Literární Noviny, červenec-prosinec 1959 (VIII/27-52)

1959-07-04 / No. 27

Knihovna v knize Je to postup obrácený, ale musím začít číslicemi. Kniha, o které píši, má 398 stran plných záznamů, K tomu slovu se obyčejně připojuje adjektivum suchý, a tedy suchých záznamů, jenže tentokrát takového přídavného jména použít nelze, jak se; doufám, dále ukáže. Z těch záznamů se jich 169 týká knižních děl, 23 označují knižní a časopisecké edice, 21,19 jich popisuje články a referáty, 1110 polemiky, poznámky a tištěné dopisy, 177 položek označuje spolupracovníčkou účast a 88 veřejné projevy. Napíšeme-li ty číslice pod sebe, podtrhneme-li je• o sečteme, vyjde nám 3886, slovy tři tisíce osm set osmdesát šest prací, pečlivě zaznamenaných a popsaných v knize Bibliografie díla Zdeňka Nejedlého. (Vyšla v nakladatelství Československé akademie věd 1959). Slovník českého jqtzyka říká, že bibliografie je soupis slovesných prací — jenže hodí-li se u případě této bibliografie kam slovo suchý, suchopárný, pak je to na označeni té slovníkové definice. Soupis slovesných prací... Listuješ v těch 398 stranách a stále naléhavěji citíš, že ne, že to není pouhý soupis, ale doslova životopis, životopis neuvěřitelně bohaté lidské práce, ne suchopár, ale míza. Listuješ v té knize a objevuješ mudrce, znalce, politika, bojovníka, umělce, historika, hudebníka, pedagoga, každého tak znalého i dávajícího, že by sám stačil na právem uznávanou proslulost, a přece všechny v jedné osobě, všechny za jedním čelem a v jednom lidském srdci. Rodná Litomyšl, Smetana, Želivský, Hus, Němcová, Jirásek, Wolker, Nezval, celé české dějiny, jejich bájemi počínajíc. A Sovětský svaz a jeho — a náš Lenin, myšlenky socialismu a komunisté jako dědici toho nejlepšího a nejvíce hrdinského, co odevždy charakterizovalo tradice našich národních dějin. A všechny ty až fantasticky bohaté zájmy (zájmy: jaké je to chabé slovo!) mají jediného jmenovatele. Lid. I'z toho chronologického a jen stručně, charakterizujícího soupisu vyčteš, proč obrovské dílo Zdeňka Nejedlého vzniklo. Neboť co si nad ním nejtíže umíš představit, jsou čtyři stěny pracovny kolem psacího stolu. Mnohem naléhavěji se ti vnucuje představa zalidněné české a slovenské země, krajiny s oráči a dělníky, vesnickými písmáky a čtenáři, představa Zdeňka Nejedlého, jak píše doslova mezi lidmi, aby neustále naslouchal jejich hlasům a jejich potřebám, představa učence a umělce (však si jen všimněte Nejedlého slovesného uměni!) každým dechem ztotožněného s lidem. A to je myslím to nejprvnějši, co té nepřestává prostupovat, když pročítáš jeho knihy i jejich bibliografii. Právě tehdy si také uvědomíš, že slovníky mohou klamat. Bibliografie že je pouhý soupis f V případě Nejedlého se bibliografie stává i vědou o životě. V. Kudy na to Na předsjezdových besedách i na Sjezdu samém se ozvalo několikrát: Spisovatelé nepíši krátké scénky ... přezírají tento žánr... atd. Tak tady jde o nedorozumění. Malých literárních forem vhodných pro estrády vychází nemálo. Knižně i po časopisech. Kdyby estrádní pořadatelé a ti, kdo za ně pozdvihují hlasů svých, četli s nůžkami v ruce, měli by b-zo dost materiálu. Žádal mě jeden takový kulturník o texty: „Ty bys to měl psát, proč to nepíšeš?“ Upozornil jsem ho, že ve třech mých knížkách je řada povídek, které lze scénicky provést bez adaptace, že mi také vyšla knižně dvě pásmo. A že krátce předtím mi vyšel v Dikobrazu dialog, který měl docela pěkný úspěch na scéně. Zájemce to vyslechl s nepředstíraným zaujetím a potom se projevil: ,Jfo jo, ale kde to mám shánět T“ To je to, ono to nestačí napsat, otisknout, nestačí čepovat přes ulici, je nutné dodávat do domu. Dobrá, dělal jsem to, půjčoval jsem průklepy i obtahy — až se mi všechny rozběhly. Pro pracovníka v lidové tvořivosti je nesmírně těžké vrátit těch pár listů, spisovateli má být potěšením