Rovnost, duben-červen 1971 (LXXXVI/77-151)

1971-04-20 / No. 92

Projev člena předsednictva a tajemníka ÚV KSČ Aloise Indry na krajské konferenci strany v Brně dne 17. dubna 1971 Krajské konference byly vždy místem skládáni účtů z vykonané práce — vždy na nich delegáti věnovali určitou část pozornosti uplynulému funk­čnímu období. Po vzrušujících událostech posled­ních let Je tím přirozenější, že přemýšlíme o- tom, co se stalo a odhalujeme příčiny našich těžkostí. Uzavíráme jednu z nejsložitějších kapitol v ději­nách naší strany a jsme odhodláni poučit se z draze zaplacených zkušeností. 9 V roli spasitelů V přípravě na své vystoupeni jsem listoval v protokolu vaší konference, která se konala před třemi lety. Je to zajímavé čtení. Pravičáci, kteří svoji protistranickou frakci honosně nazývali »brněnskou politickou školou«, vystrčili růžky, postupně odhalovali svá ledví. Z tribuny konfe­rence se ozývaly rádoby progresivní řeči o ja­kémsi novém modelu socialismu, straně byla v Národní frontě přisuzována úloha jakéhosi part­nera, jakási nová politika se měla dělat s no­vými lidmi, všechno, co se udělalo od února 1948, nestálo podle nich ani za psí štěk. Novo­dobí mesiáši se vžívali do role spasitelů a už se začali kasat, jaký ten náš československý »socialismus s lidskou tváří« bude vzorem pro celý svět. Maně se člověka při čtení těchto »moudrostí« vnucuje otázka: kde vlastně byli tito reformá­toři do r. 1968? Jak se ukázalo, nesouhlasili zásadně s politikou strany a přece jenom byli po řadu roků jejími Členy a často i význam nými funkcionáři. Proč? Kvůli kariéře, nebo pro to, aby mohli stranu rozkládat zevnitř? Nej spíše asi pro obojí. (Tu ovšem nemám na mysl veteš, která vždycky se kutálí po větru — nejde ani o ty, kteří se vždycky přidávají k nějakým médním směrům.) Příslušníci tak zvané »brněnské politické Školy« se ovšem nezrodili a nezíormovall až po lednu roku 1968. Cestičku k uchopení mocí sl vyšla­­pávall dávno před tím. Po léta rafinovaně — někdy skrytě, jindy otevřeněji — pašovali do našeho ži­vota jed pravicového revlzionismu. Zneužívali li­beralizace v kultuře, pracovali na stránkách kul­turních časopisů i v osobních přednáškách. Jindy zase vnášeli své názory do stranických dokumen­tů, znevažovali poctivé úsilí strany o překonání chyb. Nelze jim vytýkat, že by nebyli dost ma­zaní, skutečně to uměli. H ší už je, Že Jsme jim to trpěli, že Jsme Je politicky neodhalili, že jsme jim tuto Škůdcovskou činnost umožňovali, že jsme sami často nedokázali rozeznat revizionísmus od potřebného tvůrčího rozvíjení marxismu-leninlsmu. V jihomoravském kraji — stejně jako v celém státě — vývoj potvrdil smutnou pravdu o forma­lismu v našich řadách, o nedostatečné ideologické výzbroji komunistů, o tom, že strana byla uko­lébána samolibostí tehdejšího vedení. 9 Bez přetvářky se zvednutým kopím Po lednu roku 1968 se pravičáci přestali pře­tvařovat, ukázali barvu, a se zvednutým kopím táhli do boje. Pod patronací svých věrných v Dubčekově předsednictvu rozkládali stranu, so­cialistický stát I národní hospodářství. V tisku, v rozhlase i v televizi pálili nejtěžší kalibry de­magogie proti samým kořenům socialistického řá/du. Všechny ustálené pojmy stavěly na hlavu lež se vydávala za pravdu, zbabělost za hrdin­ství, kolísavost za zásadovost. Pravičácký mono­pol v propagandě nazývali »dialogem«, bezohled­né umlčování odpůrců bylo v jejich pojetí »svo­bodou projevu«, organizované vystupování proti­socialistických sil prý bylo důkazem předností »demokratického centralismu«. A pod touto