Tribuna, leden-červen 1975 (VII/1-26)
1975-01-01 / No. 1
OPTIMISMUS NAŠI GOBY (Pokračování ze strany 11 sil v západní Evropě, zvláště ve Francii a Itálii, ale také v dáiněvýchodním Japonsku. Americká buržoazie byla donucena uplatňovat střízlivější a realističtější zahraniční politiku než kdykoli po válce. Chilská apokalypsa nezastavila revoluční a demokratický proces v Latinské Americe. Tři opory kapitálu — NATO, EHS a fašismus — citelně zakolísaly. Vývoj ve světě dává za pravdu našemu reálnému optimismu. Chceme věřit, že letošní rok, v němž všechno pokrokové lidstvo oslaví třicáté výročí historického vítězství Sovětského svazu a spojenců nad fašismem v nejstrašnější válce lidských dějin, bude rokem, v němž se úspěšně završí na nejvyšší úrovni úsilí Ervopské konference o bezpečnosti a spolupráci. Evropa — tato nejkomplikovanějšl křižovatka světových třídních antagonismů, dostala by tak v dějinách dosud nebývalý systém záruk. Ne, neděláme si nereálné iluze. Historie se nepíše jako rezoluce a světový třídní boj neslábne. Vycházíme však z nesporné skutečnosti, že svět v uplynulém roce dostal ještě výraznější levicovou akceleraci. Tento pohyb není náhodný ani živelný, ani jej nezpůsobily nějaké nepoznatelné síly. Naopak — určují jej zcela konkrétní třídní síly. Změny, které máme před očima, jsou výsledkem obrovského úsilí Sovětského svazu a socialistických zemí, jsou výsledkem boje dělnické třídy na celém světě, jejích revolučních předvojů — komunistických a dělnických stran, jsou výsledkem tlaku, který vykonávají síly míru, demokracie a socialismu na svět kapitálu. Žijeme společně na této planetě, a proto soužití je jedinou alternativou zachování míru, neboť mír představuje hodnotu číslo jedna v jakékoli hierarchii mezinárodních hodnot. Hospodářská spolupráce je jednou z forem soužití mezi socialismem a kapitalismem. Neztrácíme ze zřetele, že soužití ve všech výkladech předpokládá jako minimum existenci lidstva a jako maximum — všestranný pokrok a spolupráci. Není to lehká cesta, svět je složitý a plný rozporů. To znovu připomíná situace vyvolaná velmi citelným zhoršením podmínek pro získávání surovin, paliv a materiálů, jejichž ceny na světových kapitalistických trzích vzrostly několikanásobně. Pro naši surovinově chudší zemi, která jednu třetinu surovin a materiálů nakupuje na kapitalistických trzích, přináší tato skutečnost řadu problémů. Komunistická strana však nikdy nepřipustí řešil důsledky surovinové a energetické krize kapitalistického světa jejich kompenzací v oblasti úrovně života a jistot pracujícího člověka. Socialistický stát nepůjde cestou, kterou volí buržoazie, a podá i za ztížených podmínek důkaz síly a předností socialistického zřízení. Nevycházíme přitom ze zbožných přáni, nýbrž z dosažených výsledků. Cožpak přírůstek národního důchodu o 67 miliard korun za čtyři roky páté pětiletky, o šest miliard převyšující směrnice pětiletky — cožpak to není přesvědčivé svědectví, že pracující považují stranickou politiku hospodářského rozvoje za svou vlastní? Cožpak výstavba řady elektráren včetně jaderných, moderních hutnických provozů, chemických kombinátů, dobudování tranzitního plynovodu, prvního úseku pražského metra, překračování stanoveného rozvoje průmyslové výroby, objemu stavebních prací, podíl na celé řadě významných programů RVHP, růst peněžních příjmů obyvatelstva, osobní a společenské spotřeby, populační rozmach, plnění sociálního programu XIV. sjezdu KSC a z něho vyplývající sociální a životní jistoty našich lidí, rozmach socialistické kultury — cožpak to nejsou přesvědčivé důkazy, jak řeší rozhodující životní otázky komunistická strana, dělnická třída a ostatní, v socialismu svobodně pracující lidé? Nemáme z dosažených výsledků »hlavu nad oblaky«, neboť víme, že náročné úkoly, které jsou před námi v tomto roce a letech následujících, nelze splnit bez velkého zápasu. Kategorickým příkazem doby a nejspolehlivější cestou, jejíž projekt vytyčilo listopadové zasedání OV KSČ v minulém roce, cestou k překonání dopadů nově vzniklých vnějších podmínek jsou