Týdeník Aktualit, červenec-prosinec 1969 (II/27-52)
1969-09-12 / No. 37
DOPISY ČTENARO # ŽIVELNOSŤ A NÁHODY NEMAJÍ V POLITICE MÍSTO Domnívám se. Ze hovoHme-li o vývoji situace a všech obtiZich, se kterými zápasíme, a které na nás ještě ieka fi, pak si musíme říci jednu zásadní pravdu. Všechno i začíná a končí v našich řadách,\ v řadách komunistů. Vše začíná a končí v komunistické straně, v její jednotě, její akceschopnosti, v respektování těch principů, na kterých strana byla vybudována. Není moZné, aby bylo v naší straně místo pro různé protichůdné' názory a proudy a to i takové, které, jsou v přímém rozporu s principy marxismu-leninismu. Není moZné, aby se do nekonečna mlčky přihlíželo k hlásáni takových názorů a aby byli do nekonečna pardonováni jejich nositelé. Rozhodně nelze trpět, aby bylo hanobeno naše spojenectví se Sovětským svazem a narušováno naše přátelství. Žádáme proto plným právem od soudruhů ve sdělovacích prostředcích, aby jasně podporovali politiku strany. V naši straně i bezpartijní veřejnosti se setkáváme velmi často s názory. Ze napadení některých soudruhů a občanů a nařčeni ze »zrádcovstvl a kolaborace« bylo Živelné a bylo způsobeno různými tlaky pravicových sil a předem neověřenými zprávami. Jsem toho názoru, Ze Zivelnost a náhody nemají o politice místo. Takové anarchizujíci prvky nemají místa v politicky vyspělém státě. Doufáme. Ze naše přátelství k lidu SSSR nebude jiZ nikdy více narušeno Žádnými Živly kontrarevolučního zabarvení. Rozhodně je v kaZdém případě nutné zabránit těmto elementům v účastí na veřejném Životě. František FAIGL, Most DOPISY ČTENAftO # Týdeník TA aktualit V CEM JSME CHYBILI Po určitém odstupu je jiZ nutno v zájmu vítězící pravdy se přiznat i ke svým chybám, jichZ jsme se v uplynulém období dopustili, at jsou příčiny jakékoli. Po uvolněni cenzury ve sdělovacích prostředcích , jsme vyklidili prostor nepřátelské propagandě oroii socialismu a proti proletářskému internacionalismu, hlavně proti československo-sovětskému přátelství. Nebyli jsme schopni sami uhájit revoluční vymoženosti. Nepřátelská propaganda se šířila tajně dál a desorientace lidu se ke škodě vlastni svobody prováděla ještě usilovněji. Nepřátelé státu i SSSR se drZeli vehementně, chtěli kovat železo pokud je žhavé. Organizace KSC musely zápasit o svou existenci a rovněZ tak i odbočky československo-sovětského přátelství. Postupem času kontrarevoluční živly počaly ztrácet půdu pod noha- j ma. Přesvědčila se o tom ve svém okolí také odbočka SCSP ve Studénce l. Její výbor po uváZeni všech moZnostl malého státu, jako je naše republika, rozhodl se věrně postavit za listopadově a květnově prohlášeni pléna O V KSC a ve směru hesla Se sovětským svazem na věčné lasy a nikdy jinak řídit další činnost odbočky SCSP. Jako první akci v této rozrušené době uspořádala naše odbočka SCSP sraz se sovětskými vojáky. Jejich účinkování, hudba, zpěvy a tance byly jedním z nejkrásnějšlch večerů, na nljZ budou účastníci dlouho uzpominat. R. LANGER, Studénka l. STOPY VEDOU DO PROPASTI — často přemýšlím o osudu těch, kdož na Slovensku bojovali proti fašismu, — tekl Vladimír Bahna. — Ne všichni hrdinové se dožili vítézství. Tím větší je naše odpovědnost, odpovědnost živých pfed světlou památkou padlých. Setkali jsme se se známým slovenským filmovým režisérem Vladimírem Bahnou před moskevskou premiérou jeho filmu Stopy vedou do propasti. — Náš film, — vyprávěl režisér,— není epopej národního boje, ale jen skromné svědectví o statečnosti slovenských dělniků a rolníků, kteří povstali k boji s fašismem. Slovenské povstání nevzplanulo neočekávaně. Dlouho a pečlivě se