Literární Noviny, leden-červen 1964 (XIII/1-26)
1964-01-04 / No. 1
b ui * Z < Mám rád ankety. V tom smyslu, fak se to slovo u nás kdysi vitlo. To Jest Jako sbírku názorů zajímavých lidi na věci, kterým rozumějí, kterě Jsou tak říkajíc z Jejich oboru. Ohromně by mě asi fascinovala anketa mezi pracovníky různých JZD o tom, co Je v zemědělské politice, výrobě a problematice nejvíc zaujalo v roce 1963. Nebo anketa mezi železničáři na téma: Co mne zaujalo v dopravě. Čí mezi funkcionáři ČSM o práci s mládeží a mezi mládeží o prácí funkcionářů. Skoda, že Je takových anket málo, a proto je tím vřeleji třeba uvítat vánoční anketu Kulturní tvorby. Je to skutečná anketa, která sl neplete pojmy a ptá se lidí od kultury na jejich osobní hejsilnější kulturní dojmy a zážitky. Nedělá tedy sociologický průzkum, nechce vědět, co u nás čtou či na co chodí do divadla lidé různých profesí, ale ptá se odborníků na dojem, zážitek odborníků. Čímž se věc stává, myslím, zajímavou i pro neodborníky. Slyšel jsem však vedle hlasů chvály i hlasy kritické: Že prý se mnoha dotázaným stala anketa příležitostí, aby se vytahovali, aby se pochlubili, co viděli ve světě, čímž mnoho v gruntu nezávtstivých čtenářů upřímně dopálili, protože ti prostě neměli tu příležitost. Tahle stížnost má dvě stránky. První se týká spíš sociologů, kteří se už budou muset začít vážně zabývat českou národní náturou a tím, které nedobré vlastnosti v ní uplynulých patnáct let oslabilo a které naopak posílilo. Téma závisti se přímo nabízí, protože za ním Je celý myšlenkový svět měštáka. — Druhá stránka se ovšem dotýká otázek kulturně politických a Já si osobně myslím, te je velice dobře, když Udě mají dopal, ie nemohli vidět různé věci, které věru docela dobře vidět mohli Jto Je třeba ta otázka putujících výstav, které k nám ne a ne dorazitJ nebo le nemohli číst knížku, kterou věru čist mohit Jto Je zas ta záhada, proč v Budapešti a ve Varšavě lze koupit zahraniční levné edice a u nás nikoli/ atd. Protože tohle Je dopal tvůrčí, dopal ve Jménu dobré věci proti véd špatné, dopal, který nakonec sehraje svou pozitivní roli. Nebot Jinak nelze. A ještě Jednu anketu Jsme četli o vánocích. Redakce Kultůrného života položila řadě slovenských a českých spisovatelů Itedy zase anketa a ne průzkum veřejného mínění J tři otázky: Jak se vám dnes Jeví smysl a význam lil. sjezdu čs. spisovatelů? Která letošní událost doma nebo ve světě na vás ne/vlce zapůsobila? V čem se splnila — nesplnila — vaše očekávání v minulém roce? Třetí otázku, která Je, myslím sl, tak trochu pod pás a na kterou většina dotázaných odpověděla podle toho, můžeme směle pominout. Na první naopak odpověděli všichni, často dosti obšírně, a v podstatě Jednotně. Tři stručné, skoro afortstteké odpovědí shrnují dobře to podstatné: Milan Ferko: Aby ze sjezdu nebyl slalom. Mtlan Hamada: Uvědomil jsem si, že svobodu vskutku nelze simulovat. Ani uměni. Laco Novomeský: Beze změny pozitivně. Ověřil v kolektivu myšleni jednotlivců. Dal mu směr a jistotu. A všeobecně rozšířil pole pro socialistické, nedogmatické, revoluCn! myšleni. A jsou snad spolehlivější předpoklady pro boj s každou nepřátelskou ideologii? Na otázku druhou odpověděla drtivá většina dotázaných: Smrt Johna Kennedyho. Nemyslím st, ie to bylo Jen proto, te je to událost nejčerstvější. Spíš proto, te v téhle lidské tragédil se rázem koncem roku protaly všechny naděje t obavy lidstva