Rudé Právo, květen 1970 (L/102-127)

1970-05-23 / No. 121

VÝPRAVA IA IEDNÍN TAJEMSTVÍM ROZHLASOVÉHO MIKROFONU P olednové zá'ku!lsí sdělovacích prostředků dosud skrývá četná tajemství, velmi úzce spjatá s přežívajícími mýty o otevřené po­litice »progresivistů«, »čestné hře« pravice, »skutečné demokracii pro všechny« atp. Lákalo mě к důklad­nějšímu nahlédnutí. Neodolal jsem — >4 vybral si rozhlasovou besedu z března 1968, na niž se dodnes mno­zí posluchači pamatují. Tehdy se před rozhlasovým mikrofonem střetl v ostrém názorovém boji do té doby zcela neznámý Josef Záruba s něko­lika ostřílenými reportéry. Chtěl jsem o tom vědět víc. Počátek každé události považuji za (nesmírně důležitý. Poskytuje totiž in­formace o příčinách jejího vzniku, původním záměru a předpokláda­ném cíli. Avšak dopátrat se ho po (určitém časovém odstupu nebývá snadné. Musí se »vydolovat« zpod ná­nosu pozdějších dějů a skutečností, názorů a výroků, případně i zastíra­cích manévrů. A stále je přitom nut­né počítat s tím, že lidská paměť ne­bývá vždy ochotna se otevřít doko­řán. Chci-li však porozumět smyslu dé či oné akce, chci-li znát, proč к ní (došlo, pak je cesta к začátku ne­zbytná. Soudruha Josefa Zárubu, pracovní­ka ústředního výboru ČSTV v Praze, asi tehdy nepozval komentátor M. Weiner do studia Čs. rozhlasu z pou­hé kratochvíle nebo náhlého nápadu. Muselo ho к tomu přimět zřejmě cosi závažnějšího. Ale co? Hledal jsem v archívech — a našel jsem záznam rozmluvy tehdejšího redaktora S. Vol­ného s J. Smrkovským. Mluvili o čas­tých kritikách sdělovacích prostřed­ků, protože novináři zasahují do věcí, po nichž jim nic není. S. Volný se mj. zeptal j. Smrkovskéiho: »Oni nám dneska kritikové vytýka­jí, že jsme příliš tendenční. Že dává­me hlas a slovo pouze jedné skupi­ně, řekl bych té progresivní skupině.« A ]. Smrkovský odpověděl takto: »Víte, tn je nepoctivé, křičet, že je to tendenční, že mluví jenom takzva­ní radikálové ... Jen ať se ostatní ne­­vymlouvají na to, že mluvíme jenom my, ať mluví oni, ať vystoupí. Ať vy­stoupí v televizi, každý den je tam pustí...« в Rozhozené sítě a pifka na komentátory V této rozmluvě, která časově za­padá do období, o které jsem se za­jímal, zřejmě vznikla idea »nechat promluvit i odpůrce«. Slova J. Smr­­kovského byla pokynem pro ty, kteří v té době ovládali rozhlas a televizi, aby takové vystoupení připravili. Vhodná režie názorového střetnutí před mikrofonem nebo na obrazovce imohla pravicí přinést značný politic­ký kapitál: dá svým stoupencům ar­gumentační trumíy, »potře« část ne­příjemných kritiků a zároveň zatlu­če »další hřebík do rakve konzerva­tivců«. Rozhodili tedy sítě. Měl v nich nvíznout každý, kdo s nimi nesouhla­sil, jehož by však bylo možné názoro­vě rozdrtit, případně i zesměšnit. Na jméně mnoho nezáleželo. Gspěšný byl v tom M. Weiner. »Ulovil« J. Zárubn; co asi mohl tělovýchovný pracovník vědět o politice? — Jenže věděl, vel­mi dobře věděl. »Měl Jsem tehdy na rozhlasové ko­mentátory, jak se říká, pitku,« řekl ml nedávno J. Záruba. »Dopálil mě K. Jezdínský svým tvrzením, že v únoru 1948 nešlo mj. i o novou úpravu Baších vztahů к Sovětskému svazu. Jakpak by to asi se spojenectvím Čes­koslovenska a SSSR dopadlo, kdyby získali moc národní socialisté? Ať mi nikdo nevykládá, že by neotočili poli­tické kormidlo o sto osmdesát stupňů, irovnou к Západu. A když jsem slyšel komentář M. Weinera, že všechny vol­by u nás byly zfalšovány, že jaksi ne­záleží na tom, jestli příští volby bu­dou nebo ne, ale jestli při nich zase nedojde к machinacím, tak jsem vzkypěl. A zvedl jsem telefon.