Rudé Právo, prosinec 1969 (L/282-306)
1969-12-03 / No. 284
Tam pod Dargovem... Jako temná hráz se na západě nad rozlehlými lány Zemplína zvedá černý masív Slánských vrchů. Na jejich úpatí, tam, kde konči úrodná pole Východoslovenské nížiny, jen kousek od okraje rozsáhlých hustých lesů, leží Malé Ozorovce. Právě tu měli slavný den. Před 25. lety 2. prosince 1944 osvobodila Rudá armáda jejich obec, Či vlastně místo, kde dříve stávala. Děti к té příležitosti připravily program. Sešli se občané, vzpomínají. Ale vratme se spolu s nimi o čtvrtstoletí zpět do chmurného podzimu, kterému vdechovalo dunění děl z fronty vzdálené už jen několik kilometrů současně naději na nový život i obavy z posledních dnů. »Stáli Jsme za humnv. Mladí 1 staří. Natahovali |sme krky, abychom lépe viděli do dálky, tam, kde se к nebi zdvihala ohnivá záře a oblaka dýmu,« vzpomíná na 26. listopad roku 1944 Jeden z tehdejších obyvatel, František Bejda. Ten den začaly hořet v okolí mnohé vesnice: Stankovce, Dargov, Kravany. Vojska 4. ukrajinského frontu nřinutila Němce к ústupu od Ondavy, osvobodila Michalovcj a hrnul" *s nížinou dál na západ, aby vyrovnala karpatský oblouk, na něm- a uhnízdila fašistická obrana. Slánské vrchy byly Jako dělané к vybudování další opěrné linie. Němci tuhle příležitost nepromeškali. Očekávali útok směrem na Dargovský průsmyk a využili к přípravě obrany všech svých válečných zkušeností. Jednou z nich bylo ničení obcí v blízkosti obranného pásma, obcí, kterých by mohla využít Sovětská armáda. »Němci к nám chodili často, chtěli obec evakuovat,« vzpomíná Michal Miňo, tehdejší starosta. »Nevěřili Jsme všik, že Němci naše domy vypálí. Když brali koně, postroje a zabíjeli dobytek, doufali Jsme, že Je to nej-' horší, co nás postihne ...« Rolníci se tehdy dokonce odhodlali к protestu. Sesbírali po 10 korunách a poslali delegaci do Prešova. »Chtěli brát chlapy na práci. Večer přikázali, aby ráno nastoupili. Ráno však nebylo v obci nikoho...« Pod celými Slánskými horami se táhly obranné příkopy. Každá obec dostala konkrétní úkol. Nakonec musel. své odpracovat i obyvatelé Malých Ozorovců. Těžko se dalo utéci. Někteří se však schovali do lesů. Měli tu tajné koliby, měli i zbraně. Partyzáni? Ale ne, usmívají se skromně pamětníci. Neměli jsme žádné spojení, nechtěli jsme ani Němce zbytečně provokovat. Možná že bychom se dali do boje, kdyby к něčemu došlo... Byl však klid. Až do té neděle 26. listopadu. Oheň se zakrátko nevyhnul ani Malým Ozorovcům. Krátce poté, co vzplály okolní' obce, začal praskat eternit i na střechách horního konce obce. Nejprve Němci zapalovali stodoly. Bylo tehdy i dost slaměných střech. Stodoly plné sucht. úrody hořely jako pochodně. »Před očima mi shořel celý majetek,« potvrzuje výměnkářka Zuzana Varholová. »Co jsem mohla sama s dětmi dělat? Vvtáhly jsme vůz, naložily mišek mouky, nějaké háby na sebe, zapřáhly -íka a vyjely ...« Staří plakali, děti, které si neuvědomovaly tu hrůzu, si ohřívaly nad ohněm z vlastního domu ruce. ■ Němci ten den vypálili většinu obce. Prý za sud vína, který obětoval Pavel Kmec, slíbili, že zbytek nechají stát. V těch posledních domcích se sešli poslední vytrvalci. Báli К 25. vjročiosvobozeni Malých Ozorovců se evakuace, mysleli, že se tu dočkají svobody. Nedočkali. V první prosincový den zapálili Němci i zbývající domy. Zůstala jen škola, kostel a roubená zvonice s velkou historickou cenou. Vytesaný letopočet potvrzuje, že právě letos se dočkala 350 letí Obyvatelé obce ale před 25 lety nevěděli, jak a zda se dočkají druhého dne. Obec ještě stále hořela, když odjeli poslední evakuovaní. Dostali se až skoro ke Košicím. Další skupinu zavála fronta zase jinam. Stačil však Jediný den a byli by se dočkali osvoboditelů. Hned druhého prosince totiž přišli do liduprázdné vypálené obce Malé Ozorovce