Tribuna, červenec-prosinec 1987 (XIX/27-52)
1987-07-08 / No. 27
tri buna 27/1987 Aktivně se podílet na velkých přeměnách společnosti názorů a koncepci naruby, k stavění věcí z nohou na hlavu, k všeobecnému relativismu a zpochybňování platnosti zobecněných zkušeností, jež ! jsou v základě orientací společnosti v dění doma i ve světě. Zbytečně se těší ti, kteří vždy poukazovali na to, »jak to u nás jde z kopce«, notoričtí pomlouvači strany a socialismu, že konečně jim bude »dáno za pravdu«. Požadavek nového myšlení není jejich požadavkem. Není tím, z čeho by mohly být živeny naděje sil starého, socialismu nepřátelského a cizího světa. Zbytečně s ním také kalkulují redaktoři »Svobodné Evropy«. I tady je čeká zklamáni, rozhodně nemenší,- než jaké jim přinesla návštěva soudruha Gorbačova v Československu, o níž byli pevně přesvědčeni, že povede k rozrušení politických poměrů u nás a z híž se, jak je zřejmé, dosud nemohou vzpamatovat. Požadavek nového myšlení má naprosto přesné a konkrétní určení, které je dáno objektivní nezbytností přestavby, jejími úkoly vyjádřenými v strategii urychlení sociálně ekonomického rozvoje naší společnosti. Od realizace této strategie, která je jádrem programu XVII. sjezdu KSČ, závisí další rozvoj socialismu, nikoliv jeho oslabení. V současné etapě vývoje naší společnosti jde hlavně o dvě věci: o pochopení nutnosti — životni nutnosti — rozhodného přechodu naší ekonomiky od jejího extenzívního rozvoje k jejímu intenzivnímu rozvoji, a nerozlučně s tím i nevyhnutelnosti odstranit mechanismus brzdící vývoj naší společnosti, bránící její modernizaci, zejména přílivu výsledků vědeckotechnického pokroku, tedy vytvoření podmínek pro co nejplnější rozvoj a uplatnění tvořivých potencí společnosti, širokou demokratizaci, nejen proklamovanou, ale skutečnou aktivitu a iniciativu širokých vrstev lidu. pracovních kolektivů, občanů. Ve vztahu k těmto dvěma klíčovým otázkám je třeba dnes vidět hlavní kritérium pokrokovosti a konzervatismu. Všichni, kdo jste si důkladně pročetli projev soudruha Gorbačova na posledním zasedání OV KSSS, jste si zajisté povšimli, jakou pozornost v něm věnoval odstrahění překážek stojících v cestě přestavby v Sovětském svazu. Mezí nimi na předním místě uvedl »různé příkazy a administrativní formy řízení společnosti«. Není žádný důvod spatřovat v takových formách a příkazech něco, co musí být nerozlučně spojeno se socialismem, ukazuje se naopak, že tyto příkazy a formy nejen brzdi náš postup, ale socialismus ohrožuji. Opírají se o ně různí byrokraté, alibisté, lidé, kteří mají k socialismu vztah naprosto formální, kteří nemají sebemenší zájem o jeho rozvoj, ale myslí hlavně na to, co by z jeho výhod pro sebe získali. Principy socialismu jsou jim cizí, pravda čas od času, při různých slavnostních příležitostech, je připomenou, ale jsou pro ně pouhým vývěsním štítem, vnější fasádou, o jejich uplatňování v životě se starají ze všeho nejméně. Ostře, velmi ostře zaútočil soudruh Gorbačov na zištnost těchto lidí. Právě jejich životní orientaci odpovídá konzervatismus, autoritářské myšlení, pohrdání lidem. Nesmíme připustit, aby jejich činnost byla jakkoli kamuflována falešnými představami o socialismu, aby kupříkladu v nepružném, tuhém, administrativním centralismu byl spatřován sloup opory socialistického systému; v bezduchém přejímání direktiv projev vysoké kázně, socialistické uvědomělosti a v přehlížení zájmů a potřeb Udí zásadový přístup svědčící o respektování priorit společnosti jako celku. Skoncovat je třeba i s domněnkou, že socialismus vyžaduje, aby výroba diktovala spotřebiteli jeho potřeby, že snad za socialismu je