Svĕt Práce, leden-červen 1970 (III/1-25)
1970-06-03 / No. 22
GRAND PRIX BRNO 1970 (DokonCeríl t 1. stranyj Z pověstných úseků zmizela ostrovačická zatáčka, ale ještě zbylo dost takových, které jsou prubířským kamenem řidičského uměni a napínavou scénou pro diváky: Farlnova zatáčka, úseky v Kohoutovicích aj. Však na nich zůstali někteří řidiči viset a jejich vozy si na nich vylámaly zuby — tak hned Ještě při tréninku Ital Favaretto s Fiatem Abarthem a Rakušan Rledel s formuli 3, kterou demoloval — při vlastním závodu pak hned ve čtvrtém kole Wlssklrchen z NDR Jestliže ještě v třicátých létech udivovaly svou „zázračnou“ rychlostí speciálně stavěné závodní vozy, nepřekvapuji dnes nikoho stejnou, ne- 11 ještě větší „zběsilosti“ soutěžní vozy cestovní. Při loňském ročníku Rakušan dr. Marko dosahoval v cílové rovince se svým Chevroletem Camaro až 270 km/hod. Průměrná rychlost nejsilnějších vozů v čele letošního závodu se pohybovala nad 150 km/h. a o prvenství soupeřily vozy ze stájí Alfa Romeo, BMW a Ford. Dva vozy Ford Capri jely v Brně prvně a západoněmecký jezdec Glemser na jednom z nich dosahoval jíž v prvních kolech rychlosti 155 km/hod. jeho stroj však měl v závěru poruchu, jezdec se několikrát uchýlil o pomoc do boxů. takže nemohl zasáhnout do finálového boje — právě tak jeho největší soupeř, takřka Již kandidát vítězného vavřínu, vůz Alfa Romeo GTAM s italskými jezdci Dinim a Zeccolim. A tak v nejsllnějšl kategorii zvítězil klidně a spolehlivě jezdící Holanďan Toine Hezemans na Alfě Romeo GTAM: první vyrazil od startu, první projel cílem. Škodovky bodují V nejslabší třídě (do 1000 ccm) startovalo osm našich škodovek: z nich pouze dvě, upravené na typ L 100, za jejíchž volanty seděli bez vystřídáni Jaroslav a Václav Bobkoví, mohly svým způsobem konkurovat svižnějším Fiatům Abarthům. Ty ale přecenily své síly a většinou odpadly, takže nakonec zvítězil dobře jezdící Bobek junior (Václav): využil příležitosti a získal škodovce zlatý věnec. Na místo dřívějších známých autoznaček nastoupily tedy nové, řízené zkušenými jezdci, stejnými mistry volantů, jakými svého času bývali Chiron, Nuvolari, Varzi, von Stuck, Brauchitz, kdysi také jezdící na brněnském okruhu. Jak ten čas letí! To bylo vidět 1 z přehlídky historických vozidel, která sl objela jen čestné kolo, aby se moc nezadýchala — i když za svého mládí běhávala do schodů. Nejstaršímu z nich, vozu Maurer Union, je už 68 let, Opiu pak 65 a Tatře S už také 62 roků . „Závotfáky" opravdu miniaturní ? Co dodat k Brnu, aby obraz byl úplný? Před vlastním mistrovstvím se dopoledne Jel závod takzvaných formulí 3, tj. strojů závodních typů nejnižší kubatury, které mají krátkou historii: v původní formě „junior“ se zrodily teprve roku 1959. V Brně jich jelo 28, mezi nimi světová elita značek 1 jezdců — typy McNamara, March, Tečno, Titan, Ford, Brabham, Lotus, Chevron. Ty ujížděly a ujely slabším typům Melkus-Wartburg, jež odpadly. Bylo to pravé střetnutí závodních „šídel“ jaksi v miniatuře, obrazně řečeno: vždyť nejrychlejší z nich, Chevron B 17, v sedle se Švýcarem Dublerem, vítězem závodu, do«áhl v 9. kole průměrné rychlosti 180 km/hod.! V