rozmnožovat svou práci a rozdávat. Tak to odpusťte, k tomu nemám ani čas, ani chuť, ani prostředky. Dělej co dělej, psu ocas nenarovnáš. Osvětoví pracovníci nebudou hledat materiál pro estrády v knihách ani časopisech, na to zas oni nemají čas ani chuť. Byl by tu však nápad, který se ozval na předsjezdové besedě v Semitech: Což vydávat tyto materiály jako letáčky čtyřstránkové až osmistránkovéf Švábovy kuplety tak vycházely, což neznamená, že tato edice bude mít úroveň švábiád, ostatně tak vydával Bass své slavné Letáky, tak vyšel po osvobození i malý výbor z Neumannových básní. Tato forma by byla levnější než sborníky estrádních materiálů a jsem přesvědčen, že by přilákala i autory. Publikační možnosti mají na tvorbu větší vliv, než si leckdo mysli. v- LACINA SVOBODU MAN O LI S U GLEZOSOVI! Svaz československých spisovatelů zaslal v těchto dnech řeckému králi Pavlovi, ministru spravedlnosti K. Kalliasovi, presidentu Řecké akademie věd Spyrosu Milas ovi a Národnímu svazu řeckých spisovatelů telegramy, v nichž žádá, aby řecká vláda zastavila pronásledování hrdiny řeckého lidu Manolise G1 e z o s e. Na řecké spisovatele se obrátili českoslovenští spisovatelé s touto výzvou: Vážení pánové! Světová demokratická veřejnost je už několik měsíců znepokojena žalářováním hrdiny řeckého lidu ManoUs-. Glezose. Poslední opatření proti Manolišu Glezosovi vyvolalo ve všech svobodymilovných lidech vlnu rozhořčení. Řecký lid stejně jako lid Československa zažil hrůzy fašismu. Z boje proti tomuto barbarství XX. století syšli hrdinové jako Cech Julius Fučík a Rek Manolis Glezos. Jménem všech československých spisovatelů se obracíme na Vás, váženi pánové: Nedopusťte, aby jméno Řecka bylo zneuctěno týráním Manolise Glezose! Ať je Manolis Glezos zbaven křivého obvinění a propuštěn na svobodu! SVAZ ČESKOSLOVENSKÝCH SPISOVATELŮ □ B El Do nedávna tu bývalo zátiší. Mohls, bloumaje rynečkem až k mostu Barikádníků a epét kolem vody, užívat v Praze tak vzácného ticha, dívat se ea teku do zeleně trójských strání. A teď je v Holešovicích plno šra. motu, občas se ozve detonace a mračno prachu zakryje výhled. Domy a domky na straně při řece berou za své, obnažené letité krovy mřížují oblohu, chlapci z odborných stavbařských škol bourají nejpamátnější kout starých Holešovic. Na rynečku postávají dědové a babičky; začni o minulosti a lítost jim zvlhčí starou tvář. Neboť obraz, který tolik milovali, je nemilosrdně smazáván. Panoráma domů a domečků, honosné brány někdejších statků, staroslavné hospody, zahrady i zahrádečky zde zítra už nebudou. Celá fronta Partyzánské ulice (kromě tří čtyř domů, které zatím zůstanou, aby sloužily panelárně,) se položí, místo srovnají buldozery a — sbohem krásná i trpká minulosti! V domě U Vaňhů a vedle II zeleného stromu mají středisko brigádníci a vojáci, budovatelé holešovické panelárny. Budovatelé a — bourají! Asanace má skončit 15. července, pak přijdou Pozemní stavby a panelárna začne růst na troskách poloviny Partyzánské ulice. A za rok bude na místě našich dětských her zahájena výroba panelů. A zaplaťpánbu za tu panelárnu už teď, poněvadž obyvatelé zbořených baráků a baráčků si vesměs* 1 polepšili v bydlení. Musili byste vidět, jak se bydlilo a bydlí — ve starých Holešovicích. Nahlédl jsem do zatuchlé díry v Neumanově statku, do pavlačového Bémáku i do chalup, kde s lidmi bydlívala bída. Kdopak by toužil po takovém ■ bydlení při sebevětší lásce k Holešovicím? A vidíte, staří obyvatelé se těžko loučí. Proč? „Přišla jsem sem jako mladá a odcházím stará ...