Rudé Právo, květen 1970 (L/102-127)
1970-05-23 / No. 121
VÝPRAVA IA IEDNÍN TAJEMSTVÍM ROZHLASOVÉHO MIKROFONU P olednové zá'ku!lsí sdělovacích prostředků dosud skrývá četná tajemství, velmi úzce spjatá s přežívajícími mýty o otevřené politice »progresivistů«, »čestné hře« pravice, »skutečné demokracii pro všechny« atp. Lákalo mě к důkladnějšímu nahlédnutí. Neodolal jsem — >4 vybral si rozhlasovou besedu z března 1968, na niž se dodnes mnozí posluchači pamatují. Tehdy se před rozhlasovým mikrofonem střetl v ostrém názorovém boji do té doby zcela neznámý Josef Záruba s několika ostřílenými reportéry. Chtěl jsem o tom vědět víc. Počátek každé události považuji za (nesmírně důležitý. Poskytuje totiž informace o příčinách jejího vzniku, původním záměru a předpokládaném cíli. Avšak dopátrat se ho po (určitém časovém odstupu nebývá snadné. Musí se »vydolovat« zpod nánosu pozdějších dějů a skutečností, názorů a výroků, případně i zastíracích manévrů. A stále je přitom nutné počítat s tím, že lidská paměť nebývá vždy ochotna se otevřít dokořán. Chci-li však porozumět smyslu dé či oné akce, chci-li znát, proč к ní (došlo, pak je cesta к začátku nezbytná. Soudruha Josefa Zárubu, pracovníka ústředního výboru ČSTV v Praze, asi tehdy nepozval komentátor M. Weiner do studia Čs. rozhlasu z pouhé kratochvíle nebo náhlého nápadu. Muselo ho к tomu přimět zřejmě cosi závažnějšího. Ale co? Hledal jsem v archívech — a našel jsem záznam rozmluvy tehdejšího redaktora S. Volného s J. Smrkovským. Mluvili o častých kritikách sdělovacích prostředků, protože novináři zasahují do věcí, po nichž jim nic není. S. Volný se mj. zeptal j. Smrkovskéiho: »Oni nám dneska kritikové vytýkají, že jsme příliš tendenční. Že dáváme hlas a slovo pouze jedné skupině, řekl bych té progresivní skupině.« A ]. Smrkovský odpověděl takto: »Víte, tn je nepoctivé, křičet, že je to tendenční, že mluví jenom takzvaní radikálové ... Jen ať se ostatní nevymlouvají na to, že mluvíme jenom my, ať mluví oni, ať vystoupí. Ať vystoupí v televizi, každý den je tam pustí...« в Rozhozené sítě a pifka na komentátory V této rozmluvě, která časově zapadá do období, o které jsem se zajímal, zřejmě vznikla idea »nechat promluvit i odpůrce«. Slova J. Smrkovského byla pokynem pro ty, kteří v té době ovládali rozhlas a televizi, aby takové vystoupení připravili. Vhodná režie názorového střetnutí před mikrofonem nebo na obrazovce imohla pravicí přinést značný politický kapitál: dá svým stoupencům argumentační trumíy, »potře« část nepříjemných kritiků a zároveň zatluče »další hřebík do rakve konzervativců«. Rozhodili tedy sítě. Měl v nich nvíznout každý, kdo s nimi nesouhlasil, jehož by však bylo možné názorově rozdrtit, případně i zesměšnit. Na jméně mnoho nezáleželo. Gspěšný byl v tom M. Weiner. »Ulovil« J. Zárubn; co asi mohl tělovýchovný pracovník vědět o politice? — Jenže věděl, velmi dobře věděl. »Měl Jsem tehdy na rozhlasové komentátory, jak se říká, pitku,« řekl ml nedávno J. Záruba. »Dopálil mě K. Jezdínský svým tvrzením, že v únoru 1948 nešlo mj. i o novou úpravu Baších vztahů к Sovětskému svazu. Jakpak by to asi se spojenectvím Československa a SSSR dopadlo, kdyby získali moc národní socialisté? Ať mi nikdo nevykládá, že by neotočili politické kormidlo o sto osmdesát stupňů, irovnou к Západu. A když jsem slyšel komentář M. Weinera, že všechny volby u nás byly zfalšovány, že jaksi nezáleží na tom, jestli příští volby budou nebo ne, ale jestli při nich zase nedojde к machinacím, tak jsem vzkypěl. A zvedl jsem telefon.