Učitelské Noviny, leden-červen 1969 (XIX/1-28)

1969-01-16 / No. 3

čisto 3 dne 1 o. I. 1969 ročník XIX Z OBSAHU: A. M. Dostál o cestě naší pedagogiky — str. 3 Dvakrát o gymnasiích — str. 4 Hygiena v pětidenním týdnu — str. 5 Návrat školní knihovny — str. 8 I. Rambousek o symbolech — str. 8 MIROSLAV PETRUSKA, učňovská škola Hlučin FELI PIKA PROTI MISOMUSŮM „Jsem ležen ýr-sleboproedař,* představil se první muž. JS strojní inženýr,“ pravil druhý, „a vy?“ „ja?“ otálel ponákud třetí — jejich nadříxený, „ji jsem tahů inženýr ... všeobecný .. .* (Ať se na mne pan Blahoslav v tom svém bratrském nebi nezlobí, že jsem si vypůjčil název jeho vášnivé apologetiky vzdělání. Zdá se mi však, že není nikdy dost neustálého oprašování a připomínání takových skutečně věčných pravd, zvláště když může nastat nebezpečí, že zůstanou v pouhé rovině abstrakcí, učených i pseudoučených disputací, projektů či ideálů.) V poslední době jsme u nás byli svědky ve světě zřídka vídané jednoty dělníků a inteligence, dělníků a studentů. Současně jsme však mohli zaznamenat hlasy (zejména mimo hranice státu), které se snažily tuto jednotu znevážit a uvést v pochybnost její oprávnění, či chcete-li, její socialistický charakter. Není to poprvé a (pokud budou na světě misomusové) patrně ani naposledy, kdy příliš těsné sepětí těchto dvou nejvýznamnějších sociálních skupin (sepětí, nikoli služebnost jedné z nich vůči druhé!) vzbuzuje u některých lidí averzi a priori, neboť jim příliš zavání nástrahami ďáblovými. Jejich úsilí přes četné proslovy o potřebnosti zahájení vědeckotechnické revoluce a o nutnosti spojení inteligence s dělnickou třídou, vedlo vždy ve svých důsledcích k výsledkům poněkud odlišným. Podobné hlasy mají podle mého soudu základ v nepochopení úlohy inteligence a v nepochopení podstaty vzdělání. Vzdělání totiž přináší člověku schopnost zdánlivě paradoxní: vidět, že věci, jež se zdály prajednoduché, jsou vlastně velmi složité, a jevy na pohled složité ,udiví svou jednoduchostí. Tato schopnost vidět skutečnost jinak, než se navenek jeví nezasvěcenému pozorovateli, nutně vede ke snaze jednat v souladu s podstatou věci, nikoli jen v souladu s jevovou stránkou. Zde je počátek rozporu mezi postoji a jednáním toho, kdo ví, a mezí postoji a jednáním toho, kdo se jen dohaduje. Je třeba podotknout, že projevy těch, kdož pronikli ke kořenu věci, svou nonkonformností, nezvyklostí a netradičností připadají jisté části obyvatelstva jako nebezpečné společnosti vůbec a socialistické společnosti zvláště. (Vzpomeňme jen osudu četných badatelů, vynálezců, talentovaných umělců apod. ve všech historických epochách.) Podezíravost a zavilost vůči všemu, co překračuje běžný standard, co narušuje ustálená měřítka hodnot, jsou vždy vlastní společenským vrstvám, které nikdy neměly nebo naopak se již vzdaly revolučního patosu, ztratily vědomí společenského pohybu; jsou příznačné pro konzervativní a reakční síly, usilující v každé fázi společenského vývoje o jeho retardaci, prodloužení, zmrazení. Odtud především útoky na všechny, kdož opírajíce se o poznání, ukazují nové, byť neobvyklé cesty. Lid je hybnou silou dějin, záleží však na tom, zda své dějiny uvědoměle a svobodně vytváří, vybíraje si z duchovního bohatství svých i cizích vzdělanců, čl zda Je ke tvoření dějin Sä Brutální, fn méně Brutálně vmánlpulován. První možnost je spíše ideálem, jemuž se různé země více či méně přibližují. Druhá možnost nastává tehdy, když se povýší uniformita na krásu, nekritický souhlas na dobro a bezduchá fráze na pravdu. * ■ Nepřítelem uniformity, nekritlčnosti a bezduchých frází je ovšem vzdělání; boj bývá proto vyhlášen i jemu. Ne však přímo, zjevní misomusové se v moderní společnosti již nevyskytují. Neznám např. rodiče, kteří by svému dítěti chtěli odepřít ovoce lidské moudrosti, nashromážděné díky tisíciletému mravenčímu úsilí člověčího intelektu; naopak býváme svědky až přehnaných tvrzení o tom, jak čile si jejich potomci vedou při „konzumaci“ onoho ovoce, jak jsou chápaví, chytří, vtipní atd. atd. (což v podstatě znamená, jak se učí rozpoznávat mezí jevy shody a rozdíly, srovnávat, analyzovat, dospívat k syntéze, zobecňovat...). Většina rodičů si patrně přeje, aby jejich dítě oplývalo takovými vrozenými dispozicemi, které by mu umožňovaly nejen osvojení elementárních poznatků o světě, ale 1 dosažení vyšší, řekněme střední úrovně vědomostí a dovedností. Zdálo by se tedy, že celé společnosti (skládající se vlastně ze statisíců, rodičů) nesmírně záleží na tom, aby nám výVůstali lidé chápaví, chytří, vtipní atd. Zkušenost ukazuje, že tomu tak není. Záporný vztah části společnosti se objeví tehdy, jakmile tito chápaví, vtipní, chytří začnou zaujímat postoje a jednat v souladu s tím, že jsou chápavější, vtipnější, chytřejší než ostatní, tj., že dokáží lépe posuzovat, co je v obklopujícím nás světě podstatné a nepodstatné, co shodné a rozdílné, co platí o jednotlivostech, co obecně; že dokáží pečlivěji analyzovat, přesněji syntetizovať, kritičtěji hodnotit, cílevědoměji usilovat o změny toho, co již neodpovídá skutečnosti, co se přežilo, co odporuje dosaženému stupni poznání. Domnívám se, že jednou z příčin negativního až podrážděného postoje k iniciátorům společenského pokroku je stále ještě přežívající chápání vzdělanosti a vzdělání více ve smyslu schopnosti pamětně osvojovat, reprodukovat, memorovat než ve smyslu hledat nové postupy, nová řešení, experimentovat, tvořit se vším rizikem omylů. Z tohoto hlediska je pochopitelný nedůvěřivý a podezíravý vztah ke všemu, co se vymyká běžným představám, vžitým normám, ustáleným hodnotám. Je nepochybné, že k těmto názorům přispěla u nás minulá léta, v nichž se vzdělávání mladé generace i dospělých dělo bez nároků na rozvoj samostatného, tvořivého a kritického myšlení, v důsledku čehož se v nemalé části veřejnosti za vzdělance začal považovat člověk s jistou, řekněme konstantní zásobou vědomostí, které lze načerpat mnohdy krátkodobými či jednorázovými akcemi (kursy, školením atp.). Domnívám se dokonce, že lidé tohoto typu znamenají ve vztahu ke skutečnému vzdělání nesporné nebezpečí, plynoucí z toho, že považují vzdělání v lepším případě za záležitost pohodlného, bezpracného a bezobětavého „nastudování“, v horším případě za záležitost strejcovského přlhmuřování očí u zkoušek (jak to mnohly poznali z vlastní zkušenosti). Člověk, jehož duševní obzor je jednou provždy přesně vymezen a omezen získaným „vzděláním“, nechce a ani nemůže pochopit myšlenky a názory, které se nekryjí se stereotypem Jeho myšlenkových pochodů; snadno se dá proto strhnout k pokřiku proti tomu, co stojí mimo oblast jeho vědomí, co jeho zásoba pouček a definic nedokáže vysvětlit a pochopit. Proti zjevným misomusům volt tento skrytý misomus způsoby nepřímého boje; s jeho představou vzdělání je vždy spojeno nějaké ale; jde mu zpravidla o vzdělání s podmínkou. Chápe je pragmaticky jako poněkud nepohodlnou a do jisté míry i podezřelou zátěž, která je ovšem nezbytná prd manévrování s balónem. Dovolává se rozumu, ale fakta získané přísně racionálními postupy jsou pro něj