Učitelské Noviny, leden-červen 1967 (XVII/1-27)
1967-01-05 / No. 1
II. MEZINÁRODNI FESTIVAL DĚTSKÝCH FILMŰ bude uspořádán 18.—25. května 1987 v Gottwaldově. K jeho hlavním součástem patří soutěž hraných i animovaných filmů, které bude posuzovat mezinárodní porota. Festivalové filmy bude hodnotit i porota mladých — také v mezinárodním složení. Hlavní cenou bude opět symbolický „Zlatý střevíček“. U příležitosti festivalu bude uspořádáno také mezinárodní symposium na téma „Kdo je hrdinou pro mladého člověka a proč?“. Počítá se rovněž s pořádáním pravidelných diskusí s mladými diváky k soutěžním filmům. ÚSTŘEDNÍ VÝBOR ODBOROVÉHO SVAZU zaslal profesoru Josefu Kubálkovi k devadesátým narozeninám blahopřejný dopis, v němž ocenil jeho dlouholetou úspěšnou pedagogickou a vědeckou činnost. KOMEDII O HVĚZDĚ, starou lidovou vánoční hru, uvedlo dětské Recitační studio Srámkova domu v Sobotce jako dar soboteckým občanům k vánocům. Zápis hry, pořízený před více než sto lety učitelským pomocníkem Metelkou, našel v létě minulého roku universitní profesor Jan Kopecký a svěřil studiu k provedení. Časopis vedoucí pionýrů zvyšuje od nového roku náklad, aby se dostalo na všechny, kdo jej ke své práci potřebují. Náměty, informace a praktické rady publikované v časopise mohou pomoci nejen oddílovým vedoucím, ale i vedoucím zájmových kroužků a vychovatelkám školních družin. UNIVERSITA KARLOVA vydala Sborník pedagogické fakulty UK k šedesátým narozeninám prof. dr. Josefa Plavce, DrSc. Sborník obsahuje příspěvky našich i zahraničních autorů z oborů hudební pedagogiky, interpretace, hudební historie. Můžete si jej objednat na adresu: Děkanát pedagogické fakulty UK, Praha 1, M. D. Rettigové 4. PEDAGOGICKÁ FAKULTA University E. Purkyně v Brně vydala zajímavou juJ. bilejní publikaci k dvacátému výročí svého vzniku. Knížka je věnována nejen minulosti a vývoji fakulty, ale i přítomnosti — náplni práce, úkolům a plánům jednotlivých kateder. STUŽKOVÁ SLAVNOST patří k tradicím střední zemědělské lesnické školy Banské Štiavnici, která pamatuje ještě v panování Marie Terezie. Slavnost připravují každoročně od začátku listopadu do prosince žáci nejvyšších ročníků. Úvodem slavnosti je hon pořádaný školou; vyvrcholením je večírek, na němž ředitel školy pokropí jedlovou větvičkou namočenou ve víně zelené stužky, které potom dvě dívky připnou za zvuků hudby na zelené kamizoly posluchačů jako symbol vytrvalosti ve studiu. ZEMŘEL AUTOR POMNÍKŮ J. Ä. KOMENSKÉHO v Uherském Brodě a v Naardenu v Holandsku národní umělec Vincenc Makovský. BYLY SLOSOVÁNY Pionýrské knižní poukázky prodejny Sovětské knihy v Olomouci, které dostávali žáci ZBŠ při sovětských výstavkách na pionýrských táborech a v rámci Měsíce československo-sovětského přátelství 196S při nákupu sovětských knih na školách. Celkem bylo slosováno 3877 knižních poukázek, z nichž bylo taženo 25 výher: 1. cenu — náramkové hodinky — vyhrál Jan Běíák, Lhota u Vsetína 184, 2. cenu — fotoaparát — pionýrská organizace ZDS, 1.