Rudé Právo, říjen 1969 (L/231-256)
1969-10-18 / No. 246
i slovo má l/íína Smhjcoi/Á Čs. rozhlas vysílal ve večerních rozhlasových novinách rozhovor svého redaktora Karla ftvapila s herečkou Jiřinou Švarcovou. Pořádali jsme jak rozhlas, tak soudružku Švarcovou o to, abychom mohli záznam rozhovoru otisknout. Tady je: Lidé vás znají nejen z divadla, ale I z filmového plátna, televize a z rozhlasu; která z těchto oblasti vás nejvíce přitahuje? Musím přiznat, že nejvíc mě přitahuje divadlo, pro možnost živého a přímého kontaktu s divákem. Mám divadlo ráda a přičítám mu ohromný význam právě pro tu sílu přímého působení na diváka, a proto také přičítám velikou zodpovědnost divadelním pracovníkům. Zdaleka nejsem teoretik, ale vím, že každé umění je svým způsobem i politika. A proto také nesouhlasím s frází, že »politika do umění nepatří«. Toto heslo není polednové. Celá tato tendence, snaha »odpolitizovat« umění, byl jen obchvat proti angažovanému, progresivnímu a stranicky orientovanému kumštu. Koneckonců Jen si vzpomeňme, jak intenzívně se pražská divadla angažovala politicky po srpnu loňského roku. To si už, myslím, uvědomil Maxim Gorkij, když položil svou otázku »S kým jdete, mistři kultury?«. Myslím, že tato otázka Gorkého je dneska znovu aktuální. Považuji každé umění za angažované a myslím, že umělec musí velmi moudře vážit dopad a dosah svých tvůrčích činů, svých slov, zvláště dnes, to jest v době, která je bohatá na rozjitřené city, na rozjitřené národní cítění. Je nutno ho mít v úctě, počítat s ním, ale nezneužívat ho. Jestliže dneska mnoho našich lidí propadlo těm protispvětským vášním, tak jako umělec a jako člověk — občan této společnosti — musím uvážit, jestli je dobré podněcovat a dále rozdírat poraněné city nebo jestli je správné dělat všechno pro to, aby lidé pochopili pravdu? Jít takzvaně v souladu s cítěním národa může být věc velice ošemetná a mám takový dojem, že kdybychom pomáhali uměním v tomto směru ještě podněcovat protisovětské, protisocialistické tendence, že to jako kdybychom pomáhali podřezávat strom, jehož větví my sami jsme. Ale abychom se vrátili к tomu umění, tak jako si nemůžeme odmyslet jednotlivce od celku, jeden stát vyjmout z mezinárodních vztahů, tak ani umění nemůže být výlučnou a na společnosti a státu nezávislou složkou. Vy jste se nedávno vrátila z Ukrajiny, kde jste byla spolu s československou delegací na Dnech československé kultury. Vrátila jsem se před několika málo dny a dalo by se mnoho říkat o tom, jak nás Ukrajina přijala, jakým způsobem se к nám chovali sovětští lidé. Jak se třeba změnila ohromným způsobem sovětská architektura za posledních 10 let. Dalo by se vyprávět o kvetoucích městech, kde člověk nevěří, že před 25 lety tam byly spáleniště a trosky, dalo by se vyprávět o moderních závodech, a i když bych strašně chtěla o tomhletom povídat, tak by nám na to opravdu ten čas nestačil. Já bych řekla Jenom o jednom velkém dojmu, který jsem tam zažila, a to bylo naše setkání se sovětskou mládeží. A musím se přiznat, že mé pocity při tom setkání nebyly vždycky jenom radostné. V Kirovogradě — to je poměrně nevelké město — nás pozvali na návštěvu školy. Je to desítiletka, která je vybavena veškerou moderní vyučovací technikou. Ale já jsem chtěla hovořit o tom, co pro mě bylo důležitější než ta moderní technika, než moderní metody vyučovací v té škole, mě uchvátilo, že ty malé ukrajinské děti, které už nepamatují válku, zdaleka ne, které se narodily a vyrůstají v té slunečné sovětské skutečnosti, že milují, znají a obdivují hrdiny Velké říjnové revoluce, že si váží hrdinů Velké vlastenecké války, a nejen že znají jména těch, kteří