Literární Noviny, leden-červen 1964 (XIII/1-26)

1964-01-04 / No. 1

b ui * Z < Mám rád ankety. V tom smyslu, fak se to slovo u nás kdysi vitlo. To Jest Jako sbírku názorů zajímavých lidi na věci, kterým rozumějí, kterě Jsou tak říkajíc z Jejich oboru. Ohromně by mě asi fascinovala anketa mezi pracovníky různých JZD o tom, co Je v zemědělské politice, výrobě a problematice nejvíc zaujalo v roce 1963. Nebo anketa mezi železničáři na téma: Co mne zaujalo v dopravě. Čí mezi funkcionáři ČSM o práci s mládeží a mezi mládeží o prácí funkcionářů. Skoda, že Je takových anket málo, a proto je tím vřeleji třeba uvítat vánoční anketu Kulturní tvorby. Je to skutečná anketa, která sl neplete pojmy a ptá se lidí od kultury na jejich osobní hejsilnější kulturní dojmy a zážitky. Nedělá tedy sociologický průzkum, nechce vědět, co u nás čtou či na co chodí do divadla lidé různých profesí, ale ptá se odborníků na dojem, zá­žitek odborníků. Čímž se věc stává, myslím, zajímavou i pro neodborníky. Slyšel jsem však vedle hlasů chvály i hlasy kritické: Že prý se mnoha dotázaným stala anketa příležitostí, aby se vytahovali, aby se pochlubili, co viděli ve světě, čímž mnoho v gruntu nezávtstivých čtenářů upřímně dopálili, protože ti prostě neměli tu příležitost. Tahle stížnost má dvě stránky. První se týká spíš sociologů, kteří se už budou muset začít vážně zabývat českou národní náturou a tím, které nedobré vlastnosti v ní uplynulých patnáct let oslabilo a které naopak posílilo. Téma závisti se přímo nabízí, protože za ním Je celý myšlenkový svět měštáka. — Druhá stránka se ovšem dotýká otázek kulturně politických a Já si osob­ně myslím, te je velice dobře, když Udě mají dopal, ie nemohli vidět různé věci, které věru docela dobře vidět mohli Jto Je třeba ta otázka putujících výstav, které k nám ne a ne dorazitJ nebo le nemohli číst knížku, kterou věru čist mohit Jto Je zas ta záhada, proč v Budapešti a ve Varšavě lze koupit zahraniční levné edice a u nás nikoli/ atd. Pro­tože tohle Je dopal tvůrčí, dopal ve Jménu dobré věci proti véd špatné, dopal, který nakonec sehraje svou pozitivní roli. Nebot Jinak nelze. A ještě Jednu anketu Jsme četli o vánocích. Redakce Kultůrného ži­vota položila řadě slovenských a českých spisovatelů Itedy zase anketa a ne průzkum veřejného mínění J tři otázky: Jak se vám dnes Jeví smysl a význam lil. sjezdu čs. spisovatelů? Která letošní událost doma nebo ve světě na vás ne/vlce zapůsobila? V čem se splnila — nesplnila — vaše očekávání v minulém roce? Třetí otázku, která Je, myslím sl, tak trochu pod pás a na kterou většina dotázaných odpověděla podle toho, můžeme směle pominout. Na první naopak odpověděli všichni, často dosti obšírně, a v podstatě Jednotně. Tři stručné, skoro afortstteké odpovědí shrnují dobře to pod­statné: Milan Ferko: Aby ze sjezdu nebyl slalom. Mtlan Hamada: Uvě­domil jsem si, že svobodu vskutku nelze simulovat. Ani uměni. Laco No­­vomeský: Beze změny pozitivně. Ověřil v kolektivu myšleni jednotlivců. Dal mu směr a jistotu. A všeobecně rozšířil pole pro socialistické, ne­dogmatické, revoluCn! myšleni. A jsou snad spolehlivější předpoklady pro boj s každou nepřátelskou ideologii? Na otázku druhou odpověděla drtivá většina dotázaných: Smrt Johna Kennedyho. Nemyslím st, ie to bylo Jen proto, te je to událost nej­­čerstvější. Spíš proto, te v téhle lidské tragédil se rázem koncem roku protaly všechny naděje t obavy lidstva Jako celku a našich