Nové Knihy, 1970 (X/1-52)
1970-07-01 / No. 27
Čítanie z prachu V reprezentatívnej grafickej úprave, s fotografickou výzdobou Zuzany Mináčovej vychádza vo vydavateľstve Slovenský spisovateľ výber z poézie Jána Stacha nazvaný Čítanie z prachu. Výber obsahuje Stachov debut Svadobná cesta (1961), knihu Dvojramenné čisté telo (1964) a Zážehy (1967). Okrem toho sú v zväzku aj básne, ktoré dosial neboli knižne publikované (bez názvu, Cigánsky plač, Poľovník, V poludňajšom tichu, Rozprávanie pre Marion o minulej láske,, O pečení chleba, Elégia atď.).*. Ide napospol o básne, ktoré — ako na to autor upozorňuje v edičnej poznámke — doplňajú niektoré cykly a pomáhajú lepšie zvýrazniť autorove kompozičné zámery. Ján Stacho patrí k mladšej generačnej vrstve slovenských básnikov. No treba povedať, že hneď od začiatku svojej literárnej činnosti vzbudzoval živý záujem v slovenskej kultúrnej verejnosti a rokmi tento záujem neochabol. Ba naopak — skôr se upevnil. I keď o Stachovej básnickej tvorbe sa vyslovilo mnoho, neraz aj kritických a polemických názorov, jeho poézia dokazuje, že ide o autora nesporne talentovaného a progresívneho. Ba čo viac — v Stachovom prípade máme dočinenia s výraznou básnickou osobnosťou, ktorá má dnes už ustálené miesto na mape súčasnej slovenskej poézie. Ak by sme sa zamýšľali nad tým, odkiaľ pramení záujem o Stachovu básnickú osobnosť — mohli by sme sa dostať k jed* noznačnému záveru. Ten súvisí celkovou situáciou slovenskej poézie šesťdesiatych rokov. V V tom čase — či už sa to priznávalo, alebo nie — existovala určitá stagnácia a vyčerpanosť. Napriek tomu, že »vchádzali nové básnické zbierky — neprinášali mnoho nové 1. července Cena 20 hal. Ročník 1970 ho a vzrušujúceho. Generačný nástup, aký vtedy predstavoval Ján Stacho a iní mladí básnis ci z jeho okruhu, prichádzal novou obraznosťou, novou metaforou, novým básnickým jazykom. I keď sa vtedy ozvali hlasy, že Stacho (a jeho skupina) sa vlastne iba vracia k tomu, čo už bolo v slovenskej poézii objavené — treba dnes priznať, že Stachova poézia je v mnohom originálna a svojská. Dostáva sa k ktorý sme v slovenskej výrazu, (ale aj inej) poézii nemali možnosť dosiaľ počuť; objavuje básnické pevniny a svety, ktoré boli doposiaľ neobjavené a nezmapované. Toto sú poznatky, ktoré si uvedomujeme znova i dnes, pri čítaní Stachových veršov v tomto súbornom vydaní. Ján Stacho sa od vyjdenia svojej poslednej knihy, uvedenej vo výbere (Zážehy, 1967), podieľal naďalej na rozvíjaní slovenskej poézie. Ci už svojimi básnickými prekladmi (spomeňme najmä jeho rozsiahly výber zo Saint-John Persa), alebo novými knihami (zbierka Apokryfy). Dnes patrí Stachova poézia k tomu druhu literatúry, ktorý vie sugestívne zapôsobiť na čitateľa. Svedčí o tom napríklad' i tá skutočnosť, že Stacho má (najmä medzi mladšími básnikmi), už mnoho svojich žiakov a obdivovateľov, že teda ide o poéziu naozaj silnú a sugestívnu. (m) Ilustrace Josefa Hochmana z knihy povídek E. A. Poea Predčasný pohřeb (MFJ Věci jsou věci Věci jsou věci a Moravia *e Moravia, i když dělá, co může, aby Moraviou nebyl. Rozený vypravěč, odmítá fabuli, odmítá drama, protože drama předpokládá cíl nebo selhání, uřčitý smysl života, který měl a nemohl být dosažen. Pestrost ná-hod, zajímavost případů Je poaze vnější, prázdná. Existence je podle Moravii bezvýznamná: řada věcí, okamžiků beze vší návaznosti, zástupy lidí bez osobitosti, falešných a planých, marně se pokoušejících čemukoli porozumět a domluvit se s druhými. Svět je poušť bez řádu a bez milosti, ve které se potácejí lidé jako groteskní loutky. Nic se tu nemůže dít, nic nikam nevede, okamžiky tohoto pásma lze nanejvýš popsat, zinventarizovat. Takovým katalogizátorem právě chce Moravia být. Ale odmítnutý děj vždy znovu proniká do jeho bezútěšných momentek. Mění se mu pod rukama v příběhy, v nichž pod popelem absurdity doutnají