Naše Hlasy, 1970 (XVI/1-50)
1970-09-19 / No. 36
STRANA 2 Pokračování se str. 1. STALO SE ZA BÍLÉHO DNE připraveni na to, že rakouskými úřady budete posuzováni jako piráti a z toho vyplynou pro vás nemilé důsledky.” Současně se hlásila s dotazem kontrolní stanice u Mikulova a od Bratislavy se blížily 3 Migy - 21. Navigátor sdělil, co mu bylo nařízeno. Jeden z Migů v nebezpečné blízkosti přeletěl Iljušin, který se zakolébal následkem vzdušného víru a pokračoval v letu. Dále ohrožováni už nebyli, bylo nebezpečí porušení rakouského výsostného prostoru čs. vojenskými letadly a nemělo zřejmě smyslu riskovat nepříjemný diplomatický incident. Druhý pilot oznámil: “Právě přelétáváme hranice, Karle, vykopej tu svou angličtinu a dej pro Schwechat za chvíli nějaké hlášení.” Jaroslav i Pavel si oddechli cítili, že by bylo vhodné vysvětlit a blíže, proč se odhodlali hazardovat s životy tolika cestujících. Kdyby stále nedrželi prst na spoušti namířených zbraní, mohlo by se říci, že konají zdvořilostní návštěvu u posádky. Jaroslav řekl: “Víme, že to, co děláme, je velmi nepopulární. Sám velice ostře odsuzuji pirátství, takového stylu, jak jej provádí únosci na Kubu nebo Arabové. Naše motivace je však naprosto jiná a musí nás pochopit každý, kdo má rád svobodu a svou rodinu. Já i moji kolegové nemáme žádnou trestnou činnost v Československu, jsme plnoprávnými občany a přesto nemůžeme uplatňovat své občanské svobody a přirozená práva. Zkoušeli jsme vycestovat legálně, ale nejde to. Údajně proto, že je nedostatek valut, že jsme byli ve Vídni nebo Jugoslávii před dvěma roky, že neskýtáme záruky důstojné representace atd. Ve skutečnosti je to takhle. Moje manželka má v USA bratra, který tam utekl po srpnu a je tam politicky činný. Já sám jsem s politikou nikdy nic neměl, ale oteč byl ve dvaapadesátém popraven za vykonstruovanou špionáž a velezradu. Tady Pavel je voják z povolání a ačkoli má rodinu, přichází v úvahu pro internacionální vojenskou pomoc v případě sovětskočínského konfliktu. Tam kolega, který se baví se stewardkou, má pro své pacifistické smýšlení zakázána studia na všech vysokých školách celého socialistického tábora, tak dělá jako poslední dělník v “Prvním Brně.” Robert má od září manželku i s holčičkou v Mnichově u příbuzných, v říjnu chtěl za nimi legálně vyjet, ale vrátili jej od hranic zpět, teprve dodatečně se dozvěděl, že zrovna tu noc vstoupily v platnost zákony upravující cestování do kapitalistických států. A takových nás jsou v republice statisíce. Pokud nezahnete s námi a nechají vás pilotovat dále, dožijete se ještě nějakých těch únosů. Já jsem přesvědčen, že se nám se strany rakouských úřadů nic nemůže stát.” Navigátor za Pavlovy asistence se domluvil s věží vídeňského mezinárodního letiště, odkud přišlo povolení k přistání. Vpředu po pravé straně bylo vidět z výšky asi dvou kilometrů metropoli Rakouska, letiště bylo před nimi po levé straně. Po obvyklém manévru se přihlížilo letadlo ČSA k runwayi a přistálo. Chvíle popojíždění, než se dostalo k odbavovací budově do těsného sousedství obrovitého Boeingu - 707. Pavel i Jaroslav pamětlivi všech zásad, které vyžadovala nutnost, měli revolvery v rukou až do okamžiku, kdy jim René sdělil, že všichni jsou v posádku venku. Pak se smutnými úsměvy ještě jeď nou požádali posádku, aby prominula a jejich jménem, se omluvila dalším cestujícím. Z. letadla nastoupili přímo do mikrobusu policie., který je všechny odvezl do mě-ta.. E. Krásnohorský KREMELSKÉ DILEMA L r Miloš Zelka Nedávno uplynulo 10 let od úmrtí nejslavnějšího ruského básníka a spisovatele tohoto století Borise Pasternaka. Toto výročí se stalo příležitostí k velké a důstojné manifestaci ruských vlastenců nad hrobem muže, který se koncem svého života stal symbolem antistalinismu a jehož pozoruhodný román “Doktor Živago” vzbudil