Učitelské Noviny, červenec-prosinec 1956 (VI/27-52)

1956-07-04 / No. 27

O hlavních úkolech našeho školství < Stejného ražení byly i hlasy, kteiV se sňa­ly zneužít jinak oprávněného boje proti me­chanickému přenášení zkušeností. Zaměřily se totiž jen proti sovětským, socialistickým zkušenostem, zatím co mechanické přenášení zkušeností ze zemí kapitalismu na náš, socia­listický základ podporovaly.^Beze sporu by­chom póškozovali sami sebe, kdybychom se nechtěli učit odevšad. Socialistických zku­šeností však můžeme nejvíce získat ze zemí budujících socialismus a komunismus, a bu­deme se proto především od Sovětského sva­zu, který je světovou socialistickou velmocí, i nadále a ještě více a lépe učit. Náš poměr k Sovětskému svazu je principiální, ve spo­jenectví s ním jsme neporazitelní, v přátel­ství s ním dfcjdeme ke konečnému vítězství míru, demokracie, socialismu a komunismu. Proto je náš vztah k Sovětskému svazu pro­dchnut upřímnou láskou a vděčností, proto se nikomu nepodaří jej narušit, proto budeme i mladým generacím ještě lépe vštěpovat cit lásky a neporušitelné družby k sovětské ze­mi a jejímu lidu. Ti, kteří se nyní pokoušeli maskovanými výpady proti socialismu a bratrskému So­větskému svazu rozkolísat některé naše li­di, narazili na hlubokou a pevnou ideovost. Jsem přesvědčen, soudružky a soudruzi, že také naše učitelská armáda, s níž se počítá jako s šiřitelem socialistické vzdělanosti a osvěty, bude vždy v prvních řadách těch, kteří správné názory upevňují, nesprávné vy­jasňují a proti nepřátelským bojují. Bylo to­mu tak i v diskusích po XX. sjezdu KSSS, kdy v učitelských sborech našich všeobecně vzdělávacích škol nedocházelo ke zneužití diskuse s protistranických, protisocialis­tických posic. Je třeba hlavně ocenit, že na­prostá yětšina učitelských sborů svým po­stojem prokázala nerozlomnou jednotu s vládou republiky, hlubokou, ověřenou dů­věru k naší komunistické straně a jejímu Ústřednímu výboru. f ^Komunistická strana a vláda^naší republi­ky, vycházejíce z toho, že naši učitelé si prá­vem zaslouží veřejné uznání a že jejich vý­znamné postavení musí být i materiálně zajištěno, projednaly a právě ^schválily no­vou platovou úpravu, jíž se od 1. září t. r. zlepší hmotné zabezpečení 76.740 učitelů škol všeobecně vzdělávacích a dalších 7.944 uči­telů škol odborných. Finanční souhrn tohoto opatřeni dosahuje na 223 milionů Kčs ročnej Nova platová úprava jasně odlišuje plat kvalifikovaného a neplně kvalifikovaného učitele a vytváří tím hmotnou pobídku pro zvyšování kvalifikace. Podporuje zásadu od­měny podle jakosti práce. ^Základní plat učitele- s předepsanou kva­lifikací v I. pracovní třídě bude nyní činit H150—1620 Kčs, v II. pracovní třídě 1260 až 1760 Kčs a ve III. třídě 1380—1900 Kčs. Základní platy se tedy zvyšují o 164—310 Kčs měsíčně^ Plat učitele, který pracuje ve škole řadu let a má cenné zkušenosti z pe­dagogické praxe, se nyni odlišuje mnohem výrazněji. Platy ředitelů a jejich zástupců jsou odstupňovány výrazněji než dosud/Zá­­kladní plat ředitele osmileté střední školy. činí 1600—2170 Kčs podle počtu tříd a délky i \ praxe.^Má-li ředitel vysokoškolské vzdělá­­ní, zvyšuje se plat o dalších öo/o-O^3 jede­­\ náctileté střední škole bude mít ředitel 1800 .až 2450 Kčs^Platová úprava nezkracuje ani zásadu odmeny podle množství, obtížnosti a odpovědnosti práce. Učitel si zvýší základní Organisace našeho všeobecně vzdělávacího školství, uzákoněná v roce 1953, se dosud setkává především u některých vysokoškol­ských učitelů a studentů i u některých na­šich učitelů s námitkami. Školská reforma z r. 1953 je někdy ozna­čována za hlavní příčinu současných nedo­statků ve výchově a vyučování. Jsou navrho­vány různé změny v organisaci našeho škol­ství. ^/olá se na příklad po prodloužení povinne školní docházky do 15 let, po zří­zení dvanáctého postupného ročníku, po ná­vratu k systému z r. 1948, dokonce i po návratu k bývalým osmitřídním gymnasiím. Věnovali jsme těmto hlasům vážnou po­zornost. Jsou v nich totiž i názory pocti­vých a čestných lidí, kterým skutečně záleží na správné přípravě naší mládeže pro život y socialistické společnosti. Byly mezi nimi i takové, které se sice na první pohled svými argumenty neliší od názorů dobře míněných, ale které, vycházejíce s buržoasních posic, záhy rozšířily svůj útok z našeho školského systému na celé naše zřízení. S takovými ovšem nehodláme diskutovat.