Zábĕr, 1969 (II/1-26)
1969-10-18 / No. 21
NĚKOLIK NOVINEK Z PRAŽSKÉHO STUDIA ANIMOVANÉHO FILMU Režisér a též autor a výtvarník Břetislav Po jar dokončil před nedávném českon verzi své Iluzologie, natočené ve společné produkci s National Film Board of Canada. Zkušený interpret Ivan Vyskočil „přednáší“ v této břitké satiře o psychologii moderního člověka a o problému zařazení jedince v civilizovaném světě. Od nejútlejšího dětství až po zralý mužný věk potácí se hrdina tohoto duchaplného ploškového filmu mezi svými naivními a romantickými představami na jedné a tvrdou skutečností na druhé straně, je k tomu zapotřebí mnoha hořkých životních zkušeností, aby získal ten správný pohled na svět, jak ostatně naznačuje původní anglický titnl filmu: To see or not to see — Vidět či nevidět. Milovníky dvou skotačivých brášků medvídků, kteří v dosavadních šesti dílech loutkového seriálu Pojďte pane, budeme si hrát plně osvědčili svou schopnost krkolomných proměn a všemožných taškařic, jistě potěší zpráva, že se se svými miláčky snad brzo opět sejdou v dalších filmech, připravovaných osvědčenou trojicí tvůrců Urban - Pojar - Štěpánek. Režisér a scenárista, zasloužilý umělec Jiří Brdečka, byl animovanému filmu nakrátko nevěrný — natáčel na Barrandově Pražské noci — ale ted už dokončuje, po svých úspěšných animovaných „horrorech“ Pomsta a Moc osudu, další kreslený film v oblasti hrůzy. Metaforfeus. Tentokrát je to však horror klasický volně podle antické báje o Orfeovi a Euridlce. Výtvarně v něm Brdečka vychází spolu s grafikem Vladimírem Kalivodou z antických mozaik a fresek a všechno nasvědčuje tomu, že tento film bude jedním z nejzajímavějších v animované tvorbě tohoto roku. Do historie sáhl pro náměty také scenárista a režisér Jaroslav Boček, jemuž přísluší kromě jiného zásluha o zachování vděčného žánru loutkového filmu v jeho klasické podobě. Boček obnovuje antický příběh Vdovy z Effesu a tragický tok dávného vyprávění okořeňuje vtipem a humorem. Film zdůrazňuje především vlastní morálku příběhu, v němž vdova, nedbajíc nebezpečí, obětuje svou mrtvou lásku lásce živé. Zde vzdává autor hlubokou úctu síle ženské lásky, zatímco ve svém dalším loutkovém filmu, v Sochařce z Poličky, se posmívá její zchytralosti a nevěře. Toto je námět veskrze humorný, převzatý prostřednictvím J. Š. Kubína z renesance — z okruhu příběhů Boccaclova Dekameronu. vždy Věčné téma ženy a jejích ne monogamních choutek se objevuje také v rabelaisovsky rozverné anekdotě režiséra Františka Vystrčila Nůžky, z níž se pouučíme o neuhlídatelnosti dívčí ctnosti. Režisér a výtvarník Josef Kábrt dokončuje kreslený film na motivy starého milostného příběhu z Indie, který poněkud škodolibě ironizuje věčné dilema ženské lásky zda dát přednost milencově kráse či hodnotám jeho ducha. Výtvarně bude Démonova povídka jistě také poutavá a originální, neboť režisér Kábrt tu vychází ze starých indických minatur. Dosavadní výtvarník a spolutvůrce mnoha našich animovaných filmů Miroslav Štěpánek debutuje jako autor a režisér svým pozoruhodným filmem C. k. střelnice — v němž mu skvěle posloužila poezie naivních tvůrců pouťových terčů k výtvarnému vyjádření filosofické úvahy na věčně živé téma. Režijním debutem