lidi v mě­řítku Jedné socialistické země. Ta smrt Je totiž Jako symbol, protože ukazuje, jak žádný zápas o lepší svét není nikdy vyhrán, nikdy nekončí, a Jak tt, kteří o něj bojují, nikdy nemohou a ani nedokáží být tak zá­keřní Jako tt, kteří zoufale bráni to, co bylo a dosud Je. A ještě Jeden dojem z obou anket, t z té třetí, v niž se Kž ptal svých čtenářů, co o něm soudí: Jak obrovská spousta tvůrčích lidí pevné spjatých se socialismem st dnes myslí totéž, AJL ■ *V podnicích, zařízeních a Instito­­clch, ktoré os zabývají vytvářením a roz­­llřovánim kultury, aa tad dělají komplex­ní rozbory. Dila|l ae podlá «tejných xá­­aad jako * podaicloh výrobních. Ohlíží ae při nich hlavni doaadu a čísla „celo­roční skutečnosti" aa porovnávají a čísly plénu. Hlodají aa obaihlé argumantoca tam, kda plén nabyl aplnén. ..Mahnte" ta zdůvodněni vezmou na vědomi a po trošo hndrovénl aa nakonec najde 1 nijaká ta finanční rezerva na úhradu neplánovaná Uráty. Tím bývá zpravidla záležitost mi­nulého roku v kulturním zařízeni odbyta • „jede ae“ na rok nový. Asi v polovině kalendářního roku se dělá plán. Zase se přitom vychází hlavně z „loňské skuteč­nosti“. V praxi to znamená, že se do stále stejných rubrik vpisuji bud stejná nebo zpravidla o něco vyšší čísla, ozna­čuji počet akci, počet návštěvníků a po­čet ntržených korun. Kromě jednorázová práce na komplexním rozboru a na sesta­vováni plánu aa v kulturních zařízeních eoloročni provozuje hra zvaná kontrolní dny. Jednou za měsíc přijdou zástupci nadřízeného orgánu a kontroluji — oby­čejné zase jen čísla a čísla. — Obvykla es nestává, ža by sa na kontrolním dnu takového Parku kultury a oddechu nebo divadla četly třeba kritiky z novin a umělecké kvalitě některých představe­ni, <a by komplexní rozbory obsahovaly fandované kulturně politická úvahy o hlavních Ideových záměrech dramatur­gie, ie by nový plán předpokládal nové druhy činnosti a radikálně rušil ty, které sn přeíily. Obecně zkrátka platí |a vý­­jimky toto pravidlo sotva mohou vyvrá­tit), ža hospodářiti pracovnici a pláno­vači — a to zejména u orgánů nadříze­ných, jako jsou národní výbory nebo banky — pohlížejí na kulturní eko­nomika jako na ekonomiku kterého­koli průmyslového odvětvi. Zpravidla jaa velmi málo a někdy vůbac ne­znají podstatu kulturní práce přísluš­ného zařízeni a obyčejně se ani nesnaží sledovat, jaké hodnoty se lidem dávají a jak na ně lidé reaguji. Zdá se tedy, Se nemáme právě nezbyt lidi, kteří as vyznají v kultnrní ekonomice jakožto specifickém oboru ae stejným dů­razem na obě ta slova. Ekonomové mají oprávněný pocit, že kultuře se u nás roz­dalo a stále rozdává vic, než si může­me dovolit, a dokonce vlc, než vůbec potřebujeme. Kulturní precovnlci zase háji do posledního muže každou posici, kterou jim ětědrá politika let padesátých umožnila obsadit, jako příklady za mnohé jiné lze uvést problematiku divadelní šitě, ediční politiky, filmová výroby nebo kon­certní činnosti. Dát dohromady celou hro­madu těchto otázek s veškerou její kul­turně politickou a ekonomickou složitosti mohou jen citliví odborníci. A ti mohou vyrůst jen na realizaci rozhodných opa­třeni, jakým docela jistě nanl dosavednl průběh divadelní reorganizace nebo zří­zeni dalilho úřadu pro vydáváni knih. Polovičatosti budeme jen p cestě začarovaným kruhem. pokračovat jj aa ■ Eduard Goldstilcker v poznámce k mé recenzi románu Josefa Tomana Po nás potopa ujišťuje (LN, 50/83, stí'. 