Tribuna, červenec-prosinec 1984 (XVI/27-52)
1984-07-04 / No. 27
fDokončenf. ůvpdníku ze str.l) ■ - r' 1 •' V ' -i ti-'í p " • ’’ íení spotřeby materiálu je zaměřen závazek Elektrotechnických závodů Julia Fučíka v Brně a jeho součástí je i úkol vyrobit ve spolupráci s Elektromoníážními závody navíc devět trafostanic pro rekonstrukci povrchových dolů v Severočeském hnědouhelném revíru. Stavbaři z Pozemních staveb Liberec odevzdají s ročním předstihem mateřské školy ve Mšeně a České Lípě a postaví navíc 142 hytú. V tomto výčtu bychom . mohli pokračovat. I když letošní plánované úkoly jspu mimořádně náročné — při nižší palivoenergeiické a ma'eriálové náročnosti by průmyslová výroba i národní důchod měly vzrůst nejméně o tři procenta a zprogreslvněny byly i úkoly na rok 1985, ukazuje se, že převážná část našich pracujících je rozhodnuta je se ctí splnit, že poctivě usiluje o zlepšování sVé práce, odhalování rezerv a využívání nedostatků. Hlavním úkolem současného období je vytvořit odpovídající podmínky pro to, aby tato činorodá aktivita přinesla hmatatelný celospolečenský prospěch a nebyla využita’— jak se tu v minulosti stávalo — ke stírání rozdílů mezi výbornými a podprůměrnými pracovními kolektivy i jednotlivci v rámci podniků a VHJ. Stejně důležité je zabezpečit, aby iniciativa pracujících byla efektivně využívána a neztreskrtávala na nedostatcích v práci někoho jiného. Na ID. zasedání OV KSC na to oprávněně upozorňoval slévač z CKD Praha František Kubeš: »K čemu je dobré pracovní úsilí lidí, závazky, práce přes čas, o sobotách a nedělích, když chybí několik subdodávek nebo položek základního materiálu k tomu, aby mohl být výrobek dokončen?« Úrovni pracovní iniciativy musí odpovídat i úroveň řízení. »Očekáváme, že činorodé úsilí pracujících nalezne účinnou oporu v důsledné poliíickoorganizátorské a řídící práci vedoucích hospodářských pracovníků, odborových i svazáckých funkcionářů. Žádáme od nich, aby vytvořili takové klima, v němž lidé budou znát své úkoly, budou mít zabezpečeny dobré pracovní a sociální podmínky a ve kterém bude uplatněn chozrasčot, Vstřícné plánováni a diferencovaný přístup při hmotném i morálním oceňování.« Tento požadavek hrdinů socialistické práce má podobu imperativu. Skupina dvaceti československých občanů zadržovaných od 12. března 1983 na jihu Angoly organizací UNITA se vrátila domů. Po více než patnácti měsících se je podařilo osvobodit díky úsilí našich ňejvyšších orgánů, vlád jiných zemí, OSN a Mezinárodního výboru červeného kříže. Snímek ČTK zachytil radost, která vládla na palubě zvláštního letadla při přistání na ruzyňském letišti v Praze . »v.’y. - řpr- Generální tajemník OV KSC a prezident ČSSR:%Gustáv Husák přijal na Pražském hrádě, 'člena národníhojedení Sandinovské fronty národního psvobození fFSLN//koordinátora řídící rady vlády -nár.&dní obnovy Nikaraguy Daniela Ortegu, který byl v.rfilnulém týdnu na krátké pracovní návštěvě v Československu Foto ČTK 27/19 84 tribuna • Kam mizí voda V severoamerickém vodním, hospodářství .