sovětští vojáci. Ale tím dnem teprve začínal tuhý boj. Sedm týdnů se bili sovětští vojáci o Slánské vrchy, o přechod Dargovským průsmykem, který uzavíral cestu na západ. Teprve 18. ledna překročili sovětští vojáci průsmyk, ve kterém dnes pomník s rozsáhlým růžovým sadem připomíná jejich obrovské oběti. Děti z široširého okolí jezdí dnes do těchto míst skládat svůj pionýrský slib. Teprve po osvobození okolí se vrátili obyvatelé do míst, kde stávala jejich obec, kde stávalo 130 domů. Začala veliká práce. Vybudovat téměř, z ničeho znovu celou obec. »U nás se lehko zjistí, co Jsme za těch 25 let udělali,« spokojeně konstatuje předseda národního výboru Andrej Varchola. »Stačí se podívat kolem a před očima máte nejlepší statistiku ...« 148 nových domů a dva rozestavěné — to jsou Ozorovce dnešních dnů. »A tady vidíte, jak jsme bydleli první roky po válce,« ukazuje výměnkářka Zuzana Varholová malý domek stojící stranou na dvorku. Vypadá trošku nezvykle. £Ja základně 3X4 metry se zvedá jakási miniatura domku s dveřmi a malým okénkem. »Tady Jsme spávali, vařili, pracovali ...« Teprve později začala definitivní výstavba. V roce 1948 dokončili prvních 56 domů. To už se začínalo veseleji hospodařit. »A tak se nedivte, že se nám po tom všem, sotva jsme .měji střechu nad hlavou, nechtělo hned do družstva. Nikdo nevěděl, co to vlastně bude,« vzpomíná Andrej Tomáš. »Náhrada nestačila. Měli jsme na krku půjčky, tak jsme chtěli hospodařit po svém jako naši otcové.« V Malých Ozorovoích mívali hospodáři svou hlavu. Tvrdou. Třebas na to doplatili. Jako s elektřinou. Když ještě před válkou budovali kolem obce vedení, výbor se zavedením elektřiny nesouhlasil. Prý by to byly zbytečně vyhozené peníze. A tak se v obci svítilo petrolejkami ještě v r. 1957, přestože v nových domech, budovaných podle jednotných plánů, byly natahány dráty, přestože byly vypínače a'všechnu со к tomu patří... »Nastěhovali se do školy. Na týden,« vyprávějí družstevníci o vzniku svého JZD. »Bůhví, odkud přišli. A prý — pantáto, podepište. Říkali Jsme Jinr peruni. Chodili za námi vytrvale. Vysvětlovali co a Jak, agitovali. A my jsme se před nimi schovávali, kde se dalo. V lese, na polích...,« směje se dnes. Andrej Tomáš. Tehdy ale mnohým do smíchi. nebylo. Elektřinu zavedli v Malých Ozorovcích v roce 1957 a za dva roky bylo v obci i celoobecní družstvo. »Zvykli jsme si,« dostáváš odpověu na otázku, zda bylo lepší hospodařit po stáru, tak jako otcové... »Máme i nespokojence,« přiznává předseda. Sedíme nad stolem, kterýhospodyně zaplnila slaninou, salámem, okurkami a lahví ostrého. »Jó, ten nespokojenec. Auto má, slušný důchod, ještě pracuje, chalupu postavil, ale stále tvrdí, že by mu na těch jeho dvanácti hektarech bylo lip. To už nedomyslí, že by mu dnes nikde z nás nešel zadarmo robit, tak jako to bývávalo ...« V družstvu dnes není — například u traktoristů — výjimkou výdělek přes 300 Kčs za měsíc. V obci, kde dříve nebyl ani jediný motocykl, je dnes dvacet osobních vozů. »Motocykly už vyšly z módy,« říká Vlastimil Jenčík, mladý agronom. »A nás, mladé, už nebaví dojíždět za prací kamsi do města. Vyděláme si dost doma, nač se kamsi trmácet ...« Tenhle názor už má v Malých Ozorovcích stálé víc a víc mladých. A tak si družstvo na nedostatek pracovních sil nenaříká. Spíš naopak.' Mají starosti, co dát lidem na práci mimo sezónu. Jako teď, když všechno zapadlo sněhem. Na autobusové stanici stojí skupinka žen. Jedou nakupovat. V obci mají svůj obchod, ale to víte — jinde se prý nakoupí lépe. Dnes tiž se nechodí do Sečovců pěšky, dnes jezdí každou hodinu autobus. S cestováním nejsou problémy. Loučíme se s předsedou. »Víte, nebylo nám v těch posledních 25 letech vždycky lehko. Ale to, co jsme zažili vinou války, nikomu nepřeji. Proto jsme u nás v obci všichni zajedno, že už nikdy nesmíme dovolit, aby došlo к něčemu takovému...