Rudé Právo, září 1970 (L-LI/207-232)
1970-09-21 / No. 224
I ISlJSSĚ ****** м m$t. f*é* «ттяжё, а&гш. ***** * М \ Ш:**Щ»Ш.** ттШт» tmШ„ tm f I :«*» tt<m т *» ЩЧ «&*4 «W» I «да. frsÉř м #et#М'йЛй. v Шией«. mfm I Я | se«m SWW и» Шт*Шт | «г4* «г>«Шгй; «Mív - 4«*s ш» w«*Ä „„ i "!Í^> f *4в| )Ш äis^^!i»s «М» I »* I*»««. л» «дай««9ю No«Я& J» W * Йвяйж ?»?*&?«,: . i * ÄÄlfe»ттЩгтШтí »* mat.**<*ш *> т *t*mтмЪ жтт тМ, ттляш*», | г т$т «У ют * штщ * «я«*« »^w»**řf«***t цЩяЩШ&Ш&я ? «®«(* |sjit %s« у mé&m тЫтеш -шя-1 РН'ЛШШ г?ш* t«m Vr *е адис Ш$ Щ эд$» fe <шда. «ей ?í I tiwío »*? * Л«. V «mp* **>**.. увйвШ fetes $ш о rS" SJr^ *®й- ш-Ш* м Ж Ш I feter m s«ft #Swž ferfe» M ^Ä'SttÄ •...» s* • t*ft> W io» (Sw я*ШУ ppi^p ад«"<лм)| Miloš KrejčíPřed půlkou století Vyrazil požár z rotaček a v prudkém spádu let hořel jazykem revoluce a metal psané plameny do třídy která netvoří ač vyžírá svět a metal psané plameny za právo těch již kromě rukou jsou bez majetku a metal psané plameny v předpolí bitvy za rudé právo proletariátu I PRVNÍ ŠÉFREDAKTOR Když dne 9. prosince r. 1920 obsadily policie a četnictvo Lidový dům v Praze v Hybernské ulici, vyvlekly v noci z redakce Rudého práva také všechny redaktory Podle svědectví redaktora Novotného nejvíce práce jim dal dr. Bohumír Šmeral. Čtyři policajti ho vlekli za ruce a nohy po schodech dolů, takže hlavou narážel na kamenné schody. A Ivan Olbracht podotýká, že policajti při tomto »úředním výkonu« roztrhali na Šmeralovi oděv. Dr. Šmeral byl prvním šéfredaktorem Rudého práva a později zakladatel strany. Bez něho si nelze představit vývoj v socialistickém dělnic-'* kém hnutí po první světové válce, krystalizaci názorů, vznik sociálně demokratické levice, a tedy ani zrod Rudého práva a komunistické strany. Šmeral byl nejvýraznějším představitelem českého sociálně demokratického hnutí v prvním čtvrtstoletí dvacátého věku. Svůj život již od studentských let věnoval boji za socialismus. Bohumír Šmeral pocházel z Třebíče, kde jeho otec byl učiteiem a později ředitelem školy. Ve svých 21 letech, jako vysokoškolský student, vstoupil do sociálně demokratické strany a byl zde tak aktivní, že již jako 231etý byl zvolen do ústředního výboru — tehdy se říkalb výkonného výboru — této strany. 0 rok později byl prohlášen doktorem práv. To byla tehdy velká rodinná událost a jeho otec objednal k této příležitosti slavnostní oběd v restauraci. Nově promovaný doktor se však oběda v rodinném kruhu nemohl zúčastnit, neboť když vycházel od promoce z universitní auly, čekala naň policie, jež ho odvedla do vězení k odpykání trestu. »Hlíza rázu internacionálního« Ve svých 31 letech byl dr. Šmeral zvolen za Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou do rakouské říšské rady (parlamentu) a během první světové války byl zvolen do funkce' předsedy výkonného výboru soc. dem. strany. Tato strana tehdy již plula ve vlnách oportunismu. Pod vlivem ruské revoluce a zejména pak Říjnové revoluce .začaly ve straně vznikat vážné rozpory. Zatímco pravicoví vůdcové sociálně demokratické strany se přimkli k nacionalistické české buržoazii, zachoval dr. Šmeral věrnost proletářskému internacionalistickému smýšlení a začal se ideově rozcházet se svými dosavadními soudruhy. Ke konci první světové války byl dr. Šmeral již objektem surových útoků. Tehdy relativně rozšířený a vlivný agrární deník Večer přetiskl článek jakéhosi L. N. Zvěřiny, jenž litoval; že se u nás nikdo nenašel, kdo by se Šmeralem skoncoval podobně jako ve Francii, s Jaurěsem. Není to výlučně český případ — psal L. N. Zvěřina — ale máme tu prý co činit »s hlízou rázu internacionálního (...) jež rozežrala Rusko«. Český měšťák dobře vycítil, odkud hrozí nebezpečí, vrhl se na Šmerala a současně pochválil pravicové vůdce Habrmanna, Pika, Modráčka. Ačkoli všichni, kdož Šmerala blíže znali, věděli o něm, že je chudý jako kostelní myš, psal o něm agrární Večer pro nevědomé čtenáře, že je milionářem. (»Jsi spolumajitel obrovských paláců v Praze, v nichž máš dyě kavárny, dva hostince a divadlo.