položili své životy za svobodu sovětské země, ale poznala jsem, že sovětské děti vědí o Juliu Fučíkovi mnohem víc, než zná naše mládež, pokud vůbec zná. Bolelo mě srdce, když jsem si uvědomila, jak lehkomyslně jsme s tímhletím vším u nás naložili. A mládež tam potkáte v muzeích, před pomníky padlých, před pomníky kulturních velikánů, ale potkáte se s dětmi také na večerním koncertě pěveckého sboru. A věřte, že bych všem našim uměleckým tělesům takové diváky, jaké jsem zažila na Ukrajině, včetně těch mladých, přála. A každému bych přála setkat se s dětmi v Artěku. To byl vůbec jeden z nejnádhernějších a nejoptimističtějších zážitků, které jsme tam měli. Přivítaly nás pochopitelně květinami jako všude jinde, ale potom si nás rozebraly a každý jsme měli svého průvodce nebo průvodkyni, který se nám s ohromně krásnou, dětsky vážnou zdvořilostí představil a potom se nám věnoval po celou dobu, kdy jsme v tom Artěku byli, a pověděl nám 0 Artěku všechno. Děti jsou na něj nesmírně hrdé, znají každou legendu, každou pohádku, která se váže ke Krymu. Na závěr naší návštěvy se s námi rozloučily takovou malou slavností. Ta se zahajovala hymnami a vztyčováním vlajek, a když za zvuku naší hymny vzdávali sovětští pionýři čést naší vlajce, která; jako první stoupala na žerď, tak mně bylo úzko, protože jsem si musela vzpomínat, konečně je asi jasné, na co. Ale pak jsem si honem vzpomněla na náš Svaz mladých a bylo mně zase dobře. Je jistě velmi složité se dnes orientovat. Mnoho se mluví o pravdě, o poznané pravdě. Jenomže ta poznaná pravda u každého vypadá trochu jinak a já bych těm našim mladým přála, aby našli skutečně tu správnou cestu a aby se nenechali zmýlit, a strašně bych si přála, aby 1 naše současné umění jim v tom hledání pomáhalo. Nedávno jste v televizi v nedělní chvilce povezie vystoupila s Kainarovým Českým snem. Proč to byl právě Český sen? No vidíte, právě proto, co jsem teď před chvilkou řekla. Mne tihleti básníci také učili určité pravdě, a nejenom oni. Já jsem jim uvěřila a nemohu podezřívat Kainara z konjunkturalismu, když psal Český sen, já věřím, že to byl čistý pohled básníka, umělce. Nemůžu podezírat Františka Hrubína, že psal své Dřevo se listem odívá na objednávku. Jsem přesvědčena, že tak jako musíme naprosto nekompromisně a poctivě se postavit proti všemu, co představovalo deformace, co představovalo chyby, tak že stejně nekompromisně se musíme postavit na obhajobu toho, co bylo dobré, pozitivní a co představovalo pravdu tenkrát a představuje Ji i dnes. Foto mírko Sindelar CO S TELEVIZNÍ KRITIKOU Děje se tuze zajímavá věc: televize, které se nedávno postavilo do čela nové vedení, jež dokázalo už přijít s leckterým novým nápadem a pro stabilizaci husákovské politické koncepce už v nerozlehlém čase učinila mnoho, tato televize se pojednou ocitá uprostřed »kritických« zájmů »televizní kritiky«. Ty uvozovky píši úmyslně. Táž televizní kritika, která ještě do dubna vyzývala к nedočkavému zasednutí před svítící obrazovku, abychom čerpali vědomosti o minulých zatajených událostech, na nichž vinu nese »partaj«, táž kritika, která si kvůli témuž pochvalovala, jak jdou noviny na dračku, protože se tam už »člověk něco dozví«, táž kritika, a z ní dnes vlastně už jenom některá píšící jména, novému vedení televize mezi řádky svých kriticistních poznámek vytýká, že v zájmu vkusu »pěti miliónů televizních diváků« musejí posečkat »některé příliš náročné umělecké inscenace, jichž se nahromadilo neúnosně mnoho« (ačkoli právě toto bylo míněno vedoucím televize na tiskové konferenci 3. září jako vysvětlení, proč musí být od základu jiná koncepce uměleckého vysílání