Učitelské Noviny, červenec-prosinec 1986 (XXXVI/27-46)
1986-07-03 / No. 27
Z DOMOVA I ZE ZAHRANIČÍ ci Současná doba vyžaduje soustředit ideově politickou prána hluboké objasňování úkolů, které vyplývají ze sociálně ekonomického programu, a prvořadou pozornost věnovat takovým kritériím, jako je svědomitost, čestnost, poctivý vztah k povinnostem, odpovědnost před kolektivem. (Z jednání XVII. sjezdu KSČ) Stroessnerovi zvoní hrana? Francouzský list Liberation jej nazval tyranosaurem, výrazem, který jinak tento renomovaný deník v souvislosti se jménem hlavy cizího státu užívá střídmě. Paraguayský diktátor Alfredo Stroessner však po dvaatřiceti letech své krvavé vlády skutečně patří k politickým zkamenělinám na mezinárodně politické scéně. Podle náznaků z Asunciónu se však zdá, že jeho diktatura se chýlí ke konci a otázkou se zdá spíš forma jeho odchodu. Podle některých zahraničních pozorovatelů dvaasedmdesátiletý generál v nejbliší době odstoupí, případně si vezme „zdravotní dovolenou“. Objevily se dokonce úvahy, že prý paraguayský diktátor natrvalo cdejde do Bavorska, odkud se kdysi do Latinské Ameriky přistěhoval jeho otec. Sám Stroessner se nikdy netajil svým obdivem ke všemu německému, včetně Adolfa Hitlera, a právě v jeho zemi po porážce nacismu našla útočiště početná kolonie válečných zločinců a pohlavárů „třetí říše“. Za zmínku ostatně stojí i to, že právě z NSR pochází více než polovina zahraničního kapitálu investovaného v paraguayském hospodářství... Stroessnerova vláda sice zprávy o diktátorově plánovaném odchodu kategoricky dementuje jako „propagandistickú kampaú marxistů“, tábor jeho odpůrců však již přesáhl pokrokové kruhy a rozšířil se na celou paraguayskou společnost. K opozici se dokonce hlásí i podnikatelské klany Největší hrozbou pro Stroessnera je určitý nátlak zvenčí. Nejde jen o argentinské, brazilské a uruguayské sousedy, v jejichž zemích v posledním období došlo k procesu určité demokratizace politického uspořádání, ale především o Spojené státy, které patřily k oporám diktatury a bez jejichž pomoci by se Stroessner k moci ani nedostal, ani se u ní přes tři desetiletí neudržel. Ve chvíli rostoucího napětí v Paraguayi sa však Washington podle vzoru nedávno uplatněného kupříkladu na Haiti snaží zabránit aktivizaci radikálnějšího opozičního hnutí nalezením takzvané třetí cesty, spočívající v odchodu zprofanovaného diktátora a v kosmetických úpravách, jež by se nedotkly podstaty jeho režimu. Sáni Stroessner před nedávném odmítl připustit, že se jeho loď potápí a prohlásil, že „díry v jejím trupu ucpe“. j Neslavný konec obdobných diktatur v Latinské Americe*! leckde jinde ve světě však napovídá, že podobné ucpávky je dlouho nad hladinou obvykle neudrží. , krč Tvořivostí k efektivitě (Dokončení ze sír. 1) převádění úkolů vytyčených stranickými a státními dokumenty do praxe našich škol. Pozitivní výsledky z této oblasti pomohly řešit některé aktuální problémy, které vyplynuly z přestavby československé výchovně vzdělávací soustavy, přinesly řadu podnětů pro teorii i praxi a příznivě ovlivnily práci učitelů, umocnily význam pedagogického čtení a tvorbu učebních pomůcek jako důležitého činitele v systému dalšího vzdělávání. Odhalily však 1 některé nedostatky a rezervy, jak ve volbě tematiky, tak v jejím zpracování. Větší pozornost bude věnována především tematice středních odborných učilišť a komunistické výchově mládeže, která je společensky vysoce významná a naléhavá. Vedle ní musí být ponechán prostor 1 některým stále aktuálním problémům souvisejícím s přestavbou československé výchovně vzdělávací soustavy. K těmto věcem patří především prohloubení přístupu učitelů a celých pedagogických sborů