akční, aktivní opatření v průmyslové a zemědělské výrobě, v investiční výstavbě a zahraničním obchodě, která výrazně zvýší tvorbu zdrojů, dynamiku a efektivnost našeho národního hospodářství. Přitom usilovný ekonomický zápas jako součást třídního zápasu v celosvětovém rozměru se koncentruje do roku, který právě začínáme — do posledního roku páté pětiletky. Proto nesmí být nic ponecháno náhodě. Směle a energicky uplatňovat všude vědeckotechnický pokrok, odvážně prosazovat strukturální změny ve výrobě, mezinárodní socialistickou integraci, maximálně využívat našeho přírodního bohatství i mohutných základních fondů, kvalifikace, zkušeností a schopností pracujících a především věcný, pozitivní přístup všech našich čestných občanů k politice strany, aktivní podpora a uskutečňování této politiky — to jsou rozhodující činitelé rozvoje, jimiž radikálně zvýšíme efektivnost celého národního hospodářství a zajistimc vysokou životní úroveň našich lidí. Nejsme jako ostatně nikdy ve spojenectví se Sovětským svazem osamoceni. Hospodářská spolupráce s ním a se zeměmi RVHP je pro nás stabilní a výhodnou bázi hospodářského rozvoje. Vždyť ceny paliv, surovin a materiálů, jež nám budou v tomto roce a v letech šesté pětiletky dodány, budou i nadále značně nižší než ceny na světových kapitalistických trzích. Těžko lze vůbec docenit skutečnost, že naše převážně zpracovatelská země má rozhodující část dodávek hlavních druhů surovin trvale do budoucna, a za výhodných podmínek, zabezpečenu. Je to snad náhoda, že nacházíme dostatek vnitřních síl k řešení složitých problémů výstavby socialismu? Je to snad samozřejmé, že nyní, jako nikdy v našich národních dějinách, je zabezpečena naše existence a možnost věnovat se mírové práci? Ovšemže ne. Tyto jistoty a zdroje našich vnitřních sil vznikly v pětačlyřicátém roce, kdy nám armáda prvního socialistického státu světa — Sovětská armáda — přinesla osvobození národní a vytvořila tak příznivé třídně politické podmínky k osvobození sociálnímu. Osvobození — letos již třicetiletá třídně politická dominanta českosloveusko-sovětského bratrství, je trvalým zdrojem nevyčerpatelné energie při dalším budování socialismu, je trvalým zdrojem našeho optimismu. Hledíme do budoucnosti s jistotou vyplývající z kolektivního díla všech bratrských socialistických zemí. Je to dílo rukou a mozků pracujícího člověka a on je jeho hlavním uživatelem. Náš optimismus vyplývá z pozitivních činů, kterými jednotně se socialistickými zeměmi, v čele se Sovětským svazem, postupujeme k nejvyššim socialistickým cílům. Nejeden z prozíravých vědců a ostatních demokraticky smýšlejících pokrokových činitelů kapitalistického světa v posledním období vyslovil myšlenku, že neúprosný tlak faktů, způsobujících hluboké otřesy kapitalistického světa, vyžaduje objevit nový systém. Neúprosná však nejsou jenom fakta, ale především objektivní zákonitosti společenského vývoje, které je vyvolaly a které se prosazují proti státně monopolnímu kapitalismu, neboť tento systém již nevyjadřuje pokrokové tendence vývoje společnosti. Odpovídáme proto: nelze objevit nový systém, protože již existuje. Byl vědecky předpovězen, byl vytvořen a plně prosperuje. Je to socialismus. Je to reálně existující socialismus s podmanivou jistotou, důstojné sociální existence, systém působící v člověku jeden z nejpodivuhodnějšlch obratů jeho dějin. V něm je naše jistota, z něho pramení náš optimismus. úvodník __________% r ______3 2 tribuna ŽEBŘÍČEK HODNOT Před válkou jeden časopis udělal průzkum mezi svými čtenáři. Dal jednoduchou otázku: Co si nejvíce přejete, čeho si nejvíce ceníte? A dostal odpověď, která kromě výjimek se skládala ze tří částí: 1. práce (mít ji, mít ji zaručenou J; 2. mít vždy dost peněz; 3. uplatnit se, vyniknout. První dvě z odpovědí na sebe tedy navazovaly. Ta o práci však převládala. Nemohlo tomu být jinak. Bylo období nejistot. Kapitalismus neměl možnost (a ani nechtěl/ zajistit všem lidem právo na práci, jen konjunkturu znamenající pracovní příležitost (nikoli zaručené zaměstnání) a krizi — pak už vůbec se přestalo hovořit o jistotě a nastal hlad, období žebračenek, příspěvků v nezaměstnanosti, bydlení v brlozích anebo ve špinavých kolonkách. 