televize). Vytýká mu, že v televizním vysílání dosud není »záchytný bod«. Ba dokonce se objevují zcela banálně výtky, že došlo к »nedodržení stanoveného programu«. Jako by nebylo jasné, že mimořádná doba si vyžaduje i občasné zásahy do kolik týdnů předem »stanoveného programu«. A už nejjednodušší způsob, jak »kriticky« napomáhat nové a zásadní politické orientaci televize, je prostě všechno úplně překroutit, případně zamlčet (viz Svobodné slovo ze 4. září a jeho »referát« o tiskové konferenci к programu a obsahu televizního vysílání a celkové koncepci Čs. televize, konané předešlého dne). Tu už rozum zůstává stát: Ti, a nejenom oni, ale celá řada dalších, kteří dnes z nejrůznějších důvodů nepíší, a ti, kteří se svými kritikařením spolupodíleli na někdejší orientaci televize, na zacílení uměleckých, publicistických a politických puřadů, ti, »díky« jejichž (ne však pouze jejich) postojům muselo přijít nové vedení televize a 3. záři velmi pregnantně, zásadově a politicky neváhavě vyhlásit politickou skutečnost, podporující program, právě ti známkují televizi za její »novou« činnost. Jestliže má dnes televize potíže při realizování svých důležitých společensko-politických cílů, je to i proto, že minulé postoje těch, kteří si dnes opět vyhrazují právo zásadní kritiky, způsobily výkyvy v politické a občanské účinnosti televize. A právě tato neznalost základních principů etiky (či jejich nerespektování) vzbuzuje údiv. Vždyť kromě úchvatných a málo pečlivých glos nepřinesli kritikové obsažnější rozbor aspoň některé z několika posledních televizních inscenací, natož třeba souhrnnější rozbor publicistiky a zpravodajství, nepočítaje v to mlčení к takovým pořadům, jako například Ostravské vteřiny č. 71 (11. 9., Jediná cesta), v nichž po kolika měsících zase televizní divák spatřil opravdové portréty dělnických, hornických tváří. Mlčením se celkem přešla premiéra i repríza dokumentu Vlastenci bez masky (repríza 11. 9.), objevný interview s tvůrci Presidenta v exilu W. Heynowským a G. Scheumannem (13. 9.) atd. Už tedy lze o lecčems psát a jistě lze psát i kriticky, ovšem s koncepcí a s vědomím, že to, co se vysílá, vysílá se к podpoře nezbytné stabilizace politického systému, ke zklidnění hysteriemi rozpoutané hladiny veřejného mínění. Je dost nápadné, jestliže ti, kteří svého času vůbec neprotestovali proti skandálním pořadům typu Na pomoc Generální prokuratuře a mj. způsobili, že angažovaná publicistika bude muset ještě dlouho ze své vizitky seškrabávat bahno nedůvěry z korupce, jestliže titíž se dnes rozhorlují nad tím, že televize sama podrobuje kritice právě tyto pořady. Je konečně 1 politickým úkolem deníků a týdeníků o televizi psát. Doba politického obcházení, výhrad, váhání už je ta tam, dnes poiřebujeme činy. I v televizní kritice. A proto považuji ono zaujaté a rozhorlené kriticistní známkování dosavadní práce televize za výraz nezřetelné vlastní kritické orientace v novém čase, za výraz zřetelného uhýbání před samozřejmými nároky a povinnostmi televizního sledovatele, neřku-li recenzenta či dokonce kritika. OLDŘICH RAFAJ Akademický sochař A. Sopr vytvořil celou řadu vynikajících prací, které najdete v našich nejpřednějších galériích. Na našem snímku je tématická práce Brigadýr, zpracovaná v opuce. Foto VLADIMÍR STEJSKAL S. К. NEUMANN О BITEVNÍM POLI V NÁS Jsme bitevní pole, s mozkem i srdcem, nervy všemi každý z nás v sobě je bitevní pole, praskot a křiky trhají prostor, a jde to do tuha, kopyta, kola drásají zemi, a tvá to vina, tvá to zásluha, 6 Moskvo!t Jsme bitevní pole, jak před pětadvaceti lety, a jde to do tuha, na jedné půdě v křížku dva světy, minulost — budoucnost, city