Literární Noviny, červenec-prosinec 1964 (XIII/27-52)

1964-09-12 / No. 37

V čem je podstata věci QU«tdM aDu<eoOSJH(/) w LITERÁRNÍ NOVINY ■ TÝDENÍK SVAZU ČESKOSLOVENSKÝCH SPISOVATELŮ Imre Dobozy: Co všechno může spisovatel Vladimír Blažek: Dialektika Marietta Sagiňanová: Goethe a Čechy Stanislav Budín: Peter Brook a experiment Povídka Norberta Frýda ROČNÍK XIII. 12. ZÁŘÍ 1964 — 60 hal. My jsme pokolení, které zažilo v dějinách dosud nefotfesnějšt srážku mocensky organizovaného antihumanismu s mocensky organizovaným humanismem. Protijašistická literatura v tomto osvětlení je humanistická literatura našeho věku par excellence. Jinými slovy: je to legitimní článek v historii literatury, logický článek v řetězu vývoje celých dosavadních dějin, který zodpovídá tomuto našeňiu věku. Pravá podstata každé literatury, která si zasluhuje toho jména, byla vždy v polidštování člověka. Za celou epochu kapitalismu, od dob, kdy se kapitalismus plně rozvinul, nebyl jediný významný spisovatel nebo básník, jehož umění by vyvěralo ze zásadního souhlasu s kapitalismem. Naopak, celé velké umění kapitalistické epochy bylo uměním zásadního nesouhlasu s tímto antihumanistickým zřízením. Naproti tomu socialismus měl na své straně od začátku, ale hlavně pak od velkého otřesu první světové války, nejvýznamnější jména světové literatury našeho století, protože tu bylo zase možné, aby velké umění bylo vytvářeno v zásadním souhlasu s myšlenkou socialismu. Tu však, myslím, je nutno říci, že by se velmi mýlil každý, kdo by z toho chtěl vyvodit tezi, že spisovatel, který se hlásí k socialismu, musí souhlasit s každým opatřením socialistického státu nebo zřízení. Kdybychom to domyslili do konce, znamenalo by to, že bychom nepotřebovali literaturu a že by nám stačily noviny. Jděme však ještě dále. Nezapomínejme, že antihumanistické prvky, proti nimž každá literatura, každé umění bojuje, že dehumanizující tlak neustále pramení ze způsobu moderního života. Nejen v kapitalismu, ale v celé oblasti moderního života. Jen uvažme, že technická civilizace sama o sobě vytváří antthumanistický, odlidšťující tlak na každého člověka. Stámiliónové masy lidí vychovává v každodenní praxi k chápání kauzality ve vývoji věcí, v životě, v přírodě. Odvádí lidi od náboženství, což je na jedné straně věc velmi pokroková, která se odehrává už několik desítek let, na druhé straně je však zároveň zbavuje etických zábran. Moderní civilizace tím člověka oddaluje od kolektivu, i když vytváří obrovské kolektivy nové. Osamocuje člověka a osamocený člověk hledá oporu. Těchto odlidšťujících prvků, vyvěrajících ze života moderní společnosti, využívá buržoazie pro své cíle; z nich organizuje jašismus. To je, podie mého názoru, odpověď na otázku, jak se mohlo stát, že i tak vzdělaný národ jako je národ německý propadl tak propastné bestialitě, jak tomu bylo za nacismu. Socialismus to musí vzít v úvahu a musí■ proti tomu bojovat. Uvažme dále takovou věc, jako je zabití člověka. Čím víc technika postupuje, tím je zabití člověka — cynicky řečeno — snazší. Jistě jste mnozí četli spisy archeologii, které vás poučí, jak se divoši na samém začátku vývoje člověka podrobovali složitým, často bolestivým magickým očistným úkonům, když zabilt nepřítele. Moderní civilizace to umožňuje tak, že člověk nemusí nepřítele ant vidět, nemusí pro to vykonat nic, stačí stisknout knoflík nebo kohoutek na zbrani. To všechno jsou prvky, jimiž do moderní společnosti proudí antihumanismus. Ve společnosti, kde náboženství přestalo být tmelem, pojivém lidí, vytvářejícím etické zábrany, je to nutno něčím nahradit a to něco je na prvním místě umění. To je ten obrovský úkol umění v moderní společnosti, ve společnosti v podstatě už ateistické. A literatura, která racionalisticky vysýchá, nemůže se s tímto důležitým úkolem vyrovnat. Jsme dědici celého velkého procesu polidštování člověka a nesmíme ztrácet z mysli, že naše nové, historicky nové, v dějinách dosud nejpokrokovější společenské zřízení definitivně zvítězí až ve chvíli, kdy vytvoří pro člověka větší míru svobody, větší míru životní Jistoty než všechny systémy dosud. Jsme dědici všeho humanistického v dějinách a nesmíme zapomínat, že je to osudové dědictví, které nám připadlo. Kdybychom se mu však zpronevěřili, zpronevěříme se celému našemu boji a duchu socialismu. Nezapomínejme na to, co velmi krásně formuloval Bertolt Brecht a co v českém překladu Ludvíka Kundery zní takto: „A přitom víme: I i nenávist k nízkostem pitvoří rysy. / / hněvem nad bezprávím / hrubne náš hlas.