Rudé Právo, říjen 1969 (L/231-256)

1969-10-18 / No. 246

i slovo má l/íína Smhjcoi/Á Čs. rozhlas vysílal ve večerních rozhlasových novinách rozhovor svého re­daktora Karla ftvapila s herečkou Jiřinou Švarcovou. Pořádali jsme jak roz­hlas, tak soudružku Švarcovou o to, abychom mohli záznam rozhovoru otisk­nout. Tady je: Lidé vás znají nejen z divadla, ale I z filmového plátna, televize a z roz­hlasu; která z těchto oblasti vás nej­více přitahuje? Musím přiznat, že nejvíc mě přita­huje divadlo, pro možnost živého a přímého kontaktu s divákem. Mám divadlo ráda a přičítám mu ohromný význam právě pro tu sílu přímého působení na diváka, a proto také při­čítám velikou zodpovědnost divadel­ním pracovníkům. Zdaleka nejsem teoretik, ale vím, že každé umění je svým způsobem i politika. A pro­to také nesouhlasím s frází, že »po­litika do umění nepatří«. Toto heslo není polednové. Celá tato tendence, snaha »odpolitizovat« umění, byl jen obchvat proti angažovanému, progre­sivnímu a stranicky orientovanému kumštu. Koneckonců Jen si vzpomeň­me, jak intenzívně se pražská divad­la angažovala politicky po srpnu loň­ského roku. To si už, myslím, uvědomil Maxim Gorkij, když položil svou otázku »S kým jdete, mistři kultury?«. Myslím, že tato otázka Gorkého je dneska znovu aktuální. Považuji kaž­dé umění za angažované a myslím, že umělec musí velmi moudře vážit dopad a dosah svých tvůrčích činů, svých slov, zvláště dnes, to jest v do­bě, která je bohatá na rozjitřené ci­ty, na rozjitřené národní cítění. Je nutno ho mít v úctě, počítat s ním, ale nezneužívat ho. Jestliže dneska mnoho našich lidí propadlo těm pro­­tispvětským vášním, tak jako umě­lec a jako člověk — občan této společ­nosti — musím uvážit, jestli je dobré podněcovat a dále rozdírat poraněné city nebo jestli je správné dělat všechno pro to, aby lidé pochopili pravdu? Jít takzvaně v souladu s cí­těním národa může být věc velice ošemetná a mám takový dojem, že kdybychom pomáhali uměním v tom­to směru ještě podněcovat protiso­­větské, protisocialistické tendence, že to jako kdybychom pomáhali pod­řezávat strom, jehož větví my sami jsme. Ale abychom se vrátili к tomu umění, tak jako si nemůžeme odmys­let jednotlivce od celku, jeden stát vyjmout z mezinárodních vztahů, tak ani umění nemůže být výlučnou a na společnosti a státu nezávislou slož­kou. Vy jste se nedávno vrátila z Ukra­jiny, kde jste byla spolu s českoslo­venskou delegací na Dnech českoslo­venské kultury. Vrátila jsem se před několika málo dny a dalo by se mnoho říkat o tom, jak nás Ukrajina přijala, jakým způ­sobem se к nám chovali sovětští li­dé. Jak se třeba změnila ohromným způsobem sovětská architektura za posledních 10 let. Dalo by se vyprá­vět o kvetoucích městech, kde člo­věk nevěří, že před 25 lety tam byly spáleniště a trosky, dalo by se vy­právět o moderních závodech, a i když bych strašně chtěla o tomhle­­tom povídat, tak by nám na to oprav­du ten čas nestačil. Já bych řekla Jenom o jednom velkém dojmu, který jsem tam zažila, a to bylo naše se­tkání se sovětskou mládeží. A musím se přiznat, že mé pocity při tom setkání nebyly vždycky jenom ra­dostné. V Kirovogradě — to je po­měrně nevelké město — nás pozvali na návštěvu školy. Je to desítiletka, která je vybavena veškerou moderní vyučovací technikou. Ale já jsem chtěla hovořit o tom, co pro mě by­lo důležitější než ta moderní techni­ka, než moderní metody vyučovací v té škole, mě uchvátilo, že ty malé ukrajinské děti, které už nepamatují válku, zdaleka ne, které se narodily a vyrůstají v té slunečné sovětské skutečnosti, že milují, znají a obdi­vují hrdiny Velké říjnové revoluce, že si váží hrdinů Velké vlastenecké války, a nejen že znají jména