Učitelské Noviny, červenec-prosinec 1966 (XVI/28-52)

1966-07-21 / No. 28-29

revoluce a společnost mněnka, že by kybernetický stroj někdy mohl mít také vědomí -či duševno. Termíny jako „vě­domí" nebo „duch" jsou ovšem velmi neurčité a nemají dosud přesné koreláty v exaktní ře­­.čí. Kybernetický přístup k těmto problémům však dává skutečně nové možnosti nejen pro chápání vztahu hmoty a vědomí, ale i oro praktickou realizaci systémů, modelujících růz­né psychické funkce. Rozhodující slovo k to­muto citlivému sporu může říci pouze praxe. Vědeckotechnická revoluce jde i jinými smě­ry než k rozvoji techniky pro zpracování in­formací. Pozoruhodné jsou například očekáva­né změny v oblasti zdrojů a forem přeměn energie. Lidstvo prozatím čerpá energii z pa­liv, jako je uhlí (52%), nafta (32%), zemní plyn (14%), a z vody (2%). Odmyslíme-ll si vodní zdroje, jejichž podíl je zatím velmi ma­lý, jsou všechny ostatní v dohledné době vy­­čerpatelné a nadto je třeba je zachovat jako surovinovou základnu chemického průmyslu. Kdyby nebyly nalezeny jiné možnosti získává­ní energie, musela by společnost časem dospět v industrializaci a rozvoji techniky ke stagna­cí a úpadku. Ovšem v dohledu je již mnohem mocnější pramen energie, na jehož využití věd­ci intenzívně pracují. Je naprosto pravděpo­dobné, že zhruba na zlomu našeho století bu­de ovládnuto řízení termojaderné reakce, kte­rá zabezpečí lidstvu energii skutečně ve svě­tovém měřítku. Výsledky jsou zatím v oblasti základního výzkumu. Podle propočtů by při termojaderné reakci bylo možné získat z 1 kg látky asi 25 miliard kWh elektrické práce a 1 km3 vody by stačil zásobovat celý svět ener­gií na mnoho století. Věda připravila technickou a technologickou revoluci rovněž v oblasti látkových přeměn. Z hlediska druhů užívaných látek prý dnes lidstvo vstupuje do nového věku — věku syn­tetických materiálů — a postupně opouští „věk oceli", v němž setrvávalo mnoho století. Roz­hodující význam pro tuto dalekosáhlou tech­nologickou změnu má chemie, zvláště chemie makromolekulám!. Projevy chemizace zná již i běžný spotřebitel hlavně prostřednictvím zbo­ží z „umělých hmot", které se objevuje ve stá­le větším množství a sortimentu na trhu. Che­mizace však má mnohem závažnější perspekti­vy; její význam snese srovnání třeba s význa­mem automatizace. Jde v podstatě o zásadní změnu v získávání jakýchkoli materiálů pro výrobu, o vytlačení přírodní těžby surovin je­jich chemickou výrobou. Jinou širokou oblastí, kam zasahuje dnešní vědeckotechnická revoluce, je oblast komuni­kací a dopravy. Raketová technika a její vy­užití pro přepravu lidí bude znamenat proni­kavé zkrácení lidského prostoročasu jako všechny revoluce v dopravě. Připomeňme si, jak byla kdysi Země pro člověka velká a prak­ticky nekonečná, když měl k dispozici jen nej­­prtmi+ivnější prostředky- pro- Vlastní- pohy» a komunikaci zpráv a jak se postupně „zmenšo­vala“ špolu sě ždokonalOtřátílm dopravy a spo­jů. Raketová technika dokonce umožni překo­nat vázanost lidí na Zem. Návštěva některých planet sluneční soustavy je pravděpodobná již v našem století. Rakety rovněž ovlivňují ko­munikaci V širokém slova smýslu jako pro­středky televizního a rádiového spojení v rám­ci celé Země, případně i mimo ni. Pro komunikaci zpráv i pro jiné účely spo­lečenské aplikace bude mít jistě velký význam využití kvantových generátorů záření — tzv. laserů a maserů. Není dost dobře možné a ani nutné vypočí­távat všechny směry, jimiž se dnes technizace ubírá nebo se bude ubírat v nedaleké budouc­nosti. Jedno je však jisté: převratné změny v technice jsou především výsledkem realiza­ce vědeckých poznatků, jsou produktem zá­měrného úsilí profesionálních vědeckých pra­covníků. Úloha laických zlepšovatelů, kteří na základě běžné praktické zkušenosti přetvářejí techniku, může být při dnešní komplikovanos­ti a vysoké úróvni výrobní techniky a techno­logie jen pomocná. Některé sociální důsledky technizace Jako jeden z důsledků uplatňování vědy ve výrobě můžeme v současnosti ve všech tech­nicky vyspělých zemích pozorovat obrovský rozmach vzdělání. Růst vzdělanosti dnes není jen záležitostí šíření kultury, neodvozuje se z pojmu všestranného člověka budoucnosti, ale je to do jisté míry věcí existence a významu té či oné země. Bez maximálního počtu vzdě­laných lidí není možná v budoucnosti výroba a řízení v širokém slova smyslu, nelze bez něho obstát v konkurenci vyspělých zemí. Všu­de vystupuje do popředí jako problém struk­tura vzdělání — problém, které disciplíny mají v tom či onom Oboru při stále postupující spe­cializaci tvořit jádro vzdělání. Přitom musí být toto jádro vzdělání vybráno se zřetelem k to­mu, aby škola dávala také jistý vzdělanostní předstih vůči praxi; při soudobém rychlém růstu techniky se musí rychleji měnit 1 struk­tura vzdělání. Pedagogika, která dnes nesledu­je tendence vývoje vědy a techniky, je v ža­lostném postavení a může jen pokulhávat za požadavky praxe. 0 důsledcích automatizace pro společnost již existuje velmi rozsáhlé literatura. V součas­nosti se podíl automatizace na průmyslové vý­robě v nejvyspělejších zemích pohybuje kolem 10 %. Automatizace tedy zdaleka není převlá­dající formou výroby. Přesto však jsou její vlivy velmi patrné a jsou již delší dobu v po­­přBdí zájmu různých společenskovědních teo­retiků. Automatizace mění samu starší kon­cepci výroby. Vylidňuje tradiční výrobní pro­ces a vřazuje do něho nové, dříve nevýrobní složky. Jestliže mechanizace byla typická pře­plněnými výrobními halami a dělníky, kteří vykonávali většinou stereotypní fyzickou práci, kterou ještě nepřevzala technika, jsou pro au­tomatizaci charakteristické prázdné nebo té­měř prázdné výrobní prostory, z nichž v pod­statě vymizela dřívější fyzická práce anebo by­la dramaticky redukována. Počítače zde rov­něž přebírají stereotypní psychickou práci ve smyslu kontroly a dozoru nad výrobou. Podíl živé práce v bezprostředním výrobním proce­su se tedy radikálně snižuje a lidská práce se přesouvá jinam, hlavně do oblasti výzkumu a přípravy výroby. Rada činností, které dříve buď vůbec neexistovaly, nebo aspoň nepatřily k výrobní Činnosti, se vřazuje do výrobního „procesu jako jeho organická ^p^učášt. Systémo­vá analýza, programování, hově formy podni­kové a výrpbní kontroly, yypžívající mechani­zovaných a automatizovaných správních pro­vozů, kvalifikovaný odborný dozor nad složi­tými systémy a jejich údržba jsou jistě čin­nosti, v nichž převládají tvůrčí prvky práce. Některé z nich se pěstovaly dříve jen odděle­ně od výroby ve zvláštních výzkumných ústa­vech nebo na školách. Souběžně s automatizací výroby probíhá me­chanizace a automatizace správních procesů a kanceláří. Píše se, že je jíž dokonce v pokro­čilejším stadiu než automatizace jiných složek výroby. Úřední činnost v dnešním podnikání astronomicky vzrostla. Ještě kolem r. 1900 při­padal jeden úředník na čtyřicet dělníků, kdež­to v dnešní době je tento poměr asi šestkrát nižší 1:7) a má stále klesající tendenci. Růst správního aparátu je zcela přirozený a nor­mální a odpovídá růstu nároků na informaci pro veškerou řídící činnost. Nelze mu