a myšlenky mají kulomety, na starou nová vrhla se ctnost — a tvá to vina, tvá to zásluha, 6 Moskvo! Tak den ze dne v uličním shonu, v nocích zní poraženého vzdech, zní vítězícího smích, bijí se, bijí syn maloměšťáka se synem syn otroků se synem proletariátu, čas míjí, člověk jen pomalu se vzdává jeho dlátu, a není naděje na oddech, 6 srdce! Leč, soudruzi, nevešel do zaslíbené země, kdo neomylný šel z domu. Nechť zuří to v tobě i ve mně, jsme povoláni к iomu. Lenin je vrchol, my však jen pole smrti, zahynout je nám i bojem, jenž ve vlastním nitru nás drtí, ve víře zpupni budeme pokorným hnojem, a pak, hle, nechť zkvétá z něho rod podle učení tvého, é Moskvo! Tak den ze dne nechj srdce sténá a mozek praská, bijme ho v sobě, bijme měšťáka, bijme ho v sobě, bijme zrádce, kněžoura lží a stínů pasáka, (ližme liu na oprátce! Vidíš, jak zdvihá hlavu? Na hlavu miř a bij! Kdože chce hudbu v duši? Bitevní vřavu máme v ní, dáme z ní pro bitvu poslední, jež vzplála! bezesných revoluce, ABY POVZNESLO ČLOVĚKA. Hovoříme s uměleckým šéfem České filharmonie Jiřím Pauerem Plakáty oznamující začátek 74. koncertní sezóny České filharmonie pomalu blednou. Jenom několik dní nás dělí od okamžiku, kdy zazní první tóny. Jistě to bude opět moment dojímavé slavnosti, který je pro koncerty CF tak typický. Pocit něčeho svátečního ovládne člověka vždy, když stoupá do Dvořákovy síně Domu umělců. Právě pro tuto hodnotu, kterou přináší umění, jsem se rozhodla, když sezóna klepe na dveře, položit několik otázek zasloužilému umělci Jiřímu Pauerovi, uměleckému šéfu CF. V minulé sezóně ČF svým uměním »dobývala« jednotlivé evropské země a hudební festivaly. Přenese letos těžiště svého zájmu na koncertní činnost domácí? V této koncertní sezóně se ČF po několika letech opět soustřeďuje především na práci doma. Také tak nadané hudební těleso, jako je naše Filharmonie, potřebuje stálý růst interpretační úrovně s vědomím, že dokonalost je třeba nejen udržovat, ale především vytvářet. Proto byl rozšířen také počet abonentních koncertů a oba cykly se podobně jako v dřívějších letech programově doplňují. Objevují se v nich opět premiéry našich soudobých autorů i některá málo hraná díla minulosti. Jádro však tvoří skladby evropské hudební kultury, z kterých vyrůstal reprodukční sloh ČF. Abonentní cyklus koncertů zahajujeme premiérou Hlobilova Filharmonického koncertu pod taktovkou šéfdirigenta ČF Václava Neumanna. Premiérou ČSSR je Sommerova Symfonie pro smyčce, klavír a tympány. Diriguje také Václav Neumann. Poprvé v Praze bude přednesen Kardošův Klavírní koncert. Převažuje v programu Filharmonie domácí tvorba? Již proto, že budeme hrát doma, je přirozená a záměrná převaha domácí tvorby, stejně jako domácích interpretů a dirigentů. Za dirigentským pultem se vystřídá V. Neumann, J. Vlach, K. Ančerl, Z. Košler, M. Turnovský a L. Slovák. A z cizích dirigentů? Carlo Zecchi, Roberto Benzi, Antal Dotati, Lovro von Matacič, Antonio Pedrotti. Poslední iurné našeho reprezentačního orchestru skončilo 11. září. Budete v zájezdech pokračovat i v této sezóně? Všude to byl pravý triumf a velkolepá manifestace českého kumštu, zejména proniknutím na dva další nejvýznamnější evropské festivaly v Lucernu a Edinburgu, když jednotlivé země našeho kontinentu jsme už dobyli. Hudební festivaly jsou důležité nejenom z hlediska uměleckého, ale 1 propagačního. Je zapotřebí, aby se na nich naše umění a hlavně jméno ČF obnovovalo. A pak, když orchestr má před sebou vynikajícího umělce, znamenitého kumštýře, mnoho od něho získá. Domnívám se, že je to také důležité. Pozvání z ciziny však stále chodí. Zatím máme v plánu dvě krátké cesty