“ Nezapomínejme na to, nač s tak velikým důrazem upozornil Lenin, že každá válka demoralizuje celou společnost a že do naší nové společnosti se dostaly prvky deformace a demoralizace. My, kteří pracujeme na poli kultury, zvláště umělci, musíme je velmi jasně rozpoznávat, eliminovat g pečovat o to, aby náš hlas nezhrubl a aby se naše tvář nezpltvořila. Byla tu už několikrát nadhozena otázka, co je specifického na Slovenském národním povstání. Domnívám se, že specifické je to, že Slovenským národním povstáním dosáhli Slováci vrcholného období svého národního vývoje, a to v okamžiku vrcholného boje proti fašismu. A tak boj proti fašismu a vyvrcholení národní emancipace spadly vjedno. To je specifický rys Slovenského národního povstání a to zavazuje slovenskýj národ — slovenské spisovatele v tom smyslu, v jakém Goethe formuloval Jeden verš své slavné básně: Musíš žít podle zákona, podle kterého jst nastoupil. Oba příspěvky na této straně byly předneseny na konferenci o protifašistické literatuře v Tálech CO VŠECHNO MŮŽE SPISOVATEL Fašismus ]ako zřízeni je rozdrcen, rozhodující úder mu zasadil Sovětský svaz. Nechci se dotknout citů svého národa, ani národů jiných, avšak nevěřím, že fašismus mohl zničit jiný národ než národy Sovětského svazu. Po dvaceti letech jsme o tom ještě více přesvědčeni než tehdy. Sovětské vlastenectví, sovětská schopnost odporu byly rozhodujícími činiteli v tomto boji. Ale fašismus není Jen zřízení. Jak jsme na tom s duchovní metodickou výzbrojí, které používal fašismus? Je konec útlaku? Člověk už není pronásledován? Vyhynulo násilí? Není uráženo lidské sebevědomí? A důstojnost? Existuje volnost pro myšlenky lidí hledajících? Myslím, že svět je v tom všem ještě velmi dlužníkem lidstva, a nechci odkázat tyto problémy elegantním a trochu laciným gestem Západu. Co jsou oni dlužni své společnosti, to je jejich věc. Ale domnívám se, že je co zametat i před naším vlastním prahem. Přemýšlím o těchto věcech a zdá se mi, že si především musíme ujasnit aspekt zkoumání. Nevěřím v antagonické rozpory mezi mocí a uměním. Právě maďarské zkušenosti náš učí, zejména po roce 1956, že moc může dát křídla myšlence i umění, je-li důsledná a čistá. Jednou jsme o tom hovořili v jiné souvislosti s básníkem Jeanem Carlem, tajemníkem Italské komunistické strany. Mluvil o tom, že umělci v Itálii pracují na objednávku dva tisíce let. Ale dodal, že se musí umět objednávat. Rád bych též řekl, že velmi souhlasím s argumentací, s myšlenkovým postupem Laca Novomeského. Myslím, že není možno napadnout závěr, k němuž dospěl, totiž že antifašismus je totožný s humanismem. V jistém čase nebylo u nás v oblibě humanistické umění a nemělo k nám ani přístup. Nebylo to jen z-ideologických důvodů. Bylo to právě v tom období, kdy byl v socialismu humanismus zatlačen do pozadí. Laco Novomeský má pravdu, že .za žádných okolností není možno srovnávat socialismus s fašismem. Socialismus není možno ani při jeho deformacích a chybách srovnávat s fašismem. Prostě tu není základ k srovnávání. Náplň moci znamená u obou zcela rozdílné věci, ale plyne z toho, že nezákonnosti v socialismu jsou odpustitelné hříchy? IMRE DOBOZY Podle mého názoru jsou nezákonnosti v socialismu těžšími, odpornějšími hříchy. Nelidskost je obsahem a cílem fašismu. Nepřekvapuje tedy, když se jí dopouští, není to v rozporu s jeho podstatou. Ale každé lež, každá nezákonnost, každá nespravedlnost, každá