—5. roč., Císařov, okres Přerov, 3. cenu — kopaní iníč — Dalibor Carda, Rapotín 297, okr. Šumperk, 4. cenu — zvonícího medvěda — Jiří Rašner, Qiešnice 41, okr. Olomouc, 5. cenu — zvonící panenku — Ema Smítalová, Přestavlky 57, okr. Přerov. ZEMŘEL JOSEF KEPL, dlouholetý ředitel bývalého Státního nakladatelství. Vydáváním mnoha průkopnických pedagogických publikací nemalou měrou přispíval k realizaci školských reforem. DOPLŇKOVOU ČETBU PRO PRVŇÁČKY vydalo Okresní pedagogické středisko v Rakovníku. Vypracovala ji vzorná učitelka, dlouholetá elementaristka K. Matějková z 1. ZDŠ v Rakovníku. mMíaô Lednová výročí učitelů -spisovatelů 1. — 1894 — narodil se František Götz 2. — 1849 — narodil se Čeněk Kalandra 4. — 1859 — narodil se K. V. Rais 4. — 1901 — narodil se Václav Havel 7. — 1928 — zemřel Bartoš Vlček 7. — 1928 — zemřela Marie Gebanerová 7. — 1859 — narodil se Josef Sir 8. — 1890 — narodil se Rudolf Medek 8. — 1961 — zemřel F. Flos 9. — I860 — narodil se Karel Kálal 15. — 1881 — narodil se F. S. Procházka 18. — 1874 — narodil se Karel Elgart-Sokol 22. — 1909 — narodil se Josef Kocourek 24. — 1930 — zemřel Josef Chaloupka 27. — 1872 — narodil se Josef Jahoda 28. — 1939 — zemřel F. S. Procházka mamutí škola a co z toho ? V Rudém právu z 27. prosince 1960 byla otištěna ve sportovní rubrice Vybrali jsme pro vás tato zpráva: „Zajímavý lyžařský experiment začal v Davosu. Tam byla otevřena sjezdařská škola doslova mamutích rozměrů. Zaměstnává 180 učitelů, žáky je 4990 milovníků bílého opojení ze čtrnácti zemí. Což o to, atrakce to jistě pro západoevropskou smetánku je; s tím, čemu se v této škole naučí, to však asi bude horší...“ Zajímavý experiment, zajímavá Informace a neméně zajímavý závěr této zprávy („ ... čemu se v této škole naučí, to však asi bude horší“). Takové zhodnocení bude pravděpodobně „velmi dobře“ znít stovkám lyžařských samouků, kteří se s větším nebo menším úspěchem snaží přijít na kloub smykům a jiným lyžařským fíglům a hltají kvalifikované nebo nekvalifikované pokyny náhodných rádců. Nic jiného jim totiž nezbývá, neboť „mamutí“ lyžařské školy u nás nejsou. Srdce zabolí nad touto zprávou zejména ty mladé, kteří se vydávají na sjezdovky, sice bez bázně a hany, ale zato bez potřebné techniky, šúsují kdeco a ohrožují kdekoho. Nešúsovali by, kdyby se jích někdo ujal a naučil je sjezdové abecedě. Vsadím se, že by naše mládež (a nejen vybraná), pětadvacátnícl, třicátníci, čtyřicátníci dali velmi rádi nějakou tu korunu za zimní kurs sjezdařlny. Značce (pl), která informaci o Davosu sepisovala, bych doporučil menší průzkum v Peci, ve Spindlerově Mlýně a v jiných zimních střediscích. Mohla by si tu propočítat, kolik času ztrácejí tito samouci neúčelným nacvičováním zastaralých jezdeckých prvků, kolik z nich se tím nakonec otráví a přestane jezdit na hory, a to jen proto, že není zájem tuto masu rekreačních lyžařů něčemu naučit nebo doučit. Mohla by si také propočítat, o kolik méně by se spotřebovalo v zimě sádry, kolik lidí by začalo Jezdit na hory atd. Ale značka (pl) tam ast nepojede, neboť citovaný závěr svědčí, že jí problém našich lyžařů netrápí. Kdyby ano, napsala by alespoň, že davoskou školu sl asi nebude moci dovolit každý, že však myšlenka je dobrá a stálo by za to uplatnit něco podobného u nás. Je to domyšleno? -jv-Jak bylo uveřejněno v denním tisku, bylo v těchto dnech zahájeno na některých vysokých školách doplňkové pedagogické studium pro učitele s vysokoškolským vzděláním, kteří vyučují na středních průmyslových školách odborným předmětům. Není třeba zdůrazňovat, že stálé vhodné doplňování vzdělání je jedním předpokladů