5), že Jsem ho nezviklal v názoru na tuto kni­hu, kterou pokládá — Jak už vyložil ve svém doslovu k ni — za uméleckou ana­logii hlstorlcko-společenských problémů naäí doby. To je zcela v pořádku; neměl Jsem v úmyslu zviklat s. Goldstlickers, ale pokusil Jsem se doložit, že v Toma­nově románu efektní výpravné složky překrývají myšlenkový záměr, takže jde víc o čtenářsky přitažlivý obraz mlnu-losli než o hlstorieko-fllosofiekou romá­novou analogii. Nanl vžak v pořádku, Jestliže s. Goldstilcker soudí, že jsem se „spokojil povrchním čtenářským do­jmem". Každý se může snadno přesvědčit, žo recenze se opírala o rozbor románu a věcnou argumentaci. Stejným právem bych mohl tvrdit, že s. Goldstůcker se spokojil přátelsky shovívavým výkladam. To ovšem netvrdím — autor doslovu má prostě na knihu Jiný názor než autor re­­recenze. Postavit tyto názory znovu proti sobě by znamenalo polemiku, o Jejíž uži­tečnosti lze pochybovat; otázka kvality To­manova románu Jistě není ze všech ak­tuálních otázek naši literatury ta nej­­důležltějšl. Zbývá tedy spoléhat — kromě eventuálních dalších kritických hlasů — na čtenáře, k nimž se odvolává 1 s. Gold­stilcker. jenom bych dodal: na soudné čtenáře, kteří se nenadchnou jednou Jo­sefem Tomanem, podruhé třeba Franzem Kafkou, ale kteří mají smysl pro hierar­chii literárních hodnot. Miroslav Petříček ■ V diskusích kolem rozvoje různých společenských nauk. který je dobrým znakem tvořivá atmosféry ve vědeckých kruzích, se občas objevuji i hlasy pod­nětně se dotýkajíc! vědy právní. Obje­vují se občas, ačkoli právě tady by bez­pochyby mělo dojít k diskusi zásadní a hlavně k diskusi s výsledky, které by se hmatatelně a v každodenní praxi dotkly každého občana. Nanl tajemstvím, že léta porušování zákonnosti znevážila právní a zákonné normy v míře někdy až fantas­tické. Avšak náprava chyb nejtěžších by měla být nástupem k nápravě všeobec­nější a zásadnější. Denně dochází k mno­ha různým sporům jak mezi institucemi navzájem, tak mezi institucemi a jednot­livci. Často vznikne takový apor, aniž účastněna osoba vůbec ví, jaké je její právo a jaké ne. Pomůže tu samozřejmě právník. Ale Jde o to, aby se právo ve svých nejrůznějších podobách stalo sou­částí občanského vědomí a aby měl kaž­dý Jasno, co v těchto konkrétních spo­lečenských podmínkách může a co ne. Dostat tyto poznatky, znalosti a vůbec potřebu se orientovat do vědomi Udí není problém Jednoduchý. Potřebuje publicitu ve všech prostředcích, které k tomu dnes máme. Čs. televize zahájila — byť hned na začátku a nemilými obtížemi, příznač­nými právě pro atmosféru nechuti zabý­vat se právními problémy — cyklu» re­portážních her pod titulem Advokátní po­radna. OdznI tu skutečné historie před­vedené ovšem herci a komentovaná ad­vokátem, samozřejmě hercem. V prvním vysílaném příběhu, jehož stručnější zá­znam už mohli znát z láta čtenáři Rudé­ho práva, ae hájil člověk pevných zásad proti programovému nebo i bezděčnému spiknutí pohodlných, lhostejných, karié­ristů a lajdáků. Hájil se až neobvykla tvrdě, soustavně a s vytrvalosti, kterou sl snad přinesl jen z tvrdého sportovní­ho tréninku, jemuž přivykl, jeho právo nakonec zvítězilo, podpořeno autoritou nadřízeného orgánu a celostátním zveřej­něním. Člověku bylo učiněno zadost a tato skutečnost — včetně desítek pod­­trhů ne něho vedených — byla užitečně publikována. A přece se stalo, že po tom­to morálním vftézstv! musel onen mu* z obhájeného místa odejit, jeho