Zábĕr, 1968 (I/5-26)

1968-10-19 / No. 20

Ctěte dnes ... Karel HaSler — nedoce­něná osobnost str. 2 Počepické hvězdy a Jak skončil jeden farář str. 3 Spalovač mrtvol str. 4 Martin Frič a veselohra str. 5 Jedenácté Gran Premio Bergamo str. 5 Bezuzdný John str. 6 Hovory s herci str. 8 ... A PŘÍŠTĚ Hvězdy, idol, Claudia Co určovalo Hašlerův osud Muži v pozadí: Jaroslav Dietl čtrnáctideník československého umu Číslo 2 0. — Ročník I. 19. října 1968 Kčs 1,— JEAN MARAIS — hrdina divá­ků, kteří miluji na plátne dob­rodružství, odvahu a rušné na­pínavé scény. — Foto: archiv redakce Svrchovaná jednoduchost, nehledanost, prostota. To je prvnf dojem, který vás napadne. Když tato mladou půvabnou ienu zahlédnete náho­dou na ulici někde v blízkosti jejího obydli (tam v tom kopci bokem od podolské kryté plovárny), ani vám nepřijde na mysl, že by právě tohle měla být herečka. Neni ani trochu výstřední, dalo by se říct, le je přímo nenápadná. Nevím, vždycky znova mě to překvapí. Není to ovšem jediné překvapeni, které mě (a možná i mnohým jiným) Milena Dvorská připravila. Sedím proti ní v pokoji, který je stejně tichý, půvabný a nevtí­ravý jako ona sama, a konečně se dostávám k tomu, vyslovit im­­pertlnencl, kterou jsem měl už ko­likrát na jazyku. Ne, nedovedu si Jaksi dát dohromady ono děvčát­ko z dávných filmů Bořivoje Ze­mana Byl jednou jeden král a Anděl na horách a dnešní členku Divadla E. F. Buriana Milenu Dvor­skou. Ne snad proto, že by ta pla­chá dívenka tehdy byla nějak zvlášť velké „dřevo“ ve srovnání s jinými začínajícími adeptkami stříbrného plátna. Ale tenkrát by mě opravdu nejméně napadlo, že právě ona vystuduje DÁMU a sta­ne se herečkou. Trpím představou, že ženy mají větší sklon k nedůtklivosti a u­­rážlivosti než muži. Milena Dvor­ská tedy ne. Nejen že mě nepro­­bodla pohledem (snad to ani ne­umí, ačkoliv jako herečka vlast­ně musí umět), ale směje se, bez­prostředně a srdečně, netušil jsem, že se ml podaří takhle ji roze­smát. A k tomu tímhle. Hráze ob­vyklých konvenčních hovorů jsou rázem prolomeny. Můžeme se s ní klidně vypravit třeba do Pros­tějova jejích čtrnácti let. Tady v cirkusovém stanu uviděla na estrádě poprvé živého Jana We­richa. Chodila jsem tam tak dlou­ho, až si mě všiml a prohodil se mnou pár slov. Slovo dalo slovo, ■ — „nechtěla byste filmovat"? Kdo by to bral vážně? To ještě ani on sám netušil, že budou hle­dat s režisérem Zemanem prin­­cezničku pro jeho Krále. Byla to všechno vlastně, jak Milena Dvorská říká, shoda po­divných náhod. Mladých tváři by­lo ve filmu málo, studenti z DÁ­MU tehdy nesměli filmovat. Jenže Jan Werich zapomněl adresu i jméno. Pamatoval si jen Prostě­jov a zajímavou dívčí tvářičku. Naštěstí přes známé se ji poda­řilo najit. A pak už to šlo jako na drátku. Z Prostějova do fil­mové pohádky Byl jednou jeden král, z pohádky Byl jednou jeden král do veselohry Anděl na ho­rách. A tady v Andělu další náhod­né setkáni, které mělo pro ni roz­hodující význam. Setkáni s před­stavitelkou matky Vlastou Fabiá­novou. S velkou herečkou, která má vpravdě mateřskou zásluhu o její vstup do DÁMU. „Vidíte, další rest. Každý den bych ji měla dá­vat kytky nebo co. Já nevím, co to je, asi ten nevděk, nevím, jak to definovat (my bychom nejspíš řekli, že shon blázinec, v jakém dnešního života, žijeme). Ona ohromně umí dát člověku sílu, je to jeden z lidí, co to dovedou... Ještě při zkouškách mi podstrči­la lísteček nosila jsem ho dlou­ho jako talisman, než jsem ho ztratila ..." Vypadá to trošku jako nějaký opožděný, ale zato opravdovský Lízin let do nebe v podmínkách budování pětiletek. Ale byl to spíš nervák a dřina. „Chytilo mě to, v těch čtrnácti, samozřejmě. Jako všechny, co do toho náhodou vplujou. Už se toho drží. Pak je to tragédie. Má taky. Ty první vý­sledky byly strašné ... Kritiky po Králi byly tak hrozné, že mě to porazilo. Říkala jsem si, měla bych se vrátit co nejrychleji zpátky do zdravotnictví..Ale nakonec zví­tězilo rozhodnutí nevzdát se, tou­ha zdolat všechny překážky. Herectví se stalo Mileně Dvor­ské životním údělem. Jako jedné z mála mezi těmi, kdo hledají „u filmu“ své štěstí. Byla jiná, než dívky, které touží „k filmu“. Jak to o nich říká? „To jsou typy, kte­ré mají film rády. Já jsem se ho naučila nenávidět. Abych čekala na nějakou roli z milosti." A o sobě? „Já ve filmu nejsem myslím dobrá. Zdá se mi, že jsem šíleně neuvolněná, já to prostě neumím. JEAN MARAIS Je