trvale čelit občasným propouštěním úřednictva, po­kud se nezmění samy principy správní činnos­ti, Existuje jen jedna reálná cesta k „vítězství nad papírem" a ke snížení početního stavu správních provozů: jejich mechanizace a auto matizace zavedením výpočetní techniky. Naprostá většina teoretiků se shoduje Vtom, že automatizace má pro strukturu pracovní sí­ly zásadní význam. Ve svém celku vede k růs tu kvalifikace souhrnné pracovní síly. Nejvíc postihuje tradičního dělníka z období mecha­nizace jako reprezentanta stereotypní fyzické práce a tradičního úředníka, hlavního repre­zentanta stereotypní duševní práce. Účast „modrých košil" a „bílých límců" má v auto­matizované výrobě silně sestupnou tendenci. Veliký prestiž zde získává vrstva zaměstnán ců obrazně nazývaných „bílými plášti“, u nichž převažuje tvůrčí psychická práce. Spolu s technizací výrobních procesů se tedy mění sociální struktura dělnické třídy, resp. výrobců. Robustní silák jako symbol nejpo­krokovějšího dělníka minulého období ustupu­je do pozadí a na jeho místo přichází výrobce více oduševnělý, s větším podílem tvůrčí psy­chické práce. Postupně mizejí též některé sym­boly sociální prestiže, které nelze vyjádřit pe­nězi, jako rozdíl výrobců čistých a špinavých, rozdíly v pracovních podmínkách a právech a v oblékání. Sociální příslušnost lidí se stále obtížněji rozpozná podle vnějších znaků i v Sa­mém výrobním procesu. Technizací se tedy svérázným způsobem naplňuje marxistická 'te­ze o stírání podstatných rozdílů mezi fyzickou a duševní prací. Výrobce či dělník současnosti zahrnuje mno­hem komplexnější souhrn činnosti než v obdo­bí, kdy nejvyšší úroveň techniky tvořily me­chanizované provozy. Tehdy se člověk ani pří­liš nezmýlil, jestliže jej ztotožnil pouze s re­prezentanty fyzické práce, i když rozlišování lidí podle fyziologických hledisek jejich úkonů nebylo nikdy marxistickým kritériem jejich příslušnosti k určité třídě. V dnešní době by však bylo podobné stanovisko naprostým ne­pochopením trendů rozvoje techniky a nároků, jaké technika klade na lidskou práci. Rostoucí technizace si rovněž zákonitě vy­nucuje více pozornosti otázkám řízení i ze strany vědy. Organizační a manažérské strá«­­ky různých výrobních provozů postupně získá­vají na důležitosti a považují se dnes za stej­ně významné.jako stránky technické a techno­logické. Je to jen přirozený důsledek komplex­nosti moderních mechanizovaných a zvláště automatizovaných provozů, v nichž souhrn jed­notlivých činitelů již nelze do.st dobře sledo­vat bez pomoci analytických kvantitativních vědeckých procedur. Jejich instalace vyžaduje zpravidla veliké investice, které by bylo vel­mi riskantní a neekonomické vynakládat jen na základě hrubého každodenního odhadu. Množství variant sestavení a činnosti každého takového složitého systému je tak veliké, že jejich vyhodnocení a výběr nejefektivnějších z nich jsou nemožné bez speciálních matema­tických metod, modelů a někdy i počítačů. Stéle větší integrace výroby na základě tech­niky vyžaduje nejen racionální řízení v roz­mezí podniku, kterého se dá dosáhnout i v rámci kapitalistického* podnikání. Žádá plá­nování v celostátním a v mezinárodním měřít­ku. V tomto smyslu je pro rozvoj automatiza­ce nezbytná socializace a odstranění rušivých vlivů soukromého vlastnictví na řízení. Racio­nalizace v řízení ták přerůstá až do politic­kých sfér. Říká se, že bez důsledné racionali­zace hrozí automatizaci osud brontosaura, je­hož tělo rostlo rychleji než mozek a nervový systém, což mělo nakonec katastrofální dů­sledky'pro jeho