Tribuna, leden-červen 1975 (VII/1-26)

1975-01-01 / No. 1

OPTIMISMUS NAŠI GOBY (Pokračování ze strany 11 sil v západní Evropě, zvláště ve Francii a Itálii, ale také v dáiněvý­­chodním Japonsku. Americká buržoazie byla donucena uplatňovat střízlivější a realističtější zahraniční politiku než kdykoli po válce. Chilská apokalypsa nezastavila revoluční a demokratický proces v Latinské Americe. Tři opory kapitálu — NATO, EHS a fašismus — citelně zakolísaly. Vývoj ve světě dává za pravdu našemu reálnému optimismu. Chce­me věřit, že letošní rok, v němž všechno pokrokové lidstvo oslaví třicáté výročí historického vítězství Sovětského svazu a spojenců nad fašismem v nejstrašnější válce lidských dějin, bude rokem, v němž se úspěšně završí na nejvyšší úrovni úsilí Ervopské konference o bez­pečnosti a spolupráci. Evropa — tato nejkomplikovanějšl křižovatka světových třídních antagonismů, dostala by tak v dějinách dosud nebývalý systém záruk. Ne, neděláme si nereálné iluze. Historie se nepíše jako rezoluce a světový třídní boj neslábne. Vycházíme však z nesporné skutečnosti, že svět v uplynulém roce dostal ještě výraznější levicovou akceleraci. Tento pohyb není ná­hodný ani živelný, ani jej nezpůsobily nějaké nepoznatelné síly. Na­opak — určují jej zcela konkrétní třídní síly. Změny, které máme před očima, jsou výsledkem obrovského úsilí Sovětského svazu a so­cialistických zemí, jsou výsledkem boje dělnické třídy na celém svě­tě, jejích revolučních předvojů — komunistických a dělnických stran, jsou výsledkem tlaku, který vykonávají síly míru, demokracie a so­cialismu na svět kapitálu. Žijeme společně na této planetě, a proto soužití je jedinou alterna­tivou zachování míru, neboť mír představuje hodnotu číslo jedna v jakékoli hierarchii mezinárodních hodnot. Hospodářská spolupráce je jednou z forem soužití mezi socialismem a kapitalismem. Neztrácí­me ze zřetele, že soužití ve všech výkladech předpokládá jako mini­mum existenci lidstva a jako maximum — všestranný pokrok a spo­lupráci. Není to lehká cesta, svět je složitý a plný rozporů. To znovu připomíná situace vyvolaná velmi citelným zhoršením podmínek pro získávání surovin, paliv a materiálů, jejichž ceny na světových ka­pitalistických trzích vzrostly několikanásobně. Pro naši surovinově chudší zemi, která jednu třetinu surovin a materiálů nakupuje na kapitalistických trzích, přináší tato skutečnost řadu problémů. Ko­munistická strana však nikdy nepřipustí řešil důsledky surovinové a energetické krize kapitalistického světa jejich kompenzací v ob­lasti úrovně života a jistot pracujícího člověka. Socialistický stát ne­půjde cestou, kterou volí buržoazie, a podá i za ztížených podmínek důkaz síly a předností socialistického zřízení. Nevycházíme přitom ze zbožných přáni, nýbrž z dosažených vý­sledků. Cožpak přírůstek národního důchodu o 67 miliard korun za čtyři roky páté pětiletky, o šest miliard převyšující směrnice pětilet­ky — cožpak to není přesvědčivé svědectví, že pracující považují stranickou politiku hospodářského rozvoje za svou vlastní? Cožpak výstavba řady elektráren včetně jaderných, moderních hutnických provozů, chemických kombinátů, dobudování tranzitního plynovodu, prvního úseku pražského metra, překračování stanoveného rozvoje průmyslové výroby, objemu