těch, kteří položili své životy za svobodu sovětské země, ale poznala jsem, že sovětské děti vědí o Juliu Fučíkovi mnohem víc, než zná naše mládež, pokud vůbec zná. Bolelo mě srdce, když jsem si uvědomila, jak lehko­myslně jsme s tímhletím vším u nás naložili. A mládež tam potkáte v mu­zeích, před pomníky padlých, před pomníky kulturních velikánů, ale potkáte se s dětmi také na večer­ním koncertě pěveckého sboru. A věřte, že bych všem našim umělec­kým tělesům takové diváky, jaké jsem zažila na Ukrajině, včetně těch mladých, přála. A každému bych přála setkat se s dětmi v Artěku. To byl vůbec jeden z nejnádherněj­ších a nejoptimističtějších zážitků, které jsme tam měli. Přivítaly nás pochopitelně květinami jako všude jinde, ale potom si nás rozebraly a každý jsme měli svého průvodce ne­bo průvodkyni, který se nám s ohromně krásnou, dětsky vážnou zdvořilostí představil a potom se nám věnoval po celou dobu, kdy jsme v tom Artěku byli, a pověděl nám 0 Artěku všechno. Děti jsou na něj nesmírně hrdé, znají každou legendu, každou pohádku, která se váže ke Krymu. Na závěr naší návštěvy se s námi rozloučily takovou malou slavností. Ta se zahajovala hymna­mi a vztyčováním vlajek, a když za zvuku naší hymny vzdávali sovětští pionýři čést naší vlajce, která; jako první stoupala na žerď, tak mně bylo úzko, protože jsem si musela vzpo­mínat, konečně je asi jasné, na co. Ale pak jsem si honem vzpomněla na náš Svaz mladých a bylo mně zase dobře. Je jistě velmi složité se dnes orientovat. Mnoho se mluví o prav­dě, o poznané pravdě. Jenomže ta poznaná pravda u každého vypadá trochu jinak a já bych těm našim mladým přála, aby našli skutečně tu správnou cestu a aby se nenechali zmýlit, a strašně bych si přála, aby 1 naše současné umění jim v tom hledání pomáhalo. Nedávno jste v televizi v nedělní chvilce povezie vystoupila s Kainaro­­vým Českým snem. Proč to byl prá­vě Český sen? No vidíte, právě proto, co jsem teď před chvilkou řekla. Mne tihle­­ti básníci také učili určité pravdě, a nejenom oni. Já jsem jim uvěřila a nemohu podezřívat Kainara z kon­­junkturalismu, když psal Český sen, já věřím, že to byl čistý pohled bás­níka, umělce. Nemůžu podezírat Františka Hrubína, že psal své Dře­vo se listem odívá na objednávku. Jsem přesvědčena, že tak jako mu­síme naprosto nekompromisně a po­ctivě se postavit proti všemu, co představovalo deformace, co předsta­vovalo chyby, tak že stejně nekom­promisně se musíme postavit na ob­hajobu toho, co bylo dobré, pozitiv­ní a co představovalo pravdu ten­krát a představuje Ji i dnes. Foto mírko Sindelar CO S TELEVIZNÍ KRITIKOU Děje se tuze zajímavá věc: televi­ze, které se nedávno postavilo do če­la nové vedení, jež dokázalo už při­jít s leckterým novým nápadem a pro stabilizaci husákovské politické koncepce už v nerozlehlém čase uči­nila mnoho, tato televize se pojed­nou ocitá uprostřed »kritických« zá­jmů »televizní kritiky«. Ty uvozovky píši úmyslně. Táž televizní kritika, která ještě do dubna vyzývala к ne­dočkavému zasednutí před svítící obrazovku, abychom čerpali vědo­mosti o minulých zatajených událos­tech, na nichž vinu nese »partaj«, táž kritika, která si kvůli témuž po­chvalovala, jak jdou noviny na drač­ku, protože se tam už »člověk něco dozví«, táž kritika, a z ní dnes vlast­ně už jenom některá píšící jména, novému vedení televize mezi řádky svých kriticistních poznámek vytýká, že v zájmu vkusu »pěti miliónů te­levizních diváků« musejí posečkat »některé příliš náročné umělecké in­scenace, jichž se nahromadilo ne­únosně mnoho« (ačkoli právě toto bylo míněno vedoucím televize na tiskové konferenci 3. září jako vy­světlení, proč musí být od základu jiná koncepce uměleckého vysílání