« Malé Ozorovce nevešly do historie. Nepsaly o nich světové deníky, jejich obyvatelé se za války nevyznamenali mimořádnou odvahou nebo smělostí. Ale právě všední hrdinství těchto obyčejných lidí vytváří naši budoucnost, naši spokojenost. V. HAVLÍČEK Příchod zimy na labském přívozu v TouSent и Brandýsa nad Labem. Foto M. VODÉRA I Jedna z nejmodernějších květinových síní v republice byla otevřena koncem týdne v Plzni na nároží Smetanovy a Prešovské ulice. Na rekonstrukci bývalé prodejny květin sice obětovaly Zahradnické závody města Plzně částku téměř 300 000 korun, ale věří, že exkluzivní květinová síň jim pomůže ještě zvýšit dnešní Hmiliónový obrat. Autorem projektu je známý plzeňský architekt ing. Svatopluk Janke. Foto СТК-J. VLACH Tak svět oplácí ? Je v tom kus i osobní tragédie. Minulý týden uzavřel obvodní soud v Praze l případ Vítězslava Kadlčáka, který se loni v dubnu neslavně proslavil jako jeden z těch, kdo iniciativně pomáhali obnovit senzaci kolem tragické smrti Jana Masaryka. Pamatujeme ještě na ty jeho články, v nichž se vydává■ za jakéhosi majora Chlumského, potom zase sliboval senzační dokumenty o pozadí smrti československého ministra zahraničí, potom vyhrožoval, vrážel kolem dokola a nakonec vystoupil v televizním pořadu, který se tehdy jmenoval Na pomoc Generální proku-a- ře, ačkoli byl vlastně lecčíms jiným, jen ne pokusem o pomoc. Pan Kadlčák se dostal к soudu, protože se zjistilo nad slunce jasně, že si vlastně všechno vymyslel. Letos si navíc ještě nahrál s nasazením vlastního zdraví autohavárii, jen aby mohl opět »důležitě« prohlašovat, že »po něm stříleli Rusové«, jen aby se zase jeho jméno objevilo na stránkách novin. A zase se objevilo . .. Někteří lidé jsou už takoví, že pro svou popularitu udělají pomyšlení i nepomyšlení. Nedopadnou přitom všichni jako pan Kadlčák, což je škoda. Pan Kadlčák, to potvrdili čtyři psychiatři v znaleckém posudku, je psychopat. Dokonce se to jmenuje polymorfni psychopatie, ale nemoc to není a nesnižuje to odpovědnost za to, co kdo udělá. Jenom takový člověk trpí strašnou touhou po tom, vyniknout nějak, svítil jako hvězda. Tahle popularita a touha po ní, co už se natropily potíží .. Pan Kadlčák to zkusil už v pětačtyřicátěm, kdy mu bylo líto, že kolem něho chodí hrdinové a jeho jako by si nikdo nechtěl jaksi povšimnout: Tak to zařídil tak, že si ho nakonec povšiml až soud a musil si to odsedět. Potom se zdálo, že se uklidnil. Pracoval dokonce několik let pořádně, ž{l spořádaným rodinným životem, koupil st auto. Až najednou přišel loňský rok a s ním všeobecně obrodný proces. Tisk, televize rozhlas, zpravodajský film, všichni jako by se utrhli ze řetězu. To zase bylo senzací, to zase bylo možností vyniknout nad ostatní. Taková doba si žádá hrdiny. Jak mohl zůstat stranou člověk tak povolaný, jako pan Kadlčák? Jenomže nic by se nestalo, kdyby... Ano, kdyby v redakci jednoho deníku — není důvod tajit jeho název, šlo o Svobodné slovo — seděli v onom kritickém dni odpovědní lidé, a ne takoví rádoby hrdinové a lovci senzací, jakými se projevili páni redaktoři P. Krása a B. Toninger. Těm totiž pan Kadlčák spadl jako z nebe, jako na zavolanou. Čerta se starali o to, že si odporuje v každé druhé větě. Čerta se starali o to, jestli je na tom, co jim vypráví, aspoň špetka pravdy Hodilo se, tak proč toho nepoužít? Tehdejší novinářská obrozená etika už byla taková. A pan Kadlčák mával jakýmisi tajnými zápisy z bytu Klementa Gottwalda. Uznáte, to je senzace. A proč by se měl novinář zabývat tím, že to je vlastně jen jakýsi hadr, prostý neoznačený průklep, psaný na stroji, jaký si dovede vyrobit každý, kdo má к dispozici psací stroj, kousek papíru a příslušnou dávku drzosti? Tak se stal pan Kadlčák zase hrdinou. Jak teď říká redaktor