všechny staré ingredienty lidské tragikomédie a kde proslulá Moraviova „noia“, nuda či spleen, nestačí zdusit instinktivní potěšení z dobře vymyšlené zápletky, z překvapivé pointy, z paradoxní situace. Výsledkem jsou žánrové obrázky, kolísající mezi groteskou a melodramatem, zábavné, ale s hořkou pachutí pelyňku. AH stvách sveta vo futbale v M#* xiku? — Samozrejme, že každý autor sa teší, keď mu kniha vyjde načas, preto ani ja som nebol nijako zvlášť nadšený s preťahovaním vyjdenia knihy. Jednako si však myslím, že ide o knihu takého žánru, ktorý nie je poplatný nijakej chvíľkovej aktualite, a má čo povedať čitateľovi v každej dobe. — Skončíme rozhovor obligátnou otázkou: Co pripravujete? — Pre vydavateľstvo Slovenský spisovateľ redigujem výber zo svojich vydaných veršov, ktorý doplňujem i poéziou doteraz nezverejnenou. Na záver vám chceme povedať, že autor vo svojej novej knihe Biela spiaca žena vyčarúva pred našimi očami staré japonské a mexické legendy, aby v ich básnickom pradive a v ich večitej múdrostí hľadal zmysel a pochopenie dneška. Kniha vyšla vo vydavateľstve Obzor. Zhovárala sa: O. Flachbartová Fajánsová soška kněžky z Knossu znamení Gorgóny zařadil do svého vých fotografií [Svoboda) František Kafka, autor knihy Ve cestopisu o Řecku i řadu zajíma Ye znamení Gorgóny Nazval jsem svou knihu, jež chce obrazit Řecko dávrré i současné, Ve znamení Gorgóny. V řecké mytologii měla Gorgóna — Medusa hlubší filosofický význam: byla představitelkou nesmiřitelných protikladů světla a temna, dne a noci, kladu a záporu — a tedy 1 nesvornosti a vášní, zápasů a nejednoty, rozervanosti a nespojitosti. Táhnou se dějinami Řecka, jako červená nit od antiky k dnešku. Řecko je podobné té Gorgóně, kterou obrazili od dávných dob sochaři ve štítě bohyně Atény: strašné i spanilé, tak jako ona prapočáteční noc, z níž povstaly světlo i smrt, krvavý svár, strasti a vášně. Poznat Řecko znamená poznat základy evropské kultury. Ale pochopit Řecko i s jeho současností znamená pochopit rozpornost dnešního světa. Nesvornost se táhne dějinami Řecka — a z toho už od starověku, 1 neustálá změna vládních forem. V posledním století bylo Řecko královstvím s vládcem na trůně i v opakujících se emigracích, bylo republikou, poznalo fašistickou diktaturu, prošlo italskou i německou okupací, bylo rozvráceno dvěma občanskými válkami, bylo krátce občanskou demokracií a nyní je pod vládou vojenské junty. Ale Řecko dalo světu i názvy dalších vládních forem: ochlokracie 1 tyranie, osvícené i neosvícené diktatury, aristokracie i hierokracie. Knihu jsem psal po cestě, |ež mne tam vedla, právě v době vojenského převratu. Je moderní reportáží o zemi, lidech a přírodě, ale je i pozváním, aby čtenář spolu poznal pevninu Helady, její ostrovy i zálivy, umění dávné 1 středověké, zvyky, zvláštnosti i povahu tohoto srdečného a statečného lidu, jeho dávnou mytologii i nejnovější současnost. Řekové dali světu stále živé stavební slohy, základy filosofie, lékařství i přírodních věd, věčná díla dramatická i lyrická, příklady životního rozkošnictv! i spartské kázně. Nelze ovšem napsat knihu tak rozsáhlou, která by celou tuto vzdělanost postihla — a navíc ukázala, jak země dnes žije. Vždyť jenom řecká filosofie překvapí tím, že tu najdeme vedle překonaných názorů i jádra nejmodemějších proudů, že Řekové dali nejen jméno, ale dokonce i první představu atomui Ale stejně tak hluboko zasáhli ve všech oborech, z nichž — s recepcí římského práva — vyrostla kultura Evropy. Jak tedy tohle vše postihnout jedinou knihou? Nechtěl jsem psát čítanku o Řecku. Dal jsem svému cestopisu z Řecka tvar fugy, v níž se ke konečnému akordu spojují tři vzájemně se prostupující pásma: dnešek a jeho odraz, poetický obraz země a jejích krás i dávná minulost se skvělou kulturou, jež zasahuie do myšlení moderního člověka a poznamenává ho svou jasností a přímočarostí. FRANTIŠEK