Učitelské Noviny, červenec-prosinec 1985 (XXXV/28-46)
1985-07-11 / No. 28
Vysoké školy mají významnou úlohu v rozvoji védy a spoluodpovědnost za realizaci jejích výsledků v praxi. (Z projevu soudruha Josefa Havllna na celostátní konferenci učitelů v Praze] Učitelé na dlažbě Podle oficiálních údajů je v tuto chvíli v Německé spolkové republice bez zaměstnání i bez naděje, že je vůbec kdy dostanou, pres šedesát tisíc učitelů. Jejich počet stále roste. Pokud tento trend nadále potrvá — a všechny okolnosti nasvědčují, že se ještě zrychlí —, bude za pět let na dlažbě v NSR každý pátý učitel. Statistické údaje, jakkoli burcující, však nevyjadřují lidské tragédie a osudy, skryté pod anonymní řečí čísel. O trampotách nezaměstnaných učitelů a učitelek přinesl konkrétní obraz západoněmecký týdeník Der Spiegel v dalším pokračování svého seriálu o vysokoškolácích bez práce. Jejich osud ilustruje na případu mladé učitelky Clary Ortelové. Vysokoškolská studia ukončila s výborným prospěchem před pěti lety s aprobací matematika a tělesná výchova. Od té doby však marně shání jakékoli místo odpovídající získané kvalifikaci. Poprvé to zkoušela v Darmstadtu, byla však až na třináctém místě pořadníku. Postupně se ucházela o zaměstnání v dalších spolkových zemích, a byla ochotna se spokojit s polovičním úvazkem. Nikdy a nikde však neuspěla. Nepomohlo ani přeškolení na rehabilitační sestru. Za honorář sice pracovala jako příležitostná tělocvikářka pro sportovní spolky, její příjem však nestačil ani na zajištění holé existence. Na inzeráty, v nichž hledala učitelské místo, dostávala nabídky prodávat dům od domu kosmetické prostředky nebo nabízet pojištění. Nějaký čas dokonce prodávala knihu Svět zvířat, nadace pro svépomoc nezaměstnaných učitelů jí nakrátko poskytla místo v kursech pro dospělé analfabety. Většinu doby od ukončení vysoké školy však žije jen z pouhé nezaměstnanecké podpory. í Stejné životní osudy jako Clara Ortelová prožívá v tuto chvíli každý desátý západoněmecký učitel. Udržují se nad vodou příležitostnými zaměstnáními, pracují jako taxikáři, doučují slabší žáky formou soukromých kondicí, vypomáhají v domácnostech. Jak píše Der Spiegel, vznikají po celé NSR místní skupiny pro pomoc nezaměstnaným pedagogům, které jim nabízejí vedení jazykových kursů, výuku hře na kytaru až po žonglování talíři. Podle údajů Odborového svazu pracujících ve školství a vědě (GEW) však současně v západoněmeckém školství chybí přibližně sto tisíc učitelů. Hlavní příčinou tohoto absurdního stavu je politika pravicové koaliční vlády CDU/CSU - FDP, která sice vynakládá obrovské částky na horečné zbrojení a realizaci nových zbrojních programů, na druhé straně však stále drastičtěji škrtá v rozpočtech na sociální a veřejné výdaje, tedy i na školství. krč AUTOR PRVNÍ ČESKÉ GRAMATIKY V letošním roce sl připomínáme životní jubilea slovenského pedagoga, jazykovědce, humanisty, literáta překladatele VAVŘINCE BENEDIKTA a Z NEDOŽER (narozen 10. srpna 1555 — zemřel 4. června 1615). Byl jedhím ze slovenských učenců, kteří se stali symbolem česko-slovenského bratrství. Působil v českém školství na několika místech Čech a Moravy. Od roku 1604 přednášel na Karlově univerzitě v Praze. Věnoval se klasické filozofii, jazykovědě, aritmetice, částečně i vojenskému umění, což patří k méně známým stránkám jeho životopisu. K slavným dílům BenediktihO patří Grammaticae Bohemicae — libri duo. Na tomto díle pracoval po dobu devíti let. Šlo o první systematickou českou mluvnici. Jeho gramatika, která byla směrodatná po celá dvě následující století, vycházela z hovorového jazyka. Na Karlově