televize). Vytýká mu, že v televizním vysílání dosud není »záchytný bod«. Ba dokonce se objevují zcela banál­ně výtky, že došlo к »nedodržení sta­noveného programu«. Jako by nebylo jasné, že mimořádná doba si vyža­duje i občasné zásahy do kolik tý­dnů předem »stanoveného progra­mu«. A už nejjednodušší způsob, jak »kriticky« napomáhat nové a zásad­ní politické orientaci televize, je prostě všechno úplně překroutit, pří­padně zamlčet (viz Svobodné slovo ze 4. září a jeho »referát« o tiskové konferenci к programu a obsahu te­levizního vysílání a celkové koncep­ci Čs. televize, konané předešlého dne). Tu už rozum zůstává stát: Ti, a nejenom oni, ale celá řada dal­ších, kteří dnes z nejrůznějších dů­vodů nepíší, a ti, kteří se svými kri­­tikařením spolupodíleli na někdejší orientaci televize, na zacílení umě­leckých, publicistických a politic­kých puřadů, ti, »díky« jejichž (ne však pouze jejich) postojům muselo přijít nové vedení televize a 3. záři velmi pregnantně, zásadově a politic­ky neváhavě vyhlásit politickou sku­tečnost, podporující program, právě ti známkují televizi za její »novou« činnost. Jestliže má dnes televize po­tíže při realizování svých důležitých společensko-politických cílů, je to i proto, že minulé postoje těch, kteří si dnes opět vyhrazují právo zásad­ní kritiky, způsobily výkyvy v poli­tické a občanské účinnosti televize. A právě tato neznalost základních principů etiky (či jejich nerespekto­vání) vzbuzuje údiv. Vždyť kromě úchvatných a málo pečlivých glos nepřinesli kritikové obsažnější roz­bor aspoň některé z několika posled­ních televizních inscenací, natož tře­ba souhrnnější rozbor publicistiky a zpravodajství, nepočítaje v to mlčení к takovým pořadům, jako například Ostravské vteřiny č. 71 (11. 9., Jedi­ná cesta), v nichž po kolika měsí­cích zase televizní divák spatřil opravdové portréty dělnických, hor­nických tváří. Mlčením se celkem přešla premiéra i repríza dokumentu Vlastenci bez masky (repríza 11. 9.), objevný interview s tvůrci Presidenta v exilu W. Heynowským a G. Scheu­­mannem (13. 9.) atd. Už tedy lze o lecčems psát a jistě lze psát i kri­ticky, ovšem s koncepcí a s vědo­mím, že to, co se vysílá, vysílá se к podpoře nezbytné stabilizace poli­tického systému, ke zklidnění hyste­riemi rozpoutané hladiny veřejného mínění. Je dost nápadné, jestliže ti, kteří svého času vůbec neprotesto­vali proti skandálním pořadům typu Na pomoc Generální prokuratuře a mj. způsobili, že angažovaná publi­cistika bude muset ještě dlouho ze své vizitky seškrabávat bahno nedů­věry z korupce, jestliže titíž se dnes rozhorlují nad tím, že televize sama podrobuje kritice právě tyto pořady. Je konečně 1 politickým úkolem de­níků a týdeníků o televizi psát. Doba politického obcházení, vý­hrad, váhání už je ta tam, dnes po­­iřebujeme činy. I v televizní kritice. A proto považuji ono zaujaté a roz­horlené kriticistní známkování dosa­vadní práce televize za výraz nezře­telné vlastní kritické orientace v no­vém čase, za výraz zřetelného uhý­bání před samozřejmými nároky a povinnostmi televizního sledovatele, neřku-li recenzenta či dokonce kri­tika. OLDŘICH RAFAJ Akademický sochař A. Sopr vytvořil celou řadu vynikajících prací, které najdete v našich nejpřednějších galériích. Na našem snímku je tématická práce Brigadýr, zpracovaná v opuce. Foto VLADIMÍR STEJSKAL S. К. NEUMANN О BITEVNÍM POLI V NÁS Jsme bitevní pole, s mozkem i srdcem, nervy všemi každý z nás v sobě je bitevní pole, praskot a křiky trhají prostor, a jde to do tuha, kopyta, kola drásají zemi, a tvá to vina, tvá to zásluha, 6 Moskvo!t Jsme bitevní pole, jak před pětadvaceti lety, a jde to do tuha, na jedné půdě v křížku dva světy, minulost — budoucnost, city a myšlenky mají kulomety, na starou nová vrhla se ctnost — a tvá to vina, tvá to zásluha, 6 Moskvo! Tak den ze dne v uličním shonu, v nocích zní poraženého vzdech, zní vítězícího smích, bijí se, bijí syn maloměšťáka se synem syn otroků se synem proletariátu, čas míjí, člověk jen pomalu se vzdává jeho dlátu, a není naděje na oddech, 6 srdce! Leč, soudruzi, nevešel do zaslíbené země, kdo neomylný šel z domu. Nechť zuří to v tobě i ve mně, jsme povoláni к iomu. Lenin je vrchol, my však jen pole smrti, zahynout je nám i bojem, jenž ve vlastním nitru nás drtí, ve víře zpupni budeme pokorným hnojem, a pak, hle, nechť zkvétá z něho rod podle učení tvého, é Moskvo! Tak den ze dne nechj srdce sténá a mozek praská, bijme ho v sobě, bijme měšťáka, bijme ho v sobě, bijme zrádce, kněžoura lží a stínů pasáka, (ližme liu na oprátce! Vidíš, jak zdvihá hlavu? Na hlavu miř a bij! Kdože chce hudbu v duši? Bitevní vřavu máme v ní, dáme z ní pro bitvu poslední, jež vzplála! bezesných revoluce, ABY POVZNESLO ČLOVĚKA. Hovoříme s uměleckým šéfem České filharmonie Jiřím Pauerem Plakáty oznamující začátek 74. koncertní sezóny České filharmonie pomalu blednou. Jenom několik dní nás dělí od okamžiku, kdy zazní první tóny. Jistě to bude opět moment dojímavé slavnosti, který je pro koncerty CF tak typic­ký. Pocit něčeho svátečního ovládne člověka vždy, když stoupá do Dvořákovy síně Domu umělců. Právě pro tuto hodnotu, kterou přináší umění, jsem se roz­hodla, když sezóna klepe na dveře, položit několik otázek zasloužilému umělci Jiřímu Pauerovi, uměleckému šéfu CF. V minulé sezóně ČF svým uměním »dobývala« jednotlivé evropské země a hudební festivaly. Přenese letos tě­žiště svého zájmu na koncertní čin­nost domácí? V této koncertní sezóně se ČF po několika letech opět soustřeďuje pře­devším na práci doma. Také tak na­dané hudební těleso, jako je naše Filharmonie, potřebuje stálý růst in­terpretační úrovně s vědomím, že do­konalost je třeba nejen udržovat, ale především vytvářet. Proto byl rozší­řen také počet abonentních koncertů a oba cykly se podobně jako v dří­vějších letech programově doplňují. Objevují se v nich opět premiéry na­šich soudobých autorů i některá má­lo hraná díla minulosti. Jádro však tvoří skladby evropské hudební kul­tury, z kterých vyrůstal reprodukční sloh ČF. Abonentní cyklus koncertů zahajujeme premiérou Hlobilova Fil­­harmonického koncertu pod taktov­kou šéfdirigenta ČF Václava Neu­manna. Premiérou ČSSR je Sommero­­va Symfonie pro smyčce, klavír a tympány. Diriguje také Václav Neu­mann. Poprvé v Praze bude předne­sen Kardošův Klavírní koncert. Převažuje v programu Filharmonie domácí tvorba? Již proto, že budeme hrát doma, je přirozená a záměrná převaha domácí tvorby, stejně jako domácích inter­pretů a dirigentů. Za dirigentským pultem se vystřídá V. Neumann, J. Vlach, K. Ančerl, Z. Košler, M. Tur­novský a L. Slovák. A z cizích dirigentů? Carlo Zecchi, Roberto Benzi, Antal Dotati, Lovro von Matacič, Antonio Pedrotti. Poslední iurné našeho reprezentač­ního orchestru skončilo 11. září. Bu­dete v zájezdech pokračovat i v té­to sezóně? Všude to byl pravý triumf a vel­kolepá manifestace českého kumštu, zejména proniknutím na dva další nejvýznamnější evropské festivaly v Lucernu a Edinburgu, když jednot­livé země našeho kontinentu jsme už dobyli. Hudební festivaly jsou důle­žité nejenom z hlediska uměleckého, ale 1 propagačního. Je zapotřebí, aby se na nich naše umění a hlavně jmé­no ČF obnovovalo. A pak, když or­chestr má před sebou vynikajícího umělce, znamenitého kumštýře, mno­ho od něho získá. Domnívám se, že je to také důležité. Pozvání z ciziny však stále chodí. Zatím máme v plá­nu dvě krátké cesty do