kterou bys ulehl,, kdykoli by se ti zachtělo, ruce pod hlavou a oči upřeny do oblohy bzučící nevi­ditelnými včelami ze zahrádky přes říčku? Kdesi v nedozírnu nad te­bou letí prostorem, umělé oběžnice, střeží tě (ano, střeží tě!) — a jsou tu z toho olšového stínu ještě úžas­nější a ještě nádhernější jako dílo lidského důmyslu a lidských ru­kou. Jsou nad tebou. A to pod tebou je rodná země. Ta také, šeptáš si, ta také stojí za úžas. zV P íšeme dnes literárky O BUDOUCNOSTI. Představil jsem si takovou neuvěřitelně fantastic­kou budoucnost v souvislosti s úrov­ní, taktem a vkusem našich hote­lových služeb: Přišli byste — před­stavte si — do hotelu Flora navští-\ vit dejme tomu polského, německé­ho, sovětského nebo''francouzského spisovatele (malíře, zpěváka, bér­ce), hosta naší republiky. Zeptali byste se v recepci na číslo pokoje a prostě byste použili výtahu a1 ci­zince navštívili. s ním, rozloučili Pohovořili byste se a odešli. A s úsměvem byste se přitom rozpo­mněli na diluviální, nevhodné a trapné zařízení v recepci hotelu Flora z našich dní, jež kategoricky požaduje, aby každý, kdo chce pa­­vštívit kteréhokoli hosta tohoto ho­telu, vyplnil malý kádrovací dotaz­­níček — jméno, zaměstnavatele, adresu! Přesvědčil jsem se, co si o tom Zařízení myslí cizí hosté, a o své vlastní radostné pocity se tímto dělím se čtenáři. * Ještě větší obrazivosti je třeba, abychom si představili, že se na­příště, někdy v daleké budoucnosti, v hotelu Internacionál v Podbabě nebučle dít tato smutná telefonická kratochvíle: Host, který chce volat telefonicky do města, je po každé, když zvedne sluchátko (volá-li dva­cetkrát, tedy dvacetkrát) do­tázán, kdo bude mluvit! Opakuje tnpólivě a žasna své jpnéno, nejvýš se zdvořile podiví, proč se ho na to za čtrnáct dní pobytu v témže po­koji ptají už pospětasedmdesáté. Dostane se mu fantastické odpově­di, že za hoyor se hostu účtuje, tuším, 40 haléřů a že se ten detek­tivní způsob zavádí pro správné vyúčtování hovorů. Je to jako v Ji­říkově vidění. Nestalo se mi na pří­klad v hotelu v Moskvě, že by mi účtovali místní hovory — jsou za­hrnuty v ceně jako samozřejmá služba. Dočkáme se podobného přepychu elementární zdvořilosti i v hotelu International? Nevidím do hospodářství našich hotelů --­­domnívám se však, že je-li podob­né účtování nutné, dá se jistě dělat alespoň formou, hodnou representa­tivního hotelu A. srn T ejjiytse, televise, te-DEVISE. — Denně vyrůstají na střechách našich domů nové anté­ny, důkaz množící se rodiny tele­vizních diváků, jenže dnes už na příliš mnohé z nich se nedostává časopis Čs. rozhlas a televise, ne­hledíc k tomu, že tam najdou jen málo informací o vysílaných pořa­dech. Východisko? Vydávat vlastní televisní týdeník, ve kterém by bylo možno lépe seznamovat diváky s připravovanými pořady. Nešlo by to? Užitečné by to bylo. A snad ne­budu obviněn z neskromnosti, když se zeptám ještě na jednu ediční možnos: Televisní opery jsou mezi diváky stále oblíbenější, a to hlav­ně tam, odkud mají daleko do di­vadla na operní představení. Mys­lím, že právě pro ně by se vyplatilo (výchovně zcela jistě) vydávat ja­kousi ,,Knihovničku televizního di­váka“, v jejichž