této kategorii „nejslabších“ závodních vozů bylo přichystáno i překvapení: veřejnosti byla prvně představena nová formule Škoda — bohužel, zatím v jízdě jen exhibiční. .. Překvapí nás tento náš typ i při opravdickém zápolení? Závod skončil — motoristé se rozjížděli domů. Ještě s hukotem v uších ze hřmících motorů. Jejich embéčka, cortiny, simcy, octávie, popuiary a felicie je nemohly přehlušit. Jakmile se dráha otevřela, zkusili si to tak trochu i po ní. Šustilo se to dobře po jejím pečlivě položeném asfaltovém koberci... — zato ale o pár kilometrů dál! Na všech stranách! Výmol střídal výmol, hrbol hrbolek. Až péra a tlumiče, i samy karosérie začaly sténat starou obehranou písničku: o cestářovi — tentokrát ale o takovém, který u nás, v Československu, jako by vymřel... Napsal VLASTIMIL MARŠ1ČEK fotografoval JIŘÍ MARŠIČEK, reprodukce starých závodních aut z časopisu Motor (ročník 1926). SZISZÜV RENAULT, GRAND PRIX 1908 <a.wo oa M U<ar.> blcn fO NO H ' CO <o < Xo 03 o*, . Ľ M Q ^ 2 « > “! < u 2 >1 S§ J > U S3 Z. MURPHY NA VOZE DUESENBERG, GRAND PRIX 1921 Rozhlásek Zjevte se mi, věci příštíi 1 Hle, druid na svém oběttštl. věští z dýmu, co a jak. Haruspik, etruský abbé, ten se v střívkách ovcí hrabe. Germánský tree bděle zkoumá, kterak letí který pták. Chiromant si dlaň tvou přeje, aby mohl říci, jéje, tedy máte v dlaní psáno, že ten malý tlustý pán po úsporách jde vám, dámo. Podvodně on očkem mžurká Bába zkoumá lógr z turka, a ul vidí, marjápano, tenhle mrak a pod ním mlok znamenají, že vás čeká velká cesta přes Čedok! Levou rukou sňal jste esa. Kartibába ryčně plesá. Nejpozděj’ do Neviňátek čeká na tě, vdovce, sňatek. Už tě přejdou noční steny, zahraješ si na fujaru. Jako Afrodité z pěny blondýna se noří z kárá. Zkoumali, mágu, zkoumals, druide, našim předkům jak čas půjde. Pátrala jsi, kartářko má, co nás čeká vně i doma. Radils mi, můj chiromante, zda mám zaplát k té či tamté. Kdo mi ale vyjeví, jak se tam, v mexické dáli, na hříští míč pokutálí? Kolikrát se octne v síti? Kolikrát jej brankář chytí? Když to, hochu, dodumáš, v míči tom je osud náš. A jen pámbů nebo kat ví, zda byl sešit šťastnou dratví. JOSEF KAINAR PETR KETTNER DUŠEVNĚ ZDRAV Už nevím k čemu jsem to vlastně potřeboval. Chtěl jsem se zúčastnit letu do vesmíru, polární expedice, nebo jsem si podával žádost o družstevní byt. Prostě bylo k tomu potřeba osvědčení, že jsem normální, bez duševních poruch, psychicky zdráv. V kapse s bílým papírkem, na němž bylo místo pro razítko lékaře, jsem se odebral do ordinace. „Dobrý den,“ tekl jsem v lékařově předvokoji sestřičce s vlídnou tváři. „Dobrý den,“ odvětila míle a ukázala na křeslo vedle svého stolku. Neodvážil jsem se odmítnout tak přívětivé pozvání. „Už jste u nás někdy byl?“ zeptala se laskavě. „Ne, naštěstí ne," vyhrkl jsem překotně. A záhy jsem se opravil. „Kdepak naštěstí.,. naneštěstí," snažil jsem se napravit nepříznivý dojem. „Proč bych měl považovat za štěstí, že jsem doposud nepoznal tak líbeznou mladou ženu, ne?