pro zdárné plnění vý- z chovněvzdělávací činnosti. Proto přijali učitelé-technici tuto myšlenku kladně, neboť i ti, kteří mají už dlouhou pedagogickou praxi, viděli v tomto opatření významnou pomoc pro svou práci. Takhle však smýšlela většina z nich jen do té doby, dokud se neseznámila s podrobnostmi tohoto studia. A tu nastalo značné rozladění. Další dvouleté dálkové vysokoškolské studium k pěti až šesti rokům předcházejícího technického vysokoškolského studia, značný rozsah látky, zaměřené hlavně na teoretické předměty, velký počet předmětů (ne vždy docela opodstatnělých), a tím také zkoušek (ať už se nazývají klasifikovaný zápočet nebo zkouška), závěrem státní zkouška, velké časové zaneprázdnění a finanční újma, to je výsledek naznačené pomoci učitelům technikům, někdy už starším s dlouhou pedagogickou praxí. Přihlédneme-ii ke všem těmto okolnostem, máme dojem, že je zde něco nedomyšleného. Vždyť doplňkové studium by mělo učitelům-tnehnikům pomoci v práci a nikoliv jim řádnou práci znemožňovat svou formou a značným rozsahem, a to hlavně tam, kde jde o starší učitele, kteří se značně přiblížili věkové hranici čtyřiceti let a mají delší pedagogickou praxi. Myslím, že tyto názory nesdílím sám, ale též většina účastníků zahajovacích konzultací, jak bylo zřejmé z atmosféry, která tam vládla. Stálo by snad za to přihlédnout při formě doplňkového studia i k zásadním připomínkám posluchačů. Většina z nich působí na školách již delší dobu, někteří dokonce jako ředitelé a zástupci ředitelů, a vidí celou problematiku i z hlediska provozu školy to není možno přehlížet. Ing. JOSEF ZLÁMAL, clen OVOS ve Vsetíně pomstily by jednotné prověrky? V jednom z posledních čísel Učitelských novin mne upoutala stať doc. dr. Jaroslava Doležala, nazvaná I zkouškami a klasifikací vychováváme. Plně s tím článkem souhlasím. Patřím mezi učitele, kteří „dělají z klasifikace problém“, a to proto, že si jsem vědoma složitosti klasifikace i toho, jak na žáka působí nespravedlivé hodnocení. Je opravdu velmi, těžké postihnout všechny podněty formující žákovu osobnost. Přitom si však myslím, že skutečně chybějí objektivní metody zkoušeni i klasifikační hlediska, neboť klasifikační rád nemůže zdaleka postihnout vše. V předmětových komisích i metodických sdruženích se sice snaž'me sjednocovat klasifikační hlediska, a!e přesto se klasifikace jednotlivých učitelů a škol někdy dost liší, a to z důvodů, které podrobně rozebírá docent Doležal. Jako učitelka českého jazyka vidím např. nepoměr v klasifikaci písemných prací z matematiky a pravopisných diktátů. Zdá se mi, že klasifikační hlediska jsou v běžné Školní praxi pro pravopis přísnější. Je pravda, že jazyk nemá pouze složku pravopisnou a že tedy pravopisné znalosti nejsou rozhodující, přesto však myslím, že klasifikace pravopisu hodně ovlivňuje známku z českého jazyka. Napadá mi v této souvislosti myšlenka, kterou bych ráda dala v úvahu ostatním. Domnívám se, že by nám učitelům pomohly ústředně vydávané a v odborných metodických časopisech uveřejňované prověrky z učiva, které by obsahovaly podstatné věci a aspoň přibližné kritéria pro hodnocení, která vyplývaj! I povahy učiva a které umožni objektivnější klasifikaci, a tedy objektivněji ukáží i stav skutečných vědomostí žáků. Učitelé i školy by pak mohli lépe