« в Závora к zabránění ústupu? Už při prvních slovech J. Záruby se M. Wernerovi zřejmě zdálo, že mluví s tím, který může sehrát onu připravovanou roli odpůrce. Proto zapjal — bez jeho vědomí! — magnetofon. Zde je část záznamu: »Weiner.« »Jo, já se chtěl zeptat, pane Weiner, jestli bylo v této republice za posledních dvacet let také něco dobrého?« »Jistěže ano.« »Já se jmenuji Záruba, mám adresu i telefon, mohn vám to říct.« »Ne, já vám věřím, proč? »Protože tak, jak jste teďka vystoupil, tak jste jako agent imperialismu.« »Jako agent Imperialismu, jo?« »No jistě.« »To je zajímavé, já si zas myslím, že ...« »To je právě ten rozdíl názorů. Vy vedete republiku doprava a já ji tla čím doleva.« »Tak přijďte к nám do rozhlasu a řekněte svůj názor.« »...jak byste dopadli, vždyf nikomu nedáváte hlas! Plijete na republiku, na stranu, na všechno. Chtěl bych vědět, od kdy jste členem strany. V té straně, kde jste vy, pravděpodobně nebudu moci být. Budou muset vzniknout dvě strany, které sí to rozdají, jestli to tak ...« »Já jsem pro to, to by bylo dokonce zajímavé ...« Rozhovor to byl od plic. V takovém případě bývá v nevýhodě ten, kdo Je vzrušenější, kdo nezachová klidnou hlavu. V tom cítil M. Weiner svou převahu. S J. Zárubou dohodl »rozhovor do živého vysílání«, rovnou na mikrofon. Aby znemožnil svému »partneru« ústup, zveřejnil — opět bez jeho vědomí — záznam magnetofonové pásky v nedělním rozhlasovém komentáři nazvaném Otevřená slova. ■ Od pirátství ke špalíru J. Záruba vyslechl komentář v autě. Právě odvezl svou dceru do plzeňského učiliště karlínské Tesly. Pomyslel sí cosi o novinářském pirátství a rozhodl se, že M. Wernerovi znovu zavolá. Řekl mu mj., že takto se nedohodli a že stále trvá na tom, aby mohl do rozhlasu promluvit. Domluvili se na úterý. Jenže už v pondělí ráno zavolal J. Zárubu jiný pracovník rozhlasu, zda by nemohl přijít hned: mají všechno připravené. J. Záruba odmítl — nemohl se ten den uvolnit. A v úterý zamířil do Vinohradské třídy. Ve vrátnici rozhlasu, když mu vypisovali propustku, si před ním říkali: »Tak to je on, co si to chce rozdat s Weinerem...« Strážný u vchodu mu však stiskl ruku: »Drž sel« Ani v rozhlase není tedy sám ... Ale na chodbě v druhém patře stálo asi sto lidí ve špalíru a pošklebovali se. Připomnělo mu to »vojenskou uličku«, kterou kdysi za dávných časů probíhali provinilci. Zvedl však hlavu, nemá se zač stydět. Posadili ho ke stolku se spoustou dopisů, které reagovaly na ona Otevřená slova. Ať prý si přečte, co si lidé myslí. Odmítl. Má své přesvědčení, své zkušenosti, nikdo je nemůže zvrátit. Smáli se... Po chvíli přišel M. Weiner a pozval ho do studia. Opět šel oním pošklebujícím se špalírem, díval se zpříma do tváří, s nimiž se dříve nikdy nesetkal, podivoval se jejich množství a říkal sl, kolik dobrého by tihle lidé mohli udělat pro republiku a socialismus, kdyby nebyli popletení. Kdyby znali, kde je jejich pravé místo, co mají hájit a proti čemu jít. Teď tu však byli jen jako kulisa, stafáž, Jakési příslušenství — zkrátka zbrojnoši plnící rozkaz. Ve studiu bylo na dvacet rozhlasových pracovníků. Asi šest jich sedělo, ostatní postávali, jeden měl v ruce filmovou kameru. Byla to dosti značná »sešlost«. J. Zárubovi se to množství nelíbilo: »Domluvili jsme se, pane Weinere, že budeme rozmlouvat my dva — tak к čemu jsou tady ti ostatní?