Tribuna, leden-červen 1970 (II/1-25)
1970-06-03 / No. 22
(poznámky) PÄSŤ A SUNT SERVANDA Od parlamentního pozorovatele Ještě je v dobré paměti mohuthá odezva, s níž 6. května t. r. radostně a vděčně přijal třicetitisícový dav na pražském hradním nádvoří čerstvou zprávu »podruha Husáka o podepsání nové 'Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, pod níž vtělili své podpisy soudruzi Brežněv, Kosygin, Husák a Štrougal... __Ve čtvrtek, 28. května f. r., projednávaly smlouvu na své společné schůzi obě sněmovny Federálního shromáždění. Jednomyslně s ní vyslovily souhlas a doporučily ji presidentu republiky k ratifikaci. Mluvily v tu chvíli ze srdcí všech poctivých stoupenců socialismu, skutečných vlastenců a příznivců míru. Předseda vlády soudruh L. Štrougal označil ve zdůvodňovacím slově novou smlouvu výstižně za »Magnu chartu bratrských svazků socialistického charakteru, skutečně nového třídně internacionálního typu vztahů mezi socialistickými zeměmi, které přesahují rámec všeobecně demokratického práva«. O základních principech nové smlouvy pak řekl, že. »vycházejí ze svrchovanosti, rovnoprávnosti a nezávislosti každé země, ze vzájemné pomoci, podpory a spolupráce, z věrnosti zásadám marxismu-leninismu a ze společné vůle spojit své úsilí na obranu socialismu a světového míru«. Tentýž tón by1 zřetelně slyšet vůbec z celého jednání sněmoven: z odůvodnění, jež podal ministr zahraničních věcí Ing. J. Manko; z projevů obou společných zpravodajů parlamentních výborů — B. Laštovičky a ing. P Višňovcové; z vystoupení každého ze 17 poslanců hovořících v rozprávě — ať mluvili komunisté nebo bezpartijní představitelé ostatních stran Národní fronty anebo mluvčí celostátních společenských organizaci. Ze všech projevů zaznívalo, pravda, s malými nuancemi v důrazu na ten nebo onen rys smlouvy: nanovo, tentokrát však zároveň v kvalitativně vyšší podobě stvrzuje vztahy mezi dvěma již socialistickými štátny, plně odpovídá rozvoji styiků mezi nimi, posiluje svobodu, bezpečnost a suverenitu každé z nich, poskytuje oponu celému socialistickému společenství a utužuje mírový stav v Evropě i ve světě. Naši lidé, pokud jsou poctivými stoupenci socialismu i solidními vlastenci, jimž leží na srdci skutečný prospěch země, Již dávno rozpoznali, že spojenecký, přátelský vztah se Sovětským svazem je nejúčinnějším a nejspolehlivějšim garantem svobody a nezávislosti naší republiky. Přesvědčili se 0 tom již v roce 1938 i pak v roce 1943, kdy byla uzavřena smlouva, na niž tato v mnohém navazuje, a přesvědčili se o tom od té doby ještě mnohokrát, naposledy nejprůkazněji v těch mračných chvílích, kdy byl u nás se vším všudy smrtelně ohrožen socialistický řád i celá naše národní a státní budoucnost a v důsledcích toho i světový mír. Pochopitelně, smlouva není ani nemůže být po chuti vnějšíma 1 domácím odpůrcům socialismu a kazimírům nejrůznějších kalibrů. Nejvíc je »trápí«, že oba partneři jsou zavázáni poskytnout si v případě ohrožení jednoho z nich kýmkoli vzájemně veškerou dostupnou pomoc, včetně vojenské. Nepřející lidé ve své zlobě přehlížejí, že vynalézají vynalezené: jako by kterákoli smlouva, Již jsme uzavřeli s jinými socialistickými státy, vypadala jinak! My však víme: Sovětský svaz vždy plně dostál úmluvám, jež uzavřel. V roce 1938 byl dokonce ochoten jít nad rámec tehdejší čs.