stavebních prací, podíl na celé řadě vý­znamných programů RVHP, růst peněžních příjmů obyvatelstva, osob­ní a společenské spotřeby, populační rozmach, plnění sociálního pro­gramu XIV. sjezdu KSC a z něho vyplývající sociální a životní jistoty našich lidí, rozmach socialistické kultury — cožpak to nejsou pře­svědčivé důkazy, jak řeší rozhodující životní otázky komunistická strana, dělnická třída a ostatní, v socialismu svobodně pracující lidé? Nemáme z dosažených výsledků »hlavu nad oblaky«, neboť víme, že náročné úkoly, které jsou před námi v tomto roce a letech následu­jících, nelze splnit bez velkého zápasu. Kategorickým příkazem doby a nejspolehlivější cestou, jejíž pro­jekt vytyčilo listopadové zasedání OV KSČ v minulém roce, cestou k překonání dopadů nově vzniklých vnějších podmínek jsou akční, aktivní opatření v průmyslové a zemědělské výrobě, v investiční vý­stavbě a zahraničním obchodě, která výrazně zvýší tvorbu zdrojů, dynamiku a efektivnost našeho národního hospodářství. Přitom usi­lovný ekonomický zápas jako součást třídního zápasu v celosvěto­vém rozměru se koncentruje do roku, který právě začínáme — do posledního roku páté pětiletky. Proto nesmí být nic ponecháno ná­hodě. Směle a energicky uplatňovat všude vědeckotechnický pokrok, od­vážně prosazovat strukturální změny ve výrobě, mezinárodní socia­listickou integraci, maximálně využívat našeho přírodního bohatství i mohutných základních fondů, kvalifikace, zkušeností a schopností pracujících a především věcný, pozitivní přístup všech našich čest­ných občanů k politice strany, aktivní podpora a uskutečňování této politiky — to jsou rozhodující činitelé rozvoje, jimiž radikálně zvý­šíme efektivnost celého národního hospodářství a zajistimc vysokou životní úroveň našich lidí. Nejsme jako ostatně nikdy ve spojenectví se Sovětským svazem osamoceni. Hospodářská spolupráce s ním a se zeměmi RVHP je pro nás stabilní a výhodnou bázi hospodářského rozvoje. Vždyť ceny pa­liv, surovin a materiálů, jež nám budou v tomto roce a v letech šesté pětiletky dodány, budou i nadále značně nižší než ceny na světových kapitalistických trzích. Těžko lze vůbec docenit skutečnost, že naše převážně zpracovatelská země má rozhodující část dodávek hlavních druhů surovin trvale do budoucna, a za výhodných podmínek, zabez­pečenu. Je to snad náhoda, že nacházíme dostatek vnitřních síl k řešení složitých problémů výstavby socialismu? Je to snad samozřejmé, že nyní, jako nikdy v našich národních dějinách, je zabezpečena naše existence a možnost věnovat se mírové práci? Ovšemže ne. Tyto jis­toty a zdroje našich vnitřních sil vznikly v pětačlyřicátém roce, kdy nám armáda prvního socialistického státu světa — Sovětská armáda — přinesla osvobození národní a vytvořila tak příznivé třídně poli­tické podmínky k osvobození sociálnímu. Osvobození — letos již tři­cetiletá třídně politická dominanta českosloveusko-sovětského bratr­ství, je trvalým zdrojem nevyčerpatelné energie při dalším budování socialismu, je trvalým zdrojem našeho optimismu. Hledíme do bu­doucnosti s jistotou vyplývající z kolektivního díla všech bratrských socialistických zemí. Je to dílo rukou a mozků pracujícího člověka a on je jeho hlavním uživatelem. Náš optimismus vyplývá z pozitiv­ních činů, kterými jednotně se