k realizaci harmonického rozvíjení osobnosti žáka. jde o to, aby ve výchovně vzdělávací práci se pedagog^ítl pracovníci snažili využít všech možností rozvoje osobnosti každého žáka. Tento problém je řešitelný jenom pří cílevědomé spolupráci všech pedagogických pracovníků. Ta je koordinována ředitelem školy v rámci celého pedagogického sboru a Jeho kontaktů s okolím školy a třídním učitelem v rámci spolupráce všech pedagogických pracovníků působících na žáky dané třídy. Všichni se nemohou stát premianty, a o to ani nejde, ohceme-11 realizovat myšlenku všestranného rozvoje osobnosti každého žáka, přesvědčeného vlastence a Intemaclonalisty, socialisticky smýšlejícího, jednajícího a pracujícího člověka, jehož morální a politický profil bude tvořit zrcadlo dospělých. Tvořivé úsilí pedagogických pracovníků je nezbytné zaměřit k tomu, aby všichni žáci mohli získat především kladný postoj ke škole, k učení, aby už od prvních let školní docházky měli dostatek prožitků, a to kladných prožitků ze své školní práce, aby subjektivně pocítili zájem školy, učitelů, spolužáků o svoji práci, o svůj pokrok v učení atd. Výchovně vzdělávací proces musí být také bohatý na příležitosti výchovné a zahrnovat rozmanité metody a prostředky, jak pomocí žákům najit osobní smysl učení, jak jim pomoci překonat obtíže, aby mohli v následujících etapách pracovat samostatně, aby měli důvěru v to. že jsou schopni zvládnout školní požadavky, je proto důležité, aby učitelé naučili žáky vyhledávat správným způsobem jejích pomoc, ale ta®é pomoc spolužáků, aby Je naučili klást správně otázky k problémům, které nejsou schopní sami zvládnout, aby je naučili pracovat společně, chápat význam práce Jednotlivce pro kolektiv a kolektivu pro Jedince, morální a pblltlcký dopad na nepoctivou činnost, stejně tak jako boj proti průměrnosti. V těchto výchovně vzdělávacích problémech je nezbytná spolupráce mnoha pedagogických pracovníků. Nacházejí cesty k tomu, aby se dohovořili o zaměření na rozhodujíc! otázky, například jak naučit žáky připravovat se na hodinu, Jak učit žáky hledat a překonávat chybu jako prostředek k rozvoji poznávacích dovedností, Jak plánovat svoji učební práci, jak provádět sebekontrolu, a to v souladu se systémem všech výchovných metod, které komunistická výchova nabízí. , Pedagogickou tvořivost bude vhodné zaměřovat k těmto aktuálním problémům souvisejícím s realizací cílů přestavby československé výchovně vzdělávací soustavy. Práce na pedagogických čteních se tak obohacuje o možinostl týmové práce, kdy Se řeší komplexně spolupráce při rozvíjení osobnosti každého žáka. «. Tematicky se pedagogická čtení v nadcházejícím období zaměří na problematiku komunistické výchovy se zdůrazněním výchovy mravní, na otázky výchovy budoucích kvalifikovaných pracovníků v dělnických profesích, na práci PO SSM a její podíl na výchově mladé generace, a s tím 1 související výchovu mimo vyučování a účelné využívání volného času dětí a mládeže, na problematiku komplexní estetické výchovy, v souvislosti s vědeckotechnickým rozvojem společnosti se dostávají do popředí 1 otázky využívání elektroniky a výpočetní techniky ve výchovně vzdělávací práci škol. Tento výčet nelze považovat za uzavřený. Uvádí pouze nejaktuálnější, společensky závažnou problematiku. Stejně cenné mohou být 1 další otázlky celoživotního vzděláván! učitelů obohacující pedagogickou teorii a praxi. Stále se zvyšující nároky na úroveň pedagogických čtení kladou 1 zvýšené požadavky na Jejich autory. Vyžadují od nich solidní teoretické zázemí a orientací v literatuře příslušného oboru, hlubší analýzu vlastní výchovně vzdělávací práce, řešen! sledované problematiky y kontextu s výchovně vzdělávacími