-sovětské smlouvy, byl připraven poskytnout nám — se všemi rizikyl — pomoc proti hitlerovské invazi samostatně, bez ohledu na klauzuli o vázanosti své pomoci na splnění spojenecké smlouvy ze strany Francie. Může být výmluvnější, přesvědčivější důkaz o ryzosti sovětských postojů ik mezinárodním úmluvám? Dali jsme do titulu latinský cl- «■ i tát obsahující dávnou právní, leč morální zásadu: Pacta sunt servanda ... Řečeno česky: Smlouvy je nutno dodržovat, zachovávat, plnit, střežit, ochraňovat... Nepřipomínáme tuto zásadu snad jen pro formální slovní ozdobu těchto řádek. Zdaleka ne. Nýbrž jako varovné memento z nedávného období, kdy se — spolu s jinými jistotami — dovolilo v této zemi otřást i tak životně důležitým sloupem naší národní a státní existence, jako je náš spojenecký, přátelský, třídně vyhraněný vztah k Sovětskému svazu. Kdy se do mysli lidí vpašovával pod různými záminkami antisovětismus, až se mělo posléze anulovat naše spojenectví s SSSR, až se měla zrušit naše přináležitost k rodině socialistických zemí vůbec ... Mají-li nepočetné národy této nevelké země žít v základní jistotě, nesmí proto být již nikdy nikomu dovoleno ani jen nehtem rýpnout do žulového podstavce, na němž spočívá celá stavba naší socialistické společnosti — do spojeneckých vztahů k SSSR. KAREL VANĚK JAK TO MYSLEL ANTONÍN VÁCLAVU? Četl jsem článek prof. Jaroslava Kabrhela ve 14. čísle TRIBUNY pod názvem Družstevní rolníci opora socialismu, s kterým plně souhlasím. Zaujala mne především stať o útocích proti zemědělské politice strany. Soudruh Kabrhel uvedl, že zpochybňování socialistického združstevňování zemědělství a zemědělské politiky strany nalezlo půdu i v cyklu přednášek pořádaných Ústavem dějin socialismu v Muzeu Kl. Gottwalda v červnu 1968. Nevím, kolik lidí vyslechlo tuto přednášku — kolik přítomných souhlasilo se závěry přednášky Agrární a rolnická otázka v Československu a jejího autora Antonína Václavů. Jelikož však se této přednášce dostalo široké publicistiky a protože pokládám její obsah za velmi závažný, chci se k některým statím také vyjádřit. Přitom nechci opakovat to, čehož se dotkl již soudruh Kabrhel. Autor Antonín Václavů — po několika úvodních větách — říká: »Dnes už mnohé prebolelo a pozapomnělo se na to, že přestavba zemědělství vyvolala na vesnici četná zklamání a roztrpčení. Za fakty, která jsem uvedl, tsou životy a osudy asi čtvrtiny obyvatelstva republiky. V minulých letech nebylo dovoleno pochybovat o správnosti politiky na vesnici. A přesto musela přejít doba, kdy také tuto otázku je nutno zodpovědět. Žádá to nejen ona čtvrtina vesnického obyvatelstva, ale celá naše společnost, nebof tyto poměry v té či oné míře se dotýkaly všech.« — A dále pokračuje: »V tisku minulých měsíců byla již tato otázka veřejně postavena. Na jedné straně jsme četli pochybnost, zda přestavba zemědělství byla pro naše poměry vůbec vhodná Ale četli Isme také to, že změny na vesnici jsou největším úspěchem politiky posledních 20 let. Kdo je blíže skutečnosti? Jaká je pravda?« Podle mého názoru dali jednoznačnou odpověd účastníci historického politického aktivu k 20. výročí zakládání JZD v únoru 1969 ve Sjezdovém paláci v Praze. Neboť z tribuny tohoto aktivu zazněla varovná slova k situaci ve státě, především pak k činnosti televize, tisku a rozhlasu, o nichž se široká veřejnost málo dozvěděla. Pochopitelně ani tehdejšímu vedeni Zemědělských novin to nešlo — jak se říká — »pod vousy«. Závažné čtyři diskuse pak otiskla v plném rozsahu TRIBUNA. Vraťme se však k dalším slovům autora, který říká: »Nechtě! jsem v této přednášce vynášet soud nad minulou zemědělskou politikou, přesněji řečeno nad touto politikou po roce 1948. Byl jsem veden snahou přispět k teoretické analýze agrární a rolnické otázky Československa, ovšem v míře, v jaké mi to přednáška dovolila.