« в Závora к zabránění ústupu? Už při prvních slovech J. Záruby se M. Wernerovi zřejmě zdálo, že mluví s tím, který může sehrát onu připra­vovanou roli odpůrce. Proto zapjal — bez jeho vědomí! — magnetofon. Zde je část záznamu: »Weiner.« »Jo, já se chtěl zeptat, pane Wei­ner, jestli bylo v této republice za po­sledních dvacet let také něco dobré­ho?« »Jistěže ano.« »Já se jmenuji Záruba, mám adre­su i telefon, mohn vám to říct.« »Ne, já vám věřím, proč? »Protože tak, jak jste teďka vystou­pil, tak jste jako agent imperialis­mu.« »Jako agent Imperialismu, jo?« »No jistě.« »To je zajímavé, já si zas myslím, že ...« »To je právě ten rozdíl názorů. Vy vedete republiku doprava a já ji tla čím doleva.« »Tak přijďte к nám do rozhlasu a řekněte svůj názor.« »...jak byste dopadli, vždyf niko­mu nedáváte hlas! Plijete na repu­bliku, na stranu, na všechno. Chtěl bych vědět, od kdy jste členem stra­ny. V té straně, kde jste vy, pravdě­podobně nebudu moci být. Budou mu­set vzniknout dvě strany, které sí to rozdají, jestli to tak ...« »Já jsem pro to, to by bylo dokon­ce zajímavé ...« Rozhovor to byl od plic. V tako­vém případě bývá v nevýhodě ten, kdo Je vzrušenější, kdo nezachová klidnou hlavu. V tom cítil M. Weiner svou převahu. S J. Zárubou dohodl »rozhovor do živého vysílání«, rovnou na mikrofon. Aby znemožnil svému »partneru« ústup, zveřejnil — opět bez jeho vědomí — záznam magneto­fonové pásky v nedělním rozhlaso­vém komentáři nazvaném Otevřená slova. ■ Od pirátství ke špalíru J. Záruba vyslechl komentář v autě. Právě odvezl svou dceru do plzeňské­ho učiliště karlínské Tesly. Pomyslel sí cosi o novinářském pirátství a roz­hodl se, že M. Wernerovi znovu za­volá. Řekl mu mj., že takto se nedo­hodli a že stále trvá na tom, aby mohl do rozhlasu promluvit. Domlu­vili se na úterý. Jenže už v pondělí ráno zavolal J. Zárubu jiný pracovník rozhlasu, zda by nemohl přijít hned: mají všechno připravené. J. Záruba odmítl — ne­mohl se ten den uvolnit. A v úterý zamířil do Vinohradské třídy. Ve vrátnici rozhlasu, když mu vypisovali propustku, si před ním říkali: »Tak to je on, co si to chce rozdat s Wei­­nerem...« Strážný u vchodu mu však stiskl ruku: »Drž sel« Ani v rozhlase není tedy sám ... Ale na chodbě v druhém patře stá­lo asi sto lidí ve špalíru a poškle­­bovali se. Připomnělo mu to »vojen­skou uličku«, kterou kdysi za dáv­ných časů probíhali provinilci. Zvedl však hlavu, nemá se zač stydět. Po­sadili ho ke stolku se spoustou do­pisů, které reagovaly na ona Otevře­ná slova. Ať prý si přečte, co si lidé myslí. Odmítl. Má své přesvědčení, své zkušenosti, nikdo je nemůže zvrátit. Smáli se... Po chvíli přišel M. Weiner a pozval ho do studia. Opět šel oním poškle­­bujícím se špalírem, díval se zpříma do tváří, s nimiž se dříve nikdy ne­setkal, podivoval se jejich množ­ství a říkal sl, kolik dobrého by ti­hle lidé mohli udělat pro republiku a socialismus, kdyby nebyli popletení. Kdyby znali, kde je jejich pravé mís­to, co mají hájit a proti čemu jít. Teď tu však byli jen jako kulisa, sta­­fáž, Jakési příslušenství — zkrátka zbrojnoši plnící rozkaz. Ve studiu bylo na dvacet rozhlaso­vých pracovníků. Asi šest jich sedělo, ostatní postávali, jeden měl v ruce filmovou kameru. Byla to dosti znač­ná »sešlost«. J. Zárubovi se to množ­ství nelíbilo: »Domluvili jsme se, pa­ne Weinere, že budeme rozmlouvat my dva — tak к čemu jsou tady ti ostatní?