světovou literární i politickou sensaci na konci padesátých let. Stovky sovětských studentů, intelektuálů, mládeže i prostých lidí sešlo se na malém hřbitově nedaleko Moskvy, aby uctilo nehynoucí památku svého milovaného básníka a velkého ruského vlastence. Kladení věnců, květů a recitace Pasternakových básní (které jsou dosud v nemilosti) symbolizovalo před celým světem, že i v SSSR roste a sílí touha po hledání pravdy, snaha odporovat zlu a pokus najít cesty, jak vyburcovat vědomí sovětských občanů. Do tohoto hnutí nejsou ještě zapojeny široké pochopitelně vrstvy sovětských občanů, je však velice významným faktem, že boj za demokratizaci a humanizaci sovětského systému vedou lidé, kteří jsou opravdovou intelektuální elitou své země. Kykoliv dojde k nějakému represivnímu zásahu ze strany režimu, Kreml je zhmut protesty od významných osobností sovětského kulturního a vědeckého života. Je samozřejmé, že jediným cílem každého represivního opatření je zastrašit potenciální oponenty. Zde se však kremelští mocipáni míjí účinkem, neboť reakce je právě opačná. Po každém represivním zásahu odpor sílí, protesty se rozrůstají, opozice se utužuje. Typickým příkladem tohoto stavu bylo nedávné zatčení slavného světoznámého genetika prof. Medvedeva a jeho nelegální uvržení do ústavu pro choromyslné. Nejenom, že se jeho kolegové, obdivovatelé a přátelé nezalekli, ale naopak zorganizovali velkou protestní akci na propuštění prof. Medveděva. Sovětské Ministerstvo Vnitra, Zdravotnictví a Generální prokuratura byly zaplaveny protesty a kopie textů těchto protestů byly dokonce předány západním novinářům v Moskvě. Brežněv a jeho dogmatické vedení má opět mezinárodní ostudu a je v rozpacích jak postupovat dál. Uvrhnout do vězení, či do ústavu pro choromyslné 20 nejvýznačnějších vědců, své země - mezi nimi nositele Leninova řádu a Nobelovy ceny - to. je i pro četníky Brežněvova kalibru neúnosné. Podvolit se jejich vůli a přistoupit na jejich požadavky je rovněž nemožné, vždyť by ta. mohl být začátek ruského LEDNA, jehož zárodky se pomalu ale jistě rýsují. Kremelští gangsteři mají před sebou dilema. Buď zlikvidovat vědeckou elitu, anebo před ní ustoupit. Je sice možné taktizovať,, ale taktizováním se nic nedá řešit do nekonečna. V době dnešní vyspělé technologie, žádný stát - a tím méně SSSR - si nemůže dovolit trvalý rozchod se svou vědeckou elitou. Proto myslím, že v nejbliiších letech budeme svědky zajímavého vývoje v SSSR, který bude mít vliv i na Československa. “NASE HLASY” September 19. 1970 KINO BRIGHTON 127 Roncesvalles Ave. Tel. 532-2710 zahajuje pravidelná představení Mein Kampf O vzestupu a pádu Hitlerovy říše “THE BRIDGE AT REMAGEN“ (MOST U REMAGENU) Most, na který Hitler hleděl, ztratil hlavu. Jen jeden týden 17. - 23. 9. 1970. Zahájeni denně v 7 hodin, v sobotu a neděli v 5 hodin. Doba představení 5 hod. Uvědomte své přátele a známé! Vstupenky je možno též objednat u: Mr. M. Swiderski, 8 Laxton Ave., Toronto 156 tel. 537-5683 V posledním roce tolika změn došlo i k jinačímu nazíraní na emigraci. Primitivní propaganda dlouhých let dodechla a s novým uvažováním o právu odchodu ze země rodiště došlo i k diferenciaci odešlých, jejich motivů, a vztahu ke staré vlasti. Konečně, někteří z nás, kteří neměli trpělivost čekat až na leden 1968, jaksi rehabilitováni: se mohou cítit velezločin se vlastně,scvrknul v předčasný protest proti stalinismu. Jsem teď z Československa pryč skoro plných deset let (poúnorový produkt pražské právnické fakulty, poté soudce,, který neměl žaludek pro justici padesátých let, a tudíž ilegálně odpochodoval) a rád a více versa. Především mne zaráží prakticky uniformní tón různých článků, že totiž odchod z vlasti je odchod do světa třeba materielně bohatého, leň citově pustého, ochlazeného. Profesor chirurg, Pavrovský třeba