do Rakouska a západního Berlína. Právě jste $e vrátil z Itálie, kde na 24. festivalu Sagra Musicale umbra v Perugii byl Český pěvecký sbor. Český pěvecký sbor se tohoto náročného festivalu zúčastnil již po osmé. V premiéře uvedl díla Handlova, Brucknerova a Weberova. Doprovázeli jej vídeňští symfonikové. Domnívám se, že více zkoušek přímo na místě s orchestrem by sboru jistě prospělo. Ale 1 tak byl úspěch obrovský a hned přišla další pozvání do Benátek, Florencie a Říma. Český pěvecký sbor je hvězdou festivalu v Perugii a doma nám zasvítí tak málo. Vždyf ! v predchivoji. cí sezóně z 57 nových nastudovaných skladeb uplatnil doma jen mizivou část. Český pěvecký sbor uslyšíte například 13. a 14. listopadu, kdy uvede dílo B. Martinů, a 11. a 12. prosince se představí Dvořákovým Rekviem. Snad se nám podaří uvést také některá díla, která sbor zpíval na festivalu v Perugii. šéfdirigent Václav Neumann (po návratu ČF z turné v cizině) se pochvalně zmínil o londýnském publiku, které tvořila převážně mládež, v níž našla CF pozorné a vnímavé posluchače. Co soudíte o naší mládeži? Domnívám se, že naše mládež není méně muzikální než jinde ve světě. Záleží na tom, jakým způsobem se podchytí její umělecké cítění, česká filharmonie pořádá každým rokem cyklus — Hudební mládež. Pro tuto sezónu jsme připravili dílo J. Sebastiana Bacha. Proč právě Bacha? Protože mladí lidé v posledních letech" a nejenom u nás, tuto hudbu doslova milují. Které publikum na světě se vám zdá nejmuzikálnějši? To je trochu zákeřná otázka. Jednoznačně se na ni nedá odpovědět. Poznali jsme nadšené a přitom mladé publikum v Japonsku; velmi vděčné v Austrálii a na Novém Zélandě; vysoce vzdělané v Německu; výborné posluchače na universitách v USA a vynikající chvíle jsme prožívali v Londýně. Silný umělecký zážitek si odnáší obecenstvo i umělci, když během koncertu dokáží navázat vzájemný kontakt, když mezi nimi proběhne porozumění. A naši posluchači? Za ta léta vzájemné spolupráce vyrostl mezi ČF a našimi posluchači krásný vztah důvěry a porozumění. Je to pro nás zároveň jeden ze zdrojů jistoty, že hodnoty, které přináší umění a kultura, jsou ve své pravdivosti jednou ze základních potřeb člověka a celé společnosti. Rádi bychom tomuto našemu věrnému a vděčnému obecenstvu zahráli s takovým úspěchem jako venku. Ale bohužel, nemáme v Praze koncertní sál s takovou akustikou, který již sám o sobě dokáže inspirovat kumštýře. Několik let bojujeme o zahájení stavby nového koncertního sálu pro dva tisíce lidí. Plány jsou již v jednání, tak snad ... Jak se díváte na spolupráci s umělci v socialistických zemích? Vítali jsme, uvítáme a vždy budeme vítat spolupráci s kumštýři ze všech zemi. Všechny umělce, kteří mají svým uměním lidem co říci, rádi mezi sebou přijmeme. Jedním z mostů, které již mnohokráte překlenuly nedorozumění, je právě umění. V mnoha případech je kumšt účinnější než všechna slova. Skutečné umění dává lidem sílu, radost a odhodlání к životu. A nakonec: aby dělalo šťastným, aby povzneslo člověka. Existence i působení ČF je jistě vzpruhou a velikým pomocníkem pro další rozvoj našeho hudebního života. Samotná existence takového tělesa nevytváří hudební skladatele a pozoruhodné skladby. Ale nerostou hudební skladatelé a nevytváří se pozoruhodná hudební díla, když není takovéto těleso... Rozhovor zaznamenala IRENA MANÄKOVÄ Je to v tom kraji, kde voní citróny, kde dozrávají několikrát za rok pomeranče. Je to ten kraj pod Vesuvem, na samém jihu Neapolského zálivu. Město, o němž se zpívá l и nás, město se 14 000 obyvateli a mnoha hosty, město s krásným, zvučným jménem Sorrento. Jak ul jsme psali, byl tu nedávno jakýsi