Naše Hlasy, 1962 (VIII/1-51)

1962-10-20 / No. 41

F i D ! O MLt L 'J K j F L t ENGLISCHER GARTEN !*­ M U E N C H E N 22»W.GERMANY, 2 3 -S9- P • outECTED BY EDITORIAL BOARD Published weekly by “Our Voices’* Publishing tio., 1256 Queen St. w., Toronto. - LE. 6-2135 Printed by Litera Printing Co., Toronto Subscription: Canada $ 4.00, all other Countries: % 5.00NAŠE HLASY INDEPENDENT CZECHOSLOVAK WEEKLY—NEZÁVISLÝ ČESKOSLOVENSKÝ TÝDENÍK Saturday, October 20. 1962. Authorized as second class mail by the Post Office Department, Ottawa, and for payment of postage in cash. No. 41 (288) Vol. VIII. V PRAZE: POHŘEB PÁTÉ TŘÍDY Nedostatek potravin a zboží denní potřeby dosáhl v Českosloven­sku takového stupně, že o něm musí mluvit i komunistický rozhlas a komunistický tisk. Co o něm říkají, stojí za poslech. Pražský rozhlas, který citujeme na jiném místě, přiznává, že se na stranických (rozuměj: komunistických) schůzích mluví jen a jen o “nedostatcích v zásobování”, t. j. řečeno prostou řečí, trhy zejí prázdnotou. Jako Cervantův hrdina se však rozhlas dovede o­­kamžitě bránit a prohlašuje; “U nás nikdo nehladovi. Každý se může nasytit neomaštěnými brambory a je po hladu.” Jsme přesvědčeni, že posluchači Prahy museli mít po tomto pro­hlášení dojem, že se přeslechli. Po čtrnácti letečh neomezené komu­nistické zvůle pražská vláda nabízí pracujícím jako odměnu za pl­ný osmačtyřicetihodínový pracovní týden — neomaštěné brambory a říká: “To vám musí stačit.” Kapitalism má zajisté značné nedostatky a jedním z jeho největ­ších zel je nezaměstnanost, ale neomaštěné brambory nescházejí na Západě ani tomu nejdéle nezaměstnanému dělníkovi: naopak, jsou bohužel tací spekulanti, kteří si pravidelně chodí odpočinout a žijí o podpoře v nezaměstnání, zajisté ne proto, aby jedli 'neomaštěné brambory. V Československu se však plně zaměstnaný člověk mů­že vyhnout hladovění jen tehdy, ikdyž sáhne po neomaštěných bramborách. Vic nemůže lidem komunismus nabídnout. Není to ú­­žasné? Nedostatek zboží trápí i hlavní orgán komunistické strany, Rudé Pravo. To, co však objevilo Rudé Právo jako odpověď, staví komu­nistický rozhlas ne do stínu,ale do tmy. To, co zjistilo Rudé Právo, je prostě nepředstavitelné. Orgán komunistické, nezapomeňte: ko­munistické, strany píše: “Nebylo by lépe čiperné výrobce podpořit? Spotřébitel by našel na trhu vice nápaditějších výrobků.” Nevíme, zdali je to tupost nebo rafinovanost, ale buď tupost ne­bo rafinovanost vedou Rudé Právo k tomu, že dělá, že nevi, že vý­robce v Československu není už od roku 1948 drobný podnikatel ne­bo řemeslník nebo sedlák, nýbrž KOMUNISTICKÝ STÁT. Pod­pořit komunistický stát tak, aby spotřebitel našel na trhu více ná­paditějších (jaká nádherná čeština!) výrobků, by mělo asi takový smysl jako přednášet soustruhům,áby šily šaty á la pařížský Dior nebo poslat kozu na universitu, aby se učila algébře. To však nemá Rudé Právo na mysli. Rudé Právo chce — tak jako by o nic nešlo— vyvolat u svého čtenáře dojem, že výrobci v Československu jsou dosud statisíce řemeslníků, sedláků a malých podnikatelů, kteří