Výtvarná Práce, 1970 (XVIII/1-26)

1970-10-27 / No. 22

70/22 výtvarná práce čtrnáctideník pro výtvarnou kulturu, organ svazu českých výtvarných umělců PRAHA 2 7. RUNA 1970 CENA 1 KČS Zrodil se jubilant „S účinnosti od 1. ledna 1970 vyčleňuji Umě­leckoprůmyslové mu2:eum v Praze z Národní galerie v Praze a obnovuji jeho Činnost jako samostatné organizace přímo podřízené minis­terstvu kultury. Posláním Uměleckoprůmyslo­vého muzea jako ústředního vědeckého praco­viště pro studium dějin uměleckého řemesla, uměleckého průmyslu, životního prostředí a hmotných dokladů soudobého užitého umění je... (Z dekretu ministra kultury ČSR.) A tak se Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze zrodilo k letošnímu 1. lednu podruhé, právě v roce, kdy uplynulo osmdesát pět let od doby, kdy bylo založeno poprvé. V roce 1885 vzniklo v duchu semperovských a morň­­sovskych tendencí, aby pomáhalo mírnit hrozi­vý úpadek vkusu a estetické úrovně výrobků, způsobený rodící se masovou průmyslovou vý­robou, která odsuzovala rukodělnou práci k po­tupnému zániku. Vzniklo, aby (jak praví za­kládací listina v pořadí první/ „svými sbírkami budilo účastenství obecenstva pro umělecko­průmyslové výtvory, tříbilo jejich vkus a dodá­valo podněty k výkonům, přísnějším požadav­kům uměni vyhovujícím.“ Znovuzřízení muzea jako samostatné kulturní instituce a jeho letoš­ní jubileum bylo redakci Výtvarná práce porn­­dem k tomu, aby řediteli muzea dr. J. Setlí­­kovi položila několik otázek. Uměleckoprůmyslové muzeum se v posled­ních letech, a je to už řádka let, jevilo na ve­řejnosti spíše jako Šípková Růženka než jako čilá Instituce schopná ovlivnit vývoj naší hmotné kultury a všech oborů, které muzeum obhospodařuje. Myslím, že by bylo chybou, kdyby se vněišf pohled na muzeum dal svésti jakousi optikou k takovému závěru. Především muzeu jistá neprospívá poměrně dlouhá rekonstrukce a opravy budovy. Snad tím mohl v posledních třech letech vzniknout dojem jakéhosi zakle­tého zámku. Druhý důvod jeho zdánlivě ma­lé veřejné aktivity spoCívá v jeho desetileté nesamostatnosti, jakési nesvéprávnosti, kdy byl vlastně jen jedním oddělením Národní galerie, což se k letošnímu 1. lednu í právně napravilo. Začlenění Umprum muzea do Ná­rodní galerie bylo výsledkem už předchozí ten­dence kumulovat muzejní ústavy do větších celků. Před tím samo pražské UPM shltlo or­ganizačně brněnské Uměleckoprůmyslové mu­zeum, které je vlastně starší než praž­ské. Když se pak stalo součástí Národní gale­rie, brněnský ústav se stal součástí Moravské galerie, podobně plzeňské muzeum degrado­valo na pouhé jedno odděleni plzeňského vlastivědného muzea, ačkoli jeho knihovna a jeho sbírky, především skla a kovu, jsou vynikající. Podobně, byť relativně lépe, dopad­lo muzeum liberecká. To vše bylo příčinou, že povědomí o významu i činnosti a také možnosti aktivity uměleckoprůmyslových mu­zeí ustoupily do pozadí. Pražský ústav však vykonal nesmírný kus práce, i když leckdy musela být zaměřena dovnitř. Z majetkopráv­ních přesunů po válce dostalo muzeum za povinnost shromažďovat a zachránit obrov­ské množství materiálu Dnes můžeme říci, že je schopno podat ze svých sbírek přehled o vývoji všech uměleckořemeslných disciplín s relativní úplností, i když zpracování přírůst­ků