Zábĕr, 1970 (III/1-26)
1970-09-17 / No. 19
HVĚZDA, KTERÁ PŘEDNÁŠÍ EKONOMII Nikdo nepochybuje, že ekonomie a film spolu úzce souvisí. Ale v životě herečky? Navíc velmi zaměstnané filmem? Vždyť v roce 1968 natočila Alia Demidovová pět snímků. My jsme ji nedávno viděli v Krasikově filmu Šestého července, kde vytvořila Leninovu odpůrkyni, představitelku krajní levice Marii Sípiridonovovou. Hrála i ve filmu režiséra Karelova Dva soudruzi, Vladimír Basov jí dal roli ve svém snímku Štít a meč, dále ji diváci obdivovali ve filmu Živá mrtvola (režisér V. Vengerov) a její zatím poslední rolí je jedna z postav životopisného filmu Čajkovskij. Ale jak je to s tou ekonomií? Ať nám o tom něco poví Alia Demidovová sama: „Všechno začalo tím, že mě vyhodili od přijímací zkoušky na Ščuki-novu divadelní školu. Předtím jsem už strávila ovšem tři roky na taneční škole Divadla Stanislavského a Němiroviče-Dančenka. A protože jsem dospěla k názoru, že nemám herecké' nadání, dala jsem se zapsat na politickou ekonomii na moskevské universitě. Něco mě však neustále nutilo okusit zakázaného ovoce, a tak jsem se stala členkou studentského divadla, které řídili Alexej Arbuzov, Valentin Pluček a Roland Bykov. A tehdy jsem si znovu řekla: Co kdyby? Skončilo to zase výbuchem. Poděkovali mi, nebo chcete-li abych se vyjádřila přesněji, vyhodili mě ze dveří. Nemám prý profesionální předpoklady. Jako herečka jsem prý naprosto neschopná. Tak to byl konec. Zároveň však začátek. Pochopila jsem, že' musím něčím prokázat, že mám právo stát se herečkou. Že to mu-sím dokázat, bez odkladu a přesvědčivě, nejen druhým, ale i sama sobě. A tak jsem se stala herečkou. Ještě dnes se divím, že jsem měla tolik sil.“ V roce 1964 konečně absolvovala Ščuikinovu školu při Vachtangovově ■divadle a stala se — s celým ročníkem — členkou mladého divadelního souboru Taganka, věkově nejmladštho v Moskvě. Od té doby rozděluje svou hereckou přízeň mezi prkna, znamenající svět a mezi ateliéry. Z valné většiny představuje na divadle i ve filmu typy rozhodných, tvrdých žen. Sama je spíše jemná a trochu zasněná, miluje podzimní mlhy v okolí Moskvy a touží po roli, jež by odpovídala jejímu charakteru. Snad se i dočká, neboť scénář chystaného filmu Sestřička Aljonuška — kde má hrát televizní komentátorku — je psán přímo pro ni. I jako herečka zůstala Álla Demidovová věrna své ekonomii. Přednáší ji nyní na Ščukinově škole. Když se jí ptali, s kterým režisérem a s kterým hercem by chtěla pracovat, odpověděla: „Toužím pracovat s takovým režisérem, který by byl ochoten k opravdové a naprosté spolupráci s hercem. A ráda natáčím s těmi kolegy, kteří si uvědomují, že nejsou sami na světě.“ Kterou zemi byste nejraději poznala?Japonsko, abych tam mohla lovit chobotnice, Anglii kvůli Temži a Paříž, abych navštívila Louvre a mohla se procházet po Montmartru. Vaše nejoblíbenější filmy? Rommův Sen, Serjožka Danělije a Talankina, Tarkovského Ivanovo dětství a z cizích Chaplinova Světla vel- 1 koměsta. Máte nějaký nesplněný sen? Ano. Potkat někde ve městě Innokentije Smoktunovského. Natáčela jsem s ním tři filmy, ale nikdy jsem ho neviděla „v civilu“. To jsou ty paradoxy filmové práce! cl PAN