ne­­zásobují obyvatelstvo dostatečně jen proto, že se jim výroba (pá­nové z Rudého Práva, kdo o tom rozhoduje?) nevyplácí. Lze si těžko představit, co je podlejší: zdali to, že si Rudé Právo dělá blázny ze svých čtenářů (mezi nimiž jsou také členové komu­nistické Strany) a líčí jim komunistický stát tak, jako by byla [vý­roba dosud v soukromých rukou, nebo to, že mezi řádky viní za ne­dostatek výrobků neexistující řemeslníky a podnikatele, o nichž bu­dí dojem, že sabotují pro nedostatek zisku. To jsme však teprve na počátku nesmyslu, kterým nás Rudé Prá­vo počastovalo. Uvěřme na chvíli, že Rudé právo věří tomu, co napsalo a že se dokonce domnívá, že objevilo Kolumbovo vejce: dovolte (neexistu­jícím) soukromým podnikatelům vydělávat a oni nás zahmou“ná­­paditými výrobky”. To, co Rudé právo Objevilo není Kolumbovo vejce, ale atomová bomba o padesáti megatonech, která kdyby jí chtěla pražská vláda použít, rozmete komunistický režim tak, že po něm nic nezbude. Ano: Obnovte soukromé ipodnikání, Obnovte soukromou iniciativu a bude po nedostatku potravin. Jenomže to, co pak v Československu bude, nebude komunismus, ale západní hospodářská soustava. To, o čem Rudé Právo blouzní v roce 1962, bylo na dosah ruky v roce 1945. Košický program sliboval socialisticko-soukromo­­podnikatelské hospodářství. Znárodnit se měly podniky ne s méně než padesáti zaměstnanci. Jen podniky o padesáti zaměst­nancích a více měly Ibýt zestátněny, což byl tak jako tak nesmysl, protože počet zaměstnaců není zdaleka jediným měřítkem veliko­sti podniku. Ani tuto dohodu však komunisté nedodrželi a znárod­nili (jak falešný výraz! průmysl nepřešel do rukou národa, ale do rukou hrstky komunistických byrokratů) všechno. Zároveň zničili do základu podstatu svého vlastního učení. Marx nebyl slepým odpůrcem kapitalismu, ale měl naopak uzná­ní pro historický význam a poslání kapitalismu. Marx ukazoval na fakt, že historickým posláním kapitalismu bylo rozvinutí výrobních sil společnosti tz trpasličích rozměrů, v nichž vegetovaly za feuda­lismu, do gigantických rozměrů dneška. Propagoval zespolečenště­­ní výrobních prostředků jen proto, že věřil, že v rukou společnosti stroje a továrny budou chrlit výrofokv ještě neporovnatelněji a že pak bude možno zavést zásadu: Každý podle svých sil, každému podle jeho potřeb! Co udělali komunisté s Marxovým programem? Uvrhli výrobní síly společnosti do stavu, v jakém byly na počátku kapitalismu. Místo, aby 'komunistické továrny produkovaly tisíckrát víc než to­várny kapitalistické, komunistické továrny stojí nebo vyrábějí zmetky a komunisté žebrají u řemeslníků a malých podnikatelů, aby jim pomohli zásobovat obyvatelstvo, přiznávajíce, že sami u­­trpěli bankrot. Mezitím je Marxův program — ztisíceronásobení vý­roby — uskutečňován Fordy, společnostmi General Motors, Du­pont a jak se všichni ti kapitalističtí obři jmenuji. Apel Rudého Práva na kapitalistické výrobce, aby za trochu zis­ku zachránili komunism, není ani pohřební řečí první třídy. Je to jen politování hodné blábolení lidí, kteří nevědí kudy kam. František Třešňák