Jako celku a našich lidi v měřítku Jedné socialistické země. Ta smrt Je totiž Jako symbol, protože ukazuje, jak žádný zápas o lepší svét není nikdy vyhrán, nikdy nekončí, a Jak tt, kteří o něj bojují, nikdy nemohou a ani nedokáží být tak zákeřní Jako tt, kteří zoufale bráni to, co bylo a dosud Je. A ještě Jeden dojem z obou anket, t z té třetí, v niž se Kž ptal svých čtenářů, co o něm soudí: Jak obrovská spousta tvůrčích lidí pevné spjatých se socialismem st dnes myslí totéž, AJL ■ *V podnicích, zařízeních a Institoclch, ktoré os zabývají vytvářením a rozllřovánim kultury, aa tad dělají komplexní rozbory. Dila|l ae podlá «tejných xáaad jako * podaicloh výrobních. Ohlíží ae při nich hlavni doaadu a čísla „celoroční skutečnosti" aa porovnávají a čísly plénu. Hlodají aa obaihlé argumantoca tam, kda plén nabyl aplnén. ..Mahnte" ta zdůvodněni vezmou na vědomi a po trošo hndrovénl aa nakonec najde 1 nijaká ta finanční rezerva na úhradu neplánovaná Uráty. Tím bývá zpravidla záležitost minulého roku v kulturním zařízeni odbyta • „jede ae“ na rok nový. Asi v polovině kalendářního roku se dělá plán. Zase se přitom vychází hlavně z „loňské skutečnosti“. V praxi to znamená, že se do stále stejných rubrik vpisuji bud stejná nebo zpravidla o něco vyšší čísla, označuji počet akci, počet návštěvníků a počet ntržených korun. Kromě jednorázová práce na komplexním rozboru a na sestavováni plánu aa v kulturních zařízeních eoloročni provozuje hra zvaná kontrolní dny. Jednou za měsíc přijdou zástupci nadřízeného orgánu a kontroluji — obyčejné zase jen čísla a čísla. — Obvykla es nestává, ža by sa na kontrolním dnu takového Parku kultury a oddechu nebo divadla četly třeba kritiky z novin a umělecké kvalitě některých představeni, <a by komplexní rozbory obsahovaly fandované kulturně politická úvahy o hlavních Ideových záměrech dramaturgie, ie by nový plán předpokládal nové druhy činnosti a radikálně rušil ty, které sn přeíily. Obecně zkrátka platí |a výjimky toto pravidlo sotva mohou vyvrátit), ža hospodářiti pracovnici a plánovači — a to zejména u orgánů nadřízených, jako jsou národní výbory nebo banky — pohlížejí na kulturní ekonomika jako na ekonomiku kteréhokoli průmyslového odvětvi. Zpravidla jaa velmi málo a někdy vůbac neznají podstatu kulturní práce příslušného zařízeni a obyčejně se ani nesnaží sledovat, jaké hodnoty se lidem dávají a jak na ně lidé reaguji. Zdá se tedy, Se nemáme právě nezbyt lidi, kteří as vyznají v kultnrní ekonomice jakožto specifickém oboru ae stejným důrazem na obě ta slova. Ekonomové mají oprávněný pocit, že kultuře se u nás rozdalo a stále rozdává vic, než si můžeme dovolit, a dokonce vlc, než vůbec potřebujeme. Kulturní precovnlci zase háji do posledního muže každou posici, kterou jim ětědrá politika let padesátých umožnila obsadit, jako příklady za mnohé jiné lze uvést problematiku divadelní šitě, ediční politiky, filmová výroby nebo koncertní činnosti. Dát dohromady celou hromadu těchto otázek s veškerou její kulturně politickou a ekonomickou složitosti mohou jen citliví odborníci. A ti mohou vyrůst jen na realizaci rozhodných opatřeni, jakým docela jistě nanl dosavednl průběh divadelní reorganizace nebo zřízeni dalilho úřadu pro vydáváni knih. Polovičatosti budeme jen p cestě začarovaným kruhem. pokračovat jj aa ■ Eduard Goldstilcker v poznámce k mé recenzi románu Josefa Tomana Po nás potopa ujišťuje (LN, 50/83, stí'. 