univerzitě byl postupně ustanoven děkanem a prorektorem. V roce 1611 se stal rektorem univerzity. Všechny univerzitní funkce zastával svědomitě a odpovědně. Univerzitě také věnoval všechen svůj majetek. V průběhu svého pedagogického působení prosadil některé reformy školství. Realizoval mnohé zásahy do školního řádu, zabýval se nedostatky školství a předkládal náměty, jak je odstranit. Důrazně požadoval, aby mateřský jazyk byl samostatným vyučovacím předmětem, aby žáci nememorovali odpovědi, ale látce především rozuměli. Vyzdvihl význam výuky přírodním vědám a upozornil na nutnost výběru talentovaných žáků pro studium. Dožadoval se také lepšího hmotného zabezpečení studentů a pedagogů. Osobnost Vavřince Benedikta z Nedožer je dodnes vzorem pedagogického umu, vyspělosti a uvědomělého vlastenectví. dba UN 2 Uz je stavějí Druhé zrození řiditelného balónu Před půlstoletím byli mnozí vědci a inženýři přesvědčeni, že se řiditelné vzducholodi přestěhují mezi muzejní exponáty. Dnes převládá zcela jiný názor. Mluví se o nich jako o slibném dopravním prostředku blízké budoucnosti. Mezí řiditelnými vzducholoděmi, které byly zkonstruovány ve třicátých letech, byly i některé o délce 200 m, schopné uzvednout 80 tun nákladů a překonávat vzdálenosti až do 12 000 km. Tisícové davy nadřených lidí se shromažďovaly, aby sledovaly starty těchto gigantů. Avšak odbornici k nimi měli značně skeptický vztah. Málokterý z nich opravdu věřil v tc, že v budoucnu budou hromadně užívány v národním hospodářství. Ukázaio se totiž, že jejich provoz je nespolehlivý. Během letu se chovaly příliš vrtošivé. V současné době, kdy se letectví intenzívně rozvíjí, se opět začalo mluvit o řiditelných vzducholodích. V Sovětském svazu se jejich projektováním zabývá řada státních konstrukčních kanceláří v Moskvě, Leningradě, Kyjevě a jiných sovětských městech. Objednávek na ně je mnono. Potřebují je naftaři, stavbaři a energetici. Zkrátka se podruhé rodí. Co to způsobilo? Na tuto otázku odpovídá vedoucí oddělení letové dynamiky a plášťových materiálů speciální konstrukční kanceláře Energoaemtrans, kandidát technických věd Michail Děrkovskij: Renesance konstruování řiditelných vzducholodí souvisí především s tím, že tento dopravní prostředek je v provozu poměrně levný. Letadla a vrtulníky vynakládají zhruba polovinu své energie na vytváření nosné síly. Řiditelná vzducholoď nepotřebuje pro své udržení ve vzduchu buď,žádnou pohonnou hmotu, anebo jen její minimální množství. Kromě toho je pro provoz letadel třeba speciálních letišť, jejichž výstavba je odůvodněná jen v těch případech, když se očekává pravidelné letecké spojení. Avšak v reálných podmínkách bývá často nutné provádět jednorázovou přepravu. vzducholoď může letět po Řiditelná jakékoli trase a může být naložena nebo vyložena v jakémkoli terénu. Přednosti řiditelné vzducholodi jsou obzvlášť zřejmé, když se bere v úvahu jejich použití ha Dálném východě a na Sibiři. Obrovské vzdálenosti, to, že se tam nachází spousta rozptýlených dočasných objektů, k nimž není účelné budovat automobilové silnice, že tam je neustále třeba přepravovat těžké náklady, například montované domky pro nařtaře a geology, činí řiditelné vzduehoiodi nenahraditelnými. Řiditelná vzducholoď je dopravním prostředkem schopným dopravovat NA ZAJÍMAVÉ TÉMA náklady i cestující na těžko přístupná místa, vzdálená od center. Tím však možností jejího použití nekončí. Díky tomu, že má velkou manévrovací schopnost, lze jí účinně používat při stavebních pracích a montážích. Dnešní řiditelné vzducholodi mohou vystoupit do výše 30 000 metrů. Může se z nich provádět letecké