— jak . napsal list U.S. News and World Réj)ort — jdŕ áp; tuhého. Poslední suché roky totiž bylý V této zemr vaříváním ' pro všechna odvětví, která potřebují vodu. I když by se zdálo, že USA mají dostatek vodních zdrojů (celková spotřeba vody tvoří pouze desetinu objemu srážek, které ročně na tuto zemi spadnout, současná situace vzbuzuje stále větší znepokojení. Řada ocjborníků přirovnává dnešní problémy v zásobování vodou k enerr getické krizi, která postihla USA v osmdesátých letech. Hlavní problém netkví v přírodě, nýbrž v podnikán! s vodními zdroji. Voda se v téo zemi stala předmětem výnosných obchodů a spekulací. Vodní zdroje se bezohledně čerpají či znečišťují, jeden příklad ža všechny — plocha obrovského podzemního jezera Ogallala pod severním Texasem napájí pole, na kterých se rodí 15 procent celkového objemu obilí a bavlny vypěstovaných v USA a realizuje 38 procent celkové živočišné produkce. V důsledku intenzivního čerpání, zejména v posledních dvou desetiletích, do konce tisíciletí větší část jezera vyschne. Příkladem, kam mizí voda v USA, je nyní tvrdý spor mezi soukromými a státními elektrárnami. Zákon z roku 192Ó zvýhodňuje, co se práv hospodaření s vodou týká, státní elektrárny. Ale časy se nyní mění. Stále více soukromých elektráren dostává povolení odebírat vodu, což zvyšuje její nedostatek v mnohých oblastech. To je jeden z dokladů, jak bezohledné kapitalistické podnikání v USA žene na ostří i hospodářské a ekologické problémy a způsobuje, že se jiným, potřebnějším, musí utahovat kohoutek. (vat) • Jazz v Praze Tři dny dobré hudby připravily v Praze pro milovníky jazzu společně Pražské kulturní středisko a Česká jazzová společnost. Svým způsobem to byla sonda do tvůrčí dílny českých i slovenských jazzových hudebníků a dlužno dodat, že to byla sonda zajímavá. I když, jak jinak, k vystoupení některých interpretů lze mít výhrady. Potěšil zájem a chuť, s jakou vš'chnt hudebníci hráli á zpěváci zpívali, bokazujě to, že podůbná setkání by měla opět najít v Praze své trvalé místo. -Bohužel propagace však byla tak nevýrazná, že mnozí zájemci zjistili, že'se cosi v Pťazě »kolěm« jazZu áěfe; až'když<bylo po -všem. Doufejme, že druhý ročník tohoto setkání bude jiný, A to nejen v propagaci, ale i y režií, která zejména v Divadle htidby, kde proběh! zahájbvatíf kohcert, b’ýla neuvěřitelně, špatná. Obdobne i konferenciér, který ;sice dobře, znal jednotlivá hudebníky a to, co hrají, ani zdaleka' nedosahoval tírbvňě svých ‘fmrtnerů —' tedy muzikanti-. • ; -■ , •: Ale vraťme se k jednotlivým vystoupením. Nový orchestr Jaroslava Ježka a' Bajo trio 81 přes všechny problémy, se kterými se setkávají, hjrály výbpr.ně. By.lo Vjáět, že si ze svého vzoru nevzaly k srdci jen jeho hudbu, ale i náročný přístup k vlastní práci. Obdobně by se dalo psát i o dlouhé řadě dalších — zpěvačce Mirce Křivánkové, příbramském big bandu Blues bandu Luboše Andršta a Petera Lipy, Triu Rudolfa Daška, skupině Laca Décziho, Jiřím Suchém, Evě Olmerové a zejména pak o trombonovém oktetu Zdeňka Pulce a Jiřím Stivínovi. Jiří Stivín přátele jazzu opravdu potěšil. On i jeho kvartet odvedli perfektní profesionální výkon, který tak kontrastoval s předcházejícím vystoupením Mariana Vargy marně se pokoušejícího přesvědčit publikum o tom, že na tuto přehlídku patří. A to přesto, že u určité skupiny mladých diváků mělo jeho hudební i »osobní« vystoupení určitý ohlas. Člověku se při tomto konstatování maně vybaví otázka, zda je správné chápat takovéto akce jen jako přehlídku hudby bez dalších společenských souvislostí. Jazzová hudba patří v širším kontextu populární hudby k náročnějším »směrům«. Vyžaduje od posluchače plné soustředění, aby mohl vychutnat umění Improvizace, .které je jazzu tak vlastní. A snad právě proto bychom měli vyžadovat od umělců perfektní výkon. Vždy a za každých okolností, jak se ostatně u opravdových