pa­lební clonou se rychle zmocňovali všech rozho­dujících pozic, protože sami sebe pasovali na vyvolené, tzv. »nové lidi«. Stojí opravdu zato číst tehdy pronášené pro­jevy a psané články. Za silnými slovy se totiž jako šidlo z pytle klube program rozkladu so­cialismu a obnovení buržoazního řádu. Tvářili se objevitelsky, ve skutečnosti však nepřišli ani s jednou původní myšlenkou. Oprašovali omšelé re­­vlzlontstické názory, tak známé už od dob Bern­­steina a Kautského, řadili se po bok lokajům bur­žoazie z tzv. Socialistické Internacionály a novo­dobým odrodilcům typu Ernsta Fischera a Rogera Garaudyho. je dobře, že pravičáci^ včetně těch vašich brněnských, už nejsou mezi námi — strana tím jenom získala. Bez nich není slabší, ale sil­nější. je zase organizovaným politickým předvo­jem dělnické třídy a pracujícího lidu. 9 Taková je pravda Ze zpracovaných dokumentů, z materiálů ústřed­ního výboru, ale především z vlastních zkuše­ností víme, že situace u nás měla všechny typické znaky kontrarevoluce. Mimochodem dovolte, abych poznamenal, že v posledních týdnech nás zostu­­zuje buržoázni propaganda po celém světě tím, že prý máme připraveny koncentrační tábory pro pravičáky, že je chceme po dobu XIV. sjezdu in­ternovat na dobu 1—2 měsíce. Pravda je, že u nás dokument o vybudování koncentračních tá­borů existoval v roce 1968, ale měl sloužit k In­ternaci konzervativců — taková je pravda. Jen nepatrný krůček zbýval do propasti bratro­­vražedné občanské války, k rozvratu, který by poškodil věc socialismu v Československé so­cialistické republice i ve světě a mohl vážně ohrozit mír. Doslova v hodině dvanácté, v sou­ladu s přáním a tužbami skutečných komunistů a socialistických vlastenců, nám pomohl Sovět­ský svaz a ostatní bratrské země. Vstup vojsk — jak konstatuje Poučení — byl v té době jedině možným a správným řešením. Tak to oceňujeme my, odpovídá to pravdě a vě­říme, že to tak ocení l historie. K čemu jsou dobré rádoby hlubokomyslné úvahy o suverenitě a její nenarušitelnosti? Budiž řečeno zcela pojmem jásně, že pro nás je i suverenita třídním — suverenita bez socialismu pro nás ztrácí smysl, suverenita spojená s návratem do kapitalismu je pro nás veskrze kontrarevoluční. Na československém příkladě se znovu názorně prokázalo, že obrana socialismu v kterékoliv zemi je společnou záležitostí celého socialistického spo­lečenství. Znovu se mohl celý svět přesvědčit, že pikle vnitřních 1 vnějších nepřátel socialismu jsou kdekoliv odsouzeny ke krachu. Vstup spojeneckých vojsk nebyl narušením, ale záštitou naší státní a národní suverenity. 9 Labutí píseň pravicových a antisocialistických sil V okamžiku příchodu spojeneckých vojsk, sou­družky a soudruzi, byl mocenský zápas rozhod­nut — socialismus byl zachráněn. Od této chvíle byl vnitropolitický vývoj výlučně naši vlastní zá­ležitostí. Pravičáci ještě mohli zorganizovat ne­zákonné protistranické shromáždění ve Vysoča­nech. Ještě mohli podvádět poctivé lidi, podně­covat nacionalistické nálady, organizovat pálení sovětských vlajek, studentské stávky i kampaň k volbě předsedy Federálního shromáždění. Blok pravičáků a nepřátel socialismu se ještě zmohl ke zneužití politováníhodného tragického činu poblouzněného studenta a k protisovětským »ho­kejovým« demonstracím. Ale to všechno už byla jejich labutí píseň, to všechno bylo dobrodruž­ství z bezvýchodnosti. Opravdoví komunisté a so­cialističtí vlastenci se našli a organizovali, so­cialistická pravda získávala stále více spojenců a postuphě vítězila. Na listopadovém plénu ústředního výboru v roce 1968 už pravičáci nestačili chytit dech. A přesně dnes před dvěma léty byl volbou soudruha Husáka do' funkce prvního tajemníka OV KSČ vytvořen základní předpoklad pro náš návrat na cestu mar­­xismu-lenlnlsmu. 