« Před tím však říká toto: »Vedení strany nevzalo na sebe odpovědnost za nepřípustné metody při provádění kolektivizace. Kritizovalo naopak nižší stranické a státní orgány a nepřímo 1 tisíce funkcionářů a aktivistů, kteří ve víře v správnost kolektivizace věnovali tomuto dílu čas a pohodlí... Odpovědnost nemohli proto nést jednotlivci, kteří kolektivizaci v obcích prováděli, nýbrž právě koncepce této politiky a ti, kteří o ní rozhodli.« Je to, nebo není vyřčený soud A. Václavů nad politikou KSÚ, formulovanou IX. sjezdem? Nehledě k tomu, že všude na ostatních místech je zpochybňováno omezováni a vytlačování vesnických kapitalistů, celé třídní hledisko, přebírání sovětského vzoru kolchozů, tedy i uplatnění Leninova družstevního plánu v politice KSČ. Plně souhlasím se soudruhem Kabrhelem, který se ptá — jaký smysl mají myšlenky A. Václavů po vítězství a upevnění socialistických výrobních vztahů — po dvaceti letech existence JZD. Účel byl zcela jasný! Závěry přednášky jsou shrnuty do pěti bodů. Stačí uvést první: »Výrobní síly našeho zemědělství ještě nedosáhly úrovně, která by vyžadovala kolektivní vlastnictví výrobních prostředků ... Rozhodnutí družstevníků zůstat v JZD je dáno jinými četnými okolnostmi než souladem výrobních sil a výrobních vztahů (podmínky pro individuální hospodaření nejsou, existuje relativní uspokojení s životní úrovní, děti mají často již jiné povolání apod.)«... to snad stačí. Co k tomu ještě dodat? Je to hrubá urážka našich družstevních rolníků. Vzhledem k tomu, že A. Václavů se v přednášce a ve vydané brožuře několikráte zmiňuje o demokratickém socialismu — o socialismu, který byl v minulém období skloňován ve všech pádech — chtěl bych vyslovit I svůj názor. »Demokratický socialismus« patří ďo arzenálu západoevropských sociálních demokracií. Proto se také u nás v letech 1968 a 1969 objevila snaha o vytvoření soc. demokratické strany — z toho pak koncepce pluralitního systému. To vše navazovalo na snahy těch, kteří 19. března 1968 svolali do Jičína konferenci, kde se organizačně koncipovala opoziční síla na vesnici. A. Václavů v závěru ve shodě s těmito silami říká: »Demokratický socialismus může mít trvání jen tehdy, když jeho sociální základna bude velice široká a když do této základny budou patřit I rolníci.« Brožuru autora A. Václavů: Agrární a rolnická otázka v Československu vydalo bohužel ideologické odděleni ÚV KSČ v říjnu 1968. A jak se na obálce uvádí — »Pro potřebu krajských a okresních lektorských skupin dějin KSČ«. ING. JINDŘICH KLIMEŠ EXPERTI Mřlf Někdy si myslím, že jsme vlastně nevděční lidé. Uvažte! Není tomu tak dávno, co odešlo za kopečky pár »elitních komunistů s lidskou tváří«. Dnes slyšíme jejich hlasy ze Svobodné Evropy, Deutsche Welle, BBC a z dalších institucí, kterak nám starostlivě radí, jak budovat socialismus. Už je to tak. Asi neumíme náležitě ocenit, jaké výhody tím získáváme. Především každá expertiza něco stojí a my ji máme zadarmo. Za nás ji platí kapitalističtí strýčkové, kterým neleží na srdci nic víc než osud socialismu. A platí ji v dolarech, librách a markách! Další důvod pro naši vděčnost spočívá v tom, že experti máji k dispozici