5), že Jsem ho nezviklal v názoru na tuto knihu, kterou pokládá — Jak už vyložil ve svém doslovu k ni — za uméleckou analogii hlstorlcko-společenských problémů naäí doby. To je zcela v pořádku; neměl Jsem v úmyslu zviklat s. Goldstlickers, ale pokusil Jsem se doložit, že v Tomanově románu efektní výpravné složky překrývají myšlenkový záměr, takže jde víc o čtenářsky přitažlivý obraz mlnu-losli než o hlstorieko-fllosofiekou románovou analogii. Nanl vžak v pořádku, Jestliže s. Goldstilcker soudí, že jsem se „spokojil povrchním čtenářským dojmem". Každý se může snadno přesvědčit, žo recenze se opírala o rozbor románu a věcnou argumentaci. Stejným právem bych mohl tvrdit, že s. Goldstůcker se spokojil přátelsky shovívavým výkladam. To ovšem netvrdím — autor doslovu má prostě na knihu Jiný názor než autor rerecenze. Postavit tyto názory znovu proti sobě by znamenalo polemiku, o Jejíž užitečnosti lze pochybovat; otázka kvality Tomanova románu Jistě není ze všech aktuálních otázek naši literatury ta nejdůležltějšl. Zbývá tedy spoléhat — kromě eventuálních dalších kritických hlasů — na čtenáře, k nimž se odvolává 1 s. Goldstilcker. jenom bych dodal: na soudné čtenáře, kteří se nenadchnou jednou Josefem Tomanem, podruhé třeba Franzem Kafkou, ale kteří mají smysl pro hierarchii literárních hodnot. Miroslav Petříček ■ V diskusích kolem rozvoje různých společenských nauk. který je dobrým znakem tvořivá atmosféry ve vědeckých kruzích, se občas objevuji i hlasy podnětně se dotýkajíc! vědy právní. Objevují se občas, ačkoli právě tady by bezpochyby mělo dojít k diskusi zásadní a hlavně k diskusi s výsledky, které by se hmatatelně a v každodenní praxi dotkly každého občana. Nanl tajemstvím, že léta porušování zákonnosti znevážila právní a zákonné normy v míře někdy až fantastické. Avšak náprava chyb nejtěžších by měla být nástupem k nápravě všeobecnější a zásadnější. Denně dochází k mnoha různým sporům jak mezi institucemi navzájem, tak mezi institucemi a jednotlivci. Často vznikne takový apor, aniž účastněna osoba vůbec ví, jaké je její právo a jaké ne. Pomůže tu samozřejmě právník. Ale Jde o to, aby se právo ve svých nejrůznějších podobách stalo součástí občanského vědomí a aby měl každý Jasno, co v těchto konkrétních společenských podmínkách může a co ne. Dostat tyto poznatky, znalosti a vůbec potřebu se orientovat do vědomi Udí není problém Jednoduchý. Potřebuje publicitu ve všech prostředcích, které k tomu dnes máme. Čs. televize zahájila — byť hned na začátku a nemilými obtížemi, příznačnými právě pro atmosféru nechuti zabývat se právními problémy — cyklu» reportážních her pod titulem Advokátní poradna. OdznI tu skutečné historie předvedené ovšem herci a komentovaná advokátem, samozřejmě hercem. V prvním vysílaném příběhu, jehož stručnější záznam už mohli znát z láta čtenáři Rudého práva, ae hájil člověk pevných zásad proti programovému nebo i bezděčnému spiknutí pohodlných, lhostejných, kariéristů a lajdáků. Hájil se až neobvykla tvrdě, soustavně a s vytrvalosti, kterou sl snad přinesl jen z tvrdého sportovního tréninku, jemuž přivykl, jeho právo nakonec zvítězilo, podpořeno autoritou nadřízeného orgánu a celostátním zveřejněním. Člověku bylo učiněno zadost a tato skutečnost — včetně desítek podtrhů ne něho vedených — byla užitečně publikována. A přece se stalo, že po tomto morálním vftézstv! musel onen mu* z obhájeného místa odejit, jeho