srovnávat, hledat účinnější vyučovací metody, vice promýšlet klíčové problémy 1 způsob klasifikace. Samozřejmě by to nabyla jediná forma zkoušek. I když se musí přihlížet ke schopnostem žáků, k jejich zájmům a snaze, myslím, že pří dnešním v podstatě nediferencovaném vyučováni lze těžko klasifikaci postihnout skutečnost. Žáci mladšího a středního školního věku dost těžko chápou, že za různou kvalitu vědomosti jsou popřípadě známkováni stejnou známkou, k čemuž při klasifikaci podle klasifikačního řádu dochází a vlastně docházet má. I méně nadaný žák, jevící zájem a snahu, bude mít třeba stejnou známku (obyčejně jde a 3. stupeň) jako žák bystrý, ale iajdák. Tedy i z klasifikačního hlediska by byla podle mého názoru správné vyučováni diferencovat, možná už I dříve než v 9. třídách, protože se žáci liš! svými schopnostmi a považuji za zcela logické, že by se měly lišit 1 naše "Ožadavky na ně. Kritéria pro hodnoceni základních vědomosti by nám učitelům práci velmi usnadnila. Myslím, že hy to nebyl tak velký problém, kdyby se ho ujal Výzkumný ústav pedagogický ve spolupráci s metodickými časopisy, kterfi se odebírají na většině škol. VLASTA MEČOVÁ, učitelka devttiletky v Talčicich Pozn. red.: S podobnou myšlenkou Jsme se v dopisech čtenářů 1 na besedách s učiteli sešil už vícekrát. Vyplývá jistě z dobré snahy o co možná nejobjektivnější hodnoceni, ale — už jen samo slovo „prověrky“ je tak zdiskreditováno! Ta>k, že proti jejich přemíře muselo vystoupit 1 samo ministerstvo (UN, č. 23). Velmi hy záleželo na způsobu, jak s podobnou pomůckou nakládat, aby se původní pomoc nezměnila v pravý opak. I to se někdy stává. tři dědečkové Přt loučeni říkali, te se lěií na odpočinek, le na ten důchod dlouho a ' toužebně čekali, ale uí tehdy isme věděli, le nemluvI upřímně. A taky zanedlouho při prvním náporu ochotně povolili. Isme snad jedinou Školou v okrese, která má svůj sad. Sad se stromořadím, trávníkem a mnoha keři, který však vyžaduje trvalou péči a údrlbu. Čeština, matematika neho dějepis, to vSechno se mile přidělit. Dokonce podle všech pedagogických hledisek. I knihovna, zájmově kroulky nebo jiné funkce — ale je molně jen tak komukoli říct, aby st vzal na starost školní sad? Ten sad vytvořil dnešní důchodce. Vydupal jej téměř z holé země. A stejně jako vyrůstal později ten sad, začalo se dařit I stromům místních zahrádkářů, nebof sázel po celé obci i tam, kde bylo třeba jen kousek planého pozemku. Sami jsme st vymysleli tu omluvu, le by Bohoušek bez sadu umřel, a celá ves byla s námi zajědno. A tak rok co rok je soudruh Pravda oficiálně ládán, aby se lešti tentokrát ujal školního sadu, I kdyl si rok co rok postěluje na zrak a na nervy l na to, le nemůle být dlouho na slunct, přikývne, kdyl to prý musí být, a přijme. Mohli bychom mit po starosti, komu dáme sad, al jednou Bohoušek řekne dost, ale zatím ty starosti nemáme, protole víme, le to neřekna nikdy. To, co dal soudruh Pravda do stromků a sadu, vlolll soudruh Chmátal do květin a zeleniny. Práci, zkušenosti a lásku. Zalolll školní zahradu, která byla dlouho nejlepší v celém okolí, radil a pomáhal všude a všem a ani dnes nezůstane bez ohlasu ... tak, Františku, jakpak tohle a tohle, poraď! Třetí se rozloučil se školou, fejti přístavba v hodnotě přes půl miliónu korun vznikla jeho přičiněním, jsou