sešitech by vychá­zela libreta oper, operet, případně i některých činoher. Cosi podobné­ho vydával kdysi Cs. rozhlas; mám pocit, že by se ta věc měla obnovit. Jan Ev. Tůma A merikáni. — sedím v bio­grafu, rád bych viděl francouzské Pařížské noci a japonskou Probu­zenou zkázu. Ne pro tu kuriosní programovou mesalianci, dobrou leda pro zvýšení /vstupného, ale tak, chce se mi prostě posedět v biografu. Chyba je v tom, že do řady za mnou se nahrnulo pět mla­dých hochů, osmnáct, devatenáct, dvacet let — a bylo po tichém po­sezení. Pařížské noci jsou znameni­tý, současně lyrický a dokumentár­ní snímek, plný vtipně vynaléza­vých záběrů. Probuzená zkáza je snímek méně znamenitý, třebas plný vynalézavých technických tri­ků. Ale sotva se na plátně objeví taková filmová zajímavost, hoši za mnou ji komentují. Vždycky stejně: „No jo, to mají od Amerikánů . . . Tohle jim určitě dělali Ameriká­ni .. . To odkoukali Ameriká­nům . . . Amerikánský, vidíš?“ Nej­raději bych, odešel, nemám totiž rád, kdýž na mne padá smutek z lidské hlouposti. Smutek tento­krát o to větší, že si musím říkat: Už tedy, podle nich, nikdo nic ne­umí a nic nedokáže, když mu ne­pomohou Američané . . . Dvě nové hvězdy, sovětské, krouží nad námi, ale tady — Amerikáni. Je to jenom hloupost? Ti hoši mají přece rodi­če, chodí někam do školy, pracují někde, žijí mezi lidmi, kteří k nim mají jakési povinnosti! Jak to te­dy, že zůstávají tak přihlouplí, že nevidí, neslyší, nečtou či nevěří? A třikrát smutnější přemýšlím o odpovědnosti zkušených. zk R.EKLAMA A OBCHOD. Před­vánoční Praha svědčila o zvýšeném zájmu reklamy propagovat nejrůz­nější prodejné i neprodejné výrob­ky. Po televisní ,,linii“ se i mimo­pražští zájemci zúčastnili různých reklamních feerií. Obchodní dům Perla usadil do každého výkladu jednoho televisní ho Petra a ke vchodu dokonce družici s opicí a se psem. Pražské elektrárny ve výkla­dě Gramofonových závodů na Ná­rodní třídě upoutávají divadélkem o špičkách ve spotřebě proudu. Ob­jevil se za výlohou dokonce i živý manekýn. A u ..Diamanta“ na Vác­lavském náměstí vyprávěl Jan "We­rich spotřebitelskou variantu Odys­sey. Ale .to už je začátek druhé ka­pitolky. Reklama vykročila jakoby do roku 2008 — a uvnitř? U téhož ,,Diamanta“ prodávají jako ve stře­dověku. Když si v prvním patře koupíte broušený servis, musí ho prodavačka vlastnoručně po několi­ka desítkách úzkých točitých scho­dů snést v tlačenici do expedice. Vy zatím půl hodiny Čekáte ve frontě u jedné ze dvou pokladen v celém obrovském obchodě. A za další půl­hodinu objevíte v expediční mota­nici svou soupravu, kterou vám po­malu a důkladně -Zabalí. Francký kupec Samo by se nerpusel stydět za takový způsob prodeje. A to je jen — pars pro toto! Předvánoční nákupní prověrka odkryla zejména ve velkých obchodech rozpor. Propa­gace už vykročila do budoucnosti, způsob prodeje zůstal u prapředků. Sch Dva miliony km bez nehody Kreslil Miloš Noll ) Zemřel Jiří Vepršal Nad rakví architekta Jiřího Vo­­pršala nemohu psát jen konstatují­cí posmrtnou glosu, všechno ve mně se proti tomu vzpírá. Pokusím se vydat malé svědectví o umělci, o člověku, jenž se zasloužil o tu tvářnost dnešního českého