Vlasta, červenec-prosinec 1970 (XXIV/26-52)

1970-07-01 / No. 26

HOJE NÁVŠTĚVA Přišla k nám návštěva. Pomalu, zlehýnka a sama. Jaksi najednou a nikým nezvána. Vlastně když si na to dnes vzpomínám, zdá se mi, že jsem spala nebo zpola dřímala. Byla volná sobota a to znamená, že v pátek večer nenatahujeme budíka. Ráno se probouzíme různě. Někdo dřivé, jiný - hlavně děti — si přispi. Tentokrát jsem procitla ještě za šera. V potodřimotě jsem si uvědomovala, že je sobota a co je tedy nutno udělat a zorganizovat. Začala jsem plánovat: Ivana by mohla vyleštit nábytek, srovnat botník, Pavel uklidí hračky, vyklepe malé koberce, táta půjde odstát frontu do samoobsluhy a přinese nákup včetně šlehačky. Po obědě udělám dobrý pudink s ovocem a navrch kopec šlehačky. Maji to všichni rádi. Já přeperu drobné prádlo a dám do pořádku skřiň, již je to tam nějak zpřeházené, a k obědu udělám bramborové knedliky se špenátem a to hovězí upeču na špeku. Když jsem si to tak v duchu představovala, věděla jsem již předem, že přibude další spousta maličkosti a drobností, které /e nutno udělat, a že budou 3-4 hodiny odpoledne, kdy si sedneme s tátou a dětmi ke stolu a budeme přemýšlet, co teď? Kam jit? Na výlet je již pozdě, do kina nebudou lístky, a do divadla večer? Potom je špatná doprava domů. Zkrátka, nebude se nám chtít nikam jit a jako obvykle zůstaneme doma. Já si uvařím kávu, táta si vezme knížku na gauč, děti si pustí televizi nebo budou hrát šachy a v nejlepšim případě půjdeme na krátkou procházku v nejbližšim okolí domova. V okamžiku, kdy jsem došla ve svých úvahách až sem, se něco stalo. Sama jsem hned nevěděla co. Nějak to lechtalo, špitalo a prostě mě to táhlo z postele ven. Nevím proč, ale vstala jsem, rozhrnula záclony, otevřela okno, a co vidím. Venku sice chladno, jako by léto vůbec nechtělo přijít, ale přece jen na východě se rýsovalo slunce. Bylo nesmělé, zimou se choulilo do kupek bílých mráčků a rozmýšlelo se, zda bude, či nebude právě v tento den svítit. A to jsem neměla dělat. Myslim to otevíráni okna. V tu chvíli mě moje návštěva chytla a již mě nepustila. Začala jsem ji sama pro sebe říkat „bláznivá letni nálada", i když s létem ani moc společného neměla. Náhle jsem si uvědomila, jak je to již dlouho, co jsme nebyli venku, někde v lese, na louce, v horách nebo prostě jen kousek za městem. Tak bezstarostně jako kdysi dávno, když jsme byli ještě sami nebo když děti byly malé a my jezdili s kočárkem, termoskou sunaru a jablečnou kaší každou volnou chvilku za město, protože to malé děti potřebovaly. Ale během doby, kdy rostly, se všechno nějak změnilo. Stalo se zvykem, že v sobotu drhneme, uklízíme, v neděli se slavnostně vaří, žehli, spravuje a jako důstojní občané se někdy projdeme nažehleni městem, sledujeme sportovní utkání na obrazovce nebo jiný program. Ale co naplat, stereotyp je fádni a unavuje, i když si na něj rychle zvykáme a mnohdy docela rádi. Toho sobotního rána mě to nějak chytlo a mně se chtělo dělat něco jiného než obvykle. V tu chvíli jsem se rozhodla. — Nebudu vařit, nebudu uklízet, a jdeme ven. Dál jsem nepřemýšlela, ale jednala a to bylo asi moje štěstí. Jinak jsem dodnes přesvědčena, že by zvítězil pudink, bramborové knedliky a maso by nezůstalo v ledničce až na pondělí. Šla jsem všechny vzbudit. Rodina zprvu nechápala, ale k mému překvapeni nic nenamítala. Táta dokonce prohodil: „Souhlasím, všichni