spolupracovnici s nim odmítli dělat. Prostě íl odvykli, že občanovo právo na obhajobu a jeho vítězství ve sporu znamená potvrzeni jeho lidské cti a zhodnoceni jeho morálních kvalit. Konec konců zvítězilo bezpráví početně silnějšího partnere nad charakterově pevným jednotlivcem, Jen* je v právu, ale sám. Konkrétní případ je mnohostranně výmluvný a v působivé televizní podobě vsadil jistě mnoha lldam brouk# do hlavy. Brouka podnětného, potřebného a zasluhujícího (nejen v talevizi, 1 když věříme. *e právě ona tentokrát vytrvá) zvýšené pozornosti nás všech. MS ■ Napsala nám Irina jufloová, soětská občanka, která se do ČSSR provdala a žija dnes sa svým manželem t synem v Praze: Naši Udá jsou známi velkým vlasteneckým cítěním. Sama jsem rostla pod vlivem výchovy válečných a poválečných let, zažila jsem ve výchově vliv „kultu osobnosll“ a „boje proti kosmopolitismu". Jsem však přesvědčena, že ve svých důsledcích v nás tato léta vychovala hluboké pocity lásky k vlasti a národní hrdosti. Porovnám-lí však metody používané ve vašich školách, v rozhlase, televizi, na nástěnkách a jiných formách veřejného živote, nezdají se ml právě nejvhodnějšf. Často s příklady a vzory z mé vlasti přeháníte. Mám dojem, ža to škodí především právě výchově československé mládeže z hledlsska vlastenectví a přátelských vztahů k Sovětskému svazu, jen několik případů: V metodické příručce k výuce občanské výchovy pro II. roč. SVVŠ k tématu „Komunistická strana Československa" je většina příkladů uvedena ze sovětské literatury a z boje a práce KSSS. Se stejným přístupem jsem se setkala v učebnici pedagogiky pro vysoké školy, je to nová učebnice, která má za úkol několik let napomáhat výchově pedagogických kádrů. Když jsem sl jl četla a představila si mladého člověka, kterému je určena, vyvolalo to ve mně nesouhlas. Kapitola o výchově k vlastenectví má dost stránek. Skoro na každé druhé stránce je uveden příklad nebo názor ze sovětské literatury. Nemluvím o klasicích sovětské pedagogiky nebo marxlsmu-leninismu. TI vždy byli a budou na místě v pokrokové pedagogice. Je ovšem otázka, Je-li zapotřebí podávat tak otrocky příklady ze sovětské umělecké a odborné pedagogické literatury. Budi to dojem, jako by hrdinství, statečnost, vlastenectví, pracovní patos, obětavost a další kladné vlastnosti byly vašemu lidu clzi a nenašly avé vyjádření ani v literatuře, ani v uměni a odborné pedagogické literatuře. Ve skutečnoztl tomu tak přece není. Vaše dě|lny, období okupace a poválečné výstavby, dnešní život obsahují spousty hrdinských a statečných činů! Tak proč převážně uvádět naše? Zdá se, že je toho moc, A české přísloví praví: „Všeho moc škodí". Nedivím se, že v žáku mé přítelkyně to vyvolává vnitřní protest, jenž může vést k pokřiveni vztahu k věcem, kteří jsou vážné. Fředstavím-lt sl sebe na leho místě, očekávala bych stejnou reakci, kterou v tomto případě považuji u mládeže za zvláit přirozenou. Chtěla bych říci. že rozhlas, tisk, škola, televize velmi nedostatečně využívají ve výchově k vlastenectví a posíleni národní hrdosti živých příkladů vašeho vlastního živote. Mám Československo velice ráda a chci, aby mezi mojí vlastí a vaši zemi byly oprgvdu vždycky upřímné bratrské vztahy. 