snímkování, mohou se účastnit geolugického průzkumu, sledovat pohyb velkých hejn mořských ryb, shromažďovat meteorologické údaje a vést námořní lodě po Severní mořské cestě. Retranslační zařízení, umístěné na řiditelné vzducholodí, která vystoupí jen do výšky několika tisíc metrů, zajistí stabilní přenos čistého televizního signálu v oblastech s členitým terénem. Je nesnadné uvést všechny možnosti uplatnění řiditelných vzducholodí, jasné je to, že již dnes je třeba velkého počtu těchto vzducholodí střední velikosti, to znamená strojů, které unesou patnáct tun užitečných nákladů, jsou asi sto metrů dlouhé a objem pláště mají 6000 metrů krychlových. Jako pohonná jednotka takových řiditelných vzducholodí či balómů stačí dva automobilové motory. Výroba vzducholodí již byla zahájena. Od dřívějších modelů se liší především svou spolehlivostí. Po mnoho let se používalo k plněni pláště vo* díku. Plynný vodík je hořlavý a ve směsi se vzduchem hrozí nebezpečím výbuchu. Jeho používání bylo jednou z příčin, vzducholodi které řiditelné balóny a zdiskreditovaly. Vodík byl nahrazen nehořlavým hél.em Tím se podstatně zvýšila bezpečnost létání. Avšak dnes již ani hélium konstruktérům zcela nevyhovuje. Hélium je drahý plyn, a to do jisté míry omezuje jeho používání. A přitom se musí v případě, že se přiblíží bouřka nebo vichřice, v zájmu záchrany řiditelné vzducholodi přistát na zemi, vypustit hélium a balón někde před bouří ukrýt. Proto je mi-1 mořádně důležité nalezení směsí plynů, které by měly dost velkou vznášení sílu (díky malé specifické hmotnosti) a byly by podstatně levnější než hélium. Eventuální alternativou řiditelných vzducholodí či balónů s héliem jsou balóny plněné horkým vzduchem nebo párou. Jsou dobře manévrovarelné ve svislém směru: při slinějším ohřevu stoupají, jakmile se ohřev zmírní, balón klesá. V případě špatného počasí není problém vypustit teplý vzduch nebo páru. Kromě toho nehrozí tepelným balónům námraza, tato metla, jíž trpěly řiditelné vzducholodě a balóny v minulosti. Důležitým směrem ve výzkumu stavby vzducholodí je vývoj materiálů vhodných pro zhotovení spolehlivého pláště balónu. Materiály musí být pevné, odolávat změnám atmosférických podmínek, slunečnímu zářením výkyvům teploty vzduchu od —60° až po 50° stupňů Celsia. Mají být dobrým elektrickým vodičem, neboť se jinak na povrchu pláště nahromadí náboj statické elektřiny, který může způsobit havárii. Materiály musí být takové, aby je bylo možno snadno slepovat nebo sešívat a aby šev či místo slepení bylo pevné A dalším požadavkem je, aby materiály pro řiditelný balón či vzducholoď měly co nejmenší váhu. (Plášť le tou součástí řiditelného balónu, která se nejrychleji opotřebovává.) Mate.-'á’.y, které vyvinuli sovětští vědci, umožňují prodloužení trvanlivostí až na pět let. j Řiditelné balóny či vzducholodě, které mají tvar kotouče (disku 1, se konstruují v Moskevském leteckém ústavu. Kotoučovitý tvar dodává balónu větší aerodynamickou vztlakovou sílu a nosnost. JEVGENIJ GOLCMAN, APN Patří k nim něha Stála v první řádě a tvářila se náramně důležitě. Jen v pauze občas koketně mrkla očkem do publika, zavrtěla stydlivě ramínky. Pak už se opět zhluboka nadechla a začala zpívat. Ani puntíkované, vlastně už ženské sukni s širokým volánem se nepodařilo skrýt klukovsky odřené koleno. Pokud jste někdy byli diváky vystoupení dětí z mateřských škol, pak musíte přiznat, že slova oči zvlhlé dojetím nejsou frází. Do hlediště v ten okamžik patří. Mrňavky, u země je skoro není vidět, ale jejich hlásky rozdávají radost a příjemnou náladu více než štědře. Co nás na nich tolik dojímá? ptáte se