« Weiner vysvětloval, že mají o záležitost veliký zájem, a žádal, aby alespoň někteří mohli zůstat. Pět, šest, sedm? Domluvili se na šesti. A na žádost M. Weinera vybral z nich J. Záruba toho, kdo bude besedu řídit. Byl to K. Kyncl, později vyloučený ze strany jako nositel pravicového oportunlsmu. Beseda — samozřejmě nikoli »rovnou do živého vysílání«, ale u magnetofonu — mohla začít... ■ Pátrání v minulosti Nejdříve, však musíme poněkud odbočit. Ihned po první rozmluvě s J. Zárubou poslal M. Weiner své tři spolupracovníky, aby zjistili, kdo Záruba vlastně je. Co je zač. Dotazovali se na OV ČSTV, navštívili Kostelec, kde žije jeho rodina. Sondovali, sbírali informace. Obrátili se i na bývalého předsedu místní organizace národně socialistické strany(l), mluvili s ředitelem školy, se sousedy. Pídili se po pověstech, drbech, pikantnostech: »Přece nemá jen samé klady? To není možné, aby aspoň občas nenakoukl hlouběji do štamprlete, aby se s někým nepohádal, aby se nerozběhl za pěknou sukní., jen řekněte, jak to s ním je ...« Odpovědi o řádné výchově jeho dětí se jim nehodily. Ani to, že v době nezaměstnanosti za první republiky byli Zárubovi, celá rodina, několik lot v Sovětském svazu. On sém se sice politicky rozchází s některými občany Kostelce: je »zarytý« komunista, ale jedná otevřeně, zpříma — a to jim imponuje. Takové sondování sdělovací prostředky obvykle neprovádějí. Bylo tedy zřejmé, že rozmluva u mikrofonu nebude jen nevýznamným rozhovorem, jakých denně zazní z reproduktoru několik. Šlo zřejmě o víc. ■ Chtěli ho »utancovat« »Dohady o tom, jak besedu zahájit,« řekl mi J. Záruba, »Jsem ukončil tím, že úvodem přednesu své stanovisko. Mělo asi šest stran textu. Prohlásil jsem, že nikdo nemá právo odnímat komunistické straně její vedoucí úlohu ve společnosti. Jsem pro odstraněni nedostatků ve stranické práci, ale to neznamená, že snad v minulosti dělali komunisté všechno špatně. Dobrého je víc, mnohem víc než chyb, a proto nelze stranu špinit, pomlouvat, odvádět pozornost od socialismu jinam. Potom mluvil M. Welner, omočili sl 1 ostatní — a já si začal uvědomovat svou chybu. Kladli mně jednu otázku za druhou. Neměl jsem čas si odpovědi promýšlet ani se připravit к vážnějšímu protiútoku. Chtěli mě »utancovat« především na volbách. M. Weiner velmi arogantně opakoval své tvrzení, že došlo к jejich ohromnému zfalšování, aniž by však uvedl nějaký konkrétní důkaz. Neměl ani ten nejmenší argument, že by snad v Praze, Brně či kdekoli jinde někdo zjistil volební podvod. Přesto mluvil o machinacích s takovou suverenitou, jako by sám podvodníky přistihl. Tvrdil jsem, že se nikde nic takového nestalo, že volby byly provedeny zcela fér, demokraticky. Vytknout snad lze jedině stavění zástěn tak, aby jimi nemuseli všichni projít — ale to není žádné falšování. Sám znám mnoho lidí, kteří zástěnu zásadně nepoužívali a volbu kandidátky Národní fronty považují za manifestační projev svého vlastenectví.