1 ■ Zemřel Paul Hindemltlne ho ještě před očima, když dirigu Pražském jaru 1981, zahrnut úctou c0u, jeden z posledních velkých koi evropské hudební moderny. Nyní jev, ze zakladatelské generace néniyní zbyli jen Stravlnskij a Milhaud, starého, dobrého „papá Hindemitlvšem žije trvalým životem hodnotferá byla už dávno objevena a rogna a ke které se vždy rádi vracím,, k hlubině bezpečnosti, je lo (které již dnes téměř zlidovělo. Po prch výbojích, exporimentech dvacátjt se Hindemith hloubavě obrátil kenké hudební tradici, od doby vejé opery Malíř Mathis začal provádíopé syntézy prastarých lidově hudh prvků se soudobým hudebním jazj myšlenky jeho skladeb neustále fantovaly přítomnost s minulosti. Zant po sobě obrovský skladebný odkaz,,g velká čézt tvoří stálou součázt světové hudebnf reprodukce. Podnbiko Stravinskij. dožil se všech myslích uznáni a poct, všechny velké, gresívni podněty icho tvorby splnilyilnl své posláni. Konec Hindemlthoviota vyznívá tak harmonicky, jak si umělec naší doby může přát. vl. ■ Snad deset let horli kritika proti zbytičoému ■ někdy až trapnému voděni čtenáře so ručičku, které si poělivě pěstujeme např. tlm, že se v nikterak náročné beletrii můžeme uvysvětlivkovat. Upozorňujeme tlm: a) no svou vzdělanost, b) aa čtenářovu méněcennost. Výsledek ja bohoěal spravidla opačný, jeden přiklad sa všechny: V Kellermannově Modré atnzs, vydaná letos v nakladatelství Práce, pilné editorka zvěstoje, žo: „Balzac, Honoré do ... je neobyčejně plodný franeoniaký spisovatel", „Dickens, Chartai... největší představitel anglických romaaopiaců", „Fanst.. . najvýmamněj- II dílo německého génia Johanna Wolfganga Goethe"; obdobně vysvětlaja, kdo je to Don Quijote, Odysseus, César, Xantipa, Richelieu, Božská komedio, Harlem, kýl, kéjt, Niagarské vodopády, aid., aid. To jsou, pravda, perličky, ale i tam, kda ]a sděleni věcné — např. ža 1 míle ja l.ůSá km — hy ja čtenář ve většině případů oželel. Ostatně ani s doslovem to nanl n mnoho itpšl. Konstatováni, žo sn ■ntor „vymanil z bludného krahu názorových omylů, vitřebai do aabe slin pramenící z lidské tvůrčí práce, přimkl se k lide a zapustil v něm pevně kořeny" připomínají „literárně kritické“ floskula padesátých let. A uvažujme dále prakticky. V této koižco lze zkrácením doslova a vysvětlivek nšetřlt nejméně osm stránek. Při nákladu 38 000 výtisků je ta úsporo no pouhých 1000 dalších výtisků tůto — anabo ještě lepší, hodnotnější — knihy. A nyní hledisko trocho pootočma. Známý spisovatel, reportér, karikaturista atd. nedávno vyprávěl, jak mi pořád cákáni, aby v každé jeho knlico bylo naopak nůoe navíc, ea je nevysvětleno. Aby např. v kalžea reportáži bylo lektá, ktorá by sl měl sám čtenář aktivně ověřovat a doplňovat, nebo kus taztn dejme torna v němčině, angličtině noho ruštině nebo nějaká legrace, která taji docola jiný padtoxt, nad nli Iřaba podomat, zkrátka, aby čtenáře pořád něco znepokojovalo, aby za učil po věcech pídit, přemýšlet o nich, ptát se, a vůbec aby se učil. Čtenáře lse tedy vést za ručičku a lze jej leké vézt — k samostatnému myšleni. Sněd abychom raději volili ten druhý přistup. Cos pro to nš dávno dozrál. mo— Dnes často čteme v novinách a slyšíme v rozhlase a televizi, Ie ten ite> podnik vyrobil tolik a tolik automobilů, obráběcích itrojů,..., ie bavlřne rubali tolik a tolik tun uhli, zemědělci dodali nad plén tolik a tolik vajeotp Avšak vedle těchto zpráv kladných, pozitivních, objevuji ae 1 zprávy zápnř negativní, sděleni o tom, žo něeo vyrobeno, ntrnbáno, dodáno nebylo, áed *0, ža néě jazyk naai aa takavéta záporné informováni dost dobře vybie. reap-, žo zo musí