spolu­pracovnici s nim odmítli dělat. Prostě íl odvykli, že občanovo právo na obhajobu a jeho vítězství ve sporu znamená po­tvrzeni jeho lidské cti a zhodnoceni jeho morálních kvalit. Konec konců zvítězilo bezpráví početně silnějšího partnere nad charakterově pevným jednotlivcem, Jen* je v právu, ale sám. Konkrétní případ je mnohostranně výmluvný a v působivé te­levizní podobě vsadil jistě mnoha lldam brouk# do hlavy. Brouka podnětného, po­třebného a zasluhujícího (nejen v tale­­vizi, 1 když věříme. *e právě ona tento­krát vytrvá) zvýšené pozornosti nás všech. MS ■ Napsala nám Irina jufloová, so­­ětská občanka, která se do ČSSR pro­vdala a žija dnes sa svým manželem t synem v Praze: Naši Udá jsou známi velkým vlastenec­kým cítěním. Sama jsem rostla pod vlivem výchovy válečných a poválečných let, za­žila jsem ve výchově vliv „kultu osob­­nosll“ a „boje proti kosmopolitismu". Jsem však přesvědčena, že ve svých důsledcích v nás tato léta vychovala hluboké pocity lásky k vlasti a národní hrdosti. Porov­­nám-lí však metody používané ve vašich školách, v rozhlase, televizi, na nástěn­kách a jiných formách veřejného živote, nezdají se ml právě nejvhodnějšf. Často s příklady a vzory z mé vlasti přeháníte. Mám dojem, ža to škodí především právě výchově československé mládeže z hledls­­ska vlastenectví a přátelských vztahů k Sovětskému svazu, jen několik případů: V metodické příručce k výuce občanské výchovy pro II. roč. SVVŠ k tématu „Ko­munistická strana Československa" je vět­šina příkladů uvedena ze sovětské litera­tury a z boje a práce KSSS. Se stejným přístupem jsem se setkala v učebnici pe­dagogiky pro vysoké školy, je to nová učebnice, která má za úkol několik let na­pomáhat výchově pedagogických kádrů. Když jsem sl jl četla a představila si mla­dého člověka, kterému je určena, vyvolalo to ve mně nesouhlas. Kapitola o výchově k vlastenectví má dost stránek. Skoro na každé druhé stránce je uveden příklad nebo názor ze sovětské literatury. Nemlu­vím o klasicích sovětské pedagogiky nebo marxlsmu-leninismu. TI vždy byli a budou na místě v pokrokové pedagogice. Je ovšem otázka, Je-li zapotřebí podávat tak otrocky příklady ze sovětské umělecké a odborné pedagogické literatury. Budi to dojem, jako by hrdinství, statečnost, vlas­tenectví, pracovní patos, obětavost a další kladné vlastnosti byly vašemu lidu clzi a nenašly avé vyjádření ani v literatuře, ani v uměni a odborné pedagogické literatuře. Ve skutečnoztl tomu tak přece není. Vaše dě|lny, období okupace a poválečné vý­stavby, dnešní život obsahují spousty hrdinských a statečných činů! Tak proč převážně uvádět naše? Zdá se, že je toho moc, A české přísloví praví: „Všeho moc škodí". Nedivím se, že v žáku mé přítel­kyně to vyvolává vnitřní protest, jenž může vést k pokřiveni vztahu k věcem, kteří jsou vážné. Fředstavím-lt sl sebe na leho místě, očekávala bych stejnou reakci, kterou v tomto případě považuji u mláde­že za zvláit přirozenou. Chtěla bych říci. že rozhlas, tisk, škola, televize velmi nedostatečně využívají ve výchově k vlastenectví a posíleni národní hrdosti živých příkladů vašeho vlastního živote. Mám Československo velice ráda a chci, aby mezi mojí vlastí a vaši zemi byly oprgvdu vždycky upřímné bratrské vztahy. 