socialistickými zeměmi, v čele se So­větským svazem, postupujeme k nejvyššim socialistickým cílům. Nejeden z prozíravých vědců a ostatních demokraticky smýšlejí­cích pokrokových činitelů kapitalistického světa v posledním období vyslovil myšlenku, že neúprosný tlak faktů, způsobujících hluboké otřesy kapitalistického světa, vyžaduje objevit nový systém. Neúpros­ná však nejsou jenom fakta, ale především objektivní zákonitosti společenského vývoje, které je vyvolaly a které se prosazují proti státně monopolnímu kapitalismu, neboť tento systém již nevyjadřuje pokrokové tendence vývoje společnosti. Odpovídáme proto: nelze objevit nový systém, protože již existuje. Byl vědecky předpovězen, byl vy­tvořen a plně prosperuje. Je to socialismus. Je to reálně existu­jící socialismus s podmanivou jistotou, důstojné sociální existen­ce, systém působící v člověku je­den z nejpodivuhodnějšlch obratů jeho dějin. V něm je naše jistota, z něho pramení náš optimismus. úvodník __________% r ______3 2 tribuna ŽEBŘÍČEK HODNOT Před válkou jeden časopis udě­lal průzkum mezi svými čtenáři. Dal jednoduchou otázku: Co si nejvíce přejete, čeho si nejvíce ceníte? A dostal odpověď, která kromě výjimek se skládala ze tří částí: 1. práce (mít ji, mít ji zaruče­nou J; 2. mít vždy dost peněz; 3. uplatnit se, vyniknout. První dvě z odpovědí na sebe tedy navazovaly. Ta o práci však převládala. Nemohlo tomu být ji­nak. Bylo období nejistot. Kapita­lismus neměl možnost (a ani ne­chtěl/ zajistit všem lidem právo na práci, jen konjunkturu zna­menající pracovní příležitost (ni­koli zaručené zaměstnání) a kri­zi — pak už vůbec se přestalo hovořit o jistotě a nastal hlad, období žebračenek, příspěvků v nezaměstnanosti, bydlení v br­lozích anebo ve špinavých kolon­kách. 1 dnes by o tom mohlo vy­právět velké procento Američa­nů, Italů, Španělů, Reků, ale i Angličanů, Irů a dalších národ­ností na západ od Šumavy. Současný, téměř shodný prů­zkum, který se uskutečnil z pod­nětu českého ústředního výboru ČSTV, měl ve svých odpovědích jiné pořadí — charakteristické pro socialistický stát. Na otázku »co si nejvíce ceníte z tradičních životních hodnot«, v 95 procen­tech odpovědí je — být tělesně zdravý a odolný. V těsném závěsu následuje (každý odpovídající měl právo na několik názorů): — mít zdravé rodiče, sourozen­ce, dětí; — být zdravý a odolný i du­ševně; — být štastně ženatý (vdaná); — žít a pracovat ve zdravém prostředí; — být prospěšný jiným lidem. Teprve na sedmém místě se ob­jevuje »mít vždy dostatek peněz«, ale i tato odpověď převyšuje jen o jedno procento odpovědi: »do­žít se vysokého věku« a »mít do­statek času«. Žebříček hodnot se tedy změ­nil. Není třeba jej ani zvlášť ko­mentovat, protože sám o sobě je v porovnání s předválečným prů­zkumem nejlepším argumentem< “ I em. I il níci a sociologové, gatímco v lé­tech 1966—1967 se nezaměstna­nost dotýkala hlavně lidí pracu­jících rukama, v současné době krize postihla především a hlav­ně duševní pracovníky. Mezi nimi je totiž podle sdělení Ořadu prá­ce ve Stuttgartu nejméně třikrát více těchto lidí bez práce než v létech 1966—1967. Po redukci hlavně v chemic­kých koncernech, v automobil­kách a také ve stavebnictví se 0 přijetí do vládních nebo veřej­ných služeb uchází velká část propuštěných pracovníků. Ale 