připravovalo. Ozbrojovaly se party-zénské oddity, lidé to učili střilot, učili to disciplině a statečnosti. Základem našeho (limu jsou skutečné příběhy z bojů v horách středního Slovenska v letech 1942-1944. Chtěli jsme ukázat samý zrod partyzánského boje, život malých skupin bojovníků proti fašismu, které se později slily do obávané partyzánské armády-Jak se z obyčejného pracujícího člověka stává ilegálni pracovník a hrdina ozbrojeného boje! Prozkoumat takovou psychologickou změnu je pro uměice velice zajímavý úkol. Zaujal celou naši tvůrčf skupinu. Snažili jsme se, abychom tento úkol vyřešili správně. Nic než pravdu — to bylo našim cilem. V tom jsme viděii svou povinnost před živými i mrtvými, před všemi, kteří ve strašných letech fašismu bojovali za svobodu a přátelství našich národů, za socialismus a pokolení, které vyrostlo po válce nemůže a nesmi zapomenout, zač bojovali jejich otcové a bratři. Film byl promítán v kinu Zarjadě, které se nachází v budově obrovského moderního hotelu Rossija. Hlediště přátelským potleskem přivítalo hosty z Bratislavy, autora scénáře a režiséra Vladimíra Bahnu a herce Soňu Uličkou a Juraje Sarvaše. Moskevští diváci se se zájmem seznámili s dílem slovenských filmových pracovníků. Film uměleckým způsobem obnovuje některé málo známé stránky z historie, uvádi nás do skutečné situace na Slovensku, jak se vytvořila v předvečer povstání. Je nemalou předností filmu, že pomáhá pochopit, jak se rodilo partyzánské hnuti, jak u partyzánů vznikala nenávist k fašistickému režimu a upevňovala se vůle k boji. Se vzrušením divák pohlíží na záběry, kde partyzáni poslouchají moskevský rozhlas a radují se z vítězství spřátelené Sovětské armády. Námět filmu je zároveň i poučením z boje, kde se názorně potvrzuje, že anarchistické činy vedou k nezdaru, že vítězství lidového hnutí zabezpečuje pouze dobře promyšlené organizované stranické řízeni. Diváci vysoce ocenil! jasnost autorské koncepce i realističnost hereckých výkonů. Premiéra slovenského filmu Stopy vedou dopropasti se s úspěchem konala rovněž ve Volgogradu. V. GRADSKIJ, A. DRABKIN Veškerou pomoc bojujícímu Slovensku Sovětská vláda a Sovětská armáda hned od prvních dnů Slovenského národního povstání poskytovaly slovenskému lidu obrovskou pomoc. Dne 22. září 1944 psal představitel lidového komisariátu zahraničních věcí SSSR velvyslanci Československé republiky v Moskvě: »Sovětská vláda považuje »boj slovenského lidu proti hitlerovským okupantům za cenný vklad do osvobozeneckého boje spojenců proti společnému nepříteli.« Československý velvyslanec v Moskvě při hodnocení pomoci Sovětského svazu slovenskému lidu ve dnech povstání sděloval v telegramu z 8. října 1944 adresovaném ministru zahraničních věcí Československa: »Sověty udělaly pro Slovensko všechno, co bylo v jejich silách. Ütök na Karpaty byl podniknut na naši žádost a znamenal pro Rudou armádu těžké ztráty.« Ihned po vzplanutí slovenského povstání K. Gottwald a československý velvyslanec v Moskvě se obrátili na sovětskou vládu se žádostí o poskytnutí pomoci povstalcům. Tato pomoc byla poskytnuta. Sovětská vojska provedla tzv. Východokarpatskou operaci. Přímou podporu povstání uskutečňoval Sovětský svaz dodávkami zbraní a střeliva, na pomoc rozvíjejícímu se partyzánskému hnutí byli posláni instruktoři, celé jednotky, oddíly a partyzánské skupiny byly letadly přemísťovány do krajů, kde vzplálo povstání. Podle předběžně vypracovaného plánu měla sovětská vojska uskutečnit osvobození Československa provedením velké operace, při které se počítalo s obklíčením německých vojsk nacházejících se na území státu. Na žádost K. Gottwalda se však