“ Podívala se na mne bez překvapení. Sahal jsem do náprsní kapsy, abych vyndal blanket, na němž mělo být úředně ověřeno, mé duševní zdraví. Chtěl jsem přitom vstát. Mírumilovným, ale energickým pohybem mě vtlačila zpátky do křesla, takže papír zůstal v kapse nedotčený. Než jsem mohl vysvětlit, proč přicházím, dostal jsem se do situace, v jaké bývá tonoucí. Než stačí zavolat o pomoc, je opět ponořen v proudu. Pokud jde o mne, v proudu slov. „Máte veliké štěstí, že jste přišel k nám. Ano, že jste našel tu odvahu dřív, než dojde k hejhoršímu.“ „K čemu nejhoršímu?" zeptal jsem se zděšeně. „Cítíte se sám, jako byste nepatřil k ostatnímu světu. A nevidíte z toho východisko,“ hovořila líbezná sestřička jako věštkyně. Nikdy jsem se necítil sám. A svou příslušnost k lidem a ostatnímu světu si uvědomuji až nadmíru. Můj šéf je ošklivě náladový člověk a má žena málo poslouchá rozhlas pro ženy, jak vyjít s jedním platem. Mé děti občas zlobí, navíc škola pořádá pravidelné třídní schůzky rodičů a naše správcová dokáže udělat z baráku svět a z každé pavlače samostatnou velmoc. Moji přátelé, kteří mi kazí kádrový profil, jsou rovněž hmatatelnými důkazy mé příslušnosti k Pozemštanům. „Nikoli, vůbec se necítím sám,“ namítl jsem. „Ano,“ obrátila sestřička list, jako mariášník, který má v ruce kartu na betla i na durcha. „Jste unaven společností. Cítíte, jak vás lidé pronásledují.“ „To spíše,“ připustil jsem. Měl jsem na mysli Vitáska, co mu dlužím stovku. Nestačím před ním prchat. „A špatně spíte. Ty myšlenky vás pronásledují i v noci.“ „Naopak. Spím jako dudek“ bránil jsem se. Sestřička moudře kývala hlavou, její rty vypouštěly slova, která se na mne valila jako mohutná řeka a pero hbitě jezdilo po papíře. „To je ještě horší. Spíte,“ řekla vážně, „a nejradši byste se neprobudil. Taková únava a malátnosť se zmocňuje vašeho bytí.“ „Ráno. Když mám vstávat," připustil jsem ochotně. Jako bych přilil oleje do plamene. „A tady přicházejí stavy, kdy začínáte uvažovat, že jste na světě zbytečný. Jestli má život vůbec cenu. A pomýšlíte na sebevraždu." Zhrozil jsem se tak, že jsem nebyl schopen slova. Skutečně je to se mnou tak zlé? Ani nevím, že bych byl na něco takového pomyslel. Naopak v letadle cítím hrůzu a na štaflích se mě zmocňuje úzkost. Ale co když někde v podvědomí snad ... „Máte štěstí, že jste přišel včas. Zapíší si vaši adresu a jméno. Objednám vás na příští měsíc. Jenom vás prosím, kdyby se dostavila ta úzkost, ta bezradnost do níž se člověk propadá jako do hluboké studny a nevidí jiné východisko než smrt... přijďte. Hned přijďte .,. Je to velíce vážné. Ale nic není ztraceno. Ještě vás můžeme zachránit. Dnešní psychiatrie má prostředky... A znovu mě důrazně varovala před sebevraždou, zoufalstvím nebo poraženectvím. Vypotácel jsem se z předpokoje s lístečkem, na němž bylo datum, kdy přijdu na řadu o ordinaci. Cítil jsem se náhle ztracený, opuštěný, v celém světě sám. A večer jsem nemohl usnout. Začal jsem «« vážně zaobírat myšlenkou, není-li v mém podvědomí potlačená touha odejít dobrovolně ze života. Pak jsem usnul. Ráno jsem spálil bílou ceduličku s datem. Takže Jsem neletěl do kosmu, nezúčastnil se polární expedice. A nemohu si požádat o byt. Není totiž záruka, že bych to nervově vydržel. Neboť kdo ví, jsem-li vlastně duševně zdráv... svet prace