v ní moderní učebny a prostorné kabinety a celou jl postavili tátové láků svépomocí. Postavili ft vedle jeslí a mateřské školy a ještě jiných objektů a pracovali na ní i ti tři dnešní dědečkové. Ale protole i pak bylo zapotřebí mnohé dodělávat, rozšířil soudruh Malý svých pět aprobaci o další, vyměnil pero křídu za zednickou lllci a zedničil, a trochu tesařtl, trochu betonařll a nakonec se dal i na elektrikáře. Pak se ve škole objevily nemoct a přišly i mateřské dovolené nebe lázně. — Ty, Františku, abys s tou zedničinou nezapomněl učit, připomínali jsme mu, a František, I kdyl ne příliš vesele, se usmíval, le prý te ui nebude potřebovat. — Ty molná ne, odporovali jsme, ale škola ano. Ze nastoupíš příští týden za tu soudružku, co má mateřskou dovolenou... Pak nastoupil t soudruh Malý t soudruh Pravda a během tři let zasedli ve sborovně za dlouhý zelený stůl ul mnohokrát, jenom žídle, podře toho, za koho právě učili, střídali. Ředitelé v okolí nám naše didefky závidí. — já mit nejlepšího zahrádkáře, jednoho z nejlepštch matematiků a z nejlepších ředitelů takhle k dtspazict, říkali, chodím na houby a sméju se světu ... JOSEF PŘIKRYL sOHLASY co KRITIKA Kresba I. Kntčáka rok ekonomie ■aaaaaaaaaauaMaaBaaaMaaaaMmMaaMmaaaaaiuiuui Není mnoho takových roků, na jejichž prahu bychom mohli říci, čím budou poznamenány a zda se vůbec rok, na nějž si začínáme zvykat, bude podtrhovat jako rok významný, pozoruhodný nebo dokonce historický. Rok, na jehož prahu stojíme, patří mezi roky výjimečné. Se značnou mírou jistoty o něm můžeme říci, že bude rokem mimořádně významným pro československou ekonomiku, tedy rokem významným vlastně pro nás všechny. Po několika letech intenzivních diskusí a polemik, odehrávajících se větším dílem v kruzích ekonomů a hospodářských pracovníků, se nová soustava řízen! národního hospodářství stává věcí praxe. Byl tu, pravda, rok 1965 s experimentujícími podniky. Celých 14 proč. podniků již před dvěma lety zkoušelo některé nástroje nového řízení. I při poměrně značném rozsahu experimentů se ovšem nové způsoby řízení musely omezit na vnitřní okruh podniku, protože ve vztazích k ostatním podnikům — jak dodavatelům, tak odběratelům — platila dosavadní pravidla. Experimentovalo se proto zejména v oblasti vnitropodnikového řízení, hmotné zainteresovanosti pracovníků, vztahů mezi jednotlivými útvary podniku. Výsledky byly překvapivě dobré. I když je nutné neopomenout roli rezerv odkrytých jednorázově na začátku nové praxe, ale nepřinášejících samozřejmě trvalý zisk. Dalším krokem byl podstatně menší počet závazných ukazatelů plánu, určovaných podnikům centrálním plánem v minulém roce. Tento nesporně pozitivní rys plánu poskytoval 2 výrobě prostor pro Iniciativu, bohužel však nebyl všude plně využit. Vedle mnohých příkladů správného pochopeni a využití všech možností bylo mnoho případů, kdy podniky setrvávaly ve starých vyjetých kolejích a měnícími se podmínkami byly překvapeny. Tkdyž zdaleka nebyly uplatněny všechny no•*- vé zásady, ukazuje zkušenost z uplynulého roku, že tolikrát zdůrazňovaná stěžejní nutnost a první předpoklad zdárné funkce nové soustavy řízení, totiž ekonomické myšlení všech pracovníků, ať pracují na kterémkoli místě, bude právě nejtvrdším oříškem. Železná košile starých zvyků a manýr je tak pohodlná — je