«) Ty dva paláce, to byl Lidový dům, jenž byl majetkem sociálně demokratické strany. Také ještě později po řadu let pronásledovala dr. Šmerala třídní nenávist buržoazie a jejích pomocníků, nezastavující se před pomluvami, lží, prostě před ničím. Vzdělaný marxista Velká říjnová, socialistická revoluce musila zvláště silně .zapůsobit na dr. Šmerala, člověka hluboce oddaného socialistickým idejím, a proletářskému internacionalismu. Pod jejím vlivem nastalo i u nás oživení v dělnickém hnutí a zároveň i tříbení. Byly to nepochybně 1 jiné otřesné udá-losti, jež ovlivnily další Šmeralův vývoj. Česká buržoazie a s ní i nacionalistické křídlo sociální demokracie změnily pod vlivem zahraničních událostí svoji orientaci a přešly od politiky loajálnosti k Rakousku k alternativě samostatného a ovšem buržoazního českého státu. Nereálnou se ukázala politika ťzv. austromarxismu, s níž dr. Šmeral spojoval představu, že pro české dělnictvo i pro řešení české národní otázky by bylo výhodnější, kdyby české země byly součástí velkého ekonomického útvaru, Jímž bylo i rakousko-uherské soustátí, ovšem přebudovaného v demokratickém duchu. Šmeral na rozdíl od ostatních sociálně demokratickýčh vůdců, kteří se omezovali jen -na »praktickou politiku« a jinak o teoretických základech socialismu celkem nic nevěděli, byl vzdělaným marxistou. To vše bylo základem jeho dalšího vývoje, v němž se stále víc rozcházel s ostatními sociálně demokratickými vůdci. »Přicházím jiný člověk« Tím nemá být řečeno, že Šmeral již neměl možnost volit jinou cestu. Nehledě na všechny útoky, důvodem k nimž bylo jedině, že »vystoupil z řady«, že nešel s nimi, byli by ho rádi viděli ve svém středu, činili mu i později různé nabídky, ale on pohrdl osobními výhodami i oficiálními poctami a stal se mluůčím a představitelem poctivých socialistických dělníků, levého křídla, které se vytvořilo v sociálně demokratické straně. V r. 1920 Šmeral navštívil Sovětský svaz a mluvil s Leninem. Byl uchvácen změnami, k nimž v revolučním Rusku došlo. »Přicházím z jiného světa, přicházím jiný člověk« — psal po svém návratu. Stát se jiným člověkem, to není převlečení kabátu, ale nesnadný a často bolestný přerod, jímž se člověk musí rychleji či pomaleji probojovat. Ani Šmeral se komunistou nestal naráz a komunistickou stranu, očištěnou od pravicových zrádných vůdců, zprvu chápal jen jako regenerovanou sociálně demokratickou stranu. V čele strany Se jménem dr. Šmerala je bezprostředně spojen i zrod Rudého práva. Stál u jeho kolébky, byl jeho prvním šéfredaktorem. S Rudým právem byl v prosinci r. 1920 vyhozen z Lidového domu. Na XIII. sjezdu soc. dem. strany v září r. 1920, jenž ovšem byl již sjezdem levice, a rovněž tak na ustavujícím sjezdu KSČ у květnu r. 1921 měl Šmeral hlavní referát. A jestliže ještě na XIII. sjezdu považoval za nutné vyzdvihnout spontánnost socialistického hnutí a polemizovat s názorem veřejnosti, jež nás považuje »ne za analyzátory revoluce, ale za její původce«, ukončil hlavní referát na ustavujícím sjezdu KSČ přímo prorockými slovy: »Jsme víc než politická strana. Jsme předvoj nového života. Tvoříce nové poměry, chceme tvořit také nové lidi.