« Weiner vysvětloval, že mají o zále­žitost veliký zájem, a žádal, aby ales­poň někteří mohli zůstat. Pět, šest, sedm? Domluvili se na šesti. A na žá­dost M. Weinera vybral z nich J. Zá­ruba toho, kdo bude besedu řídit. Byl to K. Kyncl, později vyloučený ze strany jako nositel pravicového opor­­tunlsmu. Beseda — samozřejmě nikoli »rov­nou do živého vysílání«, ale u magne­tofonu — mohla začít... ■ Pátrání v minulosti Nejdříve, však musíme poněkud od­bočit. Ihned po první rozmluvě s J. Záru­bou poslal M. Weiner své tři spolu­pracovníky, aby zjistili, kdo Záruba vlastně je. Co je zač. Dotazovali se na OV ČSTV, navštívili Kostelec, kde žije jeho rodina. Sondovali, sbírali infor­mace. Obrátili se i na bývalého před­sedu místní organizace národně so­cialistické strany(l), mluvili s ředi­telem školy, se sousedy. Pídili se po pověstech, drbech, pikantnostech: »Přece nemá jen samé klady? To není možné, aby aspoň občas nena­koukl hlouběji do štamprlete, aby se s někým nepohádal, aby se nerozběhl za pěknou sukní., jen řekněte, jak to s ním je ...« Odpovědi o řádné výchově jeho dětí se jim nehodily. Ani to, že v době nezaměstnanosti za první republiky byli Zárubovi, celá rodina, několik lot v Sovětském svazu. On sém se si­ce politicky rozchází s některými občany Kostelce: je »zarytý« komu­nista, ale jedná otevřeně, zpříma — a to jim imponuje. Takové sondování sdělovací pro­středky obvykle neprovádějí. Bylo te­dy zřejmé, že rozmluva u mikrofonu nebude jen nevýznamným rozhovo­rem, jakých denně zazní z reproduk­toru několik. Šlo zřejmě o víc. ■ Chtěli ho »utancovat« »Dohady o tom, jak besedu zahájit,« řekl mi J. Záruba, »Jsem ukončil tím, že úvodem přednesu své stanovisko. Mělo asi šest stran textu. Prohlásil jsem, že nikdo nemá právo odnímat komunistické straně její vedoucí úlo­hu ve společnosti. Jsem pro odstra­něni nedostatků ve stranické práci, ale to neznamená, že snad v minu­losti dělali komunisté všechno špatně. Dobrého je víc, mnohem víc než chyb, a proto nelze stranu špinit, pomlou­vat, odvádět pozornost od socialismu jinam. Potom mluvil M. Welner, omočili sl 1 ostatní — a já si začal uvědomovat svou chybu. Kladli mně jednu otázku za druhou. Neměl jsem čas si odpo­vědi promýšlet ani se připravit к vážnějšímu protiútoku. Chtěli mě »utancovat« především na volbách. M. Weiner velmi arogantně opakoval své tvrzení, že došlo к jejich ohromnému zfalšování, aniž by však uvedl nějaký konkrétní důkaz. Neměl ani ten nej­­menší argument, že by snad v Praze, Brně či kdekoli jinde někdo zjistil volební podvod. Přesto mluvil o ma­chinacích s takovou suverenitou, jako by sám podvodníky přistihl. Tvrdil jsem, že se nikde nic takové­ho nestalo, že volby byly provedeny zcela fér, demokraticky. Vytknout snad lze jedině stavění zástěn tak, aby jimi nemuseli všichni projít — ale to není žádné falšování. Sám znám mnoho lidí, kteří zástěnu zá­sadně nepoužívali a volbu kandidátky Národní fronty považují za manifes­­tační projev svého vlastenectví.