Naše Hlasy, 1969 (XV/1-52)

1969-01-04 / No. 1

STRANA 2 NASE POVÍDKA Jednoho krásného dne - to pří­davné jméno by bylo snad lépe vy­nechat _ přišla žena z práce domů, položila na stůl papírový kornout a řekla: “Hle, co jsem přinesla” Uká­zalo se, že to bylo malé špinavé ko­tě neurčité barvy, polekané, zavši­vené a scípající. “Našla jsem je na novostavbě naší university, přece jsem před vánocemi je nemohla tam nechat zemřít hladem!, řekla. Sa­mozřejmě, že nemohla, pomyslel jsem si, ale umínil jsem si také, že za dva tři dni kotě musí pryč - protiví se mi lidé, mazlící se s koč­kami, směji se kočičím fotografi­ím, vystaveným na Park Avenui v kočičích salónech krásy, kočky mají v lesích lézt po stromech a ne do­ma trhat fotely. “Až se kočka vz­pamatuje, musí pryč, “řekl jsem rozhodně, při čemž jsem ve své mužské hlouposti docela zapomněl rozumějí. S pýchou prohlašuji, že vylučuji, že objeví nově Newtonův zákon tíže. Je nesmírně bystrý a chytrý, je jen chyba, že prospí půl dne. Kam by mohl dospět, kdyby se místo chrápání učil nepravidelná anglická slovesa nebo teorii počíta­čů!? Vdím-li ho tak líného, říkám mu, co mně říkal můj profesor ma­tematiky v sextě: “Studente, vy byste mohl, ale nechcete!” A když píši tyto řádky na stroji, Fridolín sedí u mě na okenním rámu upřeně se dívá do psacího stroje. a Kdyby teď na mě promluvil, bůhví, že bych se ani moc nepodivil! Teď chápu, proč v starých pohádkách zvířata, koně, psi, kočky a kapři, tak často s lidmi mluvili, proč zví­řata mluvila lidským hlasem a proč lidi rozuměli řeči zvířat. Lidé byli blíže k přírodě, byli její částí. Dnes na lidi už příroda nemluví - mluví jen televize. A to je škoda! T. S. Eliot napsal, že jen kočky a psi bez rodokmenů jsou chytří a “NAŠE HLASY' January 4, 1969 na od Petr Den na to, že mezi ženami a kočkami od jeskynních dob existuje tajná smlouva, o níž však již poučeně re­feroval Kipling v povídce “O kočce, která chodí sama”. Od těch dob, ledy žena pozvala kočku, aby při­sedla k domácímu krbu, krb, žena a kočka se vyskytují spolu. Tak v kritických třech dnech se nestalo nic jiného, než že kotě ku­­-ez juadej; oui zuno ‘ojizo nAipod čalo. Švýcarské hodinky nebyly k nalezení, až se vymetly zpod al­mary. Tužky s psacího stolu jsou rozházeny po celém bytě, sedneš si na své oblíbné místo, něco pod tebou kvikne - místo je však za­bráno okupantem. Objevilo se to­tiž, že náš host, který po třech dnech začal smrdět jako ryba, je kooour. Otevřeš Ledničku a málem sníš ně­co pro kočku - či lépe řečeno pro Kocoura - zhrozíš se, co by se ti stalo, kdybys krmi snědl. Možná, že bys začal mňoukat. Pošťák mi při­nesl doporučený dopis do bytu, ko­courek vítězně vyrazil na chodbu a už si to sype po schodech dolů, pošťák na můj pokřik za ním a šťastně mi ho přivlékl zpět za ocas, divoce se mrskajícího. Bude muset dostat větší vánoční diškreci - mys­lím ten pošťák, ne ten kooour. Ptáte se, proč kocoura nevyho­dím. To, holenku, není tak jedno­duché. Má takový malý ksichtíček a smutné, velesmutné oči, tím smut­nější, čím větší alotrii udělá. Dívá se na mě jako malé nemanželské dítko, které nezdárná dcera při­nesla otci domů, a tu -je před vá­nocemi - i nejstatečnější srdce měkne jako vlhnoucí marcipán. Kotě dhodí za mnou z pokoje do pokoje, juká na mne z různých vý­šin a občas mi podá ručičku. Zač­ne se vám na něm líbit, že je ne­smírně zvědavé a že si stále chce hrát. A poněvadž podle Huinzingy je člověk homo ludens, začne si hrát s kocourem, který je velký exhibicionista: hraje si jen, když si hraješ s ním a když ví, že ho pozo­ruješ. Má prostě rád diváky, jako sportovec na Olympiádě. A tak pomalu začínáš poznávat, že i uličnický kocour má své vý­hody. Například rád jím ledvinky, játra, mozeček