« Tvořit noyé poměry — to již je obrovský skok od názoru, že komunisté jsou pouze pozorovateli a analyzátory. V letech 1921—1925 byl soudruh Šmeral v čele naší strany. Od r. 1926 pracoval jako člen výkonného výboru Komunistické internacionály přímo v jejím ústředí a vykonával řadu mezinárodních úkolů. V době ohrožení republiky německým fašismem pomáhal v boji strany za vytvoření Lidové fronty k obraně republiky a k aktivnímu odporu proti fašismu. Po mnichovské kapitulaci odejel do Moskvy, kde pracoval v Komunistické internacionále i v užším vedení KSČ. Dne 8. května r. 1941, několik týdnů před přepadením Sovětského svazu, B. Šmeral v Moskvě zemřel. Čestnou stráž u jeho rakve stáli Dimitrov, Togliatti, Pieck, Manuilski, Kuusinen, Gottwald a další představitelé mezinárodního komunistického hnutí. Nesmrtelné zásluhy Soudruh Bohumír Šmeral sl získal nesmrtelné zásluhy o naši stranu i o Rudé právo. Dosáhl toho, že KSČ vznikla jako masová strana, převážně dělnická, se širokým vlivem i na ostatní vrstvy pracujících. V tom byla přednost naší strany, přes všechny potíže, jež se vznikem strany byly spojeny. A nutno rozhodně odmítnout pokus o zneužití některých jeho názorů — k němuž došlo v r. 1968 — které Šmeral sám později překonal, k podpoře revizionistického, »demokratického socialismu«. Šmeralovy názory se samozřejmě tříbily, vyjasňovaly, probojovával se k přijetí leninských zásad v boji proti sociáldemokratismu, ale jeho vývoj byl pozitivní, směřoval kupředu, až dospěl ke komunismu. Podobně bylo i s mnoha dalšími členy sociálně demokratické strany. V r. 1968 měl být pod heslem »demokratického socialismu« nastoupen vývoj opačný. Soudruh dr. Bohumír Šmeral si zachoval nehynoucí památku především svými zásluhami o založení naší strany. Šel vždy čestnou cestou revolučního bojovníka, oddaného dělnické třídě a zásadám proletářského internacionalismu. Tak ho máme v paměti. VOJTĚCH DOLEJŠÍ Dr. BOHUMÍR ŠMERAL Stáli и kolébky O TĚCH, KTEŘÍ ZAKLÁDALI RUDÉ PRÁVO Zrod Rudého práva je spojen se jmény redaktorů, kteří do té doby pracovali v redakci sociálně demokratického denního listu Právo lidu a při rozkolu sociálně demokratické strany šli uvědoměle s levicí. Pařili mezi ně především dr. Bohumír Šmeral, první šéfredaktor Rudého práva, dále Bohuslav Novotný, Ivan Olbracht, dr. Václav Vacek, Antonín Macek, Antonín Bouček, Josef Hora, Jan Skála, autor názvu listu (Rudé právo o něm psalo v sobotu), aj. Jako redaktoři Rudého práva byli výraznými politickými pracovníky a významně se podíleli na založení Komunistické strany Československa. Jejich dobové portréty a kratičké originální charakteristiky (odlišené v textu) jsou převzaty z prvního ročníku Rudého práva. Portréty nakreslil a poznámky k nim v roce 1920 napsal Vlasta Košvanec, někdejší kreslíř a redaktor Sršatce. Ivan Olbracht Jedno z nejlepších jmen české literatury. Ztělesněná touha po nových, živějších, lepších formách života. Trhalo to s ním, aby viděl nové Rusko. A protože je přímý, mluví hodně zpříma. To ovšem nesnesou lidé, jimž politika je chytráckou hrou s masami. Bohuslav Novotný Vidíte člověka klidného, skromného, kuřeti neublíží. Ale od dělnictva, z něhož vyšel, za nic na světě by ho nevytáhli do panského vozu, aby odtud kašlal na pěší. Má něco, co schází těm, kdo přerozumovali svůj socialismus: Žije to, co věří. Jako šéfredaktor Ivan Olbracht (Kamil Zeman) byl nesporně politicky nejvýraznějším redaktorem, jenž stál u zrodu Rudého práva. Z jeho pera vzešla řada politických článků otištěných v prvních číslech Rudého práva, jimiž pomáhal prosazovat revoluční Unii. V té době měl za sebou již mnohaletou cestu socialistického novináře. Ivan Olbracht byl synem známého realistického spisovatele Antala Staška. Pro další Olbrachtův politický vývoj měl obrovský význam jeho několikaměsíční pobyt v Sovětském Rusku v r. 1920, odkud napsal známou knihu Obrazy ze soudobého Ruska, v níž vyvracel protisovětské lži a pomluvy. Jako každý jiný komunistický novinář také on byl častým řečníkem na komunistických schůzích a za řeč na jedné z nich byl odsouzen ke dvěma měsícům vězení, které sl odpykal ve Slezské Ostravě. Jeho kniha Zamřížované zrcadlo vznikla z poznatků získaných v tomto vězení. V