velké a bohatě vybavené ústavy, které rovněž vynakládají mnoho energie, aby nám mohly poradit, jak to s tím socialismem zaonačit, aby to šlo podle jejich představ. Ústřední výbor KSČ se snaží posílit dělnický charakter strany a přirozeně využívá k tomu i výměny legitimaci. Vychází z toho, že dělníci neměli v roce 1968 potřebné informace, mnozí z nich neprošli žádným politickým školením, ani nemohli získat potřebné zkušenosti ve vyšších funkcích. Dospěl tedy k závěru, že zpravidla nenesou takovou miru odpovědnosti jako dejme tomu absolventi stranických škol, členové vyšších orgánů či jejich pracovníci. Proto ústřední výbor ukládá diferencovat a posuzovat ostřeji ty, kdo měli zdroje informací, školy a zkušenosti, dělníky však členství ve straně bez vážných důvodů nezbavovat. tribuna 22/2 NAŠIM ČTEN AHUM! VŠEM CHLAPCŮM A DĚVČATŮM! Redakce TRIBUNY zjistila na ministerstvu zemědělství a výživy, že na mnoha místech v naší republice je opožděným příchodem jara ohrožena letošní úroda, zvláště cukrovky. Ohrožení vzniká kritickým nedostatkem pracovních sil, kterých by bylo třeba tím více, oč rychleji proti jiným létům je nutno uskutečnit hlavní agrotechnické zásahy v těchto dnech, především jednocení cukrovky. Žádnému poctivému člověku, a zejména přesvědčenému komunistovi, to nemůže být lhostejné, stejně jako kterýkoliv jiný národohospodářský problém podobné závažnosti. Ne u každého takového problému však může kdokoliv z nás pomoci. Ale u jednocení cukrovky ano. Určitě!'Máme v tom zkušenosti. Pamatujeme se. Všech nás bylo méně, hektarů víc, a přece se po Gottwaldových výzvách cukrovka vždycky nejen zasela, ale také vyjednotila a sklidila. Nemůžeme přece dopustit, aby tomu dnes bylo jinak. Republika potřebuje pomoci opravdových vlastenců nejméně tak, jako tenkráte. Je třeba, soudružky a soudruzi, více slov? Myslíme, že ne. A čin, to je zjistit na okresním zemědělském sdružení, jaká je opravdu situace, kde, kdy a kolik polí čeká na pomoc, a pak zmobilizovat všechny síly kolem sebe a vykročit. Jedna nebo dvě soboty a neděle, nebo i všední podvečery, pokud to máme blízko, a ... »Hrdina je ten, kdo za daných podmínek udělá .to nejlepší, co udělat může a má, aby co nejvíce prospěl celé společnosti.« To je jedna z myšlenek hrdiny mezi hrdiny — Julia Fučíka. Lépe to zakončit neumíme, ale jistě si, soudružky a soudruzi, rozumíme! Vaše redakce TRIBUNY Ještě že příslušné instituce na Západě celou záležitost náležitě prozkoumaly! Díky tomu mohl nám Karel Jezdinský 10. března t. r. ve Svobodné Evropě prozradit, že v roce 1968 »pomýlen byl všechen lid a pomýlena byla téměř celá Komunistická strana Československa«. Doslova tak. Všechen lid a téměř celá strana! Dik za vysoce kvalifikovaný posudek! Mezi ten všechen lid patřil, tuším, v roce 1968 i Jezdinský. Nebo se snad mýlím? A ta, podle něho malá nepomýlená část strany mezi všechen lid nepatřila? Je to někdy složité ve »vědeckých« myšlenkových pc.-.odech se vyznat. Prostý český člověk dokonce ani nemá rád takové výrazy jako »pomýlenost«. Vidí to jednoduše. Jedni zradili to, čemu měli sloužit. Druzi byli podvedeni, obelháni. A ten prostý člověk z- toho dělá prosté a jasné zá/ěry. Nedbal deště, nedbal sněhu a šel manifestovat. I ve Svobodné Evropě byli překvapeni, kolik lidi přišlo do prvomájových průvodů. A zřejmě nebyli jenom překvapeni, ale i zděšeni. Vždyť kupříkladu takový zděšený Sláva Volný pustil 8. května prostřednictvím Svobodné Evropy do éteru: »To, co mě nejvíce děsí na systému ....as odstupem času děsí stále více, je to, do jaké nedůstojné role šaška odsuzuje prostého občana. Nestačí mu totiž, aby člověk pouze dobře pracoval a tím odváděl svou daň lžím. To je málo. Od každého se žádá aktivita, aby se projevoval, aby jásal, tleskal, navštěvoval schůze, účastnil se manifestací a průvodů.