HULOT NA CESTĚ DO AMSTERODAMU Jacques Tati si nepotrpí na reklamu. Své filmy natáčí v poměrné tichosti, neuchází se o přízeň tisku, nezve reportéry do ateliéru a nepořádá tiskové konference. Každý jeho film je však překvapením a jeho postavička — pan Hulot — patří k nejzdařilejším typům současné filmové komedie. Obdivovali jsme ji v Prázdninách pana Hulota i v Mém strýčkovi a podaří-li se mu snímek Obchod, na němž právě pracuje, jistě se setkáme s panem Hulotem znovu na našich plátnech. Na Obchodu pracuje Jacques Tati už rok. Exteriéry natáčel mezi Paříží a Amsterodamem, neboť tato trasa hraje v jeho filmu důležitou roli, pro interiéry si najal obrovský hangár na amsterodamském letišti Schinhol. Hlavním hrdinou Obchodu bu-de pochopitelně pan Hulot. Jenže, kdoví... možná, že tu důležitější roli bude mít — auto. Jacques Tatí potřebuje k rozehrání své komiky nejen živé partnery, ale i ty neživé, věci, předměty nejrůznějšího druhu. Žije s těmito věcmi v podivné symbióze a v tomto zvláštním společenství vytváří překvapivé gagy. Ne nadarmo kdysi spisovatelka Colette prohlásila, že Tatí vynalezl způsob, jak být zároveň kolem i cyklistou, tenisovým hráčem i míčkem, boxerem 1 jeho soupeřem. Tentokrát bude řidičem a autem. Oc ve filmu Obchod vlastně jde? Francouzský konstruktér vytvoří ojedinělý prototyp automobilu, s nímž pan Hulot jede do Amsterodamu, kde se koná výstava vozů. Provází ho zástupkyně tiskové agentury, pověřená propagací vozů, ředitel firmy, která nový automobil koupila, a obchodník ojetými vozy, který se chce prostě podívat do holandské metropole. Jak už je pan Hulot rozeným smolařem, dostane se během cesty do různých těžkostí, které zaviní, že přes nejlepší vůli dorazí k cíli právě ve chvíli, kdy se brány autosalónu definitivně zavírají. Jaká škoda! Auto, které tu chtěli naši přátelé z Francie vystavovat, by určitě vzbudilo senzaci. K jeho zvláštnostem patří například to, že se může libovolně natahovat a zkracovat, že v něm lze bydlet, neboť je v podstatě komfortně vybavenou domácností s nafukovacími lůžky, se sprchou, s vařiči a grilem atd. Některé věci mají více funkcí, tak například motor lze změnit v gril, zapalovač cigaret v kávovar atd. Tak jako v tichosti a nenápadně pan Tati natáčel svůj film, stejným způsobem si vybral i hlavni ženskou představitelku. Vybíral dlouho a jeho volba padla na americkou cover girl Marii Kimberlyovou, která mu připadala z dvou set uchazeček nejdokonalejší. Marie Kimberlyová, kterou zná celá Amerika z nejrůznějších magazínů, je půvabná rudovláska s modrýma porcelánovýma očima. Amerika ji dobře zná proto, že patří mezi nejpopulárnější cover girl nového světa. Je ovšem nejen nejpopulárnější, je i nejdražší. Za jedno sezení má tisíc dolarů. Tati jí pochopitelně nemohl nabídnout sumu, která by odpovídala jejím příjmům, ale Marie Kimberlyová to pravděpodobně vůbec nežádala. Považovala nabídku francouzského režiséra za vyznamenání a byla šťastná, že si pan Tati vybral právě ji. Počítala, že za tři měsíce bude natáčení skončeno a pak že se věnuje opět své práci. A tak se stalo, že jednoho krásného dne Marie Kimberlyová zmizela ze Spojených států a nikdo nevěděl, kde je. Říkalo