existenci. Tak, jak se člověk v průběhu vědeckotech­­nické revoluce postupně vyděluje z bezpro­středního výrobního procpsu a stále více jej ovládá, nabývá na významu základní filoso­fická koncepce společenského determinismu, z níž je odvozeno samo pojetí řízení nebo po­jetí lidské aktivity ve společnosti vůbec. Uka­zuje se, že průběh žádného procesu není dán jednoznačně (jen nutnej předem; vždy existu­je více možností jeho realizace, přičemž kaž­dá z nich se uskutečňuje s jistou pravděpo­dobností. Novější filosofické představy spole­čenského determinismu proto uznávají podíl nahodilosti v objektivním dění a neodvozují jí jen z lidské neznalosti. Stále větší význam mají ve vědě statistické zákony, které posti­huji nutnost i nahodilost různých procesů. Společenský proces není nestrukturovaný, nýbrž je složitou soustavou rozhodovacích pro­cesů, které mají specifickou vertikální i hori­zontální výstavbu. Rozhodování různých jed­notlivců nemá stejnou váhu: všichni nepřispí­vají stejnou měrou k tvorbě společenské rea­lity a jejích zákonitostí. Nestačí tedy jen zprů­­měrovat činnost všech lidí, abychom pochopi­li determinovanost jednotlivých stavů konkrét­ního společenského procesu. Vyšší hladiny roz­hodování mohou zpravidla podstatně více ovlivnit vývoj kterékoli společenské oblastí (i když přihlížíme k různým formám demo­kratismu) a také subjektivita příslušných po­zic se může na vzniklé realitě více projevit. Rozhodování na kterékoli hladině přirozeně není ničím neomezené. Vždycky proň existují jisté meze, dané předchozím stavem reality, (látkovými, energetickými, ekonomickými a ji­nými faktory); určitý stav reality takto deter­minuje další' činnost. V rámci těchto mezí však může člověk' rozhodovat o dalším vývoji a toto rozhodování principiálně nikdy nemá charak­ter „volby" jediné možnosti. Rozhodování je typické tím, žé má (nebo aspoň může mít) k dispozici řadu variant dalšího vývoje, mezi nimiž dokonce i optimálních variant může být více než jedna. Optimálnost závisí na krité­riích, které na příslušné varianty vývoje vzná­ší ten který subjekt, čímž do rozhodování vstu­pují různé lidské normy a hodnoty. Jestliže tedy platí, že každá realita — a tím spíše realita společenská — není stroze deter­ministická, nemůže být všechno předem detail­ně direktivně plánováno. Míra direktivního plánování a řízení závisí mimo jiné na .pova­ze společenské oblasti; jistě nelze stejnou mě­rou direktivně plánovat objevy vědy jako tře­ba produkci určité dílny. V řadě oblastí je dů­ležitější, aby působily účinné samočinné regu­lace, orientující jejich činnost k žádaným cí­lům. Úkolem řízení zde potom je ovlivňovat některé rozhodující parametry těchto činností .Inapp. právním řádem,« ekonomickou stimulací apod.). "Pro" Mfenť'^s^ôfécftoÉhi'Teďy' líflccljl nemůže být závazný jen jeden model, stejný pro všech­ny její sféry. Různé racionální. modely řízení, které jsou vždy výsledkem -náročné a dlouho­dobé teoretické práce, jsou nezbytnou perspek­tivou každé vysoce technizgvané společnosti. Bez racionalizace v oblasti organizace (nejen výrobní, ale společenské v širokém slova smys­lu) se nemůže rozvíjet ani technicko-technolo­­gická štránka různých procesů, jejíž raciona­lizace dosáhla vysokého stupně.'Věda zde nut­ně překračuje rámec pouhých výrobních sil. Ovlivňuje zásadně i výrobní a společenské vztahy (resp. organizačně strukturálni stránky společenských procesů) a stává se v tomto smyslu „společenskou silou“. metodické přípravy na jednotlivé hodiny, opra­vy písemných prací, správa kabinetů a