r. 1929 Olbracht podepsal nešťastné Memorandum sedmi komunistických spisovatelů, zaměřené proti gottwaldovskému vedení strany. Přesto stál i potom po našem boku,/zejména v období boje za lidovou frontu. Koncem války se zúčastnil odbojového hnutí proti nacistickým okupantům na Táborsku a po válce byl za KSC zvolen do parlamentu. má hlavní zásadu: Sprostoty nepřátel budiž nám pobídkou, abychom psali vždy slušně. Jestliže o všech jmenovaných redaktorech možno napsat, že stáli u kolébky Rudého práva, platí to o Bohouškovl Novotném více než dvojnásob. Byl od počátku Rudého práva po řadu let jeho odpovědným redaktorem, to znamenalo redaktorem pro kriminál. Ale Bohuslav Novotný byl Zároveň duší redakce, jejím sekretářem, na- jeho stůl přicházely dopisy čtenářů, on přijímal návštěvy, ale při tom všem nalezl čas na. psaní do listu, s nímž spojil svůj život. Bohuslav Novotný byl typický dělnický novinář. Vstoupil ve svých 19 letech jako košíkářský dělník do sociálně demokratické strany a celé čtvrtstoletí byl jejím členem a funkcionářem, z toho 13 let redaktorem Práva lidu. Když však v r. 1920 pravicoví oportunisté rozbili sociálně demokratickou stranu, nešel za plným žlabem vládně socialistického novináře, ale volil nejistou budoucnost komunistického redaktora. Zůstal novinářem až do svého vysokého věku. Ještě ve svých 75 letech psal příležitostné články k historickým výročím naší strany a vzpomínky na své spolupracovníky. Antonín Bouček Boučkova politická dráha začala ve svérázné anarchistickokomunistic- Antonín Macek Josef Hora Píše do kulturních rubrik listu. Mladí autoři nemají ho příliš rádi, protože je soustavně ujišťuje, že jejich verše a prózy nestojí za mnoho. Sám však napsal tři knihy básní. V poslední době už tolik netvoří, protože po celý rok běhal po Praze, sháněje byt pro svou rodinu. Proto sympatizuje s Boučkem. Dr. Vdclav Vacek К zakládajícím redaktorům Rudého práva samozřejmě náleží 1 dr. Václav Vacek. Byl již od r. 1905 redaktorem Práva lidu a zúčastnil se spolu s dr. Boh. Šmeralem, Janem ké skupině — to bylo ještě v rakouských mírových dobách — ve které byli St. K. Neumann, dr. Vrbenský, Landová-Štychová aj., jejíž příslušníci se dříve nebo později setkali v řadách KSČ. Bouček však již předtím zakotvil v redakci sociálně demokratického Práva lidu. Ü něho se pak rozumělo samo sebou, že půjde s levicí, a tak se ocitl mezi prvními redaktory Rudého práva. Jeho politická a novinářská' činnost mu vynesla četné tresty a vězení. V pozdějších letech odejel do Berlína, kde pracoval až do převzetí moci Hitlerem pro redakci českého vydání Mezinárodní tiskové korespondence, vydávané Komunistickou internacionálou. Nacistický okupační režim zastihl Boučka jako důchodce. Ale jaký to byl penzista? Kdo ho znal, nemůže zapomenout na jeho drobnou, živou postavu s nezbytným širokým černým kloboukem, jímž dodržoval tradici svého bývalého anarchismu. Bučinka nebo Boučínek, jak mu známí říkali, vždycky s aktovkou nabitou knihami, obcházel kavárny a nabízel pokrokové antikvární knížky. To nebyla výdělečná záležitost, ale láska k české knize, je s podivem, že mu to prošlo bez pozornosti gestapa. A ještě po osvobození k nám chodíval do redakce Rudého práva a v jeho aktovce se vždycky našlo něco zajímavého. káť.tu. Už v době, kdy Tusar sedal na Hradčanech, psal do Kukátka rebelantské myšlenky o ministerialismu. Znalec všemožných kultur. Když slyšel, že vychází u Beauforta Právo lidu, řekl jen: To sem nepatří. Redaktor a básník Antonín Macek byl snad nejzajímavější postavou ze všech novinářů, kteří stálí u zrodu Rudého práva. Také on se nejdříve stal členem sociálně demokratické strany, začal psát do jejího tisku, kde pracoval v administraci, a posléze byl vyzván, aby redigoval obrázkový a literární týdeník Rudé květy. Antonín Macek