Rakouska a západního Berlína. Právě jste $e vrátil z Itálie, kde na 24. festivalu Sagra Musicale umbra v Perugii byl Český pěvecký sbor. Český pěvecký sbor se tohoto ná­ročného festivalu zúčastnil již po osmé. V premiéře uvedl díla Handlo­va, Brucknerova a Weberova. Dopro­vázeli jej vídeňští symfonikové. Do­mnívám se, že více zkoušek přímo na místě s orchestrem by sboru jis­tě prospělo. Ale 1 tak byl úspěch ob­rovský a hned přišla další pozvání do Benátek, Florencie a Říma. Český pěvecký sbor je hvězdou festivalu v Perugii a doma nám za­svítí tak málo. Vždyf ! v predchivoji. cí sezóně z 57 nových nastudovaných skladeb uplatnil doma jen mizivou část. Český pěvecký sbor uslyšíte napří­klad 13. a 14. listopadu, kdy uvede dílo B. Martinů, a 11. a 12. prosince se představí Dvořákovým Rekviem. Snad se nám podaří uvést také někte­rá díla, která sbor zpíval na festivalu v Perugii. šéfdirigent Václav Neumann (po návratu ČF z turné v cizině) se po­chvalně zmínil o londýnském publiku, které tvořila převážně mládež, v níž našla CF pozorné a vnímavé poslu­chače. Co soudíte o naší mládeži? Domnívám se, že naše mládež není méně muzikální než jinde ve světě. Záleží na tom, jakým způsobem se podchytí její umělecké cítění, česká filharmonie pořádá každým rokem cyklus — Hudební mládež. Pro tuto sezónu jsme připravili dílo J. Sebas­tiana Bacha. Proč právě Bacha? Pro­tože mladí lidé v posledních letech" a nejenom u nás, tuto hudbu doslova milují. Které publikum na světě se vám zdá nejmuzikálnějši? To je trochu zákeřná otázka. Jedno­značně se na ni nedá odpovědět. Po­znali jsme nadšené a přitom mladé publikum v Japonsku; velmi vděčné v Austrálii a na Novém Zélandě; vy­soce vzdělané v Německu; výborné posluchače na universitách v USA a vynikající chvíle jsme prožívali v Lon­dýně. Silný umělecký zážitek si od­náší obecenstvo i umělci, když během koncertu dokáží navázat vzájemný kontakt, když mezi nimi proběhne porozumění. A naši posluchači? Za ta léta vzájemné spolupráce vy­rostl mezi ČF a našimi posluchači krásný vztah důvěry a porozumění. Je to pro nás zároveň jeden ze zdro­jů jistoty, že hodnoty, které přináší umění a kultura, jsou ve své pravdi­vosti jednou ze základních potřeb člo­věka a celé společnosti. Rádi bychom tomuto našemu věrnému a vděčnému obecenstvu zahráli s takovým úspě­chem jako venku. Ale bohužel, nemá­me v Praze koncertní sál s takovou akustikou, který již sám o sobě doká­že inspirovat kumštýře. Několik let bojujeme o zahájení stavby nového koncertního sálu pro dva tisíce lidí. Plány jsou již v jednání, tak snad ... Jak se díváte na spolupráci s uměl­ci v socialistických zemích? Vítali jsme, uvítáme a vždy bude­me vítat spolupráci s kumštýři ze všech zemi. Všechny umělce, kteří mají svým uměním lidem co říci, rádi mezi sebou přijmeme. Jedním z mostů, které již mnohokráte překlenuly nedo­rozumění, je právě umění. V mnoha případech je kumšt účinnější než všechna slova. Skutečné umění dává lidem sílu, radost a odhodlání к živo­tu. A nakonec: aby dělalo šťastným, aby povzneslo člověka. Existence i působení ČF je jistě vzpruhou a velikým pomocníkem pro další rozvoj našeho hudebního živo­ta. Samotná existence takového tělesa nevytváří hudební skladatele a pozo­ruhodné skladby. Ale nerostou hudeb­ní skladatelé a nevytváří se pozoru­hodná hudební díla, když není tako­véto těleso... Rozhovor zaznamenala IRENA MANÄKOVÄ Je to v tom kraji, kde voní citró­ny, kde dozrávají několikrát za rok pomeranče. Je to ten kraj pod Vesu­­vem, na samém jihu Neapolského zá­livu. Město, o němž se zpívá l и nás, město se 14 000 obyvateli a mnoha hosty, město s krásným, zvučným jménem Sorrento. Jak ul jsme psali, byl tu nedáv­no jakýsi