Týdeník Aktualit, červenec-prosinec 1969 (II/27-52)

1969-09-12 / No. 37

DOPISY ČTENARO # ŽIVELNOSŤ A NÁHODY NEMAJÍ V POLITICE MÍSTO Domnívám se. Ze hovoHme-li o vývoji situace a všech obtiZich, se kterými zápasíme, a které na nás ještě ieka fi, pak si musíme říci jednu zásadní pravdu. Všechno i začíná a končí v našich řadách,\ v řadách komunistů. Vše začíná a končí v komunistické straně, v její jednotě, její akceschopnosti, v res­pektování těch principů, na kterých strana byla vybudována. Není moZné, aby bylo v naší straně místo pro různé protichůdné' názory a proudy a to i takové, které, jsou v přímém rozporu s principy marxismu-leninismu. Není moZné, aby se do nekonečna mlčky přihlí­želo k hlásáni takových názorů a aby byli do nekonečna pardonováni jejich nositelé. Rozhodně nelze trpět, aby bylo hanobeno naše spo­jenectví se Sovětským svazem a na­rušováno naše přátelství. Žádáme proto plným právem od soudruhů ve sdělovacích prostředcích, aby jasně podporovali politiku strany. V naši straně i bezpartijní veřej­nosti se setkáváme velmi často s názory. Ze napadení některých soudruhů a občanů a nařčeni ze »zrádcovstvl a kolaborace« bylo Živelné a bylo způsobeno různými tlaky pravicových sil a předem neo­věřenými zprávami. Jsem toho názo­ru, Ze Zivelnost a náhody nemají o politice místo. Takové anarchi­­zujíci prvky nemají místa v poli­ticky vyspělém státě. Doufáme. Ze naše přátelství k lidu SSSR nebude jiZ nikdy více naru­šeno Žádnými Živly kontrarevoluční­­ho zabarvení. Rozhodně je v kaZdém případě nutné zabránit těmto ele­mentům v účastí na veřejném Ži­votě. František FAIGL, Most DOPISY ČTENAftO # Týdeník TA aktualit V CEM JSME CHYBILI Po určitém odstupu je jiZ nutno v zájmu vítězící pravdy se přiznat i ke svým chybám, jichZ jsme se v uplynulém období dopustili, at jsou příčiny jakékoli. Po uvolněni cenzury ve sdělovacích prostředcích , jsme vyklidili prostor nepřátelské propagandě oroii socialismu a proti proletářskému internacionalismu, hlavně proti československo-so­­větskému přátelství. Nebyli jsme schopni sami uhájit revoluční vymo­ženosti. Nepřátelská propaganda se šířila tajně dál a desorientace lidu se ke škodě vlastni svobody prováděla ještě usilovněji. Nepřátelé státu i SSSR se drZeli vehementně, chtěli kovat železo pokud je žhavé. Organizace KSC musely zápasit o svou existenci a rovněZ tak i od­bočky československo-sovětského přátelství. Postupem času kontrarevoluční živly počaly ztrácet půdu pod noha- j ma. Přesvědčila se o tom ve svém okolí také odbočka SCSP ve Stu­dénce l. Její výbor po uváZeni všech moZnostl malého státu, jako je naše republika, rozhodl se věrně postavit za listopadově a květnově prohláše­ni pléna O V KSC a ve směru hesla Se sovětským svazem na věčné lasy a nikdy jinak řídit další činnost od­bočky SCSP. Jako první akci v této rozrušené době uspořádala naše od­bočka SCSP sraz se sovětskými vojáky. Jejich účinkování, hudba, zpěvy a tance byly jedním z nej­­krásnějšlch večerů, na nljZ budou účastníci dlouho uzpominat. R. LANGER, Studénka l. STOPY VEDOU DO PROPASTI — často přemýšlím o osudu těch, kdož na Slovensku bojovali proti fa­šismu, — tekl Vladimír Bahna. — Ne všichni hrdinové se dožili vítézství. Tím větší je naše odpovědnost, od­povědnost živých pfed světlou pa­mátkou padlých. Setkali jsme se se známým sloven­ským filmovým režisérem Vladimírem Bahnou před moskevskou premiérou jeho filmu Stopy vedou do propasti. — Náš film, — vyprávěl režisér,— není epopej národního boje, ale jen skromné svědectví o statečnosti slo­venských dělniků a rolníků, kteří povstali k boji s fašismem. Slovenské povstání nevzplanulo neočekávaně. Dlouho a pečlivě se připravovalo. Ozbrojovaly