« ■ Jen svědomí? Ale jaké... »Také Jsme mluvili o tom, že de­mokracie nemůže být bezbřehá,« vy­právěl dále soudruh Záruba. »Pro no­vináře stejně jako pro všechny ostat­ní členy strany platí stanovy KSČ a stranická usnesení; nemohou je proto obcházet nebo dokonce na ně útočit. Redaktoři musejí mít samozřejmě volnost ke kritizováni nedostatků a šlendriánů, ale nemohou napadat sa­motnou podstatu komunistické strany. S tím nelze souhlasit. Byli uštěpační. Novinář se prý ne­může vázat na nic jiného než na své svědomí. Nikdo nemá právo Jeho vol­nost omezovat, ant strana. Pak ovšem nemusejí tihle redaktoři ve straně být. Nechtějí hájit Její poli­tiku, spoléhají se jen, Jak říkají, na své svědomí. Ale kdo ví, Jaké to Je­jich svědomí vlastně je, komu straní? A mluvilo se též o demokratickém centralismu, který jim nešel pod vou­sy, protože vyžaduje revoluční kázeň. Také o straně, Jakou by Jt chtěli mít oni — a Já. Hodně jsme se lišili. Tři hodiny se dohadovat, to něco vydá. Uznal jsem, že takový pořad nelze celý vysílat, nejvýše tak pěta­dvacet třicet minut. Slíbili, že ho smontují tak, aby tam byl. celý můj úvod. Smontovali to však Jinak. V pořadu se'objevily hlavně negativní věci — a navíc na mě přivedli skupinu, v níž byl člověk vyloučený v padesátých létech ze strany, Jeden bývalý vězeň a soudruh, kterému Novotného vede­ní slíbilo rehabilitaci, ale pak ho z.ase zcela přehlédlo. Byl to zřejmý nátlak, abych pod vlivem vypravování těchto lidí souhlasil s pořadem mířícím proti .straně. Tehdy Jsem prohlédl celou Jejich hru.« " Oni potřebovali útočit J. Záruba takto pokračoval: »Jim by­lo úplně jedno, že natočili besedu s nějakým Zárubou. Potřebovali Jen prostředníka, který by jim posloužil к ostouzení komunistické strany. Chtěli ukázat veřejnosti jednoho Její­ho reprezentanta, předválečného čle­na — vstoupil Jsem do KSČ v roce 1939 — Jako „dogmatika“ a nazna­čit, že právě takoví komunisté ovliv­ňovali vývoj v republice od roku 1945. A že Je na čase, aby někdo jiný pře­vzal moc do svých rukou a začal to dělat Jinak, Věděl jsem o tom, jak roz­hlas napadl dělníky z Tesly Karlín. Obvinil je, že nemluví za sebe; teď se přichomýtl Záruba. S ním též se­hraje akci, která se pravičákům hodí do krámu. Potřebovali, aby mohli tvrdit, že пе­­potlačúji svobodu slova — vždyť ne­chali mluvit i toho Zárubu ... Potřebovali, aby strana a naše spo­lečnost byly soustavně diskreditovány — а к tomu měla posloužit i natoče­ná beseda... Potřebovali útočit na všechno, co se podařilo za těch pětadvacet let udělat pro prosté, obyčejné lidi, protože oni byli elita — a já jsem se měl stát jedním z útočných beranů bušících do ještě neotevřených bran ... Tak to tedy ne! Trval jsem na tom, aby některé pa­sáže K. Kyncl vystříhal a místo nich zařadil Jiné. M. Weiner se s Kynclem každou chvíli tiše domlouval. Zaslechl jsem, Jak ho nutil: Nech tam hlavně ty věci o volbách, fco tam nesmí chy­bět. Původní záměr se jím však nevy­vedl.« Ano. Tahle aikce se nepovedla. Po relaci dostal к nl Cs. rozhlas spoustu dopisů, o nichž pak M. Welner pro­hlásil, že posluchači odsoudili pořa­datele besedy za to, že nezabezpečili spravedlivé podmínky. Šest proti jed­nomu, to je ohavné, to naši lidé ne­snášejí. A nabídl J. Zárubovi další be­sedu, v níž by on, M. Weiner, bese­doval s pěti Zárubovýmí přátelí. Ale к této besedě nikdy nedošlo. Taká J. Záruba dostal ohlasy. Řekl o tom: »To, že jsem se stal terčem pro pravičáky, mělo zajímavou ode­zvu. Dostal jsem přes 170 dopisů a nesčetně telefonátů. Převážná většina se mnou souhlasila, část měla připo­mínky nebo Jiné názory. A víte, že 1 teď, po dvou létech, se ke mně lidé ■hlásí a říkají, že ml tenkrát moc fan­dili? V Hradci Králové ml soudruzi celou besedu dokonce přehráli ze své pásky. Přece Jen je víc těch, kteří Jdou za pravdou, za tou naší dělnickou prav­dou ...