Výtvarná Práce, 1967 (XV/1-26)
1967-04-20 / No. 8
výtvarná práce orgán Svazu československých výcvarných umělců Ročník XV Praha 20. dubna 1967 Cena 1 Kčs * Současné polské malířství v Praze Lodž a Evropa Co nového v Paříží CID aneb zápas o nejlepší výrobek Nespravedlnost nemoci Během časného rána 24. března rozběhla se po Praze zpráva, že v noci toho dne zemřel Antonín Pele. Byl Velký pátek, a vanul studený vítr. fako třetí odešel Antonín Pele za svými přáteli, J. Fragnerem a V. Makovským, kteří nás opustili této zimy. /e to smutné. V Antonínu Pelcovi ztratila naše kultura další ze svébytných osobností. Malíř, ilustrátor a karikaturista, byl i profesorem na pražské Akademii, kam přešel po pedagogickém působeni na Vysoké i škole uměleckoprůmyslově. Zůstalo po něm rozsáhlé a vnitřně souvislé dílo, i když zasáhlo do zdánlivě odlišných oborů. fefich symbióza měla společného jmenovatele uměleckého názoru", tvůrčího dobrodružství a společenské potřeby. Dostalo se mu právem řady oficiálních poct: byl laureátem státní ceny, nositelem čs. ceny míru, nositelem Rádu práce, byl jmenován zasloužilým a posléze národním umělcem; vedle toho bylo jeho dílo oceněno i mezinárodně. Svou tvorbou i osobnosti představoval pro nás dnes už historický pojem meziválečné, avantgardy. Nedávno ji kdosi charakterizoval tak, jako by její slabinou bylo, že se obracela se svou progresívnosti jen sama k sobě. Když bychom takovým schématem měřili Pelcovu tvorbu, zjistili bychom vratkost podobného soudu. Pele se po studiích na Akademii v Praze v letech 1913—19 chtěl věnovat především malbě. Ale příležitost a daná sociální potřeba jej přivedla ke karikatuře. V práci se rodilo jeho společenské uvědomění. Rpstl-li v malbě, zhruba řečeno, od sociální noty — tolik příznačné pro začátek dvacátých let — ke kubismu, rostl souběžně jeho talent karikaturisty od shovívavého pohledu zkratkové kresby k útočnosti protifašistické výzvy. Průsečíkem dvou linií tvorby, malířské a karikaturní, zároveň katalyzátorem a někdy polem zkoušek stala se mu ilustrace: od poláčkovských doprovodů ze života malého člověka, překvapeného dobou, až po hutné fresky ilustračních listů, vytvářejících souběžný výtvarný příběh textového materiálu Vallésova, Balzacova, Steinbeckova a dalších. Pelcovo umění sloužilo v tom nejlepším smyslu. Další oblast vyvážila soustředění na jeden obor; byla tu nejen vnější, ale i vnitřní potřeba umělcova vyslovit dobu, čas, sebe,- poznání i okouzlení. Těžisko zájmu se přenášelo organicky mezi malbu, kresbu a ilustraci. Byl vytvořen celek, jehož hodnota má právo trváni svou lidskou účastností i formální intenzitou. Pelcova souvislost s avantgardou je dílem uměleckého rozhodnutí i generační volby. Ze byl odtud krok k polittčnosti výtvarné práce, stalo se logické v daných historických souvislostech. Sám sklon talentu vedl jej k formální nadsázce, zkratce, ke zhuštění výrazu: vyjádřit na malé ploše j relativně! malé, samozřejmě!/ maximum myšlenky, poznání, citu. Expresívni kořeny Pelcovy malby jsou v mnohém zdrojem jeho formálního rejstříku, k němuž se vracel v různých údobích. I v údobí posledním, kdy se rozmaloval s neuvěřitelnou silou, se smyslem pro barevný kontrast i krásu barevného lůnu a pasty. Příliš krůtě a příliš brzy zasáhla jeho práci zákeřná choroba. Ten expresívni rys Pelcova vyjadřování byl také výslednicí jeho vztahu k životu, k lidem. Neznal polohy introspekce a kontemplace. Potřeboval vyjádřit v maximech dramatičnosti, syrovosti a kontrastnosti sebe sama a svět, který vnímal a prožíval, Také lakovou litera« Před nedávném Jsem se pokusil v článku Je české umění světové o několik poznámek k problému uplatnění a prosazení českého umění ve světě. Díval Jsem se na celou věc zvnějšku: Jak jsme byli nebo nebyli vzati na vědomí a proč? Chtěl bych tyto poznámky nyní doplnit pokusem o pohled zevnitř: jak se zařazuje naše umění 20. století do světového kontextu avantgard a Jakou roli v něm hraje — to vše viděno z našeho vlastního hlediska. Nemá to být akademická úvaha. Je naopak vyprovokována naléhavými problémy naší současnosti, z nichž mnohé mají své kořeny již v dávné minulostí. Obecně