PŘED VYTVOŘENÍM VELKÉHO TORONTA ŽÁDOST TORONTSKÉ MĚSTSKÉ RADY PROVINČNÍMU ÚŘADU Vyhoví-li ontarijský komunální úřad žádosti torontské městské ra dy, promění se Toronto s přileh­lými obcemi v jedno jediné obrov­ské město o dvou milionech oby­vatelích někdy kolem 1. ledna 1964. Návrh na sloučení byl podán městské radě 9. října a hlasovalo pro něj 17 starších z 19, pouze dva byli proti. Na území příštího Velkého To­ronta existuje třináct obcí, které spolupracují od roku 1953 v podo­bě Metropolitního Toronta. V rámci Met. Toronta jsou některé městské služby oganisovány spo­lečně, na příklad policie, zásobo­vání vodou, zjišťování daňového základu a kanalisace, jiné služby však zůstávají ve výhradní působ­nosti každé z třinácti zúčastně­ných obcí, na přiklad zdravotní služba a školství. O dálnice, sady a plánování se starají jak Metro tak obce. Každému zdravě myslícímu člo­věku je jasno, že se při dnešní roz tříštěnosti dbecních služeb plýtvá penězi poplatníků a zdaleka se ne­dosahuje nej úspěšnějších efektů, jak si všichni přejí. O žádosti rozhodne provinční Komunální úřad, o němž jsou o­­bavy, že jí není příznivě naklo­něn, lze však rníti naději, že pro­vinční vláda nebude ignorovat přání dvou milionů lidí, kteří žijí na území příštího Velkého Toron­ta, že nébude ignorovat přání jed­né třetiny těch, kteří jí svěřili správu Ontaria. VÝKOP NEJVĚTŠÍ UMĚLÉ ŘEKY SVĚTA ZAHÁJEN WINNIPEG SE ZBAVÍ HROZEB ZÁPLAVY V září byly zahájeny práce na největší umělé řece světa, v údolí “Rudé Řeky” — Red River Val­ley. Rozsah prací předčí práce spojené kdysi s výkopem Panam­ského průplavu a rozhodně předčí práce spojené s úpravou Svato- Vavřinské Námořní cesty (St. Lawrence Seaway). Bude stát také pěkné peníze: 63 milionů do­larů, poskytne však bezpečí před záplavami, které soustavně ohro­žují Winnipeg. Rudá řeka se pramení ve Spo­jených státech, teče na sever, pro­téká městem Winnipeg a vlévá se do Winnipezského jezera. Na jaře její vody stoupají a zaplavu­jí manitobskou provincii v době, kdy je ještě pod zimním spánkem: čtyřicet mil mezi Winnipegem a jezerem se mění v další jezero pl­né ledových ker. Umělá řeka odvede vody Rudé řeky v místě jižně od Winnipegu, povede je na sever východně od města a vrátí je Rudé řece nedale­ko od města Selkirku. Bude dva­náct metrů hluboká, čtyřicet met­rů široká u základu a osmdesát metrů na hladině. Projekt byl po prvé navržen v roce 1950, kdy za­žil Winnipeg jednu z největších katastrofálních záplav a ušel jen o vlásek úplnému smetení s po­vrchu. PROMIŇME ONTARIO A KANADU V PRŮMYSLOVOU VELMOC AKCE ONTARIJSKÉ VLÁDY NA POMOC PRŮMYSLU Ontarijská vláda zahájila “Kři­žácké obchodní tažení”, jehož cí­lem je opatřit práci pro šedesát tisíc lidí ročně a jednotlivými bo­dy tohoto programu jsou: vysílání obchodních misí do ci­zích zemí; výroba zboží, dosud dováženého z ciziny; zvýšení spo­třeby kanadských výrobků. Vládní program bude široce po­­pularisovaný v tisku, rozhlase a na televisi. Dvě ontarijské mise byly již poslány do Evrop}- a je­jich zprávy jsou velmi nadějné, prohlásil ministr Hospodářství a