poznamenal, že na základě jeho zkušeností s životem v cizině, je to pořád cizina, a j.eden tam šťastný být nemůže. Zůstávám nepřesvědčen. Nepřesvědčen představou, že americký kontinent se byl plnil, od sedmnáctého století, výlučnými zoufalci. Z takového materiálu by se dost těžko formoval národ,, který se vyformoval - kde třeba jen Kalifornie sama má dnes vín nositelů Nobelovy ceny, než kterýkoliv stát. na světě. Nechci popírat jistou nostalgii, kterou snad každý trochu normální člověk si zachová vůči zemi svého původu. Je to ale spíš nostalgie vztahu k vlastnímu dětství, mládí, rodné řeči a literatuře, než snad nekonečný hryzavý pocit nad někdejším kritickým životním rozhodnutím. Čas taky, sentimentalizuje minulost a spás se pak pamatují Hradčany než Pankrác. Někdy se mi zdá, že někteří z teoretiků věčné pupeční šňůry se spíš snaží přesvědčit sebe než jiné, když totiž, sami nenašli odvahu; odejít, a pak tedy racionalizují svoji slabost (nebo nerozhodnost^ tuze romantickým patriotismem. Pravda, zvyknout si na jiný styl života je nejednoduchý úkol, který však může kandidáta jak ochudit, trk moc obohatit. Někumu chybí v novém světě kavárnička,, jiný si zas» libuje, že nemusí na schůze; jak se-to pak vezme. Osobně třeba pociťttji nedostatek druhu 'humoru, ac kterým jsme vyrostU. Na druhé straně si ale libuji, že jako znovu vystudovavší a nynější universitní kantor se ale vůbec nikomu nemusím klanět. A že se tady třeba nepěstuje ona rakousko - uherská ohavnost věčného titulování a sebetitulování. Příchozí za nějaký čas, byť nedo-konale absorbován do nového prostředí, kde se pořád ještě necítí dobře, se začne nevědomky měnit. Tak jsme tu měli na škole, abych uvedl příklad, studenta, který přijel velmi oficiálně na výměnu z Prahy, někdy před třemi roky. Často jsme se vídali, a když pak v červnu 1968 promoval, požádal jsem ho, aby mi pak po návratu napsal, zda na sobě nějaké změny pozoroval. Jak se pak stalo, po měsíci doma pak přišel srpen, a už je tady hoch zpátky, jenže natrvalo. Pravil toto: moc jsem- se těšil na Prahu, na kamarády na vykecání. První ráno doma si jde do budky zatelefonovat. Jedna nefunguje, druhá taky rte, ve třetí, místo urvaného sluchátka našel smradlavou.; krabičku sardinek, a navrácený' vlastenec začal, vidět cenně. Karlů*’ most se mu vypařil, a když si pak zašel do obchodu koupit bílé tenisky a prodavačka se mu vysmála, už šel balit kufry. Řekneme, že netypická, extrémní reakce. Co však: bylo. méně netypické, byla jeho* změněná koncepce hodnotová - value expectation jíž neměl buď" čas- nebo trpělivost se odnaučit. Jezdívám skoro každý rok na. pár měsíců někam do zámoří, většinou do Evropy. Jak jsem se dřív Čechoslovákům vyhýbal, v 1968 jsem. jim běhal do cesty- A moc jsme si povídali,, zejména v Itálii. Byť jsem se snažil přesvědčit je o opaku, byl jsem přeci už jenom jiný, Za cenu že. budu znít arogantně, přiznávám, že mi jejich naprostá většina připadala strašně provinciální. Zájmy:,, rozhledem, schopností, se globálně, orientovat. Jak taky jinak, po dvaceti letech. Navíc mi tito turisté připadali, že nejsou, na dovolené, ale. na honu. Pořád někam,, rychle, moc, bezcílně a naprosto neužitečně pospíchali. Připomínalo mi to, s odpuštěním, budování socialismu, jak jsem ho zažiL v padesátých letech. I veled uchová generalizuj!, a nelze se divit, že tak činí občan na če— dokářském zájezdu. Přesto mnevšak překvapila, jejich jednohlasná, generalizace mé. adoptivní země, tedy, USA. Totiž tenhle americký materialismus, hanba za dolary. Netvrdím, život na americké universitě je: život oásaí, netypický. Osobně třeba nevím,, kolik si vydělávám a dost málo mne to zaifmá - šek mi j.de na konto do banky, o finance se stará žena, u sebe nosím jen credit cards a tak žiji v blahém stavu bezpeněžního hospodářství. Jenže tolik vím, jak