1 zde narážejí na překážky. V Mnichově jsou dvě velké uni­verzity, které ročně opouští 6000 absolventů. A přestože jsou zde firmy jako Siemens, Messer­­schmidt-Boelkow-Blohm nebo BMW, zůstává 900 inženýrů, ma­tematiků, chemiků a fyziků bez místa a pobírá podporu v neza­městnanosti. Bez práce je také 350 učitelů a 200 absolventů-od­­borníků správních. Specializace v politických vě­dách a v sociologii rovněž v sou­časné době nemá vyhlídky na za­městnání. Jestliže absolvent s tou­to profesí • se uchází o místo v soukromých podnicích, může sl být jist, že svou specializací mů­že budit podezřeni, že jeho názo­ry jsou levicové. Proto se studen­ti politických věd v poslední do­bě současně zapisují na další fa­kultu, aby získali specializaci v dalším oboru. Avšak ani toto dodatečné jakoby pojištění ne­umožňuje snadno získat zaměst­nání odpovídající jejich kvalifi­kaci. Proto tedy tolik absolventů vysokých škol v Německé spolko­vé republice se uchyluje k ma­nuální fyzické prácí, aby si pros­tě vydělali na holý život. , -Kr-Spolupracovník našeho listu Ji­ří Parik a výtvarný redaktor kraj­ského deníku Svoboda Jan Vlček vystavují současné kresby v praž­ském Divadle v Nerudovce do 5. ledna 1975. Na této straně uve­řejňujeme kresbu Jana Vlčka, za­tímco s kresbami Jiřího Paříka se můžete seznámit na 18. straně. lir i NEZAMĚSTNANÍ ABSOLVENTI Hamburský týdeník »Der Spie­gel« napsal: »Na západoněmec­­kém trhu práce není již akade­mický diplom zárukou, že jeho držitel získá práci. Nezaměstna­nost mezi absolventy vysokých škol je v některých oborech alarmující.« Podle zprávy Federálního úřa­du práce je dnes mezi nezaměst­nanými také 14 000 absolventů vysokých škol a vysokého učení technického, tj. o celých 40 % více než v roce 1973. Polovina z nich sl hledá práci již více než tři měsíce a 700 dokonce více než rok. V Hamburku se v těžké situaci nalézají stavitelští inženýři, kteří hledají práci. V Mnichově zase velmi špatné vyhlídky ve svém oboru mají chemici a geologové. V severním Porýní-Westfálsku bylo počátkem srpna 213 neza­městnaných ekonomů. V Hessen­­sku zůstalo bez práce 79 lékařů a farmaceutů. Celou třetinu ab­solventů vysokých škol a neúpl­ných vysokých škol odborných tvoří architekti, inženýři nebo stavební technici. Jsou obětí vel­kého poklesu výstavby v NSR. Bez práce je také 1600 ekonomů. A dokonce nemá práci ani 700 absolventů vysokých škol humán­ního směru, jako jsou novináři, tlumočníci-překladatelé, knihov­ NEČINIT DRUHÉMU ... V ten den měl vlak značné zpoždění. Cestující začali být ne­trpěliví a jak to bývá, z růz­ných stran se ozývaly kritické poznámky. Když už to na nástu­pišti doslova vřelo, oznámil sta­niční rozhlas, že vlak vyjede asi za půl hodiny. Kdosi to komen­toval slovy: »Kdyby aspoň vy­světlili, co se stalo. Ale kdepak! Slyšíte, hlásí všechno možné, je­nom my jako bychom tu nebyli.