umělců patří. Mariaií'Varga, jehož první desky dodnes přepečlivě opatrujeme ve svých arphívech, zklamal... Všechny první ročníky různých hudebních akcí mají některé vady na kráse. Větší i menší. Odborníci budou opět hodnotit pouze hudební stránku věci, my se však chceme stále a důsledně snažit o hodnocení stránky společenské. A toto hodnocení tentokrát vyznívá pozitivně. Což je do jisté míry 1 závazek pro oba spolupořadatele druhého ročníku přehlídky Jazz Praha 85. (je) K úplatkářské aféře v NSR: Můj synu, tvoje hříchy jsou odpuštěny ... Kresba Spiegel Počet sebevražd v USA rok co rok stoupá a dosahuje výše, která vážně znepokojuje americké sociology. Svědčí o tom článek, který napsal profesor Ronald Maris v dubnu tohoto roku do vlivného časopisu U.S. News and Wurld Report. Uvádí v něm pod titulem Proč 30 tisíc Američanů chce v tomto roce spáchat sebevraždu? tato fakta: v letech 1950—1980 vzrostl v kategorii mladých lidí od 15 do 24 let počet sebevražd ze 4,5 na 12,8 z tisíce obyvatel, tj. bezmála třikrát, což znamená 24Sprocentní růst. Sebevraždu uskuteční v USA ročně okolo 5000 dospělých. A případů sebevražedných pokusů je ročně asi 25 000. Ve stejném období vzrostla sebevražednost obyvatelstva o 11 procent. V tomto roce bylo průzkumem zjištěno, že bezmála 30 000 lidí v USA se chystá sebevraždu spáchat. Sebevražednost v USA se netýká jen starých lidí ve veku mezi 65—74 léty, kteří jsou často nemocni, cítí se opuštěni svými rodinami a strádají finančními potížemi. Znepokojivý je vzrůst právě mezi mladými lidmi, jejž profesor Maris vysvětluje především tíživou nezaměstnaností zejména mezi vysokoškoláky, kteří pociťují, že se jejich vzdělání a kvalifikace na trhu práce nemohou uplatnit. Další příčinu rostoucí sebevražednosti v USA spatřuje profesor Maris v rostoucím rozvratu rodinném. Desetileté děti vidí, jak zhruba polovina prvních manželství končí rozvodem — profesor Maris potvrzuje tak Freudův názor, že základni podmínkou mentálního zdrávi jsou láska a práce, čehož se v americkém stylu života právě nedostává. Za hlavni příčinu všech sebevražd v USA označuje pocit beznaděje a přesvědčení, že daný stav se nezlepší, ale spíš zhoršuje. Mnozí američtí lékaři a sociologové se domnívajf, že tomuto nežádoucímu a v podstatě protispolečenskému zjevu lze čelit organizovanou hospitalizací a léčením lidi, kteří sebevražednému stresu podlehli. Jiní zas tvrdí, že příčinou a současně i lékem by mohl být návrat k náboženským hodnotám. Ale právě náboženský fanatismus to byl, který vedl v ještě nedávné minulosti k otevřené hromadné sebevraždě lidí, svedených k tomuto šílenému činu patologickými »proroky«. Skutečnou příčinou tohoto chorobného stavu, úo něhož USA — tento nejbohatší a uejmocnější kapitalistický stát světa — zabředly, je honba za dolarem, který americká vládnoucí třída povýšila na symbol blahobytu a štěstí, honba, která nezná slitování a v níž silnější a mocnější bez skrupulí šlapou a drtí slabší a bezbranné. Dolar se stal svrchovaným měřítkem úspěchu Ameriky jak v mezilidských, tak i v mezinárodních vztazích. Ovládl myšlení a konání těch, kteří jej ve svých trezorech nahromadili a kteří dále usilují jen o to, aby sc jeho hromada za každou cenu a každým dnem zvětšovala. Ti, jimž se to nepodařilo, jsou pokládáni za společensky méněcenné. Dolarem je teď měřena i hodnota lidí. V Americe jsem cent byl svědkem rozhovoru, v němž na otázku: Jaký je tamten člověk? nikdo neodpověděl, zda dobrý či zlý. Typická americká odpověď zněla: »Má tolik a tolik dolarů ročně!