a takové věci, žena mi ale říkala, že jsem v Americe a zde se to nedostane. Avšak od jisté doby se to najednou dostane - ko­courek to má rád také nej raděj i. Nebo uděláš-li někde nějakou skvr­nu, rozhážíš-li papíry nebo knihy, přejde se to mlčením, protože není jisto, neudělal-li to kocor a nebylo by diplomatické rozšlapávat jeho přečiny. Kocourkovi jsem dal jméno Fri­dolín, zdá se mi, že je Fridolínovi podobný, ač jsem nikdy žádného Fridolína neviděl. Má ještě aspoň deset jiných jmen, neslyší ovšem ani na jedno. Voláš-li ho, zaleze pod knihovnu, chceš-li spát, leze ti přes obličej- má krátce charakter- A v pozici Rodinova Myslitele stá­le o něčem usilovně dumá. Tuhle seděl na okraji vany a upřeně se díval na jedno místo. Za půl ho­diny jsem ho tak přistihl podruhé: pozoroval s vědeckým zájmem kap­ku, která v dlouhých intervalech -ojsj -npoAopoA mpnoqo:^ z ejeped milí, že jen bastardi si s člověkem Fridolín není kočkou siamskou, burmskou ani perskou, že jeho ma­minka je coura, potloukající se po ulicích, a že otec je neznámý. Krát­ce z Fridolína jednou ještě něoo velkého může být! A jak se vám podobá lidem a jak mnoho se od něho možno naučit! Vidíš, jak je směšný, když se na sebe se zalíbením dívá do zrcadla, jak je hloupý, když se třeba pět minut několikrát za den točí kolem svého ocasu. Kolik politiků, literá­tů, spolkařů dělá před našima oči­ma totéž! A jak důležitě všichni vypadají, přesně jako náš Fridolí­­niek. Fridolín je zvíře vánoční - je zby­tečný jako tolik vánočních cetků a zvyků- Není však celá kultura zby­tečná - s hlediska člověka, jehož duši zničila technologie? Fridolín jako naši dávní a nedávní předko­vé miluje vánoční pompu, vánoční zvyky a kašle na moderní dobu. Vždyť jeho předkové nejsou mladší našich, v Metropolitním museu jsou mumie koček, ležících u nohou mumií princezen. Každá kočka má něco posvátného, proto i Fridolín miluje stužky, zlaté ozdoby, papí­rové koruny, a vleze jako do sar­kofágu do každé krabice, která se balí s vánočním dárkem. A barev­né balící papíry tahá za sebou jako král vlečku svého korunovačního hávu. A tak, klyž se Fridolín nevy­hodil dřív, před vánocemi už ho vyhodit nebylo lze. Ne už jen dva, ale tři, byli jsme letos u stromečku. A Fridolín pod ním vítězně ležel jako lev státních erbů. A díval se k třpytným hvězdám stromku jako moderní astronauti přemýšlel, a jak se na ně dostat a jak je strh­nout s nebes dolů. A slušně mu děkujeme, když nám na stromečku opomenutím nebo v vrozeném vel­­komyslnosti něoo nechal. Fridolíni krátce mohl by být hr­dinou, nebo literárním hrdinou, ja­ko třeba fenka Dášenka - kdyby chudák jednou našel svého Karla Čapka. Jen pomalu je možno si učinit obraz o životě v Československu po sovětské invazi. Lidé myslí větši­nou politicky. Chtějí vědět, zda ješ­tě je v čele komunistické strany Československa Alexandr Dubček, a Smrkovský, kteří jsou považováni za představitele polednového libe­ralizujícího období, začínají mít po­chybnosti o tom, kde dnes stojí min­­předseda Černík a Gustav Husák a nečiní si ilusí o tom, že Štrougal patří ke starému typu stalinčíků. Vliv Dubčekův i Smrkovského se rovná dnes skoro nule, ale není ješ­tě jasné, kdo a kde a jak dalece hlí­dá koho. Zatím, zdá se, nebyla ješ­tě zavedena censura dopisů, při­cházejících a odcházejících, avšak lidé v Československu se začínají bát psát a patrně nevítají dopisy ze zahraničí; množí se případy, kdy domácí lidé zase svěřují své dopi­sy lidem, kteří z těch či oněch dů­vodů ještě mohou za hranice a há­­žou tam dopisy na poštu, ke které doma není důvěra. A i tyto dopi­sy začínají být “opatrné” a bezob­sažné, řekněme šedivé. Jsou to pří­znaky nadcházejícího strachu. O za­týkání zatím zprávy nejsou. Ale