Tvorba, duben-červen 1970 (XXXV/13-25)
1970-06-03 / No. 22
KAREL RYCHTAŘÍK VĚDA NENÍ KOCOVINA OKAMŽITÉHO EFEKTU Stále se vrací otázka, kde a v Cem jsou kořeny chyb, které umožnily, aby se u nás beztrestně a dokonce se zdánlivou logikou, postupně vytvořila teoretická platforma, na které zbudovala pravice v Československu svůj politický program. Na jakých pochybách tu parazitovala maloměšťácká elastlěnost? Kde jsou poěátky cesty, která zavedla naši zemi na pokraj propasti? Jak postupovat, abychom z této spleti politických hesel, směrů, idejí a zmatku názorů na naši situaci pronikli k určujícím skutečnostem československé problematiky? Ve světě přírodních věd jsou skutečnosti, o jejichž pravdivosti vůbec nepochybujeme. Ani v sebeneproniknutelnější mlze, ani když deštivá mračna na dlouhé dny zcela obalí naši zeměkouli, nepochybujeme o tom, že se země točí, nemáme strach, že by mohl někdo z oblohy odnést slunce či hvězdy . .. I v zákonitostech společenské galaxie existují určité skutečnosti, které platí i tehdy, když je z nejrůznějších důvodů a příčin nebereme třeba i dlouhou dobu na vědomí. Jejich zánik nepřivolají ani žádní »alchymisté císařského dvoru« tvrzením, že všechno je jinak, že platí jen to, co právě oni a dnes hlásají. .. Cesta k poznání podstaty společenských jevů, cesta od -důsledků k příčinám vede k analýze třídního obsahu různých společenských teorií, idejí, směrů a názorů o soudobém světě. Okřídlené «komu slouží«, jakým třídám či společenským skupinám, tu platí s neotřesitelnou naléhavostí. Konkrétní rozbor třídních vztahů konkrétní společnosti umožnil K. Marxovi najít reálné cesty k osvobození člověka. Cesta vedla od sentimentálního hesla Svazu spravedlivých »Všichni lidé jsou bratři« k bojovému heslu Svazu komunistů — »Prolétáři všech zemí, Spojte sel« Analýzy všech velkých společenských zápasů minulého i našeho století, revoluce 1848, Pařížské komuny, únorové i Říjnové revoluce 1917, ale i nejčerstvějších československých zkušeností z roku 1968 potvrzují, že iluze o netřídní politice a ideovém smíru, iluze 0 netřídním socialismu, to vše je jen vědomou či nevědomou deformací. Život člověka, malých i velkých sociálních skupin, tříd, národů a lidských společenství představuje spleť podstatných i nepodstatných skutečností, moře faktů a faktíků, často rozporných, pro které je příznačná značná mobilita a složitá korelační závislost. Touto spletí lze jen obtížně proniknout. A přece existuje neomylné »vodítko, které umožňuje v tomto zdánlivém bludišti a chaosu objevit zákonitosti, totiž teorie třídního boje«. (V. I. Lenin, Spisy 21, str. 52.) Právě jen a jen třídní přístup, třídní analýza umožňují nalézt orientaci i v těch nejsložitějších společenských událostech, vymezit příčiny a důsledky, analyzovat daný stav, modelovat a předvídat budoucnost. Marxova teorie společnosti obsahuje základní teoretické a metodologické postuláty, v jejichž obhajobě bychom měli být »jednostranní« a zcela nekompromisní. K těmto základním poznatkům bezesporu patří učení o třídní struktuře společnosti a třídním charakteru moci. Třídní moc zahrnuje tři navzájem úzce spojené komplexy. Ekonomické panství vymezuje vztah, jehož prostřednictvím se realizuje materiální privilegovanost kapitalisty a materiální vykořisťování dělníka. Zabezpečuje kontrolu nad pracovním procesem a pracovním produktem. Politická moc je právním »potvrzením« ekonomického panství. Organizací politického panství určité třídy je stát. Jeho prostřednictvím může třída »vnucovat celé společnosti podmínky^ existence své třídy jako zák.on, jímž je nutno se řídit«. (K. Marx, B. Engels, Spisy 4, str. 438—439.) Ideologická nadvláda tak či onak posvěcuje a utvrzuje daný společenský stav. Žádná úvaha o problematice sociálně třídní struktury socialistické společnosti nemůže nerespektovat především tyto skutečnosti: 1. Odstraněním kapitalistických výrobních poměrů bylo sice zlikvidováno ekonomické panství buržoazie, základní znak charakterizující dělnickou třídu, leč neztratily se znaky jiné. 2. V komplexu, který charakterizuje třídní panství, zdaleka nezmizely všechny znaky, aspekty, které se váží k problematice politického a ideologického panství. Překonání třídních rozporů je dlouhodobým procesem, jenž probíhá v oblasti základny 1 nadstavby. Před marxistickou sociologií stojí dnes úkol odhalit falešnost představ, které kořenily v