se, že odjela na cestu kolem světa (podnikla ji už třikrát), jiní tvrdili, že podlehla své lovecké vášni a je v Africe na lovů lvů. Ve skutečnosti se šestadvacetiletá cover girl, pro níž vzdálenost nehraje žádnou roli, a která je zvyklá pohybovat se pouze ve vzduchu, plazila v podivném automobilu mezi Paříží a Amsterodamem ve společnosti pana Hulota. Z plánovaných tří měsíců se jich vyklubovalo dvanáct. Tati je totiž z nejpečlivějších režisérů, malá scéna pikniku, která ve filmu proběhne za dvě minuty, mu zabrala například čtrnáct dní práce! Uprostřed letošního léta Tati natáčení šťastně ukončil a Marie Kimberlyová si konečně oddechla. Místo aby si někde v klidu odpočinula, odjela prý lovit kance a muflony. A jak Jsme se mohli dočíst ve francouzském tisku, odjela je prý lovit do Československa. A tak je docela možné, že příští hvězda Tatiho .filmu, které se filmování tak zalíbilo, že se chce této práci trvale věnovat, trávila své zasloužené volno kdesi v Tatrách a nikdo neměl tušení, že se po horách s puškou prohání jedna z nejznámějších amerických cover girl. gf V v JESTE NA CHVILKU S ELIZOU 0 ELIZE 0 francouzské herečce Marii-José Natové se v poslední době hodně psalo. Očastnila se karlovarského festivalu, kde zastávala funkci porotce. Očastnila se však tohoto festivalu i jako herečka. Byl tu totiž promítán film jejího manžela, režiséra Michela Drache Eliza aneb pravý život. Snímek vzbudil zaslouženou pozornost, i když nemohl být promítán v oficiální soutěži, protože už jednou na mezinárodním kolbišti byl uváděn. Francie jej letos přihlásila do Cannes a film tam kupodivu (veřejnosti ,i novinářů) nedostal žádnou cenu, ačkoli právě herecký výkon Marie-José Natové by si ocenění zasluhoval. Film Eliza aneb pravý život patří k těm snímkům, které se dotýkají ožehavé tematiky - totiž rasové otázky. Proto nebudou jistě bez zajímavosti i názory hlavní představitelky na některé otázky, které s filmem a s jeho myšlenkovou náplní souvisejí. Jak známo, Marie-José Natová ztělesňuje ve filmu továrni dělnicí, která se zamiluje do Alžířana. Na otázku, zda by i ve skutečnosti mohla milovat tohoto člověka, Natová odpověděla: „Pochopitelně že ano. Ostatně moje maminka se zamilovala do Alžířana. Podle mého názoru je rasismus ohavná věc. Proto jsem také hrála v tomto filmu a proto vždycky budu hrát ráda ve snímcích, které budou odhalovat všechnu hrůzu rasismu. Lidé se rodí svobodní a rovní, svobodní a rovní by měli zůstat i v dalším životě.“ Další otázka novinářů platila prostředí, v němž filmová hrdinka pracuje. Mohla by v podobném prostředí pracovat i herečka? „Jak víte,“ pravila Marie-José Natová, „pocházím z velmi skromných poměrů a měla jsem v podobných poměrech žít. Vždyť jsem ani nestudovala. Vyrůstala jsem na korsickém venkově. Měla jsem štěstí, když jsem se přihlásila do jedné herecké soutěže, protože jsem se dostala do r<rřiže, mohla jsem tam vystupovat a později udělat i hereckou kariéru. Pokud jde o dělnické prostředí, trochu je znám, protože mám sestru, která pracuje v továrně u běžícího pásu. Pochopitelně, že bych se dokázala s tímto prostředím vyrovnat, kdybych neměla na vybranou.