« ■ Jen svědomí? Ale jaké... »Také Jsme mluvili o tom, že demokracie nemůže být bezbřehá,« vyprávěl dále soudruh Záruba. »Pro novináře stejně jako pro všechny ostatní členy strany platí stanovy KSČ a stranická usnesení; nemohou je proto obcházet nebo dokonce na ně útočit. Redaktoři musejí mít samozřejmě volnost ke kritizováni nedostatků a šlendriánů, ale nemohou napadat samotnou podstatu komunistické strany. S tím nelze souhlasit. Byli uštěpační. Novinář se prý nemůže vázat na nic jiného než na své svědomí. Nikdo nemá právo Jeho volnost omezovat, ant strana. Pak ovšem nemusejí tihle redaktoři ve straně být. Nechtějí hájit Její politiku, spoléhají se jen, Jak říkají, na své svědomí. Ale kdo ví, Jaké to Jejich svědomí vlastně je, komu straní? A mluvilo se též o demokratickém centralismu, který jim nešel pod vousy, protože vyžaduje revoluční kázeň. Také o straně, Jakou by Jt chtěli mít oni — a Já. Hodně jsme se lišili. Tři hodiny se dohadovat, to něco vydá. Uznal jsem, že takový pořad nelze celý vysílat, nejvýše tak pětadvacet třicet minut. Slíbili, že ho smontují tak, aby tam byl. celý můj úvod. Smontovali to však Jinak. V pořadu se'objevily hlavně negativní věci — a navíc na mě přivedli skupinu, v níž byl člověk vyloučený v padesátých létech ze strany, Jeden bývalý vězeň a soudruh, kterému Novotného vedení slíbilo rehabilitaci, ale pak ho z.ase zcela přehlédlo. Byl to zřejmý nátlak, abych pod vlivem vypravování těchto lidí souhlasil s pořadem mířícím proti .straně. Tehdy Jsem prohlédl celou Jejich hru.« " Oni potřebovali útočit J. Záruba takto pokračoval: »Jim bylo úplně jedno, že natočili besedu s nějakým Zárubou. Potřebovali Jen prostředníka, který by jim posloužil к ostouzení komunistické strany. Chtěli ukázat veřejnosti jednoho Jejího reprezentanta, předválečného člena — vstoupil Jsem do KSČ v roce 1939 — Jako „dogmatika“ a naznačit, že právě takoví komunisté ovlivňovali vývoj v republice od roku 1945. A že Je na čase, aby někdo jiný převzal moc do svých rukou a začal to dělat Jinak, Věděl jsem o tom, jak rozhlas napadl dělníky z Tesly Karlín. Obvinil je, že nemluví za sebe; teď se přichomýtl Záruba. S ním též sehraje akci, která se pravičákům hodí do krámu. Potřebovali, aby mohli tvrdit, že пеpotlačúji svobodu slova — vždyť nechali mluvit i toho Zárubu ... Potřebovali, aby strana a naše společnost byly soustavně diskreditovány — а к tomu měla posloužit i natočená beseda... Potřebovali útočit na všechno, co se podařilo za těch pětadvacet let udělat pro prosté, obyčejné lidi, protože oni byli elita — a já jsem se měl stát jedním z útočných beranů bušících do ještě neotevřených bran ... Tak to tedy ne! Trval jsem na tom, aby některé pasáže K. Kyncl vystříhal a místo nich zařadil Jiné. M. Weiner se s Kynclem každou chvíli tiše domlouval. Zaslechl jsem, Jak ho nutil: Nech tam hlavně ty věci o volbách, fco tam nesmí chybět. Původní záměr se jím však nevyvedl.« Ano. Tahle aikce se nepovedla. Po relaci dostal к nl Cs. rozhlas spoustu dopisů, o nichž pak M. Welner prohlásil, že posluchači odsoudili pořadatele besedy za to, že nezabezpečili spravedlivé podmínky. Šest proti jednomu, to je ohavné, to naši lidé nesnášejí. A nabídl J. Zárubovi další besedu, v níž by on, M. Weiner, besedoval s pěti Zárubovýmí přátelí. Ale к této besedě nikdy nedošlo. Taká J. Záruba dostal ohlasy. Řekl o tom: »To, že jsem se stal terčem pro pravičáky, mělo zajímavou odezvu. Dostal jsem přes 170 dopisů a nesčetně telefonátů. Převážná většina se mnou souhlasila, část měla připomínky nebo Jiné názory. A víte, že 1 teď, po dvou létech, se ke mně lidé ■hlásí a říkají, že ml tenkrát moc fandili? V Hradci Králové ml soudruzi celou besedu dokonce přehráli ze své pásky. Přece Jen je víc těch, kteří Jdou za pravdou, za tou naší dělnickou pravdou ...