se party-zénské oddity, lidé to učili střilot, učili to disciplině a statečnosti. Zá­kladem našeho (limu jsou skutečné příběhy z bojů v horách středního Slovenska v letech 1942-1944. Chtěli jsme ukázat samý zrod partyzánské­ho boje, život malých skupin bojov­níků proti fašismu, které se později slily do obávané partyzánské armá­dy-Jak se z obyčejného pracujícího člověka stává ilegálni pracovník a hrdina ozbrojeného boje! Prozkou­mat takovou psychologickou změnu je pro uměice velice zajímavý úkol. Zaujal celou naši tvůrčf skupinu. Snažili jsme se, abychom tento úkol vyřešili správně. Nic než pravdu — to bylo našim cilem. V tom jsme vi­­děii svou povinnost před živými i mrtvými, před všemi, kteří ve strašných letech fašismu bojovali za svobodu a přátelství našich národů, za socialismus a pokolení, které vy­rostlo po válce nemůže a nesmi za­pomenout, zač bojovali jejich otcové a bratři. Film byl promítán v kinu Zarjadě, které se nachází v budově obrov­ského moderního hotelu Rossija. Hle­diště přátelským potleskem přivítalo hosty z Bratislavy, autora scénáře a režiséra Vladimíra Bahnu a herce Soňu Uličkou a Juraje Sarvaše. Moskevští diváci se se zájmem se­známili s dílem slovenských filmo­vých pracovníků. Film uměleckým způsobem obnovuje některé málo známé stránky z historie, uvádi nás do skutečné situace na Slovensku, jak se vytvořila v předvečer povstá­ní. Je nemalou předností filmu, že pomáhá pochopit, jak se rodilo par­tyzánské hnuti, jak u partyzánů vzni­kala nenávist k fašistickému režimu a upevňovala se vůle k boji. Se vzrušením divák pohlíží na záběry, kde partyzáni poslouchají moskev­ský rozhlas a radují se z vítězství spřátelené Sovětské armády. Námět filmu je zároveň i pouče­ním z boje, kde se názorně potvr­zuje, že anarchistické činy vedou k nezdaru, že vítězství lidového hnu­tí zabezpečuje pouze dobře promyš­lené organizované stranické řízeni. Diváci vysoce ocenil! jasnost au­torské koncepce i realističnost he­reckých výkonů. Premiéra slovenského filmu Stopy vedou dopropasti se s úspěchem konala rovněž ve Volgogradu. V. GRADSKIJ, A. DRABKIN Veškerou pomoc bojujícímu Slovensku Sovětská vláda a Sovětská armáda hned od prvních dnů Slovenského národního povstání poskytovaly slovenskému lidu obrovskou pomoc. Dne 22. září 1944 psal představitel lidového komisariátu zahraničních věcí SSSR velvyslanci Československé republiky v Moskvě: »Sovětská vláda považuje »boj slovenského lidu proti hitlerovským okupan­tům za cenný vklad do osvobo­zeneckého boje spojenců proti společnému nepříteli.« Československý velvyslanec v Moskvě při hodnocení pomoci Sovětského svazu slovenskému lidu ve dnech povstání sděloval v telegramu z 8. října 1944 ad­resovaném ministru zahraničních věcí Československa: »Sověty udělaly pro Slovensko všechno, co bylo v jejich silách. Ütök na Kar­paty byl podniknut na naši žádost a znamenal pro Rudou armádu těžké ztráty.« Ihned po vzplanutí slovenského povstání K. Gottwald a českoslo­venský velvyslanec v Moskvě se obrátili na sovětskou vládu se žádostí o poskytnutí pomoci povstalcům. Tato pomoc byla poskytnuta. Sovětská vojska pro­vedla tzv. Východokarpatskou operaci. Přímou podporu povstání uskutečňoval Sovětský svaz do­dávkami zbraní a střeliva, na pomoc rozvíjejícímu se party­zánskému hnutí byli posláni in­struktoři, celé jednotky, oddíly a partyzánské skupiny byly leta­dly přemísťovány do krajů, kde vzplálo povstání. Podle předběžně vypracované­ho plánu měla sovětská vojska uskutečnit osvobození Českoslo­venska provedením velké opera­ce, při které se počítalo s obklí­čením německých vojsk nachá­zejících se na území státu. Na žádost K. Gottwalda se však so­větské