Naše Hlasy, 1958 (IV/1-28)

1958-01-11 / No. 1

Strana 2 SVÍTÁNÍ PO DESETI LETECH /Dokončení se str. 1/ Čas pohřbil staré rozbroje. Jen ti, kdo vysedávají a čekají, až jim druhý pomůže, ztratili deset let. Nás však, kteří máme srdce zasazené v srdci Ev ropy, čeká povinnost, k jejímuž splněné nám dalo desetileté vyhnanství všechny předpoklady. Hleďme všichni společně s odvahou do budoucnosti, nevytvářej me kasty podle partajních legitimací, za deset a dvacet let zažloutlých. Nezapomínejme na osvědčený Masarykův recept, s nímž prorazil do světa. Z milosrdenství a ze soucitu nám nikdo nepomůže. Dokažme, že otázka středo evropská je nezbytným pilířem míru a pokoje, že krise střední Evropy je krisí západní bezpečnosti a existence. Nevy mlouvejme se na nedostatek vynikající ho vůdce. V každém okamžiku k nám promlouvá z dějin osobnost jedinečná, lepší a kvalifikovanější než sebezručnější politik. Dobrá věc poctivých a charakterních lidí se nakonec podaří. STATUS QUO? /Dokončení se str. 1/ svobodného světa a zdůraznění povin" ností, jež tento svět má vůči jeho méně šťastnější části, je studená sprcha na Chruščevův požadavek “statutu quo”. Po deseti letech exilu a na prahu Nového roku se osud ujařmených zemí stává znovu předmětem světové pozor nosti. V tomto smyslu může být “status quo” blýskáním na časy . . . SSSgSSSgSSSSSSSSSS&égSSS ®» EMIGRANTI A STATISTIKA /Dokončení se str. 1/ Nad kanadským průměrem jsou občané původu rakouského /394/, rumunského /208/, řeckého /200/, ruského /I9Í/, jugoslávského /I87/, litevského / í 60/, polského/156/ a maďarského /152/. Pod kanadským průměrem jsou osoby původu belgického /128/, českého či slovenského /123/, ukrajin ského /118/, atd. Znovu upozorňujeme na důležitou okolnost, že laik, neznalý všech statistických pravidel, nemůže snadno používat těchto čísel. b. e. Dobře m najíte “U VLASÁKŮ” ČESKÁ KUCHYNĚ — TELEVISE 444 Queen St- West, Toront* (L p.) O POKOJNÉM SOUŽITÍ S KOMUNISMEM Petr Zenki Komunismus, když uchvátil, znárodnil a zcizil, co se kde dalo, a když potřebuje pro své vnitřní obtíže trochu odu-chu, aby nabral sily k dalším vý bojům, bývá neobyčejně výmluvný v doporučováni tak zvaného pokojného soužití se svobodným světem. Skoro denně někdo v Moskvě nebo — s jejím dovolením nebo na její rozkaz — i v Praze dokazuje, že pokojné soužití i nejrůznějších sociálních soustav je naprosto nutné v zájmu zachováni mí' ru, bez něhož lidstvo přece nemůže přežít své velkolepé hrůzné vynálezy vor jenské techniky. Všecky tyto výzvy komunisté řídí na lidi málo přemýšlivé, kteří nejsou schopni ani malého uvažování. Neboť uvažuj*ce logicky, musíme velmi rychle přijít k závěrům asi takovýmto: Komunisté mají pravdu v tom, že v dnešním světě, který je tak malý, musí soužit i sociální soustavy naprosto se různící, a že ty tam jsou doby, kdy třeba Evropa nevěděla celá tisíciletí o Číně, nebo kdy, v době modernější, Spo jené státy americké se mohly isolovat i od Evropy. Komunisté mají pravdu, že i členové jedné rodiny mohou mít nejrůznéjší odchylné názory, a přece musí spolu žít, že ve městě i ve státě musejí spolu nějak vycházet skupiny a třídy lidí se zájmy co nejrůznějšími, ba často si i odporujícími. Ostatně samy Spojené národy jsou pokusem o soužití všech států na světě bez ohledu na způsob jejich vlády, bez ohledu na barvu jejich pleti, náboženství, sociální rozvrstvení jejich občanů a krátce bez ohledu na to, proč se člověk s člověkem nesnáší a co z něho činí individuum se svobodnou vůlí. Ostatně už Nový Zákon označuje i Samaritána za bližního Žida, byť tyto dva národy v biblické době spolu bojovaly na život a na smrt. Ve své propagandě pro pokojné soužití však komunisté