« Záruba a ti druzí Lov na povolného protivníka # Nehoráznost s nesolidností • Jeden proti šesti • Pomluvy a manipulace • Cílem bylo škodit straně • Lidé nezapomínají Čas se převalil, ale lidé nezapomínají, přestože střetnutí soudruha J. Záruby s exponenty pravice je dnes už minulostí. Bylo jen epizodou ve velkém politickém zápase proti zdravému jádru KSČ, v němž pravicové křidlo vedení strany uvolnilo cestu protisocialistickým silám, které připravovaly odvetu za únor 1948 a návrat buržoazního pořádku. J. Záruba byl jedním z těch, kteří včas prohlédli taktiku nepřítele. Byl vojákem strany. Postavil se statečně na odpor, když ji bylo třeba bránit. A věděl, co brání. MILOSLAV HAJEK Suučásti lesních hospodářských plánů, které pro lesní hospodářství v CSS vyhotovují v Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem Staré Boleslavi, jsou i mapy lesů, které v několika variantách zachycují nejen skutečnou situaci v lese, ale ukazují i složení půdy, důležité pro obnovu lesa, určují postup při těžbě dřeva atd. Obtížné měření v terénu postupně zde nahrazuje i moderní Jotogramefríe zpracovávající potřebné údaje z leteckých snímků na moderních citlivých strojích, dovezených od firmy Zeiss z Jeny v NDR. Na snímku je práce na jednom z těchto strojů-stereometrografů. Foto M. VODĚRA Skandály buržoazní demokracie Čtyřicet let stará čísla Rudého práva vydávají svědectví o třídním boji, politickém životě i o skutečné tváři tzv. demokracie. Ta tvář nebyla ani zdaleka tak čistá a život tak ________________ idylický, jak to před dvěma lety líčili obdi- 1920 1970 vovatelé buržoazní demokracie, mezi nimi i někteří historici. Aféra podplukovníka Arne Dvořáka Právě před 40 lety zvířila hladina veřejného života úplatková aféra vojenské lékaře podpl. MUDr. Arnošta Dvořáka a jeho společníka majora Petéka, kterou se Rudé prévo více než dva týdny denně zabývalo. MUDr. Arne Dvořák nebyl neznámý člověk. Měl kulturní a literární zájmy, byl autorem trilogie historických dramat, jimiž pronikl na jeviště Národního divadla, byl úspěšným překladatelem a byl již za Rakouska a potom i za republiky vojenským lékařem, podplukovníkem, a to byla velmi vysoká hodnost. V roce 1921 v Rudém právu otiskl několik divadelních kritik a básní. Nemělo by smysl přemýšlet o příčinách jeho krátkodobého úklonu doleva a o pozadí jeho návratu do hradního tábora, nevyšlo by z toho nic než dohady. Zůstaňme proto u faktů. Podstata celé aféry je shrnnta v tomto titulkn a podtitulcích Rudého práva: »Podplnkovnik, zdravotní rada a fenomenální vlastenecký dramatik MUDr. Arne Dvořák zatčen pro podezřeni z úplatkářství. Autor Matěje Poctivého, satiry na prodejné úplatkáře, zatčen pro úplatkářství — Kromě dra Arne Dvořáka zatčen byl i vyšší štábní důstojník — Všechny protokoly odvodů, při kterých dr. Dvořák jako odvodní lékař fungoval, budou revidovány — Ve vile Dvořákově provedena prohlídka, při niž zabavena korespondence а ВО 000 Kě na hotovosti — Panika v oficiální veřejnosti.