to potřebujeme a ty nejvíc. Děti se vylítají a k obědu budou housky a vuřty. A čaj vezmeme do té staré termosky." V bytě začal kolotoč. Každý sháněl příhodné oblečení, děti mič, táta nemohl najit právě tu termosku a mě začal trochu mrzet vlastni nápad. Také okna, přes jejichž šmouhy se nesměle prodíralo sluníčko, mě začala strašit. Ale přípravy byly již tak daleko, že se nedalo couvnout. Konečně jsme vyrazili. Teprve před domem se vynořila otázka, kam vlastně půjdeme? „Vzpomínat na mládí a vítat léto," řekl táta. Pro děti to začala být nezvyklá a napínavá hra. Všimli jste si, že můj host, moje „bláznivá letni nálada“, se přestěhovala i na tátu? Vůbec nám nevadilo, že to pravé teploučké letní slunce spi někde za horami a vítr fouká víc, než se nám doma zdálo. Naši náladu nám to již nemohlo pokazit. Když nás vyklopil městský autobus na konečné, vydali jsme se k „našemu lesíku". Prošli jsme okolo horního rybníka až na Skalku, odkud je krásný výhled na celé okolí. Tam jsme si uvědomili, že sice již nevyběhneme až nahoru najednou jako naše děti, že břiza na levé stráni ohromně vyrostla a tamhle vpravo je na místě starého lesa paseka — zkrátka, že jsme tu již strašně dlouho nebyli a že je to vlastně škoda. Vuřty i housky, které jsme koupili cestou na autobus, chutnaly znamenitě. Čaj jsme pili až v nádražní restauraci, když jsme se pozdě odpoledne vraceli domů. Pudink se šlehačkou nikomu nechyběl. Děti běhaly, měly spoustu otázek, vyprávěly zážitky ze školy, o kamarádech a my jsme si uvědomili, jak málo je známe a jak je pěkné být si navzájem tak blízko. Našli jsme možnost věnovat se několik hodin pouze jeden druhému a tím jsme dali našim dětem daleko více než jindy za celé dva dny volna, prožité v uspěchané domácnosti. Já vím, můžete si říci — to prádlo a skříň stejně musíš dát do pořádku. To je pravda. Ale věříte, že mi potom všichni bez říkáni pomohli? Za prostý slib, že půjdeme zase. Proto vám piši. Jistě každý z vás má nějaký oblíbený koutek přírody, který během času trochu zanedbává. A přece je to požitek — vyrazit ven do přírody, jen tak, bezstarostně se věnovat jeden druhému a zvláště dětem. Vždyť si to zaslouží, a mnohdy to více ocení a více potřebuji než lístek do kina, čokoládu, dorty, novou pannu nebo elektrický vlak. Myslím, že by to byl hezký dárek i k jejich svátku, ale ne jen jednou v roce. Nejsme snad tím citovým odcizením, o kterém se tak často mluvi, také trochu vinni? M. VINŠOV A 1 JEŠTĚ JEDNOU FUGA pro krajku a výšivku... (K VÝSTAVĚ ŠKOLSKÉHO ÚSTAVU UMĚLECKÉ VÝROBY V NAZARETSKÉ KOLEJI NA BETLÉMSKÉM NAMÉST! V PRAZE) Od okamžiku, kdy si lidstvo uvědomilo, že odívání není jen pouhým přikrýváním nahoty, že člověku pro jeho důstojnost nestačí pár listů, spletených větviček nebo později kusy hrubé tkaniny, začal toužit po kráse a zvelebení šatů a svého okolí. Tato snaha po krásném začínala ozdobným sešíváním, spojováním dvou kusů látky k sobě, potom vytahováním a splétáním nití, což jsou první tvůrčí prameny výšivky a krajky. Pokrok a rozvoj těchto technik je těžko sledovat krok za krokem. Ze zachovaných materiálů však vidíme, jak postupně roste dovednost rukou a rozšiřuje se i bohatství používaných materiálů. Namísto Inu a konopí přicházejí postupně zlaté a hedvábné nitě spolu s drahými kameny umně do nich vplétanými a v naší době jsou vystřídány opět materiálem přírodním. Celá váha výtvarného účinu výšivky