vědomě zamlčují jednu podstatnou skutečnost. Lidé, kte ří mají spolu žít, byť byli sebe rozdílnější, musí mít aspoň něco společného. Něco, co by bylo mezi nimi pojítkem, společným jmenovatelem nebo rozhodčím. Majrli pokojně vedle sebe žít ná rody, musí všechny uznávat nějaké spo léčné mravní zásady, nějaké obecné právo. Nebo musí aspoň uznávat někoho nad sebou: panovníka, soudy, Chartu Spojených národů. Bez úcty k rodičům nemohou pokojně žít spolu ani dva bratři, bez úcty k zákonům různorodé skupiny ve státě, bez plnění Char ty Spojených národů není možná koexistence států s tolika různými ideo logiemi na světě. Ano. Samaritán je v Bibli nazýván bližním Žida, ale jen proto, že šlo o milosrdného Samaritána, o Samaritána, který splnil primitivní zákony vzájemné pomoci zraněnému a oloupenému. Komunisté a Moskva však tuto pomoc neposkytují. Naopak Moskva sa ma zraňuje a olupuje. Moskva a mezi národní komunismus pošlapaly nejen právo uvnitř států, kterých se zmocnily, nýbrž i mezinárodní právo, ba nesčíslněkrát i samu Chartu Spojených náro dů. Nesplnění nedávných resolucí Spojených národů o Maďarsku je toho nej lepším a nej tragičtějším důkazem. — Zničením práv člověka doma a soustavným porušováním svých mezinárod nich závazků komunismus dokázal, že nad sebou nikoho a nic neuznává, ani Boba, ani krále, ani soudce, ani obecně platné zákony přirozeného práva, jeho vlastní filosotie nesčíslněkráte dokazovala, že jejím nejvyšším zákonem je třídní sobectví, oportumsmus a bezohledná touha po moci. Moc a chtivost po ní však nejsou a nemohou být jmenovatelem pokojného soužití ani mezi lidmi ani mezi národy. Ti, kteří komunismus nyní znají skrz naskrz, ti, kdo mají příbuzné a známé mezi žalářovanými v komunistických věznicích a koncentračních táborech, exulanti, kterým komunisté odepřeli mo žnost svobodného slušného života ve vlasti s nezlomeným charakterem, jsou pro pokojné soužití národů a států, jsou pro koexistenci systémů i sebe různějších. Avšak nikoli dříve, dokud ko munisté nepodají důkazy, že se podro bují něčemu vyššímu, něčemu třetímu, co není ani my ani oni, něčemu vyššímu, než jsme my obě strany. — Že uznávají nad sebou nějaké mravní zásady, nějaké právo, podle něhož naše chování i jejich by bylo možno soudit. Tvrdíme, že není možné pokojné soužití, dokud bude v naší vlasti všecko bílé zváno černým, dokud síla charakteru se bude nazývat velezradou, dokud i na mezinárodním poli komunistické vlády se neskloní před veřejným míněním světa, vyjádřeným třeba resolucemi Spojených národů, lak jako se před nimi sklonila i hrdá Velká Britanie a Francie. Ano, o to jde! Ne o důkaz, že myslí stejně jako my, ne o přizpůsobení svých názorů našim. Jde však o důkaz, že uznávají nad se bou něco, co je vyšší než oni, co je vyšší než nemožná a krvavě anachronická pseudofilosofie komunistického marxismu, znovu a znovu měněného podle materiálních a sobeckých potřeb a potřebiček komunistické vládnoucí třídy, o níž nám Džilas tak přesvědčivě pověděl, jak je tenoučká a jak vyděšeně stojí na svých ukradených “právech”. Bez splnění tohoto předpokladu jakéhokoli pokojného spolužití, je ko munistické vábení jen usilováním kočky dostat se do klece ke kanárkovi nebo vlka do ovčince. Nezapomínejme, že nekomunistické strany i doma chtěly pokojné soužití se všemi, včetně komunistů, že i my do ma jsme byli proti občanské válce. — Avšak komunisté nám přece již v ČSR ukázali, jak si oni ono pokojné spolužití představují. A to, co udělali s námi doma v Československu, to by nyní rádi uskutečnili ve světovém měřítku. ‘Jen ne občanská válka,“ říkali doma, “jen ne válka světová,” říkají lidem ve světě. Doma to nazývali nutnosti