9 Ovoce marxisticko-leninského kursu Dva roky jsou, soudružky a soudruzi, méřeno dějinami, úplně bezvýznamné. Ale stačily, myslím, k tomu, aby ověřily a potvrdily správnost postupu ústředního výboru a Jeho předsednictva. Naši lidé se přesvědčili, že ústřední výbor dostál danému slovu — vyvedli jsme zemi z krizové situace, ži­vot u nás je normální. Krok za krokem cílevě­domě překonáváme škody způsobené pravičáky a napravujeme i chyby nahromaděné v posledních 10—12 letech. Strana se očistila, semkla své řady, sjednotila se politicky, Ideově i organizačně. Vý­roční schůze základních organizací, celozávodní, městské i okresní konference to přesvědčivě po­tvrdily. Dnes můžeme říci, že celá strana stojí za svým ústředním výborem, podporuje a uskuteč­ňuje jeho politiku. Jsme přesvědčeni, že to bude stejně i na krajských konferencích. Snad nebudete pokládat za chvastounství, když řeknu, že dosažené výsledky jsou ovocem jas­ného marxisticko-leninského kursu ústředního výboru a jeho předsednictva. Znovu jsme si ově­řili starou pravdu, že strana je takové, jaké je vedení, společnost taková, jaká je strana. Roz­hodující ovšem je, že strategii a taktiku ústřed­ního výboru pochopili a podpořili socialističtí vlasfenci — rozhodující je, že se za politiku ústředního výboru postavily statisíce komunistů. Jim především patří náš dík za statečnost v těž­kém zápase, za věrnost straně v nejsložitějším období jejich dějin. I vývoj v Jihomoravském kraji byl stejný. Pra­vičáci tu sice měli mimořádně silné bašty, ale ukázal© se, že řeči o masové podpoře jejich zrád­né politiky se zhroutily jako domečky z karet. Většina komunistů s nimi nikdy nesouhlasila a v ostrém politickém střetu je doslova rozdrtila a odvrhla. I na jižní Moravě byla pravice poražena, i tady zvítězila marxistlcko-leninská levice. Toto vítězství je zásluhou krajského a okres­ních výborů i jejich vedoucích funkcionářů. strana nikdy nesmí zapomenout na ty tisíce řa­A dových bojovníků, kteří se hledali a organizovali po skupinkách, rozšiřovali Zprávy, rozmnožovali projevy těch členů ústředního výboru, kterým sdělovací prostředky odpírali publicitu, bojovali ve stranických orgánech i organizacích, zápasili za čistotu strany z pozic Svazu československo­­sovětského přátelství i jiných organizací. Ti, sou­družky a soudruzi, nestáli o zisk ani o slávu, šlo jim jen a jen o stranu — jim především patří slova proletářského básníka S. K. Neumanna: »A hrdý biuf, žes neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí.« Oni, řadoví frontoví vojáci, se řídili slovy Lenina, že se pravda může ocitnout i v menšině, ale proto ještě nepřestává být pravdou. © Strana nesmí nikdy zapomenout Jsme, soudružky a soudruzi, na výsledky dvou­letého politického zápasu právem hrdi, oceňu­jeme je však střízlivě, nenasazujeme si růžové brýle mámení. To, čeho jsme dosáhli, posuzu­jeme ve srovnán! s katastrofální situací v době začátku tohoto našeho úsilí. A snad každý uzná, že je to výrazný pokrok, že změny k lepšímu jsou jasně viditelné. Toto hodnocení ovšem ne­má nic společného se t ^beuspokojením, protože víme, kolik existuje problémů, které čekají na řešení ve straně samotné, ve společnosti i v hos­podářství. U nás je ovšem dost lidí, kteří přímo i ne­přímo hlásají oportunistické teorie jakéhosi »vel­kého smíření«. Podle