^ Jistá názorová nejednotnost v některých zásadních otázkách naší školské organisace, projevující se zvláště v řadách našeho uči­telstva, vyplývá do jisté míry z toho, že před vydáním školského zákona v r. 1953 ne­proběhla široká diskuse, v níž by se byly souvislosti mezi zásadami našeho nového školského systému a principy kulturní revo­plat — a to proti dosavadnímu stavu velmi výrazně — převzetím přespočetných hodin, které se budou hodnotit příslušnou částí zá­kladního platu. Na příklad učitel III. pracovní třídy, který učí 25 let, bude mít při čtyřech přespočetných hodinách plat asi 2300.— Kčs. Základní plat se ještě může zvýšit diferenč­ními i jinými příplatky. Platovou úpravou byl tak splněn slib, který našim učitelům dala Komunistická strana Československa. Mluvím jistě za vše­chny naše učitele, vyslovuji-li naší straně a vládě dík za toto uznání. Učitelé budou mít nyní ještě lepší před­poklady k tomu, aby se mohli s veškerou energií a láskou věnovat svému ušlechti­lému poslání. Bude se pracovat radostněji, účast učitelů v politickém a ideologickém životě beze sporu zesílí. Chceme, aby se učitelé co nej­lépe uplatňovali v procesu trvalého a ne­přetržitého ujasňování názorů, které povede k rychlému ideologickému vyspívání našeho lidu na principech marxismu-leninismu, a tak k neobyčejnému posílení našeho státu. Cesta, kterou jsme i my po XX. sjezdu na­stoupili, je pro nás náročnější, ale jedině správná. Je dvojnásob zdůvodněna tím, že se stále častěji setkáváme a jednáme s lidmi z kapitalistického světa. Chováme se k nim s plnou vážností a úctou, ale nic neslevujeme z toho, že jsme komunistického smýšlení — ať už jsme příslušníky strany či bezpartij­ní. S lidmi kapitalistického světa nás ně­které společné zájmy spojují, jako zejména snaha po zachování míru a hospodářská spo­lupráce, ale přes to, či lépe právě proto, od nás tento rozvoj vyžaduje politického a ideo­logického zpevnění. Zdůrazňuji to zde proto, abychom si byli plně vědomi, jak se prohlu­bují naše úkoly v práci mezi dospělými a tím spíše ve výchově mládeže. Stavíme si tedy před oči jasný cíl: vycho­vat mládež v důsledného stoupence komu­nistické ideovosti a mravnosti, v nesmiři­telného odpůrce všech ideologických a mo­rálních přežitků. K tomuto cíli zaměřujeme všechno: orga­­naci naší školy, její nový obsah, obsah a metody vyučování a výchovy, sebevzdělání učitelů i vlastní řídicí práci ve školství. Platovou úpravu provádíme po etapách. V první etapě došlo k úpravě platů učitelů vysokých škol a některých učitelů-technic­­kých odborníků na průmyslových školách. Nyní se zvyšují platy těch učitelů, kteří představují největší část naší učitelské obce. Vzniká nám ovšem riepoměr m>zr platy uči­telů a ředitelů á mezi platy pedagogických pracovníků ve školské správě, zejména in­spektorů. Tento nepoměr nebylo možné v současné době odstranit, poněvadž by tím vznikly nové vážné disproporce v platech zaměstnanců národních výborů. Vynasnažíme se, abychom nyní alespoň zčásti tento rozpor zmírnili návrhem úpravy v rámci systemi­­sace. Jsme přesvědčeni, že tito pracovnici po­chopí, že není možné řešit všechny tyto otázky najednou. Správná politika strany a vlády a aktivní hospodářství umožněné stá­lým růstem výroby zaručují, že také učitel­kám mateřských škol, vychovatelům mimo­školních výchovných zařízení a pracovní­kům pionýrských domů, jejichž práce si ne­méně vážíme, budou zvýšeny platy v další etapě. luce v našem státě s náležitou přesvědčivostí osvětlily. Tak