« Záruba a ti druzí Lov na povolného protivníka # Nehoráznost s nesolidností • Jeden proti šesti • Pomluvy a manipulace • Cílem bylo škodit straně • Lidé nezapomínají Čas se převalil, ale lidé nezapomínají, přestože střetnutí soudruha J. Zá­ruby s exponenty pravice je dnes už minulostí. Bylo jen epizodou ve velkém politickém zápase proti zdravému jádru KSČ, v němž pravicové křidlo vedení strany uvolnilo cestu protisocialistickým silám, které připravovaly odvetu za únor 1948 a návrat buržoazního pořádku. J. Záruba byl jedním z těch, kteří včas prohlédli taktiku nepřítele. Byl vojákem strany. Postavil se statečně na odpor, když ji bylo třeba bránit. A věděl, co brání. MILOSLAV HAJEK Suučásti lesních hospodářských plánů, které pro lesní hospodářství v CSS vyhotovují v Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem Staré Boleslavi, jsou i mapy lesů, které v několika variantách zachycují nejen skutečnou situaci v lese, ale ukazují i složení půdy, důležité pro obnovu lesa, určují postup při těžbě dřeva atd. Obtížné měření v terénu postupně zde na­hrazuje i moderní Jotogramefríe zpracovávající potřebné údaje z leteckých snímků na moderních citlivých strojích, dovezených od firmy Zeiss z Jeny v NDR. Na snímku je práce na jednom z těchto strojů-stereometrografů. Foto M. VODĚRA Skandály buržoazní demokracie Čtyřicet let stará čísla Rudého práva vy­dávají svědectví o třídním boji, politickém životě i o skutečné tváři tzv. demokracie. Ta tvář nebyla ani zdaleka tak čistá a život tak ________________ idylický, jak to před dvěma lety líčili obdi- 1920 1970 vovatelé buržoazní demokracie, mezi nimi i někteří historici. Aféra podplukovníka Arne Dvořáka Právě před 40 lety zvířila hladina veřejného života úplatková aféra vo­jenské lékaře podpl. MUDr. Arnošta Dvořáka a jeho společníka majora Petéka, kterou se Rudé prévo více než dva týdny denně zabývalo. MUDr. Arne Dvořák nebyl neznámý člověk. Měl kulturní a literární zájmy, byl autorem trilogie historických dramat, jimiž pronikl na jeviště Národního di­vadla, byl úspěšným překladatelem a byl již za Rakouska a potom i za re­publiky vojenským lékařem, podplu­­kovníkem, a to byla velmi vysoká hodnost. V roce 1921 v Rudém právu otiskl několik divadelních kritik a bá­sní. Nemělo by smysl přemýšlet o pří­činách jeho krátkodobého úklonu do­leva a o pozadí jeho návratu do hradního tábora, nevyšlo by z toho nic než dohady. Zůstaňme proto u faktů. Podstata celé aféry je shrnnta v tomto titulkn a podtitulcích Rudé­ho práva: »Podplnkovnik, zdravotní rada a fenomenální vlastenecký dramatik MUDr. Arne Dvořák zatčen pro pode­zřeni z úplatkářství. Autor Matěje Poctivého, satiry na prodejné úplatkáře, zatčen pro úplat­kářství — Kromě dra Arne Dvořáka zatčen byl i vyšší štábní důstojník — Všechny protokoly odvodů, při kterých dr. Dvořák jako odvodní lé­kař fungoval, budou revidovány — Ve vile Dvořákově provedena prohlíd­ka, při niž zabavena korespondence а ВО 000 Kě na hotovosti — Panika v oficiální veřejnosti.