velení rozhodlo změnit předběžný plán. Vojskům 1. ukra­jinského frontu byl dán úkol protrhnout obranu německé ar­mády na severu Karpatských hor v blízkosti města Krosno a potom v součinnosti se dvěma slovenský­mi divizemi se zmocnit průsmyků Dukla a Lupkov, projít k řece Ondavě, osvobodit Prešov a na­vázat přímé spojení se slovenský­mi partyzány a Jednotkami slo­venské povstalecké armády. Výzva zaslaná sovětské vládě se žádostí o pomoc slovenským povstalcům zneklidnila českoslo­venskou emigrantskou vládu v Londýně, která se bála příchodu sovětských vojsk na Slovensko a Jejich revolučního vlivu na oby­vatelstvo. Když předseda londýnské emi­grantské vlády dostal zprávu od československého velvyslance v Moskvě o tom, že útok na Karpaty byl podniknut na žádost českoslo­venské strany, okamžitě napsal československému velvyslanci v Moskvě takovýto dopis: »Jsme velice udiveni Vaším tvrzením, že Sověty podnikly Karpatskou útoč­nou operaci na naši žádost. Co se týká Londýna (tj. československé emigrantské vlády — red.) my Jsme žádnou žádost neposílali. Naopak. Já osobně Jsem vedl jed­nání o ruské pomoci, ale pouze o dodávkách zbraní. President jménem svým a Já Jménem mi­nisterstva zahraničních věcí a mi­nisterstva národní obrany Vás prosíme, abyste nám urychleně telegraficky sdělil. Jestli to víte, kdo žádal, aby Rusové podnikli Karpatskou útočkou operaci. Jestli se to odehrálo v Moskvě, snímám ze sebe veškerou odpo­vědnost.« Jak je známo, pozice a činnost československé emigrantské vlády ve vztahu k Slovenskému národní­mu povstání byly určovány pře­devším názory anglo-amerických kruhů na tyto události. V těchto kruzích panovala obava, že v pří­padě vítězství povstání na Slo­vensku se sovětská vojska rychle přesunou do střední Evropy. V době, kdy sovětské velení vyvf­Jelo usilovnou činnost, aby poskytlo slovenskému národu všestrannou pomoc a podporu, americká a anglická vláda, kte­rým byla také předložena výzva o poskytnutí pomoci, váhaly a po­moc oddalovaly. Nástup sovětských vojsk začal 8. září 1944. Výsledkem úspěš­ných operací sovětských vojsk bylo protržení německé obrany a byl započat útok na Dukelský průsmyk Avšak další útok so­větských vojsk narazil na lítý odpor Němců. Situace byla kom­plikována Ještě 1 tím, že Němcům se podařilo bez zvláštního úsHí odzbrojit dvě slovenské divize, které se podle plánu měly připojit k povstání, otevřít cestu pro so­větská vojska a udeřit do týlu německé armády na severu Slo­venska. Přesto však po těžkých krva­vých bojích se sovětská vojska společně s československým sbo­rem probila Dukelským průsmy­kem a obsadila ho. V těchto bojích měla sovětská vojska 1 českoslo­venský sbor velké ztráty. Zahy­nulo. zmizelo beze stopy a bylo zraněno na 84 tisíc vojáků so­větských a šest a půl tisíce česko­slovenských. Den 6. října 1944, kdy česko­slovenský sbor společně se so­větskými vojsky způsobil porážku hitlerovcům a vstoupil na rodnou půdu, je považován za den zrodu nové československé armády. Nástup sovětských vojsk v Kar­patech měl velký vliv na osud povstání. Sovětská vojska sou­středila na sebe velké síly nepří­tele a tím vytvořila podmínky k tomu, že dva měsíce v týlu ne­přítele existoval osvobozený kraj. Velkou pomoc povstálému ná­rodu poskytovalo sovětské veli telství dodávkami zbraní, střeliva a jiných bojových prostředků, které začaly docházet na Slo­vensko hned v prvních zářijových dnech roku 1944. 2. září se československá vo­jenská mise v Moskvě obrátila na sovětskou vládu se žádostí o do­dání na Slovensko 1000 samo­palů, 300 protitankových zbraní. 300 lehkých kulometů. 