nám do dneška z nedostatečné infor­movanosti vyrůstají mnohdy zbytečné spory. V čem tkví podstata školské reformy, pro­vedené v r. 1953? Tkví v tom, že jsme tak začali uskutečňovat nanejvýš humanistický požadavek poskytnout jedenáctileté středo­školské vzděláni veškeré naší mládeži a že tak dokazujeme i v oblasti kulturní hlubokou činorodou demokratičnost našeho života, že tím sledujeme tedy cíle, které si ještě škol­ský zákon z roku 1948 nekladl. V podmínkách buržoasní společnosti je tento požadavek neuskutečnitelný. Kapitalis­tický řád poskytoval potlačovaným třídám vždy jen tolik vzdělání, kolik potřeboval ve vlastním zájmu vzhledem k postupujícímu technickému pokroku. Nebylo v jeho jmu umožňovat Sociálně slabým takové vzdělání, které by je účinněji vyzbrojovalo v boji proti buržoasní nadvládě. Naproti tomu stát socialistického typu, jenž důsledně uskutečňuje demokracii zalo­ženou na společenském vlastnictví výrob­ních prostředků, nikoli nějakou neurčitelnou, šalebnou „nadtřídní demokracii”, ale demo­kracii pro většinu pracujícího lidu a proti menšině bývalých kapitalistů, statkářů a ku­laků — takový stát má opravdový zájem na růstu vzdělanosti nejširších mas a proto cíle­vědomě uvolňuje cestu ke středoškolskému vzdělání veškeré mládeži. O tom, že toto tvrzení není jen planou frází, svědčí už dnes fakta. Tak na př. srov­­náme-li počet gymnasií, reálných gymnasií a reálek v roce 1938 s dnešním počtem je­­denáctiletek, vidíme, že se počet škol, jež poskytují mládeži vyšší všeobecné vzdělání, zvětšil v českých krajích o 73 a #ia Sloven­sku o 48 škol, že počet řádných absolventů těchto škol je letos o 278,8% vyšší než v roce 1938. Některé námitky proti našemu školskému systému zřejmě pramení z toho, že si část našeho učitelstva i část naší veřejnosti dosud plně neuvědomuje funkci a poslání naší ško­ly ani nový obsah pojmu středoškolského vzdělání. Je zásadně pochybené pohlížet na střední školu jednostranně a úzce toliko jako na ško­lu, která má připravovat výhradně pro vy­sokoškolské studium. Prudký rozvoj výrob­ních sil, který v socialistické společnosti umožňuje růst hmotné a kulturní úrovně pracujících, zvyšování výrobnosti zvládáním nejnovější techniky, vtahování stále širších vrstev k řízení státu a společnosti, neustálý růst tvůrčí aktivity lidu — to všechno si bezpodmínečně vyžádalo, abychom od zákla­du změnili funkci naší střední školy. Naše střední škola musí připravovat mládež i pro studium na vysokých školách i pro praktic­ký život. Naše střední škola se musí stát školou pro všechny. Má vychovávat mládež tak,^ aby všichni naši příští dělníci a rolníci a všichni ostatní pracující byli dobře při­praveni k plnění složitých a náročných úko­lů výstavby socialistické a komunistické společnosti a aby současně byli všestranně rozvinutými lidmi, lidmi schppnými žít plným, bohatým životem, lidmi, kteří budou umět vnímat krásu a těšit se z ní, lidmi, kteří svým hlubokým myšlením, bohatým citem a ušlechtilým jednáním rozboří po­slední ^zbytky přehrad, které ve společnosti nastavělo sobectví, nenávist a individualistic­ká malost a nesvoboda staré třídní společ­nosti. Naše střední škola má proto mnohem širší funkci a mnohem humánnější poslání než dřívější výběrová škola, která nadto vycho­vávala jen nepatrnou část národa. Soustřeďuje-li proto někdo pozornost vý­hradně a pouze na délku školní docházky, omezuje tak velmi podstatně celou problema­tiku všeobecně vzdělávacího školství. Když pak uvážíme, že požadavky prodloužit škol­ní docházku zpravidla nebývají sladěny s ekonomickými, kádrovými a pedagogickými možnostmi, ukáže se jejich povrchnost a přímá škodlivost. Není totiž problém žádat prodloužení školní docházky. Problém však je neohrozit tím zřetel masovosti, všeobec­nosti tohoto vzdělání. Pro prodloužení na př. o devátý ročník bychom nyní potřebovali 7000 učitelů a 4700 učeben navíc. Organisace naší všeobícně vzdělávací 'školy není tedy určována jen naším