z literatury, tak z návštěv několika tuctu zemí tu i onde, že hlavní rozdíl mezi materialismem USA a jiného světa je v ochotě a otevřenosti Američanů si tento materialismus přiznat. Jinde spíš panuje klam či sebeklam co do vztahu k pozemskému blahu. Nechci vychvalovat Ameriku do nebes, byl by to nesmysl. Máme tady hekatomby problémů, o nichž dost málo mlčím, že už jsem si vysloužil pověst polokomunisty. Tvrdím však, že málokde, jako tady u nás, je tolik filantropie a nálady k rozdávání. Konečně, je taky z čeho. Člověk, jednou materielně saturovaným má pak větší potěšení vánoční dárky rozdávat než přijímat Řekl bych, že průměrný Francouz: nebo západní Němec mockrát víc pětník převrátí, než můj průměrný našinec. Nebo, jak jsem měl možnost poznat v Asii, takoví Japonci jsou taky pěkní skrblíci. Ona generalizace však tvrdě vládne, a nejen mezi Čedokáři. Teď zas ale z jiného konce. Úspěch v emigraci je nepředvídatelný jako život sám. Přesto však určité předpoklady úspěchu lze vyjmenovat. Obyčejně se uvádí: zdraví, mládí, jazyková znalost, řemeslo. ,Souhlasím. Neduživcům, stařečkům, němým a nešikovným se nikde nedaří příliš dokonale. Důležitá však je i tradice země, do níž příchozí míří. Lepší šanci má jeden v zemi s tradicí imigrační, nežli v končinách homogenních, ethnocentrických. Neznám přivandrovalce, kterého by třeba Francie přijala za Francouze, byť tam žil desetiletí. Škraloupek na přízvuku mu vždy bude na závadu. Nebude mu ale na závadu v takovém New Yorku, kde pomalu většina této ohavné metropole mluví mizernou, pozdě v životě pochycenou angličtinou. Jak se mi zdá, když je jeden po pubertě (fysiologicky, když ne nutně psychicky), už si novou mateřštinu neosvojí. I když se třeba já vyjadřuji lip anglicky než česky, a už si i anglicky v duchu počítám, přece jsem se nezbavil, a ani nesnažil zbavit, svého rachotivého slovanského přízvuku. Ale ono to tady nevadí. Prosím vás, kde jinde než tady, by se mohlo stát, že na celonárodní televisní debatě o vietnamském maléru se budou hádat dva “američtí” profesoři - Brzezinski, jehož řeč nemůže zapřít polské rodiště, a Morgenthau, který pro změnu argumentuje s příšerným teutonským akcentem. Nejhůř se snad zžívá s novým prostředím manželský párek. Vyexportovali si totiž kousek Československa. Teprve když mají dětičky, musí vzít na vědomí realitu, tak říkajíc.. Handikapován je také ten, kdo si ještě doma neodbyl fázi vnitřní emigrace. Skoro bych se snažil tvrdit, že odchod emocionální musí předcházet odchodu fysickému. Největší zátěží nových příchozích je jejich nedostatek zkušenosti a schopnosti rozhodovat o vlastním osudu. Sám jsem to kdysi zažil. Totalitní režim je venkoncem přísný rodič. Trápí robátko, ale rozhoduje o robátku - o studiích, o zaměstnání, o bytě, o lecčems, načež podělenému (a někdy i podělanému) zůstává privilej kriticismu: “Hele, ti volové, co ti zas mi, atd.” Jenže rodič rozhodů A když jsem pak přijel do Ameriky a začal se domáhat toho, aby mi někdo nařídil, kde, kam a jak studovat, vysmáli se mi. Tady máte, mladej pane, seznam pár set škol, račte si vybrat. A já jsem štkal. Svoboda vlastního rozhodování je pořádné břemeno, zejména pro učedníky. A snad je tomu právě proto, že Evropou teď bloudí tisícovky československých Hamletů. Abych ale něčím ukončil. Velice mne těší, že vláda dosud nepřejmenovala Hamlety na Jidáše. Vláda totiž na dálku nemůže moc škodit. My, aspoň někteří z nás, však můžeme. A chci věřit, že většina z nás škodit nechce. Spíš naopak. Otto Ulč nnrrrsTrmmrraTnmnr^ Emigrace jako problém NEPRAKTA . . . Po každém to máte, pane Mydlář dezinfikovat. řrocR Insurance Agency 102 BENSON AVE., TORONTO 4 AUTO - POŽÁR - OBCHODNÍ ÚRAZOVÉ A ŽIVOTNÍ POJIŠTĚNÍ Poradíme v jakémkoliv druhu pojištění. Tel. off.: 651-7837 Res. 766-5514 JULZULSLSLSLSLSL&SLSULä MJIJLOJI^LÍLSLUJU