divadla, na kterou ještě po letech budeme myslit hrdě. Jiří Vopršal byl totiž víc, nežli pouze šéf výpravy pardu­bického divadla, byl víc, nežli pou­ze scénický výtvarník. Ano, vytvo­řil desítky výprav pro hry nejroz­manitějšího , charakteru — a vždy­cky poctivě hledal a téměř vždycky citlivé našel svůj výraz pro jejich rozdílnosti. Nemusil bych to ostatně říkat: Jiří Vopršal byl umělec. Méně samozřejmá je skutečnost, že své umění dovedl nesobecky podří­dit složité celistvosti divadelního dění; kdybychom byli hledali diva­delníka, jenž by měl právo hovořit o tom, jak spojit rozumné hospoda­ření v divadlech s jejich umělecky vyslovovaným působením ideovým, nenašli bychom asi umělce a sou­časně ekonoma zkušenějšího než byl právě on. Vopršalův vynalézavý smysl pro účelnou krásu jeviště jako prostředí dramatu měl tvůrčí základnu v moudrosti dobrého hos­podáře, básnicky zapáleného i děl­nicky pracovitého. Jaká škoda, že odešel ten výraz­ný umělec! Jaká škoda, že odešel ten radostný Člověk! Uleví nám, kdo jsme" ho poznali, uleví nám jis­tota, že na něj nezapomene, kdo má rád dobré divadlo a dobré lidi? Z. V. K prvnímu koutku v novém roce vybírám si jeden z mnoha námětů, které nám čtenáři v mi­nulém roce zaslali. Svědčí o tom, že i nefilologové si leckdy po­všimnou nepříliš nápadných ja­zykových jevů s přemýšlejí o nich. V jedné povídce užil autor těchto tří vět: ,,Stala se najed­nou lidem tuze milá a blízká.“ —.........stali se stejně uzavření, jako bývali . . — ,,Co brání lidem, aby se stali jediným lid­stvem?“ Neměl dát autor před­nost 7. pádu i v prvních dvou větách? — ptá se náš čtenář. Nemůžeme tu rozbírat celou složitou otázku užívání 1. a 7. pádu v jmenném přísudku — do všech podrobností nebyla dosud vlastně ani zpracována. Postačí nám, uvědomíme-li si, že 7. p. užíváme tam, kde chceme upo­zornit, že jde o vlastnost novou, nově nabytou, a kde vůbec jde 0 pojetí výsledkové. Není jistě pochyb, že sloveso státí se (o něž nám tu jde) má význam zřetel­ně výsledkový a že proto bývá u něho podst. jméno vždy v 7. p.: stal se na čas učitelem, stala se postrachem školy, přání sé stalo skutkem, stalo se módou, stal se obětí své nerozvážno­sti . . . Zpravidla bývá v 7. p. 1 jméno přídavné. Vzpomeňme třeba jen na krásné Wolkrovy verše: „Stanu se menším, ještě menším, / až budu nejmenším na celém světě“ (budu má zde význam ,,stanu se“). Podobně: „Stal se nadmíru bojácným“. „Jeho důvěřivost stala se mu osudnou“ atp. Vraťme se k našim úvodním větám. Poslední z nich obsahuje přísudkové jméno podstatné, a to — pochopitelně — v 7. p. V druhých dvou větách je v pří­sudku jm. přídavné a čekali by­chom tu (je to po slovese státi se) rovněž 7. p. Autor však užil pádu prvního. Je sice pravda, že zatím co u jmen podstatných bývá po slovese státí se 7. p. vždy, není u jmen přídavných toto pravidlo bezvýjimečné; je však třeba zamyslet se nad tím, co vede některé dnešní autory k tomu, že dávají někdy před­nost 1. pádu. Myslím, že příčin je několik. Jednak tu asi působí vědomí to­ho, že se po slovese býti užívá leckdy 7. p. chybně místo 1. pá­du (buď hodným, opatrným mí­sto správného buď hodný . . srov. i afektované „To není