vzato má současné české umění za sebou deset let (nebo o něco málo více) zápasu o výtvarný výraz a výtvarnou kulturu odpovídající dnešku. Zápasu s dogmatickou turu měl rád; 'epické, ale vtipně shrnuté vyprávění se mu líbilo. Ne náhodou byl oblíben mezi přáteli: byl kumpánem legrace a taškařic v kruhu předválečného SVU Mánes, v sezeních nad Vltavou nebo na Malši. Našel svůj okruh l během strastiplné emigrace i v poválečné době. Když se vracel z'Ameriky, byl vítán mladými jako symbol spojení moderny a revoluce. Jak krůtě i v tomto bodu zasáhla nemoc, která jej izolovala od přátel téměř čtyři měsíce před chvíli, kdy jej z jejich kruhu definitivně vytrhlaI Antonín Pele rozuměl lidem a po svém je měl rád, od dětí, jelichž pozornost si dovedl získat, po široký okruh přátel až po obdivovatele neznámé. Pro ně všechny tvořil Pro ně se angažoval svou malbou i kresbou, at nasadil bobový tón karikatury nebo ztlumený kolorit vulgaristickou deformací, která v Jednu chvíli téměř ovládla oficiální výtvarný život — totiž vše, co alespoň v poněkud širší míře předstapovalo před veřejnost. Tento boj pevedli umělci — a budiž mi dovoleno říci, že i kritikové, historikové a teoretikové — vždy jen s vnějšími silami, ale někdy i sami se sebou. Byl to boj o navázání přerušené kontinuity, o kontakt se světem, o právo vystavovat »experimenty« atd. a zároveň o naši vlastní úlohu v tom, co se v umění po druhé světové válce dělo a děje. Mnoho sil bylo přitom vyplýtváno na dosažení samozřejmostí, na překonání nenormálních okolností — dodnes ostatně toto plýtvání silami nebylo překonáno. Protože tu dlouho působil tlak proti avantgardním tendencím, dostávalo punc avantgardnosti vše, co nějak ilustrace či konstruoval velkou slavnost linií a barev svých obrazových kompozic. Zažil mnoho ve svém životě. Pamatoval se na Alšův pohřeb. Švejkoval proti vojenské mašinérií rozpadající se monarchie. Spojil své umělecké úsilí i společenské přesvědčení v úsilí o pokrok v období mezi válkami. Dal svůj talent k dispozici po ji za demokracii a sociální spravedlnost prbti fašismu. Podílel se posléze na výstavbě socialismu ve své zemi po druhé světově válce, nejen organizační činnost, kupř. při zrodu nového Svazu výtvarníků, ale i pedagogickou činností, která požehnala nejednomu z mladých talentů. Dovedl obohatit svůj výtvarný názor vlnou expresívni i syntetickým kubismem, pak novým objevem malířských hodnot fauvislů, s jejichž modely se setkal na cestě za emigrací, až po absorbování muselo bojovat o své prosazení. Vytvářela se tak mnohdy iluze jakési lokální avantgardnosti či progresivity. V posledních dvou letech se avantgarda prosadila a zčásti dokonce oflcializovala. Toto prosazení přineslo určitou deziluzi. Protože »vše je možné«, začali jsme se ptát, jakou to vše má hodnotu. Vyvstal problém kvalitativní diferenciace. Lokální a relativní avantgardnost (podmíněná bojenf proti tlaku) ztratila smysl, začali jsme se ptát, co jsme vlastně řekli podstatného a nového o vztahu dnešního člověka ke skutečnosti světa, o vnitřním životě člověka samého. Navazovali jsme jen kontakty, aplikovali, asimilovali či modifikovali podněty ze světového umění, nebo jsme řekli něco vlastního? To je otázka, kte- Pokračování na J. straně nefigurativní exploze, která obohatila jeho pa, letu i kompoziční fantazii v posledních letech. V tomto smyslu byl synetikem moderní malby; leč nedovedl jít jinak, reagoval stejně živě na děje společenské fako umělecké. Přitom zůstal vždy svůj a vytvořil si osobitý styl. Pelcův styl vyjadřování. Nedávno mu bylo dvaasedmdesát. Jeho ívůr-1 čí síly však neochably. Nemoc a smrt fej vy, trhly z plné aktivity. Ještě nedořekl všechno, co chtěl a mohl říci. Po Antonínu Pelcovi zů, stává nezaměnitelné místo, které budou přii pomínat jeho obrazy, ilustrace i karikatury. Budou žít dál. Budou připomínat dobu a její umění, člověka i tvůrce, dobrého a veselého kamaráda, i zemí, s níž tato osobnost a její výtvarný^ výraz byl hluboce spjat. LIM i&ZkUL MIROSLAV LAMAČOsudy avantgardy v Čechách I Henryk Stažewski, Reliéf, 1964 /z výstavy současného polského malířství v sínt ŰLUV; k článku na str. 3] \