« К vysvětlení je nutno dodat, že dr. Dvořák jako vojenský lékař za úplat­ky osvobozoval od vojny syny růz­ných prominentů. Konkrétně byli jme­nováni dva synové bankéře Hechte, syn hraběte Lažanského, syn uhlo­­barona Weinmanna. Radu dalších jmen úřady zatajily. Nebyla to však jen záležitost dr. Dvořáka. Jak Rudé právo sdělilo, v dokumentech zabave­ných n zatčeného majora Petáka, jenž působil s dr. Dvořákem v odvodni ko­misi, jsou nejen vizitky, ale i několik dopisů od ministrů různých stran s tímto (nebo podobným) zněním: Pane majore, přeji si, aby branec X. V., jenž přijde к Vám к odvodu, byl zproštěn vojenské služby. Za ministra (podpis) osobní tajemník. Nač potřeboval peníze »Dr. Dvořák se neobyčejně rád ba­vil v kruhu pražské .zlaté mládeže* a v době, kdy se ve vši tajnosti ved­lo vyšetřování proti němu, zjišťovali detektivové, že utratil v barech ho­rentní obnosy, což nemohla uhrazo­vat ani jeho gáže, ani literární hono­ráře, píše Rudé právo a při jiné příležitosti poukazuje na to, že dr. Dvořák se stal oficiálním básníkem a že jeho historická dramata byla vy­bírána pro slavnostní představení, při nichž do slavnostních lúží zasedali nejvyšší státní představitelé. Aféra MUDr. Arnošta Dvořáka vy­držela na stránkách tisku přes dva týdny. Později byla potichu likvido­vána. Bylo v ní namočeno příliš mno­ho vysokých politických činitelů. »Radotínské krveprolití před měšťáckým soudem« Tento titulek v Rudém právu dne 21. S. 1930 před cenzurou ještě obstál, a také oznamovací podtitulek: »Dnes začíná před krajským soudem v Praze přelíčeni proti obžalovaným z Rado­­tína — Pět obžalovaných — Četníci a policajti jako svědci — Případ re­daktora s. Němce.« Celý tezt úvodní zprávy však byl konfiskován, a to v ranním i večerním vydání. V příš­tím čísle večerního vydání byla zprá­va o průběhu procesu rovněž z jed­né třetiny konfiskována. V krátkosti šlo o toto: O velikono­cích v r. 1930 byl do Radotina svo­lán krajský sraz komunistické mláde­že. Z nedaleké obce Kosoře vyšel dne 20. dubna průvod v čele s Rudými průkopníky, který byl na silnici к Ra­­dotínu zastaven četnickým kordónem, četnlci vystřelili do průvodu salvu, při které bylo pět děvčat raněnu. V podobných případech bývali raně­ní ještě souzeni a odsouzeni. Tento­krát byli souzeni jiní účastníci prů­vodu. Dva obžalovaní byli odsouzeni každý na pět měsíců, další obžalova­ná na tři týdny těžkého žaláře, re­daktor Rudého práva s. Němec na 10 dni (byl však 31 dni ve vyšetřo­vací vazbě). Přelíčení, jak píše Rudá právo,' mělo být sice veřejné, ale bylo vydáno jen 10 vstupenek pro blízké příbuzné a jinak nikomu nebyl vstup dovolen. Jako obyčejně i tentokrát soud uznal, že četníci stříleli v sebeobra­ně — proti 13—lBletým děvčatům... VOJTĚCH DOLEJŠÍ 50 RUDÉ PRÁVO Osada Strafend pod skalami Sokoltce a Mačekova vrchu v Stratenském katíonu je jedním z nejvýznamnějších a nejnavšté• vovanějSích východtSt do jižní části Slovenského ráje. Foto ing. L. DENEš NAŠE BESEDA B ěžně se lidé různých zemí málo starají o to, jaké a které smlouvy jejich vlády uzavírají. Nezajímají je, Snad až tehdy, kdy se jich dotýkají ta ěi ona ustanovení blíže. Lid je к tomu vychováván takzvanou parla­mentní buržoazní demokracií. Zvolili jste si nás, musíte nám tedy důvěřovat, říkají tam lidem politici. Prostě, nechte to na nás. Je-li potom potřeba, aby vládnoucí třídy a skupiny udržely své zájmy, jde ohled na lid к Čertu. Většina- z žijících obyvatel této země st jistě ještě pamatuje, jak třídní a skupinové zájmy převážily nad přáním a potřebami oba­­iamuceného lidu a jak byla země bez ohledu na smlouvy a dohody v roce 1938 otevřena do­kořán úhlavnímu nepříteli. Smlouva o přátelství, spojenectví a