urážka člověka, k níž dochází v socialismu, je neodpustitelná, je v rozporu s podstatou socialismu a nelze ji obhajovat. i V našich podmínkách není nic škodlivějšího než obcházení pravdy. Ať mi Ilja Erenburg dovolí, abych se 1 na něho odvolal. S velkým vzrušením čtu jeho autobiografii. Mnohému se z ní učím, mnohé chápu. Ale to nejdůležitější, co jsem z ní pochopil, je, že beztrestně nelze falšovat, že ani o lidech, ani o umění, ani o tendencích není možno mluvit nic Jiného než pravdu. Nebo se to jednou vymstí. Když lžou v kapitalismu, pobuřuje to lidi proti kapitalismu. To je pro nás užitečné. Když se nemluví pravda v socialismu, podkopává to víru člověka v pravdu, bere to lidem chuť brát na sebe odpovědnost, snižuje to jejich citlivost, schopnost rozlišovat mezi pravdou a nepravdou. Máme ještě takové problémy? S dogmatismem, s kultem osobnosti jsme zúčtovali. Ne my, Maďaři, jsme s tím začali. Začal s tím XX. a XXII. sjezd KSSS. A není to jen zásluha průbojnosti, ale i odvahy a důslednosti. Ale zůstalo po zásadním účtování ještě mnoho pozůstatků v'metodách, reflexech a ve způsobech myšlení, v lpění na židlích? Zůstalo. Myslím, že v této oblasti už nemůžeme být tolik uspokojení. Ozvala se tu už otázka, co může spisovatel udělat pro řešení těchto věcí. Může zasahovat, může měnit? Prostředky spisovatele a literatury může. Smí ho pobouřit, co je falešné? Může bdít nad tím, aby pravdivé bylo v díle a pro čtenáře pravdivým. A bdít i nad tím, aby sám věřil v pravdu. Soudruh Goldstticker připomněl odcizení a to, že existuje i u nás. Byly doby, kdy jsme se tvářili, že neexistuje. Ale i tak existovalo. Pravda, s jiným obsahem než na Západě. I u nás je pocit osamocení. Je jedním z protikladů, nad nímž stojí za to se zamyslit; budujeme kolektivní společnost, ale vytváříme i mnoho osamocených lidi. Zřejmě to má oboustranné příčiny. Lid není možno mystifikovat. Lid není dokonalost, která ve své dokonalosti jen reaguje na omyly moci. Lid se mýlí aspoň tolik jako moc. Řekl bych, že neodlučitelně od ní, ale přece jen je třeba hledat příčiny, proč naprostá většina lidí se nedovede zcela zbavit pocitu úzkosti, proč nedovede po jistotě existenční získat i pocit jistoty duševní, necítí se plnoprávným členem společnosti, ve které žije. Ke konci války jsem byl velitelem maďarské partyzánské jednotky. Měl jsem v oddíle dělníka. Jednou, v bojové přestávce, jsme rozprávěli o tom, jak se musíme naučit po válce vládnout. A tehdy se dělník-komunista zamyslil a řekl: „Když jsem byl učněm, rozkazovali mi, když jsem byl tovaryšem, rozkazovali mi. Ve škole mí rozkazovali. Na vojně mi rozkazovali. Co jsem živ, nevedli mne, jen mi rozkazovali.“ A z toho vyvodil, jak bude těžké naučit se vládnout. Národ může začít budovat novou společnost jen na vlastních tradicích. Jednou z našicb tradic byl velký sklon rozkazovat. Každý vstává, aby byl o půlku hlavy vyšší než jiní. Jak těžko se s tím bojuje! Vést znamená probudit v lidech jednak odpovědnost, jednak pocit, že každý jednotlivec Je sám o sobě důležitý, potřebný, potřebný jako člověk a jako takový není ničím nepatrným. Rozkazování je přenášení vůle. Když člověk necítí, že 1e veden, že je důležitý, jestliže je možno mu ublížit, bezdůvodně ho odstranit, narušuje to jeho pocit jistoty, roste v něm pocit osamocení. A z toho se rodí něco velmi špatného: duch stádnosti. Osamocené lidi je možno lehce ovládat rozkazem. Co dělat, aby nebyli stádem, ale těmi společenskými lidmi, kteří znamenají skutečnou soudržnost socialistické společnosti? Je třeba apelovat na sebevědomí lidí, na jejich důležitost, a tak jim pomáhat, aby se nejen vyznali ve věcech světa, ale také se dožadovali účasti na řešení věcí. Může v tom spisovatel pomoci? Nesmírně mnoho. Vždyť po tom, čo se stalo, jsme si jisti — a naše země po dvacetiletých dějinách zvlášť — ža socialismus má i myšlenku i sílu, abjj mohl dále existovat. Mladé Bulharsko slaví 2D let svého osvobozeni tn írnek Zde'flka MertlnorekéS#