Zábĕr, 1970 (III/1-26)

1970-09-17 / No. 19

DNES V CISLE: ■ FILMOVÉ STUD O BARRANDOV PRIPRAVUJE ■ LÁSKA MEZI HVĚZDAMI ■ VLASTA BURIAN TELEFONUJE ■ BENÁTSKÝ FESTIVAL OPĚT VE ZNAMENÍ FELLINIHO Italsko-jugosláuský barevný film režiséra Alberta Lattuady Špiónka beze jména přitahuje stále pozornost našich diváků. Nejen proto, že pů­vabná mladá žena tu zcela chladno­krevně řídi a rozhoduje důležité si­tuace první světové války, ale mož­ná t proto, že hlavní mužskou roll tu hraje populární herec, jehož jmé­no si pamatují fanouškové adaptace slavné knihy Johna Galsworthyho Sá­ga rodu Forsytů, v níž představoval jollyona Forsyta. Kenneth More, kte­rý ve filmu špiónka bez jména hraje plukovníka Foremana, bude oslavo­vat 20. září už šestapadesáté naroze­niny. Narodil se právě na počátku první světové války v Gerrads Gross, jeho otgc byl inženýrem a měl zřej­mě přání, aby syn šel v jeho šlépě­jích. Zpočátku, za života otce, to opravdu tak vypadalo. Ale když otec umírá, Kenneth More se rozhoduje jít jinou cestou. Dětství prožil za vál­ky a když válka skončila, zdálo se na světě všechno jiné, optimistické. Rozjížděly se nové divadelní scény, začínal rozhlas a němý film prožíval svůj vrchol v období, kdy se mu ří­kalo Velký němý. Kenneth More stu­doval umělecký obor na Victoria Col­lege, ale všechny umělecké sny se rozplynuly jako dým. Nebylo lehké najit uplatněni v divadle, v rozhla­se, ve Velkém němém, třebaže se Zdálo, že je konjunktura. A tak Ken­neth More, aby byl blízko onomu ta­jemnému kouzlu, jemuž se říká di­vadlo, vstupuje do londýnského va­rietního divadla. Bohužel nikoli jako herec, ale jako pomocný dělník, sou­část technického personálu. Ovšem pracuje v divadelním zákulisí. Stačí mu však, že se do tohoto prostředí dostal. Dokonce vypomáhá jako po­kladník a jednou, když jakýsi komik onemocní, přihlásí se, že z»*6ho za­skočí. Nejde o žádnou hru, ale o doce­la obyčejný a běžný skeč, který svou nenáročnosti a jednoduchostí poutá prosté lidové londýnské diváky. Zda­­měl úspěch —. je těžko říci. Podob­né skeče se někdy poslouchaly na půl ucha. Když začala druhá světová válka, bylo mu pětadvacet let a žád­nou díru do světa ještě neudělal. Na­opak, ve třicátých letech se jen tak protloukal, hledal sebe, své místo, svůj štastný den. Ten však nepřišel a přišla naopak válka. A bylo třeba všechno zahodit, plány, soukromé pří­běhy, touhy. Když konečně válka skončila, Kenneth More se těší z to­ho, že je živ a zdráv a že konečně demobilizuje. Ale co teď? Film už je dávno zvukový, rozhlas má kon­kurenta v televizt, divadlo má také jinou podobu. A Kenneth More sl uvě­domuje, že je opět starší, že je mu už jedenatřicet let a že vlastně začí­ná od začátku jako docela neznámý herec bez perspektivy na smlouvu, na roli. jednou však jistý muž v brit­ské televizi je přesvědčen, že Ken­neth More, který se stále potlouká kolem divadla, filmu, televize, by mohl zahrát hlavní rolí v jisté hře. Když se objeví hercova tvář na obra­zovce, nemusí to ještě moc zname­nat. Ale někdy je to začátek herec­ké slávy. To však záleží na mnoha okolnostech, náhodách, na štěstí. He­rec musí dostat příležitost — a po­tom zase a ještě jednou. Stalo se to až v roce 1949 jbylo mu tehdy pěta­třicet), když se objevil na stříbrném plátně. Byl to film Boj o jižní toč­nu. Ale to ještě ani zdaleka nebyla širší popularita. Možná, že si diváci vzpomínají na jiné filmy. Byly to ve­selohry: Geneviěve a Doktor v do­mě. Tady hrál po boku slavného Dír­ka Bogarda. Není tomu dávno, co na­še televize hrála znovu tlím Zkáza Titanicu. Tam jste mohli vidět v po­stavě druhého