Toninger, Hrochu mu naletěli«. Jenomže ono se to tenkrát v dubnu loňského roku tak pěkně hodilo. On pan Kadlčák tak dobře zapadl do soukolí všech těch pomluv o berijovských gorilách, tajemné vraždě atd. atd. Televize také nezůstala pozadu. Její externí spolupracovník Vlastimil Vávra z FÁMU natáčel tehdy seriál Na pomoc Generální praktr atuře. Jak by tu mohl chybět pan Kadlčák? Také že vystoupil a nikomu nebylo divné, proč dopravní dispečer z tušimické elektrárny má mít doma jakési dokumenty o smrti československého ministra zahraničí. Co by se tím nějaký publicista měl zdržovat, když to tak pěkně zapadlo do celé »obrodné• kampaně? Teď to tedy skončilo. Soud udělal tečku. Vítězslav Kadlčák byl odsouzen к nepodmíněnému trestu v trvání 32 měsíců. Ale svět oplácí všelijak. Jakoby podivnou hrou osudu právě pár dni před tím, než soud udělil panu Kadlčákovt onu dvaatřicetiměsícovou odměnu, udělil Svaz českých filmových a televizních umělců, nechvalně už známý pod zkratkou FITES, panu Vlastimilu Vávrovi jako uznání za jeho seriál Na pomoc generální prokuratuře svou výroční cenuI Tak, pan Kadlčák do věznice, pan Vávra pro peněžitou odměnu. Zdá se vám to nemožné? Je to naprostá skutečnost, možná и nás koncem roku 19691 Tak člověka napadá, neměli by vedoucí FITES • snad vyslovit panu Kadlčákovi nějaké uznání? Vždyt bez něho by nemohli dávat své dobře uvážené ceny. Neměl by se FITES ve své neodbytné »rrrevoluční« činnosti za pana Kadlčáka nějak vzít? Vždyt tohle přece není spravedlivé a dvojím loktem by se měřit nemělo. JAN KLIMENT PTÍÍkinOTÍ DV UCDVin v září letoS'nih° roku ulIlnUoll DÍ N CD I LU isem se na vás °brátaa s prosbou o radu a pomoc ve věci uplatnění nároku plynoucího z úrazového pojištění. Po Vašem zásahu mne navštívila osobně likvidátorka soudružka Davidová z oblastního závodu Státní pojtšfovny v Brně. Podala mi veškeré potřebné informace. Jednala velmi přátelsky a odpovědně. Ujistila mne, že v nejbližších dnech dostanu vyplacen zbytek pojistného ve výši iOOO Kčs. Je mi trapné, že jsem Vás obtěžovala a s Vámi ještě další pracovníky. Kdyby se člověku dostalo vždy vlídného přijetí a přesných informací již tam, kde by je měl správně obdržet, podobných stížností by nebylo. Vaše odpovědnost a ochota zaslouží uznání a úctu. S přáním více chápat lidi a protepltt lidské vztahy V. PAZOURKOVÁ, Stítary Nehezký případ Zaujal mne dopis V. Veselého v Rudém právu z 19. 11. Na mateřské škole, kde učím, jsme zažili rovněž nehezký případ. Před rokem si zde děti zasadily lípu — tedy něco jako strom republiky. O co méně bylo u zasazováni stromu proneseno frází, o to pečlivěji se staraly děti o tento strom, jaké bylo naše zklamání, když s prvním jarním sluncem nevyrašil! A jaká nesmírná radost, když se pak přece jen objevily lístečky! Té lípě jsme dali jméno a starali Jsme se o ni jako o děcko. S velikou slávou jsme chtěli oslavit její první narozeniny. A pak se to stalo. Jednou v noci »neznámý pachatel« přerazil lípu v půli a korunu s tak netrpělivě očekávanými lístky pohodil do pískoviště Snad aby byla bolest dětí větší. Celá ta věc skončila oznámením případu na Bezpečnosti. Ovšem nutno dodat, že tohle nebylo první vandalství spáchané na zahradě této mateřské školy. Už dvakrát předtím »neznámý pachatel« úplně zdemoloval veškeré zařízení zahrady, které mělo sloužit dětem. Dal si práci a rozštípal jednotlivé kusy velmi důkladně. К tomu potřeboval dost času a jistě se to neobešlo bez patřičného hluku. Zahrada je prostorná a ze všech domů, které ji obklopují, je na ni dobře vidět. Ale dodnes se nepřihlásil nikdo, kdo by nás uvedl na sebemenší stopu po »neznámém pachateli«. Rádii zde už třikrát. Ted (sou děti odkázány Jen na přenosné hračky, které můžeme ukrýt v budově. Myslím, že tady není třeba komentáře. J. HÄNKOVA, učitelka, Praha 6 Nakap školních