československý filmový festival, oficiálně Mezinárodní setkání s československou kinematografií, vlastně jakýsi týden československých filmů.. Předsedal mu jako čestný president náš zasloužilý umělec Karel Zeman, jehož Ukradená vzducholodi celou přehlídku také otevřela, aby potom slavila úspěchy i mimo Sorrento v Neapoli a v Castellamare. Byl tu národní umělec Otakar Vávra, jehož Romance pro křídlovku byla vůbec nejúšpěšnější ze všech filmů, týdne Ju kritiky i diváků/. Je to mimochodem zase poučné zjištění, protože se ukazuje 1 v Itálii, že v tomto světě, v němž kdekdo točí filmy rozpolcené, sondující, a tak či onak mnohdy nepříliš srozumitelné, dovede získat divákovo srdce prostý, ale hluboce lidský příběh, vyprávěný formou, která je rovna úrovni toho, oč jde. Byl tu mladý režisér Juraj Herz se svým filmem Spalovač mrtvol. Ten se líbil hlavně kritice, ale jeho černý humor zabral i и diváků, i když je film místy šokoval. Byla tu paní Hermína Týrlová, jedna z trojice největších našich mistrů animovaného filmu, byl tu Jiří Brdečka, přijel národní umělec Elmar Klos a byla tu početná delegace slovenských umělců, Samuel Adamčík, Jozef Króner, Ivan Mistrík, Emilia Vašáryová, Stefan Uher a mnoho jiných, byli tu vedoucí dramaturgové skupin a hlavní dramaturg Barrandova, byli tu ředitelé a dokonce i dva, tři novináři. Pravda, mnoho pozvaných umělců tu také nebylo. Neměli čas. To je dnes velmi pěkné zdůvodnění. Jen si myslím, kam že to tedy chtějí naši umělci jezdit, když jim čas bránil v účasti na festivalu v Moskvě a teď jim nedovolil jet ant do slunné Itálie... Někteří jistě opravdu čas neměli, jiní měli jistě mnoho opravdových důvodů, proč dříve přislíbenou účast odřeknout. Ale že by všichni? Mohu podat svědectví o tom, že se proto sorrentské setkání nerozsypalo, že lidé chodili do kina stejně, že se jen pozornost přesunula pře“ devším na italské hvězdy, které se objevovaly v kině a odloudily pokaždé pozornost, což je и tamního publika dost pochopitelné. Horší je, že si člověk někdy připadal jen jako nějaký oleandr, zdobící sál, v němž se producírují Claudia Cardinalová a další. Vůbec se mi zdá, že celá akce, nesledovala-li jiný záměr (protože byla smluvena loni a v té době v našem filmu a kolem něho mysleli někteří lidé na mnoho věcí), svědčí přímořským lázním hlavně к prodloužení sezóny a pořadatelům к tomu, aby se ohřáli v lesku reflektorů, křižujících hvězdy italského filmového nebe. V Sorrentu visely snad stovky a stovky československých vlajek. V centru města v každém druhém okně. V každém prvním italská. To bylo pěkné, stejně jako ten rukou napsaný lísteček, který na nejživější třídě hlásal nad oznámením, že se ve zdejším obchodě mluví anglicky a francouzský, také že »hovoříme troš•ku česky«. Nezkoušel jsem slovní zásobu čilého obchodníka, ale lístek potěšil. Tak, jako mne naopak pobavil rozhovor dvou starších britských manželů. Popíjeli v jedné typické kavárničce na blavním náměstí (vlastně náměstíčku/ svůj povinný odpolední čaj a četli své neodmyslitelně britské noviny. Paní se rozhlížela po barevné vlajkoslávě a zeptala se velmi klidně svého manžela: »A co to je vlastně za vlajky?« Její muž stejně klidně a rozvážně odvětil: »Ty pruhované jsou italské a ty druhé asi města Sorrenta. Má tu prý být nějaký folkloristický festival.