názoru, že povahu třídně sociální struktury lze změnit jen a výlučně změnami v oblasti výrobních sil a výrobních vztahů, tedy převážně nebo výhradně jen ve sféře ekonomického panství. Iluzionistická hesla starého vedení strany o tom, že ještě tato generace bude žít v komunismu, že v nejbližší době vyřešíme bytovou •krizi apod. — to všechno příliš zahalilo mlhou ten okamžik, od kterého bylo možné u nás reálně rozvíjet a naplňovat strategii sbližování tříd a sociálních skupin. Na těchto chybách pak velice snadno paralyzovala elastičnost našeho maloměšťáka. Socialismus mění reálnou podobu základních kritérií sociální diferenciace. Socialistická společnost netrpí dichotomií vztahů, jejichž prostřednictvím se realizovala materiální privilegovanost kapitalisty. Odstranění vykořisťovatelských tříd však nelze zaměňovat s odstraněním všech třídních rozdílů. Zánik antagonistických tříd neznamená zánik tříd vůbec. V nedávné minulosti se »jaksi« zapomínalo, že k úplnému zrušení tříd je nutno překonat i starou dělbu práce. Pokud se tak nestalo, existuje třídní struktura (struktura neantagonistlckých vztahů) a v ní historickou úlohu přejímá dělnická třída. Ale nejen to. V socialistické společnosti zůstávají v té či oné míře zachovány i protisocialistické elementy, které parazitují především na politické a ideologické oblasti. Nelze také odhlížet od skutečnosti, že socialistická výstavba se uskutečňuje i v určité mezinárodní situaci, v níž převládá ostrý třídní a sociální antagonismus, a že právě v posledním období sílí snahy mezinárodního imperialismu 0 ideologickou erozi socialismu. Třídní rozdíly nejsou samozřejmě jedinými společenskými rozdíly v socialistické společnosti. Nelze proto ignorovat ani další kritéria diferenciace třídní — sociální — struktury této společnosti. Například existují výrazné rozdíly 1 uvnitř samotné dělnické třídy, rolnictva, inteligence, mezi vrstvami, u nichž je charakteristický rozdílný charakter pracovní činnosti, způsoby trávení volného času, výše příjmů atp. L. Tomášek například správně upozorňuje, že posun kritérií diferenciace sociálně třídní struktury nese s sebou reálné nebezpečí, že se budeme obracet výhradně nebo převážně na ta kritéria sociální diferenciace, která deformují nebo dokonce zcela ignorují základní postuláty marxistické teorie třídního panství. Odtud bývá jen malý krůček k přijetí kritérií, se kterými pracuje buržoázni sociologie a filosofie. (Srv. Nové slovo, čís. 11/1970, Robotnícka trieda a inteligencia.) V analýze sociálně třídní struktury je vztah k Marxově teorii tříd a třídního panství a z toho odvozená problematika kritérií sociální diferenciace otázkou určující. Falešná kritéria jsou jen předstupněm pro iluze a omyly ve výkladu sociálně třídní struktury vůbec. Nebude snadné, aby naše sociologie našla potřebnou sílu kriticky a sebekriticky se vrátit tam, kde začala ztráta vědomí třídního přístupu k společenským jevům, což přineslo v teorii i politické praxi dalekosáhlé negativní důsledky. Vznikaly teoretické koncepce, ve kterých »zmizely třídy« a byl vytyčován program absolutního zrovnoprávnění všech sociálních skupin, což se mělo dít cestou »harmonizace zájmů«. Přehlížela se přitom realita světového třídního boje i současný stav sociálně třídní struktury Československa samotného. Analýza reálného stavu konkrétních třídních vztahů byla zaměněna tezí o »absolutní demokracii«. To vše zákonitě oslabovalo vedoucí úlohu dělnické třídy a komunistické strany. Odtud se rojily iluze o vedoucí úloze inteligence za socialismu, která nadto má najít »společné stanovisko« a stát se součástí »evropské inteligence«. V čele sociálního a politického hnutí měla stanout tzv. »elita«. I zde se potvrdilo, že revizlonismus a oportunismus začíná tam, kde dojde v teorii a v praxi k opuštění a odmítání třídního hlediska. Epocha se změnila, změnily se podoby třídního boje, jak je popsal K. Marx v Kapitálu, ale podstata tohoto boje, to, co dělá vlka vlkem, dravce dravcem, vykořisťovatele vykořisťovatelem, to zůstalo nezměněno. V dnešním sporu s pravicovým oportunismem a revizionismem nezvítězíme tím, že podobné teoretické deformace marxismu-leninismu proklamativně odmítneme. Proti ním je nutno postavit vědecký rozbor společenských procesů, pravdivý, adekvátní rozbor situace a z toho vyvozenou pozitivní politickou koncepci. To je úkol jistě nemalý, ale je to