Výtvarná Práce, 1970 (XVIII/1-26)

1970-05-26 / No. 11

70/11 výtvarná práce čtrnáctideník pro výtvarnou kulturu, organ svazu Českých výtvarných umelco PRAHA 2 6. KVĚTNA 1970 CENA 1 K C S Japonsko tam a zpět Čestmír kafka PLAVBA Od Vladivostok!! se za námi hnal cyklon. Tak jsme pluli zmítáni ledovými vlnami Japonského moře na palubě sovětské­ho Bajkalu, v jehož jídelně' servírky polévaly vodou z čajových konvic ubrusy na stolech, aby přibrzdily slalom talířů a nádob. Rozsé­vání „hygieničeských paketů“. Gong. Večeře. V 19.20 se převrací první Japonec. Salto vzad v sedě. Krátce nato klesá na kolena sochař Uher, balancuje v ruce šálkem čaje, právě když vykročil směrem k pevnému bodu. V 19.25 ujíždí od svého stolu i se židlí český sklář, v ruce vidličku a nůž. Zastavuje se u dveří. Servírky pomalu couvají k barpultu se zábradlím. Venku je tma. Vzdouvání ru­dých běhounú z prava do leva a naopak. Krát­ce před půlnocí mám možnost pozdravit tvůr­ce Libeňského a Janouška, kteří vrženi sou­časně otevřenými dveřmi svých kajut na železnou stěnu chodby, jsou vráceni obratem do svých příbytků. Řinčení garnýží a putování zavazadel po podlahách kajut. A ráno pokračováni. Stalo se, že o snídani byla k našim připevněným stolům u boční stěny plavidla smetena vrstva lodních serví­rek, překryta záhy vrstvou pasažérů tmavé pleti, a hned na to vrstvou Japonců. Ruší se individuální objednávky na oběd. Je jen boršč a karbenátky. Ostatní vypadlo z kotlů. Hříč­ka přírody. Myslím, že i kinetik Dobeš musel zapochybovat o obecné platnosti svého svě­tového názoru... Olevu jsme nenašli ve zpěvu, ale v Tichém oceánu za mořským průlivem mezi severním ostrovem Hokkaido a jeho jižním sousedem Honšíu. Moře ukázalo konečně přívětivější tvář, a my jsme se učili věřit, že to, co se rýsuje vpravo na obzoru v barvách okru a země zelené, je Japonsko. Pak dokonce modra­vý náznak Fudžijamy a oživení na palubě. A to už přiletěl první racek a od břehů při­plouvaly černé, zelené a žluté rybářské kutry, míjely nás bílé parníky s vlajkoslávou a bu­čící, ukoptěné remorkéry, a to už byla Joko­­hama a my jsme Hivěřili. JAPONSKO Země, na kterou jsme vykro­čili, byla z asfaltu. Nečekali jsme přivítání, ale bylo. Nečekali jsme blesky fotoreportérů, ale byly. Zářivé úsměvy dopisovatelek. Japonci jsou velmi zdvořilí. A než jsme se vzpamato­vali, pádili jsme předvečerním hromobitím ne­onů, podjezdů, nadjezdů, přejezdů, rejlvejí, sabvejí, monorejlů, nápisů a znamení, sedm­­náctikilometrovou krajinou z betonu, asfaltu a mechu, zrcadlící se místy v zálivu Tichého oceánu, na tokijské letiště. Města v této pře­lidněné, průmyslové části Japonska, splývají v jakési obrovské nadměsto bez konce. Prosvětlené, dokonale sterilizované tokijské letiště přivítalo poněkud otřesenou skupinku Čechoslováků, bránící se prvnímu náporu spotřebnězbožní explóze a zkoumající vlast­nosti místních fotobuněk. První večeření dře­věnými tyčinkami a první tradiční zelený čaj za doprovodu barevné televize. Když jsme kráčeli k letadlu, zahlédl jsem koutkem oka plastiku. Nebyl to Christo — ale elektrický transportní vozík, převážející zavazadla, za­halená polyetylénovou plenou a spoutaná bí­lým provazcem. Jak jsme seznali později, byli