československý filmový festival, oficiálně Mezinárodní setká­ní s československou kinematografií, vlastně jakýsi týden českosloven­ských filmů.. Předsedal mu jako čest­ný president náš zasloužilý umělec Karel Zeman, jehož Ukradená vzdu­cholodi celou přehlídku také otevře­la, aby potom slavila úspěchy i mimo Sorrento v Neapoli a v Castellamare. Byl tu národní umělec Otakar Vávra, jehož Romance pro křídlovku byla vůbec nejúšpěšnější ze všech filmů, týdne Ju kritiky i diváků/. Je to mimochodem zase poučné zjištění, protože se ukazuje 1 v Itálii, že v tomto světě, v němž kdekdo točí filmy rozpolcené, sondující, a tak či onak mnohdy nepříliš srozumitelné, dovede získat divákovo srdce prostý, ale hluboce lidský příběh, vyprávěný formou, která je rovna úrovni toho, oč jde. Byl tu mladý režisér Juraj Herz se svým filmem Spalovač mrtvol. Ten se líbil hlavně kritice, ale jeho černý humor zabral i и diváků, i když je film místy šokoval. Byla tu paní Hermína Týrlová, jedna z trojice nej­větších našich mistrů animovaného filmu, byl tu Jiří Brdečka, přijel ná­rodní umělec Elmar Klos a byla tu početná delegace slovenských uměl­ců, Samuel Adamčík, Jozef Króner, Ivan Mistrík, Emilia Vašáryová, Ste­fan Uher a mnoho jiných, byli tu ve­doucí dramaturgové skupin a hlavní dramaturg Barrandova, byli tu ředite­lé a dokonce i dva, tři novináři. Pravda, mnoho pozvaných umělců tu také nebylo. Neměli čas. To je dnes velmi pěkné zdůvodnění. Jen si mys­lím, kam že to tedy chtějí naši umělci jezdit, když jim čas bránil v účasti na festivalu v Moskvě a teď jim nedovolil jet ant do slunné Itálie... Někteří jistě opravdu čas neměli, jiní měli jistě mnoho oprav­dových důvodů, proč dříve přislíbe­nou účast odřeknout. Ale že by vši­chni? Mohu podat svědectví o tom, že se proto sorrentské setkání nerozsy­palo, že lidé chodili do kina stejně, že se jen pozornost přesunula pře“ devším na italské hvězdy, které se objevovaly v kině a odloudily pokaž­dé pozornost, což je и tamního pu­blika dost pochopitelné. Horší je, že si člověk někdy připadal jen jako nějaký oleandr, zdobící sál, v němž se producírují Claudia Cardinalová a další. Vůbec se mi zdá, že celá akce, nesledovala-li jiný záměr (protože byla smluvena loni a v té době v našem filmu a kolem něho mys­leli někteří lidé na mnoho věcí), svědčí přímořským lázním hlavně к prodloužení sezóny a pořadatelům к tomu, aby se ohřáli v lesku reflek­torů, křižujících hvězdy italského filmového nebe. V Sorrentu visely snad stovky a stovky československých vlajek. V centru města v každém druhém okně. V každém prvním italská. To bylo pěkné, stejně jako ten rukou napsaný lísteček, který na nejživější třídě hlásal nad oznámením, že se ve zdejším obchodě mluví anglicky a francouzský, také že »hovoříme troš­­•ku česky«. Nezkoušel jsem slovní zá­sobu čilého obchodníka, ale lístek potěšil. Tak, jako mne naopak po­bavil rozhovor dvou starších britských manželů. Popíjeli v jedné typické ka­várničce na blavním náměstí (vlast­ně náměstíčku/ svůj povinný odpo­lední čaj a četli své neodmyslitelně britské noviny. Paní se rozhlížela po barevné vlajkoslávě a zeptala se vel­mi klidně svého manžela: »A co to je vlastně za vlajky?« Její muž stej­ně klidně a rozvážně odvětil: »Ty pruhované jsou italské a ty druhé asi města Sorrenta. Má tu prý být nějaký folkloristický festival.