1 ■ Zemřel Paul Hindemltlne ho ješ­tě před očima, když dirigu Pražském jaru 1981, zahrnut úctou c0u, jeden z posledních velkých koi evropské hudební moderny. Nyní jev, ze za­kladatelské generace néniyní zbyli jen Stravlnskij a Milhaud, starého, dobrého „papá Hindemitlvšem žije trvalým životem hodnotferá byla už dávno objevena a rogna a ke které se vždy rádi vracím,, k hlu­bině bezpečnosti, je lo (které již dnes téměř zlidovělo. Po prch výbo­jích, exporimentech dvacátjt se Hin­demith hloubavě obrátil kenké hu­dební tradici, od doby vejé opery Malíř Mathis začal provádíopé syn­tézy prastarých lidově hudh prvků se soudobým hudebním jazj myšlen­ky jeho skladeb neustále fantovaly přítomnost s minulosti. Zant po sobě obrovský skladebný odkaz,,g velká čézt tvoří stálou součázt světové hudebnf reprodukce. Podnbiko Stra­­vinskij. dožil se všech myslích uzná­ni a poct, všechny velké, gresívni podněty icho tvorby splnilyilnl své posláni. Konec Hindemlthoviota vy­znívá tak harmonicky, jak si umělec naší doby může přát. vl. ■ Snad deset let horli kritika proti zbytičoému ■ někdy až trapnému voděni čtenáře so ručičku, které si poělivě pěs­tujeme např. tlm, že se v nikterak ná­­ročné beletrii můžeme uvysvětlivkovat. Upozorňujeme tlm: a) no svou vzdělanost, b) aa čtenářovu méněcennost. Výsledek ja bohoěal spravidla opačný, jeden při­klad sa všechny: V Kellermannově Mod­ré atnzs, vydaná letos v nakladatelství Práce, pilné editorka zvěstoje, žo: „Bal­zac, Honoré do ... je neobyčejně plodný franeoniaký spisovatel", „Dickens, Char­tai... největší představitel anglických romaaopiaců", „Fanst.. . najvýmamněj- II dílo německého génia Johanna Wolf­ganga Goethe"; obdobně vysvětlaja, kdo je to Don Quijote, Odysseus, César, Xan­­tipa, Richelieu, Božská komedio, Harlem, kýl, kéjt, Niagarské vodopády, aid., aid. To jsou, pravda, perličky, ale i tam, kda ]a sděleni věcné — např. ža 1 míle ja l.ůSá km — hy ja čtenář ve většině pří­padů oželel. Ostatně ani s doslovem to nanl n mnoho itpšl. Konstatováni, žo sn ■ntor „vymanil z bludného krahu názo­rových omylů, vitřebai do aabe slin pra­menící z lidské tvůrčí práce, přimkl se k lide a zapustil v něm pevně kořeny" připomínají „literárně kritické“ floskula padesátých let. A uvažujme dále prak­ticky. V této koižco lze zkrácením do­slova a vysvětlivek nšetřlt nejméně osm stránek. Při nákladu 38 000 výtisků je ta úsporo no pouhých 1000 dalších výtisků tůto — anabo ještě lepší, hodnotnější — knihy. A nyní hledisko trocho pootočma. Známý spisovatel, reportér, karikaturista atd. nedávno vyprávěl, jak mi pořád cá­káni, aby v každé jeho knlico bylo na­opak nůoe navíc, ea je nevysvětleno. Aby např. v kalžea reportáži bylo lektá, kto­rá by sl měl sám čtenář aktivně ověřo­vat a doplňovat, nebo kus taztn dejme torna v němčině, angličtině noho ruštině nebo nějaká legrace, která taji docola jiný padtoxt, nad nli Iřaba podomat, zkrátka, aby čtenáře pořád něco znepo­kojovalo, aby za učil po věcech pídit, přemýšlet o nich, ptát se, a vůbec aby se učil. Čtenáře lse tedy vést za ručičku a lze jej leké vézt — k samostatnému myšleni. Sněd abychom raději volili ten druhý přistup. Cos pro to nš dávno do­zrál. mo— Dnes často čteme v novinách a slyšíme v rozhlase a televizi, Ie ten ite> podnik vyrobil tolik a tolik automobilů, obráběcích itrojů,..., ie bavlřne rubali tolik a tolik tun uhli, zemědělci dodali nad plén tolik a tolik vajeotp Avšak vedle těchto zpráv kladných, pozitivních, objevuji ae 1 zprávy zápnř negativní, sděleni o tom, žo něeo vyrobeno, ntrnbáno, dodáno nebylo, áed *0, ža néě jazyk naai aa takavéta záporné informováni dost dobře vybie. reap-, žo