« Dál pili svůj povinný čaj, dál pročítali své britské noviny. Co překvapilo, byla naprostá nettalská krotkost tiskových konferencí. Snad jen ta se slovenským ministrem kultury soudruhem Válkem naznačovala, že se někteří žurnalisté odváží zeptat trochu provokativně. Ale jinak na tiskových konferencích prostě ticho po pěšině. Ani informativně se nikdo neoptal třeba na to, jestli и nás máme cenzuru, co čekají naši filmaři od současného vývoje atd. Jako by se všichni nějak dohodli, že si budeme hrát na chlapečky z penzionátu. Ona ostatně taková jakási gentlemanská dohoda tady byla. Osud celé přehlídky totiž visel na vlásku. Z původního seznamu filmů, které pořadatelé dohodli s kdysi kompetentními činiteli v našem filmu a jinde,' to znamená v tvůrčím svazu apod., byly odvolány dva snímky: Jasného film Všichni dobří rodáci a Kachyňův Kočár do Vídně. U Kočáru byly důvody evidentní, není to dobrý film a byl problematický už při svém zrodu, navíc to je film dost starý a jeho postoj к partyzánům by v Itálii mohl nedobře působit, vždyf nedaleké Salerno prožilo v poslední válce nejtěžší krvavý křest, když se tu vylodili spojenci, a stejně nedaleká Neapol se dodnes pyšní tradici svých bojovných závěrečných čtyř dnů, v nichž lidovým povstáním vyhnala nacisty. Mimochodem v Neapoli, na náměstí nedaleko odbočky americké ambasády stojí krásný pomník těmto čtyřem neapolským dnům, dílo sochaře komunisty Marina Mazzacuratiho, který právě těsně před naší návštěvou zemřel. Pokud jde o Jasného Rodáky, nelze nepřiznat, že se film bohužel dostal do objektivního rozporu se skutečností, že jeho podání historie združstevňování a hlavně jeho vyústění by mohlo spíš zatemnit pohled italských di- Sohhmtu váků na náš život, než co jiného. Konečně každá země, každý $tát přece suverénně rozhoduje o tom, co ho reprezentuje na přehlídce v zahraničí. Vypadalo to však nejdříve na incident. Nedošlo к němu a nedošlo potom skorém к žádné provokaci. Jen polovládní list Messaggero si neodpustil a napsal docela nejapně, že v československé delegaci je pět plukovníků sovětské bezpečnosti v šedých šatech, kteří hlídají naše umělce atd. atd. Pitomost takového útoku překvapila, zdá se, i jinak nepříliš vybíravé italské čtenáře, protože i tento list po ostrém protestu československé delegace potom psal už bez provokací. Pravda, v závěru festivalu trochu zarazil titulek listu Tempo, který zněl: Československá kinematografie, nikoli na shledanou, nýbrž sbohem! Není to zrovna ukázka nejskvělejší slušnosti, ale nezapomínejme, že mnohde na západě to se slušností v novinách neberou zrovna nejvážnějt, že často neváží nejen na lékárnických vážkách, ale dokon ce ani na decimálce, že to jen tak odhadnou — a někdy také střelí vedle Jinak však všechno vypadalo na to, že se filmy celkem líbily, i když nemůžeme zase italským kritikům nedat za pravdu, když po novém snímku Juraje Jakublska psali o patologii pesimismu apod. Jeho film Ptáčkové, sirotci a blázni skutečně těžko vůbec hodnofít. Jednak pro naprosto zmatenou myšlenkovou náplň, jednak také pro zcela mimořádné zmateční poměry při promítání, které znemožnily jakékoli pochopení věci. Kopii totiž přivezli na poslední chvíli, samozřejmě kopii mluvenou slovenský, protože jde o slovenskou novinku. Nu, a protože Italové většinou Slovensky stejně jako česky nerozumějí, zeslabili promítači originální zvuk až к nesrozumitelnosti a kdosi se snažil tlumočit italsky přes mikrofon to, co říkají postavy na plátně. Přitom ony postavy nemluví zrovna nejzřetelněji, vzájemně si skáčí do řeči, takže Italský překlad se omezoval často na tlumočení dosti kusé. Taková projekce neprospěla závěru přehlídky, i když se tu uskutečnila světová premiéra nového filmu. Závěrem uspořádali pořadatelé v neapolském slavňém divadle San Carlo mohutné show s přehlídkou hvězd, které předávaly našim filmařům ceny za kde co. Rozdávaly se medaile i zahraničním účastníkům, například řediteli canneského festivalu ve Francii za »podporu česko-slovenské