Svět v Obrazech, červenec-prosinec 1970 (XXVI/27-52)
1970-09-08 / No. 36
Pochopil jsem také, proč. se' k francouzskému fyzikálnímu chemikovi a později atomovému fyzikovi Jacquesu Bergierovi dostavil dávno před válkou neznámý muž s důtklivou žádostí, aby jeho ústav okamžitě zastavil pokusy se štěpením atomového jádra. Může prý dojít ke strašlivým výbuchům a k zamoření celých krajin. My, alchymisté — poznamenal muž — to víme už velmi, velmi dávno ... Říci „my alchymisté" tváří v tvář vědci je pochopitelně něco podobného, jako vyprávět křižáckému rytíři o výhodách Prorokovy víry. Bergier (jenž se za několik let stal jedním z vůdců francouzského protifašistického odboje) návštěvníkovi vysvětlil, že nemá na podobné nesmysly čas, protože jeho laboratoř, ačkoli dost slušně vybavena elektronickými aparáty, vakuovou technikou, zkrátka vším, co bohatí dobrodinci mohou chudým fyzikům poskytnout, přece jen ani zdaleka nestačí nadělat na světě takový nepořádek. Dozvěděl se, že ani vakuová technika, ani elektronika nejsou třeba. Postačí prý velmi primitivní zařízení a jednoduché geometrické uspořádání jistých chemicky čistých látek. O několik let později zapálil Enrico Fermi svůj „atomový milíř" a zahájil tím novou epochu dějin. Nepotřeboval vakuovou techniku ani elektroniku. Jen jisté geometrické uspořádání kostek čistého uranu a grafitu. Před mojí lavičkou se zastavila zchátralá Zuzana a skepticky se na mne zadívala. Asi jsem nevypadal na štědrého majitele burských oříšků. Odběhla. Letmo jsem prolistoval zbytek zápisníku. Záhadní mládenci (nebo panny, jenomže bez sčítacích znamének) G. a R. se vyskytli ještě několikrát vedle výpočtů a stručných poznámek a střídavém postupu nemoci, která zřejmě Huddyho zneklidňovala a trápila čím dále tím více. Na předposlední popsané stránce jsem narazil na zajímavou glosu. „R. konečně pochopil princip a pokouší se vyrábět použitelné železné roury. Modely z bambusu se nám docela daří." Tohle byl tedy počátek. Potom — kdoví po kolika generacích — přišlo to, co opět líčí Mahabharáta. Novinka! „Gurkha vymrštil z paluby mocného létacího stroje jednu jedinou střelu, podobnou stříbrnému a ohnivému šípu, proti kvetoucímu trojméstí. Oslnivě zářící oblak, desettisíckrát jasnější Slunce, se zdvihl v nekonečné záři ... Zdálo se, jako by byly živly vypuštěny ze řetězu. Slunce kroužilo. Svět ožehlý plamenem strašlivé zbraně, se potácel v horečce. Sloni, popálení žárem, divoce pobíhali sem a tam, aby nalezli ochranu před mocnou silou. Voda vřela, zvěř zmírala, nepřítel byl zkosen a planoucí stromy se jeden za druhým kácely jako při lesním ohni. Sloni příšerně řvali a tu i tam klesali mrtvi k zemi. Koně a válečné vozy shořeli společně — vše vypadalo jako po požáru. Tisíce vozů bylo zničeno, pak se sneslo nad moře velké ticho. Větry počaly znovu dout a nad zemí se rozsvětlilo. Objevil se strašlivý pohled. Mrtvoly padlých byly ohněm tak znetvořeny, že se již nepodobaly lidem. Nikdy dříve jsme tak strašlivou zbraň neviděli a nikdy dříve jsme o takové zbrani neslyšeli..." Jeden malý pichlavý zoubek zasahoval do druhého. Huddymu se opravdu ledacos podařilo. Procházel dějinami. G. a R. předali jeho dědictví, které se k nepoznání zkreslené a dětinské dostalo i do alchymických knih, do pověstí a mýtů. Snad si to ani neuvědomil. Snad chtěl opravdu jenom podniknout velkorysý experiment v čase a trochu poopravit Platóna. Jinak by ani nemohl skončit, — vlastně snažit se skončit — teatrálně, jako starý bard Heinrich Schliemann: Noc se blíží... Strašně dlouhá, deset tisíc let dlouhá noc. Pochopil jsem, co pohnulo gigantickým kvádrem v Sacsayhuamanu. Už jsem také věděl, co zničilo Atlantidu. Nebyl to můj rudý měsíc. Zuzany zmizely. Mezi stromy a keři probleskovala první světla večerního města. KONEC Několik autorových slov závěrem Upozornění: UNESCO varuje před lehkomyslným přijímáním informací, týkajících se některých záhad, jakými jsou: ... odhalení tajemství pyramid, sfing a jiných tajných staveb . .. . .. odhalení a interpretace znaků ve starých knihách a rukopisech ... ...zaniklé kontinenty, jako Atlantida a Mu... Výňatek ze seznamu 78 témat, která je — podle mínění mezinárodní konference UNESCO roku 1955 — třeba zkoumat se svrchovanou opatrností Myslím, že všichni, neboř alespoň většina z nás, jsme stále zajatci vědy devatenáctého století, té vědy, která popírala existenci všeho, co nedokázala změřit nebo vysvětlit. Vše to, co jsme neuměli vysvětlit, trvalo dál, dozajista však bez našeho požehnání. Co jsme neuměli vysvětlit, to jsme neviděli, a tak velká část jsoucna zůstala zatím napospas