« Dodatečně se ukázalo, že vý­pravčí znal příčinu zpoždění. Zkrátka a dobře, do služby se včas nedostavil průvodčí. Dejme tomu, že i taková věc se může mimořádně přihodit. Ne­mělo by se však opakovat, že cestující čekají a čekají a nikdo Oříšek k rozlousknutí Kresba R. PUCHÝŘ s odpovědných neuzná za vhod­né zdůvodnit, proč. Natož aby se omluvil. Podobné situace, a určitě čas­těji, vznikají v tramvajové do­pravě. Pravda, mezi řidiči jsou už výjimky. Někteří z nich dove­dou například pěkným způsobem přivítat cestující, popřejí jim do­konce dobrý nástup do práce, zdůvodni, proč museli neočeká­vaně a prudce zastavit, pečlivě se starají o starší občany nebo 0 nastávající matky. Jsou ale i takoví, kteří z vlast­ní nedbalosti přijedou do stani­ce značně opožděně a přitom se tváří, jako by cestujícím posky­tovali milost, když je vůbec při­jmou do vozu. Stejně řeši i jiné situace. Tohle však není zdaleka vlast­nost jen některých pracovníků v dopravě. Jdete třeba vyřizovat určitou osobní nebo i služební záležitost. Zjistíte, že odpovědný pracovník není přítomen. Někdy si »dlouho, doběji někam odskočil«, jindy ně­co dalekosáhle vykládá do tele­fonu nebo sekretářce. A když se vás konečně ujme — ani náznak, ani slůvko omluvy. Opět máte pocit, že musíte být vlastně rádi, že vás vůbec vyslechne. Určitě teď řeknete, že můžete uvést řadu podobných příkladů z vlastní zkušenosti. Pak ale tím více bychom se měli zamyslet, proč je tomu tak. Proč jsme vzá­jemně skoupí na pár dobrých ne­bo omluvných slov. Vždyť by se lecjaká nepříjem­nost sprovodila z našeho života 1 z našich vzájemných vztahů, kdybychom byli k sobě pozor­nější a ohleduplnější. Řiďme se proto více tím sta­rým dobrým českým pořekadlem, které nabádá, abychom nečinili druhému to, co sami nemáme rádi. -nov- VYCHÁZÍ V NAKLADATELSTVÍ SVOBODA Vladimír Iljič Lenin: Dopisy z da­ leka. Dubnové teze Svazek zahrnuje pět dopisů, které napsal V. I. Lenin ve Švý­carsku koncem března a začát­kem dubna 1917 pro bolševický list Pravda. Rozebírá v nich podmínky, za nichž proběhla první etapa ruské revoluce, vztah nové vlády k proletariá­tu, a stručně nastiňuje úkoly, kterými se musí zabývat revoluč­ní proletářské státní zřízení. Do knihy jsou zařazeny i Dubnové teze a Úkoly proletariátu v naší revoluci, napsané v dubnu 1917. 112 stran, kart. 2,50 Kčs Dějiny maďarského revolučního dělnického hnutí Překlad obsáhlého a reprezen­tativního díla historiků Ústavu dějin strany při ÚV MSDS je první svého druhu u nás. jeho první část zahrnuje období od počátku socialistického dělnické­ho hnutí v Uhrách v druhé polo­vině XIX. století až do září 1944, kdy se realističtější křídlo ma­ďarské buržoazie pokusilo opus­tit hitlerovský tábor. Druhá část se zabývá nejnovějšími dějinami Maďarska — od osvobození do VIII. sjezdu MSDS v roce 1962. 756 stran, váz 20,— Kčs Witold Kiežun: Organizace práce ředitele Známý polský odborník vychá­zí ve své příručce z vědeckých rozborů jednotlivých složek čin­nosti vrcholných řídících pra­covníků a hlavní pozornost sou­střeďuje na klíčové zásady ra­cionální řídící práce ředitele, k jejíchž objasnění používá čet­ných příkladů, tabulek a grafů. Edice Racionalizace práce ve­doucího. 136 stran, kart. 11,— Kčs M. A. Suslov: Marxismus-leninis­­mus — internacionální učeni dělnické třídy Ve výboru z článků a projevů z let 1968 až 1973 věnuje ta­jemník ŰV KSSS a člen politby­ra pozornost aktuálním problé­mům teorie a praxe vědeckého komunismu, komunistické vý­stavby, boji leninské strany za upevňování světové socialistické soustavy a semknutí mezinárod­ního komunistického hnutí. V po­sledních vystoupeních pak ro­zebírá otázky spojené s usnese­ním XXIV. sjezdu KSSS. 232 stran, váz. 10,— Kčs

Next