nejen možné, ale dokonce 1 žádoucí ignorovat poptávku obyvatelstva, tržní vztahy, zákon hodnoty apod. Co pro kompromitaci isocialismu znamená deformace jeho klíčové zásady »každý podle svých schopností, každému podle množství a kvality práce«, se stává stále zřejmější. Narušování této zásady je názornou ilustrací toho, jak je v naší společnosti v rozporu s podstatou socialismu ignorována dialektika vztahů mezi zájmy jednotlivců, kolektivů i společnosti v jejím celku. Tendence k nivelizací, rovnostářství je však silná, má, jak se zdá, nezničitelné kořeny. V tom je však i nebezpečná, neboť boj s ní vyžaduje odvahu jit do konfliktů prakticky v každém kolektivu. Přitom nejde jen o vážný sociálně ekonomický problém, o to, že ochromuje naše úsilí o zvýšení kvality produkce a růst produktivity práce, ale také 0 problém morální. Vyvolává příživnictví, relativizuje základní kritéria hodnocení člověka, snižuje význam sociální politiky strany, socialistického státu. Většina lidi je poctivá, dožaduje se sociální spravedlnosti, chápe, že základem společenského postavení člověka za socialismu je a musí být jedině práce. To je určující faktor motivace nejen jeho pracovní, ale celé společenské činností, motivace, kterou nelze redukovat na pouhou materiální zainteresovanost. kterou však ignorováním této zainteresovanosti je možné zcela podlomit, paralyzovat. Požadovat od lidí tvůrčí, vysoce produktivní práci, uplatnění jejich nadání, zvyšování přínosu k růstu společenského bohatství a tolerovat nivelizaci, rovnostářství znamená pohybovat se v začarovaném kruhu. Požadavek nového myšlení nelze ovšem omezit jen na odhalováni těchto stále zjevnějších rozporů našeho života a jejich publicistické pranýřování na jednotlivých případech. Dovolím si v této souvislosti znovu připomenout slova soudruha Gorbačova z jeho posledního projevu na plénu ÜV KSSS. »Novost a velký rozsah úkolů,« říká v něm, »vyžadují, aby byla věnována neustálá pozornost vědeckému rozboru průběhu přestavby, jejím sociálním a ekonomickým důsledkům a rozporům složitého společenského procesu. Naléhavě potřebujeme principiální průlom na teoretické frontě, založený na přísném rozboru celého souhrnu faktů života společnosti, na vědeckém zdůvodňování cílů 1 perspektiv našeho hnutí. Není možno postupovat úspěšně kupředu metodou zkoušek a omylů. Na to společnost draze doplácí. Umění politického řízení vyžaduje, abychom uměli odhalovat a účinně řešit rozpory, nezastírat je, nehromadit je, ale měnit ve zdroj pokroku a rozvoje.« Spolehlivou metodu tohoto postupu, organického spojení teorie a praxe, nabízí materialistická dialektika. Myšlení v jejích kategoriích, jak je obsaženo v pracích zakladatelů marxismu-lenipismu, je inspirujícím příkladem smělosti a tvořivosti, adekvátních reakcí na potřeby doby, požadavky vývoje, principiálního řešení základních otázek rozhodujících 0 rozmachu revolučního hnutí. Přestavba, kterou uskutečňuje SSSR, navazuje na toto ideové dědictví a rozvíjí je v současných podmínkách vývoje socialismu. 1 v tom se projevuje její mez národní význam, 1 v tom představuje významný impuls pro naši stranu a společnost. Vše nyní bude záležet, jak důsledně se chopíme nabídnuté příležitosti, jak nekompromisně budeme postupovat v realizaci programu XVII. sjezdu, v jeho rozpracování a konkretizaci, nakolik budeme přitom své zkušenosti obohacovat zkušenostmi z přestavby uskutečňované v Sovětském svazu i dalších zemích socialistického společenství. Je jasné, že' nejde o nějakou dočasnou kampaň, ale o obrat, který musí nabýt nezvratný charakter, o proces změn, jež se postupně dotknou všech stránek života naší společnosti