tělo potřebě rázně přizpůsobovat. Tak např. jsme ěatll, ta oadostalak Jistých zásah uhli byl zaviněn „nedfákáral uhli ministerstvom paliv“. Necháme-11 stranou nezvyklé nžiti 7. pádu n > nlsleritve m), máme tn zvláštní zlovo nedodávky; nebývá totiž ;vy kem spojovat jména označujte! výsledek děje se záporkou ne. — Jaetliže lem si např. něee objednal, mohu řfcl, že jsem zaslel nebo učinil objednávku; vpřlpadě, žo jsem nie takového neučinil, řeknu, žo jsem nie naob|ednal, le tem objednávku nezaslal, neučinil, nikoli vlek, že jsem „učinil naobjndnávku“. Záperky viak můžeme ulit va spojeni s podst. jménem slovesným: n e o b J e dn án 1, a n i o d á v é n i.) — Co vedlo autora k užiti neobvyklá podoby nedodá v k a, je nasnadě: Situace byla taková, žo se s dodávkami počítalo, byly plánovány; a právě loto nesplněná očekáváni, „nulová splněni" plánovitého výkonu potřeboval nějak nazvat. Jako bý slovo dodávka označovalo jutou položku plánu, n niž se vyznač! bud Jajt splněni ( + ), nebo nesplněni (-) Obdobnou situaci obráží I tato věta: „Jenem za drnhé pololetí n a b y I o za Svorských skláren děděno i5B tisíc výlisků na maniakově sklo ..." Z hlediska logiky ao mčia zdát nesmyslná uvidět u záporného děje čísla o tom, eo nebylo vykonáno: jostlišo ml např. z platu nezbylo nic, nemá «mysl řlkit, kolik ml nezbylo, rezp. mohu nvázt jakoukoli sumu. a vždy bnde můj výrek pravdivý: nelze totiž poěftat, kvantifikovat to, co nanl, a proto nezáleží na tom, jaká číslo uvedu. jenže v našem vyjadřováni tomu tak nabývá. Běžně řeknu např., že tenhle měsíc mi nezbylo 3 5 0 K ě • jako minulý měalc, nýbrž ža ml zbylo jea 210 Kěa. To proto, žo tu arovnávám různá částky. A něco podobného je i v nalf správě o výkonu (ěl „nevýkonu") Svorskýoh skláren: jejf autor ožil přesná cifry 851 .tisín proto, že tu srovnával (1 když ne výslovně) ■ plánem, s tím, co málo být, ala nebylo dodáno, co chybí. Opět tu jde tedy o „nedodávky", o udáni výše tzv. manka v plněni plánu; „nedodaly" znamená tu vlastně „měly dodat". A i když sa snad takovýto způsob vyjadřováni může jevit někomu jako zvláštní, zdá sa. že se mu auloři různých hlášeni, zpráv apad. těžko budou moci vyhnout. Bude ovšem záležet na nás ostatních, jak často jim budeme k tomu dávat příležitost. Doufejme, že to v novém roce bude hodně zřídka. Dl > O >N < Divadlo jednoho heree Z elzthe humoru X LU h D O * > Koleda dětí uhlu Koudely PAVEL KOHOUT Za songů ze hry Josef Svajk. kt hraje pražské Divadlo čs. armády. Vystoupl šestero nedospělýcřiapců v námořnických šatečkách, stojlo stupínky, v levé ruce biřmovaci z, pravou způsobně za zády. Ač Isme leite mall, boty roztrhaný, ul toultme, abychom te policajty italt. První druhý třetí, kohout z řady lett, policajti přece taky nejdřív ■ musí bjjti dětí. Musí hftl, jente rozdíl je tu ten, le dítě, jet se touií stůtt policajtem, nekrade a nelíe. A kdyt jtni děti zatnou vyoůdětt, dítě, jet >e toult etdtl k stáru politém přikázání světí. Kdyt je kamarádi k nepravostem svádí, dítě, jet se touií státí k stáru státu Dítko dítku dává jméno Vůl ti Kráva, pouze dítě, jel se touií státí k stár statným státním políčen, nikdy nenadává. Marně hříchu sítě lout ono dítě: dítě, jet se stíně touíl státí k stántat ným státním hrdým, byt l fl.tj-' poltcem je vidy vzorné dítě. Ruce se svícemi vystřídají a vl ruce s pendreky. Protole konec konců al se to děcko policajtem stane, tak st vynahradí vieckoll