1 dnes by o tom mohlo vyprávět velké procento Američanů, Italů, Španělů, Reků, ale i Angličanů, Irů a dalších národností na západ od Šumavy. Současný, téměř shodný průzkum, který se uskutečnil z podnětu českého ústředního výboru ČSTV, měl ve svých odpovědích jiné pořadí — charakteristické pro socialistický stát. Na otázku »co si nejvíce ceníte z tradičních životních hodnot«, v 95 procentech odpovědí je — být tělesně zdravý a odolný. V těsném závěsu následuje (každý odpovídající měl právo na několik názorů): — mít zdravé rodiče, sourozence, dětí; — být zdravý a odolný i duševně; — být štastně ženatý (vdaná); — žít a pracovat ve zdravém prostředí; — být prospěšný jiným lidem. Teprve na sedmém místě se objevuje »mít vždy dostatek peněz«, ale i tato odpověď převyšuje jen o jedno procento odpovědi: »dožít se vysokého věku« a »mít dostatek času«. Žebříček hodnot se tedy změnil. Není třeba jej ani zvlášť komentovat, protože sám o sobě je v porovnání s předválečným průzkumem nejlepším argumentem< “ I em. I il níci a sociologové, gatímco v létech 1966—1967 se nezaměstnanost dotýkala hlavně lidí pracujících rukama, v současné době krize postihla především a hlavně duševní pracovníky. Mezi nimi je totiž podle sdělení Ořadu práce ve Stuttgartu nejméně třikrát více těchto lidí bez práce než v létech 1966—1967. Po redukci hlavně v chemických koncernech, v automobilkách a také ve stavebnictví se 0 přijetí do vládních nebo veřejných služeb uchází velká část propuštěných pracovníků. Ale 1 zde narážejí na překážky. V Mnichově jsou dvě velké univerzity, které ročně opouští 6000 absolventů. A přestože jsou zde firmy jako Siemens, Messerschmidt-Boelkow-Blohm nebo BMW, zůstává 900 inženýrů, matematiků, chemiků a fyziků bez místa a pobírá podporu v nezaměstnanosti. Bez práce je také 350 učitelů a 200 absolventů-odborníků správních. Specializace v politických vědách a v sociologii rovněž v současné době nemá vyhlídky na zaměstnání. Jestliže absolvent s touto profesí • se uchází o místo v soukromých podnicích, může sl být jist, že svou specializací může budit podezřeni, že jeho názory jsou levicové. Proto se studenti politických věd v poslední době současně zapisují na další fakultu, aby získali specializaci v dalším oboru. Avšak ani toto dodatečné jakoby pojištění neumožňuje snadno získat zaměstnání odpovídající jejich kvalifikaci. Proto tedy tolik absolventů vysokých škol v Německé spolkové republice se uchyluje k manuální fyzické prácí, aby si prostě vydělali na holý život. , -Kr-Spolupracovník našeho listu Jiří Parik a výtvarný redaktor krajského deníku Svoboda Jan Vlček vystavují současné kresby v pražském Divadle v Nerudovce do 5. ledna 1975. Na této straně uveřejňujeme kresbu Jana Vlčka, zatímco s kresbami Jiřího Paříka se můžete seznámit na 18. straně. lir i NEZAMĚSTNANÍ ABSOLVENTI Hamburský týdeník »Der Spiegel« napsal: »Na západoněmeckém trhu práce není již akademický diplom zárukou, že jeho držitel získá práci. Nezaměstnanost mezi absolventy vysokých škol je v některých oborech alarmující.« Podle zprávy Federálního úřadu práce je dnes mezi nezaměstnanými také 14 000 absolventů vysokých škol a vysokého učení technického, tj. o celých 40 % více než v roce 1973. Polovina z nich sl hledá práci již více než tři měsíce a 700 dokonce více než rok. V Hamburku se v těžké situaci nalézají stavitelští inženýři, kteří hledají práci. V Mnichově zase velmi špatné vyhlídky ve svém oboru mají chemici a geologové. V severním Porýní-Westfálsku bylo počátkem srpna 213 nezaměstnaných ekonomů. V Hessensku zůstalo bez práce 79 lékařů a farmaceutů. Celou třetinu absolventů vysokých škol a neúplných vysokých škol odborných tvoří architekti, inženýři nebo stavební technici. Jsou obětí velkého poklesu výstavby v NSR. Bez práce je také 1600 ekonomů. A dokonce nemá práci ani 700 absolventů vysokých škol humánního směru, jako jsou novináři, tlumočníci-překladatelé, knihov NEČINIT DRUHÉMU ... V ten den měl vlak značné zpoždění. Cestující začali být netrpěliví a jak to bývá, z různých stran se ozývaly kritické poznámky. Když už to na nástupišti doslova vřelo, oznámil staniční rozhlas, že vlak vyjede asi za půl hodiny. Kdosi to komentoval slovy: »Kdyby aspoň vysvětlili, co se stalo. Ale kdepak! Slyšíte, hlásí všechno možné, jenom my jako bychom tu nebyli.