totiž krunýřem, v němž se sice těžko lze pohybovat, ale pod nímž se také dobře skryje nedostatek iniciativy, odvahy podnikat; je zároveň znamenitým argumentem proti jakémukoliv pohybu, proti všemu novému 1 prostě jinému. Letošní rok bude v nové soustavě řízení rozhodujícím krokem. Soustava uplatněných nástrojů řízení bude rféjen dávat možnost myslet, řídit, jednat ekonomicky ve směru zájmů všech sfér národního hospodářství, ale bude k tomu přímo nutit. Hlavními nástroji jsou jednotné odvody. Jejich prostřednictvím nastupuje naše národní hospodářství do nového směru. Namísto dosavadního individuálního a nutně subjektivního určování možností jednotlivých podniků dostávají všechny shodné měřítko efektivnosti své činnosti. Takovéto objektivní kritérium bude ovšem velmi nepříjemné pro zaostávající podniky a naopak podnikům progresivním poskytne prostor pro další rozvoj, příznivější odměňování atd. Příčinou zaostalosti podniku nemusí ovšem být vždy jen špatné řízení, vinni nemusí být v každém případě jen pracovníci podniku. Bylo by tedy nespravedlivé, kdyby za historicky vzniklou nízkou úroveň účinnosti práce, nemilosrdně odhalenou až nynější soustavou, byli postiženi ti, kteří na tomto stavu nemají „zásluhu“. Nemluvě už o vážných důsledcích v zaměstnanosti a o náhlých změnách ve struktuře výroby, které by vyvolal důsledně uplatněný princip jednotných odvodů. Jsou nepochybne žádoucí, ala nejsou řešitelné bez vážných poruch národního hospodářství ze dne na den. Proto tu jsou ještě některé tlumící prvky kompromisy vynucené reálnou situací, které umožní oborovým ředitelstvím zmírnit případný tvrdý náraz na některé podniky. Takovým prvkem je kupř. dodatečná redistribute prostředků mezi podniky jednoho oboru. Toto řešení není v souladu se smyslem nové soustavy — vnáší do řízení národního hospodářství nežádoucí subjektivní faktory. Proto se s redistribucí počítá jen na přechodnou dobu. A ani v této době nemohou být dobře hospodařícím podnikům odčerpány všechny důchodv přesahující průměr ve prospěch podprůměrných. yávažné aměuy jsou letos ve financováni In“ vestlční výstavby. Dosavadní praxe natažené dlaně a hlasité prosazování požadavků na nové investice je v příkrém rozporu s celou logikou nové soustavy. Chronické nedostatky — stále se prodlužující doba výstavby, skutečné náklady daleko přesahující rozpočtové, nedosahované projektované parametry nových kapacit — nebylo možno omezit žádnými výzvami a naléháním. Pro podnik bylo ovšem stále nejsnazšl požadovat nové Investice. Jestliže však nyní bude musit každý podnik svou investici financovat z vlastních zdrojů a z bankovního úvěru, je možná právem očekávat větší uvážlivost a v důsledku toho t sníženi napětí mezi požadavky Investorů a kapacitami stavební výroby. Nemluvě o tom, že podniky budou nutně realizovat takové Investice, které budou znamenat vyšší produktivitu, úsporu živé práce, nebudou stavět tam, kde nebude dostatek pracovních sil. Jinak by nemohly splatit úvěr a nesly by všechny důsledky ve svém hrubém důchodu. Nikoliv nepodstatným důsledkem se všf pravděpodobností menších nároků na výrobní investice bude možnost věnovat větší po-* díl kapacity stavebnictví na bytovou a občanskou výstavbu. Tento aspekt se ovšem bude moci projevit pro nynější vysokou rozestavěnost až během několika let.