“ Manželka elektrárenského dělníka soudružka Rauschertová se sem, na „Holešovku“ vdala před dvaceti lety. Proto si znovu a znovu obhlíží kouty starého bytu, dívá se z okna na ryneček, aby si v paměti uchovala místo, kde prožila hodně radosti a ještě víc starosti. Odnáši s manželem a s dcerkou poslední krámy do stěhováku. Je ráda a není ráda, třebaže na „Dimitráku" bude bydlet neskonale lip. Stěhovák stoji i před statkem u Bukovskýčh. Karosář Štětka s rodinou dostal náhradní pěkný byt až v Krči a stěhuje se s podobnými pocity. A tady u Bukovských bývali páni; patři vála jim pole na ostrově, drželi si deputátniky jako pan Neumann nebo Nemanský, Vaňha. Rod Bukovských zde hospodařil od roku 1626, jak hlásá nápis na obytném domě. Nikdy jsem uvnitř nebyl, až dnes, když tu páni Bukovští nejsou, neboť do panských obydli se proletář zřídkakdy podíval. Dvůr statku je zpustlý, ze stáje odvedli včera jezdecké koně kterési tělocvičné jednoty, pod kůlnou stojí polorozpadlé korby a valníky, rybíz a jablka v zahradě už nedozraji. Kdyby tak vstal starý pán Bukovský a viděl VAŠEK K A Ň A to, ten by asi hrozil hůlečkou na zpívající chlapce brigádníky! Jeho statek, jeho půda! Včera prý zde byl jeden z jeho potomků a odnesl si plnou tašku hliny ze zahrady. A kdo se diví ? Rodná půda, rodný dům, člověk je miluje — třebas mu nikdy ani nepatřily. Babička, stará Holešovačka, slyšela o bourání v rozhlasu a honem popadla vnuky, sedla v Turnově do vlaku a jela do Prahy. Než bude pozdě, než ten baráček, co se v něm narodila, zbourají. A vnoučkové, podívejte se, kde se narodila vaše babička! To tenkrát se žilo docela jinak, to byly Holešovice jen větší vesnicí na okraji Prahy, periférií s poli a zahradami a s několika továrničkami. To v kartounce (dnešní Tibě) hospodařil ještě pan baron Kubinzský a ten stížnosti dělníků na nízkou mzdu odbýval stručným: „Čtyřia půl zlatfey ti platím, za čtyři a půl ziatky si ukradneš, tak co chceš víc?“ Za babiččiných mladých let ještě eléktrárna nestála. Na tom místě byla veliká louka a tam se bílil kartoun bez chemikálií sluníčkem a vodou. A trvanlivosti barvy se dosahovalo močovinou. Však dělníci kartounky proto musili pod pokutou chodit na vyhrazená místa. — Jo, tenkrát Holešovice vypadaly jinak. Pravda, bývala bída, ale veselá bída — činžákům přádelny se říkávalo ne marně „Veselá bída“. Sám pamatuji tancovačky U české koruny, kde pevnou rukou vládli pořadatelé bratří Pavlíkové, když se frajerská sešlost z Libně, z Košíř a ze Žižkova dostala do přílišné ráže. Když se tu tanéival „stavák“ a „na šest“ a páry se „potápěly“. Oh, kde jsou ty časy! Česká koruna z té pamětihodné hospody leží teď v koutku kanceláře stavbyvedoucího a přijde kamsi do muzea nebo ji vyhodí. A v hospodě U zeleného stromu to nebývalo horši. Dlouho po první světové válce se tu v sobotu a v neděli, tančívalo a „k příjemnému posezení ve stinné zahradě zval šenkýř“ všechny holešovické kováky, textiláky, tramvajáky i ajznboňáky. A příjemné, k vzpomínání dobré posezení je v hospodě U stromu i dneska. Šenkýřka Pavlíková, vdova po jednom ze tří slavných pořadatelů, dovede jako všichni staří Holešováci pěkně vzpomínat na pěkné. O nepěkném lépe nemluvit. „To tady bejvalo veselo, tancovalo se, o posvíceni stávaly na rynečku vždycky houpačky, tamhle kolotoč, tuhle podle chodníku boudy kramářů, támhle střelnice, u pastoušky druhý houpačky, flašinety hrály, panečku!“ A „kluci od vody", to bývali kluci! V květnu pětačtyřicet se tu válčilo, barikádu na dnešním mostě Barikádníků drželi Holešováci a — udrželi do příchodu Sovětské armády. Holešovice jsou téměř co roh označeny pamětními deskami padlých, omítky domů dodnes nesou stopy po kuličkách a střepinách. Na zdi kartounky je pamětní deska ozdobená květy s podobiznou chlapce, žáka školy Na Zátorách: Zde padl Fr. Soukal * 2. III. — 1931 t 7. V. — 1946 Cest jeho památce! Jsou v Holešovicích místa, kudy člověk musí chodit s čepicí v ruce, byť tu byl cizincem, ale není míst, s' nimiž by. se mohl Holešovák rozloučit dřív nežli se životem. Jsou to drahá místa, od uličky k uličce, od domu k domu a od kamene ke kameni. Procházel jsem je v posledních