vzájem­né spolupráci mezi CSSR a SSSR nepatří mezi ten druh dohod, Jež zůstávají nepovšimnuty. Protože to není obyčejná smlouva, jež by sle­dovala jiné zájmy, než jsou zájmy této země, jež by vyjadřovala něco jiného, než co slouží nejvlastnějšímu prospěchu jeho lidu. Smlouva, která byla mezi »vysokými smluv­ními stranami« dojednána a podepsána a kte­rá bude v nejbližších dnech ratifikována, není totiž nějakou jednorázovou dohodou o něčem běžném. Je to fundament, na něipž staví naše země svou národní bezpečnost, suverenitu so­cialismu, fundament, na němž bude dále rozví­jet své hospodářství ve spolupráci a za pomoci druhé hospodářsky nejsilnější a nejpokroči­lejší země světa. ■y e nejtěsnější, nejužší spolupráce s první i. a nejmocnější socialistickou zemí je v nejvlastnějším zájmu tohoto lidu, to se ne­ukázalo teprve včera. Volání po přátelství, spojenectví a spolupráci se zemí sovětů se rozléhalo ve všech částech a do všech koutů naší republiky od samého jejího zrodu. Vedlo к první smlouvě, uzavřené v roce 1935 no společnou obranu proti společnému nacistic­kému nepříteli. Pamatujeme ještě onu dobu a víme, jaké to tehdy bylo těžké. Různí měšťáci nás za to kdysi odsuzovali, že jsme při všech možných příležitostech důrazně připomínali, že jedině v přátelství a ve spolupráci se Sovětským sva­zem je naše záchrana. Kupci, buržousti, jimž záleželo na vlastních privilegiích, na vlastním majetku a možnostech dále к němu přikrádat více než na národní existenci, to vždycky ostatně viděli třídně. Ne­byli proti — Rusku. Být to ale staré, pravo­slavné Rusko, jež vnucoval! do představ lidu jako idylickou zemi nekonečných stepí, boha­tých knížat, unylých princezen, bohatýrských kozáků a vlasatých popů. Nechtěli ale mít nic společného se zemí bez cara, bez operetních, knížat a princezen, bez popů, kupců a vykořisťovatelů, bez románo­vých šlechtických statkářů, s vládou dělníků a mužiků. Se sovětským Ruefcem, o němž u nás vyprávěli komunisté a vydávali o něm svě-dectví vracející se zajatci, pokrokoví legionáři i ti, kteří se tam na frontách občanské války postavili na stranu Rudé armády. Jenomže ta stará »pravoslavná Rus« by sotva byla slabou ochranou proti takové moci, v kterou vyrostl hitlerovský fašismus. Nebýt Leninových myšlenek, kterými byl prodchnul sovětský lid, rozkrájeli by nacisté »východní životní prostor« opravdu jako koláč. A kdo chce věřit tomu, že západní spojenci by sami, bez Sovětského svazu, mohli čelit na­cistické válečné mašinérii, dokonce snad ji ve válce sami porazit, ať si tomu věří. Sku­tečnosti dokazují něco jiného ... D nes se najdou lidé, kteří jsou s to do omrzení omílat, že »kdyby nás neosvo bodli Sovětský svaz, učinili by tak Američané« Hovoří tak někdy, snad aby ospravedlnili svou protisovětskou zášť, i lidé, kteří se dočasně pohybovali v řadách komunistické strany. Zatímco bý/alý president dr. E. Beneš by) od sámého vzniku hrozby hitlerovského Ně­mecka přesvědčen, že cestu nacismu za světo­­vládou může přehradit jedině Sovětský svaz. Smlouvu o přátelství, vzájemné pomocí a po­válečné spolupráci se Sovětským svazem v roce 1943 podepisoval s přesvědčením, že žádná moc na světě neporazí bez Sovětského svazu fašistické Německo. Podepisoval ji přesvědčen, že jen ve spolupráci se Sovětským svazem a s jeho ochranou je možné zajistit klidný, mí­rový poválečný vývoj Československa. Benešovi lze jistě přisuzovat mnohé, jenom ne sympatie