strach už se objevuje. Ku podivu však československé noviny pořád ještě píší tak, že je si možno uči­nit jakýsi obraz o tom, jak si lidé v okupované zemi žijí. Co nejvíce bije do očí nákupní horečka. Lidé skupují, co se kde dá. I Tuzex byl vyprodán. Od začátku roku se maloobchodní obrat zvýšil proti loňskému obratu 5,2 mld. Kč na 11.5 mld. Lidé'vydávají více než je jejich příjem- Vznikají potíže s krytím poptávky. V obchodním do­mě Bílá labuť je denně nával asi 60.000 kupujících. Čsl. občan se zjevně bojí znehodnocení koruny a kupuje zboží, pokud má peníze něk­de pohotově a pokud nejsou ceny zboží zvýšený. A jeho obavy jsou oprávněny: Cena rublu byla z do­savadních 10 Kč zvýšena ma 18 Kč. Třeba si uvědomit, že sovětský svaz je největším obchodním partnerem Československa a že obrat tu má stoupnout na 80 procent veškerého zahraničního našeho obchodu, asi na dvě miliardy rublů tj. asi na 36 miliard Kč. Samozřejmě v obchodní smlouvě se Sověty se říká, že na obou stranách zboží musí být svě­tové úrovně a vysoké úrovně. Kdo ale bude dokazovat Sovětům, že je­jich dodávky mají vady, zatím co Sověty jako dosud, budou naše do­dávky označovat za vadné a uvalo­vat proto na Československo vy­soké penále. Až dosud, jak obecně známo, sovětská železná ruda je ne­čistá a sovětská ropa -pozemní olej­­rovněž. Což ale nejhorší jest, v ob­chodu se Sověty velikou položku dělají dodávky obilí 1,300.000 tun obilí v roce 1968, za které musíme zaplatit vysokou cenu a tyto mili­ardy Kč projíme, aniž bychom měli možnost si opatřit tvrdou valutu na západě a koupit obilí z Kanady vý­hodněji. Už dnes se odhodlala vlá­da zvýšit stejně nedstatečně nízké důchody, aby vyrovnala aspoň čás­tečně kvapící inflaci. Děsivá inflace přišla v zápětí so­větské invase- Zvýšení kursu rub­lu z 10 Kč na 18 Kč je hlavním pramenem této inflace. V Českoslo­vensku už dnes to vypadá jako u snědeného krámu. Okupace má mnoho stránek. Okupace není proto snesitelnější, že okupační vojska -neznámo kolik di­­visí, tanků a kanónů-, zalezlo na západních hranicích někam do lesů, když na př. každý pražák ví, že sovětské tanky jsou na dostřel Pra­hy a za několik hodin že Praha může být kdykoli znovu okupová­na. Pražák nepotřebuje vidět po Praze se projíšdět sovětské obrněné vozy s uniformovanými vojáky když ví, že od 20 srpna se po Praze po­tulují nečeské tváře sovětských agentů v civilu. Československý ob­čan se nedoví, kolik musí ze své kapsy platit na navítané hosty, ale tuší, že zvýšený kurs rublu pomá­há Sovětům platit okupační nákla­dy za československé koruny. Čes­koslovenský občan však ví, že čes­koslovenské posádky se musely pře­stěhovat z jednoho konce republiky na druhý konec republiky”, aby udělaly místo nežádoucím okupan­tům. To znamená, že českosloven­ští vojáci především ze západních hranic republiky, z měst a kasáren, se odstěhovaly někam na druhý ko­nec republiky, kde pro ně není ubi­kací, patrně do stanů. Tož, voják už si nějak i pod stany pomůže. Co ale s jejich pří­slušníky rodin, ženami a dětmi. V Republice byla bez toho velká by­tová krise, nyní k ní přistoupil by­tový zmatek. Dovídáme se z česko­slovenských novin, že vojenská správa nemůže až na další pomáhat při výstavbě nových civilních do­mů, protože do roku 1970 musí vy­stavět asi 2300 bytů pro rodiny na­rychlo do malých městeček pře­ložených vojenských příslušníků. Malá městečka někde na druhém konci republiky nebyla na takový příliv obyvatelstva připravena. Kdy by nic jiného, jalk bude postaráno o školení dětí najednou přeložených z jednoho konce republiky na dru­hý-Okupace není jen něco, o čem se píšou politické úvodníky - a to ještě o sovětské okupaci se pravda psát nesmí - okupace je stav, ve kterém musí občané, civilisté a vo­jáci, ženy a děti žít, chodit naku­povat, když je co, chodit do školy, když je škola po ruce. Za sovětské okupace okupanti říkají, že odejdou, až budou v Československu poměry normalizovány, avšak o tom, kdy budou, kdy jsou normalizovány, Ivan Klíma: OPUSTÍŠ LI MĚ Publikováno v Praze 7. 