není ještě zcela hotovo. Ale přesto bych chtěl přece jen podtrhnout záslužnou aktivitu, kterou muzeum vyvíjelo v poválečných letech za vedení dr. Pocheho, kdy uspořádalo řadu aktuálně zaměřených pře­hledných výstav, které působily na diváka, vy­chovávaly ho a zároveň nastavovaly zrcadlo výrobě, která tehdy estetickou stránku výrob­ků podceňovala. Abychom se však vrátili k vašemu znovu­zrození. jsou v novém statutu některé nové či jiné důvody existence, jiné poslání mu­zea? Muzeum na rozdíl cd někdejšího ústavu Ob­chodní komory dostává charakter ústředního vědeckého pracoviště pro svou oblast působ­nosti. Vedle dosavadních odborů členěných podle materiálu totiž práce z kovu, kerami­ky, porcelánu, skla, textilu a módy a dřeva přibývají nové odbory, a to užitá grafika, fo­tografie, architektura a design. A samozřej­mě knihovna jako největší specializovaná knihovna toho druhu u nás. Novinkou je i to, že místo někdejšího kuratoria muzea vznikla nyní vědecká rada, která je neien poradním, ale i oponortníu orgánem ředite'e. Je to trochu novinka či experiment, který se teprve musi ověřit praxí a zkušenostmi. (Dokončení na str. 6( Netradiční technologie Stefan Relnhradský, Since nádeje, 1970, leš­těný hliník' a mosaz (z čs. pavilónu na Expo 70 Osaka J Radoslav Kratina, Struktura variabil, chrom Ve výrazné části současného umění je patr­ný silný vliv moderní technické přírody. Stojí dnes v ohni ostrých diskusí, v nichž se stře­tají rozdílná stanoviska. Působení této nové umělé přírody, jmenovitě moderní techniky a technologie na umění je stejně často odmítáno jako výraz technokratického odlidštěni, jako na druhé straně je absolutizováno ve jménu uni­verzální vědeckotechnické orientace až za hra­nici, kde miz> rozdíl mezí uměním a průmyslo­vou výrobou. Spor není zdaleka dnešní, byl na­příklad vyhrocen už v sovětském porevolučním umění 20. let. Dnes se zdá být ještě nalé­havější — v soudobém uměni se s ním setká­váme stále častěji, někdy v. extrémních polo­hách. Oproti sovětskému umění 20. lei existují bohaté zkušenosti s netradiční tvorbou. Pozvali jsme do redakce k besedě o těchto aktuálních otázkách několik umělců, kteří k tomu mají ze své zkušenosti co říci. Z volného rozhovo­ru jsme zaznamenali některé názory. Mluví se o „umělé“ přírodě a často sc zavr­huje ve jménu přírody „původní“. Příroda v tomto romantickém smyslu však neexistuje. Všechna příroda, v níž my žijeme, je udělaná, je lidským dílem. Člověk zasahuje uměle do krajiny od okamžiku, kdy pokácel první stro­my a kdy ji začal obdělávat Vytvořil kulturní krajinu a uměle ji udržuje — pole, louky, ře­ky, lesy. Stačí pohled z letadla, je dost vý­mluvný. Odpor proti civilizaci je romantický — třeba v amerických projektech přeměnv dál­nic na bramborová pole. [Hugo Demartini). ■ Umělá — lidská - příroda je na štíru s pů­vodní přírodou a vede s ní ustavičný zápas. (Karel Nepraš) ■ Vůbec názor, že techniky je příliš, je ro­mantický, byl takový vždy: Vždycky byl stav, v němž byli současníci nespokojeni ve jménu ideálů zašlé krásy, pro příští generace roman­tickým ideálem. S naší civilizací tomu nebude zřejmě jinak. Civilizace má své výhodv a ne­výhody. Dálnice smrdí, ale umožňují věci, ne­zbytné pro život. Zrušit je znamená zastavit život. Nemůžeme