cíli celého komplexu komunistické výchový. Tvůrčí činnost autora se však neobejde bez odborné rady, taktního povzbuzení a pomoci nejen prostřednictvím kabinetů OPS, KPÖ, ale zejména našich závodních výborů ROH. Větší pozornost musí být věnována poskytování odborných konzultací, pořádání seminářů pro autory 1 kursům specializačního studia, ale 1 materiáLnl pomoci ze strany závodních výborů ROH. Hledání nových, progresivních cest k naplněni výchovně vzdělávacích cílů směřuje 1 k návrhům, tvorbě a užívání učebních pomůcek. Podíl učitelů na Jejich tvorbě je cenný především tím, že vychází z praxe a Je praxí ověřen. Pomáhá zároveň překlenout někleré mezery v materiálně didaktickém vybavení škol. Některé z úspěšných učebních pomůcek byly zařazeny do výrobního plánu Komenia. Vedle nutné odborné a materiálně technické pomoci s autorům by měl být zúžen 1 kontakt pracovníky příslušného vývojového oddělení Komenia tak, aby nedocházelo k tvorbě pomůcek někdy zbytečných a nevhodných a aby sp předešlo možné duplicitě. V následujícím období by bylo také žádoucí věnovat pozornost autorům z máločetných a moinotypních škol vzhledem ke specifice a různorodosti jejich profesionálního zaměření, které nelze vždy pokrýt z fondu celostátně vydávaných pomůcek. Tvořivá práce učitele má své místo I v umělecké oblastí. Výtvarné výstavy, interpretace hudebních 1 literárních děl se již staly trvalou součástí okresních a krajských přehlídek 1 celostátních setkání učitelů. Zde však zůstávají některé rezervy v materiálně technické pomoci l v ohodnocení a ocenění práce učitelů 1 v prezentaci jejich činnosti před širší veřejností, ale i v jejich získávání pro mimoškolní činnost žáků a studentů. Obdobně Je tomu v oblasti technické tvořivosti učitelů. Nemalý je Jejich podíl na tvorbě učebnic, metodických příruček, odborných statí, ale i beletristické literatury. Větší publicita výsledků mezí pedagogickou a širší veřejností podněcuje tvůrčí činnost učitelů, ale je l cestou k posílení Jejich autority 1 autority školy. 4 Aby se tvořivost stala metodou, Je třeba neustále prohlubovat příznivé podmínky a prostor pro její uplamění, uznání 1 společenské ocenění. K podpoře a rozvoji tvořivé práce učitele musí směřovat 1 celý systém dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků Jak obsahovým zaměřením jednotlivých forem vzdělávání, tak volbou a užitím metod, prostředků a organizací jeho uskutečňování. Ke všem těmto význmným problémům zaměřeným ke zvýšení efektivity výchovně vzdělávací práce p,o XVII. sjezdu KSČ přispívá 1 nynější Jednán! Uherskobrodských dnů j. A. Komenského Doc. PhDr. KAREL TMEj, CSc., ředitel Cstředního ústavu pro vzdělávání pedagogických pracovníků, Praha Probuzení české Thálie Již dvě století uplynuly od chvíle, kdy se v prvním stánku české Thálie, zvaném Bouda, otevřela opona a z jejího skrovného jeviště byla hra Vděčnost a láska k vlasti „podávána“ naší mateřštinou. Stalo se tak 8. července 1786. Připomenutí tohoto kulturního výročí není projevem staromilství, ale vzdáním holdu starobylosti, ž níž čerpá podněty a poučení 1 náš současný kulturní život.Bouda, postavená z nadšení a potřeby bývalých herců Nostic-ova divadla, se stala počátkem netušeného rozmachu českého divadla, i když sama představuje časově krátké údobí. Co bylo před ním, možno označit za prolog. K. němu patřil jalj Kníže Honzík uvedený v Kotcích roku 1771, tak 1 Odběhlec z lásky synovské a dalších sedm her inscenovaných na jevišti Nosticova divadla. Teprve v ní, v první samostatné čes-' ké scéně, viděli tehdejší Pražané své Vlastenecké divadlo, neboli — řečeno pozdější terminologií — Národní divadlo, přestože i ono bylo ve shodě s dobovou osvícenskou