pomůcek Každým rokem přicházejí do všech škol velmi pěkné Informační bulletiny z podniku Učební pomůcky, v nichž se seznamujeme s novinkami, jelikož se jedná o pomůcky velmi drahé, jsou menším školám většinou nedostupné. Kromě zmíněných informací dostávají školy objednací listy na všechny možné druhy pomůcek, každý seznam třikrát. Jestliže na svou školu dostanu např. roční limit 460 Kčs, pak z této hromádky objednávek mohu upotřebit jen několik řádků, ostatní papír je nevyužitý, jelikož se mi nestalo, abych v rámci limitu dostal vše, co si objednám, pak vůbec pochybuji o účelnosti všech objednávek, které prostřednictvím ONV předávám do Prahy. Objednat musím ale v Učebních pomůckách i to, co je volně к dostání na běžném trhu. Procházel jsem dodací listy za posledních pět roků, tj. od roku 1965, a došel jsem к závěru, že kdybych dostal vše, měl bych dost drobných pomůcek, které by práci usnadnily Navrhoval jsem Již odmonopolizování dodávek učebních pomůcek, vyslovoval jsem 1 podezření, že Učební pomůcky v Praze mají na zřeteli bližší okolí než vzdálenější oblasti. Nic se nestalo Letos jsem objednal počítadla pro děti, běžné laciné kompasy, závaží atp., což je v obchodech. Asi budu marně čekat, že něco dostanu, a částka v limitu propadne. О. ВЁЫК, ZDŠ Droždín, okres Olomouc. Pracovali jsme zbyteční Jsme obyvateli družstevního domu-věžáku v Havířově 4, blok 266. Stěhovali jsme s v roce 1966. Plni radosti, že máme pěkné byty, upravili jsme 1 okolí. Požádali jsme také Městský národní výbor v Havířově o povolení, abychom si mohli u domu založit zahrádky. Povolení jsme dostali, navozili jsme 300 kub. metrů ornice, postavili plot a bezvadně upravili prostor kolem domu. Práce jsme skončili asi v září 1967. Sklidili jsme první úrodu ze zahrádek a připravovali jsme se na další rok. A tu najednou přišla parta dělníků, začala lámat plot, bagr hloubil kanál přes zahrádky. Naše zděšeni si umí jistě každý představit Dověděli jsme se jen, že pro novou sportovní halu je třeba přivést teplo a vodu a že investorem této akce je tentýž Městský národní výbor v Havířově, který nám povolil vybudování zahrádek Nebudeme popisovat, co se všechno odehrálo, než jsme zahrádky dali zase do pořádku, navozili ručně zeminu, postavili plot, položili chodníky. Bylo to mnoho hodin práce. A nyní se dovídáme, že všechno, co Jsme udělali, přijde znovu vniveč. Bude se znovu kopat, a ještě více. Byla totiž schválena výstavba v místech, kde původně nemělo být nic. Proti našemu družstevnímu domu se mělo zřídit velké parkoviště aut pro návštěvníky sportovišť. Nebude. Ředitelství Bytostavu Havířov zde začalo stavět rodinné domky. Městský národní výbor vydává vyhlášky, ve kterých vyhrožuje majitelům domů sankcemi za nepořádek v okolí domů. Je to správné. Ale co občané? Ti už nemají právo na upravené okolí a na informace, co se to kolem nich stále kope? Za kolektiv bloku 266 šest podpisů Proč neodpovídá ji? Prosím, abyste mi poradili nebo pomohli v mé situaci. Koupil Jsem si dva filmy do diapozitivu — vyvolání započteno do ceny. Tyto dva vyvolané filmy jsem odeslal v obálce na adresu Agfa-Color- Service. Teplice, Leninova 77. To se stalo 21. srpna 1969. Vyvolané snímky dosud nemám. Nepomohly tři upomínky ani stížnosti řediteli podniku a Komunálním službám Teplice. Nikdo neuznal za vhodné poslat alespoň řádek na vysvětlení. Což je konzument opravdu tak bezmocný? Prof. Dr. P. KUCHAŘSKÝ, Praha-Strašnice RDDt PRÁVO « Středa 3. prosince 1969 v POZNÁMKY К SYSTÉMOVÉMU POJETÍ MARX Blížící se leninské výročí nás zastihuje v situaci, kdy si musíme položit otázku: jak jsme Leninovi porozuměli, jak jsme se jeho učením řídili, к čemu nás, ve jménu dneška i zítřka, vyzývá leninský odkaz? N ejvětší prohřešek mnohých ideologických statí z nedávného období u nás spočíval v tom, že Leninovo