“ „Co soudíte o buržoaznícih sklonech, které se u některých dělníků projevují. Nepoburuje vás to?“ zněla další provokativní otázka,. „Když se tyto buržoázni tendence projevují například v touze po větší kráse, po kultuře, tak je nepovažuji za odsouzeníhodné. To, čemu se obvykle říká buržoázni sklony dělnické třídy, není v podstatě nic jiného než snaha po zlepšení životních podmínek. Pravděpodobně byste chtěli ode mne slyšet, že nenávidím buržoazii. Ale já vám to neřeknu, protože to je podle mého názoru jen jiná forma rasismu. Říká se „špinavý buržoust“, jako se říká „špinavý Arab“. „Považujete se za typickou ženu dneška? Co říkáte o emancipaci zejména v oblasti sexuální?“ „Na prvou otázku vám mohu těžko odpovědět. Jaká jsein, musí posoudit ti druzí, kteří vidí, jak žiji. Já bych vám mohla pouze říci, že pracuji, že vydělávám peníze, že žiji vedle svého manžela, aniž bych měla pocit, že jsem omezována, a že jsem matka, pro níž je dítě vším, Přikládám větší význam citovému životu než profesionálním zájmům. Možná, že to není příliš moderní. Ale co je vlastně moderní? Co se týče emancipace v oblasti sexuality, mvslím si, že vždycky existovaly ženy, které byly v tomto směru emancipované a které si dělaly, co chtěly. Méně se o nich mluvilo, méně se na ně poukazovalo. Dneska je samosebou docela dobře možné žít s pánem, aniž by s ním byla žena oddána. Ale velmi často je tento svazek motivován docela něčím jiným než je svoboda a emancipace.“ an Alla Demidovová. Snímek: archív Marie Kimberlyová Snímek: archív Marie-José Natová Snímek: archiv FILMOVÉ PROMĚNY VLASTA BURIAN TELEFONUJE JIŘÍ HRBAS ň záběr Kdyí jsem viděl Vlastu Buriana odcházet do noční ulice, neměl jsem nejmenší potuchy, zda se s ním ještě sejdu. Po několika dnech se však stalo toto: jednou dopoledne, když jsme byli mimo kasárna, Vlasta Burian telefonoval. Jak jsem později zjistil, nejdříve mluvil v kanceláři s délesloužícím četařem. Ten byl tak překvapen, že na druhé straně drátu mluví král komiků, že vůbec nepochopil oč jde a přepojil okamžitě Vlastu Buriana na kapitána. To byl takový drobný, malý muž, který učil nauku o zbraních. Ten chodil s manželkou do Divadla Vlasty Buriana na všechny kusy a všem vykládal podrobně jejich obsah. Vždy se přitom nesmírně smál, ale obsah vyprávěl tak, že druzí se divili, Čemu se vlastně směje. Byl to tedy zanícený ctitel Vlasty Buriana. A najednou se stane, že v telefonu se někdo hlásí jako Vlasta Burian. Naprosto tomu nevěřil, že je to skutečný Vlasta Burian a domníval se, že se stal terčem nějakého vtipu svých kamarádů, kteří si ho často dobírali a provokovali ho, aby zase vyprávěl o nějaké hře Vlasty Buriana. Proto říkal skutečnému Vlastovi Burianovi: Neblbni, já vím, že je to blbý vtip. Ty si myslíš, že na to skočím, vidI To je určitě Ferda, ten má takové pitomé nápady. Vlastovi Burianovi se zřejmě zalíbila tahle nečekaná zábava a tak se vůbec nerozčílil ani neurazil, ale pokračoval v dialogu s panem kapitánem. Předstíral, že jakýsi Ferda hraje Vlastu Buriana. A kapitán byl neobyčejně nadšený, že ten podvod s Vlastou Burianem odhalil. Tu ale Vlasta Burian se přehrál „na sebe“, na skutečného Vlastu Buriane a předvedl do telefonu svou bravurní hru s imitováním různých zvuků a zvířat, potom se po burianovsku zasmál a řekl: Tak je to Ferda nebo skutečný Vlasta Burian? Pan kapitán byl v hlubokých rozpacích, protože dobře věděl, že dotyčný Ferda nic podobného neumí a jako ctitel Buriana okamžitě poznal, že to nemůže být nikdo jiný než Burian. Když mu to došlo, div nespadl pod stůl a začal koktat jakési omluvy. V té chvíli však vešel do kanceláře nadporučík, který byl známý tím, že všechno znal, všemu rozumněl, všude byl. Když slyšel, že pan kapitán říká do telefonu „mistře“ a zase „pane Burian" a já netušil, že mne volá „pravý Burian“, chvíli na kapitána němě zíral, potom dělal kolečko na čele a protože byli dobří přátelé, vzal mu telefon a řekl do něho: Co je to za blbost? Vlasta Burian byl mistr i v tom, jak dovedl bleskurychle pochopit změněnou situaci. Poznal okamžitě nový hlas a zahrál si na další variaci hry v telefonu. Tentokrát to byl Vlasta Burian, král komiků, ředitel divadla, který se cítí hluboce uražený, že s ním někdo takto hovoří, aniž by se představil. Nadporučík naslouchal slovům dotčeného umělce s nepopsatelným úžasem a nebyl schopen se ani omluvit, ani říci něco do telefonu. Náhle Vlasta Burian, když se vypovídal ze své uražené ješitnosti, žádal, aby mu hlas, který řekl pouze jedinou větu, oznámil, s jakou šarží vlastně mluví. A tu nebohý nadporučík „sklapl kufry“ až to zazvonilo a řekl svou hodnost i jméno. A Vlasta Burian žádal k telefonu jeho nadřízeného, ovšem nejméně plukovníka nebo generála. Nadporučík nevěděl rozpaky nic jiného, než že předal bezradně telefon svému příteli, který se mezitím chytal za hlavu. Pan kapitán blekotal do telefonu další omluvy, a když se z nich vykoktal, byl u telefonu zase docela jiný Vlasta Burian — laskavý, usměvavý, plný šarmu a humoru. Ptal se pana kapitána, zda ho někdy viděl v divadle nebo na plátně a tak se pan kapitán osmělil a začal vykládat, jak chodí s manželkou na každý jeho kus a jak nevynechal ani jeden jediný film. Nadporučík, dosud otřesený z toho všeho, co byl nucen vyslechnout od Buriana „uraženého“ a „vznešeného", nedovedl pochopit, že jeho přítel kapitán se baví s tímto Burianem tak přátelsky a familiérně a že mu dokonce vykládá, kdy Buriana viděl hrát a v ja-ké rolí, a kdy se mu tak strašně líbil a kdy ho zase manželka obdivovala. Když povídal cosi o „jeho výsosti“ a vzápětí něco o Burianovi, jak vodil psa na šňůrce, opustil pozpátku místnost a rychle se vytratil. Vlasta Burian, který objevil v panu 'kapitánov1 svého zaníceného ctitele, byl ochoten naslouchat jeho výlevům, které místy neměly ani hlavu ani patu, s rozkoší a netajenou radost'í, A tak se stalo, že do kanceláře vešel štábní kapitán, který se ve vedlejší místnosti nemohl nikam dovolat a když se díval na záda pana kapitána, jak se při telefonování kroutí a jak vykládá nějaké nesmysly o tom, že Vlasta Burian je idol celé jejich rodiny, dostal náramný vztek, obešel stůl, aby viděl do tváře pana kapitána a pozoroval ho s neskrývaným odporem. Znal, jako Dobový plakát, zvoucí filmové diváky na tehdy nejnovější veselohru s Vlastou Burianem, a snímek velkého komika se statným dobrmanem — samozřejmě že „v roli“ Reprodukce: František Bednář