pravdou“); autoři se pak bez­děčně vyhýbají 7. fiádu i tam, kde je náležitý. Nadměrně, ne­přirozené užívání 7. p. má za následek i to, že se tento pád pociťuje někdy jako knižní (hoj­nost dokladů se najde např. u J. Haška). Uvážíme-li konečně, že — na rozdíl od jmen podst. — •k odlišení přísudku od podmětu není 7. p. příd. jmen zapotřebí (příd. jm. tu podmětem být ne­může), pochopíme, proč se po slovese stáli se objevují příd. jména v 1. pádě. S tím však souvisí i jiný jev; ukazuje se, ^že se oba způsoby počínají na­vzájem významově a stylistic­ky jemně diferencovat; 7. p. (..Stala se lidem tuze milou a blízkou<e) zdůrazňuje výsledko­vý a příznakově přisuzovací ráz spojení; jestliže jsou v jisté souvislosti tyto složky oslabe­ny, projevuje se tendence užít 1. pádu. Zdá se, že v první naší větě jsou podmínky pro užiti 1. pádů příznivější než v druhé (zde by se snad lépe uplatnil 7. p.: .........stali se stejně uza­vřenými jako bývali“). Jak vidět, není jazykové vy­jadřování věc právě jednoduchá a neřídí se ani jednoduchými a bezvýhradnými pravidly. Odha­lování mnohonásobných vztahů, jimiž je jazyková soustava pro-, tkána, vede nás k hlubšímu po­chopení složitého jazykového dění kolem nás. Dš Do BUDOUCNA UKAZUJE několik literárních soutěži, z nichž některé měly koncem roku uzávěrku. Ministerstvo zemědělství a lesniho hospodářství hledá povídky, dramata, a dokonce i román ze současné vesnice, Československý rozhlas hledá rozhlasovou hru. Státní nakladatelství dětské knihy hledá knihy pro mládež, Městská divadla pražská hru, kterou by uctila svého Abrahama. Všude se klade důraz na současnost námětů, takže můžeme být* zvědavi, co nového nám ty soutěže přinesou. Bude to opravdu obraz náš nebo obraz našich dědečků? Jinak všechny soutěžní podmínky mají jeden veliký nedostatek. Uvádějí, že porota bude jmenována řadou instituci, ale nikdy, ani při vyhlášení literárních soutěži, nejsou jména porotců oznamována. I porota, která literární díla hodnotí, musí vystoupit, třebas na konci soutěže, a neskrývat se za anony­mitu. Soud kritiky padne pak nejen ha autory, ale i na Členy po­roty, kteří díla hodnotili. Á jako soudy musí nyní veřejně obha­jovat svá rozhodnuti a zdůvodňovat je, přeje-li si to občanstvo, tak i rozhodováni literárních porot by mělo být vystaveno veřejné kritice — v zájmu naši literární tvorby. Jan Brabec Čtenář miluje v novoročních novinách bilance. A fejetonista, má-li možnost nějakou bilanci k Novému roku objevit, vrhá se na ni stejně nadšeně. V tom -bodě máme — čtenář i já — neobyčejné štěstí. Napadlo mně .prolistovat všech dosavadních 56 ročníků Liteiárnich novin od rdku 1952. A zjistil jsem, Se fejeton na straně druhé, tento mimořádně oblíbený fejeidnek (který začal o Literárních novinách pěstovat v době našich praotců jeden z českých klasiků Jan Kopecký pod titulkem ZÁPISNÍČEK) — Se tento feje­idnek v dnešním, čísle dovršuje jubilejní počet 2500! (Čtenář bezpochyby zvědavě stiskl knoflík svého počítacího stroje a nyní se ptá nedůvěři­vě: Jak to? Neboť mu vyšlo číslo 270j. Čtenář si zapomněl odečíst v duchu několik desítek případů, kdy fejeton na druhé straně nevyšel, V archivu Literárních