dědictví nebylo chápáno jako ucelený vědecký systém. Přitom však pouze komplexní pojetí marxismu-lenínismu může být spolehlivou zárukou před omyly, krajnostmi a deformacemi. Tvůrčí rozvoj socialismu ve všech sférách svého života je nadějný pouze tehdy, respektujeme-li marxismus-leninismus jako jednotný, ucelený systém. Jako marxisté jsme přesvědčeni, že společenský vývoj je sice rozporný, avšak jeho rozpornost je s to řešit právě vědecké učení marxismu-leninismu. Vycházíme z toho, že zákony společenského vývoje odsuzují kapitalismus к nezadržitelnému zániku. Víme, že objektivní logika dějin směřuje od kapitalismu přes socialismus ke komunismu. Marxisté nemohou opustit materialistickou ontoiogii — vědu o objektivních zákonitostech přírodního a společenského dění. Ztratili by možnost právě rozpornost společenského života řešit. Revize těchto zásad zpravidla končí ústupem z třídních pozic, dezintegrací a bezbřehým liberalismem. Dokladem toho je vývoj v některých západoevropských státech, kde sociálně demokratičtí vůdcové sice vytyčili heslo o »nadtřídní demokracii«, ale nejsou s to svou reformistickou politikou osvobodit dělnickou třídu z nadvlády monopolů. Plody takové politiky sklízí třídní odpůrci. Marxisté-leninisté se hlásí к dialektice. Materialistická dialektika nedovoluje, aby materialismus zabředl do mělčin trpné »osudovosti« a absolutního determinismu. Dialektika zabraňuje (nebo pomáhá zabraňovatl, aby hnutí neupadlo bud do osidel teorií o »automatickém« vývoji společ nosti, nebo aby nenechalo odsoudit společenský subjekt — zejména stranu — к úloze trpného diváka .. Jako oko v hlavě musíme chránit dialektiku objektu a subjektu — a to jak v obecné filosofické rovině, tak i v poloze konkrétních aplikací. Dialektika poskytuje neocenitelné teoretické a metodologické poznatky, které umožňují sledovat reálné časové a prostorové parametry vztahu objektu a subjektu v ekonomice, politice i v třídně sociálních vztazích. Namítá se, že marxismus-leninismus ve své aplikaci vede к sterilitě společenských vztahů, že je »determinuje« apod. Především marxisticko-leninská filosofie vede к poznávacímu i praktickému optimismu — ne však к slepému, jednoduchému. Dialektický materialismus je filosofií reálné akce revolučně měnit svět v souladu s možnostmi a cíli, jež odpovídají potřebám dělnického hnutí a vůbec touze lidstva po úplném osvobození. Reformisté a revizionisté však jdou »dále«: Vyhlašují ve jménu »svobody« a »demokracie« »třídní smír«, který je smírem s buržoazní ideologií a ztotožněním se s kapitalistickým politickým systémem. Tento systém prý »svobodný rozvoj osobnosti« nedeterminuje, ačkoliv vidíme, že masy se brání faktické determinizaci státní moci stávkami, demonstracemi politického charakteru, ba dokonce pogromistickými akcemi vůči moci monopolů (USA). Cím dále tím více se prokazuje, že ideologie konvergence propadá na celé čáře. Smír s buržoazií byl vždy a bude v dělnickém a komunistickém hnutí hodnocen jako zrada zájmů pracujících. K omunistická kázeň je dobrovolná; pouze souběženci ji pociťují jako obtížný krunýř, je to kázeň z přesvědčení, nikoliv disciplína fanatiků, kteří zaměňují cíl za prostře dek. Je pravda, že se vyskytují v dějinách hnutí situace, kdy je třeba kázeň zesílit až na hranice obětování. Tak tomu bylo a Je zejména tam, kde je hnutí buržoazní moci postaveno mimo zákon, taková nesmírná obětavost byla objektivně nutná v zemi obklíčené kapitalistickou expanzí, tak tomu je i tam, kde kolonialismus a neokolonialismus bezprostředně ohrožují samotnou existencí proletářských a rolnických mas. Tehdy se dělník a proletář chápou zbraně a jdou vždy a všude v tomto odporu či boji proti spojené moci majetných tříd. Proti přísné subordinační centralizaci této moci, komunisté stavějí svůj demokratický centralismus — dobrovolnou kázeň a disciplínu. Tak se zformovala proti síle kapitálu síla politické jednoty, síla proletářského internacionalismu. Antikomunisté tvrdili a tvrdl, že demokratický centralismus má pouze omezenou dobovou a prostorovou platnost, že je »dobrý«« pouze pro »východní modely socialismu«. Prostě -г- reformisté jsou ochotni přiznat oprávněnost demokratického centralismu pouze předrevolučnímu období a v krajním případě v podmínkách revoluční diktatury proletariátu. Přechod к masové demokracii prý musí přiznat Jednoznačnou prvotnost osobnímu, skupinovému zájmu před zájmem celospolečenským; zájem skupiny před zájmem třídy, dílčí zájem před vůlí politických center. Centru pak přisuzují pouze úlohu dodatečného zprostředkování a integrace. To je hrubý omyl. Stačí si přečíst Marxe a srovnat Jeho poznání s naším. Ano, Marx má pravdu — demokratický centralismus má obecnou platnost — časovou i prostorovou, jak v devadesátých letech minulého století, tak letos. Demokratický centralismus aplikujeme tedy i na výstavbu rozvinutého socialismu, a to v podmínkách vědeckotechnické revoluce. Kdykoliv jsme tento princip hrubě porušili, bylo obnovováno frakcionářství s rozbíječskou politikou »atomizovaných« skupin. »Demokratizace«, jak známo, se přeměňuje za rámcem demokratického centralismu v živelnost, chaos, anarchii a dezintegraci. O tom'výmluvně vypovídají naše loňské zkušenosti. Kdo opustí principy dialektického a historického materialismu, dříve nebo později opustí demokratický centralismus, dříve nebo později pocítí zákony šikmé plochy. To je autentické poučení — a neobyčejně závažné. Kdo opustí dialektický a historický materialismus, přímo i nepřímo opustí leninismus. Mnozí filosofové — doma i ve světě — soudí, že dialektický a historický materialismus je pouze plodem a Jevem »scientistniho« (což je jemné a učené vyjádření pro dogmatismus) pokřivení marxismu. Říkají, že Marxova koncepce společnosti byla »filosofií důsledně otevřeného systému«. »Antropologický charakter« Marxova učení (zejména učení mladého Marxe) jako by prý odporoval a vymykal se těsným rámcům dialektického a historického materialismu. Zřejmě tu jde o nedorozumění nebo záměr plést hodnoty a pojmy. Ten marxistický filosof, který se bude věnovat převážně cílové problematice, pochopitelně více zdůrazní sociální aktivitu a svobodu subjektu. Ten marxistický teoretik, který bude mít spíše na paměti praktické uskutečnění cílových záměrů — metody politické akce — bude především uvažovat o reálných hranicích a rámcích, v nichž se odehrává nemilosrdný třídní bo). Ale oba budou nebo by měli Marxe vykládat Jako jednotné, ucelené učení. Jako systém. L enin jako vůdce bolševické revoluce propracoval jak teorii, tak 1 praxi proletářské revoluce, socialistického státu a diktatury proletariátu. Proto má i jeho filosofie zcela konkrétní kategorie. Někdy se však povrchnímu pozorovateli zdá, jako by Lenin podřídil filosofii politice, Jako by byl politickým stratégem. A Marx proti němu filosofem, géniem. Snad už z tohoto mylného hodnocení díla obou géniů vyplývá kontradikce vztahu mezi marxismem a leninismem. Nechceme opakovat známé myšlenky o umělém a škodlivém kladení Lenina proti Marxovi, což je nejen z hlediska historie nelogické, ale 1 umně vykonstruované. Kdo pochopil a vstřebal ducha dialektického materialismu, ten musí uznat objektivní kontinuitu díla obou velikánů revoluce, inspirovaného dějinným pohybem mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. К čemu je potom dobré vytvářet umělou konstrukci »rozporu« mezi marxismem a leninismem? Kdo o ni má zájem? Pochopitelně že antikomunisté, kteří tím sledují průzračný cíl — rozložit jednotnou, ucelenou marxisticko-leninskou teorii a ideologii, aby posléze mohli rozložit hnutí samo. I S M U - L E Přihlašujeme-li se jako