a jsou Japonci mistry v spoutávání a ovazo­­vánl všeho druhu a při nejrůznějších příleži­tostech. Od starojaponských hliněných váz Haniwa, po balení nakoupených roštěnek, pře­máhání žen, oplétání nádob se saké i ošetřo­vání stromů. Naši přátelé, kteří již v Japonsku byli, nás ujišťovali, že cestování Japonskem znamená konec trampotám všeho druhu. Nám — kupo­divu — trampotou začalo. Byla to ovšem •—< přiznávám — výjimka, která dokonale po­tvrzovala pravidlo. Posadili nás do letadla, obdarovali parnatými frotépalačinkami k osvě­žení tváře a dlaní, konejšivým melodickým akordem ze skrytých reproduktorů k upoutání vyzvali, cukrátko nabídli, a pak nás — se vší zdvořilostí — prostě vyhodili. Nestarto­valo se. Jak jsme se později dozvěděli, hava­rovalo předchozí letadlo při přistávání v Ősa­­ce (startuji v Žlimlnutových intervalech), a tam potřebovali „plných“ 30 minut navíc, k přijetí dalšího letadla. Tím jsme již ovšem letěli a zírali na rozžhavené mraveniště noč­ního megaloměsia, vykrajovaného břehy tem­ [ Dokončení na str. 8] Vladimír Kompánek, Skupina znaků Cesta architektury KAREL HETTE5 Původně byli stavitelé a architekti. Stavitelů bylo hodně, malých i velkých, někdy velmi velkých a jejich oborem bylo podnikání zvané stavitelství, technický obor zabývající se na­vrhováním a prováděním stavebních konstrukcí od budov přes tvorbu interiérů komunikace až k vodním dílům. Architektů bylo málo a dělali ar­chitekturu, což je stavební umění, které je výra­zem materiálních i estetických potřeb a ideálů jednotlivých historických dob a společností i samotného člověka. Dnes už to tak nerozlišujeme. Dnes stavitelé i architekti, všichni dohromady, jsou členy Sva­zu architektů a zase všichni dohromady dělají stavebnictví, což je odvětví národního hospo­dářství, zahrnující veškeré činnosti, jež souvi­sejí právě se stavebnictvím. Nutno přiznat, že někdy t— i když poměrně zřídka i=-> je výsled­kem tohoto stavebnictví také architektura. Roz­v díl mezi včerejškem a dneškem je především tom, že se nám dnes pletou pojmy, které jsme dříve uměli lépe rozlišovat, a z tohb pak vzniká nemálo absurdností a anomálií. Samozřejmě v dobách mezi prvou a druhou světovou válkou převahu tehdejší stavební pro­dukce, zrovna tak jako dnes, tvořily činžovní domy, rodinné domky, vily a různé budovy bank, spořitelen a velkých podniků, které vět­šinou moderní architekturu ve svém vnějším vzhledu jen napodobovaly. Nezávisle na této podnikatelské činnosti — i když se bez ní samozřejmě nemohli obejít — žili a tvořili ar­chitekti, hlavně ti tenkrát mladí, kteří se zápa­lem dovedli opravdu tvůrčím způsobem reago vat na měnící se potřeby člověka na rozvoj techniky a na současný kvas avantgardního umění na Západě i na Východě. V souhlase s dobovým sociálním cítěním ve výtvarném umě­ní a v literatuře uplatňovali tito architekti no­vé názory na bydlení, na funkci inte­riérů i stavby, na urbanismus a tvůrčí využití nejnovějších vynálezů a technických postupů, zejména využíváním principů moderních kon­strukcí ze železobetonu a oceli. To nebylo nijak jednoduché, protože záměry a přesvěd­čení architektů se tu střetávaly s konkurenč­ním zápasem betonářů a ocelářů, ve kterém I Dokončení na str. 6)a