nepřijatelná; spolu s fakty zatracuje i toho, kdo je předkládá. Je jedním z katalyzátorů úspěšného rozvoje socialistickoměšťáckého egocentrismu, zahleděného do svého bytu, automobilu, chaty a dobrého jídla a lekajícího se nejen cizích, ale dokonce 1 vlastních myšlenek. Škola může a musí postavit hráz proti myšlenkovému schématu misomusů, a nejen to, musí aktivně, uvnitř i navenek působit jako instituce, v níž vedle svědomí zaujme rozum nejvyšší místo. Není to požadavek zbytečný, dluh školy ve výchově myšlení, samostatného a tvořivého, jsme si do nedávné doby nedokázali ani patřičně uvědomit. Naštěstí již víme, že mládež i dospělí, kteří absolvovali školu před lety, našli cesty, jak nedostatky školské výchovy kompenzovat; v tom je naše síla i naděje. Zbývá jediné: zahájení nového roku považovat 1 za počátek nekompromisního, všeobecného boje proti misomusům, byť se maskovali sebeušlechtileišími proslovy a byť jakkoli navenek horovali za komunistickou výchovu všestranně vzdělaného člověka. Snímek Miroslava Zajíca jde o vzájemnou důvěru (Z letošního lednového projevu Alexandra Dubčeka) ■ Všichni se shodujeme v tom, jak je důležité, abychom vzájemně znali své názory a myšlenky, abychom si rozuměli a chápali jeden druhého. Zvykli jsme si na to v posledním roce jako na samozřejmost. Když nával práce nebo jiné okolnosti někdy způsobí — jak tomu bylo v posledních měsících — přestávku, všichni to hned pociťujeme. Jsem si vědom tohoto nedostatku a v budoucnosti se ho vyvarujeme. Pro dnešek přijměte aspoň ujištění, že jsme nedělali nic za vašimi zády, nic proti myšlenkám ledna, nic proti zájmům našich národů, a to ani tehdy, kdy různá důvěrná diplomatická jednání není možno plně zveřejňoval. ■ Rád bych právě v těchto dnech — kdy vzpomínáme výročí lednového pléna — připomněl, že jsme si tehdy, na začátku rc’cu, řekli, že budeme dělat politiku společně s lidmi, že se budeme s vámi radit c tom, jak řešit problémy naší země. To platí pro nás dnes, zítra a bude platit, dokud budeme mít vaši důvěru, dokud z vaší vůle poneseme odpovědnost za řízení strany a státu. ■ Chtěl bych říci, že naší největší starostí, i mou osobní je, jak v současných podmínkách uvádět do života myšlenky, s nimiž jsme přišli loni v lednu, a jaké vnitřní a mezinárodní podmínky pro ně připravovat. Rovněž co dělat, obychom nepřipustili nic, co by mohlo ohrozit uskutečňování našich předsevzetí. Oboje musíme dělat a pro oboje máme dost důvodů. ■ Dobře známe city, nálady a přání lidí. Poznat je a chápat je však jedna věc, ale naše odpovědnost před lidmi a před budoucností naší země spočívá v tom, abychom našli reálnou cestu, na které můžeme krok za krokem uskutečňovat naše socialistické cíle. Jsme přesvědčeni, že jsme tuto pozitivní, reálnou cestu našli v usnesení listopadového pléna, která vyjadřují rozhodující úkoly akčního programu. Proto jsme přesvědčeni, že ten, kdo je pro polednovou politiku, nemůže vystupovat jinak než hájit a uskutečňovat závěry těchto plén. ■ Vím, že ne vždy nám ve všem rozumíte. Nedivím se tomu. je to dáno složitostí doby, práce i přístupem, který musíme volit. Tím víc je potřebná vzájemná důvěra. Praxe a práce každého z nás se s odstupem času prověří. I nadále budu sloužit základním principům naší polednové politiky, zájmům našeho lidu a internacionálním úkolům, které nás spojovaly a spojují se socialistickým společenstvím a mezinárodním komunistickým hnutím. Věřím, že najdeme i dnes, tak jako p minulosti, vaše plné pochopení. Nemáme jiný zájem, než je zájem a služba naší socialistické vlasti.