se ale dívat na techniku, ci­vilizaci, hromadnou výrobu nekriticky, musí­me v ní hledat míru nezbytnosti. (Jiří Novák). Ano, je třeba hledat míru nezbytnosti a ne­stavět uměle rozpory jako absolutní. V podstatě jde o starý, v různých obměnách znovu a znovu se vracející spor mezi rozumem, smys­ly a citem, ve kterém se zpravidla věci ženou do krajnosti. A přece nejde o to porazit cit rozumem či naopak, ale o tc, aby jedno dru­hé podpíralo a pomáhalo rozvíjet. Chybu ne­vidím v civilizaci, ale v jejím zneužívání. Vě­decký a technický pokrok je sám o sobě kla­dem. Pokud je dnešní civilizace a technika špatná, pak ne proto, že jí je mnoho, ale na­opak, že je ještě málo civilizovaná, že Je pří­liš přízemní, že není dost fantastická. Kdyby technika došla dál, pak by dálnice i provoz na ni vypadaly docela jinak a nekazily by ani vzduch ani okolní, často původní, krajinu. (Václav Boštlk) ■ Jsme na jakémsi rozcestí, odkud máme stejně daleko k 19. století jako ke konzumní společ­nosti. K 19. století máme romantický vztah ja­ko k uplynulému. Ke konzumní společností má­me ale také romantický vztah jako k budou­címu. Také v tom se lišíme od postavení umě­ní v konzumní společnosti. (František Zále­sák). Umělá příroda je pro umělce emociá’n! zá­žitek. Má pozitivní hodnotu. Umělec se s ni musí umět vyrovnat. Absolutizovat rozpory není správné. Je přirozené, že jsem ovlivňován tím, co se kolem mne děje a co mne obklopuje. Prudký vývoj techniky bude stálým impulsem pro umělcovu smyslovou zkušenost a logickým podnětem uměleckého projevu. Dnešní skuteč­nost je pocitová. NejzajímavějšI výsledky se však dostavují tam, kde se umělec — buď sám, nebo jako součást určitého týmu, který pracu­je na technologicky náročném úkolu — dcsta­­ne do přímého kontaktu s technikou nebo s vývojem vědeckého poznání. Mám takovou zku­šenost, že nestačí navrhovat věci k realizaci v materiálu, jehcž vlastnosti a technologii vý­roby dokonale neovládám. Jestliže takto navr­huji vitráž bez větší zkušenosti se sklářskou výrobou, přistupuji k úkolu chtě nechtě běž­ně. Když se však seznámím s výrobou materiá­lu, s nimž pak pracuji, na místě, najdu nové přístupy. V tom je výroba pro výtvarníka pod­nětná. (Čestmír Kafka). ■ Mám tutéž zkušenost. Je možné si udělat pro­jekt. Stačí však přijít do továrny, abych zjis­til, že je to jinak. Při tomto způsobu práce jsem závislý na spolupráci lidí ve výrobě. Musím se podřídit zákonCm. které výtvarné uměni nezná. Musím respektovat materiál a technologii. (Hugo Demartini). ■ Spolupráce s výrobou je ve světě běžná. Ja­ponští umělci mají styk s továrnami, Lev Nus­­berg si našel styk s vědeckými ústavy a spo­lupracuje s nimi, Bělohradský pracuje s tech­nikem, který sleduje vývoj oboru. Některé to­várny samy zvou výtvarníky ke spolupráci, ne­dávno tu byla výstava Rozenthala, který dal umělcům možnost, aby si u něj provedli v ma­teriálu své návrhy. Olivetti se stále uchází o spolupráci s výtvarníky, fČestmír Kafka). ■ Je tu také jiný přiklad. Americká asociace EAT pozvala umělce ke spolupráci s moderními průmyslovými závody. Dala lim výsledkv vývo­jových pracovišť, výsledky výzkumu <ako im­pulsy k tvorbě. Umožnila jim styk s inženýry. Byla to lákavá nabídka, které mnozí umělci (Dokončení na str. 8/ (

Next