v duchu a rty se samovolně roztáhnou do úsměvu. Dětsky rozzářené tváře? Roztomilost jejich věku vlastní? S postupem doby jsem stále více přesvědčena o tom, že je to především jejich snaha dokázat, co všechno umějí. Vážnost a odpovědnost, s níž předstupují před publikum, byt by to byli „jenom" jejich mámy a tátové. V Lidovém domě v Praze 9 se sešlo mnohem širší obecenstvo. Vedle rodičů také zástupci patronátních podniků, učitelky mateřských škol, zástupci stranických, odborových a státních orgánů obvodu i města. Na prvním místě však hosté nejvzácnější — zasloužilí členové strany z devátého pražského obvodu. Vlasy prokvetlé stříbrem, vrásky na tvářích jako stopy, kterými se podepsal Život. Když přebírali z dětských rukou karafiáty provázené srdečným „vítáme vás“, nebylo možné nevidět slzy, které stály v očích. Pak se jeviště rozezpívalo, roztančilo, verše se nesly sálem. Kolík takových okamžiků asi prožíváli lidé v městech a obcích celé naší vlasti? Dopisy, které přicházely od dubna do redakce, vydávaly svědectví o tom, že mateřské školy slavily 40. výročí' osvobození Československa Sovětskou armádou opravdu důstojně. Výstavky dětských výtvarných prací, školní i okresní akademie. V Ostravě, Břeclavi, v Českých Budějovicích ... Seznam by byl hodně dlouhý. Máme to šikovné děti, letí hlavou a ruce se rozbuší do potlesku. Učitelčiny prsty zatím běží po klávesách, koutkem oka sleduje, jestli je v řadách malých účinkujících všechno v pořádku. Ale jistě, Jako ve škole... Tak na ně aspoň povzbudivě mrkne. „Dnes se tu představila jen část našich souborů z mateřských škol,“ prozrazuje Alena Plecltá, obvodní školní inspektorka pro Prahu 9. „Vybrali jsme sice nejlepší z naší obvodní přehlídky, ale musíte si uvědomit, že jejich členy nejsou jenom talentované děti. Naše soubory jsou opravdu zájmové. O to větší dík patří všem učitelkám, které s nimi pracují*' K mateřinkám už něha tak nějak patří. A ještě něco. Neskonalá píle, svědomitost a obětavost. Jen málokdo si uvědomí, kolík úsilí, trpělivosti a péče bylo zapotřebí, než mohl zabouřit potlesk na otevřené scéně. Známky se tady nedávají. Autoritu u dospělých získávají učitelky mnohem obtížněji než na kterémkoli vyšším stupni škol. A přece právě mezi učitelkami mateřských škol najdete nejvíc těch, které bez ohledu na čas dají ochotně kus samy sebe, aby přinesly radost druhým. V Praze stejně jako v Lounech, v Budišově, ve Vimperku ... št ZEPTALI JSTE SE ... K. L. z Mostu: Proč se hovoří o mimoškolní a mimotřídní činnosti, je mezi nimi rozdíl? Když se hovoř! o mimotřídní činností, máme na mysli tu, kterou organizuje škola. Do mimoškolní činnosti se zahrnuji akce mimo vyučováni, které pořádají jiné společenské organizace, instituce a zařízení. Sem patří například akce organizované patronátnímt závody, Svazarmem, tělovýchovnými jednotamt apod. O obou činnostech se lze podrobněji dočíst v úvodní části učebních osnov pro pátý až osmý ročník základní školy. UN Přišel dopis. Čtu milé pozvání na přátelské posezení po deseti letech. Sraz před školou, všichni se moc těší. Pozvánku dostala i kolegyně Jarmila. Žáci obou našich bývalých tříd se tedy sejdou společně. Ani se nedivíme. Spolu si rozšiřovali obzor poznání na exkurzích, spolu poznávali krásy vlasti na školních výletech. Uznávali nás za své společné třídní. Rozhodly jsme se, že omladinu nebudeme rušit přemírou naší společnosti. Ale zůstalo u pouhých předsevzetí. Pří vstupu do květinami vyzdobené místnosti se rozezněl úchvatný koncert těch nejhezčích zážitků, jaké může prožít snad jen učitel. Děkuji za pozvání a hezké přijetí. Poznamenávám, že nějak vyspěli a zkrásněli. Odpovědí je výbuch upřímného smíchu, který nás provázel rychle ubíhajícím časem. Setkání vlastně oficiálně ještě nezačalo. Čekají na slavnostní přípitek svých třídních. Slova se ujímá kolegyně. Poslouchají ji stejně pozorně jako kdysi v hodinách dějepisu. Ne nadarmo je okresní metodičkou. Pak se ptají, zda byli lepší, než jsou naši dnešní žáci. „Jsou jiní, než jste byli vy, ale jsou taky príma, jsou pohotoví, bystří, rychle chápou souvislosti, mají široz ký rozhled. Cit a pochopení pro druhé jim nechybí.