Mladý Svět, říjen-prosinec 1970 (XII/40-52)

1970-10-19 / No. 42

Spočítat všechna léta, která věnoval rock’n'rollu, beatu a písničkám vůbec, znamená zaměstnat na chvíli jak paměť, tak i obě ruce. Prstů bude však málo. Ten, koho dvouciferný součet překvapí, bude udiven ještě jednou — k létům patří také písničky. I těch je dlouhá řada, ale žádná z nich neuvízla v širokém povědomí . . . Vlastně není to docela pravda. U konce řady je přece jen skladba, která se posluchačům zalíbila. Téměř po třinácti letech poznal PAVEL BOBEK, co to je mít opravdický hit . . . Bobkův příběh je v mnohém podobný příběhům, které prožívali jeho vrstevníci. Propadl rock'n’rollové hudbě. Pravidelně poslouchal pořady z Radia Luxembourg, zajímavé písničky si nahrával, zapisoval texty. Sháněl gramofonové desky a začal dokonce zpívat. Nejprve s fakultní kapelou — studoval vysokou školu stavební, v jedenašedesátém roce ji dokončil a získal titul inženýr architekt — později s Oiympikem. S ním také v třiašedesátém roce vystupoval v Semaforu v pořadu Ondráš podotýká. Měl u návštěvníků velký úspěch. Tehdy se vlastně „udělal**. Když Supraphon společně s redakcí Mladého světa vydával první sérii beatových gramofonových desek, Pavel Bobek nazpíval dokonce tři skladby. Ve srovnání s kolegy měl Pavel Bobek řadu nesporných výhod. Předně vystupoval vždy upravený, měl svoji osobitost v eleganci chování i zpěvu, posluchače „nehecoval**, ale autoritou si doslova vynucoval v hledišti ticho klid. Navíc perfektně ovládal angličtia nu, znal o beatové hudbě víc než kdokoliv jiný u nás. Ovšem právě angličtina, která se řadí k Bobkovým přednostem, se zároveň stala zádrhelem, o který zakopávala jeho popularita. Pavel Bobek totiž zpíval výlučně anglicky. To komplikovalo jeho další nahrávání jak pro rozhlas, tak i pro Supraphon. Vše se nakonec naštěstí pro Bobka i pro jeho fanoušky v dobré obrátilo. Díky spolupráci s Country beatem Jiřího Brabce začal Pavel Bobek vystupovat v pořadech pánů Šimka a Grostfmanna v pražském Semaforu. Pravidelnost je v mnoha směrech pro každého interpreta pop-music předpokladem úspěchu a popularity. Poznal to i Bobek. Získal si semaforácké obecenstvo, rozšířil si repertoár. K písničkám, které nastudoval, přibyla i skladba Ruby, nechtěj mi lásku brát. Okamžitě z ní byl hit, jaký v Semaforu už dlouho nepamatují. Přes sto tisíc prodaných desek, první místa v nejrůznějších žebříčcích . . . U konce řady písniček Pavla Bobka je tedy hit, písnička, kterou natočil česky. české texty mají i jeho další novinky. Inženýr architekt partně definitivně protrhl smůlu. Přejme mu to. čekal na úspěch dost dlouho. (bar) novém Na proměnu se čekalo několik dlouhých měsíců, přišla na více než pět miliónů korun, ale teď je to všechno už minulost. Žhavou přítomností je, že začíná nová sezóna. Co v ni a v novém supermoderním prostředí Rokoko obecenstvu nabídne? Především hudební komedie. Ta první už měla premiéru, jmenuje se Pan Pickwick a za vydatného přispění stařičkého pana Dickense ji pro jeviště uzpůsobili Ivo Fischer a Zdeněk Petr. Další „kapesní* kus pojedná o Daliboru z Kozojed. Obě představeni zaměstnají jak hereckou, tak i pěveckou část ansámblu. Ovšem chystají se i vyloženě pěvecké pořady. Třeba recitál Karla Hály. Jmenuje se Vzpomínky mi zůstanou. Své večery budou mít samozřejmě Olympic, Petr Novák, Blue Effect, od ledna sourozenci Ulrychovi s Jitkou Zelenkovou a prý i Aleš Ulm . . . (bar) Drak, loučení, konec prázdnin, necky, listí, barva, déšť, krb, vláček, pléd, dobrá knižka, slepice, lebeděni a sychravo. To jsou podstatná jména, která měla na jedné pražské devitiletce největší frekvenci ve spojeni s podzimem. Kromě těch podstatných jmen, která napadnou každého, je však tu a tam v některém tom slově zakleto tajemství, které nikdo nezná. Je jen toho anonymního autora a on je o toto své tajemství skryté třeba pod slovíčkem necky bohatší než my ostatní. To je všechno jasné. Jediné, co mně nešlo do hlavy — mezi podstatnými jmény se ani jednou neobjevil vzduch. Tak jako jaro se pozná v hlině, tak podzim je přece cítit ve vzduchu... který je silný, kořeněný, moudrý a dospělý. Má v sobě vůni babiččiny bramboračky a moudrost jejího manžela. Chvílemi je prudký a energický a jindy zase celé dny usměvavý, milý a teplý. Někdy se zlobí, až to člověka štípe, a příště zase příjemně chladl. Je rozmanitý, ale ne rozmarný, je doopravdický, nefalšovaný a ne falešný, každý ho musí vzít v úvahu. Má hudební nadání a s oblibou si píská na komíny. (Děti pak tomuhle vzduchu říkají meluzína.) Hrozně rád si hraje. Klukům vytahuje draky až nad střechy a štěňatům utíká s papírem od vuřtů třebas přes celé náměstí. Je s nim legrace a hrozně rád se směje, zvlášť když se mu podaří nějakému žlučovitému dědkovi nebo ježibabě strhnout klobouk s hlavy. Nevěříte? Tak si někdy večer vyjděte