« К vysvětlení je nutno dodat, že dr. Dvořák jako vojenský lékař za úplatky osvobozoval od vojny syny různých prominentů. Konkrétně byli jmenováni dva synové bankéře Hechte, syn hraběte Lažanského, syn uhlobarona Weinmanna. Radu dalších jmen úřady zatajily. Nebyla to však jen záležitost dr. Dvořáka. Jak Rudé právo sdělilo, v dokumentech zabavených n zatčeného majora Petáka, jenž působil s dr. Dvořákem v odvodni komisi, jsou nejen vizitky, ale i několik dopisů od ministrů různých stran s tímto (nebo podobným) zněním: Pane majore, přeji si, aby branec X. V., jenž přijde к Vám к odvodu, byl zproštěn vojenské služby. Za ministra (podpis) osobní tajemník. Nač potřeboval peníze »Dr. Dvořák se neobyčejně rád bavil v kruhu pražské .zlaté mládeže* a v době, kdy se ve vši tajnosti vedlo vyšetřování proti němu, zjišťovali detektivové, že utratil v barech horentní obnosy, což nemohla uhrazovat ani jeho gáže, ani literární honoráře, píše Rudé právo a při jiné příležitosti poukazuje na to, že dr. Dvořák se stal oficiálním básníkem a že jeho historická dramata byla vybírána pro slavnostní představení, při nichž do slavnostních lúží zasedali nejvyšší státní představitelé. Aféra MUDr. Arnošta Dvořáka vydržela na stránkách tisku přes dva týdny. Později byla potichu likvidována. Bylo v ní namočeno příliš mnoho vysokých politických činitelů. »Radotínské krveprolití před měšťáckým soudem« Tento titulek v Rudém právu dne 21. S. 1930 před cenzurou ještě obstál, a také oznamovací podtitulek: »Dnes začíná před krajským soudem v Praze přelíčeni proti obžalovaným z Radotína — Pět obžalovaných — Četníci a policajti jako svědci — Případ redaktora s. Němce.« Celý tezt úvodní zprávy však byl konfiskován, a to v ranním i večerním vydání. V příštím čísle večerního vydání byla zpráva o průběhu procesu rovněž z jedné třetiny konfiskována. V krátkosti šlo o toto: O velikonocích v r. 1930 byl do Radotina svolán krajský sraz komunistické mládeže. Z nedaleké obce Kosoře vyšel dne 20. dubna průvod v čele s Rudými průkopníky, který byl na silnici к Radotínu zastaven četnickým kordónem, četnlci vystřelili do průvodu salvu, při které bylo pět děvčat raněnu. V podobných případech bývali ranění ještě souzeni a odsouzeni. Tentokrát byli souzeni jiní účastníci průvodu. Dva obžalovaní byli odsouzeni každý na pět měsíců, další obžalovaná na tři týdny těžkého žaláře, redaktor Rudého práva s. Němec na 10 dni (byl však 31 dni ve vyšetřovací vazbě). Přelíčení, jak píše Rudá právo,' mělo být sice veřejné, ale bylo vydáno jen 10 vstupenek pro blízké příbuzné a jinak nikomu nebyl vstup dovolen. Jako obyčejně i tentokrát soud uznal, že četníci stříleli v sebeobraně — proti 13—lBletým děvčatům... VOJTĚCH DOLEJŠÍ 50 RUDÉ PRÁVO Osada Strafend pod skalami Sokoltce a Mačekova vrchu v Stratenském katíonu je jedním z nejvýznamnějších a nejnavšté• vovanějSích východtSt do jižní části Slovenského ráje. Foto ing. L. DENEš NAŠE BESEDA B ěžně se lidé různých zemí málo starají o to, jaké a které smlouvy jejich vlády uzavírají. Nezajímají je, Snad až tehdy, kdy se jich dotýkají ta ěi ona ustanovení blíže. Lid je к tomu vychováván takzvanou parlamentní buržoazní demokracií. Zvolili jste si nás, musíte nám tedy důvěřovat, říkají tam lidem politici. Prostě, nechte to na nás. Je-li potom potřeba, aby vládnoucí třídy a skupiny udržely své zájmy, jde ohled na lid к Čertu. Většina- z žijících obyvatel této země st jistě ještě pamatuje, jak třídní a skupinové zájmy převážily nad přáním a potřebami obaiamuceného lidu a jak byla země bez ohledu na smlouvy a dohody v roce 1938 otevřena dokořán úhlavnímu nepříteli. Smlouva o přátelství, spojenectví a vzájemné spolupráci