11. 1968 v 1. čísle časopisu “Listy”-. Stane se, že vás “mimořádná událost” zastihne mimo vaši vlast. Dokonce velmi daleko od ní. Jedete podzemní dráhou, nic netušíte. Pro­tože jste ma dovolené a politiky jste si užili víc než milo, nekupujete si ani noviny. Ale náhle si uvědomíte, že noviny v rukou vašich sousedů mají obzvláště velké titulky a ty titulky se týkají i vás. Okamžik ov­šem myslíte, že to je sen. Potom vás napadne, že byste měli vystou­pit a . . . , ale co máte vlastně udě­lat? Myslíte na to, zda byste se měli okamžitě vrátit, a vzápětí vás na­padne myšlenka opačná, že se snad nebudete moci vrátit nikdy. Během dne vyhledáte všechny svoje přátele, které máte v cizím městě- Jsou tak laskaví, že se vám chce plakat zoufalstvím, neboť mí­ra jejch laskavostí se vám zdá na­povídat míru zoufalství postavení vašeho i kolektivního. A pak vás jeden z vašich přátel jemně upozor­ní: Tak chlapče, aby ses rozloučil s myšlenkou na domov. Nejste s to uvažovat vůbec - ani logicky, ani střízlivě, jenom cizí město, které jste měli až do této chvíle docela rádi, na vás náhle dolehne svou skličující cizotou. Vrátíte se vyčer­páni do kutlochu v cizím bytě, je­hož majitel vám jej nabídne na ne­omezeně dlouhou dobu, jste dojati a zároveň sklíčeni tou mírou přátel­ství, přitisknete k uchu stařičký tranzistor a lapáte zprávy z domo­va, chytáte tu řeč, která najednou při vši té hrůze sdělovaných obsa­hů zní sladce, ještě volání svobo­dy, poslední volání a vy, co můžete učinit v té dálce, chce se vám pla­kat. Potom si jdete lehnout, stejně se už schyluje k ránu. Neusnete ov­šem. Nejprve myslíte na lidi, které milujete, o nichž nevíte, žijí-li ješ­tě, potom se vám počnou vynořovat z paměti útržky událostí a ještě ji­né tváře dávno pozapomenutých li­dí i krajin. Ležím a myslím na to všechno. Najednou před člověkem v několi­ka okamžicích vyvstane to, co sám cítí jako vlast. Každý máme to slo­vo složené z jiných krajin, z jiných lásek, z jiných vzpomínek. Mně v té chvíli vytanula krajina u vesnič­­•g aue.iis bú juaouojfo-Q Dvě dívky z Československa, blondýna 23-165, a hnědovláska 22- 170, si přejí dopisovat s mužem do 35 let. Pište český, slovenský a ne­bo anglicky. Zn- “Jen čestně a ■„fuun.rdn e FEIETNÓN PRO KOČKU-TÉMĚŘ VÁNOČNÍ SOVĚTSKÁ KOLONIE Vratislav Bušek AT CESTUJETE KAMKOLI. OBRAŤTE SE S DŮVĚROU NA NÁS OPATŘÍME VÁM LODNÍ LÍSTKY NEBO LETECKOU JÍZDENKU ZA NORMÁLNÍ CENU JÍZDENKU ZA NORMÁLNÍ CENU ALEX A. KELEN LIMITED POUŽIJTE NAŠICH SLUŽEB PŘI CESTOVÁNÍ DO STaRÉ VLASTI SLOUŽÍME NAŠÍ KRAJANSKÉ VEŘEJNOSTI OD ROKU 1925 BEZCELNĚ BALÍČKY DO CELÉ EVROPY 1467 MANSFIELD ST., MONTREAL 2, QUE. TELEFON 842-9548 S památných oslav 50. výročí zalažení Československé Republiky a vyhlášení 28- Října starostou města Toronta v Royal York Hotelu. Na obrázku z leva Mrs. Papánek, Mr. W. Dennison, starosta města, J. Papánek, slavnostní řečník, předseda ČSNS. M. Zlámal, Mrs. Dennison f^nnrsinsisirTrrrrsirtrinrrrinnnrsisinnrsiririnrtn^^ C BOHOSLUŽBY V RODNÉM JAZYCE SE KONAJÍ CS. BAPTISTICKÉM KOSTŘE NA 1624 QUEEN ST. W. Bohoslužby v rodném jazyce se konají každou neděli o 11. hod. dopoledne v Čs. baptistickém kostele na 1624 Queen St. West. Zpívá pěvecký sbor. Každý je srdečně zván. Kazatel Józa Novák Toronto 9, Ontario Telefon: 762-5960 Čtěte Slovo Boží. Kralická Bible v plátně 2. 50; v kůží 5.50. iopoooppQoooflg a a a b.sls. st 3_julqjuuijlsljlbjulsijlslslsuljijlsisulbjljlojíjijl£

Next