hospodářského rozvoje, Robert Macaulay. Zástupci četných On­tari jskýdh továren dostali již ob­jednávky, některé z nich v pod­statném rozsahu. Podobné výpra­vy se připravují na říjen do Ja­ponska. Křižácké tažení na podporu ka­nadské výroby uspořádá v listo­padu dvoudenní výstavu výrobků dovážených z ciziny a pozve k ní zástupce průmyslu, aby uvažova­li, co mohou vyrábět sami doma, v Kanadě. Ontarijský obyvatel koupí roč­ně za 235 dolarů cizího zboží, se­dmkrát víc než občan Spojených států a pětkrát víc než Britové. Kdyby tato suma byla snížena na obyvatele o sto dolarů, zůstalo by v Ontariu na nákup domácího zboží přes 600 milionů dolarů, což by dalo zaměstnání 60,000 lidem. Budou-li kanadští průmyslníci vyrábět sami kvalitní zboží, které dovážíme, přesun k domácímu tr­hu bude snadný, je to jen a jen věc výroby. DOVEDEME POČÍTAT? PŘEDSUDKY A HYSTERIE ODMÍTAJÍ DAR NEBES: FLUORIDACÍ Město Parry Sound se připojilo k obcím, které fluoridují pitnou vodu, aby zachránilo svým dětem zdravé zuby. Včetně Parry Sound čtyřiadvacet obcí Ontaria použí­vá fluoridace, jejíhož dobrodiní se ta'k dostává půl milionu ontarij­­ských obyvatel; veliká provincie a celé Kanady většina stojí však dosud stranou. Zavedení fluoridace vody v Me­tropolitním Torontu by stálo roč­ně 165 tsíc dolarů, to jest 10, slo­vy deset centů na osobu; v těchto deseti centech je zahrnuto všech­no : amortisace zařízení, cena flu­­oridních látek, dozor nad provo­zem atd. Zdravé zuby dětí by ne­stály tedy nikoho víc než tolik, kolik platíme denně za noviny, ale těchto deset centů bychom za­platili jen jednou ročně. Naproti tomu za ošetřování zubů platí to­rontské obyvatelstvo ročně sedm­náct milionů dolarů, při čemž jen každý třetí obyvatel Toronta si dovoluje návštěvu u zubního lé­kaře. Americká spisovatelka paní Cla" re Boothe Luce považuje fluori­­daci za čtvrtý dar nebes, zachra­ňující zdraví: těmito dary jsou: 1. očkování proti nakažlivým ne­mocem, 2. chlorování vody pro­ti nákazám z vody, 3. pasteuri­­sace mléka, zabraňující šíření tu­­berkulosy, 4. fuoridace, zachra­ňující zubní sklovinu. Fluoridace nebyla dosud obec­ně zavedena jen pro předsudky a hysterii; chováme se tak jako Jehovovi svědci, kteří zakazují svým stoupencům transfusi krve i za cenu smrti pro pošetilý, ničím neodůvodněný předsudek. 28 ŘÍJEN Y SOKOLOVNĚ NA DUPONT ST. Y TORONTĚ Y NEDĚLI 28 ŘÍJNA 1962 ŠPAČCI Vezměte na to jed, že se najde někdo a zavrčí nevrle — Um — nač křičet — špačka každý zná. Vypadá tak asi jako kas, ale tak černý docela neni, má kropenaté volátkom To přece nejsou důvody psát. Jsou to nějaké zásluhy? A přece je zde háček. Které špačky mysli? Jsou to ti naši špačci, úspěšní krajané, žijící v Torontě? Nebo ti dřevění, které kluci v létě napaluji palestrami, když pasou krávy? Anebo ti které nevyspalci klepou v tramva­jích a všude tam kam zasednou una­veni? Mohou to býti snad také lidé, kteří proti všemu špačkuji? Ne! Zde se opravdu jedná o špačky s křidly' Vzpomínám si, když jsem byl u nás doma — to byl docela jiný kraj. Lesy čisté, plno zahrad a aleji ovoc­ného stromoví až zrak přecházel, jaká to byla krása. 