tolerantností utrakvistickou, tj. česko-německou scénou. Bouda byla prosté dřevěné staveni, zbudované v dolní části dnešního Václavského náměstí. Její stavba netrvala ani měsíc. Tesaři opatřili prostornou prkennou boudu dvojitými stěnami, mezi něž napěchovali slámu a seno, tepelnou a zvukovou izolační směs osmnáctého století. Všichni ji přesto uvítali s nadšením. Václav Matěj Kramerius o ní napsal: „My můžeme dobré naději býtí, že pří této příležitosti provozováním divadelních her českých mateřský jazyk náš nemálo se zvelebí a k své předešlé opět navrátí se dokonalostí.“ Do konce roku 1787 se v Boudě odehrálo třiasedmdesát her napsaných nebo přeložených pro české divadlo. Nikdy později nedošlo v obrozenském divadle k uvedení takového počtu her v obdobném časovém úseku. Byla chrámem dělným a také oceňovaným. V září 1786 ji navštívil císař Josef II. a po zhlédnutí Veselé bídy projevil své uznání darem, o němž mluvila celá Praha. Věnoval Vlasteneckému divadlu třicet zlatých. A na jaře příštího roku mu udělil 1 proslavené privilegium Vlasteneckého divadla. Bouda však byla především lidovým divadlem. Slova vlastenecký, národní a lidový byla v té době pociťována jako dokonalá synonyma. Lidové ohlasy na umělecké divadelní zážitky nešetři chválou. Silný dojem ze hry 0 kněžně Libuši vedl neznámému diváku ruku, když psal: „Příteli, nemohu jim vypovědět to shromáždění lidu... v sedmi nebo osmi minutách v tom již nyní prostranném divadle všecko všudy naplněno bylo ... naši vlastenečtí hercové v té hrdinské hře ^vynaložili všecku možnost a práci a lid český za to opět tak vděčným se ukazuje.“ Psát o Boudě znamená psát o lidech, ‘kteří ji dennodenně oživovali svým áiměním. Byli velcí už tím, že přemáhali malost své doby. Nemohlo tomu být jinak, všechno bylo teprve na počátku. Jen oni byli velcí: Václav Thám, Karel Ignác Thám, Josef Valentin Zlobický, Vincenc Antong, Antonín Zappe, František Xaver Sewe, Antonín Josef Zima, Václav Mezelínek, Josef Jakub Tandler, Václav Matěj Kramerius ... Jen někteří vešil do historie 1 svým Jménem. Jiné zahrnujeme do našeho kulturního dědictví pojmem Bouda. Co o ní víme? Byla dřevěná, ale přesto byla chrámem. BOHUMÍR KOLÁR, Olomouc Muž své doby K 130. výročí úmrtí Karla Havlíčka Borovského Po dlouholeté perzekuci bachovským policejním režimem a po tehdy nevyléčitelné nemoci umírá v Praze dne 29. července 1856 teprve pětatřicetiletý Karel Havlíček (Borovský). Jeho pohřeb se stává statečným protestem lidových vrstev proti kontrarevoluci a zpátečnické konkordátní škole a je jednou z posledních důležitých připomínek smyslu revolučního roku 1848. Interpretace a hodnocení Havlíčkova p díla básnického, překladatelského a Jmenovitě novinářského 1 politického jsou svědectvím rozporů v Ideologii české buržoazie před rokem 1918 a v podmínkách buržoazně demokratického Československa. U Havlíčka hledá oporu pro stfou idealistickou konstrukci filozofie národních dějin také T. G. Masaryk (1898) a z hlediska sociologického a psychologického mu věnuje zvláštní pozornost E. Chalupný, profesor brněnské univerzity (1908 a později). J. Šusta, profesor historie na pražské filozofické fakultě, jako ministr školství a národní osvěty přirovnává K. Havlíčka v jubilejním roce 1921 k antickému hrdinovi, který jako mladík otřásl myšlením svých současníků 1 pozicemi vídeňské a pražské byrokracie. J. B. Pecka jako průkopník socialismu hovoří s obdivem o „hvězdě obroditelů“ a jejímu boji s klerlkallsmem dává signum aktuálnosti. Z. Nejedlý v těchto stopách staví Havlíčkův boj proti politické a školskopolitlcké reakci mezí sloupy pokrokového myšleni XIX. stol. Mezi znalci vývoje ncvlnářstvl jmenovitě M. Beránková (1973 