Slovensko se představuje JIŘÍ PADRTA Přísloví říká, že co je nám nejblíže, známe obvykle nejméně. Zdálo by se, že o slovenském umění to neplatí. Jisté je, že jeho celkové pano­rama bylo u nás ještě před časem poměrně dobře v povědomí, díky občasným souborným výstavám, z nichž poslední, největší, hostila pražská Jízdárna v roce 1963. Časy se ale mě­­.ní as nimi i stav výtvarné kultury národa, 0 němž jsme se dovídali v poslední době pří­mou cestou poměrně jen velmi málo. Od oné poslední velké souborné přehlídky slovenského umění v Praze uplynulo sedm let a stejně tak skupinové a individuální výstavy byly za onu dobu až po dnešek v Čechách vzácnými hosty. A tak kdo chtěl znát více, musel navštěvovat přímo slovenské ateliéry a výstavy, což nebylo zdaleka pravidlem ani u profesionálních čes­kých výtvarných teoretiků, natož u širokého publika. Není divu, že za těchto okolností byl v Čechách informován o dění na Slovensku v plné míře skutečně jen málokdo — což je po pravdě řečeno dost paradoxní vzhledem k vzá­jemné blízkosti výtvarných kultur obou národů. Už jen z těchto důvodů je třeba uvítat velkou třídílnou výstavu slovenského výtvarné­ho umění v Praze jako pozitivní příležitost ne­jenom k rozšíření objemu našich kulturních in­formací, ale i z hlediska přímé možnosti kri­tické konfrontace slovenských výtvarných snah. s českými. Výstava, fcférou uspořádaly k 25. vk­ročí ve vzájemné spolupráci české a slovenské ministerstvo kultury, obě Národní galerie a oba Svazy výtvarníků v Jízdárně Valdštejnského paláce (malba a sochařství), v Klnského palá­ci (grafika) a v Mánesu (monumentální tvorba), je skutečně impozantní — představuje nepo­chybně největší slovenskou výstavní akcí v Pra­ze za čtvrt století uplynulé od osvobození. Její koncepce zahrnuje posledních pět let výtvarní tvtjrby na Slovensku a je tedy zcela současné. Domníváme se, že je to plně oprávněné řešení, 1 když může vzbudit námitky u těch, kdo-by raději viděli rozsáhlou retrospektivu za celých pětadvacet let. Hovoří pro ně řada důvodů, z nichž jsou nasnadě jmenovitě tří nejzávažněj­ší: dnešní publikum zajímá především aktuál ní, živé umění současnosti, spíše než muzeální retrospektivy, dále slovenské umění dosáhlo právě v oněch posledních pěti letech pozoru­hodného stadia emancipace na mezinárodní úroveň, což je potvrzeno řadou domácích i za­hraničních úspěchů, a konečně pak každý historik moderního umění ví, jak je obtížné a problematické třídit hodnoty „pravé a nepra­vé“ z materiálu vzniklého v údobí relativně tak krátkém, jakým je bezprostředně uplynulé čtvrtstoletí. Riziko takového řešení, jaké nám pořadatelé předkládají, je samozřejmě úměrně větší než u jakéhokoliv muzeálního výběru. Tam, kde se pracuje se živým současným materiálem, se hodnoty, někdy však i jejich měřítka, namnoze teprve dotvářejí či přetvářejí, jmenovitě tváří v tvář těm současným výtvarným myšlenkám, které neodpovídají starým představám a kate­goriím klasického moderního umění. O tom však až dále. Vcelku lze předem konstatovat, že slovenská výstava podstoupila tato i někte­rá další rizika vcelku s úspěchem. V podobě, v níž se nám představuje, je bilancí důstojnou (Pokračování na str. 3) Orest Dubay, Krajina. 1965

Next