3 a těch radách topolů, lip, kaštanů, ba i hrušek, visely budky pro špačky TO' co se ráno nebo kvečeru ozývalo z těch stromů, stálo opravdu za pos­lech. Co to. bylo zpěvu, štěbotáni, je­den se snažil vyzpívat árii lepši než druhý. Najednou frr a celé hejno padlo do zahrady, za chvíli zase frr a každý párek ke své budce_ V Kanadě? Běžte hledat špačky ně­kam do lesa, v zahradách je nenaj­dete . Když se jim neuchystáji budky, musi chudasové do lesů. Přijdou deš­tě, nepohody, kam máji zalézt — musí do děr. Rozhodl jsem se na příští jaro zavěsit několik budek v naši zahrad*. Cosi mě táhne k těmto zpěvavým ptákům zvláště v této podzimní do­­bě. Vzpomínám, jak to bylo ve staré vlasti, když přišla jeseň, obloha se klenula čistá, jen slunce na ni se ohvHo. Na lukách, časně zrána přimrzlých, ležela splihlá hnědožlutá travička. Na ryb­­nicich podél silnice, se sklánělo a šus­tilo rákosí pod nárazy větru — a na­jednou kmit černého mraku po obloze až se slunce zastínilo a vzduch se zachvěl — to špačci táhnou. Jan Kalia CHILSKÝ STUDENT Y PEKINU Po zkušenostech, kterých naby* li studenti, stipenďisté, turisté a různé delegace v Moskvě, v Praze a jiných komunistických městech, stojí za povšimnutí připad chih ského studenta Manuela Migone, který šel studovat do Činy. Učil se divadlu na universitě v Šantia* gu a zajímal se také o proslulé umění čínské, zejména mimiku. Nedalo mu mnoho práce, aby do* sáhl tříletého stipendia na univer šitě v Pekinu. Odejel v červenci 1960 s představami, kterých na* čerpal z komunistické revue Ilu* sírovaná Čína, kterou je latinská Amerika zaplavena. Pekin ho vy­léčil. Učiteli byli sice vynikající herci, ale učební knihy obsahová* ly jen propagandu proti Spoje* ným státům a demokratickému Západu vůbec. V universitní kni* hovně našel jen publikace z komu* nistických zemí. Po patnácti mě* sicích se rozhodl přerušit studium a vrátit se. Trvalo mu půl roku, než dostal povolení k návratu a na rozloučenou mu řekli, že ať vy­práví co chce, nikdo mu stejně ne* bude věřit, protože čínská propa* ganda je silnější. Migone však přesto vypravuje a říká známou pravdu: návštěvníkům Číny se u* kazují jen “Potěmkinovy vesni* ce.” Václav Láska CO NEPOTŘEBUJEME Canadian Scene (Kanadské pro­středí) rozeslala ethnickému tis­ku oslavný článek na multimilio­náře pana Cyruse S. Eatona, kte­rý se proslavil svými kolaborant­­skými projevy ve prospěch Sovět­ského svazu. Kdyby měl Sovět­ský svaz rozhodovat o Kanadě a Spojených státech, kde pan Ea­ton přišel ke svým milionům, pr­vní důsledek by byl, že by je ztra til. Tisk emigrantů ze střední a východní Evropy nemá, proč by pana Eatona oslavoval. Canadian Scene může zajisté najít vhodněj­­ší materiál pro ethnický tisk. CASTRO: ŘECI ŘEČI Vládce Kuby, Fidel Castro, pro­nesl v těchto dnech další bojovou řeč proti Spojeným státům. Zá­roveň však pokračuje v jednání o výměně (prodeji) jedenácti set zajatců z loňské nezdařené inva­­se za 62 milionů dolarů. Z toho je 15 milionů již uloženo v Kana­dě, zbytek se předpokládá uhra­dit léky a potravinami.

Next