a později) označuje K. Havlíčka za zakladatele politické žurnalistiky a hledá odtud cestu k J. Nerudovi 1 J. Fučíkovi. Dodejme, že Havlíčkovy postřehy v oblasti školství Jsou Jedním ze stavebních kamenů pokrokových tradic učitelského tisku, k nimž náleží čestná tradice více než stoletého působení Učitelských novin a jejich redaktorů. již pestré životní osudy K. Havlíčka napovídají, že jde o prožitek školských Institucí, působení učitelů 1 výchovné a vzdělávací problematiky, který v naší tradici není všední a který Je v mnohém vstupní branou k vlastním názoiům na výchovu a vzdělání, školu a učlteie. (Kdyi jsem školy proběhl, byl jsem ateista, neoěftl jsem na boha, na Ježíše Krista.) Máme na myslí základní školství v Borové u Přibyslaví a v Jihlavě, setkání s vynikajícím obrozenským učitelem A. Línkem, gymnázium v tehdejším Německém Brodě, jehož výchovné prostředí se v mnohém kladném liší od průměru většiny předbřeznových gymnázií, filozofická studia v Praze, kde doznívá formatlvní vliv perzekvo- NA ZÁJÍMAVÉ TÉMÁ váného B. Bolzana a kde F. Exner vybízí české 1 německé studenty ke srovnání filozofického systému J. F. Herbarta a G. W. F. Hegela. Máme na zřeteli katolický kněžský seminář, odkud je (1841) vyloučen A. Roštem, páterem Rožněm z epigramů, představitelem ortodoxní dogmatiky a protičeského 1 protlslovanského smýšlení, jemuž se vzpírá řada pokrokových studentů 1 kněží. Tyto cenné zkušeností jsou' znásobeny vlastní činností vychovatele v Praze a především v Moskvě, podílem na školské politice liberální buržoazie v Národním výboru v Praze a ve vídeňském a kroměřížském sněmu v letech 1848 až 1849. Nelze ponechat stranou formatlvní působení české, německé 1 francouzské vědy, F. M. Voltaira 1 ruského prostředí. K. Havlíček je mimořádně významným kritikem stavu předbřeznového školství v monarchii. Ojedinělou for* mou kritiky v naší pedagogické literatuře jsou jeho epigramy, z nichž k nám dodnes živě zaznívá problematika vztahu státu, církve a školství, mravní výchovy, vyučování dějepisu, stavu pražské univerzity apod. (Verba docent, exempla trahunt. — Co sám nerad, nečiň jinému, Žáku pravil kantor kdesi, třepaje ho při tom za pačesy.) Havlíčkovy Obrazy z4 Rus Jsou na podkladě společenských a politických pozorování kritikou beznárodní výchovy vládnoucích vrstev, která navíc u neruských národů vyvolává pokrytectví ve vztahu k carovi jako náměstku boha na zemi. Jde o názory, které jsou paralelní s první etapou ruské revoluční demokracie a předvojem pozdějších tezí L. N. Tolstého a K. D. Ušlnského a jeho úsilí o pedagogiku na základě národní a lidové tradice a ve shodě s „vychovatelským géniem“ rusküm lidu. Společně s pražskými radikálními demokraty a skupinou učitelů kolem K. S. Amerltnga, učitelských porad a časopisu Posel z Budče, Je Havlíček nejdůslednějším kritikem stavu základního školství a jeho učitelstva. Kritika stavu školství je u Havlíčka natolik vyhraněnou a bojovnou, protože počínaje novinářskou činností v Pražských novinách v roce 1846 (Vezmeme-li však důležitost vzděláni občanů z jedné strany a z druhé strany nepatrný náklad, nepatrnou péči, jaké mu obyčejně věnuji obce, jtZ nevyhnutelné nahlédnoutl musíme bídný stav všech takových obci a nedostatek občanského smýšlení) je cílevědomě přesvědčen o mimořádně důležité funkci výchovy a vzdělání v životě občana, obce, národa a státu. V revolučním období spolu s F. Palackým, P. j. Šafaříkem, J. E. Vocelem na straně jedné a K. S. Amer- Ungern a jeho kruhem na straně druhé důsledně hájí prioritu výchovy, vzdělání a osvěty při přechodu k dokonalejší společnosti a staví-se tak do protikladné pozice k radikálním demokratům, kteří již tehdy naznačují, že