výtvarníka Františka Brauna, jehož půvabné naivní kresby uplatnilo už několik našich režisérů ve svých filmech je národní pohádka Boženy Němcové O psu Bodříkovi, která jistě potěší malé i velké diváky našich kin. V Praze už docela zdomácnělý Američan, režisér Gene Deitch pokračuje s výtvarníkem Františkem Skálou na seriálu mlnipříběhů pana Koumala, jehož záměry bývají moudré a ušlechtilé, jenže málokdy mu bývá dopřáno, aby sám sklidil jejich ovoce. Po filmech Budiž světlo, Až do nebe a Pokroky a vynálezy následuje nyní Sebevrah, Škoda lásky a Sbohem město. Vedle toho připravuje Deitch dva veselé filmy pro malé diváky: Leopold je neviditelný sběratel drobečků, který nadělá přemnoho zmatků a Hloupý žabák je fenomenální zpěvák, který se obecenstvu představí ve vokálním podání populárního amerického zpěváka Pete Segera. Když už je řeč o filmech pro děti, závěrem aspoň několik stručných potěšujících zpráv: režisér a výtvarník Zdeněk Miler dokončil v poslední době další tři kreslené příběhy svého oblíbeného malého hrdiny Krtek a zelená hvězda, Krtek v Zoo a Krtek a žvýkačka. Čímž ovšem „krtčímu“ seriálu není zdaleka ještě konec. Rovněž dětem pro radost vytvořila režisérka Božena Možíšová po úspěšném Přírodopisn v cylindru dva neméně zábavné kreslené filmy se stejnými dvěma uličníky „v hlavních rolích“, Nehoupat a Medicína. Není to ještě zdaleka všechno, v co zajímavého v poslední době v pražském animovaném filmu vzniklo a vzniká. Chybí tu jména dalších tvůrců, Zdeňka Smetany, Václava Bedřicha, Jana Švankmajera, Ivana Renče, Josefa Klugeho, Stanislava Látala, Bohuslava Šrámka a dalších, i tituly jejích nových filmů. Ale při nejbližší příležitosti budeme referovat zase o nich. Kateřina P o š o v á Hrdina animovaného „krtčího seriálu“ režiséra Zdeňka Milera ve snímku Krtek a zelená hvězda Pádný důkaz oddanosti zachycuje tento záběr z jilmu Jiřího Brdečky Moc osudu Přírodopis v cylindru se jmenuje zábavný animovaný snímek, který k potěše všech malých diváků natočila Božena Možíšová Povídá se, že... stará láska nerezaví. Něco by o tom mohla říci Nathalie Delonová, která i přes dramatický rozchod s Alainem zachovala si k svému bývalému manželovi poměr velmi přátelský. „Za sedm let společného života,“ řekla nedávno Nathalie, „Alain ze mne udělal docela jinou ženu. Přesto, že jsme se rozešli, nejsme nikdy příliš dlouho jeden bez druhého. A slíbili jsme si, že budeme každý rok trávit společného Silvestra s naším synem Anthonym.“ Nathalie Delonová neříká, zda její manžel měl 1 vliv na její spisovatelské pokusy. Jisto je, že si Nathalie píše od svých čtrnácti let deník, který je prý velmi zajímavý. Herečka nedávno prohlásila, že je rozhodnuta napsat román. V případě, že se jí povede, uvažovala by o vydání, kdyby neuspěla, bude ona sama jediným nemilosrdným kritikem. ve filmovém světě jsou na cestě dvě radostné události. Vanessa Redgraveová čeká v nejbližší době (nebo už dostala) přírůstek do rodiny, kterou zatím sdílí (bez sňatku) s Italským hercem Franco Neroem a s dvěma dětmi ze svého prvého manželství s režisérem Tony Richardsonem. Další herečkou, která bude chovat, je Audrey Hepburnová. Prozradila to novinářům hereččina tchýně paní Paola Roberti Bandiniová. Dodejme, že 