udržet národní frontu, venku to nazývají zachraňováním světového míru. — Volajíce po nutnosti odzbrojení nenabízejí jako doma nic, čím by jejich činy bylo možno kontrolovati, co by uznávali nad sebou. Celý svět se má dnes stát takovou lidovou frontou, v níž nikdo by nesměl proti komunistům ani muknout, a kde by jen oni rozhodovali. To a nic jiného je smyslem ny nější komunistické propagandy: nikoli pokojné soužití, ale pokojné odstaveni všech sil, které stojí v cestě komunistic kému světovému panství. Podívámeli se nyní po smyslu komu nistické propagandy, pochopíme snad no, že se nesmíme dát ukolébat skutečností, že komunismus jako ideologie, jako pseudonáboženství, jako fanatismus je vyřízen. Naopak jsme nyní ve stadiu vývoje co nejnebezpečnějším: jsme v době, kdy nedostatek přesvědčení a víry v komunistické učení je nutno nahrazovat mocí a očividnými spěchy. Imperialismus všech hnutí a všech ideologií v dějinách nastoupil až po jejich úpadku a byl pak nejnebezpeč nější, poněvadž musel stůj co stůj poddaným imponovat hrubou silou. Turci se dostali do střední Evropy až v době, kdy islam byl jako náboženství v úpadku. Napoleon dobýval svá vítězství až tehdy, kdy lidová revoluce byla poraže na doma. Mezinárodní komunismus právě proto, že ve svých rukách už nemá nic z ideálů, které by mohl nabízet lidu a jimiž by jej mohl lákat a poutat, má v nich a musí mít tanky, ponorky a mezikontinentální rakety. A jeho propaganda s pokojným soužitím různorodých sociálních systémů není než jednou z jeho slavných mezikontinentálních střel, které již nyní smí metat přes své hranice do svoboného světa. Ti,kdož komunismus poznali zblízka, kdo tedy jsou odborníky na tento druh komunistických mezikontinentá.l střel, mají povinnost svobodnému světu říci včecko, co o těchto zbraních vědí. — Proto jsem také napsal tento článek. TELEGRAM DIEFENBAKEROVI Ústředí ČSNS v Kanadě zaslalo p. ministerskému předsedovi John Diefen bakerovi telegram tohoto znění: Rt. Hon. John DIEFENBAKER, Prime Minister of Canada, Ottawa. The Czechoslovak Association of Canada wishes to express its gratitude for the statement you had inserted in the official report of the NATO summit conference, dealing with the suppresion of the nations behind the iron curtain. We fully agree that "in these countries there is evidence of growing desire for intellectual and economic freedom” and that “if the free nations are steadfast, the totalitarian menace that con fronts them, will eventually recede.” The Czechoslovak Association of Canada pledges its support in the future, as always in the past, for the defence of liberty and demo cracy in Canada. Respectfully yours, Frank NEMEC, President George SKVOR, Secretary Gen. Montreal, Dec. 20th., 1957 SESTRA ČECHOVA NEMOCNA Sestra Milada Čechová z Burlingto nu, členka Ústředního výboru ČSNS v Kanadě a manželka předsedy hamil tonské odbočky ČSNS, vážně onemoc něla a nalézá se v domácím léčení. Sestra Čechová je známou krajanskou pracovnicí pro ČSNS v Kanadě a spolu se svým manželem B. Čechou podpo rují naši národní věc a mohou býti vzorem nám všem. — Redakce N. H. přeje sestře Čechové brzké uzdravení a návrat k národní práci. Těsně před uzávěrkou našeho listu došla nás zpráva, že sestra MILADA ČECHOVÁ byla převezena do Nora Frances Henderson Hospital v Hamilto ně. OTTAWA 27. prosince 1957 se narodil manže lům Čelovským z Ottawy syn, který se jmenuje Daniel František. Gratulujeme k této radostné rodinné události. HLEDÁ SE Vladimír Vodička, mladší, posledně bytem Příchovice č. 103 /po štovní úřad Přeštice/, ČSR, který v roce 1948 odešel z domova do ciziny a od toho času je nezvěstný. Kdo by o něm a jeho osudech