dětem, lidem choromyslným, pošetilcům a mystikům, kteří se víc zajímali o to, co je, než proč to je. Na půdě světa je uskladněno tolik starých a roztomilých věcí jen proto, že je nestrpíme okolo sebe a neodvažujeme se je vyhodit nadobro. JOHN STEINBECK, Zima úzkosti „Sedm let a šest měsíců!" opakoval Hupity Dupity zamyšleně. „Trochu nepohodlný věk. Nu, kdybyste se mne byla zeptala o radu, byl bych vám řekl: Přestaňte se sedmi! — ale teď už je pozdě." LEWIS CARROLL, Alenčina dobrodružství Autor je už řadu let drcen mezi mlýnskými kameny neschopnosti vymyslet si něco tak originálního jako pan Lovecraft, Simak, Sheckley, Cogswell, či Lem, o panu H. G. Wellsovi a Ray Bradburym ani nemluvě, a nezbytnosti vydělat si víceméně poctivě na živobytí. Rezultátem tohoto takřka neřešitelného dilematu jsou knihy, spočívající na po různých koutech smetených faktech, spojených pak více nebo méně nápaditou fabulí. Omluvou budiž, že autorův patron, blahoslavený Jules Verne, to dělal — i když jistě obratněji — zrovna tak. Ani tato knížka, jako ostatně žádná z těch, které mám na svědomí, nevznikla jinak. Nechť se tedy čtenář dozví, co je třeba připsat nikoli na konto autora (af už v dobrém nebo ve zlém), ale prostým faktům. Pokud jde o čas jako fyzikální veličinu, snažil jsem se nevzdalovat se příliš mínění některých vědců, soudících, že po případném objevu tachyonů, vykalkulovaných dnes téměř tak přesně, jako kdysi pozitron, předjatý Diracem, bude nezbytné revidovat naše poněkud příliš přímočaré názory o času jako o funkci prostoru, „odvíjející" se ustavičně stejným rytmem a jedním jediným nevratným směrem. Právě tak existuje teorie o původním vesmírném praatomu, nepřijímaná sice všeobecně, přesto však dodnes diskutovaná, jejímž autorem je abbé Lemaitre a význačnými podporovateli Friedmann, Eddington a jiní. Moderní kosmogonie se dosud nesjednotily ani na daleko podstatnějších otázkách, např. konečnosti či nekonečnosti vesmíru (pro obě alternativy lze po jistých úpravách, zejména jestliže klademe průměrnou hustotu hmoty ve vesmíru rovnu nule, nalézt vyhovující matematické modely), natož na evtl. návratu hmoty a její opětovné koncentraci. I tato otázka je tedy dosud otevřena. Archeolog König opravdu nalezl u Khujut Rabueát elektrogralvanický článek popsané konstrukce a vlastností, existuje i hliníkové kování pradávného opasku a lité platinové figurky. Není pochyb ani o schopnosti našich předků jakýmsi nepochopitelným způsobem mainpulovat s obrovskými kamennými kvádry — pan ředitel Sanginéz skutečně nabízel terén každému, komu se podaří s oltářem účelně hnout. Megalify v Baalbeku a tím spíše v Sacsayhuamanu jsou (například podle sovětského profesora fyzika Matvěje Agesta) naprosto mimo dosah možností dopravy současnými prostředky, pokud ovšem nepředpokládáme zařízení, odpovídající technickým zázrakům Cápu Kennedy a k nim příslušným výdajům. Existuje — nebo alespoň existoval — slepý a bezruký válečný invalida, fyzik Burghardt Heim, jenž roku 1953 přednesl v NSR přednášku ve smyslu, uvedeném v příslušné kapitole knihy. Referát vzbudil (jistě již kvůli osobě přednášejícího) jistou pozornost — od té doby však o Heimovi nikdo nic neslyšel. Operace Alsop a Paperclip jsou, myslím, všeobecně známé a netřeba se o nich šíře rozepisovat. I nálezy Henri Lhota v Tassílí mají dostatečnou publicitu. Tzv. článek dr. Paula Schliemanna je doslova přeložen z citovaného čísla časopisu New York American. Nechybí v žádné proatlantologické ani antiatlantologické knize; autoři důvěřující v existenci Atlantidy jej uvádějí jako zajímavost (ačkoli se od něho distancují), odpůrci jako důkaz neserióznosti všech, kdo se jakkoli problémem Atlantidy obírali. Souhlasí i to, co jsem o ohlasu článku a o jeho — skutečném nebo předstíraném autorovi shrnul. Obrovský lenochod — chudák Drobeček — existoval v pralesích Jižní Ameriky, v povodí Amazonky, ještě docela nedávno. Počátkem tohoto století obdržel ředitel Britského muzea Roy Lancaster jeho kosti, a to nikoli fosilizované, ale téměř čerstvé, ještě se zbytky měkkých tkání. Takže není vyloučeno, že ... Raději pokračujme! „Atlantské reálie", smím-li to tak nazvat, jsem převzal většinou z mayských nalezišť Nové Ríše na Yucatanu, kam se dosud z neznámých důvodů celý národ přestěhoval, opustiv výstavná města a nákladné ženijní stavby Staré Říše. Zajímavou teorii i tomto stěhování nadhodil německý autor von Däniken. Tvrdí, že mayské stavby vznikaly ve zcela přesném chronologickém rytmu a že jejich dokončení odpovídalo přislíbenému datu návratu „bohů", jež kdysi Starou Ríši navštívili. Přesnému 59