mezi CSSR a SSSR nepatří mezi ten druh dohod, Jež zůstávají nepovšimnuty. Protože to není obyčejná smlouva, jež by sledovala jiné zájmy, než jsou zájmy této země, jež by vyjadřovala něco jiného, než co slouží nejvlastnějšímu prospěchu jeho lidu. Smlouva, která byla mezi »vysokými smluvními stranami« dojednána a podepsána a která bude v nejbližších dnech ratifikována, není totiž nějakou jednorázovou dohodou o něčem běžném. Je to fundament, na něipž staví naše země svou národní bezpečnost, suverenitu socialismu, fundament, na němž bude dále rozvíjet své hospodářství ve spolupráci a za pomoci druhé hospodářsky nejsilnější a nejpokročilejší země světa. ■y e nejtěsnější, nejužší spolupráce s první i. a nejmocnější socialistickou zemí je v nejvlastnějším zájmu tohoto lidu, to se neukázalo teprve včera. Volání po přátelství, spojenectví a spolupráci se zemí sovětů se rozléhalo ve všech částech a do všech koutů naší republiky od samého jejího zrodu. Vedlo к první smlouvě, uzavřené v roce 1935 no společnou obranu proti společnému nacistickému nepříteli. Pamatujeme ještě onu dobu a víme, jaké to tehdy bylo těžké. Různí měšťáci nás za to kdysi odsuzovali, že jsme při všech možných příležitostech důrazně připomínali, že jedině v přátelství a ve spolupráci se Sovětským svazem je naše záchrana. Kupci, buržousti, jimž záleželo na vlastních privilegiích, na vlastním majetku a možnostech dále к němu přikrádat více než na národní existenci, to vždycky ostatně viděli třídně. Nebyli proti — Rusku. Být to ale staré, pravoslavné Rusko, jež vnucoval! do představ lidu jako idylickou zemi nekonečných stepí, bohatých knížat, unylých princezen, bohatýrských kozáků a vlasatých popů. Nechtěli ale mít nic společného se zemí bez cara, bez operetních, knížat a princezen, bez popů, kupců a vykořisťovatelů, bez románových šlechtických statkářů, s vládou dělníků a mužiků. Se sovětským Ruefcem, o němž u nás vyprávěli komunisté a vydávali o něm svě-dectví vracející se zajatci, pokrokoví legionáři i ti, kteří se tam na frontách občanské války postavili na stranu Rudé armády. Jenomže ta stará »pravoslavná Rus« by sotva byla slabou ochranou proti takové moci, v kterou vyrostl hitlerovský fašismus. Nebýt Leninových myšlenek, kterými byl prodchnul sovětský lid, rozkrájeli by nacisté »východní životní prostor« opravdu jako koláč. A kdo chce věřit tomu, že západní spojenci by sami, bez Sovětského svazu, mohli čelit nacistické válečné mašinérii, dokonce snad ji ve válce sami porazit, ať si tomu věří. Skutečnosti dokazují něco jiného ... D nes se najdou lidé, kteří jsou s to do omrzení omílat, že »kdyby nás neosvo bodli Sovětský svaz, učinili by tak Američané« Hovoří tak někdy, snad aby ospravedlnili svou protisovětskou zášť, i lidé, kteří se dočasně pohybovali v řadách komunistické strany. Zatímco bý/alý president dr. E. Beneš by) od sámého vzniku hrozby hitlerovského Německa přesvědčen, že cestu nacismu za světovládou může přehradit jedině Sovětský svaz. Smlouvu o přátelství, vzájemné pomocí a poválečné spolupráci se Sovětským svazem v roce 1943 podepisoval s přesvědčením, že žádná moc na světě neporazí bez Sovětského svazu fašistické Německo. Podepisoval ji přesvědčen, že jen ve spolupráci se Sovětským svazem a s jeho ochranou je možné zajistit klidný, mírový poválečný vývoj Československa. Benešovi lze jistě přisuzovat mnohé, jenom ne sympatie