cokoli věděl, ať to laskavě oznámí redakci našich novin. JAK JE VÁM Mě dobře, děkuji za optání, ale to sem ani tak nepatří. Vzpamatováni z balení, přebalování, pečení, ježení, pi ti, potřásání rukou a poslouchání ko led? Není jako po svátcích, pravda? Bývaly časy, kdy člověk čekal na Vá noce jako na dobu odpočinu, že? Pro sím, přiznávám, že ubohé panímámy to měly vždycky trochu uspěchanější, ale nejsouce panímámou /ach ty přechod niky/, mám přirozeně tendenci k stáno visku mužskému, pohodlnějšímu. To se na Štědrý den nic nedělalo, protože se musel člověk postit. Postit se, vyža duje naprostého soustředění, kdepak by tedy zbyla energie na nějakou prá ci ? Na Boži Hod pak se pěstoval blaho byt, protože hosté obyčejně zapadli v závějích a do chalupy se bylo těžko dostat, a na Štěpána? To každý muž ský ať více nebo méně pod pantoflem měl právo trvat na uplatnění pořekad la — Na sv. Štěpána, každý sobě za pána — a skočit si na štamprli kam se mu zachtělo. Stromek se uřezal za chalupou, pověsily se na něj ořechy ta ké za chalupou, usušily se švestky, ja bika, hrušky ze sousedovic zahrady a bylo to. Dnes? Ach Bože! Třeba ten stro mek! Dbalí tradice na čerstvou zeleni nu, rozjedete se s vypůjčenou pilkou někam k severu, po sto mílích spatříte ejhle stromek. Proderete se k němu blátem a deštěm, v potu tváře uříznete, dovlečete k autu a už tam stojí OPP konstábl. Stojí vás to dvacet dolarů za PŘÁTELE7 plundrování přírody, stromek a ještě pokutu za illegální parkování. Nehledí ce na nervy, gasolin a potupu v man želčiných slovech, když přivítá zprávu o vaší tragedii s {»známkou: “Tebe tak někam poslat!” Rozhodnete se při dat se k davu měšťanů vandrujících po městě od rohu k rohu zkoumajíce stromky na prodej. Jeden den prší, druhý večer je tma a nevidíte na to, třetí den jsou k výběru jen takové pa hýly, tak si myslíte, že počkáte na čerstvou zásilku na čtvrtý den, jedete domů a zjistíte, že čtvrtý den jsou vá noce a že tedy žádná čerstvá zásilka nebude.. Nebezpečně naladěn hrnete se zpět do města, je Štědrý den, všude lidí fůra, poperete se o {»slední stromek s jiným, na poslední chvíli shánějícím manželem, vyhrajete, jen když jej pře platíte trojnásobkem původní ceny /a to se to manželka nesmí dozvědět, pane, to by bylo přivítání!/. Stejně, když tu mokrou, ublácenou krásu slo žíte v pokoji, zeptá se vás, kam s tím pometlem! Máte—li dobré nervy, ne řeknete ani slovo a vytratíte se do sousedního pokoje, máte—li ho. A máte li ho, tak tam určitě vaše dcera pře baluje a dobaluje dárky, pravděpodob ně právě vaši kravatu a vyšoupne vás bez respektu do kuchyně, máte—li ji. A jelikož ji obyčejně máte, tak se tam zcela jistě vaří a peče, vrazíte do beztak nasupěné manželky . . . Nebo ty lístky! Pošlete jich padesát, dostanete dvacet a zjistíte, že devate náct od lidí, kteří v té padesátce ne byli obsaženi. — Ženete se na poštu, stojíte dvě hodiny v řadě na známky, mladíček za pultem se tváří důležitě, lakonicky prohlásí, že za stávající situa ce vaše lístky dojdou po novém roce, je dině snad pošlete—li je express—re comando . . . Polovinu jich tedy pošlete express-recomando, protože vánoční pozdrav je takovou formou před platného na přátelství /nebo nepřátel ství/ té či oné osoby a musí být doru čen — polovinu jich zkoušíte doručit sám, propálíte moře benzinu, ztratíte celý večer, a ačkoliv se snažíte všoup nout vaše usmolené a proklínané obá léčky s Merry Christmas do kastlíku nepozorovaně, stejně vás všichni vidí a šepot běží městem, “podívejte se, lako mec, jak šetří na známkách,” a nebo, “to to u nich musí být strašně šp>atné, když si vydělává děláním part—time listonoše! ” Jelikož vy a vaše rodina jste