zo musí tělo potřebě rázně přizpůsobovat. Tak např. jsme ěatll, ta oadostalak Jistých zásah uhli byl zaviněn „nedfá­­káral uhli ministerstvom paliv“. Necháme-11 stranou nezvyklé nžiti 7. pádu n > nlsleritve m), máme tn zvláštní zlovo nedodávky; nebývá totiž ;vy kem spojovat jména označujte! výsledek děje se záporkou ne. — Jaetliže lem si např. něee objednal, mohu řfcl, že jsem zaslel nebo učinil objednávku; vpřl­­padě, žo jsem nie takového neučinil, řeknu, žo jsem nie naob|ednal, le tem objednávku nezaslal, neučinil, nikoli vlek, že jsem „učinil naobjndnávku“. Zá­­perky viak můžeme ulit va spojeni s podst. jménem slovesným: n e o b J e dn á­­n 1, a n i o d á v é n i.) — Co vedlo autora k užiti neobvyklá podoby nedo­dá v k a, je nasnadě: Situace byla taková, žo se s dodávkami počítalo, byly plánovány; a právě loto nesplněná očekáváni, „nulová splněni" plánovitého výkonu potřeboval nějak nazvat. Jako bý slovo dodávka označovalo jutou položku plánu, n niž se vyznač! bud Jajt splněni ( + ), nebo nesplněni (-) Obdobnou situaci obráží I tato věta: „Jenem za drnhé pololetí n a b y I o za Svorských skláren děděno i5B tisíc výlisků na maniakově sklo ..." Z hledis­ka logiky ao mčia zdát nesmyslná uvidět u záporného děje čísla o tom, eo nebylo vykonáno: jostlišo ml např. z platu nezbylo nic, nemá «mysl řlkit, kolik ml nezbylo, rezp. mohu nvázt jakoukoli sumu. a vždy bnde můj výrek pravdivý: nelze totiž poěftat, kvantifikovat to, co nanl, a proto nezáleží na tom, jaká číslo uvedu. jenže v našem vyjadřováni tomu tak nabývá. Běžně řeknu např., že tenhle měsíc mi nezbylo 3 5 0 K ě • jako minulý měalc, nýbrž ža ml zbylo jea 210 Kěa. To proto, žo tu arovnávám různá částky. A něco podobného je i v nalf správě o výkonu (ěl „nevýkonu") Svorskýoh skláren: jejf autor ožil přesná cifry 851 .tisín proto, že tu srovnával (1 když ne výslovně) ■ plánem, s tím, co málo být, ala nebylo dodáno, co chybí. Opět tu jde tedy o „nedodávky", o udáni výše tzv. manka v plněni plánu; „nedodaly" znamená tu vlastně „měly dodat". A i když sa snad takovýto způsob vyjadřováni může jevit někomu jako zvláštní, zdá sa. že se mu auloři různých hlášeni, zpráv apad. těžko budou moci vyhnout. Bude ovšem záležet na nás ostatních, jak často jim budeme k tomu dávat příležitost. Doufejme, že to v novém roce bude hodně zřídka. Dl > O >­N < Divadlo jednoho heree Z elzthe humoru X LU h D O * > Koleda dětí uhlu Koudely PAVEL KOHOUT Za songů ze hry Josef Svajk. kt hraje pražské Divadlo čs. armády. Vystoupl šestero nedospělýcřiapců v námořnických šatečkách, stojlo stu­pínky, v levé ruce biřmovaci z, pra­vou způsobně za zády. Ač Isme leite mall, boty roztrhaný, ul toultme, abychom te policajty italt. První druhý třetí, kohout z řady lett, policajti přece taky nejdřív ■ musí bjjti dětí. Musí hftl, jente rozdíl je tu ten, le dítě, jet se touií stůtt policajtem, nekrade a nelíe. A kdyt jtni děti zatnou vyoůdětt, dítě, jet >e toult etdtl k stáru politém přikázání světí. Kdyt je kamarádi k nepravostem svádí, dítě, jet se touií státí k stáru státu Dítko dítku dává jméno Vůl ti Kráva, pouze dítě, jel se touií státí k stár statným státním políčen, nikdy nenadává. Marně hříchu sítě lout ono dítě: dítě, jet se stíně touíl státí k stántat ným státním hrdým, byt l fl.tj-' poltcem je vidy vzorné dítě. Ruce se svícemi vystřídají a vl ruce s pendreky. Protole konec ko­nců al se to děcko policajtem stane, tak st vynahradí vieckoll

Next