nich je zase všechno v po­řádku, a tak prý je zbytečné vzpomínat na to, co jsme prožili. Co mají takovéto teorie »modrého nebe« společného se zásadami komunistického učení? Čas samozřejmě leccos přikryje, mnohé můžeme 1 odpustit, ale strana nesmí nikdy zapo­menout na doby velkých zkoušek, na jejich pří­činy, průběh i následky. Zapomenutí by bylo ne­odpustitelné, znamenalo by to opětné Ideologické odzbrojení, objektivně by to umožňovalo opakování těžkých krizí i tragédií. Ne osobní mstivost, ale zákonitá nezbytnost nás nutí stále zdůrazňovat, že naším hlavním úkolem je boj proti pravicovému revizionismu a oportunismu. V tomto politickém a ideovém zá­pase nemůže být žádného smíru — nejen kvůli tomu, co nám pravičáci natropili, ale i proto, že u nás existuje dost objektivních podmínek pro pokusy o pravičácké znovuvzkříšení. Malo­­měšťactví, jako zdroj revizionismu. u nás jednak v širokém rozsahu přežívá, ale i dnes se rodí v nových podobách. Dělnická třída se s růstem průmyslu rozmělňovala, její zkušené revoluční jádro je stále slabší, dnešní střední a mladá generace už se nezakalovala v ohni těžkých třídních bojů. Rostoucí životní úroveň podce­ňuje u ideově nepevných lidí sobectví, jedno­stranné, tzv. konsumní pojetí socialismu, neúctu ke společenskému vlastnictví, snahu napodobo­vat buržoázni styl života, a v těchto kalných ma­loměšťáckých vodách se revizionistům loví nej­Ilépe. A oni neskládají ruce do klína, stále znovu se pokoušejí o aktivizaci. Nijak také nesmíme pod­ceňovat silně pronikající vlivy buržoázni propa­gandy a činnost západních rozvědek. Přítomný ministr vnitra soudruh Kaska by mohl uvést údaje o dopravě závadných tiskovin a knih v obalech Leninových spisů, magnetofonových pásků a gra­mofonových desek z projevy Tigrida a dalších vý­tečníků s označením, že jde o nahrávky symfo­nické hudby. 9 Neoslabovat boj proti pravici - řešit úkoly socialistické výstavby To všechno nás musí udržovat ve střehu, aby­chom ideologický boj proti pravici neoslabovali, ale stupňovali, abychom stranu neuspávali, ale ne­ustále mobilizovali. Pro naše vítězství v tomto zápase je rozhodu­jící soustředit všechny síly a schopnosti na tvůrčí řešení současných I budoucích úkolů. Právě na tom, jak úspěšně dokáže strana řídit společnost dnes, zítra i za deset let, prokážeme, že jsme se z minulosti skutečně poučili. Milióny lidí se musejí neustále znovu přesvěd­čovat, že pravičácké fantazírování o »novém čes­koslovenském modelu socialismu« byl blud, Že pří­tomnost i budoucnost patří socialismu budova­nému podle obecně platných zásad leninského učení. Bojovat úspěšně proti pravicovému revizionismu znamená budovat a rozvíjet silnou a progresivní materiální základnu socialismu —- jinými slovy řečeno starat se o hospodářství, tedy o průmysl, dopravu, stavebnictví, zemědělství, ale i o obchod a služby. Jistě vám neušlo, že včera byl zveřejněn návrh Směrnic XIV. sjezdu KSČ k pátému pětiletému plánu. Předsednictvo ústředního výboru soudí, že návrh je sice náročný, ale reálný; že odpovídá naším možnostem a povede k dalšímu rozmachu hospodářství; je v něm vyjádřena snaha o překo­nání některých zastaralých těžkostí i první před­poklady k dlouhodobějším strukturálním změnám. Návrh klade důraz na kvalitativní stránky hospo­dářského rozvoje, na využití vědy a moderní tech­niky, na růst produktivity práce. Z uvedených údajů jasně vyniká humanismus socialistického řádu. Nám nikdy nešlo a nejde o samoúčelný roz­voj hospodářství, smyslem našeho snažení fě Člo­věk, jeho harmonický vývoj, jeho kulturně 1 hmot­ně stále bohatší život. 