duše dobré, a na Vánoce obzvláště dobré, mělého přítele naplntaohéng cmfýym pozvete nějakého toho starého osa mělého přítele na štědrovečerní večeři. Chudák, nikoho nemá, koupíte mu ně jakou tu maličkost, ať se má jednou za rok dobře. Chudák stará se tedy při řítí na večeři, v náladě částečně po vznešené, /protože, což vy asi nevíte, ono na vánoce je dobrých duší nadby tek a osamělých mládenců rok od roku ubývá, tedy poptávka veliká. A váš mi lý domeček je jeho třetí štace, sice hlavní protože jde o večeři, ale ne po slední/. Usadí se u stolu, spolyká, kde co je, chválí do nebe kuchařské umění vaší paní, což ji nesmírně těší, vám to ovšem vynese pouze pichlavou poznám ku, že vy ji nikdy neoceníte! Jestliže nevymizela z paměti, pravděpodobně příhoda se stromkem jí ještě docela bude následovat menší proslov, začína jící tak nějak: “Ej, však počkej, až mne nebude ... ”, nebo “být tadyhle na místě chudáka starého nďádence o puštěného, pak by jsi poznal co ve mne máš!” Jste—li moudrý, mlčíte a myslí te si svoje. Č cis to se ale stane, že v důsledku těch stromků, lístků a jiného předvánočního nadělení mlčet nedoká žete, i když jste moudrý. Vznikne z toho nálada stísněná, které se chudák stará, host, taktně vyhne, tím že si zabalí zbytek vánočky a kravatu v balíčku, popřeje pokoj a mír a zmizí o dům dále. Jo, a ty dáry. Za starých časů se to odbylo zlatým prasátkem. Když byl někdo obzvláště hodným, dostal kus marcipánu, nebo vycpanou panenku z hadrů. To ovšem byly pouze děti. /Asi nikdo neočekával, že by dosp>ělý mohl být hodným/. Dnes jsou časy jiné. — Copak o to, dělat rodince radost, ale čeká—li maminka kožich a dostane kuchařskou knihu, nebo dcera plesové šaty a dostane předplatné na Canadian Home Journal, pak ovšem ta radost je nějaká přiškrcená. Ačkoliv po prav dě řečeno, dnes je tahleta dárková akce natolik zorganisována, že každý člen rodiny si dá jo ale dobře záležet v dávání najevo co chce k vánocům, včetně s důrazňováním, jaké by to bylo neštěstí, kdyby se náhodou Ježí šek nedovtípil. Obyčejně následuje všemožná snaha vyhovět — proto se také běžné účty před Vánocemi, i po nich, zásadně neplatí. Pak se jásá, zpívá, narodil se Kristus pán, jde se na půlnoční, a zjistí se na jednou, že je ve městě tolik zbožnosti, že kostel prostě nestačí. Na štěstí tenhle úkaz se vyskytuje pouze jednou za rok, i když nutno říci díky Bohu za něj, lepší jednou než nikdy. No a pak je Hod Boží, dveře se netrhnou samý mi návštěvami, kdepak klid a pokoj. Ani útěcha, že přijde Štěpána, kdy každý sám sobě za pána jest, nepomá há. Hlavně proto, že prostě zde Ště pána nemají, na štamprli se nikam jiti nedá a chudáci chlapíci tím pozbývají jedinečné možnosti alespoň jednou za rok si legálně vyhodit z kopýtka. — Útěchou je sice Sylvestr, který se o byčejně přihrne než se stačí uklidit Vánoční nepořádek. Tenhleten Syl— vestr stojí sice více jako jiné dny vese lení, protože je to prostě všesvětový zvyk chopit se láhve a pít co hrdlo ráčí, bez ohledu na žaludek a podobné důležité orgány /jako třeba rozum/. Má to svoji výhodu v tom, že svátek Nového roku, který od nepaměti ná sleduje v zápětí, je nejtiššejším dnem v roce, protože všichni vyspávají. — Ovšem, objektivně, má to i nevýhody, jednou z nich je skutečnost, že veške rá dobrá předsevzetí, která člověk oby čejně o půlnoci dělá, se spolu s jinými výstřednostmi této památné noci potom těžko upamatovávají. /Proto asi je svět jakým je./ Tak máme na rok pokoj, ne? Ať již to bylo jaké bylo, svým způsobem to vždycky stojí za to. Jsem si jist, že i tentokráte. A jak známe lidskou inte ligenci, příštím rokem to bude ještě více k zbláznění. Abychom se pomalu začínali teüt.