přáním, ale je dána stavem rozvoje Výrobních sil u nás. Pomýšlet dnes na dvanáctiletku znamenalo by odsou­vat uskutečnění úplného středoškolského vzdělání pro všechny do daleké budoucnosti. Uvažovat o prodloužení povinné školní docház­ky na 9 let a na zachování výběrových škol pouze pro část mládeže znamená vědomě ideu úplného středního vzdělání opouštět. My si však přejeme, abychom mohli dát úplné střední vzdělání v podstatě veškeré naší mládeži, a to co nejdříve. Za daného stavu výrobních sil dosáhneme tohoto cíle v době relativně nejkratší vedle odborných Škol především cestou jedenáctiletky. Naším před­ním úkolem není^tedy prodlužovat školní do­cházku o jeden či dva roky, nýbrž s velkou energií vytvářet materiální a kádrové před­poklady k zavedení středoškolského vzdě­lání v podstatě pro všechnu mládež. Úkol, který si ukládáme, je po kádrové stránce ekonomicky i pedagogicky nesmírně složitý a náročný. Je tím složitější, že mu­síme do dneška překonávat neblahé důsled­ky některých chyb ve školské politice, které způsobily po několik let trvající nedostatek zdrojů pro vysoké školy a tím i pro výchovu dostatečného počtu učitelských kádrů, zvláště Pak pro vyšší třídy našich jedenáctiletých středních škol. A tak si nedostatek vysoko­školsky vzdělaných odborníků a nutnost urychleného přílivu středních technických kádrů do některých odvětví našeho hospo­dářství vynutily provedení školské reformy v roce 1953 bez odkladu. Nedošlo proto ani k široké ujasňovací diskusi. Nemohlo to též nevést k nedostatkům i v přípravě učební­ho plánu, osnov a učebnic. Teprve po uskutečnění nové organisace jsme si vyjasňovali nový obsah naší jede­náctileté střední školy s hlediska sblížení školy se životem a perspektivy rozšíření stře­doškolského vzdělání pro podstatnou většinu naší mládeže. Ukázalo se, že se tím obsah pojmu středoškolského vzdělání kvalitativně mění. Už proto jsme tento problém pokládali za svrchovaně důležitý. Také nové praktic­ké požadavky podtrhovaly jeho naléhavost. Skutečnou pomoc nám přinesly vážné disku­se, které se rozvíjely v Sovětském svazu. Jejich výsledkem bylo, že XX. sjezd KSSS stanovil ve směrnicích pro šestou pětiletku uskutečnit v hlavních rysech všeobecné stře­doškolské vzdělání ve městech i na venkově a splnit tento úkol tak, že mládež bude stu­dovat na všeobecně vzdělávacích středních školách a na středníoh odborných školách. V naší situaci se ukazuje, že naše mládež může získávat vyšší všeobecné vzdělání ne­jen na jedenáctileté střední škole, jak se předpokládalo v roce 1953, ale že úplné vše­obecně středoškolské vzdělání mohou posky­tovat i školy odborné a v podstatě i učiliště státních pracovních záloh, jejichž obsah bude ovšem postupně povýšen na úroveň střed­ních škol. Tím bude vytvořen diferencovaný systém našeho středního školství, v němž se bude přednostně rozšiřovat síť jedenáctile­tých středních škol. Podle směrnic k druhému pětiletému plánu se zvýší počet žáků v 9.—11. třídách o 35 tisíc. Zároveň s tím již nacházíme způsoby, jak řešit i problém rozmisťování většiny naší mládeže již ve věku 14 let. Budeme dále rozšiřovat mimořádné .způsoby studia, které umožní i dospělým zvýšit své vzdělání na úroveň střední školy. V těchto letech bu­deme i vytvářet takové ekonomické, kádrové a pedagogické podmínky, aby ve 3. pětiletce již převážná většina naší mládeže absolvo­vala školy poskytující úplné střední vzdělání. Tak na příklad do roku 1960 mají naše ško­ly vychovat dalších 31.000 učitelů. Není tedy problémem naší všeobecně vzdě­lávací školy její organisace, ale její obsah. Na správné vyřešení otázky obsahu je třeba zaměřit veškerou pozornost a úsilí. 