a povedou k její nové kvalitě. Proto ani u nás nemůžeme volit cestu namátkových zkoušek, takového experimentování, které zpravidla při prvních vážnějších těžkostech odtroubí k ústupu. Teoretické zdůvodňování celého postupu přestavby nemůže rovněž, jak se v minulosti nejednou stávalo, imitovat vědeckou práci. Dostali bychom se jen z bláta do louže. Ti vědečtí pracovníci, kteří se domnívají, že nyní budou moci oprášit fascikly svých elaborátů starých dvacet třicet let, nebo kteří budou chtít nyní uplatnit své spekulace, k nimž dospěli v posledních dvou desetiletích a v nichž se snažili ideologicky obhájit krach svých dřívějších politických koncepcí, těžko mohou něčím přispět k řešení nových problémů. Takové řešení se musí opírat o konkrétní analýzy daného stavu, rozbor příčin nejrúznějších negativních jevů umožňující jejich konstruktivní překonání. V PROCESU DEMOKRATIZACE ROSTE ODPOVĚDNOST NOVINÄŔ0 Připomínám to proto, že stojíme před obdobím, v němž veřejné diskuse ke klíčovým otázkám dalšího rozvoje naší socialistické společnosti budou nabývat stále většího významu, stanou se, jak jsme přesvědčeni, běžnou metodou společenské aktivizace lidí v širokém měřítku. Naše sdělovací prostředky budou muset opustit metodu fragmentárni prezentace »názorové výměny«, kterou někteří redaktoři uplatňují s tím, aby některé hlasy upřednostnili, jiné potlačili, často v rozporu s politikou strany, na tom či onom úseku. Tato metoda nejen neodráží faktický stav veřejného mínění, ale ani neumožňuje na ně působit, formovat je v souladu s dlouhodobými cíli, jež si naše společnost klade. Její překonání je možné jen rozšířením diskusní základny, zapojením do ní co nejširšího okruhu lidí, zvláště těch. kteří mají co k diskutovaným problémům říci, mají cenné poznatky a zkušenosti a dovedou věcným, způsobem (kdy se ožehavé problémy neobcházejí) argumentovat. V této souvislosti může vzniknout otázka, čím vlastně limitujeme diskuse? Stanovisko je jednoznačné: společenskou prospěšností, základními zájmy politiky strany, našeho státu, Národní fronty. K tomu, aby tato společenská prospěšnost, základní zájmy naší politiky byly respektovány, netřeba žádné cenzury ani nějaké »autocenzury«, o níž je' řeč vlastně až tehdy, když někdo píše o něčem, o čem sám není přesvědčen, co se příčí jeho svědomí. S takovými lidmi naši publicistiku ovšem dělat nelze. A tím je určena i odpověď na otázku, zda někoho z diskusí předem vylučujeme. Nemáme žádné seznamy těch, kdo jsou na indexu. Naším jediným zájmem je využít intelektuální bohatství společnosti v jeho plném rozsahu. Každý sám — svým věděním, svými zkušenostmi, svou přirozenou autoritou, svým jednáním a vztahem k naší společnosti — rozhoduje o svých možnostech. Platí ovšem jednoznačně: o tom, jak máme postupovat ve výstavbě socialismu, nám sotva správně budou radit jeho nepřátelé. A ani ti, co kážou vodu a pijí víno, nemohou být přesvědčiví. ba je tu ovšem problém, u kterého je třese pozastavit. Někteří naši funkcionáři alergicky reagují, uveřejnili noviny kritický názor na určitou otázku, jehož autorem je bývalý člen strany, někdo, kdo byl dejme tomu vyloučen ze strany v roce 1970. Dostávám někdy na stůl tyto stížnosti. Proč prý dáváme slovo takovým lidem. Jaké stanovisko zaujmout? Vždy je třeba se ptát, jaké je to slovo, posuzovat je z věcného hlediska, konkrétně. Tím, že byl někdo vyloučen ze strany, nepozbyl ještě občanská práva a také mezi těmi, kdo museli po krizovém období opustit stranu, jsou rozdíly. Nesmíme zapomínat na složitost událostí v šedesátém osmém roce, nelze všechny mechanicky házet do jednoho pytle. Velká část těch, kdo uvěřili