dnech téměř denně, denně jsem sledoval zánik těch drahých poklidných koutků. Dnes v místech příští továrny na panely jezdí buldozer, hrne před sebou zbytky domů a chalup. A zbudou jen stromy. Jen některé. A já se za jejich život přimlouvám, zvlášť za onen pamětihodný vysokánský topol u Bukovského zahrady. Ten totiž patří k našim láskám. Viděl jsem letité hrušně u Nemanských pečlivě obité deskami, aby je buldozer nepoškodil, a potěšilo mne, že aspoň něco tu zbude, k čemu se my staromilci připneme vz'pominkou. Věřte, nevěřte, ale stáři Holešováci prožili v posledních týdnech krušné chvilky. Ať již se stěhovali či ne, prožívali zánik části Holešovic s pocity smutku i radosti. „Škoda je toho starého,“ říkali si s horkostí v srdcích. „A je dobře, že to zbourali, však se tam už bydlet nedalo,“ uznávají. Asanace přišla náhle, a dobře tak. 0 panelárně se moc nemluvilo, činy brzy následovaly slovo. A tak by to mělo být vždycky. Asanace byla provedena podle plánu a v terminu. Zásluhu mají brigádníci z pražských stavbařských škol i vojáci. Bourání prošlo až na nějaké odřeniny a šrámy bez úrazů, planýrka už nedá tolik starostí. Teď mají slovo Pozemní stavby a musí je dodržet, má-li se panelárna rozjet k 1. červenci 1960. Holešováci určitě nebudou stavitelům držet jenom palce. To staré už oplakali a pro nové se nemusí teprve rozhodovat, poněvadž vědí, že panelárna nepomohla jen té hrstce občanů, kteři si její zásluhou v bydlení polepšili. To je bez řeči jasné každému. Proč bych i já pro tohle neoželel kus své čtvrti a nezůstal přitom holešovickým patriotem? Jen se tam běžte podívat a přesvědčíte se. Holešovice, stará dělnická čtvrť, přispějí notným dílem k vyřešeni našeho nejožehavějšího problému. Panelárna v nejbližších letech bude příjemně vzrušovat 1 obyvatele jiných pražských čtvrti, až jim na obvodních národních výborech budou odevzdávat dekrety na byty. Přál bych jim, aby je to štěstí potkalo co nejdříve, a myslím si: nic se nestane, zboři-li záhy i zbytek starých Holešovic. Bydlení je tu nedobré a nebojme se o starý obraz té pozoruhodné čtvrti. Filmaři nám jej natočili a vnukové tedy o nic nepřijdou. Snímek M. Peterky Q E S D D Q nimmst Tvrdívá se, a právem, že pořádek slov v české větě do značné míry odpovídá jejímu myšlenkovému členění, její obsahové výstavbě. Najdeme-li chybu proti správnému pořádku slov např. v upozornění na vinetě láhve s minerální vodou ,,Láhev ležatě uschovati“, nemusí nás to příliš překvapit (pochází možná ještě z dob starého Rakouska — dnes by každý jistě na psal Láhev uschovejte ležatě“); udiví nás však, že chybný slovosled nacházíme i tam, kde bychom čekali právě význačný smysl pro správné řazení slov (a myšlenek) — v dokumentech a projevech právnických. Tak např. odstavec jistého právního předpisu, v němž se vykládá o tom, že pojištěná osoba, nezaplatí-li pojistné včas, musí platit poplatek z prodlení, konči takto: ,,V jistých případech může však pojišťovna zcela nebo zčásti upustit od požadování tohoto poplatku z prodlení“. Jistě cítíte, že celková souvislost žádá, abychom pořadí větných členů pozměnili: „ . . . může však pojišťovna od požadování tohoto poplatku z prodlení zcela nebo zčásti upustit.“ Co nás k této změně vede? Všechny větné členy nemívají stejnou sdělnou hodnotu; některé jsou pro posluchače důležitější, jiné méně důležité. To, co je známé, co se vyrozumívá ze situace a souvislosti nebo co se více méně opakuje z předešlého, stává v první části věty* kdežto to nové, co mluvčí posluchači sděluje, vlastní jádro sdělení (tedy to, co je pro posluchače nejdůležitější), klademe na konec věty. Jádro sdělení poznáte podle toho, že je to ten výraz, který nemůžete z odesílaného telegramu vyškrtnout, i kdybyste chtěli sebevíc ušetřit (jak to před lety trefně pověděl jeden cizí jazykově, dec). Vrátíme-Ii se s tímto poučením k naši