4 Do jaké míry je správný a v čem musíme změnit obsah dnešní školy? Tuto otázku musíme vždy zkoumat s hle­diska sepětí školy se současným a budou­cím životem naší společnosti. Obsah školy miusí odpovídat stavu a perspektivám ekono­mického, politického a kulturního vývoje země. Stačí však prostudovat si návrh směr­nic našeho 2. pětiletého plánu, aby nám bylo zřejmé, že se náplň dnešní školy, dnešní učební plán, osnovy a učebnice za novými požadavky opožďují. Naše všeobecně vzdělávací škola má dosud převážně intelektuální charakter. Středoškolské vzdělání je mnohdy dosud chápáno jen jako příprava na vysokou školu nebo alespoň pro práci v administrativě. Pro­tože budeme v příštích letech počet absolven­tů jedenáctiletek rychle zvyšovat, nebude přecházet valná část maturantů na vysoké školy, ale do praktického života. Na ten ovšem musejí být připraveni. Nový obsah školy musíme proto propracovat tak, aby sí mládež zároveň s dokonalým poznáním zá­kladů věd a základních uměleckých děl osvojila theoretické základy výroby a mo­derní techniky a získala i praktické doved­nosti v zacházení s nástroji a strojním za-3 řízením. Je zřejmé, že se tím dostáváme k novému pojetí středoškolsky vzdělaného člověka. So­cialistické společnosti nestačí pracovníci š pouhými knižními vědomostmi. Člověk so­cialistické epochy, vysoce vzdělaný a kultur­ní, musí umět zároveň uplatňovat theoretické poznatky v praxi a mít živý zájem o tech­niku a výrobu. Všeobecně vzdělávací škola musí -připravovat mládež pro živpt tak, aby z ní vycházeli budoucí vzdělanci s aktivním vztahem k manuální práci a budoucí tvůrci, kteří budou mít nejen obratné ruce, ale i hlavu vycvičenou v myšlení, a theoretické vědomosti potřebné k ovládání složitých me­chanismů a k stálému zdokonalování výrob-: nich procesů. Socialistická škola bude tedy poskytovat mládeži vzdělání všeobecné a polytechnické. K takovému vzdělání má vést učební plán, jehož návrh jsme předložili k diskusi. Tento návrh je možno v lecčems opravit.; Proto chceme využít výsledků diskuse k vypracování varianty, po případě dvou va­riant pokusného učebního plánu, které bu­dou souběžně zkoušeny na některých ško­lách. K výzkumu budou vybrány přední školy, na kterých jsou k tomu dobré pod­mínky. Umožníme však účast na plnění to­hoto čestného úkolu i dalším školám, které o něj projeví-zájem. Charakteristickým znakem nového učeb­ního plánu je částečná diferenciace vyučo­vání podle zaměření žáků k budoucí činnosti, se kterou počítáme v nejvyšších ročnících. Od devátého postupného ročníku si žáci jedenáctileté střední školy zvolí podle svých sklonů, schopností i podle potřeb státu buď studium latiny, deskriptívni geometrie nebo výrobní a technické praxe. Třídy s latinou a s deskriptívni geometrií budou připravovat žáky převážně ke studiu vysokoškolskému, třídy s výrobní a technickou praxí budou navštěvovat převážně ti žáci, kteří nebudou po absolvování jedenáctileté střední školy ve studiu pokračovat. Výrobní praxe, která se bude provádět přímo na závodech, bude na jednotlivých jedenáctiletých středních ško­lách odlišná podle místních podmínek. Absolventi tříd jedenáctileté střední školy s výrobní praxí budou ze školy odcházet s takovými praktickými dovednostmi, že se již po krátkém zaškolení budou stávat vy­soce kvalifikovanými dělníky v důležitých výrobních odvětvích. Studium celé jedenác­tiletky bude tedy i pro ně výhodné. Domníváme se, že diferenciace učebního plánu v nejvyšších ročnících bude veimi účelná, protože umožňuje bez neúměrného zvýšení počtu hodin vyřešit otázku, jak na všeobecně vzdělávací škole připravit mládež do jisté míry specialisovaně pro vysokou ško­lu i pro praxi, aniž bude porušena zásada jednotnosti školy. Tuto věc je třeba zvláště zdůraznit. Námitky, že diferenciací v nejvyš­ších ročnících porušíme jednotnou školu, ne­obstojí, uvědomíme-li si, že základní všeobec­né a polytechnické vzdělání zůstává i při diferenciaci společné pro všechny žáky a že výběr kteréhokoli volitelného předmětu nebu­de pro absolventy zábranou pro postup na vysokou školu. Nový učební plán povede i ke zlepšení podmínek pro výchovu estetickou. Ve škole Organisace a obsah naší všeobecně vzdělávací školy 2 ® UČITELSKÉ NOVINY • 4. července 1956

Next