Svět Sovětů, červenec-prosinec 1962 (XXV/27-52)

1962-10-10 / No. 41

CIRKUS V Y H R A V Ä „Kdyby mélyovýsledku studené války rozhodovat cirkusy, Rusko by lehre zvítězilo," napsal referent kanadského časopisu Ottawa Journal o vystoupeni moskevského cirkusu v Ottawě Л a předšla pení, které se konalo ve sportovním sále před ôOOU diváky, byly Ustky vyprodány ui mnoho dni před premiérou. Sjeli se sem i novináři ze všech větších mést Kanady a USA i majitelé velkých cirkusových spoleřnosli. Ani v Torontu, kam polom moskevští artisté odcestovali, nebyl jejich áspéch menši. Představeni se konalo v obrovském sportovním paláci, kam se vejde l.i 000 diváků a kde americké cirkusy vystupují obvykle na třech arénách. Sovétšlt umělci at ui to byli yymnasté l‘. Cernéyomi a S. Rozumov nebo akrobaté Dovejkovi nebo Pilátov se svými medvědy dokázali však nu jedné aréně upoutat diváky lak, ie jejich vystoupeni sledo­vali se zatajeným dechem a doprovázeli je vytrvalým potleskem. Velké nadšeni vyvolal také Oley Popov, který bez jediného slova bavil o přestávkách diváky. Kanadské časopisy o něm napsaly, ie je nej talentovanějším klaunem světu. Z Toronta odjíidi moskevský cirkus do Montrealu a Quebeckú a polom navštíví Kubu. Ik FOTO I CERNYSEVA ^jjjl NIC NETRVÁ VĚCNÉ. „Se strnová­ním tu bude brzy amen,“ řekli jim na Dole Konév v Dřínové koncem minulého roku. A mezi slovy uznáni za dosavadni práci padla i nabídka: „Konečné můžete tady přejít na komorování jako ostatní haviři.“ V hlavé je tenkrát píchaly myšlenky jako špendlíky. Nechat sténováni? Ted, když jim to na sténé doslova hrálo pod rukama, když vypiplali z plenek metodu zvyíujici výrubnost slojí až o třicet pro­cent? Zrovna na Dole Jan 2ižka v Cho­­mutové by to mohli se sténovánim zkusit. Říkají, že prý to tam nejde. Bude to sice odtud hezký kousek cesty, ale když půjde celá brigáda ... Tak jsou od minulých vánoc tady. Až nékde pod údlickými strnišťaty duní v stometrové hloubce jejich kombajn a cvakají sbíječky. Šikmou střechu stropnic drží les sto­jek, na hrbolatých sténách se v mihota­vém svétle lampiček lesknou kapičky vo­dy. Nizký, housenkovitý stroj ukusuje z kolmé stény nestejné plástve uhlí. Okolo pobihá kupa naháčů. Na první pohled nerozezná! jednoho od druhého Když tenkrát procházeli mrazivým rá­nem poimournou vrátnici na novém pú­­sobiiri, bylo jim všelijak. Snad napoprvé i trochu záblo z řeči, které к nim doléhaly z okolostojlcich hloučků. „Hele, Gaga­­novci... Přišli nás vytrhnout se sténo­vánim ... Jen aby brzy nezkrachova­li . “ Do vinku jim dali „osmičku“, nejhorší sténu na Dole Jan Žižka. Haviři tam už pomalu zapomnéli, jak to vypadá, když se splni na sto procent. Odlišné geologické podmínky a počáteční nezdary spolu s podmračenými pohledy „žižkováků“ je trochu zarazily. A pak se to stalo. Na „osmičce“ zrov­na popojíždéli. Z Konéva přitom byli zvyklí nechávat vétší plochu stropu ne­­zajištinou. Pepík Svoboda začal vyrážet stojky, když nad nim cosi zapraskalo. Sotva stačil uskočit I V tu ránu méli předek zašlehaný téžkým, mazlavým jí­lem. Pomalu dvé šichty to museli dávat do pořádku. Div nebrečeli. Ta ostuda, ta ostuda ... „Ti se vytáhli,“ šlo po šachté. „Za čtrnáct dní udélat výlom, to každý ne­svede.“ Tohle je vlastné postavilo na nohy. Zatnuli zuby a řekli si, že musí dokázat své, kdyby čert na koze jezdil. A hned sestavili recept: denné rozebírat pracovni výsledky, učit sc z chyb, uplatňovat dob­ré zkušenosti z předchozích pracovišť, přeméňovat si osádky podle pomérů na sténé, hledét pomoci, kde je zrovna zapo­třebí. I za cenu, že se mezi dvéma šich­tami dá spočítat odpočinek sotva na ho­diny. Nic nebylo nadarmo. Když vyfárali jednoho únorového dne na povrch, nara­zili v cáchovné na hloučky vzrušené de­batujících havířů před jakýmsi plakátem. Neumélým písmem na ném stálo, že „osmička splnila po roce opét svůj denni plán!“ Na sousední „jedenáctce“ to zatim šlo od péti ke čtyřem. Neshody mezi haviři, předákem a vedenim dolu. A také lajdác­­tvi a nechuť к novým pracovním « > dám. Už delší dobu se tu neplnil pian. Krize vyvrcholila, když hlavni předák pro vzájemné neshody položil funkci. Když přišli z vedeni dolu za Šámalo­­vou brigádou Československo-sovětského přátelství s žádostí o pomoc, navrhli jim za ného mladého Pavla Smatanu. Všichni věděli, že bude mít na „jedenáctce“ tvrdý chlebíček. Aby měl pro začátek oporu, přidali mu kamarádi jednoho z nejlep­ších parťáků Pepika Svobodu. Poplácali je oba po ramenech, povzbuzovali: „Bude to sice fuška, ale vy to překousnete. Budeme vám pomáhat." Nevarovali je zbytečně. Ne snad, že by jim někdo na „jede­náctce“ otevřeně házel klacky pod nohy. Jakmile začali pátrat po příčinách nedo­statků, nebyly nikdy v kolektivu. Oni nic, oni muzikanti, to všechno tam „nahoře“. Pavla nejednou zarazilo, že část osádky při práci zmizela v některé z chodeb. Seděli v chodbičce a pokuřovali . . . O schůzce, která následovala, zápis ne­mají. Štěstí, že se konala nahoře, jinak asi na šachtě hořelo. I když se zpočátku ani tak horká nezdála. Pavel trpělivě přesvěd­čoval, domlouval, ukazoval chyby, až se dostal к nechuti havířů zavést úzké strop­­nice. Jakoby přilil olej do ohně. Křičeli jeden přes druhého. Až je usadil Honza Kapuščák: „Tak já vám to řeknu na rovi­nu. Když byl přitom inženýr nebo úsekář, říkali jste, že je všechno v pořádku, ale

Next