KAFKA Rozhovor nad Bielou spiacou ženou Známy slovenský básník a publicista Miro Procházka — autor obľúbených kníh s cestovateľskou a športovou tematikou: Arivederci Roma, Most cez rieku Inn a Londýn 100 minút od Prahy, dáva čitateľom do rúk svoju ďalšiu knihu so zaujímavým názvom Biela spiaca žena. Položili sme preto autorovi knihy Mirovi Procházkovi niekoľko otázok. • Na vysvetlenie k titulu knihy: Prečo Biela spiaca žena? — Jednoducho. Biela spiaca žena je veľmi konkrétny názov. Podľa starej mexickej legendy sa tak volá vrch nad hlavným mestom Mexika. A potom — páčil sa mi. — Aké spojivo má Biela spiaca žena s predchádzajúcimi knihami z olympiád, s knihou Arivederci Roma, alebo Most cez rieku Inn? — Všetky majú spoločné jedno, že za kulisou Olympijských hier snažím sa priblížiť čitateľovi ovzdušie tých krajín, ich kultúru, históriu a ich zvláštnosti. V mojej novej knihe však ide naviac o konfrontáciu dvoch protiľahlých svetov — „krajiny vychodiaceho slnka“ — Japonska a „krajiny zapadajúceho slnka“ — Mexika. — Nie je handicapom knihy, že vyšla takmer po majstrov- Ilustrace Jaroslava Vožniaka z knihy A. P. de Mandiarguese Černá muzeum (Odeon) Já nejsem Stiller... Vrcholem Frischova dosavadního prozaického díla jsou tři romány, vydané v rozmezí deseti let: Stiller (1954), Homo Faber (1957) a Mé jméno budiž Gantenbein (1964). Společná problematika, načrtnutá už v autorově Deníku (1950), je spojuje ve volnou trilogii, která jako celek představuje nejen umělecky, ale i myšlenkově závažný přínos do moderní světové literatury. Shodou různých okolnosti vychází Stiller, z něhož oba další romány organicky vyrůstají, u nás jako poslední. Je to dílo znepokojené mysli, dílo kladoucí neustále otázky a odpovídající na ně novými otázkami. Román o inženýru Faberovi a Gantenbeina tedy čeští čtenáři již znají. Oč jde ve Stillerovi? Na švýcarských hranicích Je zadržen majitel amerického pasu znějícího na jméno White. Je důvodné podezření, že tento muž je ve skutečnosti švýcarský občan Anatol Ludwig Stiller, sochař, který před lety beze stopy zmizel. Velkou -část románu tvoří zápisky Whita - Stillera, který měl ve vyšetřovací vazbě vypsat svůj životopis, jsou to tedy útržky vzpomínek, často protichůdných, příběhy a historky vymyšlené k zahlazení stop. Nijak knize neublížíme, uvedeme-li, že pro čtenáře je identita White - Stiller brzy nepochybná. Frischovl jde totiž o jinou identitu než soudu: kdo je vlastně tenhle Stiller, ne příliš úspěšný sochař, neúspěšný bojovník, neúspěšný manžel, intelektuál, který si neustále uvědomuje sám sebe, ale který zároveň ví, že na sebe musí vzít jednu z rolí, která pro něho platí jen přibližně. Jeho vášní je svoboda, ale neví, co si s touto svobodou má počít. Bezpečný, logickými zákony sevřený svět detektivního románu je Frischovi vlastně východiskem, aby mohl klást své otázky: Co znamená ona „objektivní pravda“, k níž dojde soud? Jaká je příčina Stillerovy tragédie? Existuje řešení pro Stillera, současného západního intelektuála, dítě doby, jejíž vášní je svoboda, ale v jehož hořké revoltě slyšíme hořký výrok o „odsouzení k svobodě“? Tuto problematiku, vědomí nejistoty života jedince v jeho světě, Frisch pouze demonstruje, neřeší ji. Předkládá ji čtenáři. Patří k spisovatelům, Jejichž mistrovství je ve formulaci otázky staré jako život sám: Jak žít? Čtenář je pro něhc partnerem, na něhož klade značné nároky myšlenkové, ale zároveň ho strhne originální kompoziční stavbou, neobyčejným uměním vypravěčským, svým proslulým uměním ^příběhů“, smyslem pro vtip a ironii, velmi kritickým pohledem na domácí poměry. Ostatně stálo by jistě za důkladné zamyšlení, proč právě v poválečném, poklidném, idylicky maloměšťáckém Švýcarsku vznikají tak znepokojená a znepokojující díla, jako jsou romány a dramata Maxe Frische a Jeho krajana Friedricha Ciirrenmatta. Božena Kosekovd