byl samouk, člověk všestranně vzdělaný, který znal snad všechny evropské jazyky. К socialismu ho však přivedl spíše cit pro spravedlnost a humanitu než osvojení sl marxismu. Na veřejných schůzích téměř nevystupoval — nemohl, protože trpěl sluchovou vadou —pouze uvnitř strany v období bojů pravíce s levicí rozhodně bojoval na straně levice. Ještě na smrtelném loži v roce 1923 psal pro Rudé právo své obvyklé nedělní Kukátko. Jako autora Kukátka ho nikdo nemohl nahradit, Redakční činnost Josefa Horý v Rudém právu se nejvýrazněji projevila hned po zrodu Rudého prává v září r. 1920. Také on přešel do Rudého práva z Práva lidu. Situaci v sociálně demokratické straně, zradu praVicových zpanštělých vůdců, názorové tříbení, vznik levé opozice a zároveň 1 poměry v ústředním listě strany vylíčil Josef Hora ve své knize, kterou nazval Socialistická naděje. Hlavní děj tohoto klíčového románu se odehrává v redakci denního listu — bylo jasné, že jde o Právo lidu. Josef Hora je také autorem rozhořčením překypující básně k přepadení Lidového domu a ke krveprolití před parlamentem, jež vyšla 12. prosince r. 1920 v Rudém právu. Jako redaktor Rudého práva se Josef Hora později zabýval především kulturními otázkami a dovedl pro ně získat nemálo význačných spolupracovníků. V pozdějších letech Josef Hora politiku strany nepochopil. V r. 1929 spolupodepsal tzv. Manifest sedmí spisovatelů, ale 1 když později stál mimo stranu, patřil vždy ke kulturní levici. Skálou a jinými socialistickými novináři v ř. 1907 velkých politických demonstrací v Praze za všeobecné volební právo. Socialistickým a poté komunistickým novinářem byl až do odchodu do důchodu a vlastně i později. Je o něm známo, že sám jediný po řadu let zabezpečoval vydávání Večerníku Rudého práva. Odchod do důchodu však neznamenal přerušení jeho politické práce. Byl (již od r. 1923) voleným členem pražského zastupitelstva a v r. 1935 byl zvolen senátorem. Jako novinář, vždy věrný dělnické třídě, byl' vystaven častému pronásledování. Jeho redakční spolupracovník Boh. Novotný spočítal, že dr. Vacek byl v době Rakousko-Uherska a potom v buržoazní republice neméně než dvaapadesátkrát trestně stíhán pro politickou a novinářskou činnost. Nacistickými okupanty byl dokon^ ce třikrát zatčen, ale ti posléze usoudili, že 621etý muž jim nemůže již být nebezpečný. V tom se však mýlili. Dr. Vacek se zúčastnil příprav Pražského povstání a hned dne 5. května r. 1945, tehdy již 671etý, se stal revolučním pražským primátorem. Po Únoru byl primátorem ještě po několik dalších let. Dr. Vacek byl novinář tělem a duší. Často jsme ho v redakci uviděli, jak — to když byl ve funkcí primátora — přiběhl, aby pro Rudé právo nadiktoval důležitou zprávu. Pro redaktory Rudého práva bylo vždycky samozřejmé, že novinářská práce je činnost výlučně politická. To se týká jak generace, která stála u zrodu Rudého práva, tak generace Švermovy a Fučíkovy. Komunističtí novináři psali vždy jen v souladu se svým přesvědčením. Tyto zásady zůstávají stále v trvalé platnosti. v. D. V pondělí dne 21. září 1970 Я Kdo chce nějaké historické datum, obrátí se na soudruha Boučka. Husitští komunisté jsou jeho koníčkem. Má ohromné známosti, ale nikdy od nikoho nic nechtěl. Leda pro jiné. Důkazem toho je, že ač nedávno ženat, marně hledá byt. Přesto však vám vždycky poví novou anekdotu. Když se ho ptáte, proč už nepíše verše, říká: »Teď musíme myslet politicky, teď není kdy na básně.« Přece však pustí uzdu své obrazností. V nedělním Ku-Vášnivý knihomil, cestovatel a marxista — takovou mi podal o sobě charakteristiku. Viděl jsem vskutku jednou jeho Kapitál a užasl nad množstvím červených záškrtů a poznámek v knize. Doma v Nových Dvorech za Prahou, kam běhá v noci z redakce pěšky, okopává zahrádku a zve k sobě celou redakci na oběd. «i