« Ne, nechtěj, vážený čtenáři tvrdit, že se Sláva Volný mýlí! Jednak jsme už v prvních řádcích podali nezvratný důkaz, že na »pomýlenost« jsou ve Svobodné Evropě čímani, a za druhé existuje přece nepopiratelný důkaz manipulace s lidmi. V pražském májovém průvodu se stala taková věc:' Skupina mladých trochu zarostlých lidi najednou jako zázrakem prohlédla celou tu šalebnou hru, poznala, že byla vlastně zmanipulována, a na živém místě začala volat z plných plic: »My jsme tu z donucení« Škoda, přeškoda že jim to nevyšlo! Několik zmanipulovaných osob je prostě vystrčilo z průvodu ven a poslalo je do- • a ing. arch. 0. Nový. Na dalších mů. Experti ze Svobodné Evropy I stránkách nového čísla Tvorby mohli mít o jeden objekt vědecké- I najdete pokračování reportáže dr. ho bádání víc. _________IJj. Hájka z výstavy v Moskvě. Mohu však předložit váženému čtenáři ještě jeden doklad f Vysoké kvalifikaci těchto expek_jía činím tak rád, dobrovolně a v hlubokém přesvědčeni, že to některým z těch odsouzených k roli šašků pomůže otevřít oči. Mám ten důkaz z úst nejpovolanějších, od samého ředitele čs. odděleni Svobodné Evropy dr. J. Pecháčka. Čs. rozhlas odhalil v jedné relaci jakési techtlemechtle při přijímání redaktorů do Svobodné Evropy. Tvrdili tam, že byli přijímáni na doporučeni Pecháčko va syna, to znamená z protekce. Je pochopitelné, že ti, kteří byli přijati, ale ani sám Pecháček senior — nemohli mlčet. Jde o vědomé vědecké instituce, které poskytují společenské analýzy. Někdo by mohl dělat závěry, že protekční děti samy nemají potřebnou kvalifikací. Tady musí i vlastni brácha stranou. Proto tedy Pecháček senior promluvil. Stalo se tak ve Svobodné Evropě - 9. května «Léta Páně 1970. A promluvil moudře, jak se na experty sluší. Posudte sami, rád vám jeho moudrost ť tlumočím v nezkreslené poddowf »... Ostatně Jezdinského, Volného a další nám nikdo nepotřeboval představovat, ty jsme přece slyšeli v Čs. rozhlase už dávno před lednem 1968 i po něm.« Puntík. To jenom, aby pochybovači přestali pochybovat, aby si uvědomili, že Jezdinský, Volný a další měli kvalifikaci expertů Svobodné Evropy už dávno. Ještě v době, kdy působili v našich hromadných sdělovacích prostředcích. JAROSLAV ROUS PŘEČTĚTE SI v Tvorbě č. 22 vot Kulturní revoluce a současný žiČíny je námětem článku . J. Andrejeva ve 22. čísle Tvorby. O tom, jak federální výbor pro průmysl rozvíjí na základě usnesení lednového pléna ÚV KSČ přípravu pětiletého plánu, píše v článku Pět minut před dvanáctou J. Mirovský. Na téma Co je a co není socialistická architektura hovoří národní umělec ing. arch. J. Kroha TRIBUNA, týdeník byra ÜV KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích. Vychází každou středu. Vydává Rudé právo, vydavatelství ÜV KSČ. — Šéfredaktor Oldřich Švestka, zástupe! šéfredaktora Karel Sršeň a Oldřich Jarušek. Adresa redakce: Praha 1, nábřeží Kyjevské brigády 12 — telefon 2199. Tiskne Rudé právo, tiskařské závody, Praha l. Na poříčí 30. Rozšiřuje Poštovní novinová služba. Cena jednoho výtisku Kčs 1,50, čtvrtletní předplatné Kčs 19,50.