sovětské velení rozhodlo změnit předběžný plán. Vojskům 1. ukrajinského frontu byl dán úkol protrhnout obranu německé armády na severu Karpatských hor v blízkosti města Krosno a potom v součinnosti se dvěma slovenskými divizemi se zmocnit průsmyků Dukla a Lupkov, projít k řece Ondavě, osvobodit Prešov a navázat přímé spojení se slovenskými partyzány a Jednotkami slovenské povstalecké armády. Výzva zaslaná sovětské vládě se žádostí o pomoc slovenským povstalcům zneklidnila československou emigrantskou vládu v Londýně, která se bála příchodu sovětských vojsk na Slovensko a Jejich revolučního vlivu na obyvatelstvo. Když předseda londýnské emigrantské vlády dostal zprávu od československého velvyslance v Moskvě o tom, že útok na Karpaty byl podniknut na žádost československé strany, okamžitě napsal československému velvyslanci v Moskvě takovýto dopis: »Jsme velice udiveni Vaším tvrzením, že Sověty podnikly Karpatskou útočnou operaci na naši žádost. Co se týká Londýna (tj. československé emigrantské vlády — red.) my Jsme žádnou žádost neposílali. Naopak. Já osobně Jsem vedl jednání o ruské pomoci, ale pouze o dodávkách zbraní. President jménem svým a Já Jménem ministerstva zahraničních věcí a ministerstva národní obrany Vás prosíme, abyste nám urychleně telegraficky sdělil. Jestli to víte, kdo žádal, aby Rusové podnikli Karpatskou útočkou operaci. Jestli se to odehrálo v Moskvě, snímám ze sebe veškerou odpovědnost.« Jak je známo, pozice a činnost československé emigrantské vlády ve vztahu k Slovenskému národnímu povstání byly určovány především názory anglo-amerických kruhů na tyto události. V těchto kruzích panovala obava, že v případě vítězství povstání na Slovensku se sovětská vojska rychle přesunou do střední Evropy. V době, kdy sovětské velení vyvfJelo usilovnou činnost, aby poskytlo slovenskému národu všestrannou pomoc a podporu, americká a anglická vláda, kterým byla také předložena výzva o poskytnutí pomoci, váhaly a pomoc oddalovaly. Nástup sovětských vojsk začal 8. září 1944. Výsledkem úspěšných operací sovětských vojsk bylo protržení německé obrany a byl započat útok na Dukelský průsmyk Avšak další útok sovětských vojsk narazil na lítý odpor Němců. Situace byla komplikována Ještě 1 tím, že Němcům se podařilo bez zvláštního úsHí odzbrojit dvě slovenské divize, které se podle plánu měly připojit k povstání, otevřít cestu pro sovětská vojska a udeřit do týlu německé armády na severu Slovenska. Přesto však po těžkých krvavých bojích se sovětská vojska společně s československým sborem probila Dukelským průsmykem a obsadila ho. V těchto bojích měla sovětská vojska 1 československý sbor velké ztráty. Zahynulo. zmizelo beze stopy a bylo zraněno na 84 tisíc vojáků sovětských a šest a půl tisíce československých. Den 6. října 1944, kdy československý sbor společně se sovětskými vojsky způsobil porážku hitlerovcům a vstoupil na rodnou půdu, je považován za den zrodu nové československé armády. Nástup sovětských vojsk v Karpatech měl velký vliv na osud povstání. Sovětská vojska soustředila na sebe velké síly nepřítele a tím vytvořila podmínky k tomu, že dva měsíce v týlu nepřítele existoval osvobozený kraj. Velkou pomoc povstálému národu poskytovalo sovětské veli telství dodávkami zbraní, střeliva a jiných bojových prostředků, které začaly docházet na Slovensko hned v prvních zářijových dnech roku 1944. 2. září se československá vojenská mise v Moskvě obrátila na sovětskou vládu se žádostí o dodání na Slovensko 1000 samopalů, 300 protitankových zbraní. 300 lehkých kulometů. 