pravicovému vedení strany v té době, byla oklamána, zmanipulována tehdejšími sdělovacími prostředky, psychologicky podlomena. Stranický trest, jakkoli spravedlivý, nemůže být pro nikoho kletbou. Ti, kdo byli potrestáni, nenosí z toho důvodu žádné Kainovo znamení, Zdůraznujeme-ii to, nijak tím ovšem neoslabujeme tvrzení, že přestavba, kterou začínáme uskutečňovat, nepovede k žádné rehabilitaci těch, kteří po lednovém zasedání OV KSČ v roce 1968 zmařili jeho usnesení, otevřeli prostor kontrarevoluci. Rozvíjení diskuse jakožto důležitého elementu demokratizace je podřízeno pojetí demokracie v, socialismu. Nevidíme v ní nástroj politického soupeření, platformu vyřizování účtů a skandalizování, etablování tzv. politických osobností, které demokracii mění v nejednom případě ve frašku; ale záležitost prvořadé důležitosti, bez níž se společnost nemůže zdravě vyvíjet, koncentrovat tvořivé síly k řešení svých základních otázek. Říkáme-li tedy spolu se sovětskými soudruhy, že jejím charakteristickým rysem, který se týká samé její podstaty, otevřenosti, je »glasnosf«, absence zón, které by byly chráněny před kritikou, vymezujeme tím t odpovědnost žurnalistiky. Nedává se jí tím legitimace k lehkomyslnosti a bezstarostnosti ve výběru témat, v útoku na ten či Onen skutečný či zdánlivý nešvar. Nedává se jí tím ani legitimace k povýšeneckému posuzování činnosti Lidi, k mentorování; nedostává se jí tak žádného patentu na rozum, ani záruk, že každý, kdo na tomto úseku pracuje, je automaticky osvobozen od povinnosti odpovídat se za svou práci. Řekl bych přímo: život novinářů se tím nijak neusnadňuje, naopak od každého, kdo na tomto poli působí, se bude žádat víc, zvláště kompetentnost. A ta v žurnalistice předpokládá skoncováni s metodami, stále ještě dosti rozšířenými, které jsou poplatné novinářské uspěchanosti, jež někdy nedovoluje přemýšlet o rozhodnutí ani před nimi, ani po nich; povrchnosti vydávané v nejednom případě za ctnost novinářské práce, znak její univerzálnosti, jež je ve skutečnosti diletantismem. Marně někteří' tyto nedostatky zastírají stylistikou — a žel někdy i ta chybí. Nezdravé sebevědomí je zhoubné ve všech profesích, v žurnalistice — aspoň v té, kterou chceme a musíme mít u nás — je dvojnásob škodlivé. Tady se nikdo neobejde bez soustavného studia, neustálého zvyšování kvalifikace, práce v terénu, s lidmi, pozorného a vnímavého sledování dění nejen na »svém« úseku (třeba v zahraničněpolitické oblasti, která stále u nás trpí zahraničářsky diplomatickou úchylkou), ale i na dalších, zejména spřízněných úsecích. Lze jen uvítat, že naše novinářské organizace — v centru i krajských pobočkách — vidí ve zvyšování novinářské kvalifikace, v odborném a politickém růstu novinářů těžisko své činnosti a že v tomto směru přicházejí s důležitými iniciativami. Bude třeba je v tom podpořit a návrhy ještě rozšířit. Autorita našeho tisku, všech sdělovacích prostředků Je dána hlavně úrovní novinářských osobností, jejích schopností komunikovat se čtenáři, posluchači a diváky. Jejich oblíbenost a v dobrém slova smyslu popularita budou stále více záležet na hloubce a přesvědčivosti argumentace, jež ve svých vystoupeních používají, na zasvěcenosti, infor-. mační obsažnosti těchto vystoupení. I my z naší strany musíme přijmout opatření podstatně rozšiřující možnosti přístupu k informačním zdrojům, nepřipustit pokusy o jejich omezení — často i tam, kde se jedním dechem vzdává hold novému, gorbačovskému kursu. Tato opatření musí tvořit součást materiálu, který je z rozhodnutí PÚV KSČ připravován, o tom, jak u nás aplikovat glasnosť. Svou kompetentnost novináři neprojevují však jen