Zábĕr, 1970 (III/1-26)
1970-09-17 / No. 19
DNES V CISLE: ■ FILMOVÉ STUD O BARRANDOV PRIPRAVUJE ■ LÁSKA MEZI HVĚZDAMI ■ VLASTA BURIAN TELEFONUJE ■ BENÁTSKÝ FESTIVAL OPĚT VE ZNAMENÍ FELLINIHO Italsko-jugosláuský barevný film režiséra Alberta Lattuady Špiónka beze jména přitahuje stále pozornost našich diváků. Nejen proto, že půvabná mladá žena tu zcela chladnokrevně řídi a rozhoduje důležité situace první světové války, ale možná t proto, že hlavní mužskou roll tu hraje populární herec, jehož jméno si pamatují fanouškové adaptace slavné knihy Johna Galsworthyho Sága rodu Forsytů, v níž představoval jollyona Forsyta. Kenneth More, který ve filmu špiónka bez jména hraje plukovníka Foremana, bude oslavovat 20. září už šestapadesáté narozeniny. Narodil se právě na počátku první světové války v Gerrads Gross, jeho otgc byl inženýrem a měl zřejmě přání, aby syn šel v jeho šlépějích. Zpočátku, za života otce, to opravdu tak vypadalo. Ale když otec umírá, Kenneth More se rozhoduje jít jinou cestou. Dětství prožil za války a když válka skončila, zdálo se na světě všechno jiné, optimistické. Rozjížděly se nové divadelní scény, začínal rozhlas a němý film prožíval svůj vrchol v období, kdy se mu říkalo Velký němý. Kenneth More studoval umělecký obor na Victoria College, ale všechny umělecké sny se rozplynuly jako dým. Nebylo lehké najit uplatněni v divadle, v rozhlase, ve Velkém němém, třebaže se Zdálo, že je konjunktura. A tak Kenneth More, aby byl blízko onomu tajemnému kouzlu, jemuž se říká divadlo, vstupuje do londýnského varietního divadla. Bohužel nikoli jako herec, ale jako pomocný dělník, součást technického personálu. Ovšem pracuje v divadelním zákulisí. Stačí mu však, že se do tohoto prostředí dostal. Dokonce vypomáhá jako pokladník a jednou, když jakýsi komik onemocní, přihlásí se, že z»*6ho zaskočí. Nejde o žádnou hru, ale o docela obyčejný a běžný skeč, který svou nenáročnosti a jednoduchostí poutá prosté lidové londýnské diváky. Zdaměl úspěch —. je těžko říci. Podobné skeče se někdy poslouchaly na půl ucha. Když začala druhá světová válka, bylo mu pětadvacet let a žádnou díru do světa ještě neudělal. Naopak, ve třicátých letech se jen tak protloukal, hledal sebe, své místo, svůj štastný den. Ten však nepřišel a přišla naopak válka. A bylo třeba všechno zahodit, plány, soukromé příběhy, touhy. Když konečně válka skončila, Kenneth More se těší z toho, že je živ a zdráv a že konečně demobilizuje. Ale co teď? Film už je dávno zvukový, rozhlas má konkurenta v televizt, divadlo má také jinou podobu. A Kenneth More sl uvědomuje, že je opět starší, že je mu už jedenatřicet let a že vlastně začíná od začátku jako docela neznámý herec bez perspektivy na smlouvu, na roli. jednou však jistý muž v britské televizi je přesvědčen, že Kenneth More, který se stále potlouká kolem divadla, filmu, televize, by mohl zahrát hlavní rolí v jisté hře. Když se objeví hercova tvář na obrazovce, nemusí to ještě moc znamenat. Ale někdy je to začátek herecké slávy. To však záleží na mnoha okolnostech, náhodách, na štěstí. Herec musí dostat příležitost — a potom zase a ještě jednou. Stalo se to až v roce 1949 jbylo mu tehdy pětatřicet), když se objevil na stříbrném plátně. Byl to film Boj o jižní točnu. Ale to ještě ani zdaleka nebyla širší popularita. Možná, že si diváci vzpomínají na jiné filmy. Byly to veselohry: Geneviěve a Doktor v domě. Tady hrál po boku slavného Dírka Bogarda. Není tomu dávno, co naše televize hrála znovu tlím Zkáza Titanicu. Tam jste mohli vidět v postavě druhého