9 Nejde o to, co bychom chtěli, ale co musíme a můžeme udělat Chceme, aby byl návrh Směrnic projednán okresními i krajskými výbory strany, měli by se k němu vyslovit odborníci, čekáme I na ná­zory širší veřejnosti. Jednat o Směrnicích se ovšem dá, soudružky a soudruzi, různě: pro ně­koho mohou být uváděná čísla málo smělá, jiný je bude pokládat za přehnaná, někdo zase po starém zvyku bude vyslovovat další požadavky na investice pro svůj závod, okres čí kraj. Jenže, jak známo, nejde o to, co bychom chtěli či po­třebovali, ale o to, co jednak musíme a co mů­žeme udělat. Rozmáchnout se, dělat líbivou »mi­kulášskou« politiku je sice na první pohled po­pulární — méně populární by ovšem byly ty konce. Za řešení nezbytných úkolů, za koordi­naci zásadních proporcí, za posouzení celospo­lečenských potřeb může odpovídat jenom vláda a ústřední výbor. Mnoho záleží na tom, jak budou projednávání Směrnic řídit stranické výbory. Jde o vážnou a nanejvýš odpovědnou práci, která musí být cha­rakterizována vysokou náročností tím spíše, že se současně budou v podnicích projednávat kon­krétní úkoly pětiletky. Lenin vždycky označoval hospodářské plány za druhý program strany -­­snad je tedy možno říci, že právě příští týdny a měsíce budou novou prověrkou politické uvě­­domělosti i odborných schopností našich hospo­dářských pracovníků. Škudlení rezerv, nereálné požadavky na Inves­tice a pracovní síly, handrkování o každon se­tinu procenta v úkolech, to už nesmí být po­kládáno za šikovnost, ale za konzervatismus a neschopnost. Hrát otevřenou hru, dát společ­nosti všechno, co dokáži, směle hledat nové cesty, moderně organizovat výrobu, nebát se ex­perimentů, neslevovat nic sobě a-ni jiným — takový je příkaz dne. Ti, kdo by i teď chtěli dávat přednost skupinovým či osobním zájmům před potřebami společnosti, si nevidí ani na špičku nosu a řekněme otevřeně, že si počínají nesocialistický. Je na stranických orgánech a organizacích vytvořit takové ovzduší, aby každý viděl, že se morálně, ale i hmotně vyplatí jed­nat čestně a náročně. Nejde ovšem jen o pro­jednávání Směrnic a o přijetí plánovaných úko­lů — to hlavní je pětiletku důsledně plnit a podle možností a potřeb i překračovat. Průmysl 1 zemědělství Jihomoravského kraje hrají v celostátním hospodářství velkou úlohu. Tím více oceňuje ústřední výbor výsledky vaší práce v roce 1970, vývoj v letošním prvním čtvrtletí 1 rozvoj socialistického soutěžení ve vašich zá­vodech, JZD, na státních statcích 1 v lesním hos­podářství. V daných podmínkách, při překonávání politické krize a za nebývalé velkého střídání řídících kádrů Jste 1 ve vašem kraji udělali kus záslužné práce. Jistě však nikdo z vás, soudružky a soudruzi, nepodléhá představě, že je všechno v pořádku, že jste na konci svých možností ať již v prů­myslu čl v zemědělství. Sami byste mohli uvádět příklady ne zrovna nejlepšího řízení výroby, lho­stejného chování vedoucích kádrů k trvajícím ne­dostatkům 1 Jejich nedostatečné politické anga­žovanosti. I o pracovní kázni mnoha dělníků, admi­nistrativních a technických pracovníků by se, mys­lím, daly vyprávět nepříliš veselé zkazky. Údaje o rozestavěnosti, o délce trvání výstavby jednotli­vých Investičních akcí, o stále rostoucích roz­počtových nákladech, o využití základních fondů, nám nedávají vždycky vysvědčení dobrých hospo­dářů. Leckde si počínáme tak, že to připomíná doslova lehkomyslné vyhazování peněz oknem. 