marxisté-leninísté к dialektickému principu objektivností a dějinného historismu, musíme logicky přiznat, že dějiny jsou vnitřně jednotné, zákonité, racionální a zvládnutelné praxí komunistického internacionalismu. Dějiny tvoří logický systém svého druhu. V tomto systému můžeme sledovat obecné zákony a uzlové body dějin. Marxismus-leninismus tyto zákony a uzlové body odráží. Proto i on je a musí být uceleným dialektickým systémem. |eho platnost je obecná a trvalá, a to jak z hlediska časového, tak i prostorového. Odtud vyvozujeme zákonitě poučku, že marxismusleninismus Je ve své podstatě Jeden a že si ponechává platnost až do komunismu. Proto- střežíme systémové pojetí marxismu-leninlsmu; správný výklad předmětu, obsahu a struktury marxismu. Kdykoliv se na tento nezbytný požadavek zapomene, dostavují se chyby a deformace revizionistického ražení. Naši odpůrci nám dále vytýkají, že ulpívání na systémovém pojetí marxismu-leninismu Je projevem dogmatismu a myšlenkové ochablosti Boj s dogmatismem v komunistické ideologii ztotožňují s útoky na systémovém chápání marxismu-ieninísmu. Tvrdí, že systémové pojetí marxismuleninismu je schematické a šablonovité. Leč bylo a je otázkou, kdo a proč schematismus a šablonu do výkladu marxismu-leninlsmu zanáší, a to v příkrém rozporu s duchem a systémem tohoto učení? Požadavek konkretizace principů marxismu-leninismu není a nemůže být v rozporu se systémovým, uceleným a kategoriálním chápáním marxismu-leninismu. Je pravda, že každá nová epocha, každý zásadní zlom ve vývoji světového kapitalismu i socialismu přináší nové myšlenky do obsahu struktury marxismu-leninismu. 0 tom nejednou hovořili Marx, Engels 1 Lenin. ; Rozvoj marxismu-leninismu, jeho obohacení, však nesmí znamenat jeho revizi, revizi jeho zásad, "revoluční podstaty a základní nosné struktury. Engels v jednom ze svých spisů napsal, že se bude marxismus obohaco- N I N I S M U vat s každým zásadním objevem ve vědě a s každou zásadní změnou ve společenské skutečností. V tomto smyslu chápeme marxismus-leninismus jako živé učetli, je ovšem nesmírně důležité, jak st tuto »živost« vykládáme, z Jaké Ideové platformy к ni přistupujeme. Antikomuntsmus a oportuntsmus považuji otevřenost marxismu Jako neohranlčenou možnost pro příliv nejrozmanitějších cizorodých proudu do marxismu. Chápou ji jako příliv, pod jehož údery se rozruší jasné kon'ury marxismu-leninismu, ztratí se smysl pro zřetelnou demarkační čáru mezi komunistickou a nekomunistickou ideologii. Antikomunismus si dělá iluze, že neprincipiální a netřfdní otevřenost marxismu rozruší ucelené, systémové chápání naší ideologie. I eninismus je bytostně svázán s uceleným pojetím komunistické ideologie. Tento charakter leninismu plyne z toho, že odráží a přejímá obecné zákonitosti, tendence, perspektivy a cíle společnosti jako celku. Ustup od takovéhoto pojetí marxismuleninismu se rovná dezerci od perspektiv světové revoluce a světového komunismu. A to Je neslučitelné s principy našeho učení. Kritika sektářských chyb a omylů nesmí tudíž mířit na ucelenou koncepci marxisticko-leninského učení. Když tyto chyby kritizujeme, musíme vždycky porovnávat, a to velmi pečlivě a odpovědně, naše učeni se základními změnami v třídní a sociální struktuře. A přitom musíme tyto změny posuzovat ze zorného úhlu strategických záměrů světového komunismu a světového proletariátu. Konfrontace mimo rámec systémového pojetí marxismu-leninismu končí v subjektlvismu a v oportunismu. Nechceme mechanicky roubovat ideová schémata na živou praxi, nechceme však též, ve jménu tvůrčího marxismu, ztratit^ ze zřetele jasnou, dějinami hnutí p*rověřenou ideologickou platformu, neboť pak bychom nebyli tvůrčími marxisty-leninisty, nýbrž likvidátory. LADISLAV TOMÁŠEK, JAROSLAV KOŘÍNEK COJEREFORMISMUS a co není dogmatismus i « *