« Dál pili svůj povinný čaj, dál pročítali své britské noviny. Co překvapilo, byla naprostá nettal­­ská krotkost tiskových konferencí. Snad jen ta se slovenským ministrem kultury soudruhem Válkem naznačo­vala, že se někteří žurnalisté odvá­ží zeptat trochu provokativně. Ale jinak na tiskových konferencích prostě ticho po pěšině. Ani informa­tivně se nikdo neoptal třeba na to, jestli и nás máme cenzuru, co čekají naši filmaři od současného vývoje atd. Jako by se všichni nějak dohod­li, že si budeme hrát na chlapečky z penzionátu. Ona ostatně taková jakási gentle­manská dohoda tady byla. Osud ce­lé přehlídky totiž visel na vlásku. Z původního seznamu filmů, které pořadatelé dohodli s kdysi kompe­tentními činiteli v našem filmu a jin­de,' to znamená v tvůrčím svazu apod., byly odvolány dva snímky: Jasného film Všichni dobří rodáci a Kachyňův Kočár do Vídně. U Kočá­ru byly důvody evidentní, není to dobrý film a byl problematický už při svém zrodu, navíc to je film dost starý a jeho postoj к partyzánům by v Itálii mohl nedobře působit, vždyf nedaleké Salerno prožilo v poslední válce nejtěžší krvavý křest, když se tu vylodili spojenci, a stejně nedale­ká Neapol se dodnes pyšní tradici svých bojovných závěrečných čtyř dnů, v nichž lidovým povstáním vy­hnala nacisty. Mimochodem v Neapo­li, na náměstí nedaleko odbočky americké ambasády stojí krásný pomník těmto čtyřem neapolským dnům, dílo sochaře komunisty Marina Mazzacuratiho, který právě těsně před naší návštěvou zemřel. Pokud jde o Jasného Rodáky, nelze nepři­znat, že se film bohužel dostal do objektivního rozporu se skutečností, že jeho podání historie združstevňo­vání a hlavně jeho vyústění by moh­lo spíš zatemnit pohled italských di- Sohhmtu váků na náš život, než co jiného. Konečně každá země, každý $tát přece suverénně rozhoduje o tom, co ho reprezentuje na přehlídce v za­hraničí. Vypadalo to však nejdříve na incident. Nedošlo к němu a ne­došlo potom skorém к žádné provo­kaci. Jen polovládní list Messaggero si neodpustil a napsal docela nejap­ně, že v československé delegaci je pět plukovníků sovětské bezpečnosti v šedých šatech, kteří hlídají naše umělce atd. atd. Pitomost takového útoku překvapila, zdá se, i jinak ne­příliš vybíravé italské čtenáře, pro­tože i tento list po ostrém protestu československé delegace potom psal už bez provokací. Pravda, v závěru festivalu trochu zarazil titulek listu Tempo, který zněl: Československá kinematografie, nikoli na shledanou, nýbrž sbohem! Není to zrovna ukáz­ka nejskvělejší slušnosti, ale nezapo­mínejme, že mnohde na západě to se slušností v novinách neberou zrov­na nejvážnějt, že často neváží nejen na lékárnických vážkách, ale dokon ce ani na decimálce, že to jen tak odhadnou — a někdy také střelí vedle Jinak však všechno vypadalo na to, že se filmy celkem líbily, i když nemůžeme zase italským kritikům nedat za pravdu, když po no­vém snímku Juraje Jakublska psali o patologii pesimismu apod. Jeho film Ptáčkové, sirotci a blázni sku­tečně těžko vůbec hodnofít. Jednak pro naprosto zmatenou myšlenkovou náplň, jednak také pro zcela mimo­řádné zmateční poměry při promítá­ní, které znemožnily jakékoli pocho­pení věci. Kopii totiž přivezli na po­slední chvíli, samozřejmě kopii mlu­venou slovenský, protože jde o slo­venskou novinku. Nu, a protože Ita­lové většinou Slovensky stejně jako česky nerozumějí, zeslabili promítači originální zvuk až к nesrozumitel­nosti a kdosi se snažil tlumočit ital­sky přes mikrofon to, co říkají po­stavy na plátně. Přitom ony postavy nemluví zrovna nejzřetelněji, vzájem­ně si skáčí do řeči, takže Italský pře­klad se omezoval často na tlumoče­ní dosti kusé. Taková projekce ne­prospěla závěru přehlídky, i když se tu uskutečnila světová premiéra no­vého filmu. Závěrem uspořádali pořadatelé v neapolském slavňém divadle San Carlo mohutné show s přehlídkou hvězd, které předávaly našim filma­řům ceny za kde co. Rozdávaly se medaile i zahraničním účastníkům, například řediteli canneského festi­valu ve Francii za »podporu česko-slovenské kinematografii« atd. atd. A