pětapadesáti­­letý francouzský herec, který se na­rodil v Cherbourgu a zatím nato čil Již přes padesát filmů. Na mos­kevském festivalu před péti lety si získal sympatie dokonce i na­šich novinářů, Jinak Je už dávno miláčkem diváků nejen ve Fran­cii, u nás, ale v celém světe. Ob­divují se mu i vedoucí kin, což Je Jistě neméně pozoruhodné. Tře­baže Je svobodný, přiznal se ve­řejně k svému synovi v době Je ho jedenadvacátých narozenin. — Syn Serge Je vzpomínkou na ro manci mládí z válečných čtyřicá­tých let v městečku Auch v jižní Francit. Jean Marais francouzské armádě a sloužil ve za svou činnost ve válce získal významné řády — Válečný kříž, řád Rytíře Cestné legie. Když se hrál před třemi lety v Paříži Jeho film Fan­­tomas, bylo vidět, že Jean Marais neztratil nic ze své obrovské po­pularity. Fantomas, v němž hrála i Milěne Demongeotová a Olivier de Funěs, syn známého komika byl nejúspěšnějším fantastickým francouzským filmem. Nemenší ů­­spěch měl ve filmu Christiana - Jacquea Gentleman z Cocody, kde mu byla partnerkou Liselotte Pul­­verová a partnerem Philtpe Clay. Jean Marais je znamenitý Jezdec, lyžař, plavec a vůbec sportovec. Je o něm známo, že Je odvážný, po­hrdá nebezpečím, proto si vyslou­žil i válečný kříž. Ve filmu nikdy nepoužívá náhradníků pro nebez­pečné scény, nenechává se zastu­povat dvojníkem. Při filmování Gentlemana z*Cocody se dokonce třikrát vážně zranil, když z pěti­metrové výšky balkónu skákal na Jedoucí vlak a minul Jej. Jeho snaha o pravdivost filmu do všech důsledků Je skutečně ojedinělá. Když nefilmuje, bydlí v krásném prostředí Marnes la Coquette u prostřed Jedinečné přírody. Tam má dům, ateliér, otevřený oheň v krbu, věrného německého vlčá­ka. Tam také maluje, což je stá­le jeho koníček. Je vášnivým čte nářem a milencem Středozemního moře, kam v létě odjíždí při prv ní volné příležitosti. Je fatalista, věří v osud a osudové náhody. Kdysi byl fotografem a učitelem golfu, ale toužil po tom stát se hercem. Nyní má všechno, po čem toužil. Je optimistou, ale z jeho obrazů vane smutek. Lidé, kteří ho dobře znají, tvrdí, že le zna­menitým vyprávěčem a že mezi Jeho vděčnými posluchači bývají často děti. To v něm asi ožívá skutečný Hratě Monte Christo či Kapitán Fracasse nebo Ruy Bias. Pro mladé a nejmladší diváky zů­stane dlouho rytířem, který nezná strach a Je ochráncem slabých a utlačených, osvoboditelem slabých žen a opuštěných dětí, bojovní­kem proti zlu, falši, obhájcem lás­ky, skutečným hrdinou bez bázně a hany. Pro starší diváky nezapo­menutelným představitelem bás­nických filmů, spojených s před­stavami básníka Jeana Cocteaua, hrdinou křehkých filmů Věčný ná­vrat a Kráska a zvíře. Jean Ma­rais nikdy nezapomíná na své za­čátky, na první setkání s Jeanem Cocteauem, Jemuž dělal léta se­kretáře a který mu dal první pří­ležitost k výraznému uplatnění. Jean Cocteau byl podivuhodný člo­věk, velký básník i dramatik, kte­rý své vědomosti a zkušenosti roz­dával těm, jtmž věřil a jež měl rád. Jean Marais od něho získal vše — znalost, lásku k umění i životu, smysl pro film, divadlo i ostatní umění. Od roku 1952 Je Jean Marais členem Comédie Frangaise. Kdyby nebylo nekoneč­ných rozhovorů s Cocteauem, ni­kdy by Marais tak nevnikl i do podstaty sugestivního kouzla di­vadla. I dnes je ještě obklopen památkami na velkého básníka lidského hlasu, který okouzloval i naše mládí. Když Jean Marais cítil, že už nikdy nemůže opako­vat básnické filmy svého mládí, stál před rozhodnutím, zda má o­­dejít navždy z plátna nebo se po­kusit znovu zvítězit v Jiném žánru. Marlene Dietrichová byla pře­svědčena, že člověk a umělec se nemá nikdy vzdávat — i kdyby okolnosti byly sebenepříznlvější. A tak také radila svému příteli — a Jean Marais se pustil znovu do boje. Pokusil se vytvořit novou poezii — poezii nebezpečí, stra­chu, odvahy, dobrodružství. Proto působí tak svěže, mladě. Jean Coc­teau ho učil sebekrlttčnostt a ži­votní laskavostt. Marlene Dietri­chová odvaze. Po druhé světové válce plntl naše kina Jednoduchý plakát: Hraje Jean Marais. V sou­časné době Je tomu právě tak. Je to Jiný Jean Marais? Ne, stále týž. Nezradil svůj charakter. Je stále hrdinou Cocteauovým. Kdo slyšel Jeho desku Mluvené písně, které napsal před lety Jeho přítel — básník Jean Cocteau, Jistě to po­tvrdí. hbs BYL HRDINOU COCTEAUOUÝM Jednoduchost, nehledanost, pros­tota — to Je Milena Dvorská. — Foto: M. KHUN (Pokračováni na str. 3)

Next