kniho­ven, další vzdělání (studium vlastního oboru a oborů příbuzných, studium cizích jazyků, ná­vštěva kulturních podniků, četba aj.'),' nutné organizační a pedagogické porady, práce s ko­lektivem rodičů apod. Jako významný veřejný pracovník musí učitel soustavně sledovat veš­keré dění v politickém a kulturním životě, a aktivně se ho také zúčastňovat. To vše si činí velké nároky na jeho skutečné pracovní zatí­ženi. Pokud jde o přeměnu pracovního režimu škol, považujeme ji za nutný důsledek změn v pracovním režimu dospělých, ke kterým do­chází v důsledku vědeckotechnické revoluce. Postupné zkracování pracovní doby v podni­cích a závodech a s tím související zavádění volných sobot je jednou z cest k dalšímu zvy­šování životní úrovně. Je to logický důsledek vývoje naší společnosti, zejména pak důsledek rozvoje vědy a techniky i výrobních sil a zvy­šování efektivity společenské práce. Pokud jde o výchovu mládeže, je nutno připomenout, že zavádění zkráceného pracovního týdne má vytvořit i příznivější předpoklady k posílení vlivu rodičů na výchovu dětí, k upevnění vzá­jemných vztahů v rodině. Se změnou tradičního pracovního režimu škol je tedy nutno počítat jako s naléhavým společenským jevem. Přitom ovšem musíme mít na zřeteli některé zásadní rozdíly mezi po­stupným zkracováním pracovní doby dospě­lých a jeho aplikací na organizaci vyučování a výchovu děti. Základní rozdíl spočívá v psy­chologických, fyziologických a somatických zvláštnostech dospělého člověka a vyvíjejícího se organismu dětí a mládeže, v různé spole­čenské funkci pracovní činnosti dospělého člo­věka a společenské funkci učení a vyučování dětí a mládeže. Každé řešení uvedených dvou problémů, tj. zkrácení pracovní doby učitelů a úprava pra­covního režimu škol, musí plně respektovat naši konkrétní situaci i obecné zvláštností me­zi pracovním režimem dospělých a mezi spe­cifikou učení, o níž jsem hovořil. Je ffeba přiznat, že je to velmi obtížné, po­něvadž se při tom střetáváme s řadou proti­chůdných názorů, tendencí a stanovisek, které je třeba v zájmu objektivity důkladně zvážit, než Se přijme řešení konečné. Konečné řešení, které bude opřeno o dlouhodobý a komplexní výzkum pedagogických, psychologických 1 eko­nomických zřetelů, bude možno připravovat až po roce 1970 v souvislosti s komplexním řeše­ním obsahové přestavby na jednotlivých ty­pech škol. To ovšem neznamená, že bychom do uve­dené doby měli přezírat situaci, která se už dnes objektivně začíná vytvářet tím, že se po­stupně zavádějí dvě volné sudé soboty. Ministerstvo školství a kultury vypracovalo se širokým aktivem odborníků návrh opatření pro přechodné období do roku 1970. V součas­né době předkládá návrh k projednání vládě. Po projednání budeme naši veřejnost včas in­formovat. V ministerstvu školství a kultury při­pravujeme pro realizaci návrhu potřebná peda­gogická, organizační, kádrová i ekonomická opatření. Nelze ovšem nevidět, že i správné ře­šení tohoto přechodného období je velmi ob­tížné. Jakékoliv řešení však bude od nás všech vyžadovat, abychom učinili všechno pro zinten­­zivněnl práce našich škol. XIII. sjezd naší stra­ny postavil před nás požadavek zvýšit nároč­nost přt výchově a vzdělávání mladé generace. Nejde ovšem jen o zvýšení nároků na práci žáků a studentů, ale i o zvýšení nároků na práci, učitelů. Naší povinností pak je vytvořit jim k tomu náležité podmínky. Pohled k přsdsednlckému stolu v síle sokolovny při zahajovacích slovech předsedy 0BDK Tomáše Millíky. Fotografie t Uherskobrodských dni v tomto čísle jsou od Roberta Vejvody. UN3

Next