tak přes účast všech Claudií Car­­dinalových, Monik Vittiových a do­konce sama Federica Felliniho na mne nejvíc zapůsobil počin dělnic­kého klubu největší jihoitalské továr­ny ITALS1DER, který si najal neapol­­ské kino La perla a udělal tam vlast­ní československou přehlídku. Do­konce na ní měli shodou okolností zvlášt dobrý program, když po úvod­ním představení Zemanovy Ukradené vzducholodi uvedli Ostře sledované vlaky a film Klose a Kadára Smrt st říká Engelchen. O tom dělnickém klubu by se chtělo napsat víc, ale to raději někdy samostatně. Tak se tedy sorrentská přehlídka československé kinematografie nako­nec dost vydařila, i když ji nebude­me pokládat za nějaký průlom. Mys­lím, že tu bylo víc ohňostroje než vážných úmyslů, ale buď 'jak buď, žádná konfrontace v umění není bez užitku a výsledný dojem, že totiž to nejvíc vyhrála vedle Ukradené vzdu­cholodi právě Vávrova Romance pro křídlovku, krásný film na námět ne­méně krásné poémy Františka Hru­bína, takový výsledný dojem stojí za to veřejně sdělit. Jan KlimentJjßstä j&cbwu о Sorrento v Neapolském zálivu v Itálii. Hlediště neapolského divadla San Carlo, kde se konal závěrečný slavnostní večer setkání s československou kinematografií v Itálií. • • SOVĚTSKÁ MONOGRAFIE ОI. Á. KOMENSKÉM Známý sovětský pedagog D. O. Lordkipanidze vydal letos v naklada­telství Tbiliské university obsáhlou, ruský psanou vědeckou práci o J.' A. Komenském. Kniha je rozdělena do osmi kapitol, z nichž první po­jednává o době Komenského a o je­ho životní dráze, další pak o Komen­ského světovém názoru, obecně pe­dagogických myšlenkách, učení 0 škole, didaktice, otázkách výchovy osobnosti a o Komenského názorech na úlohu a osobnost učitele. V osmé kapitole je podán analytický přehled komeniologických prací v ČSSR, v SSSR a zvláště v Gruzii. Za zmín­ku stojí, že znalost Komenského dí­la se začíná šířit v carském Rusku od r. 1768, kdy profesor moskevské university K. A. Čebotarev vydal rus­ký, se svým úvodem, Komenského Orbis pictus v překladu profesora Sadena; ze sovětských pedagogů stu­dovala dílo Komenského jako první 1 N. K. Krupská; Lordkipanidze citu­je dokonce i Leninovu rukopisnou poznámku o Komenském, z níž vy­plývá, že si Lenin Komenského vy­soce cenil proto, že »u něho je vel­mi mnoho toho, co Je cenné pro nás z hlediska socialismu«. V Gruzii me­zi prvními, kdo psali o Komenském, byli Ili Čavčavadze a Jakob Gogeba­­švili (od r. 1881); po Říjnové revolu­ci na tyto domácí tradice komenio­logické navazují např. Š. Amonašvi­­li,’ Ti Tavzišvili, U. Obovadze a samoSc zřejmě i D. Lordkipanidze, který vy­dal svou první studii o Komenském, r. 1939 (gruzínsky — byla to jeho kandidátská dizertace; její přepraco­vané a doplněné vydání vyšlo roku 1949). Lordkipanidzeho poslední, téměř čtyřistapadesátistřánková komenio­logická monografie obsahuje také bohatou bibliografii českosloven­ských, ruských, gruzínských a latin­ských komeniologických pramenů, jmenný rejstřík a v příloze i Lordki­panidzeho projev přednesený r. 1967 na mezinárodní komeniologické vě­decké konfe-enci v Olomouci a po­jednávajíc! o »významu Všeobecné norady o nápravě věcí lidských J. A. Komenského pro socialistickou peda­gogiku«. Záslužná činnost sovětského ko­meniologa je u nás dostatečně zná­ma, není však jisté, zdali byla u nás dostatečně oceněna oficiálními insti­tucemi. Domnívám se, že vydání je­ho poslední komeniologické práce mělo by být naším oficiálním místům podnětem к náležitému ocenění dlou­holeté záslužné činnosti D. O. Lord­kipanidzeho — např. udělením zlaté medaile Čs. společnosti pro meziná­rodní styky nebo jiným odpovídají­cím způsobem. VLADIMIR BRETT RUDÉ PRÄVO • V sobotu 18. října 1969$

Next