Zábĕr, 1968 (I/5-26)

1968-09-21 / No. 18

Ctěte dnes ... Jak je postaráno o filmo­vého diváka str. 6 Potřebuje film spolu­práci? str. 7 Paul — geniální podni­katel str. 8 Dspěchy, tragédie, nepo­chopení str. 2 Záhadný cizinec str. 3 Dialog na Kampě str. 4 Soutěž Záběru str. 5 ... A PŘÍŠTĚ Fotomodelka hvězdou číslo 1 V nové roli jiři Suchý Bohém, který miloval pořádek Třináctá komnata čtrnáctideník československého Číslo 18. — Ročník I. 21. září 1968 Kčs 1,- Toto jsou filmové postavy, kte­ré vytvořil doposud Jaromír Hanz­lík, člen pražského Divadla na Vi­nohradech a ve filmech, které jsou již známy z našich kin, respek­tive se do kin dostanou v krátké době, anebo se teprve natáčejí (první tři jsou z roku 1965, další dva z roku 1966, následující z roku 1967, čtyři z roku 1968). Za tak krátkou dobu je jich skutečně dost, jsou nejlepším svědectvím toho, že naše kinematografie ob­jevila potřebný a vyhledávaný typ, že objevila talentovaného herce, pro kterého se začínají psát postavy. Dvacetiletý mladík, světlohně­­dých vlasů, hnědozelených očí, vysoký 176 cm a vážící 60 kg. Stal se idolem mnoha mladých lidí. Ví­ce se o něm dozvíte v našem roz­hovoru ... Kdo první zjistil, že máš he­recký talent? První člověk, který mi řekl, že by moje touha po divadle mohla mít naději, byla paní Jiřina Strán­ská v Lidové škole umění, kam jsem chodil do dramatického od­dělení. Kdy sis to po prvé uvědomil sám? Až si to uvědomím, dám ti vě­dět ... Zatím doufám. Chtěl jsi dělat herectví profe­sionálně sám, nebo tě k tomu ně­kdo přemluvil? Sám. Co jsi cítil v prvním okamži­ku, když jsi dostal nabídkn stát se členem pražského Divadla na Vinohradech? Měl jsem strach.... A co studium na DÁMU? Externí studium mi nebylo bo­hužel děkanátem DÁMU povoleno. Jak se v poslední době zdo­konaluješ po herecké stránce? Pokouším se školní výuku na­hradit soukromou cestou. Kolík svého já dáváš do po­stav, které vytváříš? Promiň, ale tahle otázka je pří­liš teoretická a nemám ještě ani dostatek zkušeností — abych se mohl posoudit. Setkal jsi se u kolegů se zá­vistí, že se ti za tak krátkou dobu podařilo prosadit se nejen ve filmu, ale i v divadle a v te­levizi? Se závistí člověk musí počítat při každém, byť i zdánlivém úspě- Dokončení na str. 3. JEAN GABIN je čtyřiašedesáti­­letý francouzský herec, který ve filmu debutoval v roce 1930, vy­tvořil za osmatřicet let přes osm­desát rolí a byl na plátně vlastně vším. Neexistuje profese a povo­lání, jehož by nebyl jako herec představitelem. Stal se hvězdou, stálicí, magnetem pro všechny ge­nerace filmových diváků. Bulvár­ní tisk neměl nikdy příležitost, aby jeho jméno mohlo býti zne­užito a vláčeno. Nedal příležitost, ale ani možnost ke skandalizová­ní, což je u filmové hvězdy první velikosti věc téměř nevídaná. Ne­vytvořil také nikdy kolem sebe hvězdný kult. Film je pro něho pracovna, laboratoř, továrna, v níž pracuje jako dělník a po práci jde domů čt do své hospůdky, aby tu vypil své oblíbené červe­né nebo calvados mezi obyčejný­mi Pařížany. Jean Gabin uměl vždy žít a ve složitém světě filmu si vybudoval takovou nezávislou po­zici, že si může dovolit některým lidem nepodat ruku a nemluvit s těmi, kteří se mu nelíbí. Každá nepravost ho rozzuří. Jeho upřím­nost je až otřesná. Není nikdy roztomilý, když k tomu nemá pří­činu. Říkají o něm, že je bručoun, ale Gabin sám o sobě říká, že je veselá kopa. Jak se umí bavit a smát ví nejlépe Fernandel, s nímž před lety založil firmu Gafer, kte­rá vlastní i neveliké filmové ate­liery. Říkají o něm, že je venkov­ský šlechtic a spekulant, proto­že koupil nějaké pozemky a dělá statkáře na své farmě. Ale Gabin dělá všechno jenom pro své děti a proto, že hledá oázu klidu a odpočinku. Gabin byl dvakrát že­­nat, ale neměl děti. To ho velmi trápilo. Když se oženil potřetí, a to až po válce, v roce 1949, obrá­tila se i tady karta. Má dvě dce­ry a syna — Florence, Valerii, Mathiase. Žije jenom pro ně. Učí je nelhat, nenávidět zbabělost a nízkost. Gabin je v ateliéru, v ži­votě i v rodině autoritativní. — Z mladých herců má rád Belmon­­da, o němž je přesvědčen, že