za humna, tiše našlapujte a poslouchejte. Zvlášť nedaleko dlouhých stožárů bývá slyšet strašně hlasitě. Kdyby vám náhodou o tom říkal někdo něco jiného, tak mu vůbec nevěřte. Mně to říkala jeho kamarádka hlína, a ta to přece musí vědět. Karel Hvižďala Foto Vladimír Doušek A u konce řady je Ruby Rokoko Podzim JIRÁNEK MLADÝ SVĚT 42/1970 Zajímavá premiéra Letošní mezinárodní jazzový festival v Praze nabídne jazzovým fanouškům nesmírně zajímavou světovou premiéru. Vystoupí na něm orchestr, který Václav Zahradník sestavil z předních jazzmanů ze socialistických zemí. Z Bulharska je v něm flétnista Štěrev, z Rumunska tenorsaxofonista Mindrilla, z Jugoslávie altsaxofonista Petrovič, z Maďarska tenorsaxofonistu Ráduly, polský bubeník Dabrowski . . . Soubor doplní sólisté sovětského státního jazzového orchestru REO. Kapela bude před koncertem deset dni studovat skladby a natočí pro jazzovou řadu Gramofonového klubu Supraphonu LP desku. Lze předpokládat, že toto vystoupeni vzbudí velký zájem jak u odborníků, tak i u posluchačů. (bar) Zahraniční / lána komentář/ Mentető Velikost státníků je možno měřit ruině. Podle množství děl, která napsali, podle vyznamenáni, která se nosí zpravidla až za jejich rakví. Myslím však, že nejdokonalejším vyjádřením velikosti státníka je vztah prostých lidí, jejich důvěra v jeho politiku, úcta k jeho mravním zásadám. President Násir byl státníkem světového významu. Říkává se, že s velkými postavami odcházejí i určité dějinné epochy, období v dějinách národu. President Násir byl spojen s nejdúležitějším obdobím nejen svého egyptského lidu, ale téměř celého arabského světa. Obvykle se to říká, zvláště když státníci zemřou. Ale o presidentovi Násirovi to platí doslova. Měl jsem příležitost se o tom přesvědčit v mnohých arabských zemích. Neni to jen otázka portrétů, které je možno najit na branách paláců i zdech v těch nejchudobnějších čtvrtích. Malé děti v Adenu například na nás pokřikovaly - Násir, Násir - v přesvědčeni, že jsme Angličané. Za obdobi koloniální vlády totiž toto slovo, toto jméno provokovalo, znamenalo touhu po nezávislosti. Viděl jsem presidenta Násira na jednom shromážděni vykládat zásady své politiky. Vrátil se právě z léčeni v Sovětském svazu a působil dojmem zdravého statného muže. I politika, kterou vykládal a obhajoval, měla podobné rysy. Prohrál dvě války s Izraelem. Jen těžko si lze představit státníka, který by mohl stát v čele státu i po tak zlých porážkách, Násir stál. Po poslední válce nabídl sám demisi. V mnohých buržoazních novinách se vyskytovaly dohady 0 rafinovanosti tohoto kroku a vypočítanosti na efekt. Jaká neznalost egyptské mentality! Lid, masy donutily Násira, aby zůstal, přes špatnou situaci mu věřily, důvěřovaly v jeho státnické a lidské kvality, věřily, že vyvede zemi z potupného postavení. Dva roky po válce už Sjednocená arabská republika stojí opět jako rovnocenný partner Izraele. Je to 1 Násirovo dílo. Jistě existovaly a existují v Sjednocené arabské republice sily, které se zasazovaly za další vojenskou konfrontaci. Je fakt, že ozbrojené sily Egypta jsou neporovnatelně konsolidovanější, než tomu bylo před dvěma roky. Ale Násir volil umirněnějši taktiku. V ničem to neubralo na jeho autoritě. Vavříny slávy se dnes nedobývají na vojenských kolbištích. Západní propaganda nemohla dlouho přijít Násirovi na jméno. Nepříliš uctivě o něm dlouho psali jako o plukovníkovi, který se jen díky pevné ruce může držet u moci. Jen málokde na světě si státnicí dají tak málo námahy s bezpečnostními opatřeními, když jdou mezi lid. Násir jezdil často do svého letniho sídla v Alexandrii. Egypťané pozdravovali spontánně svého vůdce, na ulicích ho vždy provázel potlesk. A nejen v Egyptě. V mnohých arabských zemích byl Násir považován za vlastního. Právem. S jeho jménem je spojena jedna z nejduležitějších etap protiimperialistického boje arabských mas, národní emancipace, ale především sociálních změn. Když se jednou bude hodnotit osobnost presidenta Násira, tak zcela určitě bude nejdúležitější kapitolou jeho snaha dostat Sjednocenou arabskou republiku na nekapitalistickou cestu, spolupracovat se socialistickými zeměmi. Je to daleko významnější stránka Násirovy politiky než kapitoly o třech válkách s Izraelem. Protože Násir pochopil, že nejdúležitějši fronta s imperialismem a jeho satelity probíhá doma, v boji se zaostalostí, negramotnosti, úrovní mas. Že dnes už feláh nepije vodu z Nilu, to je Násirova politika, že do nejádlehlejších oáz se dostane kino, to je Násirova politika, že chudáci z největších nejsou vydáni napospas feudální podřízenosti majitelů pudy, i to je Násirova politika. Možná, že Násirovi postaví pomnik, vyrobí tisíce bust. To však neni podstatné. Velikost Násirovy politiky je v obyčejném feláhovi, v jeho vztahu k dílu, které bývalý president SAR budoval.