« A to je běžná klasifikace, kíerá v Americe platí víc než u nás obvyklý kádrový posudek. Ovšem, týká se to průměrných amerických měšťáků a zazobance, prostý člověk takto zpravidla neuvažuje. Honba za dolarem nikoli jakožto výraz odměny za vykonanou práci, ale za účelem jeho hromadění je příčinou jevu, který bychom nazvali atomizováním americké společnosti. Důsledkem je pak hromadné redukováni lidských bytostí na jednotku méněcennou, ne-li společensky zbytečnou. Z toho pak plyne také rostoucí počet rozvratů rodin, rozvodů a sebevražedných stresů u nedospělých dětí, takzvaných »teenagers«. U starší generace ve věku 60—75 let, kde počet sebevražd dosahuje ročně 18—19 případů na 10 000 obyvatel, jsou hlavní příčinou potíže finanční a pocit, že jsou svými příbuznými opuštěni. Profesor Ronald Maris, který ve svém článku všechny tyio údaje uvádí, nedává ovšem odpověď na otázku, jak této sebevražedné epidemii čelit! Jedině, k čemu došel, je — hospitalizovat osoby, které se v sebevražedném stresu nacházejí, to jest podrobit je psychologickému léčení. Jenže to je odpověď pochybná a vyhýbající se řešení hlavních a zásadních příčin sebevražd. Neboť hospitalizace v zemi, kde i nemocnice bývají zpravidla výdělečnými institucemi, znamená značné výdaje — a kdo to může zaplatit? Zejména teď, kdy vláda sociální položky ve státním rozpočtu drasiicky seškriává! A tak se tento ožehavý problém Ameriky ocitá v bludném kruhu, z něhož za daných okolností není východiska. Proto ten rostoucí pocit beznaděje a marnosti, jemuž například oněch úředně registrovaných 20 miliónů »chudých« Američanů propadá, a prolo ono trvalé a převažující přesvědčení, že poměry se nezlepší, ale spíše zhorší. Tento problém má však i druhou, nebezpečnější stránku. V zemi totiž nedochází každou hodinu k sebevraždám, ale i k vraždám. Každý Američan má totiž právo být vlastníkem střelné zbraně, a důsledkem toho je největší kriminalita na světě právě zde. Pokusy směřující k tomu, aby se všeobecně platné vlastnictví zbraní buď zakázalo, nebo alespoň drasticky omezilo, narazily na rezolútni odpor výrobců zbraní, kteří se vytasili s názorem, že »takový zákon by byl' neslučitelný se zásadou občanských svobod zamčených ústavou«. Zákaz vlastnit zbraň tedy v Kongresu USA neprošel, což byla voda na mlýn kriminálním živlům a zločineckým gangům, které se vyskytují v Americe všude od Atlantského oceánu až k pobřeží Pacifiku. Amerika se tedy může pochlubit smutným prvenstvím v kriminalitě na světě. Stát, který sám sebe nazývá »zemí neomezených možností«, uplatnil tedy tuto zásadu i v tomto směru. Taková jsou fakta, pro nás a občany každého socialistického stálu nepochopitelná a nepřijatelná. V USA jsou však součástí »amerického síylu života«, který vládnoucí třída vydává za vzor opravdové de'mokracie, zatímco normální životní styl lidí v socialistických zemích označuje nejinak než za nepřípustnou tyranii. Takzvaná »demokracie« po americkú není ničím jiným než do »demokratického« hávu zahalená diktatura plutokracie, zaslepená mocí peněz, uznávající jejich svrchovanost nad životem národů — i národa vlastního, a zamítající všechny ostatní morální hodnoty tvořící skutečný obsah života. Z toho právě plyne pocit beznaděje a nevíry v lepši budoucnost,- který je tak příznačný pro současnou americkou společnost. VILÉM NOVÝ v r PROČ SE V USA MNOZB SEBEVRAŽDY?