“ Po slavnostní večeři ke mně přisedá Bořek, dnes už urostlý, statný muž. Chlubí se sadou fotografií, na nichž se usmívá mladá žena a dvě děti. „Bydlíme v novém, ve středu města. Manželka je učitelka, já jsem zůstal u řemesla. Bodně chodíme do přírody. Rád fotografuji.“ Jako obvykle při podobných příležitostech přicházejí na řadu životní zpovědi. Pozorně naslouchám. Mezi slovy probleskuje hrdost na zvolenou profesi i dosažené cíle. Radost z vlastních dětí, sebevědomí i skromnost. Jiskří humor. Vžáyt je jim teprve pětadvacet letI Máme před sebou mámy a táty rodin, dělníky, mistry, inženýry, učitelky, účetní, lékařku i studenty-seníory. Cítíte, že jsou spolu rádi. Luboš dorazil přímo ze služební cesty. Jendovi, který plní nejčestnější povinnost ve vojenském stejnokroji, se poštěstilo přijet také. Vychutnávám neopakovatelnou atmosféru setkání. Vyptávám se a slova svých žáků spojuji se vzpomínkami. Evička. Ve škole nenápadné, drobné, tiché děvčátko. Vyučila se prodavačkou. Brzy se vdala. Starší syn už navštěvuje základní školu. Kvůli dětem změnila zaměstnání. Poplakala si. Ale je spokojená, s manželem si rozumí. Teď se připravuje na státní zkoušky z němčiny, chce přidat i angličtinu. Kolik síly a vytrvalosti v ní jel Josef. Byli ve třídě dva stejného jména. Tenhle, ač postavou vyšší, byl mladší. Náš Jožka! Než se odhodlal promluvit, vždycky nejistě přešlápl z nohy na nohu. Už viděl pěkný kus světa, cestovatel, pracanti Dva roky byl v Libyi. Na kus řeči přišly i rpludé učitelky. Sebevědomá Dana, učitelka mateřské školy, stále veselá Jitka, učitelka prvního stupně základní školy, rozvážná Lenka, ruštinářka. Na škole ji bavila astronomie. Jako vítězka soutěže o M. Koperníkovi byla v Polsku. Klidná, přemýšlivá Jana je učitelkou fyziky a pracovního vyučování. Všechny už poznaly náročnost učitelské práce, ale také něhu bezelstné dětské náklonnosti a lásky. Setkání po letech I naši žáci vzpomínají. Především na naši přísnost. Uklidňují nás, prý se vyplatila. Jitka na nás vzpomínala při maturitě. Otázka základy logiky jí připomněla učivo zájmového matematického kroužku v deváté třídě. Bývalý rošťák Jarek, jeden z hlavních organizátorů dnešního si tkání, s nesmírnou chutí a vtipem líčí výchovný pohlavek, který jsem mu kdysi uštědřila. Vzorný žák František mě vyvádí z omylu o své vzornosti. Některé úkoly mu podepisovala spolužačka Zuzana (dnes další učitelka). Loučíme se. Uvádějí nás do rozpaků překotným děkováním. Za to, čemu jsme je naučily, k čemu jsme je vedly. Poděkování posílají i dalším učitelům. Znovu nás přesvědčují, jak měli naše předměty rádi, že jim rozuměli. Můžeme si přát víc? Co všechno jsem jim nestačila říct? Moji milí žáci! Vždycky jsem si vás velice vážila. Vaší snahy, píle, iniciativy, chuti podílet se na společné práci třídy, školy i společnosti. Viděla jsem ve vás budoucí dospělé, odpovědné lidi a těší mě, že jste v ně skutečně vyrostli a dozráli. Snad jste poznali, jak jsem mezi vámi pookřála, načerpala nové síly, elán a optimismus, tak potřebný pro naše povolání. Jak krásně je s vámi pod čistým mírovým nebemI jan