dluh, který musí naše společenskovědní fronta splatit. Nemají pravdu ti, kdož tvrdí, že takový postup bude nutně znamenat návrat k dogmatismu, sektářství, k mechanickému pasování pouček klasiků marxismu-leninismu na novou situaci. Současné úkoly společenskovědní fronty nelze řešit bez smyslu pro inovaci, ale také ne bez principiální kritiky všech teoretických deformací, které ostatně nezačínají jen v nedávné minulosti. V souvislosti s odpovědností, kterou má dnes komunistický Intelektuál, je nutné sledovat dvojí pohyb. Vrátit se zpět k teoretickým a metodologickým postulátům, jež byly položeny Marxem a Leninem. A odkud, bez humbuku (věda, to není kocovina okamžitého efektu — psal K. Marx), krok za krokem s vědomím omezenosti svých přístupů a možností postupovat kupředu k marxistickému výkladu současných jevů. Generální komisař reprezentační výstavy Československo '70 v Moskvě Josef' KILIAN při interview pro sovětskou televizi ve vstupní části expozice. Snímek RUDOLFA huká tvorba 3 Návod k zásadové politice Říkává se, že mnohé novinové články mají jepičí život. Někdy můžeme s tímto tvrzením souhlasit; absolutizace se však ani zde nevyplácí. Svědčí o tom obsáhlá úvaha o minulém i současném životě naší země, kterou v minulém týdnu přinesl časopis Tribuna. Její šéfredaktor, tajemník byra ÚV KSČ soudruh Oldřich Švestka, se v ní zamýšlí nad otázkami, které jsou bez nadsázky předmětem zájmu nejširší veřejnosti; mnohé napovídá samotný název úvahy: 1 0 pravicovém oportunismu, ale centrismu, dogmatismu a sektářství. Ze slov soudruha Švestky vyplývá, že boj s pravicovým oportunismem není jednoduchou záležitostí. Především vyžaduje důkladnou analýzu příčin, z nichž tato vyhraněná koncepce vyrůstá, a současně znalost hlavních kritérií, která jsou pro pravicový oportunismus příznačná. Výklad tohoto pojmu nemůže být ». - . gumou, která se stahuje nebo natahuje, jak se tu nebo onde potřebuje či chce«. Někdy by se totiž mohla přetáhnout nebo přetrhnout. Poučením zde jsou zkušenosti z období před lednem 1968; chyby tehdejšího vedení strany vytvářely v pravém slova smyslu šanci pro postupné rozšíření revizionistických, politicky avanturistických tendencí, jejichž vliv byl stále výrazněji posilován projevy dogmatismu a sektářství. Šéfredaktor Tribuny vyvozuje z tohoto poznání důležitý závěr: »Kdybychom důsledně bojovali jak proti liberalistickým, revizionistickým a pravicově oportunistickým názorům, tak proti vlastním chybám, omylům a také proti sektářským projevům, mohli jsme včas předejít všem problémům a krizím, které jsme museli prožít v uplynulých letech.« Kritéria pravicového oportunismu a jejich konkrétní projevy v teorii i v praxi, o nichž soudruh Švestka hovoří, vytvářejí doslova otřesný obraz krizové situace, jíž jsme byli v nedávné minulosti očitými svědky. — Obraz otřesný, leč potřebný; jen tak mohou i další lidé pochopit nezbytnost očistného procesu, kterým naše strana i celá společnost prochází. Má-li ovšem tento proces přinést očekávaný výsledek. nesmíme mlčet vůči jevům, které sílu základního zdravého proudu oslabují. Není totiž jen oportunismus pravý, jako není jen dogmatismus levý. Řešení nespočívá v bezbřehé toleranci vůči sektářským názorům, jejichž zdrojem bývá »nedůvěra v lidi, dokonce paušální nedůvěra v celé společenské skupiny, ale i nedůvěra ve vlastní schopnost zajistit co nejúčinnější realizaci politiky strany . . . mýlí se někteří soudruzi, ochotní vidět „centristy“ v druhých soudruzích, kteří mají odvahu sektářským názorům se vzepřít . . .« Správná cesta »pouze« v komunistické zásaje dovosti vyjadřující ». . vnitřní uvědomělé komunistické pře svědčení« a »vztah k politice komunistické strany nejen slovy, ale hlavně činy«. Tato zásadoivost, která nemá nic společného s dogmatickou strnulostí, je ». . . i projevem správného poměru k novým poznáním a zkušenostem, musí odrážet tvůrčí pohyb v životě«. Kritika některých sektářských tendencí ». . . není rozbíjením jednoty a nahráváním do rukou pravičáků. Naopak, včasné předcházení sektářským projevům posiluje jednotu marxisticko-leninské strany a vyráží pravičákům z rukou ty argumenty, kterými se snaží zneklidňovat poctivé a čestné lidi a odrazovat je od aktivní podpory současné politiky strany«. Návodem k takovéto zásadovosti je i úvaha zveřejněná v 21. čísle Tribuny; čtenářům chceme doporučit její důkladné studium. -pk