důstojníka Lightollera l Kennetha Mora. Proniknout do fil­mu není lehké, ještě složitější je stát se hvězdou první velikosti. Ale Jed­no bylo již jisté — Kenneth More Je tak zvaný všestranný herec. To zna­mená, může zahrát roli vážnou i ko­mickou, malou i velkou. A protože divadelní obecenstvo je stále nejcit­livější — pokud jde o to, ocenit umě­ní a talent herce, získával Kenneth More nejčastěji upřímný potlesk, když se objevil na prknech, která znamenají svět. Na žebříčku brit­ských herdů poštupoval Kenneth Mo­re trpělivě stále výš, až se stal oprav­du mužskpu hvězdou britského filmu, Věděl o něm t hollywoodský režisér Anatol Litvak, když hledal před lé­ty partnera pro slavnou hvězdu Vi­vien Leighovou. Jednou si zahrál hrdinu, který třebaže ztratí obě no­hy, nevzdává se práva na život. Ken­neth More pochopil, že televize z her­ce dělá nejpopulárnější hvězdu, film mu může zajistit širokou popularitu, ale nejbezpečnější základna proher­­: ce je přece jenom divadlo. A tak Kenneth More, přes úspěchy ve fil­mu i v televizí, nezapomíná na kouz­lo největší, protože věčně se pro­měňující svým bezprostředním sty­kem s živým divákem — na nesmr­telné jeviště. To je ona hlubina bez­pečnosti, která zajišťuje herci růst, věčnou inspiraci. Když hrál jollyona Forsyta, měl největší úspěch u muž­ských televizních diváků. Ti ho v jed­né anketě dali na první místo. Zeny až na čtvrté. Ale jeho popularita a sláva tímto seriálem teprve vzrostla. Všechno je však v životě pomíjivé. To ví i Kenneth More. Proto mu slá­va nestoupla do hlavy. hbi PŘEDSTAVITEL JOLLYONA FORSYTA V NAŠICH KINECH KENNETH MORE v roli plukovníka Foremans ve filmu Špiónka beze jmé­naSnímky: archív ILJA RACEK je stále vyhledávanějším hercem — jak pro filmové plátno, tak pro divadelní prkna, pro televizní obrazovku i rozhlasový mikrofón Civilní snímek: František Bednář SCHVILKA JAROSLAVOU ADAMOVOU O filmu se mnou chcete mluvit?, podivila se zasloužilá umálkyné JA­ROSLAVA ADAMOVÁ, členka Měst­ských divadel pražských, když jsem ji jednoho letního odpoledne překva­pil v jejím pražském bytě, kam si odskočila z venkovské chalupy. O di­vadle bychom spolu mohli mluvit hodně a dlouho, ale o filmu? Jsem přece skoro výhradně divadelní he­rečka a s filmem nemám mnoho spo­lečného. Dalo by se lehce spočítat, kolikrát jsem se v něm objevila. To jistě neznamená, že se o film nezajímáte, třebaže ne tolik jako o divadlo... Samozřejmě jsem i já už jako žá­ba byla přitahována filmem. Chodi­la jsem se spolužačkami do smíchov­ského kina Sport, tam, co je dněs dabingové studio, hlavně na detek­tivky a na dobrodružné filmy. Ale ni­kdy mě ani nenapadlo snít o tom stát se filmovou hvězdou. Zato mě od malička držela touha hrát na divadle. Když jsem chodila do Národního di­vadla a viděla tem herečky jako paní Scheinpflugovou nebo Šejbalovou, mohla jsem ne nich oči nechat a vzrušovala mě představa, že bych se mohla taká já někdy octnout na je­višti. A v našem filmu mě už tehdy vždycky nejvíc zajímalo, když jsem na filmovém plátně viděla některou známou divadelní herečku. Například Jiřinu Štěpnlčkovou jako Viktorku v Babičce, jako Marjánku v Janu Cím­­burovi, ale zvláště jako Maryšu — vidíte, zas se mi do filmových vzpo­mínek plete divadlo! Můj vztah k filmu byl vždycky zpětně ovlivněn divadlem. Za okupace se hrály pře­vážně české filmy a v nich jsem mě­la příležitost vítat naše špičkové umělce, Glázrovou, Štěpánka, Vojtu a další výkvět našeho hereckého umění, a to ve mně jen posilovalo rozhodnutí věnovat se divadlu. Ovšem' že jsem znala i cizí filmy a cizí he­­iDokončení na str, ef

Next