kinematografii« atd. atd. A tak přes účast všech Claudií Cardinalových, Monik Vittiových a dokonce sama Federica Felliniho na mne nejvíc zapůsobil počin dělnického klubu největší jihoitalské továrny ITALS1DER, který si najal neapolské kino La perla a udělal tam vlastní československou přehlídku. Dokonce na ní měli shodou okolností zvlášt dobrý program, když po úvodním představení Zemanovy Ukradené vzducholodi uvedli Ostře sledované vlaky a film Klose a Kadára Smrt st říká Engelchen. O tom dělnickém klubu by se chtělo napsat víc, ale to raději někdy samostatně. Tak se tedy sorrentská přehlídka československé kinematografie nakonec dost vydařila, i když ji nebudeme pokládat za nějaký průlom. Myslím, že tu bylo víc ohňostroje než vážných úmyslů, ale buď 'jak buď, žádná konfrontace v umění není bez užitku a výsledný dojem, že totiž to nejvíc vyhrála vedle Ukradené vzducholodi právě Vávrova Romance pro křídlovku, krásný film na námět neméně krásné poémy Františka Hrubína, takový výsledný dojem stojí za to veřejně sdělit. Jan KlimentJjßstä j&cbwu о Sorrento v Neapolském zálivu v Itálii. Hlediště neapolského divadla San Carlo, kde se konal závěrečný slavnostní večer setkání s československou kinematografií v Itálií. • • SOVĚTSKÁ MONOGRAFIE ОI. Á. KOMENSKÉM Známý sovětský pedagog D. O. Lordkipanidze vydal letos v nakladatelství Tbiliské university obsáhlou, ruský psanou vědeckou práci o J.' A. Komenském. Kniha je rozdělena do osmi kapitol, z nichž první pojednává o době Komenského a o jeho životní dráze, další pak o Komenského světovém názoru, obecně pedagogických myšlenkách, učení 0 škole, didaktice, otázkách výchovy osobnosti a o Komenského názorech na úlohu a osobnost učitele. V osmé kapitole je podán analytický přehled komeniologických prací v ČSSR, v SSSR a zvláště v Gruzii. Za zmínku stojí, že znalost Komenského díla se začíná šířit v carském Rusku od r. 1768, kdy profesor moskevské university K. A. Čebotarev vydal ruský, se svým úvodem, Komenského Orbis pictus v překladu profesora Sadena; ze sovětských pedagogů studovala dílo Komenského jako první 1 N. K. Krupská; Lordkipanidze cituje dokonce i Leninovu rukopisnou poznámku o Komenském, z níž vyplývá, že si Lenin Komenského vysoce cenil proto, že »u něho je velmi mnoho toho, co Je cenné pro nás z hlediska socialismu«. V Gruzii mezi prvními, kdo psali o Komenském, byli Ili Čavčavadze a Jakob Gogebašvili (od r. 1881); po Říjnové revoluci na tyto domácí tradice komeniologické navazují např. Š. Amonašvili,’ Ti Tavzišvili, U. Obovadze a samoSc zřejmě i D. Lordkipanidze, který vydal svou první studii o Komenském, r. 1939 (gruzínsky — byla to jeho kandidátská dizertace; její přepracované a doplněné vydání vyšlo roku 1949). Lordkipanidzeho poslední, téměř čtyřistapadesátistřánková komeniologická monografie obsahuje také bohatou bibliografii československých, ruských, gruzínských a latinských komeniologických pramenů, jmenný rejstřík a v příloze i Lordkipanidzeho projev přednesený r. 1967 na mezinárodní komeniologické vědecké konfe-enci v Olomouci a pojednávajíc! o »významu Všeobecné norady o nápravě věcí lidských J. A. Komenského pro socialistickou pedagogiku«. Záslužná činnost sovětského komeniologa je u nás dostatečně známa, není však jisté, zdali byla u nás dostatečně oceněna oficiálními institucemi. Domnívám se, že vydání jeho poslední komeniologické práce mělo by být naším oficiálním místům podnětem к náležitému ocenění dlouholeté záslužné činnosti D. O. Lordkipanidzeho — např. udělením zlaté medaile Čs. společnosti pro mezinárodní styky nebo jiným odpovídajícím způsobem. VLADIMIR BRETT RUDÉ PRÄVO • V sobotu 18. října 1969$