« Dodatečně se ukázalo, že výpravčí znal příčinu zpoždění. Zkrátka a dobře, do služby se včas nedostavil průvodčí. Dejme tomu, že i taková věc se může mimořádně přihodit. Nemělo by se však opakovat, že cestující čekají a čekají a nikdo Oříšek k rozlousknutí Kresba R. PUCHÝŘ s odpovědných neuzná za vhodné zdůvodnit, proč. Natož aby se omluvil. Podobné situace, a určitě častěji, vznikají v tramvajové dopravě. Pravda, mezi řidiči jsou už výjimky. Někteří z nich dovedou například pěkným způsobem přivítat cestující, popřejí jim dokonce dobrý nástup do práce, zdůvodni, proč museli neočekávaně a prudce zastavit, pečlivě se starají o starší občany nebo 0 nastávající matky. Jsou ale i takoví, kteří z vlastní nedbalosti přijedou do stanice značně opožděně a přitom se tváří, jako by cestujícím poskytovali milost, když je vůbec přijmou do vozu. Stejně řeši i jiné situace. Tohle však není zdaleka vlastnost jen některých pracovníků v dopravě. Jdete třeba vyřizovat určitou osobní nebo i služební záležitost. Zjistíte, že odpovědný pracovník není přítomen. Někdy si »dlouho, doběji někam odskočil«, jindy něco dalekosáhle vykládá do telefonu nebo sekretářce. A když se vás konečně ujme — ani náznak, ani slůvko omluvy. Opět máte pocit, že musíte být vlastně rádi, že vás vůbec vyslechne. Určitě teď řeknete, že můžete uvést řadu podobných příkladů z vlastní zkušenosti. Pak ale tím více bychom se měli zamyslet, proč je tomu tak. Proč jsme vzájemně skoupí na pár dobrých nebo omluvných slov. Vždyť by se lecjaká nepříjemnost sprovodila z našeho života 1 z našich vzájemných vztahů, kdybychom byli k sobě pozornější a ohleduplnější. Řiďme se proto více tím starým dobrým českým pořekadlem, které nabádá, abychom nečinili druhému to, co sami nemáme rádi. -nov- VYCHÁZÍ V NAKLADATELSTVÍ SVOBODA Vladimír Iljič Lenin: Dopisy z da leka. Dubnové teze Svazek zahrnuje pět dopisů, které napsal V. I. Lenin ve Švýcarsku koncem března a začátkem dubna 1917 pro bolševický list Pravda. Rozebírá v nich podmínky, za nichž proběhla první etapa ruské revoluce, vztah nové vlády k proletariátu, a stručně nastiňuje úkoly, kterými se musí zabývat revoluční proletářské státní zřízení. Do knihy jsou zařazeny i Dubnové teze a Úkoly proletariátu v naší revoluci, napsané v dubnu 1917. 112 stran, kart. 2,50 Kčs Dějiny maďarského revolučního dělnického hnutí Překlad obsáhlého a reprezentativního díla historiků Ústavu dějin strany při ÚV MSDS je první svého druhu u nás. jeho první část zahrnuje období od počátku socialistického dělnického hnutí v Uhrách v druhé polovině XIX. století až do září 1944, kdy se realističtější křídlo maďarské buržoazie pokusilo opustit hitlerovský tábor. Druhá část se zabývá nejnovějšími dějinami Maďarska — od osvobození do VIII. sjezdu MSDS v roce 1962. 756 stran, váz 20,— Kčs Witold Kiežun: Organizace práce ředitele Známý polský odborník vychází ve své příručce z vědeckých rozborů jednotlivých složek činnosti vrcholných řídících pracovníků a hlavní pozornost soustřeďuje na klíčové zásady racionální řídící práce ředitele, k jejíchž objasnění používá četných příkladů, tabulek a grafů. Edice Racionalizace práce vedoucího. 136 stran, kart. 11,— Kčs M. A. Suslov: Marxismus-leninismus — internacionální učeni dělnické třídy Ve výboru z článků a projevů z let 1968 až 1973 věnuje tajemník ŰV KSSS a člen politbyra pozornost aktuálním problémům teorie a praxe vědeckého komunismu, komunistické výstavby, boji leninské strany za upevňování světové socialistické soustavy a semknutí mezinárodního komunistického hnutí. V posledních vystoupeních pak rozebírá otázky spojené s usnesením XXIV. sjezdu KSSS. 232 stran, váz. 10,— Kčs