1000 pro (Pokračování na str. 9) VĚRNÝ PŘÍTEL ZEMĚ SOVĚTŮ (Pokračováni ze str. I) kých a sovětských orgánů, s jednou z největších staveb našich prvních pětiletek — Dněprovskou hydroelektrárnou. Navštívil tehdy také ještě rozestavěnou Kremenčugskou hydroelekfrárnu, kde strávil několik hodin v rozhovorech s pracujícími a vedoucími této velké stavby. Na Ukrajině našeho drahého hosta zajímalo všechno. Zajímal se i o plantáže cukrové řepy v kolchoze i o nové druhy chovného skotu i o práci vědeckovýzkumných ústavů a zkušebních stanic. V Melitopolu soudruh Ho Ci Min navštívil vědeckovýzkumný ústav ovocnářství, kde projevil radost nad úspěchy jeho jménem pojmenovaného kolektivu, uviděl, kolik se v naší zemi dělá pro rozvoj těsného spojeni mezi vědou •a praxí, pro rozvoj zemědělství. Dokonce ani na březích slunečného Krymu soudruh Ho Ci Min neodpočíval. Hned první den odjíždí do Sevasfopolu. Obklopený pracujícími města, námořníky, vedoucími pracovníky Krymské oblasti si prohlédl slavné město. V parku zasadil strom družby — krymský kaštan, na kterém do dnešní doby visí tabulka s nápisem, že v červenci 1959 tento strom zasadil na znamení přátelství s národy SSSR soudruh Ho Ci Min. Na palubě vojenského torpédového člunu se společně s námořníky projel podél krymských břehů, navštívil a prohlédl si zotavovny a sanatoria, kde tráví dovolenou sovětští lidé, navštívil pionýry v Artěku. Během několika hodin se seznámil s čin stí botanické zahrady nedále**« Jalty, dlouho srdečně besedoval s pracovníky tohoto překrásného parku. V krátkých chvílích odpočinku, trávených společně s provázejícími ho sovětskými a vietnamskými soudruhy soudruh Ho Ci Min byl pro nás příkladem prostoty a skromnosti. Měl velkou schopnost seskupit kolem sebe lidi, vytvářet srdečné a přátelské ovzduší. Sovětští lidé při setkání se soudruhem Ho Ci Minem vyjadřovali velké přátelství a úctu k hrdinskému vietnamskému lidu, hovořili o tom, že sovětský lid podporuje jeho hrdinský boj, vždy bude jeho věrným bratrem a spojencem. My, kteří jsme se stali svědky těchto bezprostředních setkání, pociťovali jsme velkou radost z toho, s jakou láskou vítá náš lid syna vietnamského lidu, jeho vůdce — soudruha Ho Ci Mina, z toho, jaké velké přátelství existuje mezi sovětským a vietnamským lidem, jdoucími v jedné řadě boje níků za velkou věc socialismu a . monismu. Chtěl bych se ještě několika slovy zmínit o listopadových dnech roku 1961, kdy jsem se společně s jinými sovětskými soudruhy znovu setkal se soudruhem Ho Ci Minem při jeho cestě do Moskvy na XXIII. sjezd naší komunistické strany jako s vedoucím delegace Vietnamské strany práce. Soudruh Ho Ci Min se na krátkou dobu zastavil v Irkutskú, kde se setkal s obyvateli města a vyprávěl jim o životě, práci a boji vietnamského lidu. Později, v únoru 1963 jsem navštívil Vietnamskou demokratickou republiku jako člen delegace na oficiální jednáni o sovětsko-vietnamské kulturní a vědecké spolupráci. Spolu se soudruhy jsem měl štěstí znovu vidět soudruha Ho Ci Mina. Na závěr našeho pobytu ve VDR jsme byli přijati presidentem republiky soudruhem Ho Ci Minem v jeho paláci. Máme v paměti mimořádnou vřelost a srdečnost, s níž jsme byli přijati. Vzpomínáme s jak velkým zájmem se soudruh Ho Ci Min zajímal o výsledky našich jednání, o praxi sovětsko-vietnamské spolupráce na těchto úsecích, jak se zajímal o naše dojmy z pobytu ve Vietnamské demokratické republice. Tyto nezapomenutelné dojmy ze setkán! s vůdcem vietnamského lidu, s velkým přítelem sovětské země jsme si odvezli do vlasti jako nejcennější upomínku, která zůstala v srdci na zemi přátel, na jejího slavného syna a velikého revolucionáře — soudruha Ho Ci Mina. I. N. MEDVEDEV, místopředseda vedeni APN