ke komunismu. V roce 1943 se netajil tím, že podepisuje smlouvu se Sovět­ským svazem za značné nepřízně Angličanů a Američanů 1 proti vůli buržoazních kruhů v československé emigraci. Nikdo menší než dr. Beneš také potvrdil, že Sovětský svaz ne-jen smlouvy uzavírá, ale že je potom I dů­sledně plní a dodržuje. Naproti , tomu odsou­dil počínání Francie, jež smlouvu' o spoje­nectví s námi v roce 1938 roztrhala jako cár papíru. Jak se nepozastavit nad tím, že to, co už v roce 1935 odhadl president Beneš a co dále potvrdil podepsáním nové smlouvy v roce 1943, neviděli ti, kteří si činili nárok na- vůdcov­ství v tzv. obrodném procesu v roce 1968. Prostí členové strany se u pohovorů к vý­měně stranických průkazů upřímně stavějí ke svým mylným postojům, lítostivě 1 rozpačitě přiznávají, jakému politickému diletantství na­letěli. S pocity studu sami sobě vyčítají hesla »neutrality«, to, že rozhodněji neodmítli teo­rie o »možnostech jiné zahraničně politické orientace« atd. Jakými diletanty proti Benešovi jsou samo zvaní vůdci »obrodného procesu« Smrkovský a Kriegel, kteří — v rámci možností — skrytě nebo více či méně otevřeně útočí . na Sovět ský svaz a snažili se oslabit naše přátelské vztahy к němu! Jak ubohé jsou »argumenty« těch, kteří ztra­tili jakákoli třídní hlediska při posuzování ín­chranu socialistického vývoje u nás! Překvap jsem poslouchal řeči jednoho z významných ganizátorů »obrodného procesu« ve sdělovací prostředcích. Prý kapitalistické kruhy na Záij dě, resp. jejich propagační prostředky, nezišl přály našemu vývoji к »socialismu s lidsk tváří«! Nemají prý nic proti socialismu u n nezamýšlely prý oslabit socialistické společi ství. Přály prý »demokratizaci« socialis: u nás, aby s námi bylo snazší jednání, le vzájemná spolupráce! A tenhle člověk, o němž je řeč, jako vý­značný novinář pracoval dlouhá léta v oblastí mezinárodní politikyl Na vlastní oči se pře­svědčil ve Vietnamu i jinde, jak mezinárodni kapitalismus, imperialismus bezohledně, bru­tálně potlačuje každý náznak snahy a touhy po sociálně spravedlivějším životě. Je trapné poslouchat, jak ti, kteří zradili zásady proletářského internacionalismu, omlou­vají své zbabělé počínání. V rezoluci z loňského dubna, na které se usnesli společně pracovníci redakce Reporté­­ra-a vydavatelství'Svazu novinářů, se ohrazují proti tomu, aby antisovětismus byl ztotožňován s protisocialistickými postoji! Vydávají se za vzdělané lidi, někteří z nich dokonce za mar­­xisty-leninovce, a nedovedou (či nechtějí?) po­chopit, že bez Sovětského svazu by dnes by! světový socialismus ničím. Vždyť právě na tom, že socialismus je dnes .rozhodující silou určující v mnohém světový vývoj, má největší, hlavní podíl právě SSSR. Qomnívám se, že není zbytečné zmínit se o tom všem právě u příležitosti, kdy na­bývá platnosti jedna z nejvýznačnějších do­hod, kterou kdy v historii sjednala vláda této země. Smlouva o přátelství, spolupráci a vzá­jemné pomoci mezi ČSSR a SSSR vyjadřuje tužby, přání i potřeby lidu Československé so­cialistické republiky. Dává nám záruky ná­rodní^ existence, jistotu soeialistickéhp vývoje v, naší zemi. Vývoje, z kterého nás nesvede žádné spřažení sil nepřátelských socialismu. Potvrzuje naše pevné, ničím neotřesitelné po­stavení v socialistickém společenství. A vů­bec, je dalším posílením pokrokových si! ve světovém zápolení socialismu s kapitalismem. JIŘÍ SVOBODA Nad smlouvou

Next