je prostý, sympatický a čestný. Vel­mi se mu líbí Alain Delon, který je zcela jiný typ, ale fantastický. Jinak nemá rád hlupáky, zbaběl­ce, slabochy, sobce, pochlebovače a říká to nahlas a všude. Nejhor­ší jsou podle něho takoví, kteří do očí lichotí a potom zasadí rá­nu do zad. Jean Gabin vlastně nikdy ne­chtěl být hercem, ale naopak — strojvůdcem, zemědělcem, mecha­nikem. Dnes jméno Gabin zna­mená jednu velkou epochu fran­couzského filmu. Kdysi byl jeho otec hercem z music-hallů a mat­ka subretou. Pseudonym otce Ga­bin, který tehdy znalo málo di­váků, je dnes znám v celém svě­tě. Snem otce bylo, aby syn po­kračoval v herecké tradici rodiny. Jean se tomu zoufale bránil a dě­lal všechno, aby se to nestalo. A přece film, když promluvil — vtáhl Gabina do svých osidel a už ho nepustil. Dnešní mladí di­váci znají Gabina jako komisaře Maigreta; znají ho i z filmů Me­lodie podzemí, Stará garda, Bur­ziáni, Tulák Archimedes nebo Bíd­­níci. My, kteří pamatujeme třicá­tá léta v kinech, známe i jeho mladou tvář, když hrál ve filmech Pevnost ztracených, Pépé le Mo­ko, Na dně či Velká iluze. Mno- Gabine hé Jeho předválečné filmy byly promítané později po válce i u nás, například Nábřeží mlh, Den začíná, Velká iluze. Postava Jeana Valjeana v Bídnících byla pro mnohé diváky nezapomenutelná. Teprve jako filmový herec mohl prožít své mladistvé životní přá­ní — a stát se aspoň ve filmo­vém příběhu strojvůdcem. Obraz pravého chlapství, člověčenství, obraz geniální prostoty a lidské­ho zápasu ukázal ve filmu Noc je mým královstvím. Když jsem chodil Paříží, viděl jsem všude Gabina, člověka pa řížského předměstí. Nedivím se tomu, že za války byl v Holly­woodu nešťastný. Je spjat s Pa­říží, která mu dala vše, dětství, souručenství s obyčejnými lidmi i slávu hvězdy, kterou však nikdy nevyužil. Gabin, který znal záku­lisí Folies - Bergěre jako Štatista, stál i po boku kdysi největší re­vuální hvězdy Mistinguetové na prknech Moulin Rouge. V součas­né době si přeje, aby se dožil ještě doby, kdy jeho děti doros­tou a jeho otcovská povinnost bu­de splněna. V bytě v Neuilly, kam se přestěhoval z předměstí Vln­­cennse, žije jenom pro svou rodi­nu. Přítel Fernandel si ho čas od času dobírá, ale Gabin mu nezů­stane nic dlužen, však i Fernan­del má syna Franka a děti jsou obvykle starosti, i když jsou už velké. Gabin si však na život ne­může stěžovat; dal mu vše. Vt velmi dobře a sám to říká — ko­lik výborných herců Je na dlažbě, protože neměli štěstí, nebyli prá­vě v módě nebo se na ně ne­spravedlivě zapomnělo. hbs O Jean Gabin — nejvýznačnější fran­couzský charakterní herec. DESET FILMOVÝCH TVÁŘÍ JAROMÍRA HANZLÍKA 1. Sedmnáctiletý Honza, který utíká se svým přítelem Tondou před vidinou zločinu (Finský nůž režiséra Z. Sirového). 2. Vojín Petrus, který odmítá vystřelit z tarasnice, protože „ono to dává strašnou ránu“ (Každý mladý muž režiséra P. Juráčka). 3. Mladík Michal, který hledá nejen smysl života, ale i pochopení u svých rodičů (Bloudění režisérů A. Maši a J. Čuříka). 4. Rakouský vojáček, který se ocitá na sklonku II. světové války v Čechách (Kočár do Vídně režiséra K. Kaclhyni). 5. Student Vojta, který v dobách prázdnin prožije nejen svoji první lásku, ale jako kontrapunkt k ní smrt svého dědečka (Romance pro křídlovku režiséra O. Vávry). 6. Miki Karásek, kluk, který by měl připravit o poctivost jednu z holek spolku středoškolaček, které se zavázaly, že do maturity nebudou panny (Zmluva s diablom režiséra J. Zachara). 7. Osmnáctiletý Ruda, který uprchne z pankrácké věznice v den vy­puknutí pražského májového povstání roku 1945 (Maratón režiséra I. Nováka). 8. Příslušník SNB při vyšetřování největšího podvodu paní poštmis­­trové (Nejlepší ženská mého života režiséra M. Friče). 9. Poručík. (Žert režiséra J. Jireše). 10. Karel IV. ještě jako mladík v pubertě (Slasti otce vlasti režiséra K. Steklého). Dobrý den, pane Jaromír Hanzlík, zcela nefilmově, v podzimním a jarním provedení, tedy v texaskách, mohérové šále a zimníku. Jinak na schodech, o nichž nelze nic bližšího uvést. Foto Jiří Jelínek. Foto archiv

Next