novin jsme zjistili, Se např. zejména roku 1957 byl autory i redakcí tento fejeton značně zanedbáván, coS — opět zjištěno v archivu, z korespondence čtenářů ■— vyvolávalo nelibost.) Tedy dvoutisící pětistý fejeton! A právě na Nový rok! Jaká to příleSitost! Za půl století ovšem prošel tento fejeton velikou změnou. Dnes uS sotva kdo z mladší generace bude s to pochopit, Se Zápisníček — a z něho zrozený fejeton na druhé straně — byl původně fejeto­nistům i redakci příležitostí tepat různé drobné zlořády. (Zlořád — zlý, špatný řád, trestuhodný nepořádek. Viz Váši Trávnička Slovník jazyka českého.) Avšak — proč dlouhé vysvětlování — a nač abstraktní reminiscence? Aby si dnešní čtenář dovedl představit poslání tohoto fejetonu před padesáti lety, dovolím si jeho dvoutisící pětisté jubileum oslavit ukázkou, jak kdysi kriticky zasahoval do různých nešvarů. Je samozřejmé, Se Ji tomu pouSiji konkrétní události těchto dnů... ^ (Čtenáři lokalisovaní na této planetě mi jistě prominou, Se nejprve předesílám několik zdán­livě nadbytečných informací. Myslím však na naše odběratele na Měsíci, na Marsu i na Jupi­teru, na naše soudruhy v pracovních oddílech při výstavbě umělé planety Země II, na naše osádky meziplanetárních raketových letadel, mezi nimiS všude nalézáme své věrné čtenáře.) Bydlím v nejmladší čtvrti — v 75. obvodu Nové Prahy. Naše ulice je sedm a půl kilometrů dlouhá. První dům byl vztyčen 1. (října letošní­ho roku, poslední byl dokončen 5. října. Ke kaSdému z jednotlivých koldomů přísluší roz­sáhlá zahrada. Všech dvacet osm zahrad a tři zelené sadové pruhy poděl ulice byly založeny současně se stavbami. Pro potěšení nových obyvatel ulice byly hned v první polovině téhož měsíce uvedeny do květů, všechny ovocné stro­my a k vánočním svátkům jsme klidili první plody. Zejména zvláštni veľkoplodá odrůda čes­kého panenského jablka se vydařila. Velikost i tvar je sice normalisován, avšak barva byla pokusně dotažena až k proměnlivému aksami­tovému lesku. Ve stínu se mění purpur v jemně violkový tón. Přál bych vidět čtenáři, jak nád­herně se tyto plody vyjímají zejména ha novém druhu jednoduchých skleněných misek, které přišly letos do módy a jejichž chlazená dna, odsavače prachu a vmontované neonové osvět­leni ve čtyřech tónech jsme tak radostně uvítali. Vidím, Se jsem poněkud odbočil. Ale jak bych si mohl odpustit příležitost k pochvale našich návrhářů, kteří přímo chrli nové a vkusné užit­kové sklo, plné poetických nápadů a praktic­kých zlepšení! Vracím se však k naší ulici. Ode dne dokon­čení. bohužel, změnila již tolikrát název, že je dnes opravdu nesnadné se o ní s kýmkoliv do­hodnout. Proto se 75. obvod SONP (Sdruženi obyvatel Nové Prahy, pozn. red.) rozhodl učinit v té věci pořádek a navrhl, aby v upomínku toho, Se právě také 5. října před padesáti lety byla vystřelena první družice Země, dostala naše ulice jméno SPUTNIKOV A. Ústřední výbor SONP přijal tento návrh a vyšel dokonce naše­mu 75. obvodu natolik vstříc, že povolil křest ulice spojit s novoročními oslavami, které se letos konají pod heslem „Před padesáti lety“. Veřejnost ví, že tento ráz novoročních oslav roku 2008 měl vyznít ve veselou podobu