větě, snadno si ověříme, že vlástní jádro sděleni je obsaženo ve slovese upustit (které proto patří i se svým bližším určením na konec), kdežto skutečnost, že jde 0 požadování pojistných poplatků, je čtenáři dobře známa ze souvislosti (je tématem první částí odstavce); svědčí o tom 1 užití ukazovacího zájmena tohoto. Takovéto chyby nejsou ojedinělé, a to nejen v projevech rázu administrativního (zde jsou hojné), ale ani ve vyjadřování odborném a publicistickém. Alespoň ještě jeden názorný příklad, který čítáme občas v novinách (uvedu i větu těsně předcházející, protože bez souvislosti nelze pořádek slov nikdy dobře posoudit): „Velvyslanec N. N. odjel na dovolenou. Za jeho nepřítomností velvyslanecký rada X. Y. byl pověřen vedením velvyslanectví“. Todle zásady, kterou jsme si vyložili, má zpráva znít takto: „ . . . Za jeho nepřítomnosti byl vedením velvyslanectví pověřen velvyslanecký rada X. Y/‘ Myslím si, že bychom měli významovému pořádku slov věnovat mnohem více pozornosti, zejména též ve škole; pro správné myšlení a dorozumívání, pro celou kulturu vyjadřování je to věc nepoměrně důležitější než např. poučení o tom, jak se píše 7. p. mn. č. podst. jména kotel. Dš TA • 27^1959 • 2 ARAŠÍDY jsou plody podzemnice olejné, teplomilné rostliny. Dříve jsme jim říkali skoro výhradně burské oříšky (tento název vznikl podle jména holandských Búrů v jižní Africe). Ve starších našich cestopisech se setkáváme i se jmény jako zemní mandle, zemní oříšky a dokonce i zemní kaštany, neboť tyto plody vyrůstají pod zemí. Stopky se totiž po odkvětu schylují k zemi, žvolna se vrývají a jakoby zavrtávají do půdy, kde vyrostou plody, které se po vyorání praží, aby dostaly žádanou oříškovou chuť. Nový název arašídy uplatňuje se u nás hlavně v odvozeném přídavném jménu arašídový: arašídové pečivo, věnečky, arašídový olej. Souvisí s řeckým základem a latinským názvem této rostliny Arachis hypogaea. KLIMATIZACE je moderní technický způsob, jímž se upravuje teplota, vlhkost a zároveň i čistota vzduchu v uzavřených prostorách, především v místnostech. Místnost se vytápí, v letních dobách zase ochlazuje, samočinně větrá a tak se po celý rok udržuje stálá teplota. Tak se dosahuje co nejpříjemnějšího a nejzdravějšího ovzduší v továrních provozovnách, v operačních sálech, v rozhlasových kabinách a různých jiných pracovnách, někdy i v bytech, jsou-li technicky na výši. Klimatizační zařízení se osvědčuje při výrobních postupech, při zpracovávání filmů. k<1y záleží na stálé, předepsané teplotě a vlhkosti, a v dálkové dopravě letadly, rychlíky, autokary. Také nové typy automobilů jsou k spokojenosti motoristů vybaveny klimatizačním zařízením. Slovo klimatizace je mezinárodní a v našem jazyce se uialo celkem bez nesnází, neboť máme dosti slov takto zakončených a základní výraz klima řeckého původu je i v češtině běžně užívaný místo domácího slova podnebí. PREFABP$,I K Ä T je předem zhotovený dílec pro stavby. Jak název sám napovídá, jde o výrobky předem továrně, průmyslově zhotovené (latinská. předpona pre = před. fabrikát z latinského fabficaeatus = vyrobený). Jsou to především železobetonové dílce, různé nosníky, překlady nad okna a dveře, panely, příčky. Dnešní stavbaři jich béžně používají, stavba se tím zrychluje a v příznivém případě i zlevňuje. Slovo samo je nové (v lístkovém archívu Űstavn pro jazyk český je první doklad z roku 1946), třebaže již dříve se při stavbě domů a továren používalo prefabrikátů, ovšem v míře daleko menší než dnes. Samostatný souhrnný název' tenkrát však'nebyl, hovořilo se na nejvýš o cementářských výrobcích, což však byl výraz mnohem širší. Místo cizího slova prefabrikát navrhovali někteří odborníci předvýrobek, ale ten se dosud neujal. Není totiž snadné zbavit se výrazu prefabrikát, když běžně užíváme i názvu prefabrikace pro předběžnou tovární výrobu. K. Sr.