důstojníka Lightollera l Kennetha Mora. Proniknout do filmu není lehké, ještě složitější je stát se hvězdou první velikosti. Ale Jedno bylo již jisté — Kenneth More Je tak zvaný všestranný herec. To znamená, může zahrát roli vážnou i komickou, malou i velkou. A protože divadelní obecenstvo je stále nejcitlivější — pokud jde o to, ocenit umění a talent herce, získával Kenneth More nejčastěji upřímný potlesk, když se objevil na prknech, která znamenají svět. Na žebříčku britských herdů poštupoval Kenneth More trpělivě stále výš, až se stal opravdu mužskpu hvězdou britského filmu, Věděl o něm t hollywoodský režisér Anatol Litvak, když hledal před léty partnera pro slavnou hvězdu Vivien Leighovou. Jednou si zahrál hrdinu, který třebaže ztratí obě nohy, nevzdává se práva na život. Kenneth More pochopil, že televize z herce dělá nejpopulárnější hvězdu, film mu může zajistit širokou popularitu, ale nejbezpečnější základna proher: ce je přece jenom divadlo. A tak Kenneth More, přes úspěchy ve filmu i v televizí, nezapomíná na kouzlo největší, protože věčně se proměňující svým bezprostředním stykem s živým divákem — na nesmrtelné jeviště. To je ona hlubina bezpečnosti, která zajišťuje herci růst, věčnou inspiraci. Když hrál jollyona Forsyta, měl největší úspěch u mužských televizních diváků. Ti ho v jedné anketě dali na první místo. Zeny až na čtvrté. Ale jeho popularita a sláva tímto seriálem teprve vzrostla. Všechno je však v životě pomíjivé. To ví i Kenneth More. Proto mu sláva nestoupla do hlavy. hbi PŘEDSTAVITEL JOLLYONA FORSYTA V NAŠICH KINECH KENNETH MORE v roli plukovníka Foremans ve filmu Špiónka beze jménaSnímky: archív ILJA RACEK je stále vyhledávanějším hercem — jak pro filmové plátno, tak pro divadelní prkna, pro televizní obrazovku i rozhlasový mikrofón Civilní snímek: František Bednář SCHVILKA JAROSLAVOU ADAMOVOU O filmu se mnou chcete mluvit?, podivila se zasloužilá umálkyné JAROSLAVA ADAMOVÁ, členka Městských divadel pražských, když jsem ji jednoho letního odpoledne překvapil v jejím pražském bytě, kam si odskočila z venkovské chalupy. O divadle bychom spolu mohli mluvit hodně a dlouho, ale o filmu? Jsem přece skoro výhradně divadelní herečka a s filmem nemám mnoho společného. Dalo by se lehce spočítat, kolikrát jsem se v něm objevila. To jistě neznamená, že se o film nezajímáte, třebaže ne tolik jako o divadlo... Samozřejmě jsem i já už jako žába byla přitahována filmem. Chodila jsem se spolužačkami do smíchovského kina Sport, tam, co je dněs dabingové studio, hlavně na detektivky a na dobrodružné filmy. Ale nikdy mě ani nenapadlo snít o tom stát se filmovou hvězdou. Zato mě od malička držela touha hrát na divadle. Když jsem chodila do Národního divadla a viděla tem herečky jako paní Scheinpflugovou nebo Šejbalovou, mohla jsem ne nich oči nechat a vzrušovala mě představa, že bych se mohla taká já někdy octnout na jevišti. A v našem filmu mě už tehdy vždycky nejvíc zajímalo, když jsem na filmovém plátně viděla některou známou divadelní herečku. Například Jiřinu Štěpnlčkovou jako Viktorku v Babičce, jako Marjánku v Janu Címburovi, ale zvláště jako Maryšu — vidíte, zas se mi do filmových vzpomínek plete divadlo! Můj vztah k filmu byl vždycky zpětně ovlivněn divadlem. Za okupace se hrály převážně české filmy a v nich jsem měla příležitost vítat naše špičkové umělce, Glázrovou, Štěpánka, Vojtu a další výkvět našeho hereckého umění, a to ve mně jen posilovalo rozhodnutí věnovat se divadlu. Ovšem' že jsem znala i cizí filmy a cizí heiDokončení na str, ef