naší planety před padesáti lety, a proto bylo na tento čas stanoveno i tehdejší počasí, silné mlhy a ji­novatka. Avšak naše oslava potřebovala na­opak jasný, zářivý den. ÜV SONP šel tak da­leko, Se povolil 75. obvodu použít pomocného slunce s potřebným lokálním akčním radiem. Slunce bylo skutečně nad naším obvodem v čas­ných hodinách ranních vypáleno — a tu se stalo něco, co právem pobouřilo všechny účast­níky slavnosti . .. Barevný a dekorativní prvek naší ulice byl v projektu komponován na —180 světelné gra­dace; proto bylo k obkládání domů použito hmo­ty D llf, která při jitřním slunci plane ohnivě, pak s postupným klesáním slunce přechází v pomerančový tón a přes jemně nažloutlou barvu řehněna frontálních fasád dojde až k smaragdové zeleni v podvečerních hodinách. Tato zeleň nádherně odráží opálové okenní ob­ložení a jemné mřížování. Bohužel — stokrát bohužel! — SKPBVOD (Stavební kombinát pro bleskovou výstavbu obytných domů, pozn. red.) se opět (po kolikáté již!) projevil neuvěřitelně lehkomyslným a ne­citlivým k tak důležité funkci, jakou hraje ba­revná komposice jednotlivých domů a ulic. Hned při prvním zažehnutí umělého slunce se uká­zalo, Že vedoucí fysik SKPBVOD nedodržel pře­depsanou délku světelných vln v obkladové hmotě, takže jednotlivé fasády se od sebe lišily až o 0,004.* — což pozná na první pohled i malé dítě. Nač je potom, ptáme se, celý pečlivě při­pravený projekt slavnosti? Nač všechna práce vedoucího ÜPBSUADK) (Opravna pro barev­nou symfonii uličních a domovních komplexů, pozn. red.), nač všechna práce USPKOAD (Uličního sdružení pro koordinaci oblékání a doplňků, pozn. red.) a nač, konečně, všechna práce našeho milovaného skladatele Mistra Do­biáše Fikera, který s hlavním projektantem uliční výstavby, inženýrem Novotným, složil ke slavnosti křtu svou nádhernou Symfonii šesti barev“? Nač všechna píle našeho nejmladšího 75. orchestrálního sdružení obyvatel Nové Pra­hy, které skvostné Mistrovo dílo tak brilantně ke slavnosti nastudovalo? Je samozřejmé, že jakmile byla závada zjiště­na. mělo se od slavnosti upustit. Když už se tak nestalo a všem přítomným bylo dožiti se hrůz­né zrakové i sluchové kakofonie .— neboť ba­revné ladění se rozešlo s hudební myšlenkou tak dokonale, jak jen si to možno představit! — když již se celá ta kalamita přihodila, jsme jen zvědavi, bude-li konečně ředitelství SKPBVOD pohnáno k odpovědnosti. Neboť —\ a veřejnost to jistě potvrdí — to není ojedinělý případ, kdy nedbalosti zavinilo vážné porušeni estetického prvku při výstavbě našich měst. Bude se tímto případem zabývat RSPOOE (Rozhodčí soud pro otázky občanské estetiky, pozn. red.) ? Je pravda, že generální ředitel SKPBVOD se ihned na místě omluvil hudebnímu skladateli i hlavnímu projektantu výstavby. Je pravda, že občanstvo uspořádalo ovace Mistru Dobiáši Fi­­kerovi a inženýru Novotnému, nadšeno jejich společným dílem, „Symfonií šesti barev“. Avšak jak závažný dosah pro estetickou výchovu ze­jména naší mládeže může mit každý takový nonsens, hrubě narušující' vrozený cit našeho lidu pro nejjemnější estetické principy! Varujeme! KAREL DVOŘÁK Kreslil Jan Brychta LITERÁRNÍ NOVINY C. 1/1958 • 2

Next