9 Kde hledat příčiny potíží a kde je také překonávat Jednáme zkrátka na mnoha místech dost často neodpovědně a přitom jsme připraveni na vše­chny nedostatky nadávat vládě a ústřednímu výboru. Jenže o úspěchu, či nezdaru v celém pracovním procesu od začátku do konce roz­hodují přece lidé a především vedoucí pracov­níci. Tam, v jejich schopnosti /Či neschopnosti, v jejich obětavosti či lhostejnosti hledejme také příčiny většiny existujících potíží — tam je i také překonávejme. Právě v tomto směru musí stranické organizace daleko důrazněji plnit poslání, uložené jim stanovami a usneseními ústředního výboru. V zemědělství, obdobně Jako v průmyslu, jde také o intenzifikaci hospodářství. Je to tím složi­tější, že socialistická zemědělská^ velkovýroba do­spěla do stadia, které si vynucuje kvalitativní změ­ny umožňující dále modernizovat rostlinnou i ži­vočišnou výrobu, zvyšovat výnosy í užitkovost, za­bezpečovat růst produktivity práce. Nejúčinnější cestu k tomuto cíli vidíme ve sdružování sil jed­notlivých zemědělských závodů, v kooperaci a ve specializaci. V Jihomoravském kraji jste v tom zís­kali poměrně rozsáhlé a většinou dobré zkušenosti. Bude dobře, když je sice promyšleně, ale směle využijete, když půjdete odvážně cestou dalšího rozvoje zemědělské velkovýroby. Máte, soudružky a soudruzi, všechny předpoklady být v mnoha pří­padech- i vzorem jiným krajům. Návrh Směrnic k páté pětiletce nám ukazuje dobrou budoucnost. Ale závisí na nás, zda změ­níme plán z mrtvé litery v kypící život. Není to nic nemožného — opíráme se o spolupráci se Sovětským svazem a jinými socialistickými ze­měmi — máme rozvinutý průmysl a solidní ze­mědělství', máme silnou výzkumnou a vývojovou bázi, máme schopné řídící kádry i kvalifikované dělníky. Jen o to se postarejme, aby lidé pocho­pili, že nám ani v socialismu nikdo zadarmo nic nedá, že jsme my sami strůjci svého štěstí, že zkrátka a dobře, bez práce nejsou koláče. Bu­deme žít rok od roku lépe, jestliže budeme den ode dne lépe pracovat. Tuto zásadu nijak ne­obejdeme — a kdybychom ji chtěli jakkoliv oši­dit, ošidíme sami sebe. Věřím, že komunisté i ostatní pracující Jihomoravského kraje obstojí čestně i v přípravě a v plnění pátého pětile­tého plánu. 9 Prvořadá povinnost každé organizace, každého komunisty Bojovat proti pravici, překonávat důsledky její činnosti a znemožnit jí nový nástup, znamená upev­ňovat spojení strany s politicky neorganizovanými občany. Základním předpokladem je tu ovšem jas­ná, rozhodná, zásadní a moudrá politika ústřed­ního výboru. Jenže nezbytnost spojení s bezpartij­ními, neplatí jen obecně pro stranu jako celek — to je prvořadá povinnost každé organizace a každého komunisty. Nedávno jsem četl zajímavý názor. Dělníky a vůbec tzv. »řadové« komunisty prý nemusí nikdo vybízet, aby stáli »čelem k masám«. Oni jsou ve styku s bezpartijními každý den, žijí životem našeho „lidu, znají jeho radosti i starosti. Až po­tud je všechno v pořádku. Jenže žít s bezpartij­ními se dá všelijak. Když vystupuješ, žiješ a pra­cuješ jako komunista, když s lidmi srozumitelně a přesvědčivě mluvíš při každé příležitosti o naší politice, pak je dobře. Když o tobě ale nikdo ani neví, že jsi členem strany, když mlčíš, nebo se dokonce přidáváš k nesprávným názorům, pak straně není vůbec nic platné, že opravdu žiješ mezi bezpartijními. Přitáhnu li to trochu za vla­sy, je to stejné, jako kdyby kněz vyprávěl věří­cím, že on sám v boha nevěří. Kdysi jsme Často a možná trochu nadneseně, opakovali, myslím, že se o tom zmiňovala sou­družka Vévodové, že »zapalovat může jen ten, kdo (Pokračování na str. 4.) 20. dubna 1971 • ROVNOST • 3

Next