vlastními vystoupeními. Ale i tím — a tento aspekt žurnalistické práce bude stále významnější — jak pracují s aktivem — odborníky, předními pracovníky různých úseků, vedoucími hospodfřskými činiteli, dělníky, představiteli všech profesí. NEEXISTUJE ČERNOBÍLÁ SKUTEČNOST Myslím, že i tady je mnoho nedostatků t stereotypů, které je třeba překonat. Mimořádnou pozornost — a to je správné — věnujeme kupříkladu ekonomické propagandě. V tom nesmíme povoiit, zejména v současné době, kdy doslova bojujeme o osmou pětiletku, o to, zda se podaří zabezpečit její úkoly zvláště v kvalitativních ukazatelích, a kdy zároveň přistupujeme k přestavbě celého hospodářského mechanismu, k rozhodujícímu článku vytvoření intenzivního typu reprodukce. Ekonomická propaganda bude i nadále patřit k prioritám v naší činnosti. Právě v ní však musíme vidět potřebné souvislosti mezi ekonomikou i dalšími oblastmi — i ten fakt. že všechny změny v ekonomice vyžadují komplexní pristúp,1 .ze nemohou být odtrženy od souhrnů politických, sociálních, právních a ddlších opatření. Je třeba proto rozšířit tribunu těch, kdo k ekonomickým problémům vystupují. A už v žádném případě neponechat bez jiovšimnutí různé jednostranné pohledy, které posilují neblaze proslulé ' černobílé vidění skutečnosti (kdy se vidí buď jen pozitiva, nebo jen negativa, ze zorného pole mizí skutečný proces hospodářského vývoje, problémy, na které nejen narážíme, ale které tak či onak řešíme).' Stále ještě se setkáváme "s ekonomickou propagandou, která respektuje jen výrobce, a pokud tlumočí zájmy spotřebitele, tak postaru — prezentuje vlastně jen nářky: »chybí mi to a to, nedostal jsem, co mi patří« apod. I toto hledisko má své místo, ale je třeba jít k příčinám, snažit se uzavřít jejich kruh, neponechat lidi v domnění, že s požadavky mohou vystupovat jen jako spotřeb'telé, a když jde o kritiku výroby, že se jich netýká. A nezapomínat ani na to, že zájmy lidí, jak 0 tom hovoří soudruh Gorbačov, je třeba řídit, potřeby — v souladu s kritérii so-~ cialistického způsobu života — utvářet. Zde je aktivní a nemalá úloha sdělovacích prostředků. Předsednictvo ÚV KSČ — a soudruh Husák o tom na setkání s delegací novinářů hovořil — rozhodlo o tom, že v blíž-. ké době, v polovině července, bude uveřejněn návrh zákona o státním podniku. Do konce října bude k němu probíhat široká diskuse. Bude ťo důležitá zkouška demokracie pro další nesnadné období. Návrh Zákona o státním podniku koresponduje s obdobným dokumentem, který byl přijat v SSSR. Dá se říci, že byl tímto dokumentem inspirován a četná jeho ustanovení jsou shodná. Je to pochopitelné, protože nám v přestavbě hospodářského mechanismu jde o totéž: o přechod od převážně administrativních metod k ekonomickým metodám řízení hospodářství. 1 u nás je třeba vytvořit na základě úplného chozrasčotu, rentability a financování z vlastních zdrojů hospodářský mechanismus činnosti podniku zajišťující účinné vnitřní stimuly pro jeho rozvoj a podněcující k práci ve prospěch spotřebitele, k všestranné hospodárnosti a k rozsáhlému využívání vědy a techniky. Nezáporní-’ nejme však: tento přechod bude představ vovat neobyčejně složitý proces, jenž se neobejde bez napětí a konfliktů. Přijetím Zákona o státním podniku (má vstoupit v platnost počínaje rokem 1989)' se uskuteční teprve první, byf mimořádně důležitý krok týkající se základního článku ekonomiky, podnikové sféry. Fungovat podle očekávání bude však, jen bude-li souběžně vytvořen nový typ centrálního řízení. Jeho charakteristika je dána ve vystoupení soudruha Gorbačova na posledním zasedání OV KSSS a v usnesení tohoto pléna. Jak budeme přitom postu-