ke komunismu. V roce 1943 se netajil tím, že podepisuje smlouvu se Sovětským svazem za značné nepřízně Angličanů a Američanů 1 proti vůli buržoazních kruhů v československé emigraci. Nikdo menší než dr. Beneš také potvrdil, že Sovětský svaz ne-jen smlouvy uzavírá, ale že je potom I důsledně plní a dodržuje. Naproti , tomu odsoudil počínání Francie, jež smlouvu' o spojenectví s námi v roce 1938 roztrhala jako cár papíru. Jak se nepozastavit nad tím, že to, co už v roce 1935 odhadl president Beneš a co dále potvrdil podepsáním nové smlouvy v roce 1943, neviděli ti, kteří si činili nárok na- vůdcovství v tzv. obrodném procesu v roce 1968. Prostí členové strany se u pohovorů к výměně stranických průkazů upřímně stavějí ke svým mylným postojům, lítostivě 1 rozpačitě přiznávají, jakému politickému diletantství naletěli. S pocity studu sami sobě vyčítají hesla »neutrality«, to, že rozhodněji neodmítli teorie o »možnostech jiné zahraničně politické orientace« atd. Jakými diletanty proti Benešovi jsou samo zvaní vůdci »obrodného procesu« Smrkovský a Kriegel, kteří — v rámci možností — skrytě nebo více či méně otevřeně útočí . na Sovět ský svaz a snažili se oslabit naše přátelské vztahy к němu! Jak ubohé jsou »argumenty« těch, kteří ztratili jakákoli třídní hlediska při posuzování ínchranu socialistického vývoje u nás! Překvap jsem poslouchal řeči jednoho z významných ganizátorů »obrodného procesu« ve sdělovací prostředcích. Prý kapitalistické kruhy na Záij dě, resp. jejich propagační prostředky, nezišl přály našemu vývoji к »socialismu s lidsk tváří«! Nemají prý nic proti socialismu u n nezamýšlely prý oslabit socialistické společi ství. Přály prý »demokratizaci« socialis: u nás, aby s námi bylo snazší jednání, le vzájemná spolupráce! A tenhle člověk, o němž je řeč, jako význačný novinář pracoval dlouhá léta v oblastí mezinárodní politikyl Na vlastní oči se přesvědčil ve Vietnamu i jinde, jak mezinárodni kapitalismus, imperialismus bezohledně, brutálně potlačuje každý náznak snahy a touhy po sociálně spravedlivějším životě. Je trapné poslouchat, jak ti, kteří zradili zásady proletářského internacionalismu, omlouvají své zbabělé počínání. V rezoluci z loňského dubna, na které se usnesli společně pracovníci redakce Reportéra-a vydavatelství'Svazu novinářů, se ohrazují proti tomu, aby antisovětismus byl ztotožňován s protisocialistickými postoji! Vydávají se za vzdělané lidi, někteří z nich dokonce za marxisty-leninovce, a nedovedou (či nechtějí?) pochopit, že bez Sovětského svazu by dnes by! světový socialismus ničím. Vždyť právě na tom, že socialismus je dnes .rozhodující silou určující v mnohém světový vývoj, má největší, hlavní podíl právě SSSR. Qomnívám se, že není zbytečné zmínit se o tom všem právě u příležitosti, kdy nabývá platnosti jedna z nejvýznačnějších dohod, kterou kdy v historii sjednala vláda této země. Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi ČSSR a SSSR vyjadřuje tužby, přání i potřeby lidu Československé socialistické republiky. Dává nám záruky národní^ existence, jistotu soeialistickéhp vývoje v, naší zemi. Vývoje, z kterého nás nesvede žádné spřažení sil nepřátelských socialismu. Potvrzuje naše pevné, ničím neotřesitelné postavení v socialistickém společenství. A vůbec, je dalším posílením pokrokových si! ve světovém zápolení socialismu s kapitalismem. JIŘÍ SVOBODA Nad smlouvou