1000 pro­ (Pokračování na str. 9) VĚRNÝ PŘÍTEL ZEMĚ SOVĚTŮ (Pokračováni ze str. I) kých a sovětských orgánů, s jednou z největších staveb našich prvních pětiletek — Dněprovskou hydro­­elektrárnou. Navštívil tehdy také ještě rozestavěnou Kremenčugskou hydroelekfrárnu, kde strávil několik hodin v rozhovorech s pracujícími a vedoucími této velké stavby. Na Ukrajině našeho drahého hosta zajímalo všechno. Zajímal se i o plantáže cukrové řepy v kolcho­ze i o nové druhy chovného skotu i o práci vědeckovýzkumných ústavů a zkušebních stanic. V Melitopolu soudruh Ho Ci Min navštívil vědec­kovýzkumný ústav ovocnářství, kde projevil radost nad úspěchy jeho jménem pojmenovaného kolektivu, uviděl, kolik se v naší zemi dělá pro rozvoj těsného spojeni mezi vědou •a praxí, pro rozvoj zemědělství. Dokonce ani na březích slunečné­ho Krymu soudruh Ho Ci Min neod­­počíval. Hned první den odjíždí do Sevasfopolu. Obklopený pracujícími města, námořníky, vedoucími pracov­níky Krymské oblasti si prohlédl slavné město. V parku zasadil strom družby — krymský kaštan, na kterém do dnešní doby visí tabulka s nápi­sem, že v červenci 1959 tento strom zasadil na znamení přátelství s náro­dy SSSR soudruh Ho Ci Min. Na pa­lubě vojenského torpédového člunu se společně s námořníky projel po­dél krymských břehů, navštívil a prohlédl si zotavovny a sanatoria, kde tráví dovolenou sovětští lidé, navštívil pionýry v Artěku. Během několika hodin se seznámil s čin stí botanické zahrady nedále**« Jalty, dlouho srdečně besedoval s pracovníky tohoto překrásného parku. V krátkých chvílích odpočinku, trávených společně s provázejícími ho sovětskými a vietnamskými sou­druhy soudruh Ho Ci Min byl pro nás příkladem prostoty a skromnosti. Měl velkou schopnost seskupit kolem sebe lidi, vytvářet srdečné a přátel­ské ovzduší. Sovětští lidé při setkání se sou­druhem Ho Ci Minem vyjadřovali velké přátelství a úctu k hrdinskému vietnamskému lidu, hovořili o tom, že sovětský lid podporuje jeho hrdinský boj, vždy bude jeho věrným bratrem a spojencem. My, kteří jsme se stali svědky těchto bezprostřed­ních setkání, pociťovali jsme velkou radost z toho, s jakou láskou vítá náš lid syna vietnamského lidu, jeho vůdce — soudruha Ho Ci Mina, z to­ho, jaké velké přátelství existuje mezi sovětským a vietnamským li­dem, jdoucími v jedné řadě boje níků za velkou věc socialismu a . monismu. Chtěl bych se ještě několika slovy zmínit o listopadových dnech roku 1961, kdy jsem se společně s jinými sovětskými soudruhy znovu setkal se soudruhem Ho Ci Minem při jeho cestě do Moskvy na XXIII. sjezd na­ší komunistické strany jako s vedou­cím delegace Vietnamské strany prá­ce. Soudruh Ho Ci Min se na krátkou dobu zastavil v Irkutskú, kde se setkal s obyvateli města a vyprávěl jim o životě, práci a boji vietnam­ského lidu. Později, v únoru 1963 jsem navštívil Vietnamskou demokra­tickou republiku jako člen delegace na oficiální jednáni o sovětsko-viet­­namské kulturní a vědecké spolu­práci. Spolu se soudruhy jsem měl štěstí znovu vidět soudruha Ho Ci Mina. Na závěr našeho pobytu ve VDR jsme byli přijati presidentem repub­liky soudruhem Ho Ci Minem v jeho paláci. Máme v paměti mimořádnou vřelost a srdečnost, s níž jsme byli přijati. Vzpomínáme s jak velkým zájmem se soudruh Ho Ci Min za­jímal o výsledky našich jednání, o praxi sovětsko-vietnamské spolu­práce na těchto úsecích, jak se zají­mal o naše dojmy z pobytu ve Vietnamské demokratické republice. Tyto nezapomenutelné dojmy ze setkán! s vůdcem vietnamského lidu, s velkým přítelem sovětské země jsme si odvezli do vlasti jako nej­cennější upomínku, která zůstala v srdci na zemi přátel, na jejího slavného syna a velikého revolucio­náře — soudruha Ho Ci Mina. I. N. MEDVEDEV, místopředseda vedeni APN

Next