1 Audrey Hepburnová má už z předchozího manželství s Mel Ferrerem devítiletého syna. Toho říjnového dne se nad Prahou už od rána snášela mlha. Ve vrátnici mne pozdravil pan Zounek, který je na Barrandově vrátným snad půl století, a který má vždycky tak dobrou náladu, že se divím, proč mu ještě nikdo nedal nějaký ten metál . . . — Měl by tu dneska točit pan režisér Jireš, povídám. — Nevíte, kde jsou? — To jako s Valerií? odtušil. — Točejl v sedmičce, ale před chvílí si udělali pauzu na oběd. Tak si zatím dejte kafe! Před dveřmi ateliéru označenými červenou sedmičkou seděl pán v hasičské uniformě. — Jsou na obědě, broukl. Překročila jsem práh a obklopilo mne ticho a snová atmosféra, ve které se odehrává celý příběh malé Valerie, tak, jak Jej popsal ve své knize Valerie a týden divů básník Vítězslav Nezval. Ocitla jsem se v Nezvalově neskutečném světě a začínala chápat, proč si Jaromil Jireš jako námět pro svůj nový film vybral právě Valerii a týden divů. Ale to už se za nepravými stěnami jídelny ozvaly hlasy a do jís delny nakoukla tmavovlasá dívka rovně zastřiženou ofinkou, s hnědýma bystrýma očima, oblečená do bílých šatů, sahajících do půl lýtek, ve vysokých šněrovacích botkách, prostě oblečená tak, jak si její kostým vymyslela výtvarnice Ester Krumpacliová, a jaké mladé dívky nosily za časů našich babiček. — Ty jsi Valerie? spíš konstatuji, než se ptám. — A taky Jarka Schallerová, směje se. — Ale tím už si nejsem jistá . . . A tak jsem se dověděla, že je jí právě třináct let, což je přesně tolik, kolik má být Valerii, že nikdy před tím ve filmu nehrála, i když do školního slohového cvičení napsala, že chce být herečka, že má ted ve škole potíže s učitelkou i s kamarády, protože ono to přece jen není tak běžné, hrát ve třinácti hlavní roli, že se jí na Barrandově líbí a že pan režisér Jireš a pan kameraman Cuřík jsou trpěliví a hodní. — Mám Valerii ráda, končí Jarka, — protože, víte, ve třinácti má člověk pořád nějaké potíže ... Dospělí člověka neberou ještě vážně, ale taky vám spoustu věcí neodpustí, protože přece už nejste dítě. Vůbec se nedivím Valerii, že si vždycky radši všechno vysnila, protože skutečnost nikdy nemůže být tak krásná a dobrodružná, jako byl sen . . . Zatím v jídelně všechno připravili k dalšímu záběru, zazářily lampy, lidé ztichli, a u kachlových starých kamen stojí nehnutě stará dáma, Valeriina babička, v upjatých sněhobílých sametových šatech, se staženými stříbrnými vlasy. V rukou drží modlitební knížku, pomalu vykročí a projde kolem Valerie, která ji lehkou úklonou pozdraví. A potom se záběr opakoval znova a znova a ještě jednou s malými změnami, o kterých ví jen režisér a kameraman, jak jsou důležité, ale které potom, když sedíte ve ztemnělém kině, způsobí, že zapomenete na všední starosti a na půl druhé hodiny se stanete třeba jednou z postav příběhu. Takže jsem se raději tiše vytratila a skleněnými lítacíml dveřmi jsem opět prošla do jednoho pošmourného říjnového odpoledne . . . SANDRA PUDILOVA VA L E R I E a týden divů Přítel a ochránce malé Valerie — Orlík jPetr Kopřiva) Helena Anýžová v trojrolt Elzy, maminky t babičky a Jaroslava Schallerová jako Valerie Režisér Jaromil Jareš. Snímky Jan Kuděla ^ amspr 3