ne „cestou pedagogickou lze docílit tohoto přechodu“. V tom je hluboký omyl Havlíčkovy teze o „zušlechtěnl národa všeobecným vzděláním’\ omyl, který současně přináší podněty pro budování dokonalejší společnosti. Odtud vyplývá Havlíčkův zájem o nové větve školského systému, jak je přinášel vývoj. Po F. J. Gerstnerovl a „Dra* šaru“ T. Novákové, současně s K. S. Amerlingem 1 J. E. Purkyněm, je právě K. Havlíček průkopníkem všestrannějšího zdůrazněni funkce průmyslověno školství, v němž nechybí ani podtext problematiky nástupu průmyslové revoluce. Jde o první významnější politické vystoupeni české buržoazie v předvečer revoluce, které je také z Iniciativy teprve 251etého Havlíčka věnováno zápasu o první českou průmyslovou školu, dovršenému za bachovského absolutismu příchodem J. E. Purkyně z tehdejší Vratislavi na pražskou univerzitu. K. Havlíček se nám dnes jeví i jako dobrý znalec tzv. prádelních škol a tendencí ve vzdělávání zemědělského dorostu, tj. problematiky, která se stává Jedním ze základů vývoje nejen školství odborného, ale i pokračovacího, učňovského. Havlíčkovi neuniká ani zřetel k funkci opatroven a mateřských škol, k reformě triviálních tereziánských škol, k nimž se přiřadily školy fabrické pro základní vzdělání vykořisťovaných proletářských dětí, k novým tendencím ve výchově a vzdělání dívek, k reformě gymnázia a vzniku reálky (1849). Pozornost věnuje v revolučním a porevolučním období jazykové a národní problematice, která současně akcentuje význam německé kultury a jejího jazyka a nově otvírá okna směrem ke slovanským národům v monarchii i mimo ni. Vystupuje jako Ideolog pokrokovějšího křídla liberální buržoazie s tezemi o nutnosti hospodářské, tržní a také školskopolitlcké expanze dovedných českých řemeslníků, obchodníků a podnikatelů na východ a jih monarchie. Zpřesnění dnešní problematiky vlastenecké výchovy může hledat cenné podněty také ve vztahu K. Havlíčka k vlastenectví a k výchově k němu, utvářenému za studii na filozofii, pobytem v Rusku a jmenovitě diskusí k povídce J. K. Tyla Poslední Cech. Jde o zásadní odklon od romantického vlastenčení k vlastenectví činů, které je prověřováno revolučním obdobím 1848 až 1849 a perzekucí za bachovského absolutismu. K. Havlíček však zcela nesporně vstupuje do dějin učitelstva 1 do dějin snah o zkvalitnění vzdělání a sebevzděláváni učitelstva, zejména však učitelstva základního školství, jako jeden z nejvýznamnějších myslitelů a reformátorů v této oblasti, bez jejíž nápravy je reforma školství nerealizovatelná. Idealistická koncepce výchovy a vzdělání, jejíž hraníce se v této době podstatně rozšiřuji, a školy společně s novinami, knihovnami, literaturou, divadlem vzdělávacími spolky se stávají nástroa jem zmíněné pedagogické cesty, idealizuje také učitele a jeho poslání v životě lidu a národa. Činí tak však na základě zevrubné znalosti postaveni učitele. Připomínáme alespoň jeden výrok k této problematice: „Zádatl ale na učiteli, aby vysoké školy prošel a dávati mu pak ročně za jeho práci 100 zl., to jde jako pěst na oko. Odměna jeho musí býti přiměřená vzdělanosti a drahocennosti jeho práce Cl jest to opět rozumné a důledné, kdyZ stavitelé domů, úřednici, lékaři aid. lépe placent jsou za svou práci neZ tt, kterým jest vzděláni občanů na starost poloíenop* Mnohé myšlenky K. Havlíčka očividně náležejí době jetích vzniku, jejíž smysl se